Zážitky z lesa

Pokud bych měl najít předmět, který symbolizoval mé dětství a pak mé následné dospívání, pak by to jednoznačně byla má bederní rouška, kterou jsem objevil jako sotva desetiletý. Nezapomenu na můj první výlet do lesa, kdy jsem se s mým letním přítelem ze sousedství mého každoročního prázdninového domova u dědy rozhodl, že si budeme jednoho krásného srpnového dne hrát na Dobyvatele ztracené archy. Tento film byl tehdy novinkou. Začali jsme si hrát na Indiana Jonese, který šel do jeskyní pro zlatou masku. Za jeskyni nám posloužily průzkumné a stylově zvětralé štoly opuštěného kamenolomu. Do nich jsme vlezli ještě jako kluci a synové bílého muže, z nich jsme se opatrně vyplížili jako synové rudých bojovníků. Změna byla docela pozvolná, odložili jsme na prahu jeskyně nejprve trička, pak trenýrky a po hodině jsme se svlékli i z plavek, které jsme měli jako slipy. Běhali jsme po lese úplně nazí a bosí. Dobrodružství doslova plynulo kolem nás a vzrušení se špetkou strachu z možnosti zajetí jednou nepřátelskou klukovskou partou z vedlejší vesnice rozhodně taky nebylo na škodu. Úměrně k našemu věku se naše hra omezila jen na celkem malé území lesa, a ani časově to nebyla žádná sláva, ale i tak nám to stačilo. Naše tajné přání o spánku pod širákem na lesní mýtině, kde by plápolal náš vlastní oheň a kde bychom mohli vidět proti hvězdám siluety našich koní, měly k tomuto našemu zážitku opravdu hodně daleko. Co se ovšem nedostávalo v realitě, to nám spolehlivě zprostředkovávaly naše fantazie.

Druhý den jsme si naši hru zopakovali. Tentokrát jsme si hráli na Tarzana. Další den jsme byli, tedy oba dva, Pátky podle příběhů Robinzona z opuštěného tropického ostrova. Do konce našich společných dní jsme si hráli podobné hry, a nikomu to nevadilo. Snad i proto, že to o nás nikdo nevěděl a my to nikomu neříkali. Během těchto her, které se odehrávaly v lese, jsme si naší nahotu postupně vylepšovali o oděv divochů, který nakonec dostal podobu bederních roušek. Právě tento oděv pak propůjčoval našim hrám to nejintimnější spojení s přírodou a s našemi fantaziemi. Být nahým v lese přestalo být tak zajímmavé, mnohem lepší to bylo právě skrz ty naše bederky. Tak se stalo, že když skončily mé prázdniny, tak mě má bederka následovala zpět do města. Do dalších letních prázdnin jsem si bederku svépomocí vylepšoval, čas od času se stávala mým tajným oděvem, když jsem byl třeba doma sám nebo když jsem ji vyměnil za své pyžamo, abych si v ní lehl do postele jako tajný indiánský kluk.

Další dva nebo tři roky se má bederní rouška vyvinula v dokonalý stroj, který mi přinášel dokonalé pocity proměny ve velmi zidealizované indiány a unášel mě do tajných světů, které mi otevřely knížky a filmy na dané téma. Můj tajný indiánský kamarád z léta na tom byl podobně, snad jen s jedinou výjimkou - a to, že na rozdíl ode mne si on oblíbil bederku bez flapů, tedy bez oněch volných splývajících konců látky přes opasek.

Spolu jsme si v těchto letech také prožili to, co se mezi velmi dobrými přáteli občas stává. Byli jsme zvědaví a někdy i chlapecky přirozeně vzrušení, což z reálií našich nahých, respektive polonahých her na indiány mimo dosah svědků vyplývalo. Jedinými svědky našich nejdůvěrnějších her byly právě naše bederní roušky, nutno ovšem dodat, že nebyly jen svědky, ale i samotnými původci a nástroji našich fyzicky laděných slastí.

Když mi bylo třináct nebo čtrnáct, poprvé jsem se představil světu jako indiánský kluk. Stalo se to během letního tábora. Má bederka se tam stala mým oděvem na několik dní, tématicky se to tehdy hodilo. Bederní rouška mi byla tím nejvíc nejpříjemnějším a nejvíc praktickým oděvem pro letní dobrodružství, nejraději ovšem bez dalších doplňků, a vůbec nejlepší to bylo, když jsem mohl být i bosý.

Patnáctý rok byl docela zlomový. Fyziologické změny mého těla - tedy hlavně růst chloupků - se pro další užívání samotné bederky stávaly nepohodlnými. Začal jsem se taky trochu stydět za to, že si ještě hraji na indiány, respektive, že jako polonahý mladík běhám po lese v bederní roušce. Mé první dívce se tohle sice velmi líbilo, a přestože tato dívka (byla to mimochodem velmi pěkná dívka s podobnými zájmy o přírodní kultury staré Ameriky) sňala z mých beder mou nevinnost, tak ani po této nanejvýš krásné a něžné zkušenosti, kdy má bederka sehrála svou jistou a velmi hezkou úlohu, jsem rozhodně nebyl slepým k tomu, že soumrak mé chlapecké, respektive jinošské bederky započal.

Dnes sice pořád mám bederní roušku připravenou, občas se do ní i natáhnu, ovšem tím to končí. V mých vzpomínkách se ale ten krásný mladý věk ve stínu bederní roušky stále navrací, a stejně i nyní i po prohlédnutí vašich stránek jsem si opět mnohé připomenul.

Leyapay (2011)

Indiáni z druhého břehu

Pochybuji o tom, že bych někdy přestal přisuzovat bederkám tu půvabnou magii, která ke mně promlouvá již tolik let.

Bederky ke mě přilétly jednoho krásného prázdninového dne. Byl jsem s kamarády (za nenápadného dozoru našich rodičů) na břehu rybníku v jižních Čechách. Tehdy se k tomu rybníku přišli podívat i dva chlapci, kteří vypadali jako indiáni. Mohlo jim být ke třinácti letům. Oba byli štíhlí, opálení a zdraví. Měli velmi dlouhé vlasy. Proto jsem je nejprve pokládal za dívky. Až když byli blíž, tak bylo jasné, že se jedná o chlapce.

Na sobě měli indiánské provlékací bederky s přiléhavou tanga částí pod flapy. Šířka dlouhých flapů by se u jednoho z chlapců vešla pod necelé dvě dlaně. Druhý chlapec je měl ještě o půl dlaně užší. Bederky měli oba chlapci vyrobeny z kvalitní červené látky, nebyl to žádný potrhaný hadr. Kromě bederek na sobě už nic jiného neměli. Dokonce neměli ani boty, nebo cokoliv, co by jako boty vypadalo.

Poprvé jsem si obou chlapců všiml, když na druhé straně rybníka vstupovali do vody. Jejich zvláštní oděv, který záhy přijal i funkci plavek, přitáhl nejen mou pozornost, ale i pozornost těch několika ostatních chlapců a dívek, kteří na tom břehu byli se mnou. Oba indiánští chlapci přeplavali na naši stranu břehu. Na chvíli si nedaleko nás sedli do trávy a pak odešli směrem do blízké vesnice. Za chvilku byli zpět. V rukou drželi kornouty točené zmrzliny. Zjevně nespěchali. Něco si mezi sebou povídali a asi to bylo veselé, protože se tu a tam rozesmáli. Drželi se stranou. Nezdálo se, že by si nás příliš všímali. Když v indiánech zmizely zbytky zmrzliny, což netrvalo dlouho, tak opět přeplavali zpět na druhý břeh. Tam se ještě zdrželi u velkého volně plovoucího kmenu stromu. Pády do vody z vratkého kmene si užívali vyloženě s radostí. Nakonec nechali kmen kmenem, vyšli z vody, prošli skrz pole rákosu a kopřiv na výše položené louky a pak vystoupali dlouhým otevřeným svahem až ke vzdálenému lesu, ve kterém nám zmizeli z očí. Cestou si ještě vyzvedli v jednom z nečetných ostrůvků houštin luky a toulce šípů, které si tam prve zjevně odložili.

Bylo mi tehdy devět let. To, co jsem viděl, mne svým noblesním divošstvím, půvabnou romantikou a čitelným přátelstvím obou chlapců přitahovalo jako magnet. A nebyl jsem sám, koho to zaujalo. Pamatuji si, jak si chlapci a dívky v mém okolí začali vyprávět o indiánech severní Ameriky, o filmech a knížkách, které se indiánům věnují. Zároveň si je našli i divoké spekulace ohledně obou chlapců. Odkud ti chlapci přišli? Proč jsou obléknuti tak, jak jsou? Je snad v lesích za rybníkem nějaký indiánský letní tábor? Vedle velmi pravděpodobné indiánštiny se diskutovaly i jiné možnosti. Mluvilo se o Pátkovi Robinsona Crusoe, o kanibalech, o Mauglím a Tarzanovi, o lovcích mamutů a podobně. Samotná cesta obou polonahých divochů do vesnice na zmrzlinu byla považována za velmi smělou. Chlapci se shodli na tom, že kdyby si měli vybrat, tak že by šli na tu náves pro zmrzlinu snad raději zcela nazí, než v takovém zvláštním oděvu.

Čitelná odvaha obou mladých divochů, kteří s půvabnou noblesou ignorovali veškerá pravidla dress-kodu našeho bělošského světa, se hřála v pozornosti našeho mladého publika. Vyslechl jsem si i pubertální komentáře ohledně erekce vzpínající se proti přiléhavé látce tang pod předním flapem bederky přinejmenším u jednoho z obou chlapců, přestože jsem si ničeho takového tehdy nevšiml. Dvojsmyslným poznámkám mých kamarádů a kamarádek ohledně přirozeného obsahu bederek obou chlapců jsem tehdy ještě tak docela nerozuměl. I tak jsem ale chápal, že má strana břehu sledovala oba indiánské chlapce s jistým posměchem. Mně se indiánská role obou chlapců naopak velmi líbila, jejich oděv byl překrásný. Neměl jsem ale tu odvahu se k tomu přiznat a tak jsem raději mlčel.

Posměšné poznámky diskutujících ohledně stylu oděvu obou chlapců ztratily na síle hned poté, co jsme viděli, s jakou lehkostí si oba indiáni na druhé straně rybníku našli svou cestu zpět k lesu polem rákosí a kopřiv. Přestože byli oba prakticky nazí, tak elegantně prošli kopřivami přímo skrz ten nejobtížnější terén, do kterého bychom se my odvážili jen v holínkách a náležitě oblečení.

Pro mne bylo toto setkání s indiány přelomové. Byl to počátek času mé vlastní indiánštiny, která je součástí mého života dodnes.

V kraji mého prvního setkání s indiány jsem byl - téměř - místním domorodcem. Do nedaleké vesnice jsem jezdil ke strýci na prázdniny. Často jsem u něj byl i během školního roku. Z mého městského domova to bylo k mému strýci méně něž dvacet kilometrů, což se v pozdějších letech mého dětství dalo snadno zvládnout i na kole. Můj strýc byl pro mne druhým tátou. V jeho domě jsem měl dokonce svůj vlastní pokoj. Nebyl velký. Voněl přívětivým tajemstvím a hravým dobrodružstvím. Vedly k němu příkré kamenné schody. Za jeho okny šuměly prastaré lípy. Z druhé strany z něj vedla skrz terasu lávka přímo do výšek skalní stěny. V ní byla zahloubená místnost, ve které by se dalo při troše snahy bydlet po celý rok. Přímo pod mým pokojem tekl skrz dům potok hlubokým a úzkým kamenným korytem, ve kterém zejména po bouřkách nádherně šuměla voda. Ten zvuk vody jsem miloval. Můj strýc mi zde po večerech často vyprávěl různé dávné místní legendy. Psal a ilustroval mi příběhy, ve kterých pohádkově ožívaly okolní skály, lesy, stromy, potoky, mlhy, mraky a vítr. Byly to příběhy o skřítcích, o čarodějích, o lesním národě Elfů, o zlé vůli tvorů z bažin, o králech dávných Keltů, o magii druidů, o časových branách schovaných ve skalách a pod bludnými kameny, o zlatých pokladech pod duhou, o kamenných obrech a písečných tvorech přijímajících pokaždé jiný tvar podle vlastní vůle, o živém ohni, o živé a mrtvé vodě, o spiritu dávných válečníků, rytířů a nebo lovců z dob ledových, o návštěvách z vesmíru, ale také i o návštěvách bájných tvorů a bytostí z hlubokých štol a tajemných jeskyní. V některých z těchto příběhů jsem měl i vlastní roli. Tyto příběhy mého strýce jsem miloval. Spolu s mou vlastní fantazií tvořily spolehlivý žebřík, po kterém jsem šplhal doslova až ke hvězdám.

Příběhy mého strýce byly nádherné. Měly jen jednu slabinu; bylo tam příliš mnoho hrdinů a žádný z nich nebyl takový, aby měl tu moc překročit svůj vlastní příběh. Perfektní představitele hrdinů mého dětského světa fantazií jsem našel až v obou indiánech. Po další roky mi byli nablízku. Dohlíželi na mne. Sledovali mne z lesů a ze skal jako mí ochránci. Vládli pohádkovou magii keltských druidů, moudrostí lesa, větru, nebe a země. Stali se mým vzorem. Přisoudil jsem jim ten nejvyšší morální kredit; byli čestní, odvážní, rozuměli řeči zvířat, uměli léčit zranění, uměli bojovat, byli ale i laskaví. Byli to krásní a zdraví chlapci a jejich jediným oděvem byla vždy jen pouhá bederka.

S oběma indiánskými chlapci jsem navázal zvláštní a jen těžko uchopitelné přátelství. Já byl dítě mé reality. Oni byli bytostmi mé fantazie, která si je modelovala do stále dokonalejší a vytříbenejší podoby. Jak v tom čistě spirituálním slova smyslu, tak i v tom fyzickém. Nejprve jsme byli jen přátelé. Pak se z nás stali bratři. Sdíleli jsme věk, sny, bolest, úspěchy i neúspěchy, zranění, touhy, radost i smutek.

Z mého reálného světa jsem do mé indiánské říše fantazie dlouho nikoho nepouštěl. Zprvu dokonce ani mého strýce. Byl to můj svět, ke kterému jsem měl klíče jen já. V reálném světě se má indiánština projevovala nejprve jen psanými příběhy, které jsem si zapisoval do mé tajné korniky. Jednalo se o indiánské povídky, které často stály na pomezí indiánských pohádek a legend. Tyto povídky postupně zrály do velkého příběhu, ve kterém jsem měl roli indiánského Avatara. Záhy jsem si vyrobil mou první bederku, která byla nápadně podobná bederkám obou chlapců od rybníku. Byl to nesmírně příjemný a v mých očích nanejvýš atraktivní oděv. Bederku jsem si první rok oblékal jen tehdy, když jsem měl jistotu, že mne v tom nikdo neuvidí. Zkoušel jsem si vyrobit i další tématické artefakty. Byly to více či méně zdařilé pokusy o výrobu indiánské obuvi, čelenky, indiánského nože, luku a šípů, amuletů, řemínků a podobně, jak tomu v takových případech bývá. Největší péči jsem ale vždy věnoval právě mé bederce.

První, komu jsem se kdy ukázal jako indián s pouhou bederkou u pasu, byl můj strýc. Před mými rodiči, před mými sourozenci a před mými nejlepšími přáteli jsem se odvážil obléknout do mé indiánské bederky až za další dva roky poté. Můj strýc mne poprvé uviděl v mé bederce když jsem v deseti letech štípal ve stodole dřevo na špalku. Tehdy jsem se v té stodole, myslím, snad i nechal nachytat schválně. Nebo lépe vyjádřeno: neudělal jsem tehdy nic, co by takovému nachytání mělo jakkoliv zabránit. Strýc mne tehdy hned přijal za indiána. Můj zájem o indány se mu líbil.

Mimochodem, den poté jsem měl premiéru, při které jsem stáhl a vyvrhl mého prvního králíka. Strýc mne učil vesnickým dovednostem a tahle byla jedna z nich. Králíka jsem po jeho omráčení a uvázání za nohy stáhl a vyvrhl jako indián. Strýc mne tehdy sám vyzval k tomu, abych se k tomu postavil jako indiánský lovec a bojovník. Přiznám se, že mi při tom ta má indiánská role hodně pomohla, bylo to celé o dost snadnější. Vlastně se mi to porcování králíka líbilo. Byl to doslova indiánsky intimní prožitek, mohu-li to takto popsat.

Když můj strýc zjistil, že mé indiánství není jen nějakou pomíjivou kratochvílí, tak mne začal nenápadně podporovat patřičnou literaturou a kvalitním materiálem k výrobě různých indiánských artefaktů. Stejně nenápadně mi později pomohl s výrobou poctivého luku, s výrobou lapače snů, společně jsme na zahradě postavili velký totem, který jsme spolu po několik dní vyřezávali z kmene stromu. Můj pokoj se nad bublajícím korytem potoka postupně proměnil v kamenné indiánské tee-pee. Dostával nádhernou indiánskou výzdobu.

Má indiánština zůstávala i nadále mým tajemstvím. Kromě mého strýce o mých proměnách v indiána nevěděli ani mí nejlepší kamarádi. Bylo tomu tak ještě po celé dva následující roky, přestože jsem se do mé bederky začal převlékat nejen v bezpečí stodoly, kůlny a na zahradě pod ochranou živých plotů a okolních skal, ale stále častěji i v přilehlých lesích.

Ve dvanácti letech se vše změnilo, když jsem se u strýce setkal o letních prázdninách s indiánem. Minuli jsme se na lesní pěšině, pozdravili jsme se a hned jsme si oba šli dál svou cestou. Bylo to mé první setkání se skutečným indiánem po třech letech. Byl zcela nahým, tedy až na mezi nohami provlečenou indiánskou prérijní bederku. Pro mne to byl živý sen ze samotné kolébky indiánské mystiky. Ten chlapec nebyl nikdo jiný, než můj o rok starší kamarád z druhé strany vesnice. I on do té vesnice jezdil na prázdniny k babičce tak, jako já jezdil k mému strýci. Byl tehdy se mnou na břehu toho rybníka, když tam byli ti dva indiáni. Patřil k těm, kteří tehdy přijímali lehký úbor obou indiánů s pubertálně laděným zájmem - a zároveň despektem. Proto bych nikdy nečekal, že právě jeho uvidím v bederní roušce jako indiána. Poznal jsem, a nebylo to tak těžké, že z našeho setkání neměl radost. V očích měl mix obavy a překvapení. Na mé straně bylo překvapení následované čirou radostí.

S jistou hravostí a vzrušením jsem si sám rád představoval, jak mne mí kamarádi v tom lese polapí jako indiána, ač jsem se tomu samému vždy snažil aktivně vyhnout. Představoval jsem si přesně to, co se právě událo. S tím rozdílem, že se role v tomto příběhu setkání dokonale prohodily. Já byl v tom lese jen v tričku a trenýrkách. Za indiána byl ten druhý.

Byla to překrásná chvíle. Okolní les voněl pryskyřicí z borovic, bylo horko, ze vzdáleného horizontu se ke mně nesly zvuky letní bouře. Kolem mne (nás) byl nádherný čas letních prázdnin. V tašce jsem si nesl nasbírané borové šišky do kamen, na kterých jsme si později chtěli se strýcem uvařit večeři. V těle jsem cítil příjemnou únavu z plavání v nedaleké zatopené pískovně. A právě jsem potkal indiána. Nádherného chlapce, kterému jeho bederka více než jen velmi slušela. A navíc to byl můj velmi dobrý kamarád.

Po celý zbytek dne jsem na to naše letmé setkání myslel. Bylo to jako sen, nemohl jsem tomu uvěřit. Po návratu domů, respektive k mému strýci, jsem se bez otálení převlékl do mé bederky, vzal jsem si luk a šípy a vyběhl jsem zpět za tím mým kamarádem do lesa. Podruhé v životě jsem se dobrovolně vydal vstříc možnosti prolomení mého indiánského tajemství. Chtěl jsem se mu ukázat jako indián. V lese jsem místo něj našel několik chlapců, kteří šli z vesnice směrem k pískovně za lesem. Naštěstí si mne nevšimli. Včas jsem se ukryl do houští. Sledoval jsem je pak až na kraj lesa. Představoval jsem si, jak si je lovím lukem jednoho po druhém. Má vlastní odvaha mne samotného překvapovala. Už to nebyl lov osamělého indiána. Věděl jsem, že v tom lese je ještě jeden takový. Už jen ta představa mne doslova vzrušovala. Bohužel jsem ho tam toho dne už podruhé nenašel.

Druhý den přišel za mnou na zahradu a pozval mne na kolo. Spolu jsme hodně jezdili po kraji na kolech, bavilo nás to. Měli jsme velkou turistickou mapu širokého okolí, do které jsme si kreslili naše trasy. Na kole jsme se mohli dostat i do zajímavých míst, která by byla pro pěší až příliš vzdálená. O našem setkání v lese nepadlo ani slovo, přestože jsem se ho na to tolik chtěl zeptat. Poznal jsem, že se mu o tom nechce moc mluvit a tak jsem předstíral, že jsem si ho v tom lese vlastně ani nevšiml. Odpoledne jsme byli z naší výpravy na kolech zpět doma. Strýc měl pro mne nějakou práci. Když byla později odpoledne hotova, tak jsem měl volný zbytek dne. Nemohl jsem se dočkat, až se převléknu do mé bederky, abych opět vyrazil do toho lesa. Obvykle bych zamířil někam hlouběji, ne však toho dne. Šel jsem podél okraje lesa až k domu babičky mého kamaráda. Znal jsem ta místa velmi dobře. Hned za zahradnou mého kamaráda začínala hustá křoviska, která se jen zvolna měnila ve vysoký les. Našel jsem si tam místo s dobrým výhledem a čekal jsem, že se můj kamarád objeví. Nebyl jsem s ním domluven na setkání, tentokrát jsem ho stopoval jako zvěd. Chtěl jsem ho znovu přistihnout v té jeho indiánské roli. Snad hodinu jsem tam ležel v trávě s očekáváním, které si mne doslova opékalo nad ohněm vzrušení. Každá sekunda byla nabita čirým dobrodružstvím, přestože se nikde nehnul ani lístek. A pak jsem uslyšel, jak si u mému boku kdosi lehl do trávy. Ohlédl jsem se a uviděl jsem indiánského chlapce v pouhé bederce. Chtěl jsem si ulovit indiána a on si místo toho ulovil mne. Tichý úžas chlapce se nedal přehlédnout.

Čekal jsem na něj u zadní branky ze zahrady a vůbec mne nenapadlo, že by mohl být už v lese, který jsem si za zády zapomněl hlídat. Vlastně jsem se ani nestačil stydět za mnou neopatrnost, která byla zatraceně neindiánská. Tohle již nebylo jen nějaké náhodné letné setkání na pěšině v lese. Tohle bylo něco zcela jiného. Byl to nesmírně intimní prožitek. Mlčeli jsme a jen jsme tam tak chvíli leželi bok po boku v pouhých bederkách. A pak, když jsem to už nemohl vydržet, jsem se ho zeptal, jestli se vrací zpět domů a nebo jestli ještě půjde do lesa. Jen se usmál a řekl mi, že se mnou rád půjde do skalních vrchů nad vesnici. Že by mi rád ukázal tajná místa, kam rád chodí jako indián. Ta místa jsem znal a on věděl, že je znám. Jeho hru jsem přijal. Nechal jsem si zavázat oči šátkem, pro který si odběhl přes zahradu do domu a pak jsem se nechal vést lesem až k nedalekým vrcholům skal nad krajem. Tam mi šátek sňal z očí. Chvíli jsme se dívali mlčky do kraje a pak jsme si začali povídat o indiánech. Byl to jeden z nejkrásnějších rozhovorů v mém životě.

Jeho příběh byl tolik podobný tomu mému! I on objeil indiánství skrz ty dva indiány u rybníku. Mohl na nich nechat oči, přitahovali ho stejně, jako mne. Když ale slyšel, jak většina ostatních posuzuje ten jejich nezvyklý úbor, tak se k výhradám raději sám přidal. Ještě ten samý večer si ale vyrobil bederku podle vzoru obou chlapců a od té doby ji, tak jako já, nosil tajně. Zejména pak do lesů. Já jsem byl prvním, kdo ho v té jeho bederce viděl. Později toho dne mi ukázal indiánskou knihu, do které si psal příběhy a různé legendy. Jeho příběhy byly mnohem lepší, než byly ty mé vlastní. Byly víc o reálném světě skutečných indiánů. Měl v nich i nádherné ilustrace. I dnes po těch letech by jeho příběhy obstály. Zamiloval si zejména lesní indiány.

Já jsem se mu na oplátku svěřil o mé vlastní indiánštině a o mých indiánských světech, které jsem si postavil v nejlepším duchu mé fantazie. Na té skále jsem mu vysoko nad krajem předal k těmto mým světům klíče. S nejvyšší možnou důvěrou. Věřil jsem mu natolik, že jsem mu řekl i některá má největší indiánská tajemství, o kterých bych zde na stránkách, s ohledem na výrazně intimní charakter těchto mých tajemství, raději pomlčel. Tehdy to byla jediná chvíle, kdy jsem znejistěl. Chvíli jsem si dokonce myslel, že jsem řekl něco, co tu krásnou chvíli snad i poranilo. Hodně se mi ulevilo, když jsem hned v zápětí mohl nahlédout do obdobných indiánských tajemství mého přítele. A to, co jsme si tam tehdy na té skále přeci jenom raději nechali jen pro sebe, tak to jsme si řekli v dalších dnech a týdnech. Případně jsme pak tato naše (často tématicky sdílená) nejintimnějí tajemství později společně prožili při našich hrách na indiány. :)

Spolu jsme později na té skále vzpomínali i na ty dva indiánské chlapce, kteří nás oba oblékli do bederek. Vzpomínali jsme jak to vlastně bylo. Každý z nás si to setkání s indiány pamatoval trochu jinak. Čím ti dva chlapci tehdy zaplatili tu zmrzlinu, když na sobě měli jen ty bederky? Kde měli schované peníze? Měli ve vlasech kožené řemínky jako čelenky, jak si to pamatoval můj přítel, a nebo je neměli, jak jsem si to pamatoval já? Vyzvedli si tehdy v tom remízku při odchodu jen luky, jak jsem si pamatoval já a nebo si tehdy na ramena oblékli i ponča, nebo snad nějaké indiánské košile, jak si to pamatoval můj přítel? Konečně jsem se dozvěděl, co to bylo za chlapce. Řekl mi, že za sousední vesnicí byl tehdy na louce uprostřed lesa postaven indiánský tábor, z kterého k nám oba chlapci nepochybně přišli. Dokonce tam ten tábor hledal, našel ale, bohužel, už jen slehlou trávu po několika týpkách. Dlouho jsme spolu uvažovali nahlas o tom, jaké by to bylo, kdybychom ten jejich tábor tehdy objevili včas.

Že je ten druhý indiánem a nositelem bederek nás oba překvapovalo. Snad ani ne ve smyslu, že to tak je, jako spíše ve smyslu, že jsme to o sobě navzájem nevěděli. Byli jsme přátelé, prožili jsme spolu hodně společného času a přesto se naše bederkaření navzájem nepotkalo. Prasklo to až po třech letech. Konečně mi dávaly smysl některé naše společné zážitky a příhody. Například jednou, když jsem přišel k mému kamarádovi na návštěvu a ten mi šel ze stodoly v ústrety zcela nahý. Až nyní jsem se dozvěděl okolnosti, za kterých jsem ho mým příchodem tehdy překvapil. V té stodole měl na sobě jen svou bederku. Uvažoval, že se mi v tom ukáže, nakonec si to ale rozmyslel a raději se z toho svlékl. Za tu bederku se přede mnou styděl. Pamatuji si, jak jsem tehdy přemýšlel nad tím, co jen v té stodole dělal nahý. Vlastně jsem se ho na to tehdy i zeptal. Odpověděl mi bez dalšího vysvětlování, že je mu horko. Toho dne bylo opravdu horko. Už tehdy jsem měl ale velmi zřetelné tušení, že pravý důvod jeho nahoty nebude horko, ale něco jiného. Všiml jsem si jeho studu, který se přede mnou snažil skrýt. A také jsem si všiml, že má erekci. Bylo zjevné, že si o tom nechce moc povídat a já se ho dál neptal. Jeho odpověď jsem přijal. Bylo mi to tehdy vlastně jasné. Nachytal jsem ho při příjemné intimní aktivitě, kterou jsem sám začal přirozeně poznávat. Že by se jeho úd s rozkoší vzpíral do jeho indiánské bederky jen pár okamžiků před tím, než se mi zjevil nahý ve vratech do stodoly, tak to mne tehdy opravdu nenapadlo.

A já to měl podobné. I já jsem se před ním několikrát ocitl ve stejné situaci, jako on. Rychlé převlékání z bederky do plavek a nebo trenýrek bylo celkem běžné, tedy pokud jsem se nemohl někam schovat. Vlastně mi takové zážitky byly i příjemné. S rozkoší jsem si hrál se zajímavými pocity a prožitky, kdy jsem nepozorovaně ležel v mé pouhé bederce někde ve vysoké trávě na zahradě, zatímco mne mí kamarádi hledali u mého strýce, abych se v pravou chvíli dostal do mého pokojíku, ve kterém jsem z bederky se rychle převlékl, než jsem se jim ukázal.

Oba jsme si dávali hodně pozor na to, kdo nás v našich bederkách vidí. O mé bederkařině věděl jen můj strýc. A soused, kterému to bylo celkem jedno. Nikdo jiný o tom nevěděl. O bederkařině mého kamaráda nevěděl nikdo, dokonce ani jeho babička ne. Já jsem často bederkařil v lese za vesnicí, můj kamarád preferoval bederkaření ve vzdálenějším lese, do kterého za tímto účelem dojížděl na kole. Že začal bederkařit i v mém lese byla novinka. Začal si víc věřit a přestal se tolik starat o to, jestli ho v tom někdo uvidí. Vlastně vážně uvažoval nad tím, že mi o tom řekne. Dodnes si říkám, jestli to naše setkání v lese byla jen náhoda. Prý to byla náhoda, přesto mám o tom pochybnosti. Sám jsem se totiž na něco takového chystal. Byl to můj nejlepší letní přítel a já se sám před sebou začal stydět za to, že mám před ním takové tajemství. A také jsem se těšil na to, až mne v mé bederce poprvé uvidí. Jaké to asi bude? Rád jsem si to poslední dva, tři roky představoval a přesto jsem se toho tolik obával...

Můj kamarád si první den naší společné bederkařiny dokonce chvíli myslel, že jsem tu bederku začal nosit na základě toho našeho setkání v lese. Přiznal se mi, že obdivoval zpracování mé bederky a přirozenost, s jakou jsem ji pak měl na sobě. Když se dozvěděl, že bederkařím už tři roky, tak se jen udiveně na chvíli zamyslel a pak mi řekl, že ho už několikrát napadlo, že bederku nosím, protože tomu odpovídal styl mého opálení. Tehdy jsem se zastyděl podruhé. Tohle mne vůbec nenapadlo. I on byl opálen po bederkářsku a já nepojal ani podezření, přestože jsme spolu byli v lese, na našich zahradách a nebo u vody několikrát zcela nazí a já měl jeho do stínů bederky opálenou kůži doslova před sebou.

Od toho dne jsme si začali hrát spolu na indiány. V tom nejkrásnějším rámci krásné přírody, nádherného letního času a našeho přátelství. Náš les nám brzy přestal stačit. Proto jsme začali jezdit po širokém kraji za indiánským dobrodružstvím na kolech, tentokrát v ryze indiánském rámci, což pro mého kamaráda, na rozdíl ode mne, nebylo nic nového. Někam jsme přijeli, ukryli jsme kola, převlékli jsme se do pouhých bederek a pak jsme protékali v tématických hrách okolní krajinou. Hráli jsme si na stopaře, objevitele, lovce a ochránce lesů. Na jedné z těchto našich výprav nám ukradli kola. Naštěstí se nejednalo o drahé stroje, přesto nás to hodně mrzelo. Domů jsme tehdy museli jít pěšky dobrých patnáct kilometrů jako dva indiánští kluci. Na sobě jsme kromě našich bederek neměli už nic víc, tedy kromě bot. S koly nám tehdy zmizelo i naše evropské oblečení. Ta cesta zpět byla zajímavá. První kilometry jsme se doslova plížili lesy a křovím. Pak jsme postupně přišli na to, že nám vlastně nevadí, když nás lidé uvidí jako polonahé indiány. Přestali jsme se stydět. Naopak jsme si to spolu začali i docela užívat. Tehdy nás tak při návratu viděli i naši kamarádi a kamarádky z vesnice. Do vesnice se vraceli z nedaleké pouti a my se k nim přidali. Náš nezvyklý oděv se jim líbil. Někteří si dokonce vzpoměli na ty dva indiánské chlapce od rybníku. Tehdejší despekt se neopakoval, spíše naopak. U některých z nich to byl začátek jejich vlastní indiánštiny - a bederkařiny. Náš indiánský kmen se tak záhy rozrostl o dva chlapce a dvě dívky. Vlastně tomu zloději kol můžeme poděkovat za to, že indiánština v přilehlých lesích a loukách mého letního domova dostala křídla. Dodnes je má. Náš indiánský kmen tam stále existuje. Tu štafetu od nás po několika letech úspěšně převzali mladší chlapci a dívky.

Brzy mi bude dvacet let, bederky stále nosím, i když ne vždy nutně jako indián. Tento typ oděvu rád nosím i mimo mou indiánskou roli. Indiánština je mi stále vlastní, před třemi lety jsem byl pozván do indian-hobbyistické společnosti rodinného ražení, tedy do indiánského kmene, kterého jsem od té doby aktivním členem. Můj indiánský kamarád z letních lesů dětství už aktivně neindiánští, bederku má ale stále hned po ruce, zejména pak v letním čase. Občas k nám přijede na letní tábor jako host.

Bederky jsou krásným oděvem. Vlastní stránky si určitě zaslouží. Prosím, berte tento můj příspěvek jako zápisné do řad zdejších bederkářů.

Jarolist Kororo (2022)

První příspěvek v ’awa rel jsem poprvé spáchal ve druhé polovině srpna 2013, tedy před více jak deseti lety. Tehdy jsem měl k dispozici zajímavou sadu nízkých stovek obrázků, z které jsem mohl čerpat. Předpokládal jsem, že mne to bude bavit tak rok. Případně, že přestanu, až mi dojdou zdroje, které bych mohl použít. Nestalo se ani jedno. Stále v projektu pokračuji, což pokládám za malý zázrak.

Abych byl upřímný, tak z tvorby ’awa rel mám poslední roky sílící rozporuplné pocity. Každý z obrázků, které jsem poslal do ’awa rel, jsem vždy považoval za krásný, za zajímavý a za plně vhodný k ilustraci celého tohoto našeho bederkářského projektu. Dnes si to u celé řady těchto obrázků tak docela nemyslím. Přesto to nechávám tak, jak to je. Nebudu se v tom vrtat po tolika letech, leda-že mě k tomu cíleně vyzvou památkáři.

’awa rel je pro mne zrcadlo mých vlastních změn. Když si dnes prohlížím ’awa rel po pěti a zejména pak po deseti letech, tak bezpečně vím, že by dnešní Archer více než polovinu těchto obrázků pro ’awa rel pravděpodobně vůbec nevybral, třetinu pak rozhodně ne. A nebylo by to jen kvůli mizerné kvalitě scanu, nebo nevhodné kompozici. Na druhou stranu neexistuje žádný obrázek v ’awa rel, který bych pokládal za natolik nehezký, závadný a nevhodný, abych ho měl dnes tu potřebu odstranit. Uvidíme, třeba k takovému rozhodnutí ještě dozraji později. Pár kandidátů s otazníkem bych měl.

V ’awa rel je již několik smazaných obrázků. Vždy se to však stalo na základě vzájemné dohody s vlastníky takového materiálu. Před lety jsem to maskoval výměnou obrázku za obrázek, pak jsem to začal mazat bez náhrady.

Poslední měsíce se při vytváření ’awa rel cítím trochu unaveně. Už je to, přátelé, téměř 4000 obrázků a fotografií. Trochu času mi sebere lov duplicit, které se snažím z úzkého výběru (v konečném souboru vybraných obrázků pro daný měsíc) vyhodit. Hodně času mi sebere samotný výběr obrázků z nebetyčných datových hromad v mém NAS. Mé nároky ohledně výběru materiálu pro ’awa rel jsou stále vyšší. Sahám jen po špičce, jen po tom nejlepším. Hodně času mi sebere i hledání původních zdrojů obrázků. Linkování na původní zdroj pokládám za elementární slušnost, pokud: takový zdroj existuje a zároveň pokud je původní zdroj/link bezpečný/virusfree. Projekt ’awa rel je ve své současné podobě spíše adresář zajímavých stránek na netu. S přidanou hodnotou přiloženého obrázku / fotografie. Přeci nebudeme okrádat jiné weby o datový tok.

Průšvih pro ’awa rel je ten, že jsem se chytil do pasti maximalizace. Už prakticky sahám jen po rozlišení nejméně 2K. 4K je můj sweet-spot. Kandidát pro ’awa rel musí být naprostou špičkou i z bederkářského hlediska. Nemluvě o dobré kompozici obrázku / fotografie. Čím mám víc obrázků ve sbírkách k dispozici a čím víc najdu nových obrázků na internetu, tak tím hůře si dokážu poskládat ’awa rel. Paradox? Nepochybně.

V tomto směru jsem naprosto strašidelně zmlsanej. Kdybych si měl dnes vyzobnout stovku obrázků, které bych si mohl/směl nechat z mých sbírek oberderkovaných chlapců, jinochů, mužů, dívek a žen, tak bych se celkem snadno rozhodl pro čtyřicítku obrázků ze stránek a pro šedesátku obrázků z dalších zdrojů, které se na stránkách nikdy nepromítnou z legálních důvodů. Legálních = majitelé těchto 60 fotografií je se mnou nasdíleli, nepřejí si ale, aby se objevily na stránkách. 90% z celkové stovky by se pak týkalo obederkovaných male. Tož tak.

I v tomto je zajímavý posun oproti minulosti. Před lety bych se selektivním výběrem nevešel ani do třech tisícovek obrázků z mých sbírek. Stáhnout to na stovku by prostě nebylo možné. Dnes by to byla práce na polovinu dne výběru. A možná by mi nakonec stačilo jen celkových 80 obrázků. Zbytek by se mohl smazat. A vlastně by mne takový radikální průmaz ani zvlášť nemrzel. Kolik jen promrhaného času jsem s tím hromaděním obrázků a fotek za ty roky strávil…? Kdybych ten čas věnoval například studiu cizých jazyků, tak bych se dnes obstojně domluvil všemi hlavními evropskými jazyky.

Upřímně, k čemu vlastně mít hromady obrázků a fotografií obederkovaných lidských postav v počítači? Kdybych v mých sbírkách nečenichal kvůli ’awa rel, tak bych je ani neměl potřebu otevírat a prohlížet. Spíše mne baví texty. To je moje tajné hobby. Rád si čtu Vaše vyprávění a když to na mne přijde, tak sám rád něco k tématu napíšu.

Tedy, pokud ’awa rel dotáhnu k číslovce 4000 a pak si dám eventuelní pauzu, tak mi to, prosím, nemějte za zlé. Já, ač jsem držitelem mnoha tisíců fotek a scanů obrázků k danému tématu, tak zjišťuji, že mne to vlastně nenaplňuje. Naopak jsem tím množstvím jaksi vyprázdněn. A možná se také tak trochu sám před sebou stydím, že mám v počítači taková kvanta fotografií z dětských letních táborů. Tedy, mimochodem. Nemám žádného přítele mimo okruh bederkářů, kterému bych měl tu odvahu se k tomu přiznat. Prostě to vypadá blbě. Něco s tím budu muset udělat.

Tohle zjištění... jisté... únavy nad kódováním a nad výběrem materiálu pro ’awa rel ke mně přilétlo právě koncem léta. Na internetu jsem při hledání originálních zdrojů aktuálně stavěného ’awa rel našel vysoké stovky nových obrázků a fotografií. Byly skvělé. Uložil jsem si je pro další skládání ’awa rel jako základ užšího hot-výběru. Předpokládal jsem, že z nich postavím celý jeden měsíc ’awa rel. Před týdnem jsem si je prohlížel a zjistil jsem, že mým zmlsaným sítem nakonec propasíruji do finále jen deset z nich. V těchto věcech je vždy dobré mít odstup. Nechat to vychladnout. Když se na ten výběr dívám dnes, tak se mi z něj líbí jen dva obrázky. Zbytek už nemá šanci. A nikdy ani mít nebude. Přesto si jej hýčkám; mohl by fungovat jako klíč k dalším pokladům na internetu které jsem ještě neobjevil. Třeba. Někdy. Smazat se to dá vždycky.


Po deseti letech bych Vám, pravda, výrazně opožděně, chtěl k ’awa rel napsat, že:

1. Jsem rád, že máte o projekt stále zájem, jak je vidět podle LOGu na serveru.

2. Omlouvám se všem, kteří v ’awa rel hledají jen ty své typy bederek, ke kterým se ale musí prokousat hromadou balastu. Moc dobře si uvědomuji, že každý z nás bederkářů má svůj styl. Je hodně druhů bederek: indické, indiánské s flapy i bez, bederky Butoh, japonské s flapy i bez, styl Tarzan, Mauglí, Na´vi… Rád bych, poněkud naivně, vyhověl v tomto smyslu všem.

3. Pokud zjistíte v ’awa rel nějakou chybu, pak mi prosím dejte vědět. Stížnosti, pochvaly, nápady, doporučení pak prosím směle směřujte na adresu: silverwood88@gmail.com

4.v Omlouvám se Vám za některé mé komentáře v raných letech u ’awa rel. Dnes bych je napsal jinak, případně bych je nepsal vůbec. Zvládl jsem se tím podepsat nejméně... několikrát... jako totální retard.

5. S ohledem na bod 4. již raději nic neriskuji. Komentáře u obrázků / fotografií jsem, tedy až na velmi řídké výjimky, prakticky vzdal.

6. Viditelná erekce opřená do plátna tang bederky je v ’awa rel zcela nepřípustná. Na 4000 obrázků jsou asi dva takové obrázky. Respektive fotografie. Dospělého muže. Berte to jako výjimku potvrzující pravidlo.

7. Prosím, neuražte se, pokud Vámi zaslaný obrázek / fotografii nepoužiji v ’awa rel.

8. Prosím, nevydávejte se za majitele fotosérií (z letních indiánských táborů) pokud jím nejste. Komplikuje mi to pak správu webu a humorné to pak opravdu není.

9. Pokud se s ’awa rel číslem 4000. rozloučíme, pak to neznamená, že bude stránkám konec. Prostě bych byl rád za víc textu. Obrázků máme na stránkách už dost. Trochu mne to děsí… 4000. Jako vážně tolik?

Archer