Vysoká koruna indiánských králů

Tento příběh byl původně součástí stránek v dnes již zrušené sekci 'příběhy'.
Aktuální verze příběhu prošla externí korekturou.

S bederkami indiánů jsem se seznámil velmi přímočaře. Jako kluk jsem byl na letním táboře, který měl ústřední motiv o dobývání Západu. Byl o objevování Ameriky, tedy o plavbě Evropanů přes moře a o střetu s indiány. Bylo to zaranžováno tak, že jsme si mohli vyzkoušet úhel pohledu obou stran. Velmi zdařile to protínal motiv zlatokopecké horečky. Tábor se pořádal v lesích u našich jihozápadních hranic na překrásném místě. Byla to moje indiánská prvotina, do té doby jsem s indiánskou tématikou do bližšího kontaktu prakticky nepřišel.

Dny na táboře plynuly skrz nádherná dobrodružství. Od rána do noci byl každý den naplněn tou nejlepší představitelnou esencí táborových her. Doslova jsme protékali okolními lesy ve víru her, poctivého přátelství a vzrušení - to vše pod laskavým vedením mistrů znalců života v přírodě. Tábor samotný indiánsky zase až tak moc nevypadal. Tee-pee, koně a vůbec všechny ty indiánské kulisy byste tam nenašli, tedy snad až na ten totem. Naši vedoucí byli inteligentní a nápadití lidé. A my, mladí táborníci, jsme byli skvělou partou.

Bederky, konkrétně tedy prérijní provlíkačky, byly s námi na tom táboře již od prvního dne. Nosili je dva mladí praktikanti. Často to býval jejich jediný oděv, který měli na sobě. Bez rozpaků v tom chodili i do okolních vesnic. Zdálo se, že ti dva mladíci vůbec nevěnovali pozornost tomu, že jsou v kraji bělochů. Oba vypadali jako indiáni, nosili dlouhé vlasy, měli dokonce i indiánské ozdoby jako řemínky a kožené čelenky. Po většinu času byli bosí. Pokud ale čekáte, že to byli nějací hard-core indian hobbysté, tak to zase ne. Spíš byli skauty (v tom dnešním slova smyslu), kteří se indiány spíše jen inspirovali.

Můj přístup k tomu velmi nezvyklému způsobu odívání obou praktikantů byl nejprve syrovou směsicí úžasu, obdivu, zvědavosti, ale i mírných pochyb o tom, jestli ta jejich indiánská nahota přeci jenom není až příliš odvážná. Odvážná rozhodně byla, táboru to ale vůbec nebylo na škodu. Za pár dní jsme to přijímali jako něco běžného. Naopak nás pak vždy překvapilo, když se na jejich těla čas od času místo bederek vyšplhal nějaký ten civilnější typ oděvu.

Velmi záhy po začátku tábora mne dostihly fantazie o tom, že bych si na sebe místo trenýrek anebo plavek nejraději oblékl také jen bederku. Hrál jsem si s tou myšlenkou s rozkoší, kterou zatím navenek držel na uzdě můj ostych, nejistota a stud. Pátým dnem tábora jsem se pak dostal k vhodnému pruhu látky a koženému řemínku. V soukromí stanu jsem si to vyzkoušel obléknout jako bederku a výsledek byl naprosto skvělý. Mé duši a mému tělu se to nesmírně líbilo. Byl to velmi příjemný kostým. Ten lehký oděv mne vymrštil k nebesům, a já s úžasem zjistil, že jaksi nepadám zpět na zem.

Bederku jsem od té chvíle začal nosit. Nejprve tajně. Začal jsem v ní spát i v noci. Tyhle tajné noční proměny v indiánského chlapce se pro mne rychle staly hrou, kterou jsem hrál s mým kamarádem ze stanu. Byla to hra pro dva, ovšem s tím, že ten druhý o tom vůbec nevěděl, respektive neměl vědět. Byli jsme přátelé, vlastně ti vůbec nejlepší přátelé, za mou bederku jsem se před ním přesto styděl. Přiznám se však, že mi ten stud nebyl nepříjemným. Byl svým způsobem podstatnou a vítanou součástí té hry. Oblékal jsem se do bederky tak, aby to můj kamarád neviděl, tedy těsně před vklouznutím do spacáku anebo až přímo v něm. Ležel jsem pak na svém lůžku vedle mého kamaráda přes uličku jako nahý princ z lesů, jako tajný vyslanec, zvěd pohádkových bytostí ne nepodobných indiánské mytologii. Usínal jsem v zajímavých a velmi barvitých fantaziích o mé divošské roli. Mé sny tento námět přebíraly a mně se pak zdály úžasné příběhy. Ráno jsem pak ze sebe bederku obyčejně svlékal až těsně před budíčkem, kdy můj kamarád ještě spal. Že bych si na sobě nechal mou bederku mimo ochranu mého spacáku, nebo že bych ji dokonce nosil i mimo ochranu mého stanu? Vyloučeno.

Bylo by tomu určitě tak až do konce tábora, kdybychom se s mým kamarádem jednoho večera nezačali spolu bavit o indiánech a o bederkách. Oba jsme již byli zalezlí ve spacácích, já měl na sobě - jak jinak - mou bederku a on tohle téma otevřel. Byl to zajímavý rozhovor, během kterého jsem měl stále silnější pocit, že můj přítel o mých indiánských nočních tajemstvích moc dobře ví. Usínal jsem pak ve zvláštním rozpoložení. Pochopil jsem, že se mu tento oděv líbí. A také jsem pochopil, že mi dává volbu. Z kontextu našeho hovoru by se to dalo přeložit zhruba takto:

„Ráno si to ze sebe zase sundej a můžeme dál předstírat, že o tom nevím. Můžeš si to ale na sobě nechat i poté, co vstaneš. Mně to v takovém případě vadit nebude, ba spíše naopak.“

Ráno jsem si při vstávání ze sebe bederku svlékl až před mým přítelem; chvíli jsem si ji nechal na sobě, aby si mne v tom mohl prohlédnout. To ráno bylo jako každé jiné, a přesto mělo úplně jiné barvy. Byl to až překvapivě příjemný pocit, když jsem toto mé tajemství začal sdílet s mým přítelem.

Další večer jsme v našem stanu již měli na sobě bederku oba dva. Další noc jsme je na sobě měli i při společné noční hlídce, kdy jsme měli přes ramena přehozeny ještě deky jako ponča. Být v pouhé bederce v noci po dvě hodiny pod hvězdnou oblohou je velmi romantické, s ohledem na chlad ale také velmi nepraktické a nepohodlné. Proto ta ponča. Tu noc na nás svítily indiánské hvězdy, temný les se stal rozsáhlou prérií a velmi vzdálený štěkot psů nám zněl jako vytí vlků. Byl to skvělý zážitek, který jsme si spolu navíc vylepšili hrou na osvobozování zajatců. Hlídali jsme sice spolu tábor, zároveň jsme se ale navzájem přivazovali k totemu - na chvíli se to obešlo bez ponča, aby jej pak ten druhý po chvíli po připlížení opět odvázal, a my jsme pak oba mizeli v nedalekém lese, jako že jsme na útěku k vlastnímu kmeni. Ráno jsme pak byli oba zablácení a pěkně poškrábaní od větví…

Další den jsme se osmělili ještě víc. O poledním klidu jsme se na chvíli vytratili za tábor, kde jsme se oba svlékli do bederek. Spát v bederce ve spacáku bylo kouzelně intimní a extrémně příjemné. Být ale v pouhé bederce někde na letní louce, tak to vám bylo doslova jako žít fantazii. Do tábora jsme se vrátili jako polonazí divoši, jen v pouhých bederkách. Svléknuté trenýrky a trička jsme si nesli v ruce. Vplížili jsme se do našeho stanu bez povšimnutí. Naše odvaha rostla. Bederky jsme si už nechávali na sobě, jen jsme na ně natáhli kalhoty a trička, a po zbytek dne tak už zůstali. Přes opasek kalhot nám vlály oba flapy mezi nohama. Bylo to velmi čitelné znamení o tom, že nás vzorová předloha obou praktikantů více než jen zaujala. Kamarádi si toho pochopitelně velmi rychle všimli. Jejich utajovaná zvědavost byla naladěná velmi přátelsky. Mezi těmi bělochy jsem se cítil velmi zvláštně. Bylo v tom jakési přátelské napětí. Bez uzardění se přiznám, že mi ta má polo-indiánská role byla velmi příjemná. Z našeho finálního svléknutí do pouhé bederky jsme však stále ještě mohli vycouvat.

Samotné svléknutí do pouhé bederky coby „běžného“ oděvu proběhlo hned další ráno. Stalo se to během ranní rozcvičky. Na tu jsme šli spolu v pouhých bederkách a naboso. Tehdy jsme se v té orosené trávě zcela transparentně ukázali celému táboru v pouhých bederkách, a byl to nesmírně příjemný pocit. Šlo to skrz naše těla i naše duše. Do dvou dnů nás obederkovaných kluků byla na tom táboře asi polovina. Náš příklad táhnul. Dnes nechápu, na co jsme my kluci na tom táboře tak dlouho čekali. Podle rychlosti obederkování tábora to však bylo zjevné - s myšlenkou svléknout se do pouhých bederek jsme my dva rozhodně osamělí nebyli.

Po zbytek tábora jsem se natrvalo proměnil v lesní dítě, či spíše indiánského jinocha. Duch tábora tuto proměnu akceleroval obrovskou energií. Nehrál jsem si na indiána, já se indiánem opravdu cítil být. Jako indián jsem začal i myslet. Bylo to deformované podle not ideálu „noble savage“, na škodu to ale vůbec nebylo.

Návrat z tábora zpět do běžného prázdninového letního světa bělochů byl celkem teskný. Z tábora se mi vůbec nechtělo. Tábor skončil, prázdniny ještě ale ani zdaleka ne. Ty byly teprve ve své polovině. Bederku jsem si přivezl z tábora domů, respektive k dědovi na venkov, kde jsem měl strávit většinu zbytku prázdnin. Bederky jsem na táboře nosil jako můj primární a často i jediný oděv. Zde u dědy tomu však bylo úplně jinak. Dostavil se opět ten starý stud za indiánskou nahotu, respektive za ten indiánský lehký oděv. Bederky na indiánském táboře jsou akceptovatelným kostýmem, tam jsou doma, k věci patří. U dědy by ale byly bederky kostýmem z naprosto jiného světa. Proto jsem je nosil tajně. Byl to krok zpátky na začátek. Zde se ale opět směle přiznám k tomu, že mi ten návrat do utajení mé indiánské role byl svým způsobem velmi příjemný. Kluci milují tajemství. Byl jsem indiánským lovcem, zvědem a mladým bojovníkem v kraji, co jsem tak dobře znal a který jsem miloval. V kraji mého dětství. Mezi kamarády, se kterými jsem jezdil na kole pro zmrzlinu, se kterými jsem se koupal v říčce, se kterými jsem si hrál v lese, se kterými jsem hledal vchod do tajných podzemních chodeb, se kterými jsem unášel kluky z vedlejší vesnice jako naše válečné zajatce, se kterými jsem hledal zlatou žílu v opuštěném kamenolomu, se kterými jsem stavěl vor na splavení řeky, se kterými jsem budoval v lese pevnosti, se kterými jsem si s rozkoší užíval společné bahno-hry, se kterými jsem odváděl tok potoka do našeho konstruovaného vodního mlýna, se kterými jsem dělal ohně, se kterými jsem si hrál na Star Trek, se kterými jsem chodil na pole pomáhat při sklizni…, a které jsem pak v lesích stopoval jako polonahý obederkovaný indiánský lovec a oni o tom vůbec neměli ani ponětí.

Po zbytek toho léta jsem nikoho dalšího do toho, že nosím indiánskou bederku, již nezasvětil. Mohlo by se to pokládat za škodu: proč takovou osamělou indiánštinu, když bylo kolem mne tolik dobrých přátel? Já však svou exkluzivní indiánskou roli miloval. Byly to doslova meditační výpravy do lesů, ve kterých jsem se svlékal do pouhé bederky, abych se z nich pak vracel špinavý, podrápaný, unavený a šťastný. Užíval jsem si to. Byla to naprostá svoboda. Byl jsem vládcem lesa, a zároveň jeho dítětem. Nezřídka to bývalo dost akční záležitostí. Býval jsem tam loven mými kamarády, kteří tak trochu tušili existenci jakéhosi osamělého indiána, nikdy mne ale nechytili. Lovili mne i chlapci z vedlejší vesnice, když jsme se střetli v lese. Obyčejně jsem s úspěchem unikal i jim, jednou se mi to však nepodařilo, a tak jsem se stal jejich zajatcem. Jako polapeného indiána mne svázali a pak mne velmi rafinovaně připravovali na umučení. Popis té hry by se zde musel nutně zcenzurovat, proto jen naznačím, že to bylo nakonec velmi příjemným zážitkem. Pro obě strany.

Kromě těchto chlapců toho roku věděl o mé bederce pravděpodobně už jen hajný a - jak jsem se další rok dozvěděl - i můj děda. Bederku jsem měl na sobě prakticky každý den. Naivně jsem si myslel, že jsem byl natolik schopným indiánským zvědem, že jsem prostě nebyl viděn. Oči dospělých ale vidí mnohem víc věcí, než by si chlapec ve svých dvanácti letech vůbec odvážil pomyslet. Pečlivě poskládané kameny vysokých zdí, střežících tajemství chlapců, jsou ve skutečnosti téměř vždy průhledné jako sklo.

Bylo to léto mnoha nezapomenutelných indiánských dobrodružství. Jedno z nich bylo velmi neobvyklé, zvláštní. Dokonce to ani nebylo akční, a přesto tento můj zážitek ční vysoko nad tím vším jako hora nad krajinou. V tomto případě tedy doslova.

Jen kousek od vesnice mého dědy se z lesů k nebesům zvedá vysoký kopec. Vypadá jako kužel sopky. On má opravdu sopečný rodokmen, přestože se o sopku v pravém slova smyslu nejedná. Z geologického hlediska se jedná o pouhý pozůstatek jednoho z pramenů pradávného sopečného krbu. Nad krajinou však dodnes ční do výše více jak sta metrů. Má příkré svahy porostlé houštím a velmi ostrou špičku. Vrcholek má podobu trnů královské koruny. Z této koruny je perfektní výhled do všech směrů. Dostat se na ten vrcholek vlastně ani není příliš obtížné. Pro horolezce by to bylo jen jako procházkou zámeckým parkem. Pro mne to ale byla obrovská hora, která ten divoký střed lesa protínala jako dračí zub. Bylo to kouzelné místo, ve kterém se má indiánština hřála jako dlaň na hrnku horkého čaje. Dodnes ten kraj takovým je. Hora a její okolí bylo moje království, území mého kmene. Tady jsem byl indiánem nejraději. To místo mne přitahovalo. A vůbec nejraději jsem měl samotný vrcholek kopce. Tam jsem byl králem světa, orlem, který si jen zrovna někde zapomněl křídla.

Ten den se prázdniny již dotýkaly velmi blízkých dnů zářijového nástupu do školy. Prázdniny končily. Bylo to vidět všude kolem. Bylo to vepsané v čase soumraku. Ve strništích sklizených obilných lánů. Ve zralých jablkách. V očesaných tyčích chmelových polí. V unaveném listí stromů a keřů po horkém létě. V prvních studených nocích. Ve větru ze strnišť. Ve vůni slámy a spálené bramborové natě. V červeni bobulí jeřabin. V loučení s kamarády, kteří postupně odjížděli ze svých letních domovů zpět do těch zimních.

Byl to krásný den končícího léta. Pokud vím, tak jsem jej trávil s dědou v dílně. Měl tam soustruh na dřevo. Vyráběli jsme spolu z dřevených špalků různé kalichy a tak podobně. Děda byl velmi zručný řemeslník, byl mi skvělým učitelem. Nesmírně mne to bavilo. Nebylo v tom nic indiánského, mně to ale vůbec nevadilo. Že jsem běhal po krajině jako indiánský kluk, rozhodně neznamenalo, že bych na jiné aktivity zanevřel, spíše naopak. Práce skončily, chvíli jsme byli s dědou ještě na poli a pak jsem už měl před večeří dvě hodiny čas na… na cokoliv. Zašel jsem do své chatky v rohu zahrady, kde jsem měl své klukovské věci, svlékl jsem se v ní do naha, oblékl si na sebe mou prérijní bederku a zadními vrátky jsem ze zahrady vyklouzl do houští, které se v těchto místech dotýkalo plotu. V tomto houští bylo několik tajných cest vedoucích k lesu přes meandry potoka. Byl to labyrint, který jsem však velmi dobře znal. Jen málo domorodců znalo ty tajné cesty, které měly podobu často jen zelených tunelů. Znalost této části humen měla mezi námi kluky stejnou váhu, jako znalost způsobu vyjmutí Ježka z klece. Ta humna měla mimochodem taky lví podíl na tom, že jsem své bederkaření před ostatními chlapci z širokého okolí dokázal utajit. Les za nimi byl fantastickým místem, které nejprve mělo podobu houstnoucí pavučiny mnoha vláken remízků protékající skrz louky. Čím blíže k mé hoře, tak tím víc stromů přibývalo, les houstl, mýtin ubývalo a nakonec byl les zcela kompaktním a jen velmi obtížně prostupným celkem. A k té hoře jsem tím lesem kráčel. Neměl jsem žádný plán. Dokonce jsem zprvu ani nemířil k té hoře, ale k potoku v lesích, ve kterém jsem si chvíli hrál. Šel jsem korytem potoka proti proudu, četl jsem okolní les, a nakonec jsem si v jedné z přehrad, které jsme tam my kluci již dřív vybudovali, zaplaval. Bederku jsem přitom nechal na břehu, nechtěl jsem ji mít mokrou. Voda byla čistá, ale studená. Chlad mne vyhnal zase zpátky na břeh. Oblékl jsem si opět bederku a vydal se k nedalekému úpatí hory. Věděl jsem, že na jejím jihozápadním svahu budou vyhřátá suťová pole. Chtěl jsem se na nich chvíli ohřát a pak se vrátit zpět k dědovi domů.

Terén mi pod nahými chodidly začal zvolna stoupat. V úrodné půdě mýtin se začaly stále častěji objevovat velké kameny. Pak zhoustl les, stoupání bylo stále ostřejší. Minul jsem první suťové pole, které sálalo uchovanou energií z odpoledního slunce. Stromy opět uvolnily terén křoviskům a cesta vzhůru se mezi nimi opět zalila šikmými slunečními paprsky. U suťových polí jsem se nezdržel dlouho. Hned poté, co mé tělo přijalo dostatek tepla, jsem po svahu hory stoupal dál. Šplhal jsem nad okolní kraj ve spirále jako orel na vzdušných proudech. A pak jsem dosáhl vrcholu. Sedl jsem si tam na jeden z kamenů té čedičové koruny a zadíval se do kraje. Do toho kouzelného kraje, který jsem měl tak rád. Tam daleko za tou obrovskou rovinou byly kopce, odkud jsem se vrátil z letního tábora. Na druhé straně byl zase horizont, za kterým na mě čekal můj zimní domov a škola. Nade mnou byla temně modrá obloha zvolna světlající šikmým sluncem. A za dalekou řekou stoupaly bouřkové mraky, které z této vzdálenosti vypadaly jako obrovské bílé hory s vrcholy plující snad až v samotném kosmu. Skála mne hřála do hýždí, flapy bederky mi svou laskavou řečí splývaly mezi nahými stehny, z výšek mne chladil vzduch, který dýchají jen vysoko letící ptáci, a zároveň mne hřál horký vítr stoupající z vyhřáté hory. Hladily mě laskavé pořád ještě teplé paprsky šikmého slunce. V duši jsem měl klid a zároveň čirou esenci vzrušení. Tiše jsem tam seděl a byl jsem šťastný. Seděl jsem tam s bohy té chvíle a toho místa. Přijali mne mezi sebe. Nechali mne vidět časoprostor vlastníma očima. Ten svět byl kolem mne krásný. Mé mladé a zdravé tělo splynulo s dokonalostí přírody. Cítil jsem se jako součást ohromného harmonického celku. Zcela jasně a zřetelně jsem to cítil každým kouskem svého těla. A taky jsem věděl, že až budu z mé hory sestupovat, tak že se na ni tenhle rok už nevrátím. Bylo to tedy i loučení s prázdninami a s létem. Loučil jsem se s tím úžasným časem, který nešlo zastavit.

A pak jsem si všiml dvojice čápů, jak hluboko pode mnou prolétávali nad úbočím kopce. Letěli od bouřkových mraků přímo za sluncem. Rozpětí jejich křídel mne ohromilo. Majestátností jejich letu ke mně promluvil skutečný král mého indiánského světa. Skrz tyto dva ptáky ke mně hovořila samotná hora a les obepínající nás oba. Dlouho jsem se na ně díval, jak důstojným a obdivuhodně klidným letem zvolna mizeli v dálce. Pak jsem povstal a zvedl jsem obě paže na pozdrav dalekému horizontu. Stál jsem tiše a bez hnutí. Jen flapy mé bederky vlály v mírném chladnoucím větru. A pak… a pak byl již čas jít domů. Svlékl jsem se z bederky, látku bederky jsem pečlivě sroloval, převázal ji řemínkem a vložil ji do jedné ze skalních puklin. Dal jsem mé hoře to nejlepší, co jsem to léto objevil. Nahý jsem pak sestoupil z hory a vrátil se zpátky, odkud jsem přišel. V té chvíli jsem vůbec neměl strach z toho, že by mne tam mohl někdo cestou domů vidět nahého. Neskrýval jsem se. Neměl jsem tu potřebu. Byl jsem v tom lese doma. Byl to velmi zvláštní stav vědomí, sebedůvěry a zároveň pokory.

Cestou z hory jsem nikoho nepotkal. Pokud bych potkal, tak by to mohl být hezký a zajímavý příběh. Přiznám se, že by se mi to docela líbilo. Celý měsíc jsem svou indiánskou nahotu skrýval, a nyní, na samém konci prázdnin, když jsem na sobě neměl ani tu bederku, tak bych byl najednou schopen jít si nahý koupit do konzumu mléko na snídani. Kdybych tak cestou potkal své kamarády nebo jednu dívku, která se mi tehdy velmi líbila… Ne, nevyhledával jsem takové setkání, jen jsem se té možnosti v té chvíli vůbec nevyhýbal. Později jsem byl ale, abych se přiznal, tak trochu zklamaný, že se něco takového nestalo. Po celou následující zimu jsem si s touto představou rád pohrával. S více či méně intimním akcentem, který je zde, myslím, celkem zbytečné popírat.

Další rok nato jsem do nahé indiánštiny a nošení bederek zasvětil místní chlapce, mé kamarády. Mělo to obrovský úspěch. Ale to už je zase jiný příběh, který patří na nový list papíru, a tak třeba zase příště. Tento můj obřad svlékání léta od toho dne patřil mezi mé nejintimnější indiánské obřady. Do své plnoletosti jsem takto daroval vrcholku té hory ještě šest mých bederek, každý konec letních prázdnin jednu. Leží tam v těch skalních puklinách možná dodnes.

Archer, korektura Kawtu

Indiánský pony-express

Tento příběh byl původně součástí stránek v dnes již zrušené sekci 'příběhy'.
Aktuální verze příběhu prošla externí korekturou.

Indiánské tábory byly se mnou každým létem od mých osmi let. Měl jsem je velmi rád. Každé jaro jsem byl jako na trní, jak jsem se tam na ty tři týdny těšil. A každým rokem byly lepší. Byly nevysychajícím zdrojem dobrodružství, ve kterém jsme se tam my kluci a holky koupali s rozkoší a radostí. Ty tábory nebyly indiánské jen tím názvem, oni byly opravdu takové. Tee-pee a bederky tam byly přirozenou součástí našich "všedních" táborových dnů. My jsme si tam na indiány nehráli, my jsme tam těmi indiány opravdu byli. A byla to také ta krásná a kouzelná doba počátku devadesátých let, aspoň tedy ve smyslu tehdejších oddílů a táborů.

Střípkem toho dobrodružství byl i indiánský pony-express, kterým se náš tábor takřka každým dnem spojoval s civilizací. A o právě o tom vám teď budu vyprávět.

Z tábora to bylo na nejbližší poštu zkratkou skrz kopce dobrých pět kilometrů. První kilometr byla pěšinka protínající svahy prudkých kopců. Další kilometr pak ukrojila cesta skrz louky a pastviny. Zbytek byla úzká okreska, spíše jen vyasfaltovaná polní cesta, která padala dlouhým klesáním do údolí. Duchové té silnice určitě většinu času prospali, protože jestli tam po tom asfaltu projelo aspoň jedno celé auto za dopoledne, tak to bylo považováno za pamětihodnou dopravní kalamitu, o které se zaručeně psalo i v místních kronikách.

Na táboře jsme měli tři základní dopravní prostředky; kánoe, stádo koní a jeden bicykl. Auta do tábora obyčejně nesměla, a pokud se tam už dostala, tak si je vychutnávala dlouhá a klikatá cesta, které se říkalo "Otvírák na vany", zkráceně pak jen "Otvírák". Zkratce skrz kopce jsme pak obyčejně říkali "pony-express". Ta byla jen pro pěší, cyklisty a koně.

Kánoe měly zajímavé použití. Prakticky přímo skrz tábor tekla říčka, která naše kánoe obstojně unesla - pokud tedy zrovna nebyl výrazně suchý rok. O tok říčky jsme se dělili s občasnými vodáky. Po té říčce jsme mohli sjet dolů po proudu třeba i deset kilometrů až k jednomu vlakovému nádraží. Vlakem se pak dalo přejet pár kilometrů nad tábor a z druhé strany se do něj po proudu opět vrátit. Na takových výpravách "vodních indiánů" jsme se obyčejně střídali po táborových oddílech. Kolem té říčky se vůbec odehrálo mnoho dobrodružství, během kterých jsme náš tábor s tee-pee neviděli třeba i několik dnů v kuse.

Koně na táboře byli asi tím nejvíc indiánským prvkem, který nás utvrzoval v tom, že ty bederky, luky a válečné barvy na tělech nemáme pouze propůjčené na prázdninový čas tábora, ale že jsme indiáni skoro opravdoví. Starší chlapci a dívky na koních jezdit obyčejně uměli a směli. Mladší táborníci se na koních na táboře jezdit učili. Ti šikovní se to do konce tábora aspoň v základech opravdu naučili, ti méně šikovní si to aspoň vyzkoušeli. Bylo samozřejmostí, že vedoucí a praktikanti na koni jezdit uměli. Koně naše táborové zážitky fantasticky akcelerovaly. Ani se na nich nemuselo nutně jezdit, stačilo se jen o ně starat a mít je nablízku. Kopyt na táboře bývalo tak akorát. Koně byli využíváni s rozumem a tak, aby byl čas i pro jiné aktivity.

Posledním dopravním prostředkem bylo starší kolo Ukrajina, které bylo na táborech vždy tradičně přítomno, tedy co si i ti nejstarší veteráni pamatovali. Bylo naším neoficiálním táborovým maskotem, který každý nenáviděl a který každý zároveň držel v nezměrné úctě. Lidová moudrost té doby věděla, co je to zač. Hovořila jasně: „Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina“. Byl to jezdící nezničitelný tank.

Pro poštu jsme z našeho tábora jezdívali prakticky každým dnem do bělošské vesnice. Pony-expressem se tam jezdilo i pro drobnosti do konzumu, pokud tedy byly zrovna třeba. Kánoe byly pro tyto cesty příliš pomalé, vodní tok navíc s místem určení moc nespolupracoval. Pěšky to na poštu bylo daleko i zkratkou, i když někdy se pro ni pěšky také chodilo. Takže zbývali jen ty koně a pak to naše táborové kolo. Pro poštu tradičně jezdili chlapci i dívky. Většinou bez toho, aby svou indiánskou roli odložili. Vedoucí a praktikanti se obyčejně pony-expressu neúčastnili. Cesty na poštu byly vždy velkou ctí a byly trochu za odměnu. Starší kluci jezdívali pro poštu na koni, pokud jim to bylo dovoleno. Jinak se na poštu jezdilo na kole. Poslové dostávali na cestu indiánské znamení na krk, které na místní poště za ta léta již velmi dobře znali. Sloužilo to jako klíč, na který se pošta vydávala. Tradičně se na cesty vydávali poslové vždy ve dvou. Pak jeden z nich počkal na kraji lesa, na samé hranici našeho indiánského teritoria a s krásným výhledem do bělošského světa. Dál pokračoval už jen ten, kdo měl na prsou znamení. Byla to taková táborová tradice osamělého indiánského zvěda. Jeho průvodce to jistil, a pokud by se posel nevrátil včas, měl mu jít naproti. Ano, možná to byl trochu hazard. Rozhodně podle soudobých měřítek. Tehdy to ale tak šlo dělat. Pokud si pamatuji, tak se na pony-expressu nikdy nic nikomu nestalo. Možná jsme měli jen kliku, kdo ví.

Když to počasí dovolovalo, tak se na tu poštu jezdilo po indiánsku. Obyčejně jen v bederce, s čelenkou ve vlasech, někdy i s lukem a toulcem šípů na zádech. A s tím znamením kolem krku, pochopitelně. Do bělošského světa se někteří z poslů vydávali dokonce jen naboso. Táborové legendy hovořily o tom, že na tu poštu kdysi prý jezdil v sedle koně i jeden posel, jeden ze starších chlapců, který měl na sobě místo oděvu jen indiánské barvy.

Ta cesta poslů do "bělošských krajin" byla vždy velkým dobrodružstvím, nikdy to nebylo rutinou. Byl to bojový úkol, projevení důvěry kmene, a svým způsobem to byla i zkouška odvahy a samostatnosti. Dokonce i ti, co pro poštu jeli jen na kole, to považovali za vyznamenání. Byla daná jasná pravidla. V sedle koně mohl pro poštu do vesnice odjet jen ten, kdo měl na sobě indiánský oděv. I kdyby to měla být jen bederka. Jezdci na koních toho na sobě většinou ani víc nemívali. Pokud se pro poštu jelo jen na kole anebo pěšky, tak pak platila méně přísná pravidla. Na kole si do té vesnice mohl zajet posel pro táborovou poštu i po bělošsku, tedy klidně jen v trenýrkách a tričku. Takových "neindiánských" poslů byla ale jen menšina a spíše se to týkalo dívek. V sedle kola se při pony-expressu i tak svezla nejedna bederní rouška…

Je zvláštní jak dobře si pamatuji každý krok na té mé cestě pony-expressu, už si ale nepamatuji důvod, proč mě rada kmene ten den vybrala. Muselo to být za odměnu. Možná to byla odměna za vítězství v nějaké hře, nebo to bylo za nějaký dobrý skutek, respektive zásluhu pro kmen. Tolik jsem si tehdy přál jet na koni místo na kole. Bicykl byl ale mou jedinou možností, pokud bych to tedy nechtěl šlapat pěšky. Táborové zkoušky, které by mě oprávnily k použití koně na výpravu pony-expressu jsem ještě ani zdaleka neměl splněné a neměl jsem na to ani věk. Na koni se dalo jet pro poštu až od patnácti. Tehdy mi ještě dva roky chyběly. Na cestu jsem si na sebe vzal můj běžný táborový oděv; tedy jen indiánskou látkovou bederku s flapy. V dlouhých vlasech jsem měl čelenku v podobě koženého řemínku. Mou indiánskou koženou obuv jsem vyměnil za bělošské tenisky, protože ty rozhodně snášely pedály kola mnohem lépe. Vlastně jsem se pro mou cestu ani nemusel převlékat. Na táboře jsem ani jiný oděv nenosil, pokud bylo teplo.

Za doprovod jsem si vybral mého nejlepšího kamaráda z tábora. Ten šel se mnou zcela nahý, jen od pohlaví po krk byl pomalovaný prakticky souvislou barvou z nedávné hry na malování těl. Namaloval jsem to na něj při té hře já sám. Mělo to podobu dívčích jednodílných plavek, přestože to nebyl můj původní záměr. Že vypadá jako v dívčích plavkách nám došlo, až když jsme byli s tím malováním téměř u konce. Ta červená a modrá barva mu docela slušela. On mi to hned vzápětí "oplatil", když jsme se vystřídali u barev. Po skončení té hry jsme se hned chystali na náš společný pony-express. Já se omyl z barev v potoce. On si to malování naopak na sobě ponechal s tím, že půjde tak. Chvilku před cestou se ještě snažil dostat do jedné své bederky, která vypadala jako odvážné string plavky bez flapů. Nakonec ji nechal ve svém tee-pee a šel jen tak, nahý. Řekl, že si tu bederku nechce barvou z těla znečistit. Byla to hodně slabá omluva nápadu vyrazit se mnou do lesa jen nahý. On to prostě tak chtěl, a protože nikdo neprotestoval, tak šel…. i bez bot. Jeho nohy byly uvyklé chůzi naboso mnohem víc, než byly ty moje. Mohl si to tedy dovolit. Musel být na nás naprosto úchvatný pohled; opálený kluk v červené bederce s flapy a v bělošských teniskách vedl do kopců na táborem to legendární kolo Ukrajina, doprovázený zcela nahým a naprosto stejně opáleným klukem, který z dálky vypadal, jako by měl na sobě dívčí plavky. Dva mladí lovci ve věku třinácti jar právě vyráželi vstříc dobrodružství stezky pony-expressu…. Způsobilo to všeobecné veselí. Chvilku to vypadalo, že celý tábor snad půjde kousek s námi.

Na počátku cesty se v prudkém stoupání na kole jet nedalo, proto jsem ho zatím a za pomoci mého kamaráda jen vedl. Cesta nám nějakou dobu trvala, nepospíchali jsme. Odvaha mého druha mě i po tom všem, co jsme už na tom táboře spolu zažili, docela překvapovala. Musím se přiznat, že se mi líbila. Jeho barvami vylepšené nahé tělo mělo také něco do sebe. Naše cesta voněla dobrodružstvím. Cítili jsme se svobodní. Byli jsme jako dva divoši, vládci lesa. Nepředstavujte si ale divochy halekající někde ve skalách pod korunami stromů. Šli jsme naopak velmi tiše a opatrně. Byli jsme indiánskými zvědy, stopaři a lovci zároveň. Pravda, s tím bělošským velo-strojem Ukrajina po boku.

Naše přátelství tehdy mělo za sebou už i některé společné intimnější chvilky, které byly ještě o něco důvěrnější, než když jsem mému příteli tu barvu při společném malování těl nanášel prsty i na pohlaví. To víte, v přátelství dvou kluků v takovém věku snadno vykvete vzájemná intimní zvědavost, zvláště pak v prostředí takového tábora. Stud mezi námi neexistoval. Přesto jsem ještě nepovažoval za naprosto běžné to, že mi v lese dělá průvodce naprosto nahý kluk, třebaže to byl právě on.

Kousek za táborem jsem se z bederky svlékl také. Připadal jsem si v mém oděvu vedle mého nahého druha nějak nepatřičně. Zul jsem si také boty. Všechno jsem to hodil do košíku na kole. Pokračovali jsme společně nazí tak, jak jsme přišli na svět. Naše společná cesta se proměnila v jakousi finální iniciaci nejvyššího stupně přátelství. Oba jsme to tak cítili. Mlčeli jsme. Naše vzájemná komunikace slova nepotřebovala. Byli jsme dvě těla, jedna mysl. Naše společná cesta se stala nesmírně intimní a příjemnou - a přesto bezpečně v rovině, o které by si dovolil do knih psát i pan Foglar. Byl to fantasticky krásný zážitek, který by se dal popsat na desítkách stran anebo také jen jednou krátkou větou: "šli jsme spolu jako nazí indiánští kluci lesem a táhli se s tím kolem". Osobně tuto část cesty pokládám za vůbec nejlepší. Byl to úžasně kouzelný zážitek. A přitom se v té chvíli vlastně vůbec nic nedělo. v Po celou cestu lesem jsme nikoho nepotkali. Na jeho okraji jsme se opět na chvilku zastavili. Před námi byla už jen spleť remízků, pastviny a louky. Cesta se rozšiřovala. Museli jsme se tam rozhodnout. Mohl jsem zde nasednout na kolo a vyrazit kupředu už jen sám. Nebo jsme mohli jít spolu pěšky ještě chvíli. Rozhodli jsme se pro to druhé. Obdivoval jsem mého bosého přítele a tu jeho schopnost jít krajinou stejně samozřejmě, jako by měl na nohách boty. Měkká tráva luk a pastvin mi byla po ostrých kamíncích a větévkách lesní cesty příjemnou změnou. Prošli jsme společně ještě přes několik luk, pastvin a remízků. Byli jsme stále vysoko v kopcích nad krajinou. Měli jsme odtamtud dokonalý výhled. Kousek pod námi už vedla asfaltová silnice; důvod, proč jsme táhli to kolo skrz kopce a les. Můj kamarád tady došel na konec své cesty. Zůstal ve stínu korun skal a křoví nad silnicí. Cesta dál byla už jen pro jednoho z nás. To kolo bylo nakonec jen pro jednoho. Opět jsem se oblékl do bederky, obul se, nasedl na kolo a po krátké makadamové cestě opatrně vyrazil k té silnici. Tam jsem ještě naposledy zamával ukrytému nahému divochovi v jeho pozorovatelně a vydal se po asfaltu dolů do údolí.

Do cíle jsem tedy přijel jako indián. S bělochy mě v té chvíli identifikovalo jen to mé kolo a ty mé bílé tenisky. V hrudi pod srdcem a v krku jsem začínal cítit trému. A pak i strach. Celý ten čas jsem byl jeden z mnoha indiánů na táboře. Byl jsem tam mezi svými. Tady ve středoevropské vesnici jsem byl naopak cizinec, a to navíc takový, který se prostě nedal přehlédnout. Na malém náměstí si mě hned po příjezdu našly zvědavé oči. Přijel jsem zrovna v okamžiku, kdy tam z autobusu vystupovalo velké množství kluků a holek. Zjevně byli z jakéhosi tábora anebo z nějakého oddílu. A zatímco mě místní domorodci očividně nepovažovali za něco zvláštního, protože ti na nás indiány byli už celkem uvyklí, tak tito chlapci a dívky na mě naopak pohlíželi s naprostým úžasem v očích.

V rohu náměstí jsem sesedl z kola u pošty, opřel ho o zeď a s podivně neodbytnou myšlenou na filmy s tématikou divokého západu, kde kovbojové sesedali u saloonu ze sedel, jsem vešel dovnitř. Upřímně jsem doufal, že až z té pošty opět vyjdu ven, tak že to náměstí bude prázdné.

Paní pošťačka se na mě u přepážky mile usmála a s naprostou samozřejmostí mi podala balík dopisů pro kamarády. Já ji zase dal ty na poslání. Nemusel jsem vůbec čekat, byl jsem hned na řadě. Ani jsem ji nemusel říkat, že přicházím pro táborovou poštu. Nevyžádala si ani ten indiánský klíč, který se mi houpal na krku. Tehdy mi došlo, jak zbytečné to znamení vlastně bylo, když jsem byl indiánským klukem každým coulem. Polonahý divoch z lesů a s plandavou bederkou u pasu prostě nemohl být nikdo jiný, než očekávaný posel z indiánského tábora. Poděkoval jsem, otočil jsem se a vyšel z pošty opět ven na to sluncem zalité náměstí. Poštou jsem byl odbaven až příliš rychle, a tak jsem na tom náměstí k mému malému překvapení a velkému zklamání opět našel ty, co tam byli už prve. Chyběl tam jen ten autobus.

Balíček dopisů jsem připevnil řemínkem ke dnu košíku nad zadním kolem a předstíral jsem, že si těch nedalekých bělochů nevšímám. V těchto končinách je přece naprosto samozřejmé, že tady jezdí kluci na kolech jen v indiánské bederce, tak proč se stydět. "A jestli to někoho překvapuje, tak to není můj problém…“ přesvědčoval jsem sám sebe. Moc mi to ale nešlo. Pak jsem vzal kolo a popošel ke konzumu, který byl jen kousek od pošty. Byl naneštěstí hned u té autobusové zastávky. Měl jsem si tam vyzvednout nějaké věci. Té skupině lidí jsem se tedy vyhnout nemohl. Když jsem vcházel do dveří konzumu, tak jsem doslova fyzicky cítil, jak mi po mém nahém těle a po mé indiánské bederce klouzají desítky zvědavých očí. Jako by se mi po kůži procházelo tisíc hedvábných včel. Zaslechl jsem i jak si o mně povídají. Jeden kluk se ptal dívky na můj oděv. "To je bederka. On je indián." odpověděla mu. To, co pro mě byla samozřejmost, tak to on nejen nenosil a neměl - ale ani neznal. Tehdy mi poprvé došlo, jak jsou indiánské bederky klukům mé země cizí. Do té doby jsem nad tím takto nikdy neuvažoval, prostě mě to nenapadlo. A že bude klukovi vysvětlovat zrovna holka, co to je bederka… tohle mě ohromilo natolik, až jsem se skoro přerazil o schůdek ve dveřích.

Postavil jsem se uvnitř konzumu na konec krátké fronty za jednu z dívek, která když se na mě po chvíli otočila, tak zjevně nevěřila vlastním očím. Začala si něco šeptat s dívkou před ní. Nemohl jsem si pomoci, ale když se na mě obě opět otočily, tak jsem se na ně jen usmál a řekl jim: „…prý mají bizoní maso, jsem tu jen na skok…“. Chvíli se na mě dívaly jako na ducha a pak se začaly smát. Byl to krásný a kamarádský smích. Zjevně jsem jim byl sympatickým. Už to vypadalo, že si začneme povídat, ale to už byly zrovna na řadě, a tak svou pozornost věnovaly prodavači za pultem.

Stál jsem tam v tom příjemně chladivém obchůdku prakticky nahý a užíval si ty příjemné pocity mé indiánské role. Dotkl jsem se bederky, jako bych si ji chtěl na těle upravit a téměř jsem se zhroutil slastí. Znal jsem ten pocit už dřív, tam v tom konzumu to bylo ale opravdu silné. Flapy bederky se jemně třely o má stehna. Kůže pod příjemným tlakem opasku doslova hřála. Látka provléknutá pod flapy byla mou druhou kůží, která si mou páteří našla přímé spojení až do mozku. Cítil jsem každý kousek té látky a cítil jsem její tlak a tah; jak spoutávala mé slabiny, kterým dávala vlastní tvar i ochranu a jak z druhé strany protékala úzkým provazcem nahými hýžděmi. Bederka promlouvala k mému tělu zatraceně příjemnou písní. Hořel jsem v té chvíli zároveň hned v několika plamenech; styděl jsem se, pochyboval jsem o sobě, byl jsem na sebe a mou indiánskou roli hrdý, cítil jsem tělesné vzrušení, připadal jsem si jako indiánský princ a zároveň jako indiánský zajatec, chtěl jsem se před všemi těmi zvědavými zraky skrýt a zároveň jsem se v nich s rozkoší koupal. Byla to čistá duševní i fyzická rozkoš, která byla až příliš intimní na to, abych ji v té chvíli byl ochoten s těmi neznámými lidmi jakkoli sdílet.

S takovými pocity jsem nakonec u pultu přišel na řadu i já. Vyzvedl jsem si nějaké zboží podle seznamu, ukázal jsem prodavačce indiánský znak na hrudi a zboží se podle dohody napsalo na "futro" tábora. Bez otálení jsem pak vyrazil ven ke kolu. Chtěl jsem rychle vypadnout. Měl jsem k tomu dobrý důvod; pod bederkou jsem měl poctivou erekci. Začalo to už na té poště. Že si toho nikdo nevšiml, byla jen zásluha předního flapu a slipové části bederky, která se tomu vzepřela. Naštěstí „to“ pod sebou zkrotila tak, že „to“ srovnala k tělu vzhůru k opasku.

Těch pár věcí z konzumu jsem dal na kolo do košíku k táborové poště. Už jsem se chystal, že nasednu a zmizím, když mě zastavil jeden z vedoucích tě smečky bělochů.
"Ahoj, ty jsi tady na táboře…?“ zeptal se mužský hlas za mými zády. Otočil jsem se k němu.
"Máme tady tábor, tamhle za lesem." odpověděl jsem trochu plaše. Úplně jsem zapomněl, že mám nejprve slušně pozdravit.
"Indiánský tábor, jak vidím. Podle toho, co máš u pasu. Prérijní indiáni?" zeptal se ten muž zase.
Utajovaná zvědavost okolostojících chlapců a dívek přestávala být utajovanou. Teď už si mě všichni prohlíželi docela otevřeně.
"Ano, jsem z tábora prérijních indiánů, tohle tam nosíme." odpověděl jsem poněkud hloupě a dotknul se mimoděk okraje opasku. Začal jsem otáčet kolo směrem k odjezdu a doufal jsem, že mě z toho sevření propustí. K tomu se ale nikdo neměl.
"My jsme před rokem chtěli mít na táboře taky takové bederky. Pak nám ale bylo řečeno, že to je moc odvážné." zasmál se muž a otočil se k ostatním: „…a podívejte se, jde to." ukázal na mě. Několik dalších vedoucích a zřejmě i praktikantů tomu opodál přihlíželo. Usmívali se a házeli po sobě významné pohledy.
"Tak jako, Franto, ono to opravdu je dost odvážné" řekl na to jeden z nich a hned pokračoval "Vypadá to ale jinak opravdu dobře. Tomuhle klukovi prostě věřím, že je takovým indiánem." Prolétla mnou ohromná radost. Dostal jsem to nejvyšší možné ocenění. Nebyl to žádný diplom, nebo medaile - a přesto: právě jsem se dotkl té nejvyšší možné mety mého tehdejšího světa. Někteří chlapci tím mým oděvem byli zjevně nadšení také. Na jiných bylo naopak zase vidět, že je to na ně až příliš nahaté. A zbytek kluků zatím ještě nevěděl, co si o tom má myslet. Dívky se zprvu držely spíše stranou, i ony se ale rychle osmělovaly. Následoval improvizovaný výklad o indiánských bederkách, ve kterém jsem fungoval jako figurant. „… to se vezme dlouhý pruh látky, provleče se mezi stehny a přes ten jeho opasek (ukázal na mě) to pak po obou stranách udělá tyhle volný konce… říkám to správně?" obrátil se opět ke mně a já jen pokývl hlavou.
"Takže pod tím není nahatej?" zeptal se jeden z kluků. Na tvářích ostatních vykvetl úsměv, a dokonce se ozval i smích. Vedoucí se jen usmál očima a nechal odpověď na mně.
"Ne, pod tím nahý nejsem. Má bederka si dělá pod opaskem takový vlastní… slipy. Jsou ale i jiné druhy bederek, které na táboře taky nosíme. Máme i další indiánský oděv, třeba na večer a k ohni. Tohle je ale takový ten dobrý základ pro to všechno." dotknul jsem se opět mé bederky.
„Slipy….?“ zaslechl jsem pochybami zbarvený hlas z kruhu těch chlapců „…to tam spíš bude vypadat jako tangáče“ pokračoval opět ten hlas. „A to tam spíte v týpkách… a máš i indiánské jméno…. umíš střílet z luku…?“ ptali se další. Než jsem stačil reagovat, tak ke mně přilétla otázka: "A holky tohle u vás taky nosí?" zeptal se jeden kluk. Dívky zpozorněly. "U nás na táboře to holky taky někdy nosí…“ řekl jsem. Jak to dívky uslyšely, tak se jim ve tvářích nově vykvetl nefalšovaný úžas. I chlapce ta informace překvapila.
"A tobě se to tak určitě moc líbí, viď?" zeptala se pak hned jedna z nich trochu drze. Věděl jsem ale, že to nemyslela zle. Vrátila mi tím zpět to bizoní maso.
"Jo, líbí se mi v tom. Tobě by to taky slušelo." usmál jsem se na ni. Maso z bizona bylo opět na té druhé straně. Říkal jsem jí pravdu. Až jsem se té mé upřímnosti lekl. Ta dívka byla opravdu hodně hezká a mně se opravdu velmi líbila. Bederka by jí rozhodně slušela. Hlavou mi prolétla představa, jak na ní maluji to, co jsem namaloval sotva dvě hodiny před tím na mého kamaráda. Její pohled mě hřál jako druhé slunce. Podlouhlý výstupek vytlačený zespod do látky mé bederky chytl pod předním flapem druhý dech.
"A co tu děláte vy?" snažil jsem se odvrátit pozornost od sebe. Dozvěděl jsem se, že se vrací zpět na tábor z puťáku. Tábor že mají nedaleko na louce. Vůbec jsem do té chvíle netušil, že tam nějaký takový tábor je.
"Tak já už budu muset jet, čekají na mě." omluvil jsem se nakonec. To byla pravda, už jsem nabíral zpoždění. Nechtěl jsem vystrašit mého druha, který na mě mezitím čekal vysoko v kopcích. Nasedl jsem na kolo, oni mi tentokrát opravdu uvolnili cestu a já vyrazil zpět k mému táboru.

Při nasedání na kolo jsem si dával záležet na tom, aby přední flap i nyní zachoval své tajemství. To se nakonec zřejmě povedlo. Tolik jsem se ale soustředil na ten přední flap, že jsem zapomněl, že mám i ten zadní. Dal jsem nohy do pedálů a rozjel se směrem do kopců. A pak jsem ucítil, jak mě z bederky svléká nekompromisní síla. Jen pár metrů od té zastávky se mi zadní flap dostal do výpletu kola. Pruh látky se mi prosmekl mezi nohama jako had a já zůstal přede všemi nahý, jen s tím napůl staženým opaskem ke stehnům. Tajemství konstrukce mé bederky bylo odhaleno dokonale. Stejně tak bylo odhaleno i tajemství mého těla. Při tom jsem téměř spadl na silnici. Naštěstí mě zachytil jeden z praktikantů, bez kterého bych ten můj náhlý boj s gravitací asi prohrál. Z košíku kola přesto vypadly dvě, nebo tři věci, které ten pád ale ve zdraví přežily. Praktikant mi pomohl sesednout, vymotat tu látku bederky z kola a pokud si pamatuji, tak mi do toho pomohl opět obléknout. To bylo vůbec poprvé, kdy mi někdo pomáhal obléknout se do bederky. To vše za pochopitelného zájmu celého toho náměstí. Mé vnímání času a prostoru bylo v té chvíli naprosto změněno. Musel to být naprosto absurdní pohled, jak tam nahý sbírám věci zpět do košíku kola, s trčícím údem osvobozeným z bederky. Má mysl byla brutálně naražena na kopí, na kterém se opékala studem. Tohle se prostě nemělo stát. Diskuze překvapených svědků mého svléknutí se mezitím rozběhla. Cítil jsem se jako nahý zajatec u kůlu, okolo kterého jsou indiáni a indiánky, kteří si mě prohlížejí už s noži v rukách. Na okamžik jsem přestal patřit sám sobě. Na okamžik jsem patřil jim. Byl to zvláštní pocit. Ani jsem se neobtěžoval potvrdit anebo vyvrátit jimi rozebírané příčiny té mé erekce. Někteří z kluků v tom ale měli jasno. Podle nich za to mohla ta má bederka, protože „…to na nahatým těle asi bude příjemný, když mu tak stojí…“. Myslím, že se docela trefili. Na další pokračování té diskuze jsem nečekal. Poděkoval jsem tomu praktikantovi, který se na mě jen povzbudivě usmál, nasedl jsem opět na kolo, dal si tentokrát pozor na ten zadní flap a vyrazil jsem opět na cestu. Při nasedání jsem tentokrát neřešil, jestli mi pod ten přední flap bude vidět anebo ne. Bylo mi to, ani nevím proč, nějak jedno. Jel jsem pak přes to náměstí jen tak rychle, aby to nevypadalo jako úprk. Nechtěl jsem přijít o ty poslední zbytky důstojnosti, které jsem snad ještě měl.

Hned za prvním rohem jsem ale šlápl vší silou do pedálů a uháněl jsem do kopců jako by mě honilo stádo bizonů, které si usmyslelo mě udupat. Zastavil jsem, až když jsem ve stoupání vysílením téměř padl. Teprve tehdy jsem se podíval na následky té nehody. Mezi nohama mě to dost pálilo jak se mi tam ta bederka prosmekla. Zjistil jsem, že to naštěstí nebylo nic vážného, jen to bylo citlivé. Neutrhlo mi to ani pytlík a ani mi to nezlomilo „péro“ jak jsem prve slyšel. I bederka to přežila docela dobře, byla jen trochu špinavá od kola.

Tu silnici od vesnice k tomu hřebeni jsem nakonec zdolal v pedálech na dvě nebo tři zastávky. Byla to opravdu fuška to vyšlapat. Jak jsem stoupal vzhůru, tak jsem za sebou nechával stále větší a větší díl studu. Mého kamaráda jsem našel v trávě přesně tam, kde jsem ho opustil. Zdálo se, že spí, měl ale jen zavřené oči. Když jsem tam trávě viděl to nahé a barvami pomalované tělo, tak jsem se rozesmál. Živě jsem si představil, jak ho tam místo mě najdou při puťáku ti z toho náměstí od konzumu. Řekl jsem mu o mém zážitku. Měl jsem pocit, že mi můj nahý průvodce ten zážitek docela závidí. Zamlčel jsem jediné: neřekl jsem, že mě to násilné vysvléknutí trochu poranilo. Znal jsem mého kamaráda a věděl jsem, jak by to skončilo. Chtěl by mě určitě "ošetřit" a na tyhle hry jsme už čas neměli. Řekl jsem mu o tom až večer, kdy to ošetření už bylo zcela zbytečné… ale krásné a nesmírně příjemné. To jsou ta malá tajemství kluků po večerkách ve stanu. O tom zde ale nesmíme psát.

Z kopců jsme spolu vyrazili zpátky do tábora a za půl hodiny jsme byli doma, opět mezi indiány našeho kmene. Přišli jsme tam oba zcela nazí. Nikdo se neptal proč a kde po cestě jsem si svlékl tu mou bederku. I kdyby se mě ale mě na to někdo zeptal, tak bych pomlčel o tom, že hlavním důvodem je popálený pytlík. Bez bederky to po zbytek dne bylo méně nepříjemné. Na sobě jsem měl při návratu jen ty boty, naboso bych tu cestu podruhé ten den už nedal.

Za několik dní nás přišli navštívit do tábora hosté. Potkal jsem tak opět ty tváře z náměstíčka od konzumu. Stud si mě na chvíli opět našel. Ale jen na chvíli. Ti kluci a holky byli na náš tábor zvědaví. Přišli jako přátelé. Našli si k nám cestu a my si pak zase našli cestu k nim. Někteří z těch kluků k nám přišli v bederkách prérijních indiánů. Podle všeho byla tato nová móda na půdě jejich tábora docela nakažlivá. Dokonce si ji jeden kluk, který se prve na tom náměstí u konzumu k mé bederce stavěl více než jen rezervovaně, oblíbil po prvním vyzkoušení natolik, že ji po zbytek tábora užíval jako primární oděv. Rozhodně mu slušela. Aby taky ne, když jsem mu ji při druhé vzájemné návštěvě táborů věnoval já sám. Byl to opravdu zajímavý a hezký kluk. Kdo ví, kde je mu dnes konec. Cesty k bederkám bývají… nevyzpytatelné.

Za dva roky jsem pro tu poštu jezdil už v sedle koně. Byl to úžasný pocit. Naživo jsem při jedné z těchto výprav prožil i tu výše zmíněnou táborovou legendu. O tom ale zase třeba příště….

Archer, korektura Kawtu

Tewng, oděv modrého lidu

Tento příběh byl původně součástí stránek v dnes již zrušené sekci 'příběhy'.
Aktuální verze příběhu prošla externí korekturou.

V roce 2009 mi bylo dvaadvacet let. Byl jsem na vysoké a cítil jsem se svobodným. Jediná má povinnost byla škola. Školu jsem měl opravdu rád, můj obor mě bavil. Byly to prima roky, které mi skončily teprve nedávno. Jo, ta studia… Tehdy jsem jednoho z posledních prosincových večerů toho roku šel s několika spolužáky do kina. Měli jsme všichni po jedné z prvních zkoušek. Nálada byla ve skupině příjemně vítězná. V kině dávali několik zajímavých filmů, a chvilku trvalo, než jsme se rozhodli, na který z nich spolu půjdeme. Vybrali jsme si nakonec film Avatar. Nebyl to můj favorit, vlastně se mi na něj ani moc jít nechtělo. Držel jsem se ale vulkánských pravidel Mr. Spoka, a tak jsem se v této věci bez většího reptání podrobil mínění většiny.

Ten film se nakonec perfektně trefil do jakéhosi kousku mé duše, který byl s lidem Na`vi a jejich světem, jak jsem v úžasu před filmovým plátnem seznal, zatraceně kompatibilní. Do té doby jsem si myslel, že jsem spíš technický typ, který na nějaké dobrodružné romantice mimozemských indiánů rozhodně ujíždět nebude. Zíral jsem na to obrovské plátno skrz 3D brýle v naprostém úžasu, a po celou tu dobu jsem měl zvláštní pocit, že jsem v nějakém mém minulém životě snad musel být členem skutečného Na`vi kmene na nějaké té vzdálené planetě.

Po promítání jsme si ještě s naší školní partou našli chvilku času na velmi pozdní pizzu. Dojmů z filmu jsem měl plnou hlavu, musel jsem na to pořád myslet. Ani jsem ten cvrkot kamarádů okolo stolu nevnímal. Kamarádi si ze mě dokonce dělali srandu, že jsem snad zamilovaný. Měli naprostou pravdu.

Nakonec jsme šli domů. Šel jsem tehdy zasněně domů nočním městem, které bylo celé zasypané sněhem. Hvězdy na obloze voněly čirým mrazem, sníh pohlcoval zvuky a bylo bezvětří. V mém pozemském světě vládly dokonalé vůně a barvy ladovské zimní noci. Schválně jsem šel domů po svých. Všechny autobusy jsem nechal ujet. Nespěchal jsem. V myšlenkách jsem byl v mimozemských deštných pralesech. Byl to zajímavý kontrast, ta mrazivá noc a zároveň ta představa deštných pralesů. Užíval jsem si s rozkoší obojího. A kromě toho jsem byl beznadějně zamilovaný do Neytiry.

Další dny a týdny jsem Pandoru navštívil ještě několikrát. Pokaždé jsem ukecal nějakého kamaráda anebo kamarádku, abych ten zážitek mohl sdílet ještě s někým. Tyto radosti mi ale brzy zatrhly finance a probíhající zkouškové období. Nadšení filmem přesto zůstávalo, v myšlenkách jsem byl na Pandoře prakticky každým dnem. Měl jsem tehdy i několik velmi zvláštních snů s touto tématikou. Poněkud neskromně bych se odvážil tvrdit, že mnohé z nich byly mnohem lepší, než samotný film. Můj mozek si s tématem pandorského světa rád hrál ve dne i v noci a byl v tom opravdu dobrý. Počátkem nadcházejícího jara jsem si uvědomil, že se Avatar stal něčím víc, než jen fiktivním filmovým příběhem. Nadšení a okouzlení Pandorou vůbec nesláblo. Přál jsem si prožít život jako jeden z bojovníků Na`vi. Tyto fantazie postupně staly mými nejtajnějšími a nejintimnějšími sny. Kolem okének filmového pásu vzlínalo spirituální „way of living" ve smyslu idealizovaného mimozemského indiána, dokonalého představitele „noble savages".

Začal jsem se logicky zajímat o fandovské weby. Přiznám se, že s trochu rozporuplnými pocity. Informace o natáčení filmu Avatar byly nesmírně zajímavé. Ty jsem hltal s rozkoší jako malý kluk zmrzlinu. Fandovské weby ve smyslu reen-acting postav z filmu mě ale příliš neoslovily. Modré pomalování celých těl, montáž ocasů, instalace velkých uší a máchání nepřirozeně velkými luky; přiznám se, že tohle nebylo mým šálkem kávy. Aspoň prozatím. Co mě ale opravdu zaujalo, tak to byl jazyk Na´vi. Ten se mi foneticky opravdu líbil. Dlouho jsem nevěřil tomu, že má i nějaký hlubší základ. Pak jsem na internetu náhodou objevil slovník English - Na´vi. Zjistil jsem, že ten krásně znějící jazyk má slovní základ a dokonce i gramatiku. Nebyl to mrtvý jazyk, byl vyvíjen. V té době už dávno překročil stín filmu, stal se samostatným a živým. Začal jsem se jej s ohromným zápalem a vzrušením učit. „Skutečnou" Pandoru jsem se nemohl navštívit, nemohl jsem létat na ikranovi ve stínech levitujících hor, nemohl jsem lovit v deštném mimozemském pralese spolu s Neytiri. Mohl jsem ale mluvit jazykem Na´vi a skrz ten jsem se mohl stát „skutečným" členem kmene Na´vi - nebo jsem se tomuto převtělení mohl hodně, opravdu hodně přiblížit. Toto (objektivně jinak naprosto) zbytečné a neužitečné lingvistické hobby zacílené na mimozemský jazyk se tak od té doby stalo trvalou součástí mého soukromého světa. Někdy se mi dokonce po těch letech stává, že i přemýšlím v Na´vi jazyce. Je to takový zvláštní duchovní pocit, který se dá s nezasvěceným sdílet jen velmi těžko.

Obligátní fandovské sbírky postahované z internetu tedy byly jakýmsi prvním stupněm projevů mého fandovství. Tak to má asi každý fanda v podobných případech. Pak přišel ten jazyk. S posledními dny nadcházejícího jara jsem nakonec s úspěchem ochutnal i tu další „Avatarskou" věc - tedy tu zajímavě podanou nahotu ve stylu pandorských domorodců. To, že jsem podlehl filmu Avatar a virtuálnímu světu Pandory, byl svým způsobem zázrak. Byla to naprosto nečekaná věc. Indiány jsem jako kluk nikdy moc neobdivoval, až do Avatara mi nikdy nic moc neříkali. Vždy jsem byl spíš ten divnej pavouk, který si raději ve škole hrál s čísly a rovnicemi, než aby si někde hrál v lese s kamarády na indiány. Že bych se tedy v mých dvaadvaceti letech zamiloval do mimozemské indiánské rasy „noble savages" tedy bylo prakticky vyloučené. Ale stalo se. S bederkou to pak bylo podobné.

Poprvé jsem se oblékl do bederky Na´vijů při akci, která s indiánským spiritualismem a mimozemským zidealizovaným světem Pandory neměla pranic společného. Tedy kromě té bederky. S několika dobrými přáteli a přítelkyněmi z ročníku jsme se rozhodli opět oslavit další zdárné ukončení semestru a počátek letních prázdnin. Oslavili jsme to tradičně na jedné chatě daleko v lesích mimo dosah civilizace. Nebylo to poprvé, a s každým rokem to bylo odvážnější a odvážnější. Trvalo to i několik dní. Byla tam jasně daná jen dvě pravidla. První z nich zakazovalo veškeré fotoaparáty a druhé zakazovalo fet. Pití ovšem bylo přísně povoleno.

Realizovali jsme tam různé nápady a hry, které se nebály ani směrového vektoru ke svlékacím hrám a vůbec k podobným radostem. Užívali jsme si tam poctivých studentských orgií s tím, že v tomto smyslu prakticky neexistovalo žádné tabu. Jedna ze „společenských her" byla například identifikace těla kamarádky / kamaráda, které bylo zcela nahé, zatímco identifikující měl zavázané oči a mohl se ho různě dotýkat, a to úplně všude. Občas jsme na stole rozporcovali tělo chlapce či dívky jako kanibalové; obkládali jsme je dobrotami a ty pak jedli. Kreslili jsme na kůži našich nahých kamarádů a kamarádek různé vzorce a tak vůbec. Stud tam opravdu neměl místo. Však ta akce taky byla jen pro zvané.

Jeden ze tří večerů té akce byl, řekněme, už tradičně karnevalového rázu. Požadavek byl vlastně jediný - obléknout si na sebe "nahaté" šaty. Měli jsme se stát Mauglím, Tarzanem, indiánem, striptýzovým tanečníkem v tangách a podobně. Bylo na každém, co si pro ostatní připraví za překvapení. A tak se také stalo. Jedna dívka měla na sobě například jen jakési ukrutně tuhé pánské kožené trencle z roku 1900. Další si to střihla jen ve velmi odvážných tangách. Byly tam sukýnky z trávy, pak něco jako Japonské fundoshi (velmi povedené) a pak taky i dívka v mankinách. Ty měl na sobě i její přítel, oba je měli úplně stejné. Bylo tak naprosto zřetelné, že oba patří k sobě. U dalších kluků se daly nalézt plavková tanga, zástěrky Tarzana, Mauglího. Našli by se i tam i dva indiáni, navlečení do klasických bederek s flapy. Jak jsem se dozvěděl, tak tam byl taky vliv Avatara, ovšem pak to na sebe vzalo spíše tu podobu indiánských bederek s oběma flapy. Avatar v jednom případě pouze inspiroval, ve druhém pak přišla inspirace ze strany letního indiánského tábora. Další kluk a dívka si na sebe oděv jen namalovali. Prostě se navzájem celí natřeli vrstvou červené barvy. Dvě dívky a jeden kluk zůstali nahými úplně, protože si prý půjčili oděv od samotného krále z Andersenovy pohádky "Císařovy nové šaty". Jak si asi dokážete představit, bylo to tedy celé opravdu hodně, hodně, odvážné.

Nad provedením mého oděvu jsem přemýšlel dlouho před akcí. Měl jsem spousty nápadů, postupně jsem je ale jeden po druhém opět zavrhl. Tanga jsem tam nosil minulý rok, před tím jsem byl Tarzanem, ještě před tím jsem měl na sobě skotskou sukni… tedy spíše sukýnku. Na aktuální rok jsem chtěl něco neotřelého - něco, co tam ještě nebylo. Užít nahý oděv modrého lidu Na´vi mě napadlo hned jako první, z nějakého důvodu jsem ale hledal ještě nějakou jinou alternativu. Snad mi pandorský tewng připadal až příliš dobrý na takovou akci. Přesto jsem si ho nakonec vybral. Ta představa, proměnit se v Pandorana před mými přáteli, se mi zkrátka líbila stále víc a víc. Modrou kůži jsem taky zvažoval, nakonec jsem si to ale rozmyslel. Prostě jsem nesehnal dobře vypadající barvu. Nároky jsem měl v tomto ohledu opravdu velké. Do filmové textury kůže originálních na´vijů jsem se nějak nemohl trefit, a že jsem se o to pár dní opravdu snažil.

Vytvoření mého pandorského kostýmu bylo během na dlouhou trať. Kus látky mezi nohy a pásek kolem pasu, na tom přeci nemůže být nic náročného - myslel jsem si - a přesto jsem zde narazil na řadu problémů. Chtěl jsem mít na těle bederku, která by byla něčím víc, než jen nějakým kusem hadru. První experimenty s kusem látky z prostěradla dopadly logicky velmi rozporuplně. Bylo to hezké a zajímavé, a přesto to nebylo takové, jak jsem si to představoval. Vadila mi nepoddajnost látky, její barva, styl uzlů a vůbec jejich užití, ani pásek kolem pasu nebyl zrovna dokonalým obrazem svého filmového vzoru. I tak to ale bylo až překvapivě příjemné. Pocit nahého zadku s provléknutou látkou středem mezi půlkami k pásku byl doslova erotický. A z druhé strany mého těla tomu nebylo jinak. I ta samotná kombinace volnosti flapu a spoutání mého pohlaví v tangách byla příjemně stimulující, hravá a v tom dobrém slova smyslu nezvyklá. V obecné rovině ten oděv tedy nezklamal, naopak. Začal jsem po večerech blbnout v pokoji s bederkou u pasu, kterou jsem stále zdokonaloval. Zkoušel jsem různé látky a způsoby sešívání pruhu látky na linii opasku z obou stran těla. Trvalo mi to snad tři týdny a hodně zničené látky, než jsem si vyrobil mou první bederku Na´vijů, se kterou jsem byl spokojený opravdu na sto procent.

Pásek okolo pasu jsem si vytvořil z elastické látky. Po několika experimentech jsem zvolil svítivě bílou barvu. Pružnost této látky jsem podpořil poněkud nepandorským podvodem - všitou plochou oděvní pružinkou. Pásek tvořil prstenec bez konců. Bylo to sešité do sebe přesně podle příslušných mír mého těla. Pruh látky, který byl provléknutý mezi stehny, jsem v zadní části bederky uchytil k pásku jednoduchou smyčkou. Mezi půlkami mi tak protékaly dva provazce látky; jeden, který se otočil kolem pásku, aby pak po jeho druhé straně padal zpět. Společně tak tyto dva provazce tvořily s opaskem jeden kompaktní a čistý celek. Švy této smyčky byly utopeny hluboko dole mezi půlkami. Dal jsem si hodně záležet na tom, aby pak při natáhnutí bederky na tělo nebyly vidět. Přední část této látky byla napojena na pásek několika poutky, které byly překryty další vrstvou látky tvořící pásek, respektive opasek. Byla to docela komplikovaná konstrukce. Chtěl jsem mít čisté linie pásku i tady. Vypadalo to na pohled jednoduše, zdání však klamalo.

Bederka byla velmi stabilní, jen měla trochu tendenci se stahovat podél pásku na střed. Flap byl široký asi 24 centimetrů a podle filmové předlohy mi končil u kolen. Na tuto celou část bederky padl pěkný kus kvalitní těžké červené plavkoviny. Byl docela problém ji sehnat. Byla to v té době pro mne obstojně velká investice.

Pamatuji si, jak jsem v této mé finální bederce poprvé vyšel z domu ven na zahradu. Byl překrásný teplý večer, končilo jaro, obloha byla zbarvená západem slunce a já tam v trávě mezi stromy poprvé ochutnával pocit indiánské nahoty v její nejlepší podobě. Mnohé z těchto pocitů jsem už znal; sukýnka Tarzana už jednou na mé tělo vyšplhala, ochutnal jsem i příjemné doteky tanga plavek a také i skotské (velmi úsporné) sukně. Nyní v bederce Na´vijů se nyní všechny tyto tři příjemné zkušenosti promítly do jednoho bodu. Byl to velmi příjemný, doslova vznešený pocit, který byl jasně v barvách pandorského lidu. Ani jsem se k tomu nepotřeboval natírat namodro. Pod chodidly jsem cítil doteky měkké trávy, mezi mými stehny vlál přední flap, mezi půlkami mě to stimulovalo až do intimní rozkoše. Samotné pohlaví si našly ty nejpříjemnější tangáče, které jsem kdy měl na sobě - a to jsem jich do té doby na sobě už pár měl. Tewng byl vlastně takovou úspěšně složenou maturitou z "nahých oděvů", byl jen dalším krokem z jejich směru.

S rozkoší jsem tam pak běhal v trávě zahrady až do prvních hvězd na obloze. V jedné ruce skripta s matematikou, kterou jsem se učil ve směsici češtiny, angličtiny a navijštiny. Byl to prima zážitek. Jak pohasínala obloha, tak jsem se méně a méně věnoval učení a více a více jsem si užíval tu krásnou proměnu v Pandorana. Cítil jsem se dobře, ta divošská nahota byla nesmírně příjemná. Byl to obdivuhodně hluboký duchovní prožitek. Až jsem se začal opět téměř stydět za to, jakou že ostrou premiéru jsem tomu oděvu přichystal. Chlastací chata byla - přece jenom - už kapku vzdálená mému pandorskému ideálu.

Za několik málo týdnů se tedy uskutečnila ta naše studentská oslava na chatě. Vydařila se po všech směrech. Byli tam samí dobří lidé a počasí nám taky přálo. Přestože měl být ten nahý karneval až druhým večerem, tak jsem neodolal a s podivně příjemným studem a zároveň vzrušením na sebe tu bederku natáhl už to první ráno druhého dne. Bylo mi nesmírně příjemné se proměnit v lidského Avatara. Můj převlek, respektive převleček, byl ostatními velmi pozitivně přijat. Dokonce začali uvažovat o tom, že mě natřou celého namodro, aby to bylo komplet. Naštěstí modrá barva k dispozici nebyla.

Ještě před samotným karnevalem jsem si poprvé vyzkoušel, jaké to je být v poctivém lese, sám a jen s bederkou na jinak nahém těle. Na hodinu anebo dvě jsem se kolem poledne vzdálil do jeho stínu, pořád ještě plně střízlivý. Stejně jsem alkoholu zase až tak moc neholdoval. Toulal jsem se tam mezi stromy a v labyrintu křoví, omládl jsem aspoň o pět let, a zároveň jsem se přemístil o pár miliard kilometrů na měsíc Pandora. Stromy a tráva do té doby nikdy nevoněly tak kouzelně, jako tam. Až na jednu slupinu dětí z jakéhosi letného tábora z druhé strany lesa jsem tam nepotkal nikoho. Skryl jsem se pak před nimi do stínů houštin a nechal se unášet na příjemných vlnách nečekaného dobrodružství. Přijal jsem roli Neytiry při sledování lidského avatara, užíval jsem si to jako malý kluk. Nikdo z nich mě neviděl, až na jednoho kluka, který se opozdil za ostatními při odchodu zpět do tábora po skončení jejich her. Otočil se a uviděl mě, když jsem kousek za ním vystoupl z ochrany silného kmene smrku. Jeho úžas v očích a následný rychlý ústup za jeho kamarády byl mou sladkou odměnou. Setkání s lesním divochem muselo být pro něj rozhodně mimořádným zážitkem. V té chvíli jsem litoval jediného - měl jsem mít ještě žluté oči, modrou kůži a v rukou oštěp nebo raději velký luk. A vedle mne by se právě mohl snášet k zemi můj Ikran…

Karneval sám pak večer proběhl přesně podle očekávání nás všech. Bylo to přátelsky intimní, zase divočejší než minulé roky. Došlo tam například k měření teploty pohlaví vybrané dívky rtuťovým teploměrem a zapisování hodnot na její trup, i s grafem průběhu v čase. To víte, my matematici jsme byli zvědaví a měli jsme rádi experimenty. Bylo to i s odborným výkladem jednoho přítomného studenta medicíny. Co víc si pod prvními hvězdami horké letní noci přát, že? Bylo to dost divoké, ta hra na doktory v dospělejším rámci se skoro vymkla kontrole. Téměř to skončilo nefalšovanou orgií s odkazem na dobu a příslušné zvyklosti starověkého Říma. Byla to velmi hezká dívka a nám klukům se velmi líbila. Pak se to ale na (ne)štěstí opět trochu uklidnilo, odebírání a hodnocení dat z teploměru (a dalších měřících instrumentů) bylo ukončeno a my se vrátili zpátky na naše výchozí pozice. Tancovali jsme pak okolo ohně a já bavil přítomné zaručeně mimozemskou řečí, která už po prvních pěti pivech dostávala perfektní přízvuk. Netrvalo dlouho, a sám jsem byl nakonec jako vědeckou výpravou "ulovený” Pandoran položený na zádech na tom samém místě, jako prve ta proměřovaná dívka. Otázka byla i nyní jasně položena - tedy jaká je anatomie těla lovce z kmene Na´vi pod jeho bederkou. Zjištění zabralo nějaký čas, bylo to nesmírně hravé a účastnili se toho převážně dívky. Tewng jim pochopitelně nakonec zjevil své ryze pozemské tajemství. O bederku jsem při tom nakonec přišel úplně. Ihned po skončení této fáze večera jsem si ji ale opět na sebe oblékl, nemusíte mít strach, že by tam došlo k nějakým dalším nepravostem... A pokud snad došlo, tak si to nechám jen pro sebe.

Do rána bylo ještě daleko, letní noc nás hřála, oheň to krásně centroval, dobré maso a pivo bylo hned po ruce a radost z dalšího ukončeného ročníku nad námi přímo levitovala. Nemyslím si, že někdo z nás tu noc šel spát. Ta noc byla pro mne zvláštní a nezapomenutelná i jinak - našel jsem si cestu k té důkladně proměřené dívce. Do té noci jsme byli jen přátelé, během toho nahého karnevalu jsme ale oba udělali ten další krok. Poznali jsme během toho večera, že jsme na sebe opravdu velmi dobře naladěni. V obou ten pocit byl už celé měsíce, ostych ale překonal až ten teploměr a z druhé strany výzkum aka-exo-anatomie mého těla. Vytratili jsme se spolu nakonec mimo světelný kruh ohně, sdíleli jsme spolu jednu přikrývku přes ramena. Já byl pod přikrývkou stále jako lovec Na´vi, ona byla pomalovaná jen tou červenou barvou. Učil jsem ji pod hvězdnou oblohou na´vijská slovíčka, kterým naslouchala téměř v transu. Milovala film Avatar tak, jako já. Vůbec jsem to netušil, až tehdy mi to prozradila. Bylo to romantické setkání dvou cvoků, kteří se do sebe zamilovali, respektive, kteří si našli odvahu si to konečně navzájem říct.

Po skončení celé akce a po rozletu účastníků do časoprostoru nadcházejících prázdnin má bederka se mnou zůstala i nadále. Začal jsem to užívat jako casual oděv na mé chatě, doma, porůznu v přírodě. Jazyk Na´vi mi otevřel polovinu cesty k proměně v Pandorana, tewng mi pak otevřel polovinu z té další poloviny. Je to skvělé hobby, navíc s obrovským benefitem. Skrz něj jsem našel nové přátele, partnerku, svým způsobem i sám sebe. Je to skvělý únik z běžného světa starostí a šedivých dnů. Nepovedlo se jen pár věcí; například jeden můj kamarád, kterého jsem nakazil navijštinou, nakonec po roce zběhnul z Pandory k indiánům - nechť mu na palec u nohy spadne levitující hora! I samotná obederkovaná nahota (v mém případě blízká stylu jihoamerických indiánů) může někdy zazlobit, například pokud někde v lese během „fyzické“ proměny v Na´vi natrefíte na nepřipraveného myslivce, houbaře, babku s roštím…

Tewng asiltsan lu, ma ayeylan, fmi niteng.

Indiánským elfem na zelených ostrovech ve zlatém moři

Tento příběh byl původně součástí stránek v dnes již zrušené sekci 'příběhy'.
Aktuální verze příběhu prošla externí korekturou.

Indiáni se mi líbili. Poprvé ke mně přišli v mých osmi letech. Na počátku byl snad nějaký film anebo knížka, už nevím. Za několik let jsem si je v mých velmi soukromých fantaziích vymodeloval do podob, které toho s realitou neměly mnoho společného. Dokonce byli odlišní i od těch knížek a filmů, z kterých pravděpodobně vzešli. Indiáni se postupně proměnili do vyššího levelu, který stál vysoko nad nimi. Do tohoto světa jsem pochopitelně promítal i sám sebe. Hrál jsem si na indiánského elfa, indiánského prince a divocha zároveň. Z původních indiánů zbyl jen jakýsi idealistický základ, na kterém můj vysněný klukovský svět pevně stál. Od indiánů jsem si také vypůjčil prérijní bederku s flapy, můj základní oděv v mém světě fantazií, který jsem tam zdaleka nenosil jen já. Další rekvizity k mým hrám jsem už nepotřeboval. Nemusel jsem mít luk a příslušné ozdoby, nepotřeboval jsem žádné malování na kůži. Miloval jsem naopak tu divošskou a velmi osvobozující nahotu, kterou mi má bederka uměla skvěle zarámovat do velmi romantických a svým způsobem i intimních pocitů mé tajné role. Ano, byla to moje tajné role, protože jsem se za můj svět, kde jsem se personifikoval „indiánského elfa“, styděl nejen před rodiči, ale i před těmi nejlepšími kamarády. Byl to můj svět, kam nikdo z našeho časoprostoru neměl přístup. Škoda, že jsem byl takový introvert a tajnůstkář. Dnes už vím, že by to s kamarády bylo mnohem lepší, napravit to už ale nemohu.

V indiánsko-elfského chlapce (bojovníka, zvěda a lovce) jsem se fyzicky proměňoval hlavně v letním období. Obyčejně jsem si vzal kolo a na něm jsem vyjel za město do širokých lánů, které měly v sobě několik ostrůvků z chaotické kombinace stromů a křoví. Tam jsem se ve stínu těchto zelených oáz proměnil v divocha, v tajného vládce stromů a větru. Proměna byla velmi jednoduchá. Svlékl jsem se, zul se i z bot a na nahé tělo jsem si uvázal indiánskou bederku. Pak jsem coby polonahý a bosý elf (se špetkou té indiánské krve) prozkoumával remízky a zelené ostrůvky uprostřed zlatého moře obilí, slunečnic a nebo zelené kukuřice, hlídal jsem okolí (obyčejně nebylo před kým, kdo by také chodil do vzrostlých polí), užíval jsem si volného času a zdánlivě neomezené svobody, šplhal jsem tam po stromech do mých tajných orlích hnízd ve větvích, aniž bych byť i jen jedinou myšlenkou zavadil o Tarzana, pozoroval jsem oblaka nad sebou a měl jsem kolem sebe mnoho přátel, které jsem byl ale schopen vidět jen já. Fantazie jela plnou parou. Nedělal jsem tam vlastně nic smysluplného. Někdo by řekl, že jsem jen zabíjel čas, ale… ono v tom bylo něco ukrytého, něco až téměř posvátného. Moje tělo i mysl byla pokaždé jako na rožni těch nejkrásnějších pocitů a prožitků. V tom lehkém oděvu jsem se uprostřed těch polí cítil nesmírně příjemně. Bylo to velmi intimní spojení s přírodou, která mé roli polonahého indiánsko-elfského chlapce dávala nádherné a laskavé kulisy. Byl to skvělý čas plný tisíců příběhů, malých i těch velkých.

Na tu kompletní paletu platonických barev dětských her nakonec má elfí indiánština navázala i některými intimnější prožitky, které se tím vším začínaly proplétat ve své krásné přirozenosti. Bránil jsem tak mé stromy před mimozemskými výsadky - a pokud mne mimozemšťané ulovili, tak mne pochopitelně zvědavě zkoumali. Byl jsem zvědem na hranicích mého světa a pozoroval jsem neznámé chlapce, kteří třeba zrovna obsadili vedlejší remízek při nějaké hře – co by se asi stalo, kdyby mne tam objevili jako polonahého divocha? Spoutali by mě, chtěli by ze mne dostat tajné klíče od jeskyní pod remízky, mučili by mě? Co by říkali na můj oděv? A co kdybych naopak já ulovil jednoho z nich? A co kdyby ulovili mého přítele z mých světů, jak bych jej pak zachránil? Co kdyby někdo ukradl mé kolo i s šaty, jak bych se jen dostal domů? Indiánského kluka s bederkou u pasu by si na mé cestě domů lidé rozhodně všimli. Byla to nepříjemná představa, na druhou stranu mě něco podobného nesmírně lákalo ochutnat... A co třeba najít v některé z průrev mezi kameny zraněného chlapce či dívku, kterého / kterou bych pak jako indiánský šaman léčil? A znovu to samé, ovšem s prohozenou rolí? Byl jsem i lovcem, který se postavil temnému a divokému zvířeti, netvorovi, který obýval širé lány a do remízků si nosil zvířecí i lidské maso ze širokého okolí. Mnohokrát jsem se postavil i kanibalům, kteří mne tam lovili jako svou pochoutku. Někdy byli úspěšní a já pak, když jsem jim neunikl, býval nakonec naražen na kopí a opékaný nad ohněm jako jejich nahý oběd, který pak tamní dívky a chlapci velmi intimně ochutnávali. Lovci mne lovili za pomoci psů, ke kterým mne pak uvazovali s krutou radostí z toho, že mne roztrhají na kusy. Jako indiánsko-elfí dítě s lehce nadpřirozenými schopnostmi jsem se s těmi psy ale místo toho uměl spřátelit. Seděl jsem tak například nahý u stromu třeba i půl hodiny bez hnutí. V duchu jsem si povídal s těmi šelmami, pomalu otupoval tu jejich zlobu a touhu po mé krvi a mase, až mne nakonec přijali do smečky. Vychovával jsem tak podobně i malé draky vylíhlé z vajec, ukrýval se před spalujícím ohněm hořících polí (jen ve fantazii), pozoroval jsem mohutné kombajny jako zvěd, který pak o tom měl podat zprávu svému králi, stavěl jsem opevnění, skrýše a jeskyně v hromadách slámy a slaměných balíků, utíkal jsem před lávou z otevírající se praskliny v zemi, pozoroval jsem stavbu nedaleké silnice jako indián ze stínů amazonského pralesa v prakticky totožné roli, kreslil jsem si mapy, pečoval jsem o stromy, vyvolával jsem na letním nebi bouřky, loučil se se Sluncem, modeloval jsem z jílu sošky nebo jsem tam jen tak ležel a opaloval se…

Byl tam tehdy i jeden velký strom, který rostl opodál osaměle v poli. Měl ohromnou košatou korunu, která se vzpínala na silném kmeni vysoko k obloze. Tam v jeho větvích jsem byl vůbec nejraději. Bylo obtížné na něj vylézt, ty první metry nechávaly jen málo možností, jak dosáhnout spodního patra toho fantastického labyrintu z mohutných vodorovných větví. Když se to ale podařilo, pak jsem tam byl králem, takřka nahým elfem v tom nejpříjemnějším a nejhezčím kostýmu pro taková dobrodružství. Z nejvyšších větví byl výhled do kraje jako z vysoké rozhledny. Opodál vedla polní cesta, po které čas od času prošli lidé. Vždy se pak ve mě zastavovalo srdce hrůzou a zároveň i vzrušením. Bál jsem se, že si mne tam v té koruně všimnou. Byla to úžasně dobrodružná hra na kočku a na myš. Že bych mohl z toho stromu třeba spadnout mne tehdy ani nenapadlo. V čase zrání třešní jsem obdobné dobrodružství prožíval v nedaleké třešňové aleji. Když jsem pak jednou ležel jen v mé bederní roušce v křoví pod stromem, který si začali obírat tři kluci tak v mém věku třinácti let, tak k mému objevení byl už opravdu jen ten poslední krůček. Snad půl hodiny jsem tam ležel pod tím křovím v trávě, kolem mne pršely pecky ze stromu a já se už opravdu začal bát, že se mé tajné fantazie o mém polapení opravdu splní.

I když jsem měl některé mé tehdejší fantazie hodně divoké, tak jsem tam vždy zůstal se svou fantazií sám. Nikdy mne tam nikdo neobjevil, nikdy jsem si tam nevzal žádného mého kamaráda ze školy, nikdy jsem neutíkal před hořící stěnou ohně, nikdy mě nesežral kombajn, nikdy jsem se jako kluk z mého zlatého oceánu nevydal zpět domů jen v mé bederce… Nikdo vlastně neví, že jsem vyrostl na pomezí světa elfů, indiánů a bájných civilizací.

Dnes jsou ty zelené ostrůvky a remízky v těch polích nějak podivně malé. Nezmenšily se v reálu, zmenšily se jen ve srovnání s tím, jak si je pamatuji. A opravdu i tehdy byly tak plné odpadků, rezavějících zbytků ocelových plechů a starých pneumatik? Párkrát jsem se to tam myslím jako kluk snad i pokoušel uklidit. Dnes se divím tomu, že jsem byl schopen tehdy trávit tolik času na takovém místě, respektive to nedokážu vysvětlit. Přijímání světa bylo na naprosto jiné úrovni. Kdybych si chtěl jako dospělý znovu vyvolat ty zážitky, tak bych k tomu potřeboval aspoň rovníkový ostrov a ne nějakou starou skládku obrostlou křovím uprostřed pole.

Ten starý osamělý košatý strom tam již dávno není. Jednoho dne jej vyvrátila bouře. Dodnes mám kousek dřeva z toho roztříštěného kmene doma schovaný. Došel jsem si pro něj na to pole už jako dospívající muž. Bylo to teskné rozloučení s mým dětstvím. Stál jsem tam tehdy mezi rozřezanými větvemi a nahými kusy kmene až do prvních hvězd. A pak jsem udělal to, co jsem si jako kluk vždy jen představoval. Svlékl jsem se jen do bederní roušky, v blízkém remízku jsem schoval to, co bylo mým původním oděvem a vydal jsem se bosky horkou nocí s kusem dřeva z mého stromu v ruce domů. Byla to má poslední cesta z dětství přímo ke světlům dospělosti.

Archer, korektura Kawtu

Divadelní bederky

aneb egyptským katapultem k idealizované indiánštině

Předmluva:

Tento příběh jsem napsal před třinácti (?) lety. Byl to můj vklad do společné bederkářské knihovničky, kterou jsme mezi bederkářemi a bederkářkami sdíleli po privátních linkách. Další roky jsem tento příběh často upravoval a několikrát i z gruntu přepisoval. V původní podobě byl veřejně nepublikovatelný s ohleden na svůj mimořádně intimní akcent. Ten se ale u nových verzí příběhu stále víc a víc vytrácel, až se z těžiště textu bezpečně přesunul na jeho periferii. Před lety jem nakonec poslední a jedinou kopii textu omylem smazal při čistění NASu. Nedávno se ale na mne obrátil jeden z návštěvníků stránek a příběh mi vrátil opraven a upraven. Tato jeho verze příběhu zjevně vychází z mých velmi pozdních verzí.

Níže uvedený příběh můžete považovat za pouhou fikci. Nic víc v něm prosím nehledejte. Nejmenovanému fandovi stránek (říkejme mu třeba... Kawtu) děkuji za záchranu textu, za gramatickou korekturu a za opravu chyb v konstrukci příběhu.

Indiáni ke mně přišli nezvykle. Skrze starověký Egypt a divadlo. Můj pozdější indian-hobbysmus rozkvetl z půdy klukovské letní party a pak ze zážitků poznávání příjemného oděvu - mého divadelního kostýmu - podobného jednoduché bederce prérijních divochů. Na oběžnou dráhu kolem mého nového indiánského světa, toho sekundárního života, ve kterém jsem se opravdu hodně realizoval, jsem byl vystřelený raketou s velmi neobvyklým a nečekaným mixem paliva. Spiritualita a duchovní proměna v budoucího prérijního lovce a indian-hobbystu tak v mém případě našla svůj prapůvod mimo jiné i v sexualitě, kterou jsem souběžně s indiánštinou jako chlapec začínal ochutnávat. I já se tak řadím mezi tu menšinu indian-hobbystů, kteří indiánštinu poznali skrz bederku, zatímco jinak tomu bývá přesně naopak. Má cesta k indiánům tedy byla vytyčena i takovými patníky, které byste na ní asi nečekali. Zde je tedy můj příběh o mně a mé bederce z úsvitu mé indiánštiny:

Už jako dítě jsem měl rád tanec a pohybové aktivity. Atletika, fotbal, plavání a sportovní gymnastika, to bylo moje království, tady jsem se našel. Byl jsem v různých sportovních oddílech. Jako kluk jsem byl členem i jednoho tanečně-divadelního kroužku, který se specializoval na tance a zpěv. Méně pak na hrané vsuvky. Dnes se tomu moderně říká muzikál.

Jednoho pěkného dne jsme měli sehrát před asi čtyřmi stovkami lidí premiéru hry na motivy starověkého Egypta a starověkých pirátů. Byl tam tanec, zpěv, hrané kousky. Tehdy jsem dostal roli egyptského mladého otroka. Mladý pirát a později i otrok, který se veze jako zajatec lodí na egyptskou pevninu, kde se bude rozhodovat o jeho osudu na dvoře Faraona. Dostal jsem jen takovou dosti úspornou bederku, jinak jsem byl nahý a bosý. Doplňky mého kostýmu měly formu jen nějakých ozdob na zápěstí, na krk a na kotník. Tedy nic, za co by se mohla nahota zbytku obederkovaného těla schovat. Když jsem se dozvěděl, co se na mě chystá, tak se mi to moc nezamlouvalo. Měl jsem nejprve nefalšovaný strach. Jednou věcí byly sprchy, kde jsem byl klidně s ostatními kluky beze studu nahý, stejně tak nebyl problém se svléknout donaha někde u potoka před kamarády. Tou druhou věcí pak byla téměř plná nahota na jevišti, v reflektorech, při tanci, zpěvu a před čtyřmi sty diváků v sále, kteří se budou na mě z toho pološera hlediště dívat. Ta bederka totiž vypadala opravdu dost odvážně. Poznal jsem to dokonce ještě dřív, než jsem si to na sebe vůbec poprvé oblékl. V dlani to vypadalo jen jako srovnaný kapesník, větší to rozhodně nebylo. Nemělo to dokonce ani takové ty volné zástěrky vpředu a vzadu. Vypadalo to jako slipy. Ke slipům to ale mělo stejně daleko, jako mají kalhoty daleko k trenýrkám. Hlavní část toho oděvu tvořil pruh červeného plátna mezi stehny. To se napnulo se přes pohlaví, které se tím celé zakrylo. Dolů od opasku do mezinoží se to zužovalo v podobě užšího písmene V. Zbytek tvořil úzký plátěný opasek z bílé látky kolem beder, který to celé držel na nahém těle. Bokům se ten oděv-neoděv vyhnul úplně. Vpředu to bylo pod opaskem přes pohlaví široké sotva na šířku dlaně, vzadu tak na dva prsty. Když jsem se do toho oblékl, tak to zepředu zakrylo opravdu jen to nejnutnější. Nebyla tam ani nitka navíc. Z druhé strany se to pěkně zařízlo mezi půlky, takže z této strany jsem byl nahatý de facto úplně. Elastická látka bederky byla zespod formována přímo mými privátními partiemi, ani se nesnažila ty obrysy nějak zamaskovat. Penis se v tom dal nosit jen přitlačený vzhůru k trupu. Jen takhle to bylo bezpečné. Jiné polohy penisu pod tou látkou se pozdější praxí ukázaly jako méně vhodné… z různých důvodů a s různými výsledky.

V tomto jsem měl tedy předstoupit před publikum. Mé vystoupení mělo trvat celkem asi půl hodiny. Menší i větší štěky pak završil snový tanec ve tmě s bodovým světlem uprostřed umělé mlhy. Jinak jsem měl být většinou spíš jen tou kulisou hranému ději v popředí. Asi třetinu doby z mého výstupu jsem v tom měl tancovat, dialogu jsem moc neměl. Zato zpěvu tam bylo docela dost. Podobně na tom byli další tři kluci tak plus mínus v mém věku. I oni se měli svléknout na jevišti jen do tohoto oděvu. Měli jsme hodně podobné role.

Ač jsem se, aspoň tedy z počátku, za ten kostým docela styděl, tak mi ta věc byla na těle neuvěřitelně příjemná. Už jen chodit v tom oděvu bylo jako prožívat duchovní zážitek z indiánského spiritualismu (tehdy jsem ještě netušil, co to je) a zároveň být tělesně stimulován v tom nejintimnějším slova smyslu. První krátké vyzkoušení u kostymérky bylo událostí samo o sobě. Kostymérka byla velmi pěkná dívka, která se nám klukům líbila. Svléknout se před ní donaha a vzít si na sebe takový oděv bylo pro nás proto docela intimním počinem. Zkoušeli jsme si to tehdy za její asistence se studem ale zároveň se zvědavostí. Nečekejte, že se při tom udály nějaké orgie. Je ovšem pravda, že intimní vzrušení ve vzduchu rozhodně přítomno bylo. Jak by také ne. Byla to ale profesionální zkouška u profesionálního člena divadla, a v těchto mezích to také bezpečně zůstalo.

S kluky jsme z té zkoušky našich kostýmů měli nejdříve hrůzu, pak legraci. Hecovali jsme se, jako dobří kamarádi jsme se navzájem trochu puberťácky zlobili a vůbec jsme z toho dělali cirkus. Pomáhalo nám to překonat ten stud. Pak nám ale opravdu došlo, že v tomhle jediném kousku oděvu opravdu odehrajeme celé představení. Chvilku jsme se s tím srovnávali. Čekali jsme minimálně ještě nějakou tuniku na trup anebo něco podobného.

Nakonec jsme si řekli něco ve smyslu: „Jejda, to bude trapas, no ale co se dá dělat. Nějak to zvládneme, jsme na to čtyři - a mohla by to být i sranda“

S takovou jsme z té zkoušky našeho kostýmu - mimochodem za velikého zájmu dalších přihlížejících - zase odešli. Jeden z kluků se ještě na odchodu osmělil a kostymérky se zeptal, že jestli se nám v tom postaví, tak jak se s tím ten oděv popere. My ostatní jsme sice studem nevěděli co s očima, odpověď nás ale zajímala taky. Byla to opravdu dobrá otázka, která se při tom zkoušení stala téměř aktuální. Nebyla to žádná drzost tazatele. Spíš to byla konstruktivní připomínka o možném vývoji na jevišti. Svým způsobem to byl i takový nesmělý pokus o změnu návrhu našeho kostýmu. Odpovědi jsme se od ní nikdy nedočkali, protože nás s úsměvem odkázala na režiséra. A toho jsme se dál neptali. Odpověď byla všem předem jasná; tedy že to v takovém případě bude pro Egypťana rozhodně průšvih a pro publikum že to bude jedna velká radost.

Ten oděv nám jinak padl jako ulitý. Mělo to hezký a čistý střih. Zepředu nám to bylo příjemné a pohodlné, nikde to netlačilo. Mezi půlkami to už trochu tlačilo, ani zde to ale nebylo nepříjemné. Ten mírný tlak proti nahotě se zde neustále rád připomínal, přesto neobtěžoval. Spíše naopak. Celkem to přinášelo velmi nezvyklé pocity, které jsem do té doby nepoznal. Cokoliv jiného, co jsem do té doby měl na sobě, bylo prostě naprosto jiné. A to ostatní kamarádi na tom při zkoušení toho kostýmu byli zrovna tak.

Přestože jsem v tom věku ještě neměl ani náznak chloupků, tak mé pohlaví už bylo na polovině cesty k dospělosti. Ta bederka byla dokonalou vitrínou lidské anatomie, která sice byla zahalena oponou, ovšem právě skrz tu oponu se to ukryté zboží podávalo zvědavým očím publika tak, jako kdybychom na to jeviště naskákali úplně nazí. Svým způsobem to tak bylo ještě odvážnější, než kdybychom úplně nazí opravdu byli.

Problém trémy, která je přítomna na každém představení a u každého herce, se tím kostýmem o dost zhoršil. Aspoň v mém případě. Na divadelních prknech jsem jako mladý herec už trému velmi dobře poznal. Kdo tvrdí, že jde na prkna jeviště a nemá trému, tak takový člověk lže. Nebo nelže, ale to pak na jeviště leze totálně opilý. Nyní se stud a tréma spojily do šedého oblaku, který se sice docela rychle vypršel, ale nad hlavou mně i mým kamarádům z naší čtyřky zůstal v té či oné podobě až do premiéry představení.

Při prvních zkouškách jsem ostrý kostým nepoužíval. Svou roli jsem nejen z praktických důvodů hrál v běžném oděvu, z kterého jsem byl někdy pro simulaci mé nahoty svlečený do půli těla. Jen jeden z mých tří Egyptských kamarádů v tom zkoušel už od začátku. Až později jsem se dozvěděl, že s nahotou vůbec žádné problémy neměl, protože znal a chodil s rodinou na nuda-pláže. Podvodník jeden, tiše se našim strachům smál a měl z nás neuvěřitelnou srandu. Já a mí zbývající dva kamarádi jsme ale takový trénink nahoty neměli. Naše egyptské tangáče jsme zatím měli schované u naší rekvizitářky. Pak mě napadlo, že bych si to mohl půjčit domů, abych si na to trochu zvykl. Nemusel jsem se ani ptát, prostě jsem si to vzal ze skříňky. Za tím lupem byl ještě jeden skrytý motiv, kdy mě prostě lákalo si to ozkoušet v soukromí domova. Chtěl jsem to ukázat i mému nejlepšímu kamarádovi ze školy a třeba si to vzít i na plovárnu místo plavek. Nakonec mě v tom ten můj kamarád viděl až po premiéře a na plovárnu jsem si raději vzal obyčejné plavky. A abych řekl pravdu, tak jsem skoro vzdal i to představení.

Bylo to opravdu velice dobře ušité a tak jsem to mohl zatím doma používat jako obyčejné slipy. Když jsem se tam do toho oblékl, tak jsem byl doslova grilovaným naháčem nad plameny protichůdných pocitů. Bylo to něco jako nahota na druhou. Raději bych to představení tehdy odehrál nahý, než mít na sobě tohle. Stud se rozhodně nevytrácel. A přesto se mi to na těle velmi líbilo a to čím dál tím víc. Ono to nakonec slušelo i tomu mému kamarádovi z divadla, který to při zkouškách na sobě už párkrát měl.

Má první větší zkušební chvíle v oděvu egyptského piráta v domácím prostředí mého pokoje rychle vypršela. Bál jsem se, že by mě v tom mohla vidět sestra a tak jsem si to raději zase svlékl. Konečně mi naplno došel celý rozsah katastrofy, která se na mě hrnula. V tomhle mě uvidí nejen sestra ale i 400 lidí na nasvíceném jevišti, nemluvě o chystaných reprízách. A když se v tom bojím ukázat sestře, tak co teprve publiku? Ten kostým jsem nenáviděl, a zároveň mě na něm něco přitahovalo. Další dny jsem to nosil tajně, místo slipů. Dokonce jsem to nosil i na zkoušení do divadla, jen jsem to měl pěkně schované pod kalhoty.

Virtuální míchačka na beton už měla své maximální otáčky. Pár dní se v ní tak míchaly hezké i ošklivé pocity malého Egypťana. Hezké pocity ve smyslu intimním a estetickém. Ta bederka se nějak trefila do mé struny, na kterou jsem byl prostě dokonale naladěn. Ty ošklivé pocity pak reprezentoval prachsprostý strach a stud. Tréma samotná pak byla univerzálním katalyzátorem obojího. Víc toho dobrého, než toho zlého.

Nakonec jsem se osmělil. Vzal jsem si to na víkend na naši chatu. Bylo to velmi pěkné místo. Nad námi se na severu tyčily jen skály. Po stranách byl les a pak louka s potokem. Tady jsem se poprvé odvážil svléknout se jen do té bederky i před rodinou. Nevím, co jsem očekával, že se stane. Ten klid a naprosto přirozené přijetí toho kostýmu ze strany mých blízkých bylo docela překvapující. Přestože věděli, že to je můj kostým do té hry a že si v tom zkouším i roli, tak tohle jsem nečekal. Docela mi to zvedlo sebevědomí a já se přestal coby mladý polonahý Egypťan tolik stydět. Dokonce jsem si v tom vyrazil i do lesa a k rybníku, kdy jsem to měl na sobě místo plavek. Bylo to sice beze svědků ale i tak to bylo docela odvážné. Pochopitelně jsem měl na sobě ještě tričko, aby to na mně nebylo tak vidět. Ve vodě se to chovalo poslušně. Jako slipové přiléhavé plavky. Plavalo se v tom dobře. Bylo to jako plavat nahý a zároveň v plavkách.

Na tomto výletě jsem nakonec ochutnal i finální hranice slastí, které lidské tělo může vědomí člověka vůbec poskytnout. Kluci v tomto věku rádi experimentují, jinak tomu nebylo ani v mém případě. Stalo se to velmi přirozeně. Ležel jsem u vody na břehu v trávě, která rostla z jemného písku břehu. Vahou trupu jsem se o něj opíral pohlavím skrz ten můj egyptský oděv. Stačilo pak už jen několik pohybů pánví. Mým tělem prolétla od slabin slast a okamžitě se propojila s tím divadelním kostýmem, který ji dal vnější rámec a tvar. Zbytek si už asi domyslíte. Nějaké zkušenosti jsem jako kluk s tímto už měl, jak by ne. Tak daleko po cestě těch slastí jsem ale do té doby ještě nikdy nezašel. Byly to mimořádně příjemné pocity, které jsem poznával o této intenzitě vůbec poprvé. Trochu polekaně jsem si pak prohlížel ten výsledek mého krátkého a nesmírně intimního tělocviku, který byl vsáknutý v rozdrcené trávě, v písku a v plátně té bederky. Po chvíli mi nakonec s velkým ulehčením - a zároveň i vzrušením - došlo, co že to vlastně je. Každý má to svoje poprvé, a já to poprvé jako kluk měl právě takhle. Slast se opírala zespod přímo o plátno mé bederky a má fantazie se celou tu dobu opírala o mou divadelní egyptskou roli. V té chvíli jsem už bezpečně věděl, že ta bederka se mnou zůstane i po derniéře té naší divadelní hry.

Tou dobou byla má bederka jinak už celkem běžným oděvem, který na domácím území zahrady kolem naší chaty má rodina vzala na vědomí. Mí kamarádi se s mým netradičním oděvem nakonec seznámili také. Stalo se to celkem očekávaně, a abych se přiznal, tak jsem tomu sám trochu napomohl. Byl jsem zvědavý, co na ten můj úbor z divadla místní kluci řeknou.

Objeven jsem byl přesně tak, jak jsem si představoval, že se to asi stane. Ležel jsem tehdy na zahradě na lehátku. Před sebou jsem měl text hry a učil jsem se nějaké písně, když jsem zvedl oči nad skálu nade mnou. Seděli tam zvědaví apačové, kteří si mě očividně se zájmem prohlíželi. Byli tam moji přátelé a pak i další kluci, které jsem moc neznal. Tehdy si snad zrovna hráli na indiány, nebo na nějakou indiánům hodně příbuznou hru, když mě tam našli. Mávnul jsem na ně, ať jdou ke mně dolů. Otevřel jsem jim zadní branku a trochu rozechvěle na ně u ní chvilku čekal. Vynořili se z divočiny pod skalou jako zvědové pralesního kmene. Přišli blíž a oči jim zářily zvědavostí. Jejich zájem se hned stočil na ten skript v mé ruce a po něm to skoro okamžitě sklouzlo jako blesk po hromosvodu přímo na ten můj úbor, ve kterém jsem před nimi (jen zdánlivě na oko) beze studu stál. Jasně, že je ten skript nezajímal. Byla to ale dobrá výhybka k tématu, která se sama nabízela. Kdyby tak věděli, že jsem se před nimi v tom egyptském oděvu styděl a že jsem rozhodně nebyl tak klidný, jak se asi jinak zdálo. Když jsem ale viděl, že se jim to líbí a že se nějaké pošklebování konat nebude, tak se moje sebedůvěra opět posilnila. Byl to zvláštní pocit. Nejdříve jsem se před nimi cítil spíše jako vystavené maso u řezníka v pultu. Ten pocit se ale rychle měnil a za chvíli jsem se už cítil jako princ krále divochů z nějaké daleké pohádkové země. Líbilo se jim to. Plamen oboustranné divošské inspirace byl zažehnut. Dohodli jsme se, že spolu vyrazíme do míst, kde jsme měli naše klukovské teritorium, tedy do hlubin lesa za chatovou oblastí. A že si ten oděv mám určitě vzít s sebou.

Spolu jsme s kamarády z domovské osady v lesích blbli už léta. S většinou mých vrstevníků jsem se tam velmi dobře znal. Později po obědě jsem si ten den tedy podle dohody jako egyptský otrok zašel s mou bederkou do lesa na předem smluvené místo. Už tam na mě čekali. Byla tam taková vodní nádrž, kde jsme se také někdy koupali. Ze stromů se do ní dalo skákat do vody z vysokých břehů anebo se tam dalo houpat na dlouhém laně nad hladinou. Někteří z nich už byli nazí, jen někteří byli v plavkách. Já byl drsně za Egypťana. Nejdříve jsme tam jen dělali to, co obvykle. Vodní hrátky byly v plném proudu. Přesto bylo vidět, a už se s tím ani moc netajili, že po mě a mé bederce docela koukají. Úplně je to fascinovalo. Nakonec jsem jim to půjčil na vyzkoušení. Moc jsme se mezi sebou navzájem nestyděli. Chodívali jsme se spolu nahatí koupat do rybníku, tak co. Nebylo proč se stydět, mezi námi nahota nebyla žádnou novinkou, přestože tam byly i dvě holky. Show persony mladého Egypťana mi proto šla docela snadno. Přesto jsem se v té bederce před kluky a holkami ve stínu stromů stále cítil tak nějak nepatřičně. Jako by mě to svlékalo do nahoty dvojnásob. Byl to pozoruhodně paradoxní pocit, kdy jsem byl rozpolcený mezi vzájemně si odporujícími pocity vzrušení a studu.

Od toho odpoledne naše hry na lesní divochy a na indiány už nikdy nebyly jako dřív. Do té doby jsme, co se týče aspoň našeho indiánského oděvu, nikdy nebyli od bělochů rozeznatelní. Od té doby jsme naopak rozeznatelní rozhodně byli. Naše parta se od toho dne v přírodě naučila svlékat i mimo břeh rybníka. Začali jsme při našich výpravách do lesa nosit indiánský oděv. Nejdříve na způsob mé egyptské divadelní bederky. Naše squaw je kamarádům ušily podle mé předlohy do druhého dne a samy je také nosily. Bylo to dost odvážné, ale protože to tam v těch lesích nikomu nevadilo, tak co. Tehdy to vzalo opravdu rychlý spád, na jehož konci by nás za své vzali i opravdoví indiánští kluci, od kterých bychom se asi moc nelišili. Jak tím kostýmem, tak i tím způsobem života a vůbec filosofií našich her, které egyptskou půdu rychle opustily, a to jednoznačně ve prospěch mixu prérijních a lesních indiánů. Naše indiánština byla nakonec nosným pilířem naší party po několik dalších let. Hodně nám s tím pomohl jeden z nás, který se o indiány zajímal víc než obvykle. Ten naší indiánskou partu uměl ve smyslu tematického naladění naprosto skvěle stmelit. I díky němu jsme se vyvarovali spoustě blbostí a hloupostí, kterým bychom se asi jinak nevyhnuli.

Moje egyptská bederka byla toho celého skvělým startérem. Velmi přesně se trefila do toho správného času, do té správné party a do toho správného místa. Velmi záhy se to u každého z nás začalo modifikovat podle přání toho kterého nositele. Někdo preferoval původní typ, jiný si oblíbil bederku s předním flapem, většina z nás šla do bederek s oběma flapy. První s bederkou s flapy přišel právě ten kluk, který se o indiány zajímal už dříve. Sám jsem měl také jednu takovou a musím uznat, že tohle už je opravdu stylovka. Nosí se to opravdu dobře.

Má divadelní bederka před ostrou zkouškou před premiérou už nebyla v nejlepší kondici. Na takové nošení a používání přeci jenom nebyla stavěná. Kostymérka mi naštěstí udělala novou. Nebylo jí ani třeba moc vysvětlovat a nikdo se vlastně ani na nic neptal.

Premiéra hry byla velkolepá. Vše se podařilo tak, jak mělo. Dokonce ani já jsem v mé roli neselhal, čemuž jsem tedy při úvodním zvedání premiérové opony příliš nevěřil. Tvrdá příprava se vyplatila. Bál jsem se hlavně běžných věcí, jak je výpadek textu anebo hrubé pohybové chyby. Na mou bederku a na možnost nevítané erekce jsem v okamžiku lámání chleba při vstupu na jeviště moc nemyslel. Dobrý herec a tanečník se musí plně soustředit a já se snažil být dobrým hercem. Jistě, byly chvíle, kdy jsem si plně mou nahotu na jevišti uvědomoval. Cítil jsem ty zvědavé pohledy diváků na mém takřka nahém těle. Hloupé myšlenky jsem ale vždy zaplašil a tak vše dopadlo dobře. Jeviště je unikátním světem, který má svá jasná pravidla, vlastní tep srdce a vlastní tok času. Byla to krásná role sdílená s dalšími třemi egyptskými otroky. Vystupovali jsme společně. Hudební doprovod byl mimořádně dobře vybraný. Diváky opravdu okouzlil. A my se snažili ten dojem nezkazit. Jako součást živého organismu divadla jsme, aspoň doufám, neselhali ani jednou.

Bohužel, další reprízu se kamarádovi při snovém tanci v přízemní mlze stala ta nepříjemná nehoda. Pod bederkou se mu prostě postavil, takže naše noční můra nás nakonec dostihla. Diváci měli okamžitě svého favorita. Ten kluk byl z toho nešťastný, ale už se nedalo nic dělat. Muselo se pokračovat. Ten podlouhlý kopeček jeho slastí pod bederkou byl hodně vidět. Krycí funkci jeho oděvu tento spodní tlak nenarušil, obrysy však hovořily jasnou řečí. Po repríze byl ex-erektovaný skoro-naháč z egyptských krajů a moří docela vykolejený. Nebylo mu to příjemné. Za dva dny měla být další repríza a tohle už nechtěl opakovat. Tak jsme spolu zašli za kostymérkou a já ji navrhl nový typ bederky s předním flapem. Režisér souhlasil, a tak jsme naše jednoduché bederky všichni čtyři vyměnili za ten poloindiánský typ. Nové bederky se rozhodně líbily. Vypadaly opravdu dobře. I po té anatomické stránce nám posloužily tak nějak lépe. Případné další projevy vzrušení u mladého herce totiž uměly zakrýt takřka dokonale. Tohoto servisu jsem tedy následně i já využil v dalších reprízách a nebyl jsem sám. Ne, že bych se na mou roli při tom méně soustředil, ovšem herec při reprízách už nebývá v takovém presu, jako při premiérách. U diváků tato nová bederka vyvolávala ještě větší zvědavost, než ta původní varianta. Zvlášť u dívek, které na nás mohly nechat oči. Dodnes mi nikdo nevysvětlil, co na nás tak mohly vidět…

Ta egyptská bederka se mnou už navždy zůstala, přestože derniéru té hry dávno vzal čas. Má klukovská parta z chaty tento oděv znala ještě několik let. Byla to naše uniforma do lesů, když jsme se stávali indiány anebo prostě lesními lovci a jeho strážci. Vzal jsem si to později i na letní tábory, kde mi to ale bylo více méně zakázáno nosit. Neindiánské tábory asi mají s takovým tábornickým kostýmem problém. Snad i proto jsem ten oděv měl tak rád. Vždy to bylo něco extra, bylo to tajemství, které se dalo sdílet jen s nemnohými. Má klukovská indiánská parta se rozpadla po několika krásných letech, ovšem už beze mě. V tom nejlepším jsem na tu chatu přestal jezdit, protože jsme ji prodali.

Indiánština v mém případě byla historicky dost nepřesná. Historicky přesným indian-hobbystou jsem nikdy moc nebyl. Obdivoval jsem indiány, které jsem si jako kluk vysnil. Ti skuteční mi pak moc neříkali. Přesto jsem se na několik let jako dospělý dostal do okruhu indian-hobbystů na letní tábory, kde mi bylo opravdu dobře. Našel jsem tam mnoho zajímavých a velmi příjemných lidí. Stačila mi jen bederka, případně něco přes ramena, nůž, oheň a nějaké místo na přespání. Miloval jsem indiánský spiritualismus a indiánskou moudrost, přestože jsem si vždy uvědomoval, že je v tom hodně z podpisu bledých tváří. To, jak dnes známe indiány, bylo propasírováno vnímáním bělochů. Například ten dokonalý a skvělý svět superlidí z Aztécké civilizace explodoval v okamžiku, když se objevilo, jací Aztékové ve skutečnosti byli. Tak si lidé z Evropy našli jiný ideál, a tím byly indiáni Severní Ameriky. Indiány jsem začal opatrně kritizovat, pokud jsem měl pocit, že mě nějaký zanícený hobbysta začíná tlačit do pozice vytyčenou dvěma extrémy: tedy že indiáni jsou super, běloši jsou odpad. Některé indian-hobbysty jsem tím uváděl doslova v zuřivost. Dnes se mi mnohem víc líbí indiáni Střední Ameriky, pokud bych si už měl vybrat. Konkrétně z kmene Ember. Možná se tam za nimi jednou podívám. Skutečné potomky indiánů z prérií jsem už viděl a myslím si, že mi to celkem stačilo. Nebyl to úplně můj šálek kávy. Asi to všichni znáte; ten věčný kontrast mezi očekáváním a pak tou realitou.

Ohledně bederek: dnes se mi líbí jak ten původní typ egyptské bederky z divadla, tak jeho vylepšená varianta s předním flapem. Dodnes mám mezi slipy od každé varianty jeden kus. Později jsem se dozvěděl, že ten první typ staří Egypťané moc nepoužívali. Spíše to byla (a stále je) doména Japonců, rovníkových národů, černošských kmenů centrální Afriky, indiánů a podobně. Zato bederku s předním flapem už Egypťané znali víc.

Když jsem viděl film Avatar od Jamese Camerona, tak jsem tiše zajásal. Ten, kdo vymyslel oděv Na´vijů, tak ten se tím trefil přesně do mého vlastního vkusu. Tiše a s úžasem jsem zíral na ty dokonalé modré bytosti a přemýšlel jsem, kdo že se komu vlámal do šatníku. Že bych měl doma návštěvu třímetrových bytostí z Pandory? Nebo že bych si odskočil na Pandoru já? Konec paniky, já to mám z toho divadla, ale přísahal bych, že…

Archer

Front-page: tewng.com
silverwood88@gmail.com