Zdravím bederkářské řady v gravitaci zdejších stránek. Rád bych Vám napsal můj příběh.

Pocházím z jedné větší vesnice na atlantickém pobřeží Portugalska. Vaše stránky jsem objevil na internetu v roce 2010, když mi bylo 20 let. Jazyku stránek jsem nerozuměl, čeština je pro mne zcela nesrozumitelný jazyk. Obrázky ale hovořily srozumitelně a o zbytek se celkem obstojně postaral Google překladač.

Našel jsem Vás na samém začátky mé vlastní bederkařiny, která se odstartovala shlédnutím filmu Avarat (2009) Jamese Camerona. Příběh filmu byl celkem dobrý. Líbil se mi. Mnohem víc se mi ale líbil právě ten nádherný a nápaditě vykreslený svět fauny a flóry měsíce Pandory. Doslova jsem si zamiloval modrý lid Na´vi. Atraktivnímu stylu pojetí jejich domorodého života jsem naprosto beznadějně propadl.

Až do návštěvy kina v nedalekém městě jsem nebyl žádný vyznavač indiánů. Nebo obecně divochů. Měl jsem ale rád přírodu a zajímal jsem se o svět fantasy. Miloval jsem Tolkienovu trilogii Pán Prstenů, kterou jsem si poprvé přečetl už v deseti letech. Cestu k celé trilogii mi rok před tím vydláždila kniha Hobit. Elfové se pro mne stali dokonalými představiteli vznešených bytostí, kteří vypadali dobře, kteří žili v krásném a zajímavém světě, kteří žili v zajímavé době, kteří měli nádherný jazyk, kulturu, zvyklosti a schopnosti. A kteří vládli rozsáhlou a laskavou modrostí.

Indiány, Mauglího, Tarzany (a podobné další hrdiny fantazie evropských chlapců a dívek) jsem nepotřeboval. Elfové mi v tomto smyslu dokonale stačili. Až do patnácti let jsem se cítil být Elfem v lidském těle. Má fantazie tehdy pracovala jako výkonný a velmi dobře seřízený stroj. Do přírody jsem se často vydával právě v tomto mém alter ego. Skrz elfství jsem byl intimně spojen s přírodou. Mé návštěvy hor, suchých plání a blízkého pobřeží Atlantiku byly vždy nabité výrazně vnímaným spiritem pohádkově-romantického dobrodružství. Hodně mi v tomto tehdy pomohl můj chlapecký oddíl, kterého jsem byl po většinu mého dětství členem. Jednalo se o klasický skautský oddíl, který mi byl druhou rodinou. A právě s dětmi z tohoto oddílu jsem šel v roce 2010 do kina na film Avatar. Tehdy jsem již byl mladým oddílovým vedoucím, respektive jedním z několika pomocných vedoucích (starším praktikantem).

Toho roku se stalo několik velmi zásadních událostí, které odstartovaly nejen mou bederkařinu, ale které v mnoha ohledech změnily celý můj život. V dobrém, ale i ve špatném.

Letní skautské tábory jsme pořádali pravidelně. S několika dalšími skautskými oddíly jsme tvořili jakési bratrství. Pořádali jsme společné letní tábory a zároveň jsme si naše tábořiště nabízeli ve výměnném programu. Byl to skvěle fungující systém, který doplňovaly i různé další putovní tábory, vodácké tábory, námořní tábory a podobně.

Tehdy (2010) jsme pořádali testovací několikadenní před-tábor na zbrusu novém místě a novým tématem. Účastnila se polovina chlapců z mého oddílu a polovina chlapců ze spřáteleného skautského oddílu z nedalekého města. Společně jsme si nedaleko moře postavili zapůjčené tee-pee stany a po jednotky dnů jsme spolu zkoušeli téma Mýty a legendy z obou břehů Mississippi. Idea byla taková, že tábor bude ve znamení indiánských legend a mýtů a že každý z břehů této velké řeky bude představovat jeden zúčastněný oddíl. Dva břehy, dva oddíly skautů. Řeka jako spojovací faktor, prameny měly být počátkem a delta řeky pak měla odpovídat zakončení tábora. Měli jsme tedy putovat od pramenů až po moře mexického zálivu. Na tomto projektu se pracovalo po několik posledních let a konečně se měl realizovat. Byla to opravdu velká věc. Testovací tábor proběhl velmi úspěšně. Tehdy se, mimo jiné, u mých chlapců poprvé objevili bederky. A to právě u chlapců, kteří byli se mnou v kině na Avatarovi. Bederky měly svou podobu přijatou z filmu Avatar. Byla to tanga s přední splývající rouškou. Někteří chlapci si ale bederky modifikovali podle pozemských prérijních indiánů. Jejich bederky pak vypadaly jako provlékačky s oběma flapy. Pro nás vedoucí to mělo být překvapení. A také bylo. Zbytek zúčastněných, což byla asi polovina chlapců z naší strany břehu Mississippi, zvolila více konzervativní oděv. Během tohoto krátkého tábora se ale řada z nich do bederek ještě dodatečně převlékla. Opačným směrem to od bederek zpět k bělošskému šatníku po celý malý tábor nevzal nikdo.

Bederky chlapcům, tedy jak ty Avatarské, tak ty indiánské, velmi slušely. Opravdu velmi. Cítili se v tom dobře. Tehdy jsem se přistihl, že takto obléknuté chlapce vnímám s rozkoší. Byli v tom krásní.

Později jsem se dozvěděl, že jejich obléknutí do bederek byla původně jen sázka dvou chlapců. Jeden z nich se měl podle této sázky převléknout do pouhé bederky na ranní rozcvičku. Ostatní chlapce v oddíle tato sázka zaujala. Sázka přestala mít smysl v okamžiku, když se pro převléknutí do bederek rozhodlo hned několik dalších chlapců. S drobnou změnou načasování. Na první ranní rozvičku s obléknutím do bederky nečekali. Rozhodli se, že si to na sebe obléknou už první den při stavbě tábora. Prim pak hrály bederky s oběma flapy. Bederky jen s jedním flapem nosili jen ti nejodvážnější z nás. Píši z nás, protože jsem byl jedním z těchto bederkářů.

Bederku Na´vi jsem si ušil hned druhý den po shlédnutí filmu Avatar. Oděv modrého lidu Na´vi se mi líbil. Ve dvaceti letech jsem objevil kouzlo obederkované nahoty. Mou první bederku jsem si na sebe nejprve oblékal jen v soukromí mého domova. Později jsem si ji bral na sebe v liduprázdných částech nedalekých kopců a na pobřeží daleko od cest. Oblékal jsem si je na sebe s rozkoší z části jako domorodý Evropan, z části jako Elf, z části jako Na´vi a později i z části jako indián. V každé z těchto čtyř rolí se má bederka Na´vi osvědčila coby perfektní, lehký a nesmírně hezký oděv na léto. S jedinou drobnou výhradou, viz níže v textu. Bederkářskou maturitu jsem ale poprvé složil až na mém před-táboře. Za maturitu považuji vystoupení bederkáře ze své ryze soukromé ulity aspoň mezi své nejlepší přátele.

Lehký úkrok stranou: přiznám se, že jsem měl tehdy právě po čerstvém rozchodu se slečnou. Mou novou partnerkou se stala Neytiri, postava z filmu Avatar, zcela vymyšlená postava z neexistujícího světa do které jsem se naprosto zamiloval. Fyzicky i spirituálně. Neytiri byla dokonalou partnerkou. Nikdy jí nebolela hlava, nelhala mi, neokrádala mne, byla mi věrná a vůbec se nechovala jako kráva. Samá pozitiva! A že neexistuje? Inu co! Nikdo není dokonalý. Volný čas jsem tak mohl věnovat na poznávání Pandory a na přípravu letního tábora. Obojí mne zcela pohltilo.

Mou bederku jsem si na před-tábor vzal původně se zcela jiným záměrem. Měl jsem v plánu se jednoho podvečera vzdálit z tábora do labyrintu přímořských soutěsek a zálivů, nebo do náhorních planin a hájů, kde bych se převlékl do mé bederky. Těšil jsem se, jak tam budu jako bojovník Na´vi, který bude objevovat tamní háje a útesy nad mořem. Je to mimořádně hezký a divoký kus země. Hrál jsem si i s představou, jak budu můj tábor sledovat z okolích skal. Když jsem začal mít tyto mé představy hodně odvážné, tak jsem si dokonce začal pohrávat s možností, že by mne chlapci takto objevili v okolí tábora. Jaké by to asi bylo být zajatým zvědem Na´vi? Případně jaké by to bylo mít roli táborového hosta z hvězd? Jak by mne vlastně chlapci přijali v mém nanejvýš odvážném oděvu? Nebyl jsem si jistý, že by to byl dobrý nápad, na druhou stranu jsem si s takovou variantou velmi rád s rozkoší pohrával.

Kdybych jen tušil, že mne chlapci s bederkama v tomto předběhnou o celou míli! Chlapci a mého oddílu se do svých bederek převlékli už během stavby tábora. Pak se takto oblečeni vydali na plánovanou výpravu. Při té jsme si chtěli prohlédnout okolní kopce a soutězky, chtěli jsme jít proudem jednoho z potoků od jeho ústí do moře až k vinicím na úpatí hor. Pak jsme se chtěli vrátit zpět k moři sousedním údolím s návštěvou rybářského přístavu, kde jsme měli pro chlapce připravené překvapení v podobě staré výletní lodi, která nás měla dopravit zpět na pláž pod tábořiště. Měl následovat večerní oheň na pláži a chlapce pak ještě čekala noční bojovka hledání modrého zlata Aztéků. Tato bojovka se měla odehrát na nedalekém poloostrově. A tak se také stalo.

Tábor ještě nebyl postaven a bederky se už staly jeho součástí. Když jsem viděl chlapce v bederkách, tak jsem se k nim připojil. Sám jsem se převlékl do mé bederky. Chlapci nejprve nevěřili vlastním očím; vedoucí v bederce Na´vi! Rychle mne ale přijali za svého. Bylo vidět, že z nich spadly jisté obavy. Táboroví mladí bederkáři získali rozšířěním jejich řad o jednoho vedoucího tu tolik potřebou odvahu a sebedůvěru. Upřímně, já se zase v tomto opíral o ně. Fungovalo to perfektně. To, co bylo pro mne prve jen zajímavou fantazií, se stalo krásnou realitou.

Před naším odchodem z tábora na cestu jsem nejprve musel zkorigovat nadšení indiánských a Na´vijských divochů. Ti nejodvážnější z mladých bederkářů se chtěli vydat na cestu do kopců jen v bederkách. Jakkoliv ten nápad vypadal hezky, tak mi bylo jasné, že praktickým příliš není. Bosí chlapci se museli před odchodem obout. Nahý trup nad bederkou také nebyl dobrou volbou. Hrozilo spálení sluncem. Chlapcům jsme i zde dali na výběr; vzít si na cestu široký slaměný kobouk (v asijském stylu laděné široké sombrero, osvědčená specialita našich táborů) a nebo si k bederece vzít aspoň tričko. A nebo, pokud by si někdo přál tuto variantu, sombrero a tričko zároveň. Každý, kdo vyrazil z tábora na naší první společnou výpravu v pouhé bederce, tak sáhl po sombreru. Včetně mne. Po tričku nesáhl nikdo. Představte si indiánsky nahé chlapce ve věku 11 až 16 let, jak pod horkým sluncem pochodují po pradávných pěšinách mezi skálami, háji a soutěskami. Na sobě mají jen boty, bederku a široký slaměný klobouk jako od farmářů z vietnamských rýžových polí. Ti chlapci si to opravdu užívali. Ostatní chlapci na nich mohli nechat oči. Slušelo jim to. Doprovázeli skutečně vypadající indiány vstříc dobrodružství, které se zcela vymykalo jakékoliv představitelné škále fantazie. Právě přistáli na jiné planetě a jejich srdce hořela vzrušením. Exotická planeta, exotický rovníkový ostrov, široké pláně za oběma břehy Mississippi – vše splývalo v jeden půvabný časoprostor.

Jeden z mých koníčků se týká fotografování. Fotografování miluji. Na táborech a v oddíle jsem se etabloval v kronikářského fotografa nejpozději ve věku sotva třinácti let. I na tomto před-táboře (2010) jsem měl u sebe můj fotoaparát. Udělal jsem celou řadu snímků. Tehdy jsem poprvé narazil na neřešitelný problém indiánské nahoty a zároveň držení fotografického vybavení. Držet fotoaparát a pohybovat se po kraji prakticky nahý nemá žádné dobré řešení. Obederkovaná nahota je skvělá, je ale v tomto smyslu i naprosto nepraktická. A nemít fotoaparát pro mne také nebyla akceptovatelná volba, zvláště pokud kolem mne plynul čas v Pandorském a nebo indiánském stylu. Nemít v takové chvíli u sebe kvalitní fotoaparát je podle mého názoru doslova hrdelní zločin.

Před-tábor skončil s nejlepším možným hodnocením. Indiány sice naprosto převálcovalo téma Avatar, ktrerému řada chlapců naprosto propadla tělem i duší, ve výsledku to ale nevadilo, protože Na´ vi jsou vlastně také indiáni.

Několik fotografii z neveřejných fotogalerií z tohoto před-tábora (tehdy již v digitální podobě) bohužel v čase počátku velkého letního tábora zjevně uniklo na internet. Neveřejné fotografie byly původně přístupné jen našim dětem a jejich rodičům. Neveřejnost fotografií měla svůj dobrý důvod. Fotografie zachytávaly chlapce a nás dospělé i ve velmi odvážných chvílích, kdy jsme třeba na sobě nemeli ani ty bederky. Možná jsem to měl brát jako varování.

Pak se stalo bohužel neštěstí, kdy se jeden z chlapců z druhého břehu Mississippi na našem táboře vážně zranil. Tábor pak ještě doběhl do svého konce podle plánu, tato událost jej ale zle poznamenala. Není nic horšího, než úmrtí a nebo vážné zranění svěřeného chlapce. Vyšetřování úrazu chlapce nepřímo vedlo k zániku skautského oddílu našich táborových partnerů a téměř to zničilo i můj vlastní oddíl. Můj oddíl nakonec tuto bouři ustál. Tato bouře ale z oddílu natrvalo odvála indiánskou nahotu (předne pak indiánské a Na´ vi bederky) a nakonec jsem v oddíle dobrovolně skončil i já sám.

Necítím se zde povolán a nebo oprávněn k tomu, abych detailně popisoval co se vlastně stalo. Je to stále nepříjemně živé. Přesto tomu pár opatrných vět věnuji. Tábor s historií vážného úrazu se nedá nazvat jako úspěšný a krásný. Kdyby se to ale nestalo, tak by mohl být tábor roku 2010 považován za naprostou špičku. Byl by tím nejlepším, kterého jsem byl kdy účasten. Vzpomínal bych jen na ty salvy krásných dobrodružství, přátelství a romantických fantazií. Viděl jsem, že chlapci tento tábor doslova milují.

Vyšetřování zranění chlapce se nedlouho po ukončení tábora rychle rozrostlo ve větší problém. Vedle zranění chlapce se začalo rozplétat i obvinění jednoho z vedoucích ze zneužití chlapců. V počítači tohoto obviněného vedoucího se při následném vyšetřování našly fotografie z malého a z hlavního tábora. Fotografie z mého fotoaparátu. Fotografie plné polonahých dětí v indiánských bederkách. Bylo tam i pár fotografií zcela nahých chlapců. Tehdy to nevypadalo pro tohoto člověka vůbec dobře. Svému obvinění nakonec čelil ve vyšetřovací vazbě. Soud tohoto člověka ve věci obvinění ze zneužívání dětí osvobodil, jeho reputace a pověst ale zůstala natrvalo velmi vážně poškozena. Lež jediného chlapce vedla k naprosté destrukci osobního i profesního života dotčeného vedoucího. Rozpadl se mu nakonec i oddíl, za který doslova žil a dýchal. Zpět se už nikdy nevrátil. Vlastně ani neměl kam. Lež jednoho chlapce, stejného chlapce, jehož nerozumný čin vedl ke zranění jeho kamaráda, měla účinek výbuchu atomové bomby. Snadnost, s jakou se člověk může dostat do nezaviněných problémů, mne tehdy upřímně vyděsila.

Já sám jsem byl vyšetřován ve věci možného zneužívání chlapců v oddíle. Nikomu bych nepřál mít tu zkušenost. Ta kolosální ostuda. Ta naprosto zdrcující presumpce viny. Ukazovali si na mne prstem i ve škole, do které jsem tehdy docházel jako student.

Na práci s dětmi jsem zanevřel. Je to příliš nebezpečné. Má vlastní zkušenost s úřady se mnou zásadně otřásla. V nejtěžších chvílích se za obviněného vedoucího nikdo nepostavil a za mne také ne. Naši skautští přátelé se k nám otočili zády. Měli strach. Zásady o skautské čestnosti a přátelství tehdy vzaly za své. Shořely ještě dřív, než ten papír, na kterých byly napsané.

Zpět k tématu: kráse nahých chlapců (ale i dívek) rozumím. Zvláště, když si na své nahé tělo obléknou bederní roušku indiánů, ideálně pak ve stylu Na´vi. Je to krásný styl oděvu na léto pro děti i dospělé. Za divné a nezvyklé naopak považuji to, pokud se něco takového někomu nelíbí. Dělá to ze mne pedofila? Já myslím, že ne.

Dnes mi z táborů a z oddílu zůstaly již jen krásné vzpomínky, několik přátel a bederkaření ve stylu Na´vi. Stále vyznávám ideály pana Setona, současným Skautům navzdory. Skauty již nepovažuji za mé přátele. Nedávno se na mne obrátili dva mí bývalí svěřenci, dnes již dospělí lidé, kteří bederkaří dodnes. Tábor z Mýtů a legend z obou břehů Mississippi se na nich podepsal nádherným písmem. I po mém odchodu z oddílu a po zákazu užívání bederek v oddíle (zákaz platí dodnes) je oba na táborech užívali ilegálně v tajnosti i nadále. Tak jako i mnozí z Vás zde, je začali běžně nosit doma, na zahradě, různě u moře, v přírodě… Jsou to právě ti dva chlapci, kteří se před lety vsadili o obléknutí bederky Na´ vi na malém před-táboře.

S oběma mladíky jsem měl nedávno krásné setkání v horách nedaleko našeho původního tábořiště. Bylo to setkání tří bederkářů, o kterém bych později ještě rád napsal pár řádek. Těm pacholkům ty bederky sluší dodnes...

Joao

Poznánky pod čarou od Archera:

Příběh je zrekonstruovaný z několika e-mailových zpráv. Špatná angličtina Joao je přeložena do stejně špatné češtiny Archerem = budou ještě pravděpodobně gramatické korekce a eventuelní změny v textu. Použité jména, názvy a letopočty mohly být upraveny v zájmu snahy o zametení chlebových drobků z cesty k originálnímu zdroji. Pokud chcete text převzít do svých veřejně přístupných stránek, pak mne prosím nejprve kontaktujte e-mailem.