V létě jsem jako chlapec pravidelně jezdíval do z České republiky do Chorvatska a později i do Itálie. Jezdili jsme společně dvě spřátelené rodiny ve dvou autech. Rakouské alpy pro nás nebyly jen trasou cesty tam a zpět, naopak byly jedním z cílů cesty. V Alpách jsme se cestou k moři pravidelně zdržovali několik dní, navštěvovali jsme horské chaty, pořádali jsme horské tůry, odpočívali jsme v termálních lázních, jezdili na půjčených kolech a nebo pluli na půjčených kánoích, navštěvovali jsme jeskyně, staré hrady, Orlí Hnízdo a přilehlý kraj, užívali jsme si lanovek, dotýkali jsme se sněhu a ledovců, navštěvovali jsme naše tamní přátele, Evropu jsme si prohlíželi doslova z její střechy... K moři jsme nikdy příliš nespěchali. Vlastně ani neumím říct, jestli jsem se jako dítě v létě víc těšil na hory a nebo na moře. Vybrat si nedokáži dodnes. Alpské hory miluji a Jadran zrovna tak.

O letních prázdninách, do kterých jsem vyšel z páté třídy, jsme tuto naší společnou rodinnou dovolenou tradičně zahájili dvěma dny v Salzburgu a jeho okolí. Salzburg je krásné město v nádherné krajině na úpatí samotných Alp. Beethoven zde komponoval své mistrná díla, nad městem je překrásný hrad, hluboko pod ním je spleť městských uliček plných kouzelné historie a městem protéká rychlá řeka s čistou vodou. Salzburg je pro mne srdcová záležitost, toto město bylo (a dodnes stále je) branou k všem těmto mým letním dobrodružstvím. Teprve v Salzburgu jsem měl na mých cestách k moři a do hor pocit, že mé prázdniny opravdu začínaly. Když jsme se pak (obyčejně) tím samým městem vraceli od moře zpět, tak Salzburgem to všechno dobré mořské a dobré horské naopak končilo. Salzburg je v mém vnímání dodnes kouzelným městem, které stojí na samotném modravém horizontu volání dálek. Z pohledu chlapce a aktuálně již i z pohledu dospělého.

A právě toto město mě toho roku obléklo do mé první bederní roušky. Stalo se to vlastně velmi banálně, nejednalo se o žádný velký příběh. Kousek od hlavního náměstí starého města byla v jedné z ulic výloha starožitnictví. Dodnes tam ten obchod existuje. Výloha byla tehdy plná bronzových soch a sošek. Jedna sada bronzových sošek mne okamžitě zaujala. Byly to čtyři sošky zjevně patřící k sobě. Indiánský lovec na koni vzpínající ruce k nebesům, indiánská žena skloněná na malým chlapcem, dva indiánští chlapci v mém tehdejším věku jak spolu zápasí v trávě a bizon, který je loven indiánskými jinochy za pomoci oštěpů. Sošky byly o velikosti do dvaceti centimetrů. Líbily se mi na první pohled. Jejich cenová relace byla zcela mimo mé tehdejší možnosti. Kdybych tehdy ty peníze měl, tak bych je za ně určitě dal. Nemohl jsem ty sošky dostat z hlavy. Stále jsem na ně musel myslet. Byly nádherné. Krásná mladá indiánská žena na sobě měla splývavé šaty, malý chlapec byl zcela nahý a ostatní postavy na sobě měly jen pouhé indiánské bederky. Z řemínků kolem pasu jim ke kolenům splývaly úzké flapy až do druhé poloviny stehen. Provlečení bederek mezi jejich stehny jsem zřetelně viděl zejména u těch dvou zápasících chlapců. Oba chlapci byli do sebe zaklesnutí v poloze, která byla pro objevování tajů konstrukce tohoto oděvu vyloženě příznivá. Indiánské téma mi bylo více než jen sympatické.

V noci se mi o těch bronzových indiánech zdálo. Sošky se proměnily v živé indiány. Byl jsem jedním z nich. Stoupali jsme pěšky údolím až k nejvyšším vrcholkům hor, kde jsme si osedlali horské orly. Létali jsme nad horami a pak jsme letěli z výšek hor až k moři nad ostrov tvořený bělavými skálami, ve kterých byly tyrkysové žíly zářící ve světle zapadajícího slunce. Na ten sen nezapomenu do konce mého života. Dodnes se mi vrací v různých obměnách. Je jako dobrý přítel, který mne jednou, či dvakrát do roka navštíví.

Druhého dne jsme měli ráno vyrazit ze Salzburgu dál k Orlímu Hnízdu. Ráno jsme se po zaplacení hotelu ještě naposledy prošli starým městem. K mé velké radosti jsem se tak mohl znovu podívat do té výlohy s indiánskými soškami. Stále tam byly. Těžko se mi s nimi loučilo. Všechny poklady světa by nevyvážily cenu, které tyto sošky měly v mém srdci a v mých očích.

Den jsme pak strávili v Orlím Hnízdě a později u jezera Konigsee. U tohoto jezera mne poprvé napadlo, že bych si ten ten zvláštní, hezký a netradiční oděv broznových indiánů mohl vyzkoušet na sobě. Ta myšlenka mne doslova nadchla. Stalo se to konkrétně na břehu jezera Konigsee u ústí potoka Eisgraben. Kdyby tam byl na louce postaven tábor indiánů ve starém prérijním stylu – zejména v duchu těch čtyř bronzových sošek – tak by to bylo dokonalé místo ve všech ohledech. Představoval jsem si sám sebe coby mladého indiána, který se v pouhé bederce a s aurou noble savage vydává lovit do okolních lesů a hor, nebo který se z tamního břehu vrací zpět do civilizace v doprovodu bělošských přátel. Spojení indiánštiny a krásy Alp bylo nebezpečně chytlavé. Při cestě zpět do civilizace jsem si připadal jako indiánský chlapec, který je maskovaný v bělošském oděvu. Byl to skvělý pocit. K dokonalosti mi v té chvíli chybělo jediné – indiánská nahota doplněná pouhou bederkou. Na sobě jsem měl jen trenýrky a tričko. Kdybych měl tehdy po ruce dlouhý pruh vhodné látky, tak je možné, že bych z těch hor sestoupil zpět do údolí jako mladý indián.

Později toho dne jsem při návštěvě městečka Berchtesgaden objevil malý obchod, kde se prodávaly látky. Rodiče jsem překvapil, když mne viděli, jak jdu dovnitř takového obchodu, abych se tam probíral rolemi látek. Veškeré mé kapesné na další dny jsem tam tehdy proměnil za krásnou červenou látku, která byla velmi podobná plavkovině. Koupil jsem tam i kousek látkové opaskoviny; plochý pásek z mírně elastické látky v prakticky totožné barvě. Červená je mezi bederkáři zjevně oblíbenou barvou. I já tuto barvu preferuji už od toho prvního dne. K večeru jsem pak v kaprunském hotelovém pokoji vystřihl z koupené látky dlouhý pruh látky o šířce dvou dlaní (tento termín se mi opravdu hodně líbí) a o délce mé postavy. Látkový řemínek jsem si uvázal kolem pasu na uzlík a pod tento řemínek jsem si mezi nohama provlékl pruh látky.

Byl to velmi příjemný zážitek a přesto byl jeho součástí intenzivní stud. Do mé první berderky jsem se oblékl - nebo snad spíše svlékl - před členy obou rodin, i když jsem jsem si původně plánoval, že si to vyzkouším v soukromí. Jednodušeji vyjádřeno: byl jsem při tom nachytán v hotelovém pokoji. Pro mne přitom nikdy nebyl jakýkoliv problém být před těmito blízkými lidmi zcela nahý. Spolu jsme chodili nazí do sauny, v létě jsme chodívali společně plavat bez plavek, u moře jsme bývali zpravidla v FKK kempech, což znamenalo být nahý po několik týdnů prakticky ve dne i v noci – a náhle jsem se před nimi za ten kousek pruhu látky provlečený po indiánském způsobu mezi nohama styděl. Zároveň jsem si tu proměnu v indiánského chlapce před nimi vychutnával za pocitů, které nemohu nazvat jinak, než jako vlnou rozkoše. Tohle byl pro mne velmi silný signál, že bederka indiánů má pro mne význam i v tom nejintimnějším slova smyslu. Stál jsem na pokraji nepříliš známého území, které jsem jako kluk s dvanáctými narozeninami na dohled začínal přirozeně objevovat. Má bederka mne svlékla z nahé kůže dítěte a oblékla mne do kůže mladého jinocha. Svým způsobem to byl velmi podobný proces, jakým pohlavně dospívající chlapci indiánských kmenů přijímali na svá nahá těla bederky, protože již nastal jejich čas. V našem bělošském slovníku tomu říkáme jako že končí věk nevinnosti...

Obléknutím do bederky jsem z bělošského pohledu přijal čitelnou roli indiána, kterou jsem ostatním vlastně ani nemusel vysvětlovat. Věděli, že se mi ty čtyři sošky líbily. Stud si mne našel jen na chvíli. Rychle tál v hřejivém teple příznivých reakcí svědků mé proměny v indiánského chlapce. Doslova jsem se koupal v pozornosti mých rodičů, sourozence a z druhé rodiny pak dvou bratrů, jejich sestry a jejich rodičů.

Dívka z této druhé rodiny mi ještě toho večera pomohla vyřešit problém jisté nestability mé bederky. Dotek látkového opasku a pruhu látky zpevnila vzájemným sešitím. Čistý styl bederky se nikde nerušil žádnou viditelnou řadou stehů. Střih, konstrukce a příjemná látka bederky byly skvělým mixem, ve kterém se má velmi mladá a velmi naivní indiánština hřála, jako by na mne svítilo samotné indiánské slunce mýtických příběhů prérijního lidu. Jinými slovy: ta bederka mi byla nesmírně příjemná. Jak fyzicky, tak spirituálně. Pokud existuje převtělování, tak… jsem si bederku toho večera možná po stovkách let opět oblékl na mé tělo, repektive na jedno z mých těl, kterým jsem kdy v tomto vesmíru vládnul.

Několikadenní dobrodružství v kaprunském údolí a přilehlých horách jsme následujícího dne začali celodenní výpravou do jednoho ze západních údolí. Bederku jsem měl sice již k dispozici, můj nápad chodit po horách jen v tričku a bederce ale nakonec spolehlivě rozklížil strach z toho, že by to bylo přeci jenom až příliš odvážné. Ráno jsem tak bederku ze sebe svlékl, protože jsem v ní zůstal po celou noc. Oblékl jsem se do bělošského trička a mou bederku vystřídaly opět trenýrky. Tehdy panovaly velmi vysoké teploty, které i výše v horách dávaly možnost nechat teplejší oděv doslova… u ledu. Po návratu do kaprunského hotelu jsme se večer rozhodli, že si zajdeme do nedalekých termálních lázní. Tyto lázně jsou napájeny horkými prameny. Je to velkoryse pojatý komplex několika vnitřních bazénů a několika venkovních bazénů, které jsou navzájem propojeny vodními koridory. Tehdy byl tento komplex zbrusu nový.

V šatně lázní jsem se tehdy chystal převléknout do mých slipových plavek, když se na mne obrátila má kamarádka z druhé rodiny s tím, že bych do bazénů mohl zkusit jít jako indián. Podala mi s úsměvem mou bederku, přiložila mi dlaň na srdce, aby mi s krásným úsměvem řekla, že k mému indiánskému srdci takové plavky přirozeně patří. Tehdy jsem se styděl podruhé v životě. Překvapilo mne, že ta dívka u sebe měla mou bederku. Napadlo mne, že možná do mého velmi mladého světa indiánů vidí víc, než bych si snad i přál. Její poznámka o tom, že by mi to na těle při plavání slušelo, vyzněla téměř tak, jako by mi tím řekla, že se jí líbím jako kluk. Její bratři, kteří se převlékali do plavek u vedlejších skříněk, tento její nápad podpořili. Přistihl jsem se při tom, že se mi ten její nápad nesmírně líbí. Slipové plavky jsem tedy ani nevytáhl z tašky. Ve sprše jsem se oblékl do mé bederky a za velmi zvláštních pocitů jsem šel do bazénů v čistě indiánském stylu za doprovodu obou bratrů. Přiznám se, že jsem si to užíval. Bylo mi to velmi příjemné. V té chvíli jsem byl nesmírně zranitelný, stačil by jediný posměšný pohled, abych na místě shořel hanbou. Nic takového se však nestalo, naopak mne lidé přijímali pozitivně. Obklopovala mne přátelsky laděná zvědavost, která mne provázela jak na břehu bazénů, tak při plavání ve vodě.

U prvního bazénu mne uvítala má kamarádka, která po mém těle zvědavě sklouzla pohledem. Líbil jsem se jí. Naši rodiče tyto mé plavky přijali bez problémů. Údiv v jejich očích byl patrný, plně však mou indiánskou roli respektovali.

Na ty mé zvláštní plavky jsem si zvykal jen velmi pomalu. První minuty byly opravdu hodně zvláštní, později byly už jen zvláštní a nezvyklé. Při plavání mi byly tyto mé netradiční plavky velmi příjemné. Stejně tak mi byla příjemná i má role indiánského chlapce, ve které jsem se opravdu našel. S mým bratrem, kamarády a kamarádkou jsem si mezitím užíval vodního světa. Plaval jsem v bazénech, vzdoroval jsem divoké řece, zkoumal jsem vodní labyrint, nadšeně jsem létal skvěle postavenými tobogány a chvílemi jsem si nacházel sluncem zahřátý břeh, abych si na něm odpočinul v příjemném stínu, nebo i na přímém slunci.

Pak jsem si našel vířivku, ve které nikdo nebyl. Seděl jsem v ní masírován vodními proudy a bublinkami a bylo mi velmi příjemně. Po tom všem to byl velmi vítaný relax, kterému jsem se celým mým tělem poddal. Po chvíli si ke mně do vody vířivky přisedla má kamarádka. Chvíli jsme si spolu povídali. Hodnotili jsme vzdálená bouřková oblaka, která se vznášela nad horami. Přemítali jsme o tom, jaké by to asi bylo, kdyby se po povrchu těch na pohled velmi kompaktních oblak dalo šplhat jako po skalní stěně. Lezení po skalách bylo naše společné rodinné hobby. Bylo to zajímavé téma, u kterého jsme chvíli vydrželi. Pak mne pozvala do velkého venkovního bazénu, abych si s ní šel zaplavat. Nebyl to špatný nápad. Rád jsem plaval. Zejména pak v tandemu s mou kamarádkou. Z té vířivky jsem se ale zvednout nemohl. Měl jsem problém, který byl ve své podstatě velmi příjemným. Pod bederkou jsem měl erekci, která zápasila s těsnou látkou tang. Podlouhlá vyvýšenina mého vzrušení na provlečené látce mezi mými stehny by se pod předním flapem bederky snad mohla i schovat, k bazénu to bylo jen pár metrů, já to ale nechtěl riskovat.

Motivy mého otálení má kamarádka rychle prohlédla. Usmála se na mne a řekla mi, že to vypadá, jako bych v té vodě vířivky ukrýval návštěvu Pinokia. Termín Pinokio znamenal ve slovníku našich rodin erekci, třebaže se u pohádkového Pinokia jednalo o zcela jinou část těla. Přiznal jsem se jí k tomu, že si mne Pinokio opravdu našel. Skrz tu vířivku a vlastně i skrz ty plavky, které mi byly na těle opravdu hodně příjemné. Samotného mne překvapila odvaha a upřímnost mé odpovědi. Zamlčel jsem vlastně jen jednu věc, a to, že tím třetím důvodem návštěvy Pinokia byla ona sama. Byla nesmírně pohlednou dívkou. A kromě toho měla na sobě velmi hezké plavky, které ji opravdu hodně slušely.

Na to mi řekla, že se mnou v té vířivce počká. Téma hovoru prakticky okamžitě odlétlo zpět do bezpečných pozic, které s tím, co se mi odehrávalo pod bederkou, nemělo vůbec nic společného. Dozvěděl jsem se o původu vody, ve které jsme se spolu koupali. Má kamarádka to měla vyčtené z jakési brožurky. Překvapila mne velmi vysoká teplota pramenů, které termální lázně napájely, i hloubka, z které se draly na povrch. Geologie a termální prameny jsou mým velkým hobby, které se odstartovalo právě toho dne. Povídal jsme si i o Orlím hnízdě, o bunkrech pod Obersalzbergem, o událostech 1938, o úzkokolejce nedaleko naší chaty, o jeskyních na Moravě a v Alpách a nakonec o dalších dnech, které nás teprve čekaly. Pak se téma našeho hovoru stočilo zpět na mou indiánskou bederku. Zeptala se mne, jestli mi není pod flapy příliš těsná a nebo naopak příliš volná. Tento dotaz mne rozesmál, protože jsem právě zápasil s něčím, co ze své přirozenosti způsobovalo spíše tu těsnost. Upřímně jsem odpověděl, že je to opravdu velmi zvláštní oděv, kdy je zároveň těsným (tanga) a přitom volným (flapy). Že je zvláštní a zároveň velmi příjemné, jak oba tyto protichůdné kontrasty spolu dokonale spolupracují. Že mi padne jako ulitá, ať mám erekci a nebo ne. Poděkoval jsem jí za to, že mi ten opasek a pruh látky sešila dohromady, že se tím ta bederka přímo skvěle stabilizovala. Prozradil jsem jí, že jsem se prve docela bál, když mi obě látky sešívala jehlou přímo na mém těle. Mému strachu jsme se oba zasmáli. Pak mi řekla několik nápadů, jak zafixovat mou bederku na linii opasku a pruhu látky i jinými způsoby, které bychom mohli zkusit příště.

Pinokio mezitím odcházel, byl již prakticky pryč. Pak jsem ale uslyšel, jak mi má kamarádka říká, že si všimla, jak se na mě a mé plavky lidé zvědavě dívají. Že se na mne sama ráda dívá, když plave za mnou. Že se jí v tom nesmírně líbím. Že mi ty plavky ve vodě hodně sluší. Řekla mi, že se ráda dívá na hravost obou dlouhých a úzkých flapů, jak ve vodě vlají podél té napnuté tváři tang s hezky čitelným tvarem mého pohlaví a že mi z druhé strany zrovna tak sluší i ten látkový provazec těsně provléknutý mezi půlkami nahých hýždí. Že je to poprvé, kdy vidí nějakého chlapce jen v tangách, které by mi slušely i bez těch flapů. Když jsem tohle uslyšel, tak se Pinokio doslova otočil na patě. Ani se nezdržoval s otevíráním již zavřených dveří, prostě si je vykopl a byl zpět.

Pak se mi podívala do očí a poněkud nesměle se mne zeptala, jestli by si na mne mohla skrz tu bederku sáhnout. V té chvíli, kdy mi to řekla, si ji na rožeň narazil stud. V našem přátelství se ale tento rožeň v zápětí rozpadl v prach. Zůstalo jen to dobré a příjemné. Jen jsem na to kývl hlavou. Její prsty si nejprve našly má nahá stehna. Pak přelétla na zadní část opasku bederky. Pod zadním flapem si našly provazec látky protékající mi mezi půlkami, po kterém pomalu klesly až na samotné dno mého trupu, kde se poprvné dotkly kořenů mého pohlaví. Těsně před tím uchopila zadní provazec látky a jemně za něj zatáhla. Krátké zvýšení tlaku látky mých tang na mé pohlaví bylo jako poslední zaklepání na dveře a poslední dotaz na to, jestli opravdu souhlasím. Jak asi uhodnete, tak jsem vůbec neprotestoval. Vzrušením bych v té chvíli ze sebe beztak nedostal jediné slovo.

Její prsty se přesunuly pod přední flap mé bederky, kde si našly předek tang. Tanga i s jejich přirozeným podkladem pomalu přikryla prsty a dlaní. Vypadalo to, jako snaha o ochranu jejich citlivého obsahu před proudy vody a před bublinkami, aby Pinokio přišel o svůj zdroj stimulace. Efekt na Pinokia byl pochopitelně zcela opačný. Tento kryt z její dlaně a prstů zůstal statickým jen chvíli. Zvolna se měnil v aktivní poznávání mého těla. Bylo zjevné, že se s rozkoší dotýká nejen mého pohlaví. Má bederka byla součástí její vlastní rozkoše. I mě to skrz tu bederku bylo nesmírně příjemné. I já jsem si pak rukou skrz její plavky našel její tělo. Byly to totožné doteky; se stejnými motivy, se stejnou zvědavostí, se stejnou rozkoší a se stejně krásným výsledkem.

Stihli jsme to tak akorát, protože hned vzápětí přišli do vířivky bratři mé kamarádky, kteří byli až příliš rušivým elementem. Po takovém společném zážitku jsem věděl, že je zbytečné čekat na odchod Pinokia, protože to bych se v té vířivce dřív uvařil. Ta voda byla opravdu horká. Bylo načase vstát a jít. Tentokrát jsem se spolehl na přední flap mé bederky. Vzhledem k jeho úzkému provedení a také k tomu, že se mi při odchodu z vířivky přilepil na stehno, tak si oba bratři mé erekce prakticky okamžitě všimli. Za jiných okolností by tomu sotva věnovali pohled, tohle jsme už měli mezi sebou dávno vyřešené. Protože jsem ale na sobě měl ty mé zvláštní plavky a protože se mnou v té vířivce byla jejich sestra, tak náš odchod z vířivky doprovázela patřičná zvědavost a příslušné škádlení. Cestou k bazénu mne mé plavky v tomto smyslu zradily ještě několikrát, plná erekce v úzkých a přiléhavých tangách se nedá přehlédnout ani když před tangama visí pruh látky. Zejména pak ne, když je tento pruh látky předního flapu doslova přilepen na tanga, z kterých bezelstně přijímá informaci o příslušné geometrii zpevněného pohlaví, takže bych mohl být i bez toho flapu a ve výsledku by to bylo prakticky to samé.

Přiznám se, že ze mnou Pinokio zůstal ještě po nějakou chvíli i v tom bazénu. Látku mých tang si nacházel při plavání i před tím, i poté; bylo mi velmi příjemné, jak si při plavání volné flapy hrály s nahou kůží mých nohou. Tanga mi byla příjemná už jen ze své podstaty. I ty nahé hýždě rozpůlené provazcem látky jsem si uvědomoval s velmi intimním akcentem, který jen zvyšoval intenzitu všech těchto prožitků, které rozhodně nebyly nepříjemné. Připadal jsem si, že v té vodě plavu prakticky nahý. Vlastně to bylo pocitově lepší, než kdybych na sobě v tom bazéně nic neměl. Byly to... skvělé plavky. A kromě toho mne vzrušovalo i vědomí, že se na mě a mé indiánské plavky má kamarádka při plavání ráda dívá. A já se zase rád díval při plaváni na ní, zejména, když na sobě měla ty krásné jednodílné sportovní plavky, které se mi na jejím pohledném těle nesmírně líbily. V tom jsme si začali navzájem vycházet vstříc. Kdo by to byl do dětí z FKK rodin jen řekl... :)

Další rok kaprunské termální lázně navštívili čtyři indiánští chapci a jedna indiánská dívka (můj bratr se tehdy připojil taky, i když se v jeho případě bederkářství zdaleka tolik nerozvinulo), ale tohle vyprávění je na samostatný příběh, a tak třeba později...

Po návštěvě termálních lázní jsme šli do restaurace na večeři. S perfektním výhledem na překrásné hory a na západ slunce jsme si povídali zejména o indiánech a o Severní Americe. Otec druhé rodiny se nedávno vrátil z USA, kde byl po několik měcíců pracovně a pak po dva týdny se svým kolegou i soukromě. Vyprávěl nám o Grand Canyon, o návštěvě o Kennedyho vesmírném středsku, o New Yorku, o Golden Gate, o pouštích Arizony, o rovinách kolem řeky Mississippy a podobně. Indiánské téma se vším tímto proplétalo jako niť. O mé berderce nepadlo jediné slovo, cítil jsem však, že byla přijata za součást mého letního šatníku, který byl plně respektován i v této podobě.

Bederku jsem si na sebe druhý den ráno v hotelu oblékl místo trenýrek. Snídani jsme měli na terase, kde má bederka nevadila. Kdyby snídaně měla být uvnitř, tak bych se určitě převlékl do něčeho vhodnějšího. Bylo zjevné, že se v tomto oděvu doplněném o bílé tričko chystám vyrazit na další dobrodružství toho dne. Nikdo neprotestoval. Naopak jsem měl pocit, že mne v této mé hře na indiány rodiče obou rodin podporují, nemluvě o velmi příznivém přijetí mé indiánštiny ze strany obou bratrů a jejich sestry.

Měli jsme v plánu návštěvu muzea turbín na konci kaprunské soutězky. Pak jsme si chtěli projít samotnou kaprunskou soutězku a nakonec jsme chtěli popojet autem až pod pod kaprunské přehrady a navštívit je. Muzeum, soutězku i přehrady jsem absolvoval po indiánsku. Někdy jsem měl při tom na sobě opravdu jen tu bederku. Byl to skvělý pocit být prakticky nahým v té krásné krajině s plnou legalizací mé nahoty zaštítěné indiánským odkazem. Nikdy jsem si ty hory neužíval tak, jako právě toho dne. Skrz mou indiánskou nahotu jsem doslova sál jejich spirit, jejich krásu a půvab. A asi mi to i velmi slušelo, hodně lidí si ve fotoaparátech odneslo spoustu střípků mé duše… :)

Opětovná večerní návštěva termálních lázní se pochopitelně opět neobešla bez mých indiánských plavek. K opakování naší tajné hry na indiánskou plavkovanou, jak jsme si tento styl důverného hraní nazvali, tentokrát nedošlo, i když jsme k tomu měli několikrát opravdu blízko. Přeci jenom se jednalo o velmi důvěrnou hru, ke které jsme další tři roky sebrali odvahu jen několikrát, zejména tedy v létě u moře.

Můj styl indiánštiny byl hodně návykový. Jak pro mne, tak i pro oba bratry, kteří se v tomto smyslu ke mně záhy to naše první bederkářské léto připojili. Tehdy jsme se oblékli do bederek všichni tři, abychom spolu po několik dalších dní poznávali Kaprun v čitelně indiánském stylu. Do bělošsky laděného oděvu jsme se převlékali jen při návštěvách restaurací a při návštěvách centra města. V přírodě jsme jinak byli od rána do večera jen v indiánském stylu. Když jsme se osmělili, tak jsme na sobě měli mnohdy opravdu jen tu bederku. V té nejodvážnější formě jsme se někdy vzdávali i bot, zejména při kratších výpravách z auta, jako například u jezera Hintersee. U tohoto jezera měla svou bederkářskou premiéru i má kamarádka. My tři chlapci v pouhých bederkách a má kamarádka, sestra mých přátel, jsme tehdy to překrásné údolí pod štítem hor prozkoumávali jako opravdové indiánské děti. Bylo to velmi, velmi návykové. Stejně tak jsme si užívali i výpravu lanovkou k horskému jezeru Weißsee. Bylo to pravděpodobně poprvé, kdy se touto lanovkou svezli tři polonazí indiáni a jedna indiánka. Na nejvyšším bodě nám bylo poněkud chladněji, s povděkem jsme tam na sebe přijali bělošské kalhoty a mikiny. Po návratu do klimaticky příznivějších míst jsme se ale opět svlékli zpět na „indiána“ abychom tak zůstali prakticky až do večera. Obdobně jsme si dílem prošli a dílem projeli i sedlo Großglockner, zejména pak ledovec Pasterze. Počasí nám přálo, náš lehký indiánský oděv byl, co se týče teplot, dostatečný dokonce i tam. Další den se ale počasí začalo kazit, obloha se zatáhla a přišel déšť. Naše alpské dobrodružství se už beztak naplnilo. Čekala nás cesta k moři až vysoko nad Split do jednoho malého kempu, kde bylo možné v nepříliš omezené formě vykonávat i FKK. Tam jsme zůstali po dalších čtrnáct dní. I když jsem byl po většinu času stráveným v tamním kempu a na tamních plážích zcela nahým, tak jsem se rád, tu a tam, oblékal do mé bederky, kterou jsem pak používal jako plavky, ve kterých jsem chodíval do textilové části kempu, nebo do okolí kempu, případně jsem si ji na sebe bral místo klasických plavek na paluby turistických výletních lodí, kterými jsme jezdili podél pobřeží a nebo na přilehlé ostrovy.

Počátek indiánštiny mám tak pevně spojenou s vůní pryskyřice chorvatských borovic, s vůní čistého moře, se zvukem vln, se zvukem vrzajících cikád, s bílými kameny v horkém slunci, s vysokými horami nad mořem, s klidem a mírem půvabné letní krajiny jadranského pobřeží a vůbec s časem prázdnin... a s mou kamarádkou a nakonec i s jejími bratry, kteří bederky považují za skvělý oděv na léto i dnes. Byl bych velmi zvědavý na jejich vlastní vyprávění, možná by stálo za úvahu je o to požádat. Vaše stránky oba bezesporu znají, před rokem jsem si všiml, že je jeden z nich má otevřené na monitoru počítače.

Bederky jsou pro mne v současnosti primárním oděvem na léto ve volných chvílích. U moře, v Alpách, i v tuzemsku. Nejpozději v patnácti letech jsem musel mému indiánsky polonahému běhání po Alpách trochu utáhnout otěže. Jedenáctiletý až čtrnáctiletý chlapec v pouhé bederce protékající Alpskou krajinou si může v tomto smyslu dovolit opravdu hodně, s přibývajícími lety nositele bederek se ale věci začínají komplikovat. Stále podnikám velmi odvážné výpravy, kdy mám na sobě jen indiánskou bederku, je ale pravda, že například cestu lanovkou k horskému jezeru Weißsee v plné sezóně bych si dnes takto už nedovolil. Ale… užívat si horské pastviny a být při tom v pouhé bederce a nebo být dokonce i zcela nahý? Proč ne! Na méně frekventované horské pěšiny se dál vyrazit v pouhé bederce i dnes v dospělém věku. V tomto se držím pravidla, že dokud je v alpských horách na pastvinách v dohledu víc krav, než lidí, tak se dá bezpečně a bez obav bederkařit. V opačném případě se víc hodí ten bělošský oděv.

Indiánství pěstuji jen v jisté omezené míře. Nejsem indianhobbyista v pravém slova smyslu, od indiánů jsem si jen vypůjčil některé hezké věci. Řekneme, že se rád dívám na přírodu indiánskýma očima, že některé prvky indiánství považuji za esteticky dokonalé a přívětivé, že mám rád bederky indiánů pro jejich zvláštní kouzlo, kterému jsem podlehl už jako chlapec a že se mi indiáni propasírovaní bělošským naivním vnímáním noble savage opravdu hodně líbí. Na indiánské tábory jsem jako dítě nikdy nejezdil, což mne hodně mrzí. Do programu mých letních prázdnin by se takové tábory beztak časově nevešly, je však možné, že se na takový letní tábor brzy podívám. Mezi indianhobbyisty mám z univerzity hned několik dobrých přátel, kteří mne letos na tábor pozvali jako hosta. O mém bederkaření ví a je jim to velmi sympatické.

Mé přítelkyni se mé bederkaření velmi líbí. Však to byla právě ona, kdo mne v termálních lázních v téměř dvanácti letech oblékla do mé první indiánské bederky. Bederkařina zdárně vyšplhala i do jejího šatníku, ve kterém se natrvalo uchytila tak, jako i v tom mém. Oba tímto pozdravujeme zdejší bederkářské publikum a zároveň děkujeme za stránky.

... do šesté třídy jsem vstupoval s rozhodnutím, že si na ty čtyři indiánské sošky ušetřím. Veškeré mé kapesné jsem si dával stranou, sousedům jsem za přiměřenou úplatu pomáhal s uhlím, se sekáním trávy, s natíráním plotů, s úklidem sněhu a podobně. Když tuhle mou snahu viděli rodiče, tak mi přislíbili, že pokud se mi podaří ušetřit aspoň polovinu ceny sošek, že tu druhou polovinu ceny sošek sami uhradí. Podařilo se mi to. Další léto jsem jel do Saltzburku vybavený náležitým obnosem. Bohužel jsem pak ale zjistil, že tyto sošky byly prodány. I když jsem počítal s tím, že se to může stát, tak mne to opravdu zklamalo. Za ušetřené peníze jsem si nakonec koupil vysněný velký reflexní luk, inline brusle a zbytkem jsem se podílel na koupi nafukovacího dvoumístného kajaku, se kerým jsme pak jezdili k moři a který je dodnes ve službě.

Old man coyote
Crow Indians ~ Crow mythology