Bederky jsou evropskými domorodci v tuzemsku užívané na indiánských táborech (zdaleka to ale není pravidlem), na obyčejných táborech (i to se někdy stává), v soukromí indian-hobbyistů, indian-hobbyistek a (nebo) obecně doma u bederkářů. Bederkáři se svlékají (či oblékají) do bederek na chatách, u moře, při práci v lese a nebo na poli, při vhodných chvílích letních práznin a dovolených; v přírodě, při rybolovu, sledování projíždějících vlaků, při sjíždění řek, u přátel na grilovačce. (...) a nebo prostě jen tak.

Jednou z bederkářských specialit je protékání krajinou. Je to půvabně osvobozující a nesmírně příjemný pocit jít a nebo běžet jen v pouhé bederce lesem, loukami, podél řeky, podél břehu jezera, nebo podél břehu moře. Bederka samotná může mít při protékání krajinou své další bratříčky; stylovou indiánskou obuv, luk a v toulci šípy, bělošské tričko (kombinace bederky a trička umí účinně potlačit ty nejvýraznější špičky studu za obederkovanou nahotu), indiánské nohavice, pončo, indiánská košile, slaměný klobouk proti slunci, může být i čelenka, divošské ozdoby a malování na těle... a tak podobně. Fantazii se zde rozhodně meze nekladou.

Při protékání krajinou osobně preferuji jen bederku a pak už jen zcela nahé tělo. Slabost mám ale i pro luk a toulec plný šípů a pro ručně vyrobené sandály. Pro mne je obederkované protékání krajinou návrat ke spiritu mladých let. Je to mé vůbec nejintenzivnější spojení s přírodou.

Obederkovanou nahotu si vychutnávám s rozkoší. Fyzicky je to o jemných dotecích konců flapů na nahých stehnech, o laskavém a zároveň odvážném sevření slabin v příjemné látce indiánských tang, je to i o důvěrném doteku látkového provazce bederky, který je protažen mezi nahými půlkami. V současnosti preferuji bederky Na´vi, což jsou výše zmíněná tanga doplněná o úzký (a zároveň) dlouhý přední flap. Vlastně už roky neprotékám krajinou jako indián, ale jako člen modrého lidu Na´vi podle předlohy filmu Avatar 2009 / 2023.

Většinou takto protékám krajinou jen sám. Nejraději pak v Jeseníkách, v Máchově kraji, v Klánovickém lese, v lesích kolem Vlašimi, ve Svolínkách, na pastvinách nad Labem nedaleko Děčína, na loukách kolem Verneřic, v soutězce toku Bobřího potoka, případně v půvabném kraji mezi Blatnou a Strakonicemi. V cizině pak v Chorvatsku u moře, v rakouských Alpách a nebo u maďarského Balatonu.

Při mém protékání krajinou preferuji trasu, na které se dá očekávat, že nepotkám mnoho lidí. Lidem se obecně při mém protékání krajinou aktivně vyhýbám. Například změnou trasy, nebo prostě chvíli počkám. Nikam se necpu, když vidím, že by to mohlo být nevhodné. Netvrdím však, pokud mne někdo při mém obederkovaném protékání krajinou vyhmátne, že mi pak musí být takové setkání nutně nepříjemné. Spíše je tomu naopak. Zvláště, když na té druhé straně vidím pozitivně laděný zájem a zvědavost.

Protékání krajinou v pouhé bederce je pro mne druh meditace. Nabíjí mi to baterie. A je to i velmi zdravé. Jen se musí dát pozor na slunce, na klíšťata a na pitomce. Naštěstí umím celkem spolehlivě odhadnout komu bych se měl na těchto mých cestách vyhnout, tedy když je to jen trochu možné. Ne vždy se to ale podaří. Pak musím občas snést i nějaký ten posměch. Nebývá to často, tu a tam se to ale stane.

Nedávno jsem se na akci obederkovaného protékání krajinou vydal za doprovodu dalšího bederkáře. Já jako člen kmene Na´vi, on jako indián. Auta jsme nechali poblíž Stvolínek. Následovalo převléknutí do bederek a pak jsme se za horkého letního podvečera vydali pěšky k Dolanskému rybníku. Během našeho protékání krajinou jsme potkali jen několik (pravděpodobně) chatařů na procházce. Moc si nás nevšímali. V tom krásném kraji mají místní domorodci s indiánštinou hodně zkušeností. Na tamních loukách se opravdově pojaté indiánské letní tábory pravidelně pořádají a nebo se aspoň donedávna pořádaly. Zaujali jsme vlastně jen jednoho mladého chlapce, kerý se za námi velmi zvědavě otáčel. Tuze rád bych věděl, jaké že myšlenky se tomu chlapci v té chvíli našeho setkání honily hlavou...

Přiložené fotografie jsou z této naší akce. Oba už dávno nejsme mladí krásní atletičtí jinoši s perfektními zdravými těly. Linie našich těl kdysi provoněné půvabnou geometrií mládí... už zatraceně šednou a řídnou věkem. Přiložený výběr fotografií se mnohé nedostatky našeho věku snaží zamaskovat. A protože jsem fotil jen já (Archer), tak jsou k dispozici jen snímky mého obederkovaného přítele.

Drobná poznámka k bederkářskému protékání krajinou: poslední roky jsem si všiml, že některé indiánské oddíly a tábory protékání krajinou v pouhých bederkách začínají praktikovat. Jak v tuzemsku, tak v zahraničí. Nedělám si žádné iluze o tom, že by to dělali na základě inspirace tímto webem o bederkách, i když se přiznám, že by mi něco takového udělalo opravdu velkou radost. Jde jim to velmi dobře, rozhodně podle fotek, které jsou k dispozici na internetu. Na toto téma mám v počítači rozepsaný příběh, brzy bude vystaven zde v blogu. Ještě to ještě musím kapku učesat a čekají mne ještě nějaké konzultace s originálním zdrojem/vypravěčem. Interpretem ale nakonec budu opět já, což mi na jednu stranu dělá radost, vážím si důvěry ve mne vložené, přesto bych ale na stránkách opět někdy uvítal i takový příběh, pod kterým bych nebyl podepsán jako takto výrazný interpret. Berte to jako výzvu, pokud chcete někdo napsat svůj obederkovaný příběh. Deštivý podzim s dlouhými večery se blíží. Za podzimních dešťů se takové paměti a nebo třeba i jen fantazie sepisují nejvíc nejsnadněji. Zkuste si to a nenechávejte si to pak jen pro sebe. Na zdejších stránkách si pak můžete nechat své texty i fotografie vystavit, chce to jen trochu odvahy a taky pro to něco udělat. Stojí to ale za to. Radost autora z toho, že si lidé čtou jeho texty, je vyloženě návyková. Pravda, zpětná odezva čtenářů je ve zdejších vodách stránek prakticky nulová, komentářů k textům (i jako admin stránek) dostávám opravdu jen málo, přesto je to radost, která umí zahřát a z které se dá čerpat pozitivní energie. Více pak e-mailem, pokud máte o něco takového zájem.