Uprostřed devadesátek jsem jako dítě školou povinné začal chodit do různých zájmových a sportovních kroužků. Zkusil jsem si postupně judo, atletiku, fotbal, plavání, cyklistiku, jachting, hudební kurzy, kurz kreslení a několik dalších takových aktivit. Většinou to bylo jen na zkoušku. Ochutnal jsem to, naučil jsem se základním dovednostem, chvíli jsem tomu dal šanci a pak jsem šel zkusit zase něco jiného. Nakonec jsem se našel zejména v plavání, kterým jsem se doslova proplaval dětstvím až do dospělosti.

Tento příběh ale není o mé sportovní kariéře. Tento příběh je o velmi zvláštním a netradičním objevování bederkařiny, kterou ostatně dodnes, tak jako mnozí zde, stále praktikuji.

Vrátím se zpět ke kurzu kreslení, kterým mé bederkaření začalo. Kurz kreslení jsem začal navštěvovat v šesté třídě mé základní školy. Polovinu roku jsem tehdy jednou a někdy i dvakrát týdně chodil po večerech do budovy mé školy, kde jsem od paní učitelky výtvarné výchovy dostával extra hodiny kreslení. Na tento kurz jsem docházel s několika dalšími spolužáky a spolužačkami z několika tříd stejného ročníku. V prázdné škole jsme se tehdy na kurzu mohli svobodně pohybovat po učebnách a po kabinetech. Pokaždé jsme byli spolu v jiné místnosti, v tělocvičně nebo v chodbě, na školní zahradě a nebo i mimo areál školy. Stačila nám jen deska na kreslení, papír a několik tužek. Specialitou naší učitelky byla právě kresba tužkou, ve které byla opravdu velmi dobrá. Začal jsem naprostými základy kreslení. Postupně jsem se prokousával od jednoduchých technik a od jednoduchých objektů až po komplikovanější techniky a těžší objekty. Trochu talentu jsem projevil, výrazněji jsem ale neoslnil. Kreslení mne ale i tak bavilo.

Později jsem dostal nabídku vyzkoušet si oddílové/závodní plavání, které bylo většinou v kolizi s termíny kurzu kreslení. Musel jsem se rozhodnout jen pro jednu variantu a já se nakonec – zprvu poněkud nejistě - rozhodl pro plavání. Později jsem zjistil, že to bylo dobré rozhodnutí. Plavání mi šlo přeci jenom mnohem lépe, než to kreslení.

Pro plavání jsem měl přirozený talent a vodu jsem miloval. Na kurz kreslení bych tak možná i rychle zapomněl, kdyby mne na chodbě školy po pár týdnech od přestupu k plavání nezastavila jedna z dívek z mého bývalého kurzu. Oslovila mne s tím, jestli bych jí byl ochoten dělat odpoledne po škole model. Bez obalu mi řekla, že jí líbím a že by si mne ráda nakreslila. Její nabídka mne potěšila. Koho by nepotěšilo, když se mu pochválí fyzické tělo a tuto poklonu hned nato následuje žádost o (na)kreslení. A zvlášť od tak pohledné dívky, jako byla ona. Pochopitelně jsem s kreslením souhlasil.

Spolu jsme se znali nejen z kurzu kreslení. Chodila do vedlejší třídy stejného ročníku. Byli jsme tedy, řekněme, nevlastní spolužáci. Tato dívka mi byla velmi sympatická. Ten hlavní důvod, proč jsem prve váhal ukončit kurz kreslení ve prospěch plavání, byla zejména ona. Byla krásná a inteligentní. Mé oči si jí tajně nacházely, když se nedívala. Líbila se mi tak, jak se jen může dívka líbit chlapci. Zejména při školních hodinách plavání, které byly, tu a tam, sdílené oběma našimi třídami. V plavkách a ve vodě jí to nesmírně slušelo.

Do toho dne, kdy mne požádala o to, abych jí byl modelem, jsem si myslel, že jsem pro ní jen jeden z mnoha dalších chlapců ve škole. Tehdy mne poprvé napadlo, že jsem jí možná stejně tak sympatickým i já, jako byla ona mně. Už jen tato samotná (a ve své podstatě velmi odvážná) představa mi udělala nesmírnou radost.

Naše dohoda byla jasná: po vyučování jsme se měli spolu setkat v jedné z prázdných školních tříd. Tak se také stalo. Sedli jsme si proti sobě, mezi námi byla jen školní lavice. Škola byla neobvykle tichá, postrádala ten obvyklý dopolední ruch. Ta chvíle měla svůj zřetelný půvab. Dívka si na arch papíru kreslila mou ruku, kterou jsem měl položenou na lavici. Mlčeli jsme. Celou hodinu jsme spolu promluvili jen několik vět. Přesto jsem se doslova hřál v jejím přátelství a pozornosti. Kreslení bylo příjemným zážitkem pro oba. Už na kurzech kreslení jsme se navzájem takto malovali, tohle ale bylo jiné. Její oči doslova hladily mou ruku. Pro mne to byl téměř hypnotický zážitek. Tužka dívky za následující hodinu vykouzlila na původně prázdném papíře dokonalou kresbu mé dlaně, prstů a zápěstí. S rozkoší jsem tehdy přijal fakt, že si do desek zakládá kousek mého těla, který si pak odnesla domů.

Když mne za několik dní - poněkud nejistě a s omluvným úsměvem - požádala o totéž, tak jsem poznal, že jsme na počátku zvláštního přátelství, které se už brzy mělo hřát v doslova neomezené důvěře.

Tímto naše tiché a velmi soukromé kreslící seance začaly. Staly se naším společným tajemstvím a společným hobby. Školní prostředí nám v odpoledních časech nadcházejícího konce zimy poskytlo pro kreslení svůj azyl, naprosté soukromí a klid.

Hřáli jsme se v příjemném platonicky-intimním vztahu, který stál na pomezí vztahu bratra se sestrou a zamilovaného páru. Nedrželi jsme se za ruce, nepsali jsme si básně, nelíbali jsme se, nepovídali jsme si zamilované řeči a vůbec jsme nedělali nic z toho, co mladé páry dětských lásek tak nějak přirozeně dělají. Naše vzrůstající přátelství a společné sdílení příjemného času se striktně drželo na půdorysu kreslení, kdy jsem byl modelem a ona byla tím, kdo dokonale ovládal papír tužkou.

Během těchto našich prvních odpoledních sezení si dívka kreslila mé ruce, tvář z profilu a pak i z čelního pohledu, detail nosu, ucha, oka, a pak i celou hlavu i s rameny. Při tom posledním jsem se v té prázdné škole poprvé svlékl do půli těla. Byl to zvláštní, svým způsobem znepokojivý a přesto velmi příjemný pocit. Mé fyzické tělo se koupalo v detailní pozornosti té velmi pohledné dívky a já si to s rozkoší užíval. Pohyby tužkou nad papírem byly doslova meditační.

Po dokončení kreslení jsem se vždy cítil naprosto relaxovaně a uvolněně. Jako bych byl po dobré koupeli a dobré masáži zároveň. Tehdy jsem byl spíše stydlivým chlapcem a přesto jsem tyto stále odvážněji laděné schůzky přijímal s rozkoší, ve které stud neměl mnoho místa. Jako by tento můj stud zůstával bezpečně za těsnou hranicí tohoto našeho společného mikrosvěta kreslení.

Svléknutým tričkem se odstartovala série kreslení mého nahého trupu. Mé nahé torzo bylo kresleno z různých stran; s hlavou a s pažemi, jindy jen s fokusem na žebra, na páteř, nebo jen na lopatky. Veškeré tyto kresby by se daly bez dalších úprav publikovat v jakékoliv učebnici anatomie, jak byly přesné, propracované a dokonalé.

Jako její model jsem takto strávil celé hodiny, které patří k těm vůbec nejpříjemnějším zážitkům v mém životě. Nenudil jsem se ani jedinou chvíli, třebaže jsme spolu při tom takřka nemluvili. Já jsem jen seděl a nebo stál. Ona si mne kreslila. Toto naše počínání mělo jistý půvab i v tom, že jsme oba věděli, že by nebylo dobré, aby nás při tom v té třídě takto někdo nachytal. Bylo to naše tajemství.

Pak jsme po několika týdnech takto společně strávených ve škole zjistili, že se třídy začaly po vyučování zamykat. Do školy přišel nový školník a s ním se začala zavádět i nová pravidla. Do tříd jsme už nemohli. Jediné místo, kde jsme mohli spolu ve škole pokračovat, byla tělocvična, do které zůstával vstup v pozdních odpoledních hodinách i nadále volný. V tělocvičně mé figury dostaly dynamiku. Před prvním kreslením v tělocvičně jsem byl požádán, abych se svlékl jen do mých trenýrek z atletiky. Schován za cvičebním nářadím jsem se převlékl. Má kamarádka si mezitím po odložení desek a tužek vytáhla do středu tělocvičny několik žíněnek, na kterých si začala zkoušet gymnastické cviky. Mohl jsem na ní nechat oči. Pak jsem se k ní připojil. Byl to dokonale půvabný okamžik, na který dodnes vzpomínám jako na nádherný sen. Celá ta tělocvična byla jen naše. Voněla dřevem, svobodným prostorem a svobodným časem, který patřil jen nám. Neexistovaly žádné svazující konvence a žádné příkazy, kterým bychom podléhali. Tuto svobodu a radost z pohybu jsme si vyloženě užívali. Šplhali jsme po tyčích, lanech a žebřinách, hráli jsme si se zavěšenými kruhy, běhali jsme a dováděli až téměř do vysílení. A pak, po chvíli odpočinku, si mne začala kreslit. Držel jsem se tyče, jako že po ní šplhám. Kreslila mne po celou jednu hodinu, která mi utekla, jako by to bylo deset minut. Deset krásných pocitových minut, které se pak v té tělocvičně další dny opakovaly ještě mnohokrát. Byl jsem postupně nakreslen jako fobalista (míč zastupoval zapomenutý kbelík), jako lidský pták zavěšený v kruzích (pro mne to byl tehdy fyzicky zdaleka nejnáročnější výkon v tomto směru, nezkrátil bych to ale ani o jedinou sekundu), při šplhání po žebřinách, v různých sedech na žíněnkách a v gymnastických figurách.

Ani v té tělocvičně nás tehdy při tom kreslení, kupodivu, nikdy nikdo nenachytal. Neumím si představit, jak bychom vysvětlovali, proč tam jsme, proč tam jsem prakticky nahý a co že tam spolu vůbec děláme.

Pak se jednoho dne tělocvična stala stejně nedostupnou, jako prve ty zamčené třídy. Měli jsme stále ještě několik zajímavých nápadů, které jsme v tělocvičně nestihli realizovat. Chvíli jsme uvažovali o našem novém útočišti. Nakonec mne má kamarádka pozvala k sobě domů, kde jsme byli spolu sami. Tam mne po chvíli rozpaků požádala, abych se z mého oděvu, což byly kalhoty a košile, opět převlékl jen do mých trenýrek z tělocviku. Její návrh provázel plachý úsměv, který dokonale ilustroval tu zvláštní chvíli a změnu prostředí. Již jsme nebyli na neutrální půdě školy. Přesunem do jejího bytu se naše kreslení poprvé stalo čitelně intimní záležitostí.

Nechala mne v pokoji na chvíli samotného, abych se mohl v klidu převléci do mého lehkého atletického úboru. Byl to ten nejpodivnější zážitek: převlékat se v pokoji té krásné dívky, zatímco ona stála za dveřmi. Pak si mne začala kreslit. Měl jsem představovat mladého atleta, který drží v ruce oštěp. Nebylo to pro mne příliš těžké; stál jsem v trenýrkách u bílé stěny s bočním nasvícením stolní lampičkou a v ruce jsem držel násadu od smetáku opřenou o skříň kvůli stabilizaci. Za jakékoliv jiné situace a před kýmkoliv jiným by mi to celé bezpochyby připadalo komické, ne však před tou dívkou. V tom pokoji jsem si opravdu připadal jako antický atlet, který má v ruce poctivý oštěp. Kreslení trvalo hodinu a jako obvykle se jí ten obrázek povedl. Skvěle jsme si to oba užívali.

Do té doby jsme tradičně při kreslení mlčeli. Povídali jsme si jen před a nebo po kreslení. Toho dne jsme toto naše nepsané pravidlo poprvé porušili. Začali jsme si povídat o škole, o našich zájmech, o prázdninách, o filmech, o našich snech, o našich radostech i o nesnázích, o kamarádech, o nedávné škole v přírodě, a vůbec o našich životech. Svěřovala se mi jako velmi dobrému příteli a já se přistihl, že dělám to samé. Nechávala mne nahlédnout do svého dívčího světa a já ji zase nechával nahlédnout do toho chlapeckého. Začala mne při kreslení doučovat některé předměty, ve kterých jsem byl ve škole slabší. Při kreslení mne učila zejména angličtinu, ve které jsem ve škole nebyl zdaleka tak dobrý, abych nabídku doučování mohl odmítnout. Na oplátku jsem jí doučoval zeměpis a dějepis. Oba tyto předměty mne hodně bavily. Byla to doslova exploze vzájemné důvěry a přátelství. Obojí získalo druhý dech. Důvěrné kouzlo ala „holič a jeho zákazník“ dokonale fungovalo. Domácí prostředí mělo na nás v tomto smyslu opravdu zajímavý účinek.

Naše role se uměly i prohodit. Tužky jsem se někdy chopil já a ona byla mým modelem. Mé kresby nebyly zdaleka tak dobré, já se ale snažil.

Myslím, že právě tehdy jsem nakreslené obrázky začal doplňovat psanými příběhy. Rád jsem si psal povídky a příběhy. Tohle byla pro mne dokonalá příležitost, jak se také zapojit do díla. Založili jsme tradici, kdy jsem na další kreslení vždy přinesl na jednom listu formátu A4 rukou psaný příběh k předchozí kresbě. Mé texty se jí zjevně velmi líbily. Přikládala si je pak k obrázkům jako jejich nedílnou součást. Ona kreslila, já dodával texty.

Věděl jsem, že si přeje, abych z jejího bytu po kreslení zmizel dřív, než se objeví její rodiče a nebo sourozenci. Po kreslení jsem se tedy vždy rychle převlékl zpět do mého civilního oděvu a s odchodem jsem rozhodně neotálel. Beztak jsem pak míval hned poté hodiny plavání v mém sportovním oddílu, které jsem nesměl a ani nechtěl promeškat. Utíkal jsem před rodiči mé kamarádky z kreslení přímo do bazénu. Nemohlo být lepšího motivu k odchodu, než zmizet včas... a hned poté být včas. Ona to měla podobné, jen ji místo plavání zpravidla čekalo kreslení ve školním kurzu.

Jednou a nebo i dvakrát týdně jsem takto chodil do jejího bytu. Naše sezení trvala od jedné po dvě hodiny. Nejprve si mne kreslila jen v jejím pokoji. Pak mne začala brát i na půdu nad bytem. Zpravidla mne tam osvětloval jeden vikýř, zatímco druhý zase svítil na papír mé kamarádky. Ta půda měla magickou atmosféru, která našim kreslícím seancím dodávala atmosféru jako z Harry Pottera, Nekonečného Příběhu a Letopisů Narnie zároveň.

Později, když jsem se měl na té půdě na začátku jednoho z dalších kreslení opět převléknout do atletického, tedy do trenýrek, tak mne s čitelným ruměncem ve tváři požádala, abych si na sebe vzal jen mé slipové plavky. Ty jsem obyčejně míval při kreslení sebou kvůli plavání. Souhlasil jsem, ten nápad se mi samotnému moc líbil. Tehdy jsem se do mých plavek převlékl přímo před ní, zatímco si připravovala papír a tužky. Pro mne rozhodně nebylo běžné být před spolužačkami nahý, vlastně jsem takovou zkušenost do té doby neměl. Když se to stalo, tak jsem byl až překvapený, jak to bylo snadné. Byl to krásný zážitek; stát nahý před dívkou a nestydět se. Vlastně mi to bylo nesmírně příjemné, zvláště, když jsem poznal, že se jí nahý opravdu hodně líbím. Nemusela mi to říkat, tohle se prostě pozná.

Pak už chyběl jen ten poslední krok, který se přímo nabízel: nechat se nakreslit zcela nahý. Oba jsme to chtěli a přesto jsme to stále odkládali. Trochu jsme se toho obávali, protože tohle už bylo opravdu hodně odvážné. Stalo se to právě na té půdě. Když jsem si chtěl po svléknutí mého oděvu opět obléknout mé plavky, tak mi tyto plavky s výmluvným úsměvem odebrala z ruky. Mé tělo se hned poté stalo předmětem velmi detailní intimní kresby.

Naše kreslení mělo půvabný vývoj, na který dnes vzpomínám s úsměvem na rtech. Naše zážitky nebyly zdaleka jen o tom malování a vlastně ani o tom, že jsem se svlékal před dívkou, která mé tělo začala poznávat – a to doslova – skrz oba konce tužky. Ostrým koncem si mne kreslila a tím tupým si mne stále častěji a stále odvážněji „rovnala“. Poprvé jen přes plavky, později si mne její tužka nacházela i po svléknutí z mých plavek. Jejich původní obsah na tyto doteky reagoval velmi zdravě a přirozeně. Však se také několik obrázků věnovalo zejména jistým intimním projevům vítězství krve chlapeckého těla nad gravitací. Byl to náš společný mikrosvět naprosté důvěry a přátelství, jaký si jen mezi chlapcem a dívkou v těsně před-pubertálním věku lze představit.

Pak tomuto našemu kreslení přesto začal – vůbec poprvé - docházet dech. Scházeli jsme se spolu a přitom jsme se vůbec nemuseli kreslit. Naše přátelství začalo získávat podobu, která byla bližší přátelství dvou chlapců, než přátelství chlapce a dívky. Byla nesmírně pohledou dívkou, duši měla ale spíše chlapeckou. Líbili se jí chlapci, což jsem během malování velmi bezpečně poznal, jinak ale měla myšlení spíše chlapecké, než dívčí. Měla odvahu, měla spoustu zajímavých chlapeckých nápadů. Měla mimořádně velkou fantazii. Byla víc mým kamarádem, než kamarádkou. Stala se mou nejlepší kamarádkou, tedy vlastně kamarádem v dívčím těle.

Tehdy jsme spolu začali objevovat les. V lese jsme si stavěli naše základny pro další dobrodružství v kraji; vetšinou měly podobu primitivních bunkrů a srubů. Zasvěcovala mne do tajemství bylin, skrz ní jsem objevil kouzlo železnic, jezdili jsme spolu na kole, chodili jsme spolu plavat, další roky jsme se nechávali na Mikuláše honit po ulicích čerty, sbírali jsme kameny do naší malé společné kolekce mladých geologů, doslova jsme ujížděli na Star Treku, spolu jsme trávili spoustu času v dílně mého dědy, kdy jsme vytvářely různé věci; od polic na knížky až po vylepšení našich kol. Spolu jsme objevovali tehdejší mladý svět PC, který každým rokem vyvrcholil brněnským Invexem, hráli jsme si jako radioamatéři, dělali jsme spoustu věcí společně a… tu a tam jsme se i nadále kreslili. Kreslení tužkou na čistý papír jsme posléze začali doplňovat kreslením přímo na tělo po indiánsku, viz dále v textu.

Skrz mou kamarádku jsem se začínal seznamovat i s indiánštinou. Má kamarádka byla členkou smíšeného oddílu, který se na letních táborech, tedy zpravidla, věnoval tématu indiánštiny. Často mi o těchto táborech vyprávěla. Ukazovala mi fotografie, různé táborové mapy a artefakty, které si z táborů a z oddílových akcí přivezla. Indiánství – a zejména indiánství podané mou kamarádkou – mi bylo velmi sympatické. Byla výrazně spojena s indiánským světem, který se mi skrz její zážitky a vyprávění začal líbit také. Indiánské bederky v oddíle ale nepoužívali. Bederky jsme spolu objevili zcela jinak.

Indiánské téma nás tehdy na chvíli vrátilo zpět k tomu kreslení, které jsme v té době již zdaleka nepodnikali tak často. V této indiánské sérii si mne má kamarádka nejprve zkoušela kreslit obléknutého do indiánských kalhot a indiánské košile. Obojí mi půjčila z vlastního indiánského šatníku. Nebylo to úplně ono ale zkusili jsme to. Vrátili jsme se tedy opět k nahotě, kterou později zpravidla doplňovala čelenka a ptačí pero vetknuté do vlasů. Často jsme to doplňovali různými talismany na krk, řemínky kolem zápěstí a kotníků. Byl jsem kreslen jako stojící a nebo klečící indiánský chlapec, s napnutým lukem, na hřbetě koně (kůň byl zastoupen jedním z nízkých vodorovných trámů půdy), při skrývání za kamenem jako zvěd (kámen byl zastoupen židlí a kouskem látky), při rozdělávání ohně za pomoci tětivy luku, jak si opékám maso, jak házím tomahawkem (sekerou), jak pluji na kánoi po řece (seděl jsem uprostřed půdy v laminátovém kajaku), jak si maluji na tělo válečné barvy, jak stavím tyče tee-pee a podobně.

Indiánství jsme si záhy začali brát i do lesů. Užívali jsme si tam tématicky laděných her, které byly vystavěny z kamenů naší fantazie. V lese jsme náš společný čas neztráceli kreslením. K tomu jsme se vraceli jen pod střechou půdy domu mé kamarádky a nebo později v mém bytě. Kreslení v bytě mé kamarádky se stalo vyloženě riskantní záležitostí. Několikrát se stalo, že jsme tam při tom byli téměř odhaleni rodiči dívky a nebo i jejími sourozenci. U mě doma to bylo v tomto smyslu mnohem bezpečnější, nebo jsme si to aspoň zprvu mysleli. Než nás naši rodiče a sourozenci stačili odhalit – a jednou to bylo opravdu o fous - tak se naše kreslení podruhé zarazilo v rozletu. Dílem za to mohl nedostatek času, dílem za to mohla jeho nevhodná synchronizace a svým dílem za to mohla i jistá rutina. Hodně mne zaměstnávala škola, oddílové aktivity a plavání. Má kamarádka to měla podobné. Najít společné volné okno k dokončení zamýšlených obrázků naší indiánské série byl stále větší problém, až jsme se prakticky přestali oddávat kreslení úplně. Veškerý volný čas, kterým jsme spolu disponovali, jsme raději věnovali našim hrám v lese a vůbec našim společným koníčkům.

Tehdy se má kamarádka dostala pár týdnů před letními prázdninami do kurzu mezi velmi nadané mladé kreslíře a kreslířky se specializací na kresbu tužkou. Stalo se to její prioritou, kterou jsem plně respektoval a kterou jsem jí upřímně přál. Byla to těžká liga z půdy umělecké univerzity a pod patronací jedné z tamních profesorek. Má kamarádka tam byla zdaleka nejmladší. Přijetím do tohoto kurzu se splnil její velký sen.

A právě tehdy, když byly letní prázdniny již na dohled, jsem se stal modelem této kreslířské elity.

Byl mimořádně horký podvečer. Vracel jsem se domů na kole, když jsem na ulici potkal mou kamarádku. Zastavil jsem u ní. Dozvěděl jsem se, že jde na kurz kreslení. Sesedl jsem z kola a pěšky jsem jí doprovodil k nedaleké budově univerzity, kde se tyto kurzy konaly. Nadšeně mi vyprávěla o kreslení pod vedením profesorky. Před univerzitou se na mne podívala a se spikleneckým výrazem ve tváři mne pozvala dovnitř, že mi ukáže prostory školy. Byla to skvělá nabídka, kterou jsem rád přijal. Byl jsem opravdu zvědavý. Kamarádku jsem doprovodil do velké do místnosti ve které se už scházeli lidé. Chvíli jsem se tam ode dveří zvědavě rozhlížel. Byla tam celá řada stojanů na kreslení, reflektorů, zvláštních kulis a vůbec věcí, které se dají najít jen na takových místech, kde se kreslí a maluje. Vonělo to tam dřevem, barvami a papírem. Líbilo se mi tam. Ze zdí na mne dýchala hravost příjemného místa plného zajímavého vybavení. Samotná koruna duše toho místa ale pramenila právě z těch přítomných lidí. Na první pohled mi byli nesmírně sympatičtí. Elegance jejich příprav na kreslení byla doslova hypnotická.

Profesorka si nás všimla. Přišla k nám a má kamarádka mne představila. Profesorka si mne prohlédla. Chvíli jsme si povídali. Pochopil jsem, že už o mně slyšela. Věděla, že jsem chodil na kurzy kreslení. Ptala se mne na plavání a na školu. Nebyla to jen její zdvořilost, opravdu jí to zajímalo. Pak kolem nás prošla dívka v mém věku. Na ramenou měla jen lehký plášť, pod kterým byla, jak jsem hned vzápětí zjistil, zcela nahá. Šla na druhou stranu místnosti, kde se z pláště svlékla. Otočila se k nám čelem, usedla na paty a mezi kolena si na zem položila misku se svíčkou, kterou jeden z přítomných chlapců zapálil. Tucet dívek a chlapců na ní upřelo své zraky. I po tom všem, co jsem měl s mou kamarádkou jako její model za sebou, mne to uvedlo v naprostý úžas. Ta naprostá přirozenost nahé dívky mne fascinovala. Vůbec se nestyděla. Měla zcela klidnou mysl. Byla půvabná a krásná. Tělesně i spirituálně. Zářila až téměř nadpozemskou důstojností. Byla jako dítě lesních Elfů, které se na nás přišlo podívat. Její mladé publikum ji přijalo velmi dospěle, bez jakýchkoliv pubertálních excesů a podobných nevhodných projevů. Na obou stranách byl čitelný půvab přítomnosti vysoké inteligence. Naprosto mne to okouzlilo. Chtěl jsem tam zůstat a dívat se, přesto jsem věděl, že bych už měl jít. Otočil jsem se tedy na patě, před školou jsem nasedl na kolo a jel jsem domů. Odvážel jsem si sebou skvělý zážitek; jak tu nahou dívku, tak velmi příznivý dojem z té školy. V noci jsem pak měl velmi divoké sny o tom, že jsem na tom kurzu kreslení partnerem této dívky a že si nás tam oba nahé kreslí.

Druhý den mne ve škole překvapila má kamarádka, která mi dala do ruky dopis od profesorky v zalepené obálce pro mé rodiče. Řekla mi, že jsem se profesorce moc líbil a že by mne ráda pozvala na kreslení. Nejprve jsem si myslel, že jsem dostal pozvání jako její nový student, což jsem také hned se smíchem odmítl. Věděl jsem, že technikou a kvalitou mého kreslení úrovni tamního kurzu nedosahuji ani k těm příslovečným patám. Výsledek by byl pro mne jednoznačnou ostudou. Má kamarádka mne ale hned vyvedla z omylu. To pozvání jsem nedostal jako kreslíř, ale jako model, který by byl tamním kurzem kreslen. Můj noční sen dostal své reálné kontury, kterých jsem se najednou polekal. Tehdy mne sevřelo užaslé vzrušení. Představil jsem si sám sebe, jak tam v té univerzitní studovně stanu před zraky mladých umělců jako nahý objekt. I po tom všem, co jsme my dva již měli za sebou, mne dostihl stud. Stud, který měl formu kostky ledu vhozené do žhavé pece vzrušení. V žádném případě to však nebyla kostka ledu, která by si pohrávala s ohněm. Naopak to byl oheň, který si pohrával s ledem a zejména pak s párou z tajícího ledu, skrz kterou sám získával na síle.

Obálku jsem přijal se vzkazem, že je jen na mně, jestli o svolení mých rodičů požádám a nebo ne. Jejich souhlas byl ale vyžadován, pokud bych tuto nabídku přijal.

Dopis jsem doma předal rodičům. Se zájmem si jej přečetli a pak mi řekli, že pokud budu chtít, tak že si to tedy mohu vyzkoušet. Zdálo se, že dopisem nebyli překvapení. Docela jsem se obával toho, že budu muset vysvětlovat, jak že se o mne ta profesorka vlastně dozvěděla. Na nic takového se mne ale neptali. Důvodu jejich hladkého souhlasu jsem porozuměl až za několik let…

Dopis profesorky jsem si konečně mohl přečíst. V několika větách se jim profesorka představila. Napsala, že jsem ji jako chlapec zaujal a že by mne ráda postavila před své žáky z kurzu, aby si mne nakreslili. Písemný souhlas rodičů jsem měl odnést k rukám profesorky na univerzitu v konkrétním čase kdykoliv v následujících dnech. Dodaný souhlas mých rodičů měl podobu sotva jednoho řádku a podpisu s připojeným telefonním číslem.

Druhý den odpoledne jsem tuto odpověď donesl profesorce do školy. Byla tam a přijala mne s úsměvem, který veškerou mou nejistotu a veškeré mé obavy okamžitě zaplašil. Měla radost z toho, že mi rodiče dovolili docházet do jejího kurzu. Posadila mne ke stolu a začala si se mnou povídat. Mnohé o mně věděla. Opět se mne ptala na můj kurz kreslení, který jsem původně navštěvoval v mé škole. Vyprávěl jsem ji o tom, co jsem nejraději kreslil. O mém plaveckém oddíle, o indiánštině, o mé škole ale i o prázdninách, které již byly na dohled. Velmi chválila mou kamarádku coby kreslířku tužkou. Ukázala mi některé její práce. Byly opravdu skvělé. Zejména se mi líbila kresba klečící dívky s hořící svíčkou mezi jejími koleny. Hlavou mi prolétla neodbytná myšlenka na to, co by asi paní profesorka říkala, kdyby viděla obrázky z našeho tajného kreslení. Byly ze stejného soudku, tedy aspoň většinou. Byla to zajímavá… fantazie.

Pak jsme si začali povídat o aktuálním kurzu. Byl jsem zvědavý na tu dívku, kterou jsem prve viděl, jak si šla nahá sednout do figury před kreslíře. Dozvěděl jsem se, že se jedná o sestru jednoho ze zúčastněných, která byla požádána o model podobně, jako jsem byl požádán i já. Když jsem ji viděl, tak to byla před prázdninami její poslední návštěva kurzu. Tím pro mne padla možnost, že bych se s tou dívkou mohl v záři reflektorů v dalších dnech a týdnech setkat.

Indiánském téma, které jsme při hovoru otevřeli, profesorku velmi zaujalo. Řekla mi, že by si mne žáci z kurzu mohli nakreslit jako mladého indiánského lovce. Že bych před ně mohl předstoupit v indiánském oděvu. O tom, že bych byl kreslený nahý tak, jako ta dívka, nepadlo ani slovo. Docela se mi ulevilo. Přiznám se, že ta úleva byla mnohem větší, než to zklamání, které tam tedy také bylo. Souhlasil jsem. Pak za profesorkou někdo přišel a něco tam spolu řešili. Oba po chvíli někam odešli. V kabinetě jsem chvíli zůstal sám. Jestli jsem byl prve nadšený tou velkou místností, kde probíhal kurz kreslení mé kamarádky, tak kabinet profesorky byl ještě mnohem, mnohem zajímavější. Nyní jsem měl příležitost si jej dobře prohlédnout. Byly tam police plné nádherných uměleckých předmětů, zejména keramiky. Ten kabinet s kreslením vlastně ani neměl mnoho společného. Nejvíc mne fascinoval hrnčířský kruh, který stál v rohu místnosti. Bylo vidět, že je hodně používán. Tolik jsem si přál něco na tom kruhu sám vytvořit. Prohlížel jsem si hotovou keramiku, zkoušel jsem si párkrát otočit tím kolem a dokonce jsem u něj našel kousek ztvrdlé hrnčířské hlíny, který jsem si zvědavě prohlížel právě v okamžiku, když se profesorka vrátila zpět. Okamžitě poznala, že jsem objevil něco, co mne opravdu zaujalo. Za chvíli jsem již seděl u toho hrnčířského kruhu. Pod rukama jsem měl kus tvárné hlíny a za nenápadného dohledu té profesorky jsem si vytáčel mou první misku. Můj první pokus o vytvoření keramiky neměl větší hodnotu, než jaká byla hodnota té hlíny, u toho kruhu mne to ale neuvěřitelně bavilo. Mohl bych u něj sedět celé dny a stále bych neměl dost.

Odměna za kreslení dostala právě tuto formu. Za to, že budu stát modelem na kurzu kreslení, jsem dostal přístup k tomu hrnčířskému kruhu. Půjčila mi několik knížek a brožurek o keramice, abych se na další tvorbu náležitě připravil. S tím jsem tehdy odešel domů.

Za několik málo dnů jsem měl mou první veřejnou premiéru coby model. S mou kamarádkou jsme přišli dlouho před začátkem kurzu. Na profesorku jsme chvíli čekali před kabinetem, pak přišla a pozvala nás dovnitř. Posadila nás k velkému stolu, na kterém bylo několik desek plných různých kreseb lidských figur. Sedla si k nám a spolu jsme si tyto kresby prohlíželi. Byly to stovky kreseb od zcela nahých po zcela oblečené postavy chlapců, jinochů, mužů, dívek a žen. Některé se mi opravdu hodně líbily, jiné méně. Profesorka se mne ptala na to, co ty kresby se mnou dělají, jak ke mně promlouvají a jaké myšlenky ve mně vyvolávají.

Tehdy jsem poprvé uviděl tanga, která zakrývala nahá těla některých postav. Zejména se mi líbila na tělech chlapců a mladých jinochů. Ta tanga byla mnohem odvážnější, než mé slipové plavky, ve kterých si mne prve má kamarádka kreslila. Představil jsem si sám sebe, že mám něco takového při kreslení na sobě a ta představa si mne vysloveně našla. Bylo to mé první přímé setkání s bederkařinou, která mi byla od první chvíle více než jen velmi přitažlivá. Dokonce jsem chvíli i váhal, jestli se mám přiznat, že mne styl toho lehkého oděvu tak zaujal. Nakonec jsem se přiznal mým výběrem. Měl jsem dát stranou pět kreseb, které se mi líbily nejvíc. Mým výběrem byly kresby nahých chlapců a jinochů v tangách. Výjimku zastupoval jediný obrázek nahého chlapce v dlouhém ponču Aztéků. Na tomto konkrétním obrázku mne cosi zcela fascinovalo.

Když jsme s prohlížením obrázků skončili, tak si profesorka prohlédla můj výběr a předložila mi několik možností, jak bych si mohl stoupnout před její žáky. K původním indiánům mi dala alternativu antického řecka a Mauglího, případně atleta. Ke každé z figur mi představila své konkrétní představy. Jako indián bych měl na sobě jen pouhou bederku. Antické Řecko by mne obléklo do ponča s mexickým laděním stylu. Mauglí by byl zcela nahý. Bylo jen na mě, co si vyberu. Vybral jsem si antické Řecko. Z Mauglího jsem měl strach, protože to bych předstoupil před kreslíře zcela nahý a na to jsem se přeci jenom necítil. Indiáni mne hodně lákali, nebyla mi ale příliš jasná ta bederka a já se styděl zeptat. Tak jsem si nakonec zvolil Antiku.

Stát se antickým chlapcem podle receptu paní profesorky bylo velmi snadné. Svlékl jsem se do slipů a na sebe jsem si natáhl pončo z čistě bílé látky s modrým lemováním okrajů. Pončo bylo odvážnější verzí pláštíku mé předchůdkyně. Oboustranně souměrné pončo mi od ramen sahalo do poloviny stehen a přesto mi odhalovalo spodní část boků a vnější části stehen. Od krku mne krylo do poloviny paží. Byl to nezvyklý oděv. Na těle mi to bylo velmi příjemné.

Nebylo to ale dokonalé. Slipy byly na mém těle v bočních výstřizích ponča částečně vidět. Bylo jasné, že tento kousek oděvu z výbavy soudobého evropského chlapce není v souladu s anticko-mexickým stylem. Profesorka si mne chvíli prohlížela. Pak si něco šeptala s mou kamarádkou, která se při tom na mne dívala s úsměvem, který mi naznačil, že slipy půjdou rychle dolů. Kamarádka podala profesorce jeden ze zbývajících obrázků mého výběru. Ten si s profesorkou spolu prohlédli a pak ho přede mne položili na stůl vedle obrázku chlapce v ponču. Kývl jsem souhlasně hlavou.

Profesorka v jedné ze skříní našla po krátkém hledání několik kousků bílé látky s provázky. Byly to ručně vyrobená jednoduchá tanga. Ty nejmenší byly v mé velikosti. Svlékl jsem si slipy a po krátkém zaváhání i to pončo. Oblékání do tang nebylo zdaleka tak jednoduché. Provázek tang se musel kolem trupu uvázat na uzel. V tomto se to lišilo od slipů, jinak se to na tělo oblékalo naprosto stejně. Pohlaví jsem si do té plátěné kapsy urovnal sám, s tím ostatním mi s naprostou samozřejmostí pomohla má kamarádka. Protáhla a urovnala mi látkový provazec mezi mými nahými půlkami a pomohla mi správně nastavit uvázání provázku kolem trupu. Ta tanga mi padla na tělo doslova jako ulitá. Pak jsem si na sebe opět oblékl to pončo. Z tang pak byl vidět prakticky jen ten provázek, který mi v pasu předěloval nahotu kůže úzkou linkou. Při tom oblékání do tang se na nás profesorka (ne poprvé) dívala s údivem v očích, který se tentokrát už ani nesnažila skrýt. Viděla chlapce, který se před svou kamarádkou zjevně vůbec nestydí. Stanout v kabinetu profesorky zcela nahý bylo opravdu hodně důvěrné, nebylo to ale zdaleka tak důvěrné, jako se pak soukat do tang a nechat si při tom pomoci od kamarádky. Má kamarádka při tom zcela ignorovala přítomnost někoho dalšího v místnosti. S úžasem jsem tuto její hru sám přijal za svou. V místnosti zavládla naprostá důvěra. Kouzlo z půdy mé kamarádky a z jejího bytu při našem společném kreslení fungovalo i zde. Profesorka jen přihlížela a pak nám řekla že tak připraveného chlapce na premiéru kreslení ještě neviděla. Že z nás má pocit, jako bychom byli spíš bratr se sestrou, než jen spolužáci.

Má zdánlivá sebejistota a přirozenost při svlékání do tang před profesorkou ve skutečnosti skrýval celý sbor hlasů studu. Jeho zpěv spolehlivě protékal mým tělem už když jsem tam před ní stál jen v těch slipech. Nemluvě o tom, když jsem si je pak ze sebe i s tím pončem svlékl a když jsem se pak oblékal do těch tang. Inu, neměl jsem za sebou průpravu z FKK. Co to je FKK jsme se my dva, mimochodem, dozvěděli až za několik let.

Tehdy jsme profesorce prozradili naše tajemství. Řekli jsme jí, že se navzájem kreslíme už po nějakou dobu, kdy jsem většinou já modelem a má kamarádka je tím, kdo kreslí. Profesorka tuto informaci přijala s velkým zájmem. Mnohé se tím vysvětlilo. Nebylo jí nutné vysvětlovat, že je to naše společné tajemství. Řekla nám, že si něco takového prve myslela, když si tak spolu rozumíme. Pak nás v kabinetu nechala samotné. S kamarádkou jsme se přesunuli k hrnčířskému kruhu a dobrou hodinu jsme si tam hráli s hlínou. Záhy jsem si svlékl pončo, protože hrozilo, že ho při tom znečistím. Práce s hlínou byla v kontextu okolností tou nejpodivnější věcí; já v pouhých tangách, jak s kamarádkou sedím na území příjemně vyhřáté budovy školy u hrnčířského kruhu, na kterém tvoříme naši společnou keramickou prvotinu...

Profesorka nás po návratu našla u toho kruhu. Vůbec jsme o jejím příchodu něvěděli. Prostě jsme se v jedné chvíli otočili za sebe a ona tam seděla ve své židli. S úsměvem se na nás dívala. Nechala nás dokončit právě rozpracovanou misku. Pak už byl ale náš čas. Umyli jsme si ruce a já se opět oblékl do mého ponča.
Opustili jsme bezpečí kabinetu. Šli jsme do místnosti kurzu. Byl to zajímavý, až vzrušující pocit; jít v takovém úboru po chodbě vysoké školy. Byl jsem prakticky nahý a bosý; jen v tom povlávajícím ponču na ramenou.... a v tangách. Pamatuji si, jak mi ta chladivá podlaha byla pod mými bosými chodidly příjemná. Rád dodnes holduji chození naboso. Je docela možné, že prapůvod tohoto mého koníčku a zvyku být bez bot (je-li to jen trochu možné, tak odkládám obuv - zejména v letní přírodě), je skryt právě v tomto konkrétním prožitku.

Byli jsme tam zprvu sami, záhy se však místnost začala plnit účastníky kurzu, kterým jsem byl představen. První půl hodina pak padla na přednášku o účinku světla na objekt. Stál jsem tam jako živá učební pomůcka v různém nasvícení různými reflektory. Přednáška byla nesmírně zajímavá. Pak začalo samotné kreslení. Vlastně jsem tam jen stál, neměl jsem žádnou roli. Stál jsem tam půl druhé hodiny a bylo mi opravdu příjemně. Užíval jsem si to. Končil tehdy velmi horký den a já měl opravdu pocit, že jsem v horkém Řecku ve stínu olivovníků, na dohled modravého moře.

Na konci kreslení jsem se přistihl, že se před odcházejícími účastníky kurzu svlékám z ponča jen do mých tang, abych si pak na ně oblékl mé kalhoty a tričko evropského kluka, které mi prve z kabinetu donesla má kamarádka. Měl jsem při tom srdce až v hrdle. Slipy jsem pak jen strčil do kapsy. Byla to nevyslovená sázka bez odměny, jestli se před těmi jejími kolegy takto převléknu. Slyšel jsem při tom některé žáky z kurzu, kteří mé tanga komentovali. Líbilo se jim to. Někteří dokonce přistoupili a prohlédli si mne zblízka. Veskrze příznivé přijetí tohoto mého lehkého oděvu žáky kurzu mi doslova vzalo dech. Při kreslení byl prve z tang vidět jen ten provázek kolem mého pasu, zbytek byl zakryt pončem. Utišení zvědavosti účastníků kurzu ohledně konstrukce mých tang mělo výběh v diskuzi o tom, jak moc je tento oděv zastoupen v šatnících dívek a chlapců. Přiznal jsem se jim, že to mám na sobě poprvé v životě. A že je to na těle opravdu hodně příjemný. Nelhal jsem jim. Od té doby tomuto stylu základního odívání nahého těla holduji, ručně šitá tanga se stala trvalou součástí mého šatníku.

Příštím kurzem se dokončilo antické téma. Zbývaly dva poslední termíny kurzu před začátkem letních prázdnin. Na těchto dvou kurzech jsem stál opět modelem. Antiku jsem vyměnil za indiánštinu. Stalo se to opět v kabinetě profesorky, tentokrát bez přítomnosti mé kamarádky. Tehdy jsem na nahé tělo přijal indiánskou bederku. Tento kousek oděvu reprezentoval pouhý provázek a dlouhý pruh látky o šířce dvou dlaní. Měl dostatečnou délku na to, aby mi po provléknutí mezi stehny po obou stranách těla vytvořil dva dlouhé flapy až ke kolenům. Bederka měla několik skrytých spojovacích prvků tak, aby mi to na těle stabilně drželo po celou dobu kreslení. Představoval jsem tehdy lučistníka. V rukou jsem držel luk bez tětivy, jako že mířím šípem. Ruce jsem měl diskrétně podepřené konstrukcí z lehkých trubek tak, abych v této figuře vydržel po celou tu dobu obou posledních kurzů.

Indiánská bederka od té doby zůstává na čelním místě mého výběru oděvu na léto. Obohatila zejména mou indiánštinu. Do poslední chvíle jsem neměl představu jak taková bederka vypadá. Mí indiáni do té doby byli buď zcela nazí a nebo v zálesáckých kalhotách a stejně tak laděných košilích. Po krátkou dobu jsem si je představoval i v indiánských tangách, což byl přímý následek výše popsaných zážitků. Bederku indiánů jako takovou, tedy bederku tvořenou dlouhým pruhem látky provlečenou mezi nohami a zafixovanou na těle pod provázkem a nebo opaskem, jsem prve opravdu neznal. Když jsem si ji na sebe poprvé oblékal, tak jsem už věděl, že to určitě není naposledy. Byl to skvělý oděv, který má mysl i tělo přijaly v sehraném tandemu doslova s rozkoší.

Po každém z těchto zbývajících třech kreslení mne a mou kamarádku profesorka pozvala do svého kabinetu, kde jsem pak v mém původním oděvu z kreslení (tedy po svléknutí z ponča jen v tangách a později jako indiánský kluk v pouhé bederce) usedal k hrnčířskému kruhu. Tehdy mne má kamarádka také poprvé namalovala kouskem hlíny přímo na nahé kůži tváře a trupu po indiánském způsobu. Bylo to jen pár čar, byl to ale skvělý zážitek. Pro oba.

Na posledním kurzu jsem se zeptal, jestli si mohu tu bederku vzít domů tak, jako prve ta tanga. Profesorka jen s úsměvem souhlasila. Byl to nakonec jen provázek a pruh látky. Tehdy jsem si na sebe natáhl tričko a za doprovodu mé kamarádky jsem takto odešel domů. Jako indián a jako bederkář. Byl to... příjemně nevšedný... pocit kráčet večerním městem po indiánsku. Doslova jsem tehdy šel tím městem vstříc mým prvním indiánským prázdninám.

Bederky se staly mým letní oděvem. Mé kamarádce jsem se v pouhé bederce - ale i v tangách - nesmírně líbil. Ráda si mne pak takto kreslila. Jak na papír tužkou, tak barvami přímo na mé tělo. Bederky jsem začal nosit i do lesů při našich společných hrách, které nemusely být nutně jen o těch indiánech. Bederky jsem začal nosit jako univerzální letní oděv do přírody. Jak ta tanga, tak tu prérijku. Má kamarádka se při těchto našich hrách a vůbec výpravách za město do přírody začala záhy oblékat do totožného oděvu. Nejen chlapci mohou být bederkáři, jsou i bederkářky…

Indiánský oddíl mé kamarádky nebyl bederkám příliš nakloněn, zatímco můj vlastní neindiánský chlapecký oddíl je přijal po prvním praktickém předvedení na jedné z předtáborových výprav prakticky okamžitě za své. Jaký to paradox.

Tento příběh pokračuje dosud, i psaní tohoto textu je jeho součástí. Následující je jen letmým náhledem na počátky, průběh i současnost mé bederkařiny, který možná později opět promítnu v dalším detailnějším textu:


1. Naši rodiče o našem tajném kreslení nejpozději do několika měsíců moc dobře věděli, nechávali si nás ale myslet o opaku. Dozvěděli jsme se to až za několik let na jedné společné dovolené, kdy nám to u skvělé pizzy v jedné chorvatské restauraci řekli. Přišli nám na to tak, že rodiče mé kamarádky našli schované kresby (včetně těch nejintimnějších). Mí rodiče nás poprvé viděli při kreslení u mě doma skrz okno, když si mne kreslila nahého v mém pokoji, později pak ještě několikrát, zejména pak při indiánské sérii, když jsme už znali oba bederky.

2. Nikdy jsme si jako děti nevšimli, že by nás někdo při tom našem tajném kreslení skutečně nachytal. Nyní v dospělosti to už nemáme tu potřebu tak striktně tajit. Jistého soukromí při tomto kreslení si ale umíme cenit i nadále... zvláště, když je to kreslení odvážnějšího rázu.

3. U toho hrnčířského kruhu jsem byl nakonec opravdu nakreslen. Jednalo se o velmi soukromou akci čtyř kreslířů; profesorky, mé kamarádky a dvou studentů z denního studia. Misku z hlíny jsem si tehdy vytočil nejprve zcela nahý, pak v tanga bederce a nakonec jako indiánský kluk z Taos puebla, kdy jsem měl na sobě pouhou provlíkací prérijku. Na stoličku u hrnčířekého kruhu před kreslíře nakonec sedla i má kamarádka. Jednou zcela nahá, podruhé v indiánské prérijní bederce. Seděl jsem s ní tehdy v záběru; jednou jako naháč, podruhé jako obederkovaný indiánský kluk. Nahých seancí jsme si pak jako model další rok užil ještě několikrát. Setkal jsem se při tom i s tou dívkou, která byla prve kreslena sedící se svíčkou mezi koleny. Splnil se mi tak můj původní sen; nechat se kreslit kurzem v tandemu s tou dívkou. Být kreslený nahý tuctem mladých kreslířů a kreslířek je přirozeně velmi intenzivní intimní prožitek. Pro obě strany, zejména však pro nahého modela. Pro mne se tento prožitek násobil skrz tanga a nebo prérijku. Plná nahota nebyla v tomto smyslu ani zdaleka v mém soukromém osobním topu.

4. Mí rodiče mne na kurzu několikrát viděli, když jsem tam stál modelem. Že tam jsou jsem ale nikdy nevěděl. Byli vždy mimo mé zorné pole. S profesorkou se mí rodiče časem seznámili. Vzájemné přítelství dosáhlo roviny nejen společných víkendů na chatách ale později i společných dovolených u moře. Rodiče mé kamarádky se s mými rodiči spřátelili stejně tak.

5. Už jako děti nás v naší mladé indiánštině přitahovalo téma indiánských válek a indiánských zajatců. Má kamarádka při našem společném tajném kreslení nakreslila k tomuto tématu několik malých ale nesmírně odvážných sérií obrázků, které se završily obrázkem indiánského ražniči; kresba indiánského kopí, na kterém byly nabodnuty trofeje vítězů: dlaň s prsty, srdce, kus žeber i s kůží z prsou padlého bojovníka, a další zajímavé části těl... a skalp, pochopitelně. Mé nahé tělo a učebnice anatomie; obojí bylo tehdy při kreslení vytěženo výrazně intimním indiánským způsobem bez jakéhokoliv tabu. Při kreslení jsem ochutnal půvab z pout a bezmoci, což byl nádherně sdílený prožitek, který mi zde Archer tvrdě zcenzuroval, pacholek. To si ještě vypije.
(Archer): ...na zdraví!

6.Velmi oblíbenou činností se stalo vzájemné malování přímo na tělo. Vesměs s indiánskými motivy. Měli jsme na to omyvatelné barvy a užili jsme si s tím spoustu zábavy. Kreslení tužkou na papír byla domácí záležitost. Kreslení na tělo bylo o dost barevnější, nosili jsme si to ale jen do lesů a luk.

7. Nikdy jsme my dva nebyli na společném letním táboře a ani ve společném oddíle, což dnes považuji za nehorázně neuvěřitelný omyl a za zjevnou chybu v časoprostoru.

8. Jako děti jsme indiánům propadli tělem i duší - i bederkami. Pak jsme indiány ve věku úsvitu dospělosti a ztrátě … náct v počítání našich věků na několik let prakticky opustili. Z indiánů nám zůstaly nám jen ty bederky a odvážněji laděné zálesáctví. K indiánům jsme se přesto nakonec vrátili. Dnes jsme opět plně angažováni u indianhobbyistů, angažujeme se i v tématicky totožně laděných letních táborech pro děti spřátelených rodin a jejich přátel.

9. To, co začalo dotekem tupým koncem tužky skrz plavky, nám nakonec přineslo dva krásné chlapce. Nakreslili jsme si je krásné a zdravé. Oba byli počati za výrazně indiánských okolností. Bederkaří s úplně stejným nadšením, jako jejich rodiče.

10. Jako chlapec jsem se první dva roky bederkaření snažil bederkařit v soukromí, mimo dohled mých rodičů. Má kamarádka to před svými rodiči vůbec netajila.

11. Mí rodiče pochopitelně věděli o tom, že se rád oblékám jen do bederek indiánů. Věděli to prakticky od prvních dnů mého bederkaření. Neměli s tím žádný problém, přesto jsem si bederkařinu před nimi chránil. Bederky jsem jako chlapec a jinoch považoval za extrémně intimní věc, zejména pak mezi čtrnáctým a šestnáctým rokem. Až v šestnácti jsem začal nosit bederky i v rodinném kruhu doma, na chatě, dokonce i na dovolené u moře...

12. Že rád nosím tanga (někdy) místo slipů se před rodiči i mými sourozenci provalilo záhy. Všichni to plně respektovali a tolerovali..., i když je poprvé opravdu hodně překvapilo, když mne v mých tangách nachytali, jak v nich spím ve spacáku na dovolené u moře. Okolnosti odhalení měly navíc výrazně intimní charakter. Tomuto předcházelo několik blízkých setkání, kdy mne v mých tangách asi i viděli ale vždy takovým způsobem, že si toho možná nevšimli a nebo kdy aspoň mohli předstírat že si toho nevšimli. I poté jsem se tyto bederky bez flapů, tedy ručně šitá tanga, snažil nosit potají. Když se ale tato má tanga začala běžně prát sušit na šňůře mezi ostatním běžným prádlem, tak jsem pochopil, že má snaha o tajné praní, tajné sušení a vůbec o tajné nošení již nemá smysl. Rodina mé tanga přijala optikou indiánštiny, která to plně legitimovala. Ona to byla - více méně - pravda. Jeden z mých bratrů nakonec začal nosit tanga také.

13. Kamarády – bederkáře jsem jako chlapec a jinoch našel jen v rámci mého oddílu. Jako dospělý je mám opět jen mezi indianhobbyisty. (Zejména) mí vrstevníci ze základní školy a z plavání (a později i ve střední škole a pak i na univerzitě) o mém bederkaření neměli tušení, i zde ale bylo pár výjimek. Několik nepříjemných výjimek, jako i několik velmi příjemných... Toho druhého bylo víc.

14. Zamiloval jsem si keramiku. Dodnes nejraději usedám k hrnčířskýmu kruhu v pouhé bederní roušce. Je to styl práce, která vypadá velmi indiánsky, s indiány to ale nemá příliš mnoho společného. Baví to tak i mé syny. Dílna na chatě v tomto smyslu zažila opravdu hodně. Je to podobné, jako v příběhu, ve kterém se sečou horské louky a nosí se tam pouhé prérijní bederky u pasu. Indiáni na bederky nemají žádný monopol, bederky se dají používat prakticky všude, i v dílně, jen ne při práci u soustruhu. Tam, když už, tak určitě bez flapů…

15. Má kariéra modela pro potřeby kurzu profesorky trvala s přestávkami po další dva roky.

16. Naši dva synové jsou již mou partnerkou také kresleni, zejména v indiánském stylu, což je výrazně preferováno z obou stran. Rodinné fotoalbum se těmito kresbami doplňuje a i výrazně obohacuje.

Závěr: i já patřím mezi bederkáře, kteří bederky v dobrém slova smyslu nepovažují za oděv, jako spíše za jistý stav nahoty, která může být pocitově i intenzivnější / krásnější, než jen obyčejná nahota. Peji Vám pěkné Vánoce. Tento můj příběh považujte za můj vklad pod náš společný stromeček L.P. 2021

Art of Buck McCain ~ The Apache, 1993
~ alternativní foto totožné sošky z blogu č. 33 ~



Source: fineart.ha.com

Art of Miguel Lopez Milo ~ Indian Chief Warrior




Source: Lost, N/A