Bederkářem, jsem se stal v osmdesátém osmém roce o letních prázdninách, když jsem se blížil jedenáctému roku věku. Bederky jsem objevil skrz staré černobílé fotografe z československých dětských letních táborů. Fotografie byly v kufru, který jsem nalezl na jedné černé skládce. Mé občasné objevné výpravy na černou skládku odpadu nebyly perfektním příkladem jak by měl chlapec trávit svůj volný čas, já si to tam ale užíval. Chodil jsem tam střílet ze vzduchovky, nacházel jsem si tam zajímavý materiál na stavbu mého tajného srubu v nedalekém lese ala Chata v Jezerní kotlině, nosil jsem odtamtud do nedaleké sběrny surovin kusy kovu, abych si pak za utržené peníze chodil kupovat naprosto senzační zmrzlinu a tak… Ta skládka byla plná tajemství. Mou chlapeckou zvědavost rozhodně uměla zaujmout.

V kufru plném alb fotografií jsem tehdy nalezl dokonalou indiánštinu. Mladí chlapci a dívky byli na indiánsky opravdově vypadajících letních táborech často zcela nazí a nebo jen v bederkách. Nahota dívek i chlapců mne coby chlapce příjemně zaujala. Ještě víc mne ale zaujala právě ta obederkovaná nahota. Indiánkám nejvíc slušela plná nahota, indiánům zase nejvíc slušely ty bederky. Samotné indiánské téma, kterým byly tyto fotografie doslova nabity, mne naprosto okouzlilo.

Tyto Indiánské fotografie jsem si z té skládky vzal domů. Staly se mým klukovským pokladem. Vůbec jsem nechápal, jak něco takového mohl někdo vyhodit. Kdybych ten kufr našel jen o pár dní později, tak by byl jeho obsah bezpochyby poničen, ne-li zcela zničen deštěm, který tehdy na několik dalších dní vystřídal krásné letní nebe.

Fotografie byly velmi kvalitní, i když jim bylo víc jak půl století. Alba byla označena názvy jako „Tábor modrých bříz, 1946”, Tábor pátého potoku, 1936“, „Tábor letních bouřek, 1935“ a podobně. Snadno jsem si spočítal, že řady těch mladých indiánů a indiánek již bezpochyby výrazně prořídly. Poznal jsem, že fotografie zachycují velké a silné okamžiky mnoha chlapců a dívek. Že zachycují tu krásnou, ne-li nejkrásnější etapu jejich životů. V ruce jsem držel možná poslední střípek odkazu tohoto dávného společenství. Proč by se ten kufr jinak vyhodil na skládku? Poprvé v životě jsem si uvědomil, že můj pocit neměnného a bezpečného chlapeckého světa je jen pomíjivou oponou. Plnou silou mi tehdy nad tím kufrem došlo, že jednou skončí i mé dětství. Že mí rodiče zde nejsou natrvalo a že i já jednou odejdu. Poprvé v životě jsem ochutnal dospělé myšlenky. Tehdy jsem v těch kopřivách obklopen vyhozenými sporáky, nábytkem, pneumatikami, plechovkami, stavební sutí a vůbec všelijakým podobným odpadem přestal být dítětem. Nemohlo být méně pravděpodobného místa inicializace v jinocha a zároveň v indiána.

Stal jsem se indiánem podle předlohy z fotografií. Skrz ně jsem objevil tajné indiánské světy, které jsem zvědavě začal prozkoumávat, abych se nakonec stal jejich součástí. Dlouhé a úzké provlékací bederky s flapy jsem podle dominantního vzoru bederek z fotografií přijal za své. Přesný okamžik mého prvního obléknutí do bederky indiánů si pamatuji velmi dobře; stalo se to v lese, ve kterém jsem se po obléknutí do bederky téměř zhroutil do trávy v návalu fyzické rozkoše. Záhy jsem si bederky začal brát z lesů i domů, respektive do soukromí mého pokoje, ve kterém si nakonec našly svou cestu i do mého lůžka. Spánek na na indiána byl můj nejlepší a nejpříjemnější způsob, jak se setkávat se sny mé tehdejší fantazie. Tento zvyk jsem si přinesl z dětství až do dospělosti. Dodnes to tak praktikuji. Zejména pak v letním období.

Můj příběh mladého bederkáře není až do mých třinácti let vydlážděn velkými příběhy jako u mnohých jiných zde. Nebyl jsem členem indiánského oddílu. Nejezdil jsem na indiánské tábory. Nebyl jsem členem party kamarádů, kteří by toto mé hobby se mnou sdíleli. Bederkařil jsem zprvu jen sám. Že se cítím být indiánem a že rád nosím indiánské bederky jsem před celým mým tehdejším světem tajil. Představa prozrazení mne nesmírně vzrušovala, na druhou by mne stud v takovém případě přinejmenším svlékl z kůže, aby mne hned poté - pro jistotu – ještě narazil skrz slabiny na rožeň. Asi zde nikoho nepřekvapí, že toto mé tajné indiánství bylo přímo propojeno i s mým intimním světem, který jsem tehdy jako chlapec začínal přirozeně poznávat. Indiánství bylo v mém případě v mnoha ohledech velmi komplexní věcí, i když jsem o skutečných indiánech vlastně vůbec nic nevěděl. Mé indiánství bylo mnohem blíž bělošskému pojetí noble savage a zejména pak k filmu Avatar, než ke skutečným indiánům severní Ameriky. Kdybych jako chlapec znal film Avatar (který v té době ještě neexistoval), tak bych dnes nepsal o indiánech, ale spíše o modrých bytostech z Pandory.

Tímto zdravím fandy Avataru a modrého lidu `Na vi. všiml jsem si, že je zde hodně bederkářů, kteří se vydali modrou cestou vzdálené Pandory. Sám jsem se po této cestě za posledních dvanáct let od uvedení filmu Avatar (2009) vydal hodně daleko.

Má ryze soukromá bederkařina se radikálně změnila zážitkem v Jugoslávii v devadesátém roce. Poslední tři léta byly mé bederkářské zážitky v kempu na pobřeží jižní Dalmácie, kam jsem koncem osmdesátých let pravidelně jezdíval v létě s tátou, přibližně v tomto stylu: obléknout se do pouhé bederky někde v soukromí za kempem, v houštinách, na vzdálených plážích bez lidí, nebo na úpatí blízkých hor nad kempem. Případně i v kempu a nebo na hlavní pláži, pak ale vždy zásadně až po soumraku. Do mé bederky jsem se tajně oblékal i při samostatných výpravách kánoí na vzdálenější útesy a malé ostrovy. Zejména to poslední bylo z této kolekce bederkářských zážitků zdaleka nejzajímavější. Přitom tyto mé výpravy a prozkoumávání pobřeží byly ve své podstatě velmi banální. Mohl bych být při těchto výpravách zcela nahý, nebo mít na sobě obyčejné plavky, tak proč bederky? A co je na tom vlastně tak zajímavého? Nebyla by lepší plná nahota? Pokud se ale někdo takto zeptá, tak není bedeřkářem...

Tehdy jsme se s tátou po dvaceti dnech pobytu v kempu vraceli zpět do republiky autem po jadranské magistrále. V prvním městě po cestě si táta zavolal z místní pošty do práce. Dozvěděl se, že si ještě může prodloužit dovolenou o další tři dny. Rozhodli jsme se, že tuto možnost bezezbytku využijeme.

Uvítal jsem to s nadšením. Jugoslávii jsem měl opravdu hodně rád. Domů jsem nespěchal. S tátou jsme si sedli nad velkou mapou Jugoslávie a po trase návratu jsme si společně našli tři místa, která nás nějakým způsobem zaujala. Rozhodli jsme se, že každému z těchto míst věnujeme celý jeden den.

Za první zastavení byl vybrán Opuzen s deltou řeky Neretvy. Okraje delty jsou lemovány horami. Dno delty je rovné, křižuje ji spleť vodních kanálů, obdělávaných polí, zahrad a rákosu. Z této roviny se tyčí několik kuželových kopců. Hlavní tok modravé Neretvy vytéká z hor, protéká širokou deltou a nakonec se mezi hrázemi noří daleko do mělkého moře. Do Opuzenu jsme to neměli daleko, do hodiny jsme tam byli.

Do nížiny Opuzenu jsme sjeli z hlavní silnice. V deltě jsme na břehu moře našli malý a příjemný kemp. Bylo to půvabně krásné a klidné místo. Rozhodli jsme se, že v tomto kempu zůstaneme do druhého dne.

V duši i v těle jsem měl z posledních týdnů mnoho krásných zážitků. Cítil jsem se víc jako dítě moře, než jako panelákové dítě z evropského vnitrozemí. A tehdy jsem jako zázrakem překročil stín soukromí mé bederkařiny. Při stavění stanu jsem se z mého cestovního oděvu (tričko a trenýrky) svlékl v kempu donaha a místo plavek jsem si na sebe oblékl jen mou bederku; tedy řemínek kolem pasu a dlouhý úzký pruh látky natěsno provlečený mezi stehny. Bylo to rozhodnutí okamžiku. Kdybych to předem plánoval, tak bych si to na poslední chvíli ještě určitě rozmyslel. Při realizaci mého nápadu mne svíral stud posilněný nejistotou a přesto jsem si tu chvíli užíval v plném rozsahu rozkoše indiánského srdce. Poprvé v životě jsem si vyzkoušel, jaké to je být v tomto mém odvážném oděvu na veřejnosti. Vlastně mne nejvíc překvapilo to, jak to bylo jednoduché a bez jakýchkoliv nepříjemností. Byl to pro mne prožitek, který jsem objevil nanejvýš příjemným. Tátu tento můj úbor překvapil, nic ale neříkal. Plně respektoval výběr mého nezvyklého letního oděvu. Myslím si, že ho ani tak nepřekvapil ten oděv, jako spíše to, že jsem si jej před ním tak najedou oblékl na sebe. Dnes již vím, že o mé bederce musel vědět už dlouho před tím, zeptat se jej na to už ale bohužel nemohu.

Po dokončení stavění stanu jsem si šel s tátou prohlédnout okolí. Nejprve jsme se chtěli jen podívat na nedalekou pláž. Cestou jsme se rozhodli pro delší cestu podél břehu moře. Nakonec jsme došli až k ústí řeky Neretvy vzdálené několik kilometrů od kempu. Z krátké procházky se tak stal výlet na dvě hodiny. Na sobě jsem měl stále jen mou bederku.

Tehdy jsem stál na počátku jednoho z mých nejlepších dnů v mém životě. A dokonce jsem to věděl už to dopoledne. Asi se nedá vysvětlit co na té procházce bylo tak výjimečné; svléknout se za autem do naha, obléknout se do bederní roušky, vybalit a postavit stan, zajít pro vodu do kanystru, podívat se na pláž a pak plynule pokračovat podél břehu jemným pískem pláží, travou a zčásti i po horkém asfaltu silnice až k majáku při ústí řeky. Tehdy byl krásný horký den. Vzduch voněl sladkou i slanou vodou, rákosím, vyplavenou travou z mořského dna, pryskyřicí a všudypřítomným jemným pískem. Pro mne to byl velmi neobvyklý zážitek. Bederku jsem si na sebe vzal jen pro tu stavbu stanu. Pak jsem znovu a znovu posouval hranici mé odvahy o další krok, až jsem nakonec cestou k majáku zjistil, že se zpět do mého letního bělošského úboru (slipové plavky a tričko) už beztak nemohu převléknout, a to ani kdybych opravdu chtěl, protože jsem to všechno za sebou nechal v autě. Jedinou bělošskou věc, kterou jsem měl u sebe, byly mé lehké boty, které jsem po většinu cesty jen nesl ruce. Obouval jsem si jen jen když jsem šel po horkém asfaltu silnice.

Cítil jsem se svobodným. Naprosto svobodným. Prožil jsem zázrak, kterého jsem byl sám autorem.

Po návratu do kempu jsme se seznámili se sousedy z okolních stanů. Byly to Francouzi a Němci; dvě rodiny se čtyřmi dětmi, vesměs mí vrstevníci. Právě si vařili společný oběd na který nás pozvali. Na indiána byli opravdu zvědaví. Můj letní oděv je překvapil a zaujal. Mne zase zaujalo to, když jsem viděl, jak ti mí vrstevníci, tedy ti tři chapci a jedna dívka, zůstali po návratu z nedalekých sprch na oběd již nazí. Prostě si už na sebe nevzali plavky. O FKK kemp se vůbec nejednalo a přesto zůstali nazí. Vlastně jsme měli jednu věc společnou; já měl nezvyklé plavky, oni byli v kontextu kempu nezvykle nazí.

Prakticky hned mne přijali mezi sebe. Po obědě jsme spolu strávili hodinu na pláži. Pak mi ukázali nedaleký labyrint rákosí, kterým mne provedli. Nakonec jsem dostal pozvání i na společnou výpravu na moře. Na nafukovacích kajacích jsme pádlovali ke vzdálenějším mělčinám, o které se rozbíjely velké vlny. Bylo to skvělé odpoledne plné příjemných her. Že si naše jazyky vzájemně vůbec nerozuměly nebylo v té chvíli vlastně ani podstatné. Bederku jsem měl při tom všem, až na jednu výjimku, stále na sobě.

Když jsem poprvé před obědem uviděl mé nové kamarády nahé, tak mne napadlo, že bych se měl svléknout také. S nahotou v kempu a nebo na pláži plném lidí jsem ještě vlastní zkušenost neměl. Byla to lákavá představa, přesto jsem zůstal jen v mé bederce. Mí noví kamarádi mne přijímali jako indiána a já jim to nechtěl kazit. Svým způsobem jsem si tu mou bederkařinu v tomto světle užíval ještě mnohem víc. Oni se do nahoty svlékli z plavek, já se do nahoty oblékl skrz mou bederku. Upřímně, v té mé plandavé a dosti odvážné bederce jsem se cítil mnohem víc nahým, než kdybych si ji svlékl. Nakonec mi to přeci jenom nedalo a svlékl jsem se na začátku naší společné výpravy k mělčinám. Ta dívka, která se s námi k těm mělčinám vydala také, si mou bederku hned půjčila a bez okolků se do ní oblékla. Nesmírně jí to slušelo. Prve si mne prohlížela jako indiána a já věděl, že se jí v té bederce opravdu líbím. Když pak tu bederku měla sama na sobě, tak bylo vidět, že se v ní cítí velmi příjemně. Bylo to zajímavé; my čtyři nazí chlapci a jedna dívka v indiánské bederce…

Po návratu zpět na břeh mi ji s úsměvem vrátila. Byl to ten krásný úsměv a její půvabné zaváhání, z kterého jsem pak s rozkoší čerpal další roky a vlastně z toho čerpám dodnes: bederku si ze sebe svléknout nechtěla, pak by ale zase po svém boku neměla obederkovaného indiánského chlapce, který si jí v těch indiánských plavkách zjevně líbil. Musela si vybrat. Škoda, že jsme ty bederky neměli k dispozici dvě. Nakonec si tu bederku svlékla a vrátila mi ji. Za asistence té dívky jsem si ji opět oblékl na sebe. Tuto chvíli bych mohl rozepsat na deset, možná dvacet stran textu. Cenzurou bych to ale musel opět náležitě proškrtat, jen tedy naznačím: její prsty si v jedné chvíli našly povrch právě se rodících tang napínaných nad mým pohlavím. Nejprve jen tahem látky ze zadní části tang, který se v předu projevil zvýšeným tlakem na pohlaví. To jsem se vzepnul v příjemném návalu fyzické rozkoše poprvé. Hned poté si mne její prsty našly na druhé straně, kde mi roztáhla do stran dosud ne zcela srovnanou látku nad pohlavím, aby mi ji pak dlaní doslova nažehlila přímo proti tělu. Nemohlo být intimnějšího doteku. V té chvíli jsem se vzepnul ve slasti podruhé. V očích dívky byla v té chvíli půvabná směs omluvy, studu, zvědavosti a smíchu. Ostatní chlapci si toho nevšimli. V té chvíli se nám naštěstí moc nevěnovali. Hned po obléknutí do bederky jsem si šel zaplavat do moře. Měl jsem k tomu velmi dobrý důvod; ve vodě se přirozená odpověď mého těla na takový zážitek dala schovat mnohem lépe, než kdybych zůstal na břehu. Natěsno provléknutá látka prérijní bederky mezi nohami chlapců bývá v takových chvílích až příliš čitelná. Na zakrývající úzký pruh splývajícího flapu se pak dá spolehnout jen když se člověk nehýbe a když nefouká vítr. Přiléhavě provlečený pruh látky mezi mými stehny pod úzkým flapem již začal přijímat přirozené tvary mého vzrušení a z moře toho dne opravdu foukalo. Na bederku, respektive na její přední flap jsem se tedy v té chvíli žádném případě nemohl spolehnout.

Později odpoledne mne táta vzal autem do nedalekého městečka Blace. Do Blace jsem přijel obléknutý jen do mé bederky a do trička, které jsem si ale ze sebe hned po vystoupení z auta svlékl a nechal ho tam. Tak trochu jsem čekal, že mne táta vyzve, abych si to tričko opět natáhl na sebe, nic ale neříkal. Naopak jsem měl pocit, že je i rád, že jsem k tomu svléknutí trička našel odvahu. Ráno bych nevěřil, že budu s tátou stavět stan v kempu jako polonahý indián a už vůbec bych nevěřil, že se budu v mé pouhé bederce procházet městečkem a přístavem, jako bych právě vystoupil z kajaku indiánů. A stalo se. Kdyby nebyly ulice Blace a jeho přístav tak rozpálené sluncem, tak bych se do jeho ulic pustil i bez bot. Prošli jsme si jeho krásné úzké uličky a přístav. V přístavu se na mne jeden místní rybář zvědavě zadíval. Pak nám ukázal rukou, že nás zve palubu své lodi. Právě vyplouval na moře. Můj táta měl dar, kterým otevíral lidská srdce. Jeho kouzlo bezpečně fungovalo i toho dne. Trvalo to jen pár minut a už to vypadalo, že se s kapitánem znají celá dlouhá léta. Rybář nám ukázal pobřeží z mořské strany, mělčiny a ostrovy kousek za přístavem. Na palubě lodi měl i svého syna, o rok staršího chlapce k mému věku. Byl to skvělý výlet. Ulovili jsme si pár ryb jen tak pro radost. Než jsme se vrátili do přístavu, tak jsem si na moři daleko od břehu zaplaval. Byl to syn rybáře, který mi s naprostou samozřejmostí rozvázal řemínek mé bederky, když viděl, jak se v mé bederce chystám skočit do moře. Pak si sám svlékl své plavky a skočil do vln za mnou. Plavali jsme spolu podél lodi a nesmírně jsme si to užívali. Rybář nám později hodil lano, na kterém nás pak za lodí táhl notný kus cesty zpět do přístavu. Kdybych na sobě měl bederku, tak bych jí v tom proudu možná ztratil. Do auta bych pak musel jít přes Blace zcela nahý. Nemyslím si ale, že by se pak lidé po mě otáčeli víc, než když jsem tam byl jen v mé indiánské bederce.

Rybář nás po návratu do přístavu pozval do svého nedalekého domu, kde nám na zahradě nad dřevěným uhlím grilu upravil několik ryb z našeho společného úlovku. Ryby chutnaly naprosto skvěle. Později přišlo několik místních dětí, kteří si mne ve směsici úžasu, ostychu a zvědavosti prohlížely. Měl jsem pocit, že se na mne dívají jako na návštěvníka z indiánských pohádek. Syn rybáře nakonec požádal mého otce, aby nás dva spolu vyfotil. Táta nás vyfotil hned několikrát. Na prvním snínku jsme byli jen my dva chlapci, pak mne vyfotil s rybářem a jeho synem a nakonec se před závěrku fotoaparátu postavili všichni přítomní. Dokonce si k nám přišel sednout i jeden pes. Bylo z toho tehdy hodně veselí. Na kousek papíru mi pak syn rybáře napsal adresu a požádal mne, abych mu ty fotografie poslal poštou. Stál o to opravdu hodně, při loučení mi to ještě několikrát připomenul. Jugoslávsky, respektive Chorvatsky jsem nerozuměl, jeho přání ale neporozumět nešlo.

Po návratu do kempu si nás opět našli naši sousedé. Pozvali nás na večerní narozeninovou slavnost, která se konala na pláži před jejich stany. Jeden z chlapců našich sousedů slavil své dvanácté narozeniny. Byla to zajímavě pojatá akce, při které se na pláži nad dřevěným uhlím grilovaly neskutečně dobré klobásy místního řezníka. Akce trvala až dlouho do noci. S příchodem noci jsme si nedaleko grilu rozdělali oheň, do kterého jsme přikládali solí a sluncem vybělené dřevo, jak jsme ho našli na pláži vyplavené z moře příbojem.

Bederkařina v mém podání mé nové kamarády zaujala. Když se šeřilo, tak jsem uviděl prvního z chlapců, jak se svléká do totožného typu oděvu. Do deseti minut byl písek pláže svědkem přeměny dalších dvou chlapců a jedné dívky v indiány. Bederky se podle mého vzoru staly naším společným karnevalovým kostýmem.

Při oblékání do bederek indiánů bylo zřejmé, že si je nacházelo nejen příjemné vzrušení, ale i stud. Mí noví kamarádi neměli problém se na oběd a později i na pláži svléknout z plavek donaha, nazí byli dokonce i při té večerní oslavě. Za svá nahá těla se vůbec nestyděli, za bederky už ale trochu ano. Stud však rychle mizel. Bylo vidět, že tento oděv s rozkoší přijali za svůj. Poprvé v životě jsem společně bederkařil s někým jiným. Byl to skvělý zážitek, zvlášť, když jsem viděl, že se v tom oděvu cítí opravdu velmi dobře.

Pamatuji si tu krásnou vůni masa a ananasu z grilu, tu sladkou chuť melounů, fantasticky chutné zeleninové saláty z místních zahrad, zvuk dlouhých nízkých vln, jak se lámaly do jemného písku, červený západ slunce nad mořem, dým z ohniště, praskání hořícího dřeva, utišení větru, příchod tropické noci po horkém dni, večerní plavání v moři při západu slunce (bederku jsem nechal na břehu, chtěl jsem ji mít na noc suchou) a konečně ty zářící hvězdy disku galaxie nad hlavou. Skvěle to rámoval můj lehký indiánský oděv, který jsem si nakonec vzal i na noc; lehl jsem si na nedaleko vyhasínajícího ohně pod přikrývku na rohož, kterou jsem si rozložil do měkkého písku. Bylo to dokonalé indiánské lůžko.

Druhého dne jsme ráno sbalili stan a s našimi přáteli jsme se rozloučili. Při odjezdu nás šli doprovodit až na silnici před kemp. Náš doprovod měl výrazně indiánskou podobu. Mí kamarádi měli na nahých tělech stále jen ty pouhé provlékací indiánské bederky. Pochyboval jsem, že si je ze sebe od toho večerního grilování na pláži svlékli. Dívka byla při loučení zcela nahá. Nesmírně se mi tehdy líbila. Byla mou vrstevnicí a já se do ní zamiloval. Vyměnili jsme si tehdy adresy. Psali jsme si pak jako děti po několik dalších let anglicky… ale o tom třeba zase někdy jindy. Bezpečně vím, že ta dívka měla předchozího večera na sobě indiánskou bederku nejen při narozeninové oslavě, ale i po celou tu první polovinu noci. Stejně tak bezpečně vím, že tu druhou polovinu noci byla zcela nahá. Dětské hry na poznání mívají krásné vzorce a my jsme na té pláži jeden z těchto vzorců spolu poznali. V půvabném indiánském duchu. Nejprve s bederkami na těle a pak chvíli i bez… Pokud znáte film Malý indián ve městě, tak jsem na vlastní indiánskou kůži (a bederku) prožil filmové ulehnutí mladého chlapce Mimi Sika ke stejně mladé indiánské dívce do zavěšeného lůžka. Rozdíl byl jen v prohození rolí a v několika drobnostech; dívka přišla za mnou, za indiánským chlapcem, v ruce neměla žádný hrnec a můj otec si toho, myslím, nevšiml. Pokud film Malý indián ve městě neznáte, tak nevadí. Naše noční společná hra na poznání zůstala jen hrou, ničím víc. Odvážné (a také příjemné) to ale bylo opravdu hodně… :)

Zamával jsem jim při odjezdu z auta ještě naposledy. V té chvíli jsem již na sobě bederku neměl. Místo ní jsem měl na sobě opět mé bělošské trenýrky a tričko. Bylo to naprosté prohození rolí. Přijel jsem k nim do kempu jako indián a nyní jsem odjížděl jako běloch. Oni mne uvítali jako běloši a rozloučili se se mnou jako indiáni.

Stačilo málo a zůstali bychom tam ještě jeden den. Naše další dva cíle jsme ale nechtěli vynechat. Možná jsme si to měli ještě rozmyslet. V Opuzenu bylo opravdu krásně.

Pobřežní magistrálou jsme dojeli do Makarské, kde jsme se s tátou chtěli podívat na vrchol hory Sveti Jura. Na jeho vrchol vede od pobřeží úzká silnice. Tehdy jsme s tátou strávili na této silnici a v okolí této silnice téměř celý den. Při putování po horských pěšinách jsem na sebe opět přijal mou bederku. Byl to nesmírně příjemný zážitek, který se vůči tomu v Opuzenu lišil jen jediným, a to doporučením mého táty, že bych si k té bederce měl tentokrát určitě vzít pevné boty a do nich ponožky. Romantické představy polonahého indiánského chlapce, jak bosý šplhá po příkrých pěšinách horské a zároveň krasové oblasti, jsou esteticky i spirituálně bezpochyby naprosto dokonalé, ovšem jen do té doby, než do věci promluví realita kontaktu bosých chodidel s ostrou skálou.

Pohoří Biokovo jsem objevoval jako obutý, obederovaný indián. V krvi jsem doslova cítil, jak se mi v žilách mění v tekuté dobrodružství. Jako kdyby si mne dobrodružství v těch horách doslova opékalo nad příjemnými plameny žijícího indiánského snu! Kdybych se jen dostal k fotografiím lidí, kteří si mne v těch horách vyfotili! Táta tehdy vyfotil celé dva filmy. Má indiánština si vzala nejméně polovinu z políček obou svitků filmu, bohužel jeden z filmů později ve fotolabu nevyšel, nebo se jim snad i ztratil. Za ty ztracené fotky bych dnes dal prakticky cokoliv. Pohoří Biokovo pro mne dodnes voní indiánským dobrodružstvím. Pro mne to jsou indiánské hory.

Večer jsme se pak po sestupu z hor vykoupali v moři. Na jedné z tamních pláží jsme se pak vyspali pod širákem. Z bederky jsem se svlékl až druhého rána, kdy jsme se z Makarské vydali do vnitrozemské destinace Plitvických jezer, tedy do třetí a zároveň poslední plánované zastávky před definitivní cestou zpět do Československa. Prohlídce místa jsme věnovali zbývající polovinu dne. Zde jsem se již do bederky obléknout neodvážil. Strach z toho, že mne někdo uvidí jen v pouhé bederce, se plnou silou vrátil. V pohoří Biokovo to ve světle nedávných zážitků z Opuzenu nebyl problém. V těch horách jsem se jako indián dokonce cítil víc sebevědomě, než v Opuzenu. Plitvická jezera ale na rozdíl od Opuzenu a hor Biokovo výrazně postrádala tu indiánsky divošskou strunu. Na prohlídku Plitvických jezer by se za oděv nehodily ani plavky, natož indiánská bederka a také tam bylo daleko víc lidí.

Následující den jsme přes Rakousko jeli domů. Tím mé prázdniny v Jugoslávii skončily. Nedlouho poté již bylo září a s ním i nástup do školy. Na těch několik posledních dnů prázdnin jsem se vrátil zpět k mé tajné indiánštině. Bavil jsem se tím, že jsem jako indián snášel z lesa na jeho kraj odpadky, které jsem pak – většinou už v bělošsky oblečen - házel do nedalekých sídlištních popelnic. Z lesa jsem také nosil staré železo do blízké sběrny surovin, abych si vydělal nějaké peníze. Když se to takto napíše, tak to nevypadá jako nějaké velké dobrodružství, opak byl ale pravdou. Uklízení lesa mne hodně bavilo, zejména, když jsem při tom byl prakticky nahým klukem s pouhou bederkou u pasu. Však jsem se také k těm popelnicím někdy vydával s nasbíranými odpaky i jako obederkovaný indián. Vždy s velkou úlevou, že mne při tom nikdo nenachytal a zároveň i s velkým zklamáním z toho samého. Vlastně jsem doufal, že mne při tom některý z mých kamarádů nachytá jako indiána, což by mohlo být zajímavým začátkem věcí dalších.

Na počátku školního roku jsem byl pro představení mé indiánštiny mým kamarádům připraven. Měl jsem několik plánů, jak jim ten můj svět představit. K těmto mým plánům bych se zde mohl některým dalším příspěvkem později vrátit. Než jsem ale některý z těchto plánů stačil realizovat, tak se stala velmi nepříjemná věc, která mne od toho odradila.

Ve škole byla v přízemí na chodbě velká nástěnka, na kterou se počátkem září tradičně dávaly fotografie z prázdnin. Každý z žáků si na nástěnku mohl dát několik vlastních fotografií. Tato tradice byla žáky všech ročníků velmi oblíbená. Těch deset metrů čtverečních plochy se většinou bezezbytku pokrylo fotografiemi, záznamy z táborových kronik, pohlednicemi, různými vzkazy z časů prázdnin a tak podobně. Tato tradice měla svá nepsaná pravidla. Fungovalo to skvěle ještě několik let poté, co přišly počítače. Pak se nástěnka částečně přesunula na internet, kde jí nakonec zahubilo GDPR jak ve virtuálním světě, tak v tom reálném - ale to je už jiný příběh...

Mým plánem bylo dát na tu nástěnku několik fotografií z jugoslávského Opuzenu a z pohoří Biokovo. Táta mne v mé bederce vyfotil na pláži, u ústí Neretvy, ve městečku Blace, na rybářské lodi, v horách, na vrcholku hor vysoko nad mořem, v závrtech krasových polí náhorní plošiny Biokovo, u auta... Fotografie dvou svitků ze tří ve fotolabu krásně vyšly. Táta fotit opravdu uměl. První zářijové dny jsem si vybrané fotografie bral sebou do školy, že je dám na tu prázdninovou nástěnku. Dvakrát jsem zaváhal. Třetí den jsem se konečně odhodlal. Už jsem je měl u té nástěnky dokonce v ruce, když jsem si na nástěnce všiml letních fotografií jednoho chlapce z vedlejší třídy. Byly to krásné barevné fotografie čiré táborové indiánštiny. Jako takřka nahý indián měl na nich lehké bederky různých typů; při hře lacrosse měl bederku s tanga částí a předním flapem. Vypadala jako bederka modrého pandorského lidu z filmu Avatar, který přišel do kin až bezmála za dvacet let poté. Při střílení z luku a při brodění mělkým potokem měl na sobě klasickou prérijku s delšími úzkými flapy. Na posledních fotografiích měl na sobě při obřadu u ohně ten nejodvážnější typ bederky vůbec; pouhá indiánská tanga. Látka těchto tang přiléhavě obepínala jen jeho pohlaví, aby se mu na druhé straně těla proměnila v pouhý látkový provazec mezi půlkami. Kolem pasu měl úzký řemínek, který tomu oděvu dával vysokou míru divošské elegance a zároveň pevnost. V této velmi odvážné bederce byl při obřadu vyfocen hned dvakrát, a to z obou stran. Všechny tři typy bederek byly velmi prosté a přesto bylo vidět, že jsou vyrobeny s velkou pečlivostí a důrazem na každý detail. Dokonale mu padly. Slušely mu. Fotografie mého spolužáka byly o stejném příběhu půvabného indiánského spiritu chlapecké bělošské duše, o jakém vyprávěly i fotografie z nalezeného indiánského kufru. Pravda, na fotografiích mého spolužáka nebylo nahých indiánů a indiánek. Něco takového by se na školní nástěnku stejně nemohlo vystavit.

Provlékací bederky s flapy a tanga bederky pro mne nebyly ničím novým, takových jsem na fotografiích našel v nalezeném kufru celou řadu. Zatím jsem nosil jen prérijku. Tanga se mi líbila, zatím jsem si ale žádná neušil. Je záhadou, proč jsem si indiánská tanga nevyzkoušel už dřív... Možná proto, protože prérijka byla až příliš dokonalá, než abych zkoušel i něco jiného ze stejného soudku? Tanga bederka s předním flapem byla pro mne novinka. Byla to zajímavá kombinace tang a prérijky. Tento typ bederky se mi zalíbil doslova na první otočení klíčku...

U té nástěnky jsem zjistil, že nás indiánů je v té škole víc. To pro mne byla skvělá zpráva. Jediné, co mi v té chvíli bránilo dát mé vlastní fotografie na tu nástěnku, bylo velké množství chlapců a dívek, kteří si ji se mnou právě prohlíželi. Měl jsem již vyhlédnuté volné místo na nástěnce, když jsem uslyšel dva chlapce a dvě dívky, jak se o těch vystavených fotografií z indiánského tábora baví. Hned jsem poznal, že je zle.

Indiánskému lučištníkovi bylo na fotografii vidět pod přední flap bederky, jak stál fotografovi mírně bokem. Možná tomu pomohl i vítr. Pod přiléhavou úzkou látkou provlečenou mezi nohama chlapce se zřetelně rýsovalo jeho pohlaví v podlouhlém výstupku, který končil až pod opaskem bederky. Fotografie si tím vysloužila ošklivý, až nepřátelsky laděný intimní posměch mých spolužáků a k nim se hned přidávali další; Co to má ten indián na sobě? Vždyť je skoro nahý! A jak se mu na těch odhalených tangách pod zástěrkou ostře rýsuje! Neříkali mu na táboře přezdívkou Tvrdý Péro? Není náhodou na kluky, když si tohle bere na sebe? A to jako fakt tohle nosili na letním táboře? Kdo ho do toho oblékl? To si ve třinácti ještě někdo hraje na indiány? Podobným posměchem hned vzápětí hodnotili úbor chlapce, který měl na sobě při večerním obřadu. Tanga na nahém chlapci byla pro publikum vyloženě toxická. Některé dívky se začaly smát. Chlapci se přidali. Dávali si hodně záležet na tom, aby nebyl ani stín podezření, že by snad na těch fotografiích viděli i něco hezkého. Pro mne to bylo velké rozčarování. Indiánovi na nástěnce se smáli i mí dobří přátelé, kterým jsem se poslední dny chystal představit mou indiánštinu. Nerozuměl jsem tomu. Nejméně u dvou z nich jsem si byl prve jist, že by se jim indiánština v mém podání - a tím i v podání těch fotografií z nástěnky – líbila.

V té chvíli jsem doslova celým mým tělem cítil, že stojím na špatném místě a ve špatném čase. Indiánské fotografie na nástěnce byly v pořádku, vada v nich nebyla žádná. Chyba byla v mých spolužácích. Nemuselo se jim to líbit, jejich reakce ale byly vyloženě hloupé a trapné. Do mého světa indiána si zabouchli dveře ještě dřív, než jsem před ně jako indián sám vůbec stačil předstoupit. S fotografiemi z Jugoslávie jsem z houfu chlapců a dívek vycouval a nenápadně jsem zmizel. K nástěnce jsem se vrátil až o pozdním odpoledne, kdy již bylo na chodbě před nástěnkou zcela prázdno. Stálo mi za to vrátit se do školy a ty indiánské fotografie si v klidu prohlédnout. Byly krásné. Mohl jsem na nich nechat oči. Indiánština tomu chlapci velmi slušela. Fotografie hovořily jasnou řečí, které jsem nemohl rozumět lépe. Hovořily o stejném příběhu, který jsem prve nalezl i v tom kufru. Tehdy mne napadla velmi neodbytná myšlenka, za kterou jsem se okamžitě zastyděl. Tolik jsem si přát ty fotografie z nástěnky sejmout a vzít si je domů. Styděl jsem se za to dokonce ještě víc, než za mou zbabělost, která mi prve nedovolila dát mé vlastní fotografie hned vedle těch již vystavených.

Prostor mezi mnou a tou nástěnkou se plnit otázkami:

# Proč vlastně mí spolužáci tu indiánštinu tak strhali?
# Proč jsem se včas nedoslechl o tom indiánském táboře?
# Proč má ten chlapec na fotografiích hned tři různé typy bederek?
# Je "jen" indiánem a nebo je i bederkářem, jako já?
# Byla ta táborová indiánština omezena jen na dobu běhu tábora a nebo se jedná o ryze indiánský oddíl?
# Jak indiánštinu vlastně objevil?
# Je indiánem a (nebo) bederkářem i mimo ten letní tábor a nebo oddíl?
# Je snad ve škole ještě někdo takový, tedy kromě nás dvou?
# ...

Odpovědi na některé z těchto otázek jsem tušil, zbytek mi bylo záhadou. Jistě jsem věděl jen čtyři věci: věděl jsem jistě, že se mi indiánština toho chlapce nesmírně líbí a že bych ji s ním chtěl sdílet. Stejně tak jsem bezpečně věděl, že indiáni jsou jeho hobby. Na fotografiích nebyl synem bledých tváří. Své bělošství nechal daleko za branami tábora. Na táboře byl opravdovým indiánem a to z obou stran jeho nahé kůže. Bezpečně jsem věděl ale i tu čtvrtou věc, tedy, že veřejné přihlášení spolužákům k indiánství je odvážným aktem s následky, které mohou být stejně nepříjemné, jako průlet hustým trnitým křovím - pochopitelně jen s bederkou u pasu - a následný pád do kopřiv v nevábných bažinách.

Následující dny jsem si toho chlapce začal ve škole všímat. Přiznám se, že jsem si k němu několikrát přisedl ve školní jídelně ke stolu, abych ho trochu poznal. Měl jsem velmi divoké představy o tom, jak se mu představím jako indián. Spřádal jsem osnovy příběhů, kterými bych mu otevřel můj svět indiánštiny. Čím víc jsem nad tím uvažoval, tím jsem vymýšlel komplikovanější a komplikovanější způsoby. Přitom by mu stačilo říct jen jednou větou...

Byl mi opravdu hodně sympatickým. Byl to velmi pohledný chlapec. Přímo zářil vnitřní indiánskou důstojností, která svítila i skrz jeho evropský oděv.

Všiml jsem si, že na těle nosí různé indiánské ozdoby. Byly to jen drobnosti, které by se daly i přehlédnout, mému oku to ale neuniklo. Kolem zápěstí měl řemínek se třemi kamínky. Na krku měl další řemínek, který mu mizel kdesi pod jeho tričkem. Vypadalo to, ze mu na něm visí váček s indiánskou medicínou a nebo talismanem. Na kotníku měl podobný ozdobný řemínek, jako na zápěstí. Na fotografiích z nástěnky jsem si záhy ověřil, že tyto řemínky měl na sobě už na tom táboře. Fotografie mi ukázaly i to, co měl nyní zakryto tričkem. Na krku měl malý kroužek ze dřeva. Jak jsem později zjistil, tak to bylo znamení přátelství s kamarády z tábora, kteří nosili totožný znak. Po opětovném setkání se tyto dřevěné kroužky společně vkládaly do srdce táborového ohně, aby se pak loňská přátelství přítomných navždy zapsala jiskrami do hvězdné oblohy.

Odvrácenou stranou jeho indiánství byly občasné posměšky ze strany některých jeho spolužáků. Byl jsem svědkem, jak ho někteří jeho spolužáci a spolužačky v jídelně oslovují „indiáne“. Pojmenovat někoho indiánem se dá mnoha způsoby. Ze strany jeho spolužáků to vůbec neznělo jako lichotka, naopak to vyslovovali s posměchem. Plnější tanga-část jeho bederky na jedné z fotek na nástěnce mu vynesla posměšné jméno „Tvrdé péro“ a vůbec další takové varianty oslovení, kterými ho jeho okolí tu a tam častovalo.

Vůbec jsem nechápal proč se do něj někteří jeho spolužáci tak zle opírali. Mě se naopak to, za co se mu posmívali, nesmírně líbilo. Jak to samotné indiánství, tak jeho takřka nahé tělo, lehký oděv, ale i to další. Obdivoval jsem důstojný klid chlapce, kterým odrážel občasný posměch spolužáků jako by to byly šípy, které se jen neškodně odrážejí od skály. Pro mne to byla dokonalá ukázka toho, jak v takových chvílích reagovat. Přezírání posměchu viditelně fungovalo. Za několik dní je to přestalo bavit. Byl hrdý na to, že je indiánem. Bez ohledu, jestli se to jeho okolí líbilo a nebo ne. Když jsem si sám sebe promítl do jeho kůže, tak jsem si uvědomil, že bych tak pevnou vůli zdaleka neměl. To, co by mne smetlo jako příboj hrad z písku, tak tomu on čelil s klidem kamene, který by si snad nevšiml ani přímého zásahu šípu.

Za několik dalších dní indiánské fotografie z nástěnky zmizely. Myslel jsem si, že je z té nástěnky přeci jenom nakonec sundal sám jejich majitel. Mrzelo mne to, rád jsem si je prohlížel. Každý den jsem bojoval s tím, abych si je s té nástěnky nakonec neodnesl domů.

Můj zájem o jeho osobu mu neunikl. Všiml si toho a neodmítl mne. Navázali jsme spolu opatrné přátelství, které ale zatím končilo jen u výměny kazet s muzikou a podobně. Indiánské téma jsem se neodvážil otevírat a ani on se k tomu neměl. Na fotografie z nástěnky jsem se ho neptal. To mlčení mne téměř fyzicky bolelo. Nakonec jsem tomu šel sám naproti. Doma jsem vybral padesát nejlepších fotografií z kufru, přiložil jsem k nim několik vlastních fotografií z Jugoslávie, zabalil jsem to do papíru a dal jsem mu to nenápadně do školní aktovky. Věřil jsem, že se mi ty fotografie vrátí. Vlastně mne ani nenapadlo, že by tomu bylo jinak. Představoval jsem si, jak ty fotografie našel a jak si je prohlíží. Ta představa mne naplňovala vzrušením, které jsem nakonec musel pozdě večer utišit obléknutím vlastní bederky před ulehnutím do lůžka. Moc to ale nepomohlo, spíše to tak bylo ještě mnohem... příjemnější a intenzivnější.

Druhý den jsem jej potkal o přestávce na chodbě. Podíval se na mne tím nejpodivnějším a přitom nejkrásnějším způsobem, ve kterém bylo všechno; úžas, úleva, radost, zvědavost a přátelství. Zeptal se mne na hodinu, kdy mi měla toho dne skončit škola a pak mi řekl, že na mne počká před školou. Musel na mne čekat celé dvě hodiny. Toho dne jsme měli dlouhý rozvrh, on tam ale i tak na mne čekal. U nohou měl stále svou školní tašku, takže ani nešel domů.

Pozval mne k sobě. Bydlel v rodinném domě s velkou zahradou. Vystoupali jsme spolu po schodech do podkroví, kde měl krásný pokoj, který byl zařízen po indiánsku. Stěny zdobily nádherné obrázky s indiánskou tématikou, na stěnách měl pověšené dva velké luky s toulci šípů, velký nůž v koženém pouzdru, mačetu, indiánský oštěp, lapače snů, orlí pera, na dřevěné figuríně měl pověšené obřadní indiánské pončo. V rohu místnosti byl barevný dvoumetrový totem ze dřeva. Lůžko chlapce krylo několik kůží z berana. Na policích byly celé řady knih o indiánech, slovníky indiánských jazyků a knihy o zálesáctví. Široký disk kolem stropního světla byl doslova upleten ze světlých větévek zbavených kůry, zpevněných řemínky z kůže. Byly v něm zapleteny dlouhé kamenné hroty šípů, obarvené traviny suchých jižních svahů a orlí pera. Do tří stran z jeho okrajů hleděly prázdné oči tří lebek velmi mladých daňků.

Mohl jsem na tom pokoji nechat oči. Já si na indiána vlastně jenom hrál. Má indiánština byla hlavně o nošení mé oblíbené bederky a o fantaziích o mýtických indiánech, jak jsem si je na chatrném a vysoce nepřesném základě dobrodružných knížek pro chlapce představoval. V tom jeho pokoji jsem se sám před sebou zastyděl za to, že jsem ho chtěl učit indiánštinu. Byl to naopak on, kdo by mohl učit mne.

Z lůžka vzal dvě beraní kůže a položil je doprostřed místnosti. Na jednu z kůží si sedl a rukou mne vyzval, ať udělám to samé. Seděli jsme spolu proti sobě. Mezi nás položil balík fotografií, které jsem mu dal předchozího dne do školní tašky a podíval se mi do očí. Byl jsem pro něj rovnocenným indiánem, kterého právě s obrovskou zvědavostí a nadšením přijímal do svého světa. Ty fotografie na něj udělaly opravdu dojem. Zjevně se mu líbil i styl, jakým jsem se mu těmi fotografiemi jako indián představil. Zeptal se mne na zdroj černobílých fotografií. Zeptal se mne i na mou indiánskou Jugoslávii. Můj příběh jsem mu odvyprávěl doslova za pár minut. Až mne překvapilo, jak to bylo snadné a zároveň krátké. Vlastně jsem neměl co vyprávět. Byl jsem vzrušený a přitom jsem se styděl za to, když jsem mu vyprávěl o nedalekém lese a o skládce odpadu, jak tam jako indián chodím, jak si doslova užívám roli tajného lesního indiána, jak jsem nalezl ten kufr a nakonec jak si indiánství beru k jugoslávskému moři a do jugoslávských hor a jak jsem se poprvé v životě svlékl do bederky na břehu moře mezi lidmi, o mé indiánské návštěvě chorvatského městečka a o rybáři, který mne vzal na palubu lodě, o večerní oslavě na pláži a o té dívce, které jsem se jako indián líbil. Otevřel jsem se před ním jako kniha. Jen některé stránky mé indiánštiny jsem si zatím nechal pro sebe. Obával jsem se například toho, jak by přijal to, že mne nošení bederek intimně vzrušuje a že se mi líbí chlapci, když to mají na sobě. Neřekl jsem mu ani to, jak si ke mně pod přikrývku lehla ta dívka, abychom se ve stále důvěrnějších dotecích nakonec skrz bederky vzájemně ochutnávali nejen prsty ale i ústy až k samotnému prožitku vyvrcholení a jak jsme pak šli spolu uprostřed noci na kraj moře, do kterého jsme společně vstoupili. Doplavali jsme spolu až k mělčinám, kde jsme prožili totožný prožitek, jako prve pod tou mou přikrývkou. Naše bederky nám nepřekážely, spíše naopak. Staly se součástí a dokonce katalyzátorem našich krásných prožitků. Po návratu jsme si konečně svlékli naše mokré bederky a nechali je sušit na nedalekých větvých vyplavených z moře. Slaní a nazí jsme pak spolu vklouzli zpět pod mou hřejivou přikrývku a… nespali jsme až do rána. To, co jsem vynechal z vyprávění, jsem mu za pár týdnů stejně nakonec prozradil. Sám měl na táboře podobné zážitky, i když spíše s jinými chlapci... Byly to krásné a nesmírně intimní příběhy, pro které zde ale, buhužel, není místo.

Toho prvního dne mne ve svém indiánském pokoji zvědavě vyslech. Mé vyprávění ho nesmírně zaujalo. K mému úžasu jsem si uvědomil, že na něj udělalo stejně tak dobrý dojem, jako na mne ten jeho pokoj a ty jeho fotografie z nástěnky. A nějaká skládka odpadu? Proč ne! Mohli bychom si tam zajít spolu… vzduchovku bych si rád vyzkoušel… a můžeme tam být i po indiánsku... v tom lese jsem ještě jako indián vlastně ani nebyl…, máme do školy sbírat šípky, tak si tam pro ně do toho lesa zajdeme spolu jako indáni. Spojíme příjemné s užitečným.

Pak mi začal vyprávět o sobě. Jeho strýc byl indianhobbyista, který ho adaptoval za svého indiánského syna. Skrz něj se dostal do indiánského oddílu, který pořádal tématicky laděné letní tábory. Nebyl to klasický oddíl pro chlapce a dívky, tohle byl spíš širší rodinný kruh s prstencem blízkých přátel. Dohromady tvořili indiánský kmen. V tomto kmeni se tento můj spolužák našel. Posledních pět let s nimi (v létě, v oddíle a při různých společných akcích) žil jako indián. O indiánech měl hluboké znalosti. Znal jejich historii, znal jejich styl života a zjevně se detailně vyznal v technikách zálesáctví a vůbec přežití v přírodě.

S úžasem jsem poslouchal jeho vyprávění. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem objevil opravdového indiána, třebaže v bělošské kůži. V hrudi mu bilo skutečné indiánské srdce. Mému spolužákovi z vedlejší třídy! A já o něm nevěděl!

Pak se náš hovor stočil k té školní nástěnce. Přiznal jsem se mu k tomu, že jsem si ty jeho fotografie chtěl z té nástěnky vzít. Jak jsem tam chtěl vystavit mé vlastní fotografie z Jugoslávie a jak jsem si to pak ve světle nelichotivých komentářů mých spolužáků před tou nástěnkou opět rozmyslel. Tehdy jsem se dozvěděl, že to nebyl on, kdy ty indiánské fotografie z nástěnky sejmul. Někdo si je vzal. Vlastně mne ani nepřekvapilo, že zmizely. Nelíbilo se mi to, motivy krádeže jsem ale celkem uměl pochopit. Nikdy jsme se nedozvěděli kdo si ty fotografie vzal. Rád si ale představuji, že to byl třeba jeden z těch posměváčků.

Mému novém kamarádovi ta ztráta fotografií nevadila. Jen nad tím mávl rukou. Po chvíli hledání v jedné ze skříní položil totožné fotografie mezi nás na zem. Mohl jsem si prohlédnout jejich mnohem větší verzi o formátu A4. Ve škole byly jen jejich menší kopie. Tehdy jsem se ho zeptal na ty jeho různé typy bederek. A také jsem se ho hned zeptal na tu napnutější bederku pod předním flapem, skrz kterou si u spolužáků vysloužil ty handlivé indiánské přezdívky. V tom indiánském pokoji fungovalo jakési kouzlo vzájemné důvěry, které rychle nabíralo na síle. Tato velmi intimní otázka by kdykoliv a kdekoliv jinde vypadala nevhodně, ne však v tom pokoji. Přiznal se mi, že pod tou bederkou měl opravdu erekci a že se tato fotka dostala do výběru pro nástěnku jen na základě prohrané sázky s kamarádem z tábora. Tři různé typy bederek pak byly průřezem jeho šatníku, který na tom táboře používal. V tomto případě to už byl jeho vlastní výběr. Tady mne poprvé a naposledy v našem přátelství doběhl stud. Styděl jsem se o bederkách mluvit a přesto jsem si mé otázky a odpovědi s rozkoší užíval. Se stejnou rozkoší jsem poslouchal i to, jak o bederkách mluvil on. Ještě jsem mu neřekl mé zálibě v nošení bederek všechno, ten den ještě ne, on byl ale velmi bystrým chlapcem a tak si to snadno domyslel. Jak jsem později zjistil, tak jsem se před ním za mé tehdejší vysoce intimní prožitky při bederkaření vůbec nemusel stydět. On to měl úplně stejné.

Všiml jsem si, jak si mne při povídání o bederkách prohlížel. Jako by sám sbíral odvahu k něčemu nezvyklému a velmi důvěrnému. Kouzlo indiánského pokoje ale nakonec spolehlivě zapůsobilo i zde. Postavil se přede mne a pomalu se svlékl ze svých šatů. Na sobě měl pod kalhoty místo slipů indiánskou bederku bez flapů. Ručně šitá tanga, která měl na sobě od rána, a tedy i ve škole, byla v čitelném indiánském ladění. Po odložení svrchního oděvu mi přinesl desky, ve kterých byly velké fotografie z jeho posledního indiánského tábora. Dal mi je do ruky a opět si přede mne sedl na své místo na zemi. Listoval jsem v deskách fantastickými fotografiemi z jeho indianhobbyistického tábora. Byl jsem jako u vytržení. Ty fotografie byly úžasné. Příběhy a komentáře, kterými je můj kamarád ilustroval, byly nesmírně zajímavé. Fascinoval mne i samotný vypravěč. Spojení jeho opáleného a atleticky štíhlého zdravého těla s jeho lehkým oděvem mu nesmírně slušelo. Nemohl jsem si pomoci, s rozkoší jsem si ho prohlížel. Zprvu jen tajně. Později již bez tak striktního skrývání mého zájmu. Nevadilo mu to, naopak jsme měl pocit, že je mu to příjemné.

Naše indiánské sezení na beraních kůžích přerušil až příchod maminky mého kamaráda. Bez jakéhokoliv údivu nad úborem indiánského chlapce vstoupila po zaklepání do pokoje. Vedle nás položila na zem dva hrnky s čajem a v misce několik sušenek. Můj nový indiánský kamarád mne představil. Chvíli si pak spolu povídali o škole. Pak jsme oba poděkovali za čaj a sušenky a zase jsme osaměli. Pro mne to byl zážitek, který měl blízko k laskavé absurditě: nahý chlapec v odvážných indiánských tangách, jak sedí na zemi se svým bělošským kamarádem na beraních kůžích uprostřed prvotřídních indiánských fotografií, maminka krátce diskutující se svým synem matematiku a domácí úkoly; prudce bělošské téma v ostrém kontrastu s tou nejodvážnější indiánštinou, žádný údiv maminky nad odvážným úborem syna, z druhé strany zcela totožný přístup. Byla to absolutní sdílení otevřenost, která neměla praktických limitů. Naopak jsem měl pocit, že jediný údiv ze strany maminky směřuje právě mým směrem. By to právě můj bělošský oděv, který ji překvapil. Všechno bylo naopak.

Domů jsem šel jako ve snech. V indiánštině mého nového kamaráda jsem našel doslova poklad. Následující dny jsme si spolu o pozdních odpoledních hodinách prohlíželi další indiánské fotografie, vyráběli jsme spolu šípy s kamennými hroty, z březové kůry stromů jsme zkoušeli udělat stínítko k lampičce, odlévali jsme vosk do forem jako svíčky a vyprávěli jsme si o indiánech. Byla to směs historických faktů a zážitků z letních táborů.

Za několik dní nato se venku po několika chladnějších dnech opět rozzářilo slunce. Do kraje se vrátilo léto, které se ale již pomalu začalo barvit příchodem podzimu. Tehdy jsem si na zahradě u mého kamaráda poprvé na sebe oblékl mou bederní roušku. On udělal to samé. Měli jsme na sobě prérijní bederky s flapy, ve kterých jsme spolu jako dva indiáni šplhali po žebřících a sbírali ze stromů jablka. Sousedy tento výjev vůbec nepřekvapoval, zjevně již byli na indánštinu toho chlapce uvyklí.

Do mého lesa jsme to z domu mého kamaráda měli jen přes dve ulice, říčku, louku a sad. Když jsme sklidili jablka, tak jsme do lesa vyrazili bez převléknutí z indiánského. Šli jsme tam jako dva polonazí indiáni navléknutí jen do prérijních bederek. Jít po ulici jako indián v pouhé bederce byl velmi neobvyklý zážitek, který jsem ochutnal již v jugoslávském Blace. Z našeho odvážného rozhodnutí jít do toho lesa jen v našich bederkách přímo z domu mého kamaráda jsem dostával téměř závrať. Cestou jsme tehdy nikoho nepotkali, už ale jen ta možnost si mne svlékala z kůže v příjemné hrůze, kterou si na sebe hned poté oblékaly bubny mého nejvyššího vzrušení. Mohli jsme potkat někoho ze školy, spolužáka a nebo kamaráda. Právě toho jsem se obával a přitom mne právě tahle možnost nesmírně vzrušovala. I pro mého indiánského kamaráda to bylo nezvyklé. Na ulici ve městě jako takřka nahý indián ještě nikdy nebyl. Užíval si to stejně, jako já. Prošli jsme okrajem města a přechodem přes mělkou říčku jsme se ponořili do přirozeného zeleného světa indiánů.

Sad, louka a nakonec pak i ten les nebyl nijak zvláštním místem. Vlastně to ani nebyl les. Spíše to byly pásy houštin, ojedinělých velkých stromů, luk a zvolna zarůstající pole, za kterými bylo několik roklí ve svahu, který z výšky padal na břeh větší řeky. Až tam, vysoko nad řekou, se houštiny měnily v les. Můj kamarád to místo znal, navštěvoval ho ale jen málo a poslední rok vůbec. Překvapovalo mne, že tam nechodil tak, jako jako já. Jako indián tam byl vůbec poprvé. Terén nebyl snadno prostupný, byl to doslova labyrint, který na svém okraji nevypadal příliš vábně, zajímavým byl až dál od jeho okrajů. Ukázal jsem mu skládku, areál opuštěné továrny s vlečkou k nedaleké hlavní trati, několik nádherných mýtin bezpečně zamčených prstencem houštin, skálu nad řekou, několik opuštěných zahrad a zbytků skleníků, osamělý tovární cihlový komín na který se dalo vylézt a podobně.

Byl půvabně krásný den indiánského léta. Ve dvou významech; počasím i naší indiánskou hrou. Slunce nás hřálo na našich takřka nahých tělech. Naše oči nám hladila červeň jeřabin a záplava červených šípků. Po prohlídce místa jsme z několika řad šípkových houštin začali plnit dva pytle. Sbírání šípků není příliš zajímavou aktivitou, kterou by chlapci v našem tehdejším věku s radostí vyhledávali, v našem indiánském ladění návštěvy lesa nás to ale bavilo. Byl to doslova tanec nahých chlapců uprostřed ostrého trní; museli jsme si hlídat nahou kůži i náš lehký oděv, zejména pak oba flapy našich bederek. Hlídali jsme si i okolí, kdyby někdo šel kolem. Když je člověk prakticky nahý v lese, tak se v něm spínají pradávné instinkty. Sbírali jsme sice jen šípky, v té chvíli jsme ale byli i lovci a naše těla to věděla. Zpět z lesa jsme pozdě odpoledne každý nesli na ramenou pytel plný šípků. Situace se opakovala; průchod okrajem města k domu mého kamaráda byl ve výrazném indiánském stylu, který několik mladších dětí ocenilo užaslým pohledem. I s těmi neromantickými pytli na ramenou jsme vypadali jako opravdoví indiáni, kteří se vynořili z lesa. Oba jen v bederkách, oba štíhlí a výrazně opálení, oba s dlouhými vlasy... škoda, že jsme ssebou místo těch pytlů neměli luky, pak by to byla opravdu stoprocentní stylovka.

Příchod barevného podzimu se další dny a týdny hřál v indiánském dobrodružství, kterému jsme oba věnovali prakticky veškerý volný čas. Můj otec mé hobby plně podporoval, měli jsme spolu ale jasnou dohodu. Pokud jsem si plnil mé povinnosti ke škole a dokud jsem ze školy nosil dobré známky, tak jsem si mohl užívat indiánštinu podle libosti. Můj kamarád měl s rodiči tu samou dohodu. Oba jsme se snažili v tomto směru opravdu hodně, aby zde nevznikl žádný problém. Takovou motivaci jsem v životě k učení zatím neměl. Však se mi také hned výrazně zlepšil prospěch….

Na zahradě mého kamaráda se jednoho dne objevilo několik dospělých lidí, kteří tam za naší asistence postavili velký tee-pee stan, opravdový indiánský stan, který byl podle fotografií potvrzených vyprávěním mého kamaráda součástí posledního indiánského tábora. S jistým úžasem jsem se nepřímo dozvěděl, že ho staví pro nás dva. Poznal jsem je, byli to indiáni z fotografií indiánského tábora. Při stavbě stanu byli oblečení jako běloši, zatímco my dva jsme jim asistovali oblečení do pouhých bederek. Já měl na sobě provlékací bederku s oběma flapy, můj kamarád měl na sobě bederku jen s předním flapem nad indošskýma tangama. Ne, by to bylo důležité, vypadalo to ale opravdu zajímavě. Zajímavé bylo i to, že běloši staví tee-pee stran indiánským chlapcům. Došlo mi to už tehdy. Ty dospělé indiány obléknuté do bělošského oděvu jsem jako indián zaujal. Smáli se na mne přátelskýma očima a přistupovali ke mě, jako by mne znali už celá léta. Tím stanem, který nám dvěma dali na další měsíce plně k dispozici, mne vlastně přijali do svého indiánského kmene.

V tomto tee-pee stanu jsme se s mým kamarádem zařídili. V noci již nebylo teplo, přesto jsme v něm začali tu a tam přespávat. Otec mi to dovolil bez zaváhání a bez podmínek.

Dokud bylo hezké počasí, tak jsme spolu často chodili do nedalekého lesa, kde jsme v pouhých bederkách - ale někdy i v běžném chlapeckém bělošském oděvu - prozkoumávali skládku, houštiny a les až po břeh vzdálené řeky. Ukrytý půvab lesa postupně objevil i můj kamarád. Ten les se stal naším dvorním indiánským lesem. Ne proto, že by byl jediným v dosahu. On měl své kouzlo i se vším tím nepořádkem a opuštěnými stavbami. Chodili jsme tam, mimo jiné, střílet ze vzduchovky a z luků. V tom prvním jsem vynikal. V tom druhém zase vynikal můj kamarád. Vzájemně jsme se učili ovládat naše zbraně. Střelba z luku mne opravdu bavila, protože to bylo pro mně něco nového a byl to luk, indiánský artefakt. Lukostřelba chlapcům v pouhých bederkách sluší. Zejména slušela mému kamarádovi, který když měl v rukách šíp na napnuté tětivě, tak mne ten pohled na něj doslova naplňoval příjemným vzrušením. Cvičili jsme střelbu z obou typů zbraní, což byla zábava, které jsme nikdy neměli dost. Tehdy jsme v bezpečí těch houštin poprvé ochutnali i půvabnou krásu indiánských zápasů, které měli podobu indiánského řecko-římského stylu. Buď jen s holýma rukama a nebo s gumovými noži v rukou. Byli jsme při zápasení navolno a nebo jsme se přivázovali za několikametrové provazy ke stromu, případně ke dvěma stromům, kdy nám naše provazy vymezovaly plochu kontaktu. Byly to velmi vyrovnané zápasy, při kterých jsme na sobě měli vždy jen pouhé bederky. Zápasy občas končily svázáním poraženého a jeho přípravou na mučení. Přiznám se, že jsem se někdy porážce moc nebránil, jen abych se dostal do role svázaného zajatce. Být zajatcem indiánů mne svým zvláštním způsobem nesmírně přitahovalo. Můj kamarád zase preferoval být tím, kdo nepřítele přemůže, sváže a... trochu ho po indiánsku potrápí. Toto naše zápasení rychle získalo výrazně intimní příchuť, kdy bylo v tomto smyslu dovoleno doslova vše. Jak při zápase, tak při svazování zajatce a zejména pak při mučení, kdy se tělu zajatce dostávalo detailního zájmu vítěze. Začalo to vlastně už při našem prvním zápase. V jedné chvíli se obsahy našich bederek vzájemně opřely o sebe a jejich stav hovořil jasně: obě bederky zápasily s fyzickým projevem nejintimnějšího vzrušení nás obou. Víc se zde tomuto tématu věnovat nebudu, detailní publikování by nebylo vhodné, nestydím se ale za jedinou sekundu těchto našich aktivit. Naopak na to vzpomínám s radostí v srdci.

S koncem indiánského léta, v tomto smyslu tedy s koncem barevného podzimu, jsme přestali bederkařit mimo vyhřáté stěny našich domovů a našeho tee-pee. V zimě jsem se poprvé dostal mezi další indiány, kdy mne kmen mého kamaráda pozval na zimní táboření na Kosím potoce. Byly to čtyři dny strávené po indiánsku ve sněhu, při kterých jsem se indiánskému kmeni představil jako bratr mého indiánského spolužáka. Přijali mne mezi sebe nádherným obřadem. Na další léta jsem se stal členem tohoto indiánského kmene, ve kterém jsem vyrostl až do dospělého věku. Nejprve do dospělého věku v indiánském slova smyslu, když mi bylo patnáct. Má iniciace v indiánského lovce a bojovníka mým kmenem byl naprosto fantastický zážitek, kterému bych zde později rád předložil v samostatném textu. Vůbec jsem tehdy prošel celou řadou nesmírně zajímavých indiánských obřadů a zkoušek. Iniciace se netýkala jen mě, stejné obřady a zkoušky se mnou podstupoval i můj indiánský spolužák. Podruhé jsem jako člen tohoto indiánského kmene dosáhl dospělého věku, když mi bylo osmnáct. Opět jsme my dva byli podrobeni sadou zkoušek a obřady. U některých obřadů mohli být i děti, u jiných ne. I jako indiáni jsme stále podléhali zákonům bílého muže, takže některé indiánské zvyky a obřady se prostě za přítomnosti dětí nesmí dělat. Stejně tak, jako nelze u kůlu opravdově mučit a pak i upálit nepřátele. Někdy si říkám.... škoda. Dodnes jsem členem tohoto indiánského společenství. Té nástěnce ve škole vděčím za mnohé, byla doslova výhybkou do světů, kterým mé srdce rozumí jako oblak obloze. Škoda, že jsem prve u té školní prázdninové nástěnky tak rychle a tak definitivně nad mými spolužáky zlomil hůl. Jeden z posměváčků se do dvou let stal praktikantem indiánského tábora (v jiném kmeni) a dodnes je bederkář. Další z nich se mi pak po letech na školním srazu svěřil, že se mu ta indiánština chlapce na té nástěnce líbila ale že se to před ostatními styděl přiznat.

Bederky samotné se staly trvalou součástí mého šatníku. Používám je i když zrovna nejsem indiánem. Můj kamarád mi pvní dny po našem společném sezení u něj v pokoji půjčoval na zkoušku vlastní bederky ve všech variantách, které sám používal; indiánská tanga, indiánská tanga s předním flapem ale i klasické provlékací bederky s flapy. Za své jsem nakonec přijal všechny tyto tři typy. V každé z těchto bederek se cítím opravdu dobře. Tanga bederky se dají dobře nosit pod bělošským oblečením místo slipů, tanga bederky s předním flapem nejraději nosím v "soukromí" mého kmene a klasické provlékací bederky volím zejména pokud se dá čekat, že se jako indián budu pohybovat někde na dohled civilizace. Když po indiánsku protékám krajinou (skvělý výraz, opravdu zajímavé pojmenování putování krajinou) s bederkou u pasu, tak nejraději sahám právě po provlékací bederce s oběma flapy. Tedy většinou. Párkrát jsem si to protékání krajinou střihl i v avatarské bederce, ale i jen v tanga bederce a nebo i zcela nahý.

Třebaže mám mimořádně silné zážitky z mého indiánského kmene, tak Opuzen nikdy nezapadl do zapomnění. Naopak pro mne měl vždy mimořádný význam. Stal se pramenem mých bederkářských fantazií o tom, že se do bývalé Jugoslávie vrátím a že se tam na břehu moře svléknu opět jen do mé bederky. Neumím vysvětlit proč a co mne na té představě tak přitahovalo. Snad proto, že to tehdy bylo poprvé. Snad proto, protože přístup mého táty byl naprosto skvělý a nádherný. Snad proto, že jsem se v Opuzenu jako indián cítil opravdu dobře, v dobrém čase a na dobrém místě. Snad proto, že to místo vládlo jakýmsi kouzlem, které si našlo mé srdce. Snad proto, že jsem tam měl pod přikrývkou a pod hvězdama hluboké noci krásný zážitek s mou první dívkou, i když jen vzájemně skrz naše prsty a ústa. Snad proto, protože to je místo, ve kterém se poprvé dokonale propojilo mé mládí, mé sny a mé touhy. Přitom byl můj zážitek v Opuzenu ve srovnání s mou pozdější indiánskou linií života celkem banální bederkářskou událostí. Opuzenem to ale všechno doopravdy začalo.

Do Jugoslávie jsem se vrátil až po dvaceti letech, respektive do Chorvatska a Černé Hory, jako motorkář. S kamarády z motorkářské skupiny (žádný z nich není člen mého indiánského kmene) jezdíme nejen na společné víkendové výpravy po zemích českých ale i na společné dovolené. Alpy a Jaderské moře máme v našem listu letních výprav velmi vysoko.

Když jsem s mými kamarády na první naší společné dálkové výpravě projížděl skrz Opuzen, tak jsem už byl připraven. Ve věcech jsem měl přibalenou prérijní bederku. Celá má tlupa pokračovala dál do Dubrovníku do smluveného kempu. V Opuzemu jsem se vymluvil na to, že bych zde rád navštívil starého přítele. Tlupa tedy jela dál beze mne s tím, že je pak večer najdu v daném kempu. Tehdy jsme už měli mobilní telefony, přesto jsem nahlásil náčelníkovi časový plán a trasu mého trhnutí. Pro jistotu a jako vždy v takových případech.

Tlupa za hřmotu motorů odjela a já zůstal na silnici sám. Měl jsem před sebou deset hodin, na které jsem se těšil prakticky od dětství. Celá dlouhá léta jsem věděl, že se do Opuzenu jednou vrátím. Věděl jsem, že to bude v indiánském stylu. A najednou to bylo tady. Má bederka se měla stát strojem času. Zpět do těch skvělých mladých let samotného úsvitu věku indiánů...

Mým kamarádům jsem vlastně ani nelhal. Opravdu jsem chtěl navštívit toho rybáře, který mne a mého tátu vzal tehdy na moře. Snad dvě hodiny jsem pomalu projížděl křížem krážem deltou Neretvy. Nespěchal jsem. Užíval jsem si každého metru těch silnic a jejich okolí.

Bylo to půvabné místo, i když bylo trochu jiné, než jak jsem si ho pamatoval. Na tyto změny jsem byl připraven. Čekal jsem je, přesto mne každá z nich znovu a znovu uměla překvapit. Většinou pozitivně. Rákosí mi připadalo, že je mnohem vyšší, než bylo. Silnice měly vesměs nový povrch. Břeh protějšího poloostrova mi připadal mnohem blíž, než jak jsem si ho pamatoval. Okolní hory mi připadaly mnohem nižší a vzdálenější. Zahrady a pole plné zeleniny byly upravenější a rozsáhlejší. Malé rybářské vesničky si zachovaly svůj tradiční styl, na nich se nezměnilo nic. Pláž, kde jsme grilovali při oslavě narozenin, byla pocitově mnohem užší, i když byla nepohybně stále stejná, jako kdysi. Kouzlo příběhu noční hry indiánského chlapce a indiánské dívky (s přidanou hodnotou nesmírně příjemných vzájemných doteků) tam bylo stále přítomno. Bylo stále součástí toho písku a konejšivého šumu pomalu lámaných vln o břeh. Velmi příznivý dojem nekazily ani mořem vyplavené plastové odpadky, které se tu tam válely v písku, jak je tam vynesly vlny při poslední bouři. Kemp tam stále byl. Pamatoval jsem si ho trochu jinak, byl to ale určitě on. U kempu jsem zaparkoval motorku a najedl jsem se v místní hospůdce. Pak jsem se u motorky převlékl jen do pouhé bederky (provlékací bederka s oběma flapy, úzké provedení) a podél moře jsem se vydal k ústí Neretvy.

Cítil jsem se velmi dobře. Bederka mi na nahém těle byla opravdu příjemná. Horký písek byl horký tak akorát, aby to bylo ještě příjemné. Slaný vítr z moře chladil mou nahou kůži. Cítil jsem v něm vůňi moře i blízké řeky. Tuto vůni mám spojenou s indiány tím nejintimnějším způsobem. Stále jsem měl štíhé atletické tělo, za mou bederku jsem se tedy v tomto ohledu před lidmi nestyděl. Cestou jsem jich potkával dost na to, abych se necítil zcela sám a zároveň nikdy ne tolik, aby mne rušili při mém rozjímání. Vlastně mi vadily jen dvě věci. Neměl jsem tak dlouhé vlasy, jako tehdy, když jsem na té pláži byl poprvé a neměl jsem luk. Luk a šípy si často beru jako indián při protékání krajinou, i když je taková věc vlastně zbytečná a překáží. Překáží ale naprosto krásně... Celé ty roky jsem si s rozkoší představoval, jak se vrátím do Opuzenu, a jak se tam opět převléknu jen do mé bederky a jak si ponesu velký luk s toulcem šípů. Luk se na motorce převáží opravdu špatně a tak jsem tam byl poprvé bez luku. Při dalších návštěvách jsem luk měl, když jsem tam projížděl autem jako servisní podpora tlupám motorkářů. A pak to byl…. s tím lukem a šípy… naprosto dokonalý zážitek, zvlášť, když jsem jej začal naplno sdílet i s mými kamrády z motorek, viz dále v textu.

Na konci řeky Neretvy je velmi mělké moře. Při mém prvním návratu tam na jeho břehu byly desítky lidí, kteří se připravovali na windsurfing a nebo kteří se jen dívali na ten krásný tanec mladých lidí nad vlnami moře. Vítr si hrál na moři s dvacítkou barevných plachet, které Létaly nad labyrintem okolních mělčin. Sedl jsem si písku a díval jsem se na to krásné divadlo. V té chvíli jsem byl opravdu šťastný. Dosáhl jsem stavu jakési zvláštní meditace. Naprostého klidu duše. Přestal jsem vnímat pozornost lidí, které jsem překvapoval mým nezvyklým úborem. Byl jsem tam jen já, mé vzpomínky, můj příjemný oděv, moře a ty barevné plachty na něm. Byl tam se mnou i můj otec, cítil jsem jeho přítomnost. Tehdy jsem mu do oblak nad mořem poděkoval za to krásné dětství, které mi v půvabné laskavosti a upřímné lásce věnoval.

Když jsem se chtěl po hodině zvednout a jít zpět, tak mne zastavilo několik lidí, kteří se se mnou dali do řeči. Zvědavě se mne ptali na můj zvláštní oděv. Řekl jsem jim, že to je indiánská bederka. Že tohle místo jsou pro mne mé indiánské prérie… Můj příběh je zaujal. Chvíli jsme se pak ještě bavili i o jiných věcech, pak už byl ale čas jít. Rozloučil jsem se s nimi a vydal se zpět k mé motorce. Pokud se focením krade duše, jak věřili někteří indiáni, tak mne tam toho dne tamní lidé okradli na tisíc dalších životů… Ne poprvé a zdaleka ne naposled.

Po návratu ke kempu jsem se u motorky převlékl zpět do silničního. Jet na silniční motorce v pouhé bederce jako indián je krásnou fantazií, která je však v reálném světě nebezpečnou pitomostí.

Před cestou do Dubrovníku zbývala ještě jedna věc. Blace. Na městečko Blace jsem byl opravdu zvědavý. Poprvé jsem tam byl jako prakticky nahý indánský kluk, podruhé v motorkářském oděvu. Bederku jsem tentokrát radeji nechal v úložném prostoru motorky. Na to zaklepání na dveře rybáře jsem myslel po několik posledních let. Byl mi nesmírně sympatickým. V devadesátém roce jsme byli spolu sotva čtyři hodiny a přesto na mne udělal opravdu veliký dojem. V očích měl moudrost moře. Byl plný laskavosti a zároveň v něm byla síla, která budila respekt. Když jsem klepal na ty jeho dveře, tak jsem už věděl, že je něco velmi špatně. Dům vypadal opuštěně. Zeptal jsem se místních a ti mi řekli, že rybář je již mrtev. Dokonce mi ukázali jeho hrob. Seděl jsem tam u jeho hrobu a poprvé po letech jsem plakal. Celé ty roky jsem si lámal hlavu nad tím, jak se vlastně jmenoval. Znal jsem jen jméno jeho syna. Jméno rybáře jsem se dozvěděl až z jeho náhrobku. Třeba právě seděl s mým tátou v nějaké té nebeské rybářské lodi, na kterou se za nimi jednou z moře života také vyšplhám, až přijde i můj čas. Už tedy mohu jen snít o tom, jak si spolu pod modrou oblohou Dalmácie opět podáme ruce, jak si popovídáme, jak mi ukáže svou loď a jak si spolu sedneme u grilu jako přátelé. Vedlejší hrob patřil tomu chlapci, se kterým jsem plaval v moři za lodí jeho otce a kterému jsem pak hned po návratu z Jugoslávie poslal ty fotografie, jak si přál. Nikdy mi už neodepsal zpět. Vlastně ani nevím, jestli mu ten dopis byl doručen. Rád jsem si vždy představoval, že ten dopis dostal. Rok jeho smrti odpovídal pozdějším válečným letům po rozpadu Jugoslávie.

K večeru jsem opět osedlal můj stroj a vydal jsem se za mými přáteli do Dubrovníku. V domluveném kempu jsme se sešli a naše společné dobrodružství pokračovalo. Měl jsem pro ně jedno malé překvapení. Když jsem si začal stavět stan, tak jsem se svlékl jen do mé bederky. Byl krásný horký večer. Můj indiánský oděv se do něj dokonale hodil. Byl dostatečným až do půlnoci a pak jsem už šel spát. Jak jinak, po indiánsku. Bylo to poprvé, co mne takto viděli a zdaleka ne naposledy...

Další roky jsem mou Tlupu cíleně zval do indiánské delty Neretvy. Stalo se to naší tradicí. Strávili jsme tam vždy den a nebo i dva. Poprvé jsem tam byl za obederkovaného indána jen já, další roky se ke mě přidali i ostatní. Nejen tam. Indiánštinu jsme si na sebe začali - tu a tam - oblékat i na jiných místech pobřeží Chorvatska. Bederky se staly součástí naší motorkářské tlupy. Ne příliš pravidelně, jsou ale dny a místa, kdy si bederkaření v Chorvatsku a někdy i v Alpách užíváme opravdu do sytosti. Vlastně je zvláštní, že v Česku u sebe na motorkách bederky ve výbavě nevozíme. Možná jsou naše výpravy po zemích českých příliš krátké, nebo bederky pokládáme za speciání výbavu jen na cesty k moři a do vzdálených hor, nebo snad obojí dohromady. Pokud by se chtěl někdo zeptat, tak odpovídám: u členů naší Tlupy frčí provlékací bederky s flapy. Z této tradice občas děláme s jedním mým kamarádem krok stranou k bederkám ala Avatar (2009), většinou ale v tomto držíme se zbytkem naší Tlupy basu.

Mám jednu velmi zvláštní fantazii, která by se snad i dala realizovat. Představuji si, jak má Tlupa přijede na motorkách do našeho letního indiánského tábora, jak zaparkují své hřmotné mustangy u tee-pee stanů, jak se svlékou do bederek, jak si k nám přisednou k ohni a jak s námi stráví několik dní v našem indiánském stylu. Vyšší verze této fantazie pak vypráví o tom, jak se náš indiánský letní tábor postaví na břehu moře v deltě Neretvy a jak za námi na několik následujících dní přijedou mí kamarádi z motorkářské Tlupy, do pěti minut po vypnutí motorů všichni v pouhých bederkách...

Poznámky pod čarou:

S dívkou z Opuzenu z roku 1990 jsem byl dalších pět let v písemném kontaktu. Pak spojení vychladlo. Nedávno jsme spolu opět navázali spojení přes počítač. Indiáni se jí stále moc líbí, na Opuzen ráda vzpomíná a ráda by se se mnou zase setkala. Tak uvidíme, rozhodně nejsem proti.

Začátkem dalšího školního roku jsme na tu školní nástěnku dali s mým indiánským kamarádem z vedlejší třídy naše společné fotografie z indiánské tábora. Tentokrát se spolužákům tyto fotografie líbily, přestože byly o tom samém jako prve před rokem. Fotografie tam vydržely ani ne dva dny, než je někdo opět ukradl, nebo podle současného slovníku - odklonil. Za celou tu dobu tradice letní prázdninové nástěnky žáků se z ní ztratily, pokud vím, snad jen ty indiánské fotografie. Tehdy jsem už byl členem velkého indiánského kmene a tak jsem další kamarády, které bych si přál zasvětit do indiánštiny, vlastně už ani nehledal. Opět škoda, nejméně u dvou mých kamarádů ze třídy by to za ten pokus rozhodně stálo. Jak ten první rok, tak i ty pozdější roky...

Žiji zatím sám, nemám družku, ani nemám děti. Indiáni mi dali několik zajímavých partnerek, také mi je ale nakonec i vzali. Za obojí, a zejména pak za to druhé, indiánům upřímně děkuji. :)

This page is part of a website project dedicated to loinclothed theme.
Homepage is here.