O letních prázdninách jsem jezdil na klasické letní tábory, k dědovi na chatu a když se podařilo, tak i k chorvatskému moři. Od desátého roku pak i ke strýcovi mého nejlepšího kamaráda do vesnice poblíž Adržpachu. Následujících šest let jsem tam pak pravidelně trávil nádherných deset prázdninových dní.

Když jsem tam byl poprvé, tak si mne hned vzali pod svá ochranná křídla místní chlapci a děvčata, se kterými jsem pak byl od rána do večera. Můj kamarád se za mne zaručil a to jim stačilo. Spolu jsme pak prožívali dobrodružství, o kterém se mi prve ani nesnilo. Pouštěli jsme se hluboko do pískovcových skal, ve kterých jsme si hráli na indiány, na objevitele a na lovce dinosaurů podle příběhů Ztraceného světa. Stavěli jsme si v potoce přehrady, mezi skalami jsme si zařizovali různé skrýše, měli jsme tam svá tajná místa, ve kterých jsme měli schované luky a oštěpy. Měli jsme tam i několik obřadních míst; jedno v hluboké rokli, druhé v pískovcové jeskyni, která byla spíše jen hlubokým převisem s mělkým potokem, třetí bylo vysoko na skále, z které byl úžasný výhled do kraje. Zejména, když zapadalo slunce.

V teto partě kluků a holek jsem byl po několik dalších let nejmladším. Můj kamarád, který ne tam přivedl, byl o pár měsíců starším. Ostatní byli starší tak o rok, či dva. Tři holky, čtyři kluci. A pak my dva.

Naše hry byly od počátky velmi odvážné. Pamatuji si můj úžas, když jsem hned první den našeho společného dobrodružství uprostřed stromů pod těmi úžasnými skalami viděl, jak tam hned z kraje s naprostou samozřejmostí všichni svlékli ze svých šatů. Svlékl jsem se rovněž. Byl to zajímavě osvobozující pocit, plný mixu zajímavého souznění, vzrušení, zvědavosti - a zároveň překvapivě příjemného studu, kterého jsem se toho léta nikdy zcela nezbavil. Mé trenýrky s tričkem jsem uložil do skrýše k jejich šatům. Následovala výprava potokem k jeho pramenům. Cestou jsme se zastavili u hráze, která zadržovala vodu do výšky sotva půl metru, dalo se v ní ale plavat a tak jsme měli o zábavu na další hodinu postaráno. Tehdy byl horký sluneční den a ta chladná voda z pískových vrchů nám přišla opravdu vhod. Mezitím jsme vylepšovali přehradu, hloubili jsme její dno a čistili ji od naplavených větví z nedávné bouřky.

Pak jsme pokračovali dál do samotného skalního srdce, ve kterém jsem byl definitivně přijat za člena této smečky. Hluboko v kaňonu mne na jednom z obřadních míst postavili do kamenného kruhu, ve kterém mne pomalovali barvami od pat po temeno hlavy. Úplně všude... Nebyly to znaky, byly to souvislé barevné plochy červené, modré a černé. Tancovali kolem mne jako divoši, pak mi zavázali oči šátkem, který měli spolu s dalšími věcmi schovaný v truhle ve skalách a oslepeného mne vedli až na okraj vysoké skály, kde mi šátek obřadně sundali. Kolem mne stáli všichni nazí, někteří měli na sobě rovněž barvy. Všichni v rukách třímali luky, na ramenou měli jednoduché toulce, ve kterých byly šípy a na krku měli kožené řemínky s dřevěnými a kamennými amulety. Snadno se dalo uvěřit, že je to společenství nějakého opravdového divošského kmene, který se v těch skalách skrýval před zraky civilizace. Na té skále jsem dostal poctivě vypadající luk i s toulcem plným šípů, řemínek s provrtaným poloprůhledným křemenem na krk a nakonec jsem dostal i jméno.

Musel jsem přísahat, že neprozradím žádné tajemství našeho pískového kmene. Slibem jsme se konečně stal jedním z nich.

Obřad přijetí nebyl jen tak o ničem. Bylo mi řečeno, že následující tři dny mi může kdokoliv strhnout z krku můj amulet s tím, že pokud se tak stane, tak že budu navždy vyloučen ze smečky. Nestalo se tak. Obstál jsem. K mé velké úlevě. Opravdu hodně jsem stál o to, abych mohl s nimi zůstat. Byla to úžasná parta chlapců a dívek. Myslelo jim to, byli fajn, měli spoustu zajímavých nápadů, byly doslova magnetem na dobrodružství, i na svůj věk byli opravdu odpovědní (neexistovalo cokoliv, co by se v tom lese pod skalami dalo byť i jen vzdáleně označit vandalizmem), ctili zákaz rozdělávání ohně, lezlo se jen na skály, u kterých to bylo bezpečné a podobně.

Nectili jsme jen jeden jediný zákaz; a to zákaz vstupu do pískovcového labyrintu.

Následující léto jsme se opět spolu sešli. Opět jsme spolu mizeli do stínů hlubokých roklí a na vrcholky prosluněných skal, opět jsme se stávali divochy s rodokmenem od Pátků po indiány a lovce dinosaurů ze Ztraceného světa. Nahota byla i nadále naší společnou uniformou. S občasným vylepšením o nějaké ty barvy. Tehdy si nás v lese našlo dobrodružství, kdy se o naší partu začala zajímat jiná parta z druhé strany skal. Byli jenom tři, dvě dívky a chlapec, zato byly o rok, či dva starší, než byl ten nejstarší z nás. Byl to skvělý čas naprosto dokonale přátelského nepřátelství v podobě knoflíkových válek. Brali se zajatci a trofeje a tak… vůbec. Nebudu raději ani naznačovat... :)

Další léto se stala výrazná změna ve stylu divošského (ne)oděvu. Jedna z dívek z mého kmene se vrátila z letního tábora s indiánskou tématikou. V lese se převlékla do pouhé indiánské bederky. Představení tohoto oděvu vlastním příkladem nemohlo najít lepší publikum. Nesmírně se nám to líbilo. Vypadalo to opravdu dobře. Byla to klasická prérijní úzká provlékací bederka s flapy, které přes řemínek v pase splývaly ke kolenům. Nahotu to oblékalo doslova nádherně. On to vlastně ani nebyl oděv. Spíše to byla jen funkční ozdoba. V těch nejepších tradicích našich divošských her. Trefilo se to dokonale. Hned ten samý den jsme se všichni oblékli do bederek za nenápadného přispění druhé z dívek, která kladné přijetí tohoto oděvu předpokládala a tak je ve spolupráci s indiánkou z letního tábora pro nás předem připravila.

Bederky jsem objevil jako neobyčejně příjemné, vzdušné a esteticky neobyčejně atraktivní. Líbil jsem se v tom sám sobě a líbili se mi v tom i ti ostatní. V mém kmeni byli všichni fyzicky velmi pohlední. Chlapci i dívky byli štíhlí, pohlední mladí lidé, kterým slušela jak nahota, tak plavky, které jsme někdy nosili. Včetně triček a trenýrek. Přeci jenom jsme nebyli neustále nazí. Bederky nám ale slušely tak nějak… nejvíc. Cítili jsme to tak od první chvíle.

Naše hry na kanibaly, indiány, Pátky a lovce ze zapomenutých světů stolových hor se vlastně ani nezměnily. Jen přibyly ty bederky, z kterých jsme pak do konce našeho pobytu na dohled od toho pískovcového labyrintu prakticky nesvlékli. Neustále jsme v tomto smyslu posouvali hranice. Nejprve jsme se do bederek oblékali jen v těch skalách. Pak jsme se začali do těch skal vydávat v bederkách rovnou z vesnice, nebo se v nich do vesnice vraceli. Nejdříve za pomoci triček, pod kterými jsme měli naše bederky. Později už jen tak, v pouhých bederkách. A nakonec jsme si naše bederky začali na sebe oblékat jako běžný oděv na léto i mimo naše sklály. Chodili jsme v nich po vesnici i v jejím okolí, do obchodu, na zahrady, na nedaleké pole, kde jsme pomáhali, na stavbu zdi dědy jednoho z nás, kde jsme za drobné míchali maltu a skládali kameny, dokonce jsme takto spolu vyráželi i na místní pouť, nebo na výlety do vzdálenějších míst v kraji za doprovodu dospělých. Někteří z nás dokonce v pouhé bederce nastoupili do vlaku, když se vraceli zpět domů; v té naší partě jsem byli všichni přespolní. Někdy i víc, než jen přespolní, domů to někteří z nás měli z prázdninového pobytu opravdu daleko. Na nastoupení do vlaku v pouhé bederce jsem já sám tu odvahu, přiznám se, neměl. Respektive měl, ale jen když jsem mohl zase další stanici vystoupit.

Nemohu vynechat příběhově slabé, ale nesmírně vzrušující chvíle, kdy jsme spolu v pouhých bederkách leželi v písku na horizontu dohledu turistů, kteří procházeli okruhem skrz labyrint skal. Sledovali jsme je jako divoši, sluteční vládci skal. Tu a tam jsme se některým ukázali, jen na chvíli, na mrknutí oka. Jejich úžasu jsme se nemohli nabažit.

I naše nepřátelská parta z druhé strany skal přijala za svůj tento nádherný letní oděv. Následující roky jsme se vydávali do skal jako indiáni se stále propracovanějšími s důmyslnějšími indiánskými obřady. Po dovršení patnáctého roku to takto ale, bohužel, vydrželo už jen mně a mému kamarádovi, který mě tam před lety uvedl. Starší dívky a chlapci z mého kmene už měli jiné zájmy, přesto jsme se tu a tam spolu do těch skal ještě podívali. Velmi výrazný útlum těchto našich společných her se netýkal našich bederek. Ostatní je i nadále celkem často používali jako základní oděv na léto, i když, pravda, zpravidla v tandemu s tričkem. On je to opravdu velmi příjemný oděv a když si na něj člověk zvykne, tak ho prostě v tom letním šatníku má.

V šestnácti letech jsem si našel indiánský kmen českých indian-hobbyistů, který mne přijal za svého člena. Byl jsem v jejich kmeni krásných deset let, než si mne našel jiný koníček. Stále jsme ale v kontaktu.

Bederky nosím dodnes. Při návštěvách mých indiánských přátel v létě na tábořišti, ale i doma. Bederky nosím v létě jako můj hlavní letní oděv pro příjemné chvíle volna, k vodě, na chaty mých přátel, do trempských osad, v zahraničí k moři, na protékání krajinou. Poetický a dokonalý název takových aktivit. Máte na to copyright? Doufám, že není třeba, rád tento terminus-technikus používám. Mám dva kamarády, se kterými toto spolu v létě provádíme, jeden je kamarád z kruhu indiánů, druhého jsem to naučil bez doprovodného indiánského rámce. Prostě se mu líbí bederky. Rád se ale takto projdu – proteču krajinou i jen sám. Podařilo se mi je propašovat i na mé dětské letní tábory. S částečným úspěchem. Je možné, že o tom ještě později napíšu příběh. Mohu však rovnou prozradit, že se jednalo jen o pár zážitků při rozvičkách, při odpoledním klidu, ve stanu po večerkách a podobně. Cítil jsem, že je to na na můj tábor až příliš odvážný oděv, odezva od kamarádů byla velmi příznivá, ze strany vedoucích jsem ale cítil jisté rozpaky, se kterými jsem nechtěl bojovat...

Dodnes z bederky při jejím svlékání vytřepávám písek, a to, i když v ní není. Je to zvyk, kterého se už asi nikdy nezbavím. A vlastně ani nechci. Pokaždé si vzpomenu na ty nádherné chvíle, kdy jsem se jako kluk v pouhé bederce doslova ztrácel v labyrintu pískovcových skal na celé hodiny, abych na dně roklí a na vrcholku skal prožíval ta nejintenzivnější dobrodružství, jaké si snad jen lze ve smyslu her na indiány představit.

Seb