Poprvé až s třetím křížkem

Bederky pokládám za královský oděv letního času. V mém případě jednoduché provlékací indiánské bederky.

Bederky jsem poznal velmi pozdě. Ve zdejších příbězích se většinou jedná o chlapce, začínající bederkáře, ve věku deset až třináct let. Já se stal bederkářem až když mi bylo ke třiceti letům. Před dvaceti lety. Píši Vám tedy jako bederkář s pátým křížkem na zádech.

Jako chlapec jsem v dětství jezdíval na letní tábory pořádané jednou nejmenovanou  československou fabrikou. Účastnil jsem se jich pravidelně každým rokem. Byly to krásné tábory, v nádherné přírodě. Vedoucí byli skvělí lidé a my, jejich svěřenci, jsme byly vždy také velmi dobrou smečkou, kterou by drtivá většina vedoucích na dnešních letních táborech považovala za pouhou fantazii. A za tímto velmi neskromným tvrzení si pevně stojím. Tábory měly klasickou podobu tehdejších osmdesátých let; na louce byl kolem stožáru s vlajkou půlkruh stanových chatek, opodál byly větší stany kuchyně a táborového zázemí. Tábor se tradičně nacházel na severozápadě Čech v pohraničních kopcích přímo na tamních pastvinách. Tématické ladění táborů bylo pestré; od lovců mamutů a indiány až po kosmický program a archeology z roku 2980. Tábory byly zpravidla na dvacet dní. Pro mne byly vrcholem prázdnin a vlastně i celého roku. Těšil jsem se na ně; na mé kamarády, na bojové noční hry, na dobrodružství v lesích a na pastvinách, na večerní slavnosti u ohňů... a na další tisíce nádherných malých i velkých táborových zážitků. Užívali jsme si je jak my, děti, tak dospělí. Tábory nebyly napojeny na celoroční oddílovou činnost, respektive byly napojeny jen na základní školu a na blízkou fabriku, ve které pracovali rodiče svěřenců.

Když mi bylo patnáct let, tak jsem byl na táboře naposledy jako dítě. Další rok jsem na něj nastoupil jako praktikant. Další rok opět a pak opět. Ani jsem si tehdy neuměl představit, že bych na tábor měl přestal jezdit. Dalších několik let uplynulo, vystudoval jsem školu. Během toho přišla revoluce. Ta komunistická sebranka byla zbavena moci - nebo jsme si to tak tehdy aspoň mysleli. Přišla turbulentní devadesátá léta. Počátek devadesátek byl nádherný. Byla to omamná vůně svobody a krásných ideálů. Celý svět byl najednou na dosah. Náš letní tábor doslova roztáhl křídla. Letní tábory v letech 1990 a 1991 byly těmi nejlepšími, kterých jsem se kdy účastnil. První byl o Cortezovi a za rok nato byl o magii dávných indiánských šamanů. Oba však bez bederek. Pak jsem na táboře poprvé chyběl, když jsem byl půl druhého roku na vojně.

Rok 1991 byl nádherný. Tehdy jsem již nebyl ani praktikantem, jako spíše junior-vedoucím. Pamatuji si, jak jsem tehdy na táboře cítil obrovskou radost, že tam mohu být. Přesto jsem vnímal něco nedobrého, co se zatím skrývalo za horizontem času. Tehdy jsem to přikládal zejména mým obavám z brzkého nástupu na základní vojenskou službu. Nebylo to ale jen o tom. Už tehdy jsem měl zlé tušení, že tábory právě dosáhly vrcholu, z kterého povede cesta už jen dolů. První velmi nezřetelné známky budoucích problémů se ostatně začaly objevovat hned po revoluci. Následující roky skutečně přišel plíživý soumrak táborů. Původní socialistický podnik, který tábory podporoval materiálně i finančně, byl po revoluci privatizací odborně vytunelován a zkrachoval. Začali jsme mít potíže s naším původním umístěním táborů. Chvíli jsme to ještě zkoušeli na jiných místech. Přesto bylo stále víc jasné, že táborům došel dech. Zákony a vyhlášky související s letními tábory pro děti se měnily v nesmyslný paskvil ctěných byrokratů. Soukromé podnikání začalo bránit lidem v organizaci a zajišťování běhu táborů. Samotného mne postihla doba, kdy jsem sám přestával mít čas na organizaci letních táborů z důvodů mého zaměstnání.

Poslední táborový oheň tak vzplanul v roce Millenia. Ze sedmdesáti dětí, což dříve býval běžný počet, jich bylo na posledním táboře už jen sotva třicet.

Poslední hřebík do rakve této mé životní etapy přišel kupodivu z vlastních řad. Jeden z mých nejbližších přátel, se kterým jsem tábory po ty poslední roky pořádal, se ze skvělého člověka změnil v pravý opak a já si toho bohužel všiml pozdě. Smutná historie. S grázlem tábor nejde dělat. Vyhodil jsem ho. Tehdy jsem již zastával pozici tzv. táborového hlavase. Bohužel mne pak obratem navštívila policie na anonymní udání, že na táborech zneužívám chlapce. Obvinění jsem po několika ošklivých měsících vyšetřovnání a domovních prohlídek ustál, bohužel však všichni známe pořekadlo, že: „na každém šprochu pravdy trochu“. Nejméně na několik dalších let jsem byl onálepkován jako ten vedoucí tábora, který byl vyšetřován policií. Z táborů jsem tedy vycouval, přestože k tomu nebyl žádný právní důvod a nebo příkaz. A když jsem to položil já, tak už nebyl nikdo, kdy by byl ochoten a schopen převzít ode mne klíče k pořádání dalších táborů. Pečeť Oblaků a První Talisman táborů mi zůstaly v držení. (... takové, řekněme, insignie správce / hlavase / vůdce smečky...) Tyto kouzelné amulety se opět nadechly k životu až za několik dalších let.

Tábory jsem tedy vzdal. Bylo mi to líto a přesto jsem cítil jistou úlevu. Začala nová etapa mého života. Nebyly letní tábory, nebyly pravidelné jarní přípravy a tak jsem měl najednou čas i na jiné věci, než jen na tábor. Například jsem si konečně našel slečnu, respektive ona si našla mne, a s ní si mne nakonec našel i rodinný život. Mezitím jsem také objevil to, co vlastně v praxi znamená slovo dovolená. Konečně jsem měl v průběhu roku čas na cesty do USA, Kanady, Chorvatska a Černé Hory, Islandu, NZ, Rakouska, několikrát jsem navštívil i nádherné ostrovy v Oceánii... Kdybych dál organizoval letní tábory, tak tohle všechno bych si, už jen z časových důvodů, jednoduše nemohl dovolit.

Necelý rok po posledním táboře u mne doma zazvonil telefon. Ozvala se mi manželka předchozího hlavase tábora. Vyřizovala plnění poslední vůle jejího manžela, který zemřel. Stal jsem se majitelem dávných táborových kronik, fotoalb a příslušných sbírek dalších předmětů. Dostal jsem k tomu osobní dopis o deseti stranách, který mi napsal jen několik dní před smrtí. Dopis bývalého správce tábora poslednímu správci tábora. Tehdy jsme již oba věděli, že žádné další tábory nebudou. Tento nádherný a velmi soukromý dopis je od těch dnů srdcem mých pokladů. Hodně pro mne znamená. A hodně mi i pomohl.

Kufr s dávným odkazem táborů jsem otevřel až za několik měsíců poté, co jsem si ho přivezl domů. K obsahu kufru jsem cítil respekt. Byl jsem tolik zvědavý na jeho tajemství a přesto mne něco pokaždé zastavilo. A pak jsem jednoho deštivého podzimního večera konečně otevřel jeho víko. Po přečtení dopisu jsem věděl, co v kufru najdu a přesto jsem pak jen obtížně ovládal úžas, když jsem si prohlížel ty dávné táborové dokumenty, kroniky a fotoalba. Tábor měl kořeny ještě v První republice. Nádherné fotografie ilustrovaly jednotlivé ročníky a příběhy v kronikách. Cítil jsem hrdost, že jsem toho byl součástí a zároveň smutek, když jsem si uvědomil, že můj vlastní vklad do kufru už nebudu mít komu předat. Byl jsem tím, kdo zapálil poslední oheň na posledním táboře.

Jak se vlastně mohlo stát, že něco tak skvělého skončilo… takhle? Nepodepsal jsem se na tom rozkladu nakonec i já? Tato otázka mne bude pronásledovat do posledních dní mého života.

Odkazem mého přítele a zároveň mého velkého táborového guru, se kterým jsem až do jeho smrti zůstal v kontaktu i po jeho odchodu z tábora, jsem se tak dozvěděl mnoho věcí, o kterých jsem často neměl ani tušení. Můj letní tábor byl linií velkých příběhů, kterých se účastnili nesmírně zajímaví lidé. Několik posledních let před protektorátem se na táboře, například, velmi akcentovali prérijní indiáni. Svým způsobem se tehdy jednalo spíš o tábor indian-hobbistů, než o tradiční letní tábor pro evropské děti. Z těch fotografií na mne dýchalo půvabné indiánské kouzlo, čiré přátelství a radost ze života. Přirozená touha chlapců po dobrodružství byla naplněna ve výrazně odvážném indiánském rámci. Sám jsem měl krásné zážitky z táborů, těmto dávným euro-indiánům jsem ale přesto jejich tábory upřímně záviděl. Nebudu Vás déle napínat, jsme na stránkách o bederkách; na táborech tehdy na sobě nosili většinou jen prosté indiánské bederky, což byl jeden z mnoha zajímavých dílků z celé té nádherné skládačky tehdejších táborů. Ten podivuhodný oděv, který jsem na táborech sám nikdy nezažil, se mi nesmírně líbil.

Tehdy se ze mne stal bederkář. Ve třiceti letech jsem se na základě inspirace obsahem toho kufru oblékl do mé první indiánské bederky. Nejprve jen na zkoušku u mě doma. Už jsem nebyl dvacetiletý mladík, přesto si však dovoluji tvrdit, že jsem tomu oděvu obléknutím na tělo ostudu neudělal. Mou první berderku jsem od první chvíle vnímal jako nádherný a nesmírně příjemný oděv. Bederky se pro mne staly perfektním oděvem pro soukromé chvíle, které jsem měl nejprve spojeny jen s letním časem a přírodou, abych začal bederky postupně používat i v běžném provozu. Například na chatě a později i na chatách mých přátel. Indiánské bederky jsou spolu-odpovědné i za mé seznámení s mou ženou, se kterou mám nyní dvě krásné děti. Má bederka ji zaujala, když jsem byl u kamaráda na chatě oděný jen v tomto kousku oděvu a ona šla kolem plotu se psem do lesa na procházku. První den si mne jen zvědavě prohlédla. Druhý den se mne zvědavě zeptala, co to mám na sobě. Třetí den se už zdržela déle, když nás našla, jak na zahradě hrabeme seno do kupek ve spěchu před blížící se bouřkou. Pomohla nám a pak jsme spolu seděli ve stodole, dívali se na ten letní déšť a pili jsme u toho kávu. Krásně jsme si popovídali. Další den jsme už šli spolu na procházku přes les k jezeru, ve kterém jsme si spolu zaplavali. Ona v nádherných plavkách, ve kterých se mi mimořádně líbila, já v mé bederce, ve které jsem se jí líbil zrovna tak... a bylo nám příjemně. Velké a důležité věci začínají často jen náhodou, nečekaně a nenápadně. První krok k narození dvou krásných a zdravých dětí může být... i obyčejná indiánská bederka a zvědavost. Kdybych na té zahradě měl na sobě něco jiného, například nějaké montérky, tak by si mne pravděpodobně nevšimla a ty dvě krásné děti by se pak nenarodily. Dodnes mám tu bederku schovanou a musím se přiznat k tomu, že když jsem po letech viděl mého staršího syna, jak si ji doma zkoušel na nahém těle, tak to byl opravdu velmi zvláštní pocit, s ohledem na to, že právě tato bederka měla v historii příběhu jeho početí velmi zajímavou roli. :)

Než jsme se my dva spolu u toho plotu zahrady tehdy potkali, tak jsem už celkem hodně bederkařil. Například na plážích ostrovů v Oceánii. Rád jsem chodil i do tuzemských lesů jen s bederkou u pasu, nemluvě o návštěvách mých kamarádů různě na chatách, v trempských osadách a nebo na čundrech. V letním období jsem bederku používal stále častěji i doma.

Po navázání mé známosti jsem bederkařit nepřestal. Naopak se má bederkařina dále akcelerovala. Naše dvě děti, oba chlapci, bederky přijímají jako standardní oděv na letní čas. Jeden je v šesté třídě základní školy a druhý již příští rok nastoupí, podaři-li se, na střední. V soukromí oba běžně bederky nosí tak, jako já. Už si je vyskoušeli i v Oceánii, na pouštích v USA, u moře v Chorvatsku a v Itálii. Můžeme se spolu směle přihlásit k tomu, že jsme všichni tři bederkáři. Pod dohledem velmi pohledné bederkářky. Má žena bederky sama velmi ráda nosí. V jejím případě bederky objevila už jako dítě na letním indiánském táboře. Že mám na sobě bederku indiánů poznala hned, třebaže se mne na to pak ještě zeptala. Otázky nemusí být vždy nutně pokládány za účelem získání imformace. Někdy jsou prostě jen vhodným začátkem diskuze.

Vím, že mezi kamarády mých synů bederky indiánů celkem silně rezonují, nemám detailní přehled, ale pár dalších bederkářů by se v těchto kruzích určitě našlo. Zajímavé je, že třebaže bederkaření mých synů vizuálně odpovídá iniánštině, tak ve skutečnosti je bederkaření mých synů provázáno s jejich zájmem o indiány jen z části. Oba bederky indiánů používají hlavně jako rodinný oděv, který má až pak přesah k indiánům a vůbec k noble savage. Obyčejně tomu bývá přesně naopak. Do registrovaných oddílů a nebo na registrované letní tábory nedochází a nejezdí, neměli by na to čas. S kamarády jsme si založili rodinný kruh pro naše vlastní děti, ve kterém se naše děti plně realizují. Je jich tam celkem 15, chlapců i dívek, a milují to. Výlety, putovní tábory, vodácké tábory, cestovní tábory do zahraničí, společné pobyty u moře, výuka zálesáctví, horolezectví, letní i zimní Alpy, společná setkání o víkendech na chatách, divadelní představení, noční bojovky, společné výlety na kolech v tuzemsku i v cizině. Dva z nejstarších chlapců a jedna dívka se již pomalu ze skupiny odklánějí do aeroklubů na plachtařinu. Fantastický úspěch, přátelé. Výuka k samostatnosti je samozřejmostí. Jeden z tátů má vlastní hobby-kovárnu, další má velkou rodinnou farmu, další má na zahradě velkou a velmi dobře vybavenou dílnu jen tak pro radost. Děti si tam nohou sáhnout na soustruh, frézu, CNG, 3D tisk. Další provozuje malou vodní elektrárnu... Děti doslova milují, když si na věci mohou sáhnout, opravit si je, vyrobit si něco. Vlastně jsme jedna velká rodina. Konečně jsem už opět pánem vlastního času, tedy v dostatečné míře na to, abych se opět věnoval takovým aktivitám.

Bederky jsou v naší širší smečce běžnou součástí základního letního vybavení. Sice ne tak akcentovaně, jako v mém nejužším rodinném kruhu, bederek se ale rozhodně nebojí, a to ani když si zrovna nehrajeme na indiány. I naše širší smečka umí, například, protékat krajinou v pouhých bederkách. Děti i dospělí. Bederky v létě běžně používáme i když zrovna nejsme v roli indiánů a nebo Avatarů podle filmu (dnes již vlastně filmů) pana Camerona. Máme jen několik doporučení a pak pár zákazů v této věci. Například u soustruhu se bederky nenosí. Bederky se nenosí ani do měst. Vesnice jsou naopak povoleny. Bederky se nenosí mokré. Chvíli to nevadí, doschnout ale musí mimo těla. Například po plavání, pokud se s nimi / v nich šlo do vody. Je zajímavé, jak někteří z chlapců pro plavání vyložene preferují bederky indiánů. Sám velmi rád plavu s bederkou v roli plavek na těle, i když je to praktický nesmysl.

V případě výskytu blízkého multikulturního obohacení z Afriky na území starého kontinentu pak také bederky raději nepoužíváme. Bederky vypadají hodně odvážně, ne-li přímo intimně přitažlivě. Už jsme měli několikrát problémy s nepříjemným, až agresivním zájmem ze strany těchto invazních parazitů o naše obederkované děti. Nejvážnější to bylo v následujících, dnes již bouhužel muslimských státech: v Německu, v Rakousku a zejména pak v Itálii. Mimochodem, naše děti umí skvěle ovládat luky. S nejstaršími z nich chodíme už i na střelnice, s krátkými zbraněmi 9 mm a s ráží 223 via AR-15. Ať se nebojí zbraní a ať ví, jak se z nimi správně zachází. A kromě toho je to opravdu baví. Jakmile dosáhnou patřičného věku, pak se bezpochyby pokusí o zbrojní průkaz. Být dobře ozbrojen je v současném světě rozbitém progresivisty nutností.

Škoda, že jsme indiánštinu na mých bývalých táborech neakcentovali víc. Nejen k těm bederkám, ale obecně víc do indian hobbysmu. V možnostech tří týdnů tábora, pochopitelně. Prostor k tomu byl, jen jsme ho neviděli. To jediné bych asi změnil, tedy, kdybych měl kouzelný stroj času.

Bederky pokládám za krásný oděv mužů i chlapců a jsem rád, že je nás víc takových. Velmi sluší i ženám a dívkám. Možná později vyberu několik fotografií k ilustraci tohoto příběhu, nebo možná dalšího podrobnějšího příběhu, například o Oceánii, o mé širší smečce, o bederkařine v mé rodině, o mých přátelích, kteří tomu také s velkou chutí podlehli..., zatím jsem ale k takovému kroku odeslání fotografií do světa mimo mou přímou kontrolu nenašel dostatečně dobrý pocit... komfortu.

S přátelským pozdravem, Atanvi (text 2023)

Vzpomínky na indiánský věk

Indiány jsem objevil v osmi letech o letních prázdninách, když jsem byl zaparkován na několik týdnů u dědy na venkově. Vše začalo lukem, který jsem si s dědou jednoho dne vyrobil v jeho dílně na pokraji zahrady. K tomu jsem si vyrobil, opět za nenápadné pomoci mého dědy, šípy. Děda mi pak v nejvzdálenějším koutě zahrady postavil kruhový terč z kousků lisované černé gumy, který opřel o několik balíků slámy. Střelby z luku jsem se nemohl nabažit, neuvěřitelně mne to bavilo. Toho dne trochu pršelo, nám to ale nevadilo. Dodnes si pamatuji tu omamnou vůni zahrady v letním dešti, tu radost a krásu chvíle, to nadšení…

Děda mne za střelbu pochválil. Řekl mi, že střílím jako kdybych měl v žilách indiánskou krev. Poprvé v životě jsem se cítil být indiánem a byl to nádherný pocit.

Následující dny jsem můj nový luk prakticky nedal z ruky. Luk jsem zdokonaloval drobnými úpravami jeho povrchu. Zahájil jsem výrobu silnějšího luku. Uvažoval jsem i o výrobě toulce, protože jsem se s lukem začal pohyboval i za hranicí zahrady mého dědy. Nedaleký les a v něm ukrytý skalnatý vrch nad potokem se stal mým prvním indiánským územím se vším všudy. Vybudoval jsem si tam mou tajnou základnu a tajnou pozorovatelnu. Měl jsem tam tajné místo na ukrytí mých pokladů - z kůry vyřezané modely loděk, skleněné kuličky, kameny z potoka podobné hrotům šípů, starý zálesácký nůž, kus provazu, několik vystřelených patron z nedaleké střelnice, nalezená sojčí pírka a další podobné věci. Mezi kameny pod skálou jsem vztyčil kus pozůstatku dřevěného sloupu elektrického vedení jako totem a kolem něj jsem mezi kameny vyčistil kousek místa, které pak představovalo indiánské obřadní místo. Pomohl jsem si i barevnou křídou, kterou jsem na totem a na okolní kameny kreslil různé obrazce v indiánském stylu. Po každém dešti jsem pak tyto obrazce obnovoval a vylepšoval.

Záhy mne v mém lese objevili dva mí kamarády z okolních domů. Jejich přítomnosti jsem si všiml právě při kreslení znaků barevnou křídou po skalách „indiána z hory nad potokem“. Prozradili se zapraskáním suché větve v nedalekém křoví, z kterého jsem je pak s lukem v rukou a se šípem nasazeným na tětivě vyvedl. Naše indiánské setkání v lese nemohlo proběhnout v lepším rámci dobrodružství. Indiáni si našli i jejich srdce. Náš indiánský kmen byl založen.

Nejprve jsme byli jen tři kluci. Další prázdniny nás za velmi podobných okolností objevily dvě dívky, které se záhy nato rovněž staly členkami našeho malého indiánského kmene. Do lesa jsme se společně vydávali za dobrodružstvím v divošském indiánském stylu, které tam na nás čekalo doslova za každým stromem, křovím, skálou a nebo záhybem potoka. Naše indiánství se záhy doplnilo i o další motivy z dětských dobrodružných knih; byli jsme objevitelé pohádkových světů, obyvatelé tajemných rovníkových ostrovů, navštívil nás i Mauglí a Tarzan. V lese jsme objevovali stopy dávno vyhynulých dinosaurů, stali se z nás stavitelé pravěkých osad, kdy jsme si za využití terénu a lesního porostu stavěli různé přístřešky a bunkry. V suti skal jsme hledali mimozemské artefakty, meteority, zkameněliny, acháty a zlato. Nenašli jsme tam nic z toho a přesto nás to hledání ohromně bavilo. Kopali jsme studnu, čistili jsme pramen ve skalách, který napájel jeden z přítoků potoka, prováděli jsme společný archeologický průzkum jedné divoké skládky sutě, kaskádou přehrad jsme si v hlavním potoce vytvářeli vlastní klidnou a hlubokou vodu, z kmenů a starých latěk jsme stavěli bezpečné přechody přes bažiny a tak podobně. Vyráběli jsme si luky, které se staly znamením příslušnosti k našemu indiánskému kmeni. V lese jsme je měli stále u sebe, přestože nám vlastně překážely. Nebyly nám vůbec k ničemu, tedy kromě okamžiků, kdy jsme se šípy trefovali do plechovek nalezených na nějaké té nelegální skládce odpadu. Na vlastnictví našich luků jsme byli náležitě hrdí. Schovávali jsme si je pokaždé před odchodem z lesů v našich tajných srubech a bunkrech, tedy pokud jsme si je nenosili domů do našich dílen pro servis a nebo nějaké to vylepšení.

Jednou nám naše zbraně v lese ukradli nějací chlapci z vedlejší vesnice. Taková troufalost a potupa! Bitva o návrat našich luků zpět do našich rukou se stala základem dokonalého, dlouholetého, krásného, na dobrodružství velmi plodného vzájemného nepřátelství ve stylu knoflíkové války. V „civilu“ jsme byli vlastně všichni přátelé, v lese se ale naše dvě party střetávali na život a na smrt. Byly to překrásné a velmi divoké indiánské války, které měly společný kodex o pravidlech. Pravidla našich válek měly dokonce i svou psanou verzi, kterou jsme spolu ujednávali na ostrově uprostřed dvou ramen potoka. Tento ostrov jsme pokládali za neutrální půdu. Ležel na hranici našich kmenů a k takovému využití se přímo vybízel. O tomto kodexu bych Vám napsal někdy později, pokud by o to byl zájem...

Naše indiánská výbava lovců a válečníků se záhy doplnila o oštěpy. Ty nám v těžce prostupném lese padly do rukou přeci jenom o něco lépe. Oštěp byl dokonalý univerzální nástroj; byl vhodným pro měření hloubky bahna v močálech, za pomocí oštěpů jsme stejným způsobem měřili a zaznamenávali úspěchy našich stavitelských ambicí v případě přehrad, případně se jimi dalo hrozit zajatcům, že na ně budou při mučení nabodnuti skrz slabiny k ústům jako na rožeň, v případě nutnosti jsme za pomoci oštěpů kosili kopřivy pro vytvoření průchodu kopřivovým polem, na oštěp se mohla uvázat bílá stuha pro vyjednavače, používali jsme je i jako jako rybářské pruty, odlehčenými verzemi oštěpů jsme se hlásili k ovládání příslušného území; byly to dlouhé kolíky, které jsme zdobili barevnými stuhami z krepových papírů. Sloužily i jako naše osobní mobilní totemy, na které jsme si vyřezávali různá tajná znamení.

Během dalších dvou prázdnin se naše indiánská parta rozrostla o dalšího chlapce a dívku, takže když jsme byli spolu v našem lese, tak jsme už tvořili obstojnou sílu, se kterou musely všechny další podobné party v blízkých vesnicích počítat. Každý z nás do naší party přinášel to své. Já jsem přinášel téma indiánství. Vymýšlel jsem obřady, tajná slova, psal jsem naši kroniku a měl jsem funkci šamana. Jedna z dívek našeho kmene milovala les v tom nejvíc spirituálním slova smyslu. Byla Elfkou a lesní vílou v jednom. Byla naší spirituální průvodkyní lesem a zároveň jeho vyslankyní, skrz kterou k nám les promlouval. Uměla to skvěle podat.Věřili jsme, že je s lesem spojena jakousi magickou linkou. Další dívka navrhovala a organizovala naše stavitelské plány, stála za zdokonalováním naší zálesácké výbavy, zpravidla vedla a plánovala obranu našeho území před nepřáteli. Velmi dobře ovládala to, co by se spíše čekalo od některého z nás, chlapců. Vlastně byla skvělým a nesmírně pohledným… dívčím… klukem. Další z členek našeho kmene byla dívčím vydáním poloviny Tarzana a poloviny Mauglího. Jeden z chlapců čerpal svou fantazii o ideálním divošském představiteli až daleko na tropických ostrovech v Pátkovi Robinsona Crusoe. Divošské kmeny tajemných rovníkových ostrovů ho přitahovaly tak, jako mne indiáni. Další z mých kamarádů se prostě jen dobře cítil s námi v lese a na okolních loukách. Byl duší i srdcem vždy zálesák a Skaut. Miloval přírodu. Zajímaly ho techniky přežití v přírodě. Vyprofiloval se ve znalce zálesáckých dovedností v našem středoevropském pojetí. Poslední z chlapců byl zástupcem Keltů v našem kmeni. V komiksech Asterix a Obelix objevil existenci keltských druidů, dávných evropských šamanů. Miloval keltskou mytologii. Byl vítanou konkurencí k mému indiánskému šamanství. Oba jsme se vzájemně doplňovali.

Náš dětský kmen divochů se tedy snad ani nedá nazvat jako indiánský, přesto měl plno společných indiánských znaků. Například totem a indiánsky laděné zbraně - luky a oštěpy. Později jsme začali nosit stylové indiánské nože. Vyrobil nám je jeden z bratrů členky našeho indiánského kmene. Rád si hrál s kovem jako amatérský kovář a my jsme byli jeho velmi vděčnými zákazníky. Byli jsme hrdými držiteli tajných kmenových jmen. Měli jsme znak kmene, který jsme si kreslili na čela. Měl blízkou podobu řeckému znaku Omega.

Mé indiánství mělo, myslím, celkem klasický vývoj. Kdyby se mne někdo v osmi letech zeptal na to, čím chci být jako dospělý, tak bych tehdy před možnost stát se kosmonautem & popelářem spolehlivě a bez zaváhání zařadil indiána. Přál jsem si být indiánem; tedy vypadat a žít jako indián. Indiánství jsem po další měsíce a roky nalézal v zejména v dobrodružných dětských knížkách o indiánech. Filmové zpracování příslušných knížek Karla Maye německou produkcí v horách a na pobřeží bývalé Jugoslávie na mne mělo zásadní romantizující vliv. Vinnetou a jeho Apačové byly mou prapůvodní předlohou indiánské dokonalosti, která se v následujících letech vyvíjela směrem k čiré bělošské fantazii o dokonalém indiánském představiteli. V mém případě by to bylo (a stále je) něco mezi Atrejem podle Michaela Ende, Avatarem podle Jamese Camerona, komiksovým Turokem, a filmem Un Indien dans la Ville.

Co se jinak týče našich kostýmů při našich hrách na lesní divochy, tak to byla až do našich dvanácti let celkem bída. Pokud by existovaly fotografie z těchto našich společných akcí, tak by na fotkách byli vlastně jen obyčejní chlapci a děvčata, jak si spolu hrají v lese. Na některých fotografiích bychom byli nazí, na jiných bychom měli na sobe trenýrky a trička, případně jen trenýrky, plavky a nebo kalhoty. Indiánství se na nás zřetelně promítalo vlastně jen tím občasným malováním na tvářích, luky, nezbytnými čelenkami a ptačími pery ve vlasech.

Velké změna v tomto smyslu nastala až když nám bylo k těm dvanácti letům. Náš nejvíc nejlepší nepřátelský indiánský kmen (z vedlejší vesnice a tvořený třemi skvělými chlapci v našem tehdejším věku) zařadil do svého lesního šatníku indiánské provlékací bederky. Jeden z tamních chlapců si je přivezl z indiánského letního tábora. Propagace dobrým příkladem perfektně zabrala nejen u jeho kamarádů, ale záhy i u mého vlastního kmene.

Má první bederka byla kořistní. Tehdy jsme v našem lese ulovili jednoho z těch třech chlapců, kterého jsme polapili prakticky nahého, obléknutého jen do indiánské bederky. Bederky jsem znal, nikdy jsem jim ale nevěnoval příliš velkou pozornost. Můj tehdelší ideál dokonalého indiánského oděvu byl o krásných kalhotech a košili, o třásních, korálcích, čelence a o zdobených opascích. A najednou tohle všechno zapadlo hluboko do stínu dokonalosti prosté krásy obyčejného kusu dlouhé látky provlečené mezi stehny přes opasek a nebo provázek. V tom velmi zvláštním oděvu se nám náš zajatec všem velmi líbil. Při následné hře na indiánskou popravu polonahého mladého zvěda jsme se přirozeně s konstrukci tohoto jeho oděvu do detailů seznámili.

Příběh tohoto zajetí našeho nepřítele je jen obtížně publikovatelný. Tyto veřejně přístupné stránky by odvážně podaný text nemusely unést, proto dále jen ve zkrácené verzi: Temný osud zajatce uvázaného mezi čtyřmi stromky za ruce a nohy dekorovala rostoucí hromada suchých větví kolem jeho těla. Hlavní rekvizitou této hry na mučení zajatce byl nůž, oštěp, kopřivy zastupující oheň a zejména pak tkaničky z jeho bot. Tkaničkami jsme si připravili jeho pohlaví nejprve k roztržení, aby si pak k napnuté kůži slabin zajatce jedna z dívek nedočkavě přiložila nůž. Netajila se tím, že se chce podívat, jak že to pod tou kůží pohlaví mají kluci vlastně zařízené. Připravovala se na otevření váčku zajatce podél švu. Vzrušení nad námi levitovalo jako modré nebe nad prérií a zvědavost vůbec nebyla pozadu. Když se zdálo, že se nůž dívky kůží pohlaví zajatce opravdu prořízne, tak zajatec pod dotyky nože a našich prstů prožil vyvrcholení. Právě včas, aby si nůž dívky našel jinou práci! Tělo zajatce místo řezání jen očistil, k čemuž jsme se my ostatní přidali za užití lístků kopřiv. Zajatce jsme pak chvíli švihali vrbovými proutky. Se stejnou odpovědí jeho těla, jako prve pod tím nožem. Poté jsme ho odvázali a drovodili jsme ho k hranici našeho lesa, kde jsme ho propustili. Jeho bederku jsme si nechali. Tak tehdy začala tradice zajatců a zejména pak trofejí, které si vítězný kmen ponechával jako svou válečnou kořist. Zážitků se zajatcem jsme už tehdy měli za sebou několik, tohle ale bylo jiné. Bylo to mnohem odvážnější.

Jeho bederka se stala vzorem pro naše vlastní. Byl to vlastně jen provázek a úzký dlouhý pruh látky. Do bederek jsme se doslova zamilovali. Vypadaly na našich nahých tělech skvěle. Používali jsme je v kmeni nejen my, kluci, ale i dívky. Byl to nesmírně příjemný oděv. První bederka zabavená našemu zajatci se stala mou vlastní. Vyhrál jsem ji tažením nejdelšího stábla trávy, a to včetně jejího původního obsahu. Bederku jsem si hned oblékl. O její původní obsah jsem se podělil se zbytkem kmene. Do dvou dnů se bederka vrátila původnímu majiteli poté, co jsem se stal zajatcem zase já. Má neopatrná výprava do nepřátelské části lesa za potokem měla překrásně hrůzný konec, kdy jsem po zajetí přišel o bederku, oštěp, srdce, skalp (pramen vlasů) a pohlaví. Zpět k mému indiánskému kmeni jsem se vrátil přes potok nahý a celý pomazaný jílem. Vzpomínám na to s radostí a láskou, byl to půvabně krásný zážitek. Pro obě strany.

Naše indiánské kmeny se nakonec spojily v jeden. Bylo to skvělé, i když nám pak trochu chyběl ten správný nepřítel, který by se dal v lese lovit. Nakonec jsme si tento nečekaný nedostatek našeho spojení kmenů vyřešili tak, že jsme mezi sebou losovali, kdo se stane dočasným nepřítelem k ulovení, když jsme na nějakého toho zajatce zase dostali chuť. Vylosovanému zajatci jsme my ostatní vždy záviděli. Byla to velmi atraktivní role. Úkolem vylosovaného nepřítele bylo, zpravidla, dostat se nepozorovatelně skrz náš les od potoka až na hřeben nedalekých kopců. Jeho dosažením by unikl zajetí. To se však nikdy nikomu nepodařilo. Každý z nás se nechával zajmout rád a dobrovolně, tedy po tvrdém a náročném boji o život, pochopitelně. Jinak by nás to ani nebavilo. Role zajatců se týkala zejména nás, chlapců. Věděli jsme, že dívky v našem kmeni spíš baví mít zajatce, než aby byly samy v takové roli. My chlapci jsme proti takove diskriminaci neprotestovali, vlastně nám to tak i vyhovovalo.

Hry na zajatce měly zajímavý vývoj v čase. Někdy byly hlavním motivem, proč jsme do těch lesů chodili. Pak to bylo hlavně o prožitcích úsvitu naší mladé sexuality a zároveň i o přitažlivé kráse vzrušení ze stejně tak přirozené krutosti. Obojí jsme zvědavě ochutnávali v atraktivním indiánském rámci. Postupem času však tyto výrazně intimní hry na zajatce začaly stále více ztrácet dech, jak se naše indiánština stávala stále víc spirituální a mýtickou. Indiánštinu jsme postupně přestávali považovat za hru, ale za styl života. Okouzlilo nás souznění s přírodou. Les jsme začali přijímat jako živou entitu s vlastním vědomím a vůlí. To samé jsme začali přisuzovat i kopcům, skalám, potoku, oblakům, ohni, slunci a hvězdám. Naprosto jsme propadli kouzlu noble savage. Přivazování polonahých zajatců ke kmeni stromu za účelem prozkoumání obsahu jejich bederek vystřídaly obřady vítání slunce, měsíce, deště... Naše indiánština byla mezi třináctým a patnáctým rokem spíše ve znamení divošsky-platonických prožitků. Pravda, s další drobnou výjimkou, kdy se původní hry na zajatce nahradily hrami na léčení zranění z bojů. Hráli jsme si na uzdravovaní utržených ran, případně jsme s tělem padlého druha prováděli indiánsky laděný pohřeb, který byl o rozčtvrzení těla pro létající dravce z modré oblohy a nebo pro vlky z hlubokých lesů. Byl to právě ten mix indiánského bylinkářství a skutečných technik moderní medicíny, který nás neuvěřitelně bavil. Nebáli jsme se při tom ani jistého intimního akcentu. Užívali jsme při tom atlas lidské anatomie a nahlíželi jsme rovněž do knihy o podávání první pomoci. Dozvěděli a naučili jsme se při tom opravdu hodně. Jak o anatomii lidského těla, tak o první pomoci v případě zranění.

Bederky se staly nejužívanějším kostýmem našich letních her a později i běžně nošeným oděvem letního prázdninového času; následující rok od prvního zajetí našeho obederkovaného nepřítele jsem bederky indiánů začal nosil i mimo náš les. Staly se mým běžným letním oděvem. U dědy jste mne tehdy mohli coby jinocha často najít jen v tričku a bederce, případně jen v bederce. Můj děda mi tento velmi nezvyklý a zároveň i velmi odvážný oděv od první chvíle toleroval. Nevadilo mu to. Přesto jsem cítil, že kdybych v mé bederce vyrazil, například, vlakem a nebo autobusem do blízkého města, tak že by mi pro takovou cestu asi doporučil vhodnější oděv.

Ve třinácti letech jsem jel poprvé v životě na letní tábor. Měl to být indiánský letní tábor pro chlapce a dívky. Na tábor jsem se opravdu těšil. Měl jsem představu o stylovém táboře, na kterém budu žít jako opravdový indián. Po příjezdu jsem zažil obrovské zklamání. Tábor měl indiánství jen ve svém názvu. Jednalo se o běžný stanový tábor pro děti. Bederku jsem po celý čas tábora nevytáhl z kufru. I tak se zklamání rychle změnilo v nadšení. Byli tam skvělí lidé a i my děti jsme si hodně padly do noty. Jen to nebylo o indiánech. Inu, nic není dokonalé.

Má letní indiánská parta dětí na vesnici mého dědy se za další dva roky postupně rozpadla. Na indiány jsme si přestali hrát v patnácti letech, kdy je vystřídaly jiné společné dospělejší zájmy. Indiáni zmizeli, zůstalo ale přátelství a krásné vzpomínky. U některých z nás bederky zůstaly už natrvalo. Mám je dodnes v mém živém letním šatníku. Vím, že je nosí i dva mí kamarádi z mého původního indiánského kmene. I jeden náš kamarád z nepřátelského kmene je v létě stále užívá. Jsme čtyři bederkáři. Dodnes jsme v kontaktu. Minulý rok (2018) jsme spolu poprvé od rozpadu našeho indiánského kmene podnikli společné bederkářské protékání krajinou v lesích za vesnicí našich dědů a babiček. A bylo to skvělé. Sešli jsme se tam původně při příležitosti oslavy promoce jednoho z nás. Bez předchozí domluvy jsme všichni měli u sebe bederku pro všechny případy, co kdyby… a to kdyby právě nastalo. Tehdy jsme tam v tom lese spolu i přespali. Já jako indián, ti druzí pak jako Pátek, Mauglí a mimozemský indiánský elf z kmene ´navi. Myslím si, že by to mohla být zajímavá tradice. Už jsme spolu domluvení na protékání krajinou po bederkářsku i na následující léto. (... nemám zprávy jak to dopadlo, pozn. Archer)

Škoda, že nemohu napsat, že by si z nás dnešní chlapci a děvčata místních domorodců vzali příklad. Rád si představuji, že bych v lese za vesnicí mého dědy potkal v létě děti v pouhých bederkách. Zatím se na nás dívají jen se zvědavým údivem, když na sobě mám / máme jen ty naše bederky. Třeba zjistí, že je to prima oděv. Pro hru v lese je naprosto dokonalý. Je naprosto univerzální. Je krásný, příjemný a zdravý. Mohou jej nosit dívky i chlapci. Může to být krásný kostým indiána, zrovna tak ale i Tarzana, lovce mamutů, Mauglího a podobně. I když.., viděli jste poslední roky, že by si snad v letním lese hrály dětské party? Ty zatracené tablety, mobily a další skvělé věci moderního věku udělaly nejen v řadách indiánů pěknou paseku, nemyslíte?

Wam-pe (2018)

Protékání krajinou ve žluté indiánské bederce (2023)

Zářijové protékání krajinou ve žluté indiánské bederce volně navázalo na naše srpnové společné dobrodružství. Tématické ladění našeho druhého výletu bylo totožné. Téma diskuze bylo rovněž stejné; indiáni, naše bederkářské zážitky a fantazie. Dokonce jsme si zvolili i stejnou trasu. Jen ty bederky byly trochu jiné. Červená látka elastické jemné plavkoviny se před objektivem vyměnila za hrubší žlutou látku. Na opačné straně objetivu zůstala původní červená. Rozloučení s létem bylo příjemné, opět jsme si vyskoušeli hranice naší odvahy, počasí bylo skvělé, indinská role byla pro nás spirituálně-fyzickou rozkoší. Tentokrát jsme při našem indiánském protékání krajinou nikoho nepotkali. Zajímavé; snažili jsme se takovému setkání aktivně vyhnout a přesto nás pak trochu mrzelo, že jsme nikoho nepotkali... :)

Front-page: tewng.com
silverwood88@gmail.com