Krásu jeskyní a štol jsem objevil ve věku, který se mi stále ještě vešel pod střechu jediné číslice. Do tajemných světů pod povrchem jsem se zamiloval při hře s kamarády, kdy jsme si na horách o Vánocích společně vyhloubili v závějích za chatou několik metrů chodeb. Našel jsem v tom tehdy doslova explozi potěšení. V tom sněhovém labyrintu chodeb jsem si připadal jako architekt a zároveň jako objevitel nových světů. Sněhové stěny tunelů voněly tajemstvím, ke kterému jsem se už nikdy neotočil zády.

Byl to pro mne neobyčejný zážitek. Týden poté si mne našel televizní dokument o horských a polárních ledovcích. Představily se mi hluboké ledovcové průrvy, propasti, potoky a celé řeky skryté hluboko pod ledem. Barvy denního světla zpomaleného ledem do úžasných modrých odstínů. Tolik jsem si přál prostoupit obrazovkou televize a vydat se skrz ledovec na objevitelskou výpravu! Prozkoumat ty hluboké tunely a průrvy, projít si je po celé délce od skrytých pramenů až po čela ledovců!

Nadcházející jaro mne rodiče vzali na prohlídku Mladečských jeskyní, které jsou jen kousek od Litovle. Prohlídkou jeskyní jsem byl tak nadšený, že mne hned druhého dne vzali do nedalekých Javoříčských jeskyní. Do podzemí krasových oblastí jsem se zamiloval. A za pár týdnů mne čekal samotný Svatý Grál moravského krasového podzemí; Punkevní jeskyně.

Při mé první návštěvě Punkevních jeskyní jsem si nejprve prošel turistický okruh. Už ten by sám o sobě stačil k tomu, abych se naplnil radostí jako vědro vodou ze studny. Na výstupním molu na mne čekali dva speleologové, kamarádi mého táty, kteří mne vzali zpět do jeskyní, tentokrát však již mimo dané turistické trasy. Nemohl jsem dostat k mým desátým narozeninám lepšího daru, než právě tuto fantastickou expedici. Dvě hodiny jsem strávil s těmito úžasnými lidmi. Vzali mne do míst, kam se běžný člověk prakticky nemá jak dostat. Na povrch jsem se pak vrátil celý od bahna, s přilbou na hlavě, trochu odřený a… nesmírně šťastný.

Jeskyně se staly primárním zdrojem mých klukovských snů. Rád jsem studoval dostupnou literaturu o jeskyních mé vlasti a o jeskyních ve světě. Nevynechal jsem jediný dokumentární pořad v televizi na dané téma. Kreslil jsem si půdorysy i bokorysy jeskyních komplexů, které jsem si vymýšlel. Výrazy jako stalaktit, stalagmit a stalagnát se staly naprosto samozřejmým slovníkem mého světa. Představoval jsem si, jak v krasových oblastech objevuji vstupy do nových jeskyní. Každá propadlina v krajině mne při mých hrách doslova přitahovala jako zdroj úžasných tajemství a dobrodružství. Každý hlubší sklep přitahoval mou pozornost. Stejně tak mne přitahovaly i studny, železniční tunely, průzkumné geologické štoly….

Oba speleogové, kteří mne prve vzali na exkurzi do jeskyní, mne ještě toho léta přijali na letní tábor, který vedli spolu s několika dalšími kolegy z oboru pro čtyřicítku chlapců a dívek. Tyto tábory byly vedeny jako tábory mladých jeskyňářů. Probíhaly jak na povrchu, tak pod povrchem na sever od toku Punkvy. Učili jsme se používat slaňovací techniku, číst krasovou krajinu očima jeskyňářů a pohybovat se po jeskyních. Nebyly to rozsáhlé jeskyně, spíše se jednalo jen o závrty a díry v zemi. Největší nám dostupná jeskyně měla sotva padesát metrů chodeb, nám to ale stačilo. Velmi zdařile pak toto základní jeskyňářské téma táborů doplňovali indiáni a pravěcí evropští lovci. Indiány a lovce z dob ledových jsme vesměs objevovali jako jeskynní archeologové, nezřídka jsme se ale jimi i sami stávali; vždy záleželo na okolnostech té které hry. Mytologie podzemí byla jedním z hlavních proudů běhu tábora. Jak v indiánském stylu, tak v tom evropském. Hráli jsme si na jeskynní záchranáře, hledali jsme ukryté poklady, byli jsme ochránci Zlaté Masky (inspirace filmem Indiana Jones), cestovali jsme i po stopách skvělého filmu Ďáblova past z roku 1961, který se na mém prvním pobytu stal jedním z táborových laitmotivů. Byl to skvělý mix témat, který dokonale fungoval.

Tábory jeskyňářů se staly mým pevným letním přístavem následujících let. Žil jsem na nich můj sen. Sen, který se stal realitou. Jeskyně jsem poznával formou krásných her obklopen velmi dobrým společenstvím chlapců a dívek. Za naprosto perfektního přístupu vedoucích táborů.

Mezitím jsem v jedenácti letech týden po skončení mého druhého jeskyňářského tábora poznal krásu a půvab důlních štol. Koncem prázdnin jsem v Itálii navštívil jeden z tamních hlubinných dolů, který byl otevřen pro turisty. Fascinovala mne hloubka štol, výtahy, kolejnice, důmyslnost a rozlehlost chodeb toho úžasného světa, ve kterém jsem se cítil doslova jako ryba ve vodě. Byl to skvělý zážitek, který mi otevřel zcela novou perspektivu podzemí.

A zde se konečně dostávám k tomu, proč zde tyto řádky píšu. V Itálii jsem tehdy v obchodě u vstupu do důlního systému objevil brožurku, ve které bylo několik foto-realistických ilustrací středověkých horníků; zejména mladých chlapců a jinochů, kterým se říkalo Carusi. A právě tehdy se ze mne stal bederkář.

Vyobrazení mladí horníci na sobě při práci v dole měli jen lehké bederky v podobě indiánských provlékaček bez zadních flapů. Přední flapy bederek byly široké sotva na dlaň. Nahým horníkům splývaly mezi stehny od pasu až nad kolena. Pod tímto splývavým flapem měli přiléhavá tanga ne nepodobná bederkám tanečníků Butoh. Byl to odvážný a nanejvýš netradiční oděv. Líbil se mi od první chvíle nalistování příslušných stránek brožurky. Do chladných českých jeskyní se takový oděv přirozeně nehodí, přesto jsem tento oděv okamžitě přijal do mého tajného světa jeskynních fantazií.

Mé tehdejší chlapecké jeskynní fantazie vycházely zejména z románového příběhu „Cesta do středu země“. Rád jsem si představoval, že jsem člen takové výpravy a že hluboko pod povrchem země objevuji nejen úchvatné jeskyně, ale i tajemné bytosti, které by tyto jeskyně obývají. Rád jsem si představoval existenci podzemního divošského humanoidního kmene, kterému jsem s rozkoší přisuzoval mnohé indiánské vlastnosti a obyčeje. Indian-hobbyisté mají své fantazie o reálných indiánech, Cameron má své fantazie o indiánech z Pandory. Já měl fantazie o jeskynních Indiánech v podobě jeskynních Elfů, půvabného národa noble savage ze spodních pater zemské kůry. Bytostem z mých jeskyní jsem přisuzoval atletickou krásu štíhlých těl, nekonečné mládí, sílu, moudrost, divokost a zároveň laskavost. Byl to můj svět mýtických pohádek z romantických hlubin podzemí.

V zakoupené knize u italského dolu jsem našel odpověď na otázku ohledně oděvu mých podzemních indiánských elfů. Do té doby jsem je oblékal do kalhot s košilí ala táborový indiánský styl, později do různých plášťů a ponč, uměl jsem si je představit i nahé. Stále to ale nebylo ono. Cítil jsem, že si zaslouží něco mnohem lepšího a zajímavějšího. Něco speciálního a výrazně nezvyklého. Něco, co by stálo na pomezí nahoty a oblečení. Konečně jsem to našel. Bederky Carusi byly perfektní. Hned po návratu z Itálie jsem si tento oděv doma vyrobil. Výsledek zcela předčil veškerá má očekávání. Bederka Carusi mi byla nesmírně příjemná. Líbila se mi stále víc a víc.

Mou první bederku jsem začal nosit tajně v mém pokoji. Mnohokrát jsem si ji vzal i do sklepa, kde jsem si pak hrál na Carusi, který těží hluboko pod zemí uhlí. Pro mé hry byl sklep v našem domě vyloženě dokonalým místem. Měl tři patra, byly tam dlouhé chodby, dokonce měl i vlastní studnu. Kdyby mne v tom sklepě při mých hrách jen někdo viděl! Byl jsem prakticky nahý, celý černý od uhlí, jen s velmi odvážně střiženou bederkou u pasu. S rozkoší jsem se tam v příjemné hrůze z odhalení skrýval v různém harampádí, pokud jsem si myslel, že se do sklepa jde někdo podívat, což se při mé hře na Carusi opravdu několikrát stalo. V mé roli Carusi jsem pokaždé zůstal příchozím, či příchozími do sklepa neodhalen. Bezpečí sklepních stínů jsem v takových chvílích šel vždy aktivně naproti. Někdy jsem se téměř zasypal uhlím, schovával jsem se do skříní, či jsem se třeba jen překryl nějakým starým kobercem. Později jsem si ve sklepě vytvořil ve změti odložených věcí několik pevnějších skrýší, které zdařile simulovaly jeskyně a katakomby. Byly to skvělé hry, které ale rozhodně nepatřily k těm, při kterých se člověk neušpiní. Ve sklepě byl naštěstí kout se sprchou, což byl poslední pozůstatek tehdy již zrušené prádelny. Sprcha kupodivu fungovala. Dokonce byla napojena i na teplou vodu. Do této sprchy jsem se na konci mých her ve sklepě chodíval omýt. Obyčejně s bederkou na těle. Sprchování přes bederku nebylo moc praktické, já to ale miloval, přestože jsem už tehdy věděl, že je to vlastně pitomost. Obyčejně ve sprše odteklo hodně teplé vody, než jsem si mou bederku nakonec svlékl. Často jsem ji pak již ani nemusel prát, jak byla po svléknutí čistá. A kromě toho mi bylo to praní látky na tom intimním podkladu nesmírně příjemné. Skrz tu natěsno provléklou látku bederky Carusi jsem tak jednoho dne v té sprše dospěl až k mému prvnímu vyvrcholení...

Ve sklepě byl přirozený chlad, před kterým mne má bederka Carusi nechránila. Proto jsem se ve sklepě při mých hrách někdy oblékal i do splývavé tuniky. Tu jsem ale před vstupem do sprchy vždy odkládal. Voda mi tak navracela do těla teplo a zároveň si brala z jeho povrchu špínu. Stát v bederce pod proudem horké vody mi bylo velmi příjemné, svým způsobem jsem se na tuto závěrečnou fázi mých sklepních her těšil zdaleka nejvíc. Zde je možná odpověď na otázku, proč se mi dnes velmi líbí chlapci, jinoši a mladí muži, pokud mají na sobě mokré bederky. Zvláště v japonském stylu, či ve stylu Na´vi. Samostatnou kapitolou je pak plavání ve vodě v bederce užívané jako plavky. Plavání ve vodě v pouhé bederce považuji za krásný zážitek. Jak pro mé tělo, když mám na sobě při plavání jen mou bederku, tak pro mé oči, když někoho v bederce vidím plavat.

Po celý následující rok jsem mou bederku vylepšoval, abych si ji pak vzal na můj třetí jeskyňářský tábor. Dlouho před táborem jsem si s rozkoší pohrával s myšlenkou, jak pak tento oděv představím tamním kamarádům a kamarádkám. Realizaci tohoto mého plánu jsem měl dokonale promyšlenou. Měl jsem dokonce hned několik variant jak na to: skrz ranní rozvičku ~ skrz večerní oheň ~ bederka jako: nechal jsem si doma plavky ~ bederka jako: nechal jsem si doma trenýrky ~ bederka naředěná tričkem ~ bederka propašovaná před zraky táborníků skrz karneval, skrz táborové divadlo ~ při hře na indiány, kdy bych si ji na sebe oblékl místo mého původního indiánského oděvu, což byla rádoby-indiánská košile a rádoby-indiánské kalhoty ~ nechat se v bederce nachytat při večerním čištění zubů, v čase těsně před ranním budíčkem, při uléhání do spacáku, při bojové hře v lese…

Carusi bederka můj původní přístup k indiánskému pojetí táborového ceremoniálního oděvu (v mém případě tedy kalhoty a košile s třásněmi) naprosto změnila. Můj původní indiánský táborový oděv jsem za indiánský přestal považovat od první chvíle otevření italské brožurky o Carusi. Bederka Carusi se stala mým indiánským korunovačním klenotem. Hluboko v jejím stínu by zůstali i koně, stříbrná puška Vinnetoua, tee-pee stany a nepomohlo by ani celé hejno totemů. Z výše uvedeného jsme na táboře toho roku měli beztak jen ten totem…

Svléknout se donaha na mých táborech nikdy nebyl problém, svléknout se tam ale jen do bederky? K tomu jsem nakonec o mém třetím táboře nenašel dostatek odvahy, přestože jsem si s takovou myšlenkou velmi rád pohrával. Stud byl nakonec vždy silnější. Bederka Carusi byla vysoce exklusivním oděvem mých nejtajnějších přání a snů. Svým způsobem byla až příliš dokonalým itemem. Stala se výraznou součástí mého ryze soukromého světa. Mé bederkaření bylo provázané s úsvitem mé mladé sexuality, což je ve své podstatě něco, co si dvanáctiletý kluk raději nechá jen pro sebe, než aby to sdílel s celým, respektive před celým letním táborem.

Bederku jsem si tedy na tomto táboře oblékal jen na noc do spacáku a to tak, aby o tom nikdo nevěděl. Tajil jsem to dokonce i před mým kamarádem ze stanu. Tehdy jsem si myslel, že úspěšně. Až další rok jsem se od tohoto mého kamaráda dozvěděl, že si mé bederky všiml nejpozději v polovině tehdy již loňského tábora. Můj lehký noční úbor se mu hodně líbil. S rozkoší si vychutnával zejména noční příběhy z půdorysu našeho společného stanu. A byly to ty nejintimnější příběhy vůbec; když jsem si myslel, že na druhé straně stanu spí, tak jsem to nesmírně příjemné opírání obsahu mé bederky o slamník nechával dospět až k prožitkům nejvyšších slastí. Obyčejně mi k tomu stačilo jen pár pohybů pánví proti slamníku. Mé tehdejší doprovodné bisexuální fantazie byly svým způsobem velmi jednoduché, úměrné mému tehdejšímu věku. Necítím se zde však natolik komfortně, abych je zde prezentoval, přestože je dodnes pokládám za krásné a nestydím se za ně. Využiju zde tedy práva na uchování mého tajemství a přeskočím příslušné detaily...

Do konce mého třetího tábora jsem tedy mé bederkaření s nikým nesdílel. Měl jsem důvod si myslet, že si mé bederky na táboře nikdo nevšiml. Přesto jsem si až do posledního dne a do poslední noci tábora rád pohrával s myšlenkou, jak mé bederekaření ukážu aspoň mému kamarádu ze stanu. Zvláště ke konci tábora jsem si před ním na utajení mé berkařiny přestával dávat tak striktní pozor. Prozrazení mého bederkaření jsem začal dávat vědomě i šanci, nakonec z toho ale nic nebylo. Můj kamarád to měl, jak jsem se dozvěděl o rok později, úplně stejné. I on si pohrával s myšlenkou, jak mne v mé bederce nachytá. Sám si dokonce vyrobil vlastní bederku podle mého vlastního vzoru. Věděl kde ji mám schovanou. Když byl ve stanu sám, tak si tu mou bederku dokonce několikrát zkusil na sebe obléknout a jak mi pak další rok sám prozradil: ”...byl to skvělý zážitek, něco tak příjemného jsem na těle nikdy neměl. A jak jsem se bál, že mne při tom ve stanu vyhmáteš! Zvlášťě, když se mi do té těsné kapsy úzkých slipů pod tou volnou splývavou látkou většinou dost opíral…“ V noci jsme tak ke konci tábora bývali ve stanu obederkovaní pod spacáky oba dva. Škoda, že jsme tehdy neměli víc odvahy ke vstřícnému kurzu. Z tábora jsme odjeli jako dva bederkáři, navíc ze společného stanu; a to jsme neměli žádný společný zážitek, i kdyby to měla být jen společná cesta ze stanu do umývárky před večerkou s kartáčky na zuby v rukou, oba v bederkách Carusi? Dodnes to pokládám za chybu v časoprostoru.

Tento můj obederkovaný coming out jsem tehdy přesto stihl vyřešit ještě před koncem prázdnin. Bylo mi ke dvanácti letům, když jsem po návratu z tábora dostal od jednoho mého kamaráda a zároveň spolužáka nabídku, jestli bych si nechtěl vydělat nějaké peníze za pomoc s uhlím, které u firmy jeho otce složili k tamní kotelně. Souhlasil jsem. Představa práce s uhlím mne přirozeně velmi lákala.

S mým kamarádem jsme se spolu den poté pustili do práce. Začali jsme s tím o dost dřív, než jsme měli. Nejprve jsme pracovali sami. Toho dne bylo velmi horko a uhlí byly celé hromady. Myslel jsem na to, že jsme oba ve věku Carusi, tedy dětských pomocníků v italských dolech. Představoval jsem si, jak pracuji v horkém itelském dole. Zejména, když jsem byl na druhé straně pásu ve sklepení kotelny, kde jsem nakládal kolečka uhlím a vozil je na hromadu definitivního úložiště. Byla to dřina a přesto mi to přinášelo potěšení, které dosahovalo až téměř intimního charakteru. Pro mne to nebyla práce. Byla to skvělá hra, kterou jsem si maximálně užíval.

Pak se při jedné z přestávek, které byly stále častější a častější (přeci jenom to bylo fyzicky dost náročné) můj kamarád svlékl ze svého trička a pak i z trenýrek. Stál tam uprostřed hromad uhlí zcela nahý. Překvapilo mne to. Můj kamarád si zjevně užíval mého úžasu. Zvědavě čekal na mou reakci. Jeho výzvu jsem bez okolků přijal. Svlékl jsem se a na sebe jsem si oblékl mou bederku Carusi. Měl jsem ji u sebe, protože jsem si jí přinesl sebou z lesa, ve kterém jsem si prve hrál na jeskynní indiány. Už v tom lese jsem si představoval, jak si ji na sebe obléknu při té práci s uhlím. Prve to bylo jen krásnou fantazií. Nyní se to stalo realitou. Samotného mne překvapilo, že jsem se do toho před mým kamarádem oblékl. Překvapilo mne i to, jak to nakonec bylo snadné.

Naše role se tím vyměnily. Můj kamarád si mne s úžasem prohlížel. Nahota mého kamaráda ve světle mé bederky Carusi ztratila hodně bodů z exkluzivity. Nyní jsem to byl já, kdo v tomto smyslu obrazně držel vyšší karty.

Vzal jsem si do ruky opět lopatu a pokračoval jsem práci, jako by můj nezvyklý úbor byl tou nejsamozřejmější věcí, která si ani nezaslouží nějakou pozornost. Ve skutečnosti jsem byl opékán pocity vzrušení a zároveň jsem se obával posměchu. Ten oděv vypadal opravdu hodně cizokrajně a opravdu hodně odvážně. Červená látka bederky na mne v té chvíli svítila jako neon ve tmě. Nejvíc jsem byl nabodnut na kopí studu v okamžiku, když jsem se při práci kamarádovi otočil zády. Mezi půlkami jsem měl provlečený jen úzký provazec látky, kterou jsem měl zachycenou pod provázkem obtočeným kolem mého pasu. K tomu otočení jsem měl celkem dobrý důvod: pod předním flapem se mi na tváři těsných tang vyrýsovalo pohlaví do podélného hřebene vzrušení, kterého si nešlo nevšimnout. Tehdy jsem uprostřed těch hromad uhlí opravdu pochyboval o mém nápadu svléknout se před mým kamarádem jen do pouhé bederky. Jak se ale říká, tak kostky již byly vrženy. I přes veškerou mou nejistotu jsem se cítil fantasticky dobře. Cítil jsem se jako princ Elfů z hlubin podzemního království, třebaže jsem byl celý od uhlí a zpocený těžkou prací.

Můj kamarád mou proměnu v jeskynního obederkovaného indo-elfa nejprve nijak nekomentoval, oči mu ale zářily zvědavostí. Nebyl v nich žádný posměch. Ani za tu erekci, ani za ten oděv. S úlevou jsem poznal, že si mne prohlíží vyloženě s rozkoší. Jeho slova tento můj pocit hned vzápětí potvrdila.

„… Co to máš na sobě? Vypadáš úplně jako indián.“ zeptal se mne zvědavě jako někdo, kdo je překvapen konáním druhého a rád by se o tom dozvěděl víc ale zároveň se za svou zvědavost stydí. „Ne, tohle není ani tak o indiánech, tohle na sobě nosili italští horníci před staletími v horku v dolech pod zemí, tak mne napadlo, že když budeme pracovat s uhlím a když je dnes takové horko, tak jsem si to vzal sebou. Indiáni podobný trenky… slipy, no prostě tohle… (popotáhl jsem si výmluvně látku flapu bederky) ale asi nosili taky. Takže vlastně jo, mohl bych být i indiánem. Nevadí, že jsem si to teď vzal na sebe?“ „Ne, nevadí! Je to opravdu… hezký. To jako nosíš?“ zeptal se mne a s čitelnou zvědavostí se mi podíval přímo do očí. „… líbí se mi to. Někdy to nosím.“ Odpověděl jsem mu a začervenal jsem se. Naštěstí to pod tou mou černou tváří nebylo tak moc vidět. Pak jsme pracovali dál. Doslova jsem se hřál v příjemné pozornosti mého kamaráda, který na mě mohl nechat oči. Bylo vidět, jak ho můj oděv Carusi zaujal. Pak se mne zeptal, jestli bych mu tu bederku na chvíli nepůjčil, že by si ji rád vyzkoušel. Vzrušením jsem se téměř zhroutil do hromady uhlí. Svlékl jsem se a ten kousek látky jsem mu podal. Musel jsem mu s tím oblékáním trochu pomoci. Bederka Carusi se po svléknutí umí rozpadnout do nepříliš čitelné změti pruhu látky a provázku. Tento oděv získává svou formu až na těle. Byla to úžasně důvěrná chvíle, která byla plná porozumění, tolerance a zvědavosti. Byl to velmi zajímavý zážitek, který bývá v tomto formátu vyhrazen jen těm nejlepším kamarádům. Dotýkal jsem se jej při oblékání do bederky tak, že by to důvěrněji ani nešlo. O mé vlastní erekci nepadlo ani slovo. O té jeho vlastní také ne. Připadalo nám hloupé komentovat něco, co bylo zcela zjevné.

Opět jsme se chopili lopat a pracovali jsme dál. Nemluvili jsme. Bederka mému kamarádovi slušela. Jeho štíhlému tělu dokonale padla. Byl to skvělý Carusi. Zároveň to byl i skvělý Mauglí, indián, elf, Pátek… vypadal skvěle jako cokoliv a kdokoliv z tohoto směru. Poprvé v životě jsem viděl někoho jiného, kdo měl na sobě bederku a byl to hezký pohled. I jediný pohled by mi stačil, abych bezpečně poznal, že se v té bederce cítí opravdu dobře. Naše společná hra na Carusi měla jedinou vadu, a tou byl čas, který nás rychle unášel z bezpečných vod soukromí. Věděli jsme, že nám s tím uhlím již brzy přijdou pomoci i další lidé. Přirozený stud nám říkal, že bychom se před jejich příchdem měli oba opět obléknout do těch trenýrek a triček. Oba jsme si to jasně uvědomovali, odkládali jsme to ale tak dlouho, až už bylo pozdě. Svým způsobem jsme se dokonce těšili na to, že budeme objeveni jako dva Carusi. A tak se také stalo. Záhy se objevili další lidé v doprovodu otce mého kamaráda. S nimi přišel i jeden chlapec a dívka z mého jeskynního oddílu, kteří byli prve také osloveni.

Naše objevení se neslo v tichém úžasu z našeho odvážného pracovního úboru. Vysvětlili jsme jim, že jsme Carusi z dávných italských dolů. Samotného mne překvapila odvaha, se kterou jsme spolu čelili zvědavosti a úžasu příchozích. Chvíli jsme si mysleli, že se po jejich příchodu přeci jenom budeme muset převléknout aspoň do těch trenýrek. Překvapeně jsme ale zjistili, že v tomto máme naprostou svobodu a že nikdo z nich neprotestuje. Pravdou je, že ve dvou to bylo mnohem snadnější, než kdybych tam tím nahým, respektive tím obederkovaným byl jen já sám. A tak jsme nakonec oba zůstali tak, jak jsme byli. V té chvíli byla ve hře už jen naše nahé těla a jedna bederka Carusi. Naše erekce se do příchodu dalších lidí spolehlivě vytratily. Pokud by tomu tak nebylo, tak bychom se určitě převlékli zpět do našich původních oděvů, které by byly v takovém případě nepochybně mnohem vhodnějšími.

Dostali jsme jen dobře míněné pokárání za to, že jsme si sami pustili pás na uhlí. Pak jsme s nimi po zbytek odpoledne házeli uhlí až do naprostého vysílení. Byl to naprosto skvělý zážitek. Bederku Carusi si při práci vyzkoušel i můj kamarád z tábora a nakonec si ji na sebe oblékla i má táborová kamarádka. Tři dospělí lidé, kterým sekundovali tři nazí chlapci a dívka v pouhé bederce Carusi? Výjev k nezaplacení. Naprosto skvělý zážitek. A kromě toho… té krásné dívce ta bederka opravdu hodně slušela.

Má bederka Carusi tak přirozeně prosákla do mého oddílu speleologů. Postarali se o to zejména ti dva příchozí: oddílový / táborový kamarád a kamarádka. Následujícího roku se bederka Carusi stala velmi oblíbenou součástí šatníku tábora. Už při stavbě tábora se bederka Carusi stala jediným oděvem dvou mladých táborníků, chlapce a dívky, kteří se do tohoto oděvu převlékli hned po příjezdu. Bederky se tak na tábor dostaly vlastně skrz brigádu úklidu uhlí. Táboru se bederky od první chvíle líbily. Ohledně toho oděvu padlo i pár zvědavých dotazů. Oba obederkovaní táborníci je jen s úsměvem odkázali na mne, coby ideového tvůrce tohoto letního oděvu. Nezbylo mi, než abych na všechny tyto zvídavé a někdy i dost odvážné otázky odpověděl. Tábor se tak dozvěděl o Carusi. V indiánské petriho misce tábora se Carusi záhy proměnil v indiána z jeskyní a cesty už nebylo zpět. Nakonec jsem se sám převlékl do mé vlastní bederky Carusi, když jsem s mým spolunocležníkem z loňského tábora stavěl náš společný stan. A právě tehdy jsem se od něj dozvěděl, že o mé bederce ví už od loňského tábora. Po dokončení stavby stanu otevřel kufr a ukázal mi krásnou indiánskou bederku. Byla to látková provlékačka s oběma flapy. Bez okolků se do ní hned oblékl. Slušela mu opravdu hodně. Vlasy si stáhl krásnou koženou čelenou a… takto pak už zůstal prakticky po celý zbytek tábora. V tomto jsem mu velmi zdatně sekundoval. Celé měsíce před táborem jsem si představoval, jak mého kamaráda ze stanu zasvětím a obléknu do bederky Carusi, aby to byl nakonec on, kdo mne bude zasvěcovat a oblékat do prérijní provlékací bederky s oběma flapy. Dokonce měl pro mě i jednu připravenou. Já jsem měl pro něj připravenou bederku ve stylu Carusi. Tyto naše lehké letní oděvy jsme si vyměnili v krásném a v plně sdíleném kruhu přátelství a důvěry, který spolu sdílíme do dnešních dnů.

Toho léta se bederky staly stálou součástí šatníku našich letních táborů. Bederky na táborech běžně nosili chlapci i dívky. Bederkářství se na našich táborech vytříbilo zejména do stylu prérijek, tedy do provlékacích bederek s oběma flapy, který jsme pokládali za vhodný pro dívky i chlapce. Bederky jen s předním flapem nad tangy (Carusi) byly považovány spíše za chlapeckou záležitost. Výjimky z tohoto nepsaného pravidla existovaly a nikdo se nad tím nepozastavil. Měli jsme svobodnou volbu, kterou později vhodně doplňovala i možnost úplné nahoty.

Téma lovců lovců mamutů se na tábory již nikdy nevrátilo. Tábory se vydaly výrazně indian-hobbyistickým směrem. Bederky se na táboře bezesporu trefily do té nejlepší konstelace hvězd a času. Tábor si toho roku mohl poprvé dovolit i tee-pee stany. Definitivní začátek indiánštiny táborů a oddílu nakonec potvrdilo hlasování, jestli je nám bližší indiánství a nebo doba ledová lovců mamutů. Indiáni to vyhráli na celé čáře.

Naposledy jsem jel na tábor v šestnácti letech už jako polo-praktikant s výhledem na plné praktikantství. Že jedu na tento tábor naposledy jsem tehdy vůbec netušil. Změna adresy bydliště mne od mých milovaných táborů a oddílu značně vzdálila. Ale o tom třeba zase někdy jindy...

Mé původní jeskyňářské tábory jsou v současné době plachetnicí bez větru. Zůstaly jen vzpomínky a kroniky, které se potulují v řadách bývalých kmenových Jeskyňáků. Tábor a oddíl zanikl ještě před Covidem z personálních důvodů a po zralé úvaze zbytku jeho provozovatelů. Dodnes se sice konají různé akce pod původním jménem tábora, už to má ale jen rodinný formát za podpory přátel. Už to zdaleka není o oddílové činnosti a o plnohodnotném letním táboře.

Carusi