Blog projetku stránek o bederkách
Zprávy, poznámky a úvahy



Daniel Boone
the opening of the wilderness

Archer ~ 8.5. 2021

Autor of the book: Brown John Mason
Illustrated by: Lee J. Ames
Publisher: New York, Random House ~ 1952
Source (full book): archive.org


Daniel Boone, the opening of the wilderness by  Brown John Mason, art by  Lee J. Ames Daniel Boone, the opening of the wilderness by  Brown John Mason, art by  Lee J. Ames
Daniel Boone, the opening of the wilderness by  Brown John Mason, art by  Lee J. Ames Daniel Boone, the opening of the wilderness by  Brown John Mason, art by  Lee J. Ames
Daniel Boone, the opening of the wilderness by  Brown John Mason, art by  Lee J. Ames Daniel Boone, the opening of the wilderness by  Brown John Mason, art by  Lee J. Ames
Daniel Boone, the opening of the wilderness by  Brown John Mason, art by  Lee J. Ames Daniel Boone, the opening of the wilderness by  Brown John Mason, art by  Lee J. Ames
Daniel Boone, the opening of the wilderness by  Brown John Mason, art by  Lee J. Ames Daniel Boone, the opening of the wilderness by  Brown John Mason, art by  Lee J. Ames
Daniel Boone, the opening of the wilderness by  Brown John Mason, art by  Lee J. Ames Daniel Boone, the opening of the wilderness by  Brown John Mason, art by  Lee J. Ames
Daniel Boone, the opening of the wilderness by  Brown John Mason, art by  Lee J. Ames Daniel Boone, the opening of the wilderness by  Brown John Mason, art by  Lee J. Ames



Tři obrazy, indiánský příběh v ilustracích

Shibariana, Archer ~ 8.5. 2021

Má teta bydlela v cihlovém domě v menším městě na pomezí Čech a Moravy. Ten dům stál nedaleko dráhy, na samém pokraji města, za kterým byly krásné lesy. Bylo to překrásné místo, na které se vážou mnohé mé vzpomínky z toho zřejmě vůbec nejlepšího období lidského života, tedy dětství. U tety jsou strávila mnoho času, pro mne byla druhou mámou a její byt byl mým druhým domovem. K tetě jsme jezdívala na letní prázdniny i na Vánoce. Několik let jsem u ní dokonce bydlela i celoročně, protože jsem v tamním městě navštěvovala střední školu.

Na tomto místě jsem se stala indiánkou. Stačily mi k tomu tři obrazy pověšené na zdi v jednom z pokojů.

Ty obrazy byly formátu A4. Byly to kresby tužkou na bílém papíře. Byly to takřka fotorealistické kresby, které by bez úprav mohly ilustrovat i ty nejlepší indiánské dobrodružné knížky vůbec.

Na prvním obrazu byl nakreslen indiánský chlapec, který v lese mířil šípem v napnuté tětivě luku na laň.

Na druhém obrazu byl chlapec a dívka, jak spolu tancují kolem ohně.

Na třetím obrazu byl chlapec s velmi starým mužem, jak spolu pluli na kánoi po klidné řece.

Na všech obrázcích byli postavy nahé, na sobě měli jen bederky. Chlapcům a dívce nebylo víc, jak dvanáct. Muž měl stařecké tělo, v kterém však stále byla síla a energie. Těla měli pohledná všichni. Byli štíhlí, krásní a zdraví.

Tyto tři obrázky byly se mnou celé mé dětství. Byly jakýmsi pevným bodem mého světa. Nesmírně se mi líbily. Bylo v nich něco, co mne přitahovalo. Už v šesti, nebo v sedmi letech jsem si na jejich základě začala vymýšlet příběhy, kterými jsem si odpovídala na mé mnohé zvědavé otázky:

Ulovil mladý lučištník tu laň a nebo nakonec nechal šíp na tětivě opět klesnout? Byl na lovu sám a nebo měl sebou kamarády? Byl ten les kolem něj jeho domovem a nebo to byl les nepřátelského kmene? Měl chlapec na lovu s pouhým lukem a několika šípy v toulci svému kmeni dokázat, že je již připraven stanout po boku lovců? Jak se do toho lesa dostal, co to bylo za les? Mohl být i ztracen v lesích a žít tam jako indiánský Robinson...

Tanec kolem ohně byl tancem válečným? Nebo naopak tancovali jen pro svou radost, aby pak padli vysílení do svých lůžek v teepee? Nebo tancovali pro radost duchům prérie ve spirituálním záměru? Tancovali, když vítali jaro? Tancovali, když vítali příchod bizonů? (... tuto možnost jsem později spíše vyloučila s ohledem na charakter tamní přírody, bizoni by se takovému terénu spíše vyhnuli.) Tancem přivolávali déšť? Tanečníci byli bratr se sestrou? Nebo to snad byl velmi mladý pár indiánských milenců?

Odkud ti indiáni pluli po té řece? A kam? Co to bylo za řeku? Co v té kánoi vezli? Po řece unikali nepřátelům a nebo naopak pluli jako poslové k sousedním kmenům? Možná tam byl před nimi vodopád, který hrozil, že je strhne do své smrtící pasti.

Bylo zvláštní, jak mne ty obrazy přitahovaly. Byly mými bránami do světů indiánů. Nebyla jsem členkou indiánského oddílu a už vůbec ne indiánských hobbyistů, nehrála jsem si na indiány s kamarády a vlastně jsem si na ně nehrála ani o samotě. Má indiánština byla ryze virtuální záležitostí, ve které jsem si vystačila jen s mou fantazií. Indiáni mne nesmírně přitahovali a přesto jsem nevlastnila jediný indiánský artefakt. Nenosila jsem indiánské oděvy, neměla jsem ani indiánské ozdoby... měla jsem ale indiánské srdce. Ráda jsem si o indiánech četla. Milovala jsem filmy s dobrodružnou indiánskou tématikou.

Jsem přesvědčena, že jsem v některém mém minulém životě byla opravdovou indiánkou. Ty tři obrazy jako by mne volaly zpět mezi lid mého kmene. Jako by byly laskavým mostem k dávnému životu, který jsem, doufám, prožila s radostí a láskou.

Pak jsem ve dvanácti letech objevila u mé tety desky, ve kterých bylo na sto padesát pečlivě seřazených listů s indiánskými ilustracemi. Ty tři zarámované obrázky s indiány zjevně pocházeli z této série obrázků. Tyto obrázky nebyly kresleny nahodile. Bylo zjevné, že ilustrují jeden velký společný příběh.

Byly to krásné a nesmírně kvalitní kresby tužkou. Prohlížela jsem si je list po listu. Byla jsem tím doslova fascinována. Listy byly s označeny drobnými čísly od jedné do sto padesáti, které jsem na původních třech obrázcích nemohla vidět, protože obvyklé místa umístění číslic zakrývaly rámy obrazů. Že ty tři obrazy patří do této série ilustrací bylo zjevné, chyběly právě tři z čísel. Byly to nepochybně listy číslo 3, 7 a 12. Do té série obrázků dokonale pasovaly.

Ty ilustrace mne nejen fascinovaly, ony mne mnohdy i šokovaly. Byly tam mnohé velmi, až extrémně naturalistické scény, které by se v jakékoliv knížce pro děti rozhodně nemohly objevit, a to ani po případných úpravách. Některé by se i nemohly objevit snad ani v knížkách pro dospělé v současné době. Text příběhu jsem neznala, obrázky ale mnohé napověděly. Hlavní postavou byl indiánský chlapec, který byl v mém tehdejším věku. Byl to chlapec s hezkým a štíhlým tělem, s indiánsky dlouhými vlasy, který na sobě nosil, tak jako většina indiánů a indiánek v tom příběhu, jen pouhou bederku; pruh látky a nebo jemně vydělané kůže provléknutý mezi stehny, aby pak tvořil nad pevnou tanga částí po obou stranách nahého těla úzké dlouhé flapy s nepravidelnými spodními okraji.

První část příběhu zobrazovalo prvních třicet listů. Ilustrace ukazovaly život v indiánské vesnici, která měla do dvaceti tee-pee stanů na velké louce v údolí v hornaté krajině uprostřed rozsáhlých lesů. Indiáni měli na sobě vesměs jen velmi lehké oděvy a les měl vyloženě letní ráz. Vesnice nebyla velká, indiánský kmen měl méně, jak sto členů. Na obrázcích byly zejména chlapci a dívky od desíti do šestnácti let, obrázky ale ukazovaly i malé děti, dospělé lovce, ženy a starce. Byly to velmi pohledné postavy, bez ohledu na věk, či pohlaví. Rozhodně to nebyli oškliví lidé. Na pohled byli velmi sympatičtí, hřáli se v soudržnosti, vzájemné lásce a porozumění. Byla to jedna velká rodina. Byli to ale také divocí lidé a autor obrázků se této jejich divokosti nebál. Ukazoval i tuto jejich stránku. Sledoval zejména linii příběhu několika mladých indiánů a indiánek v mém tehdejším věku:

Chlapci a děvčata spolu hráli lacrosse, koupali se v jezeře, lovili spolu zajíce, seděli u večerních ohňů a poslouchali vyprávění jednoho ze starších lovců, lezli po skalách do výšek pro med z včelích hnízd, aby pak ze skal opět spěšně sestupovali, když se zmocnili kusu té dobroty, spaly v bezpečí tee-pee a pod ochranou kmene, stříleli cvičně z luků do dřevěných figur připomínajících různá zvířata ale i lidské postavy, pomáhali ženám vyvrhovat ulovenou zvěř, nosili z lesů dřevo na oheň, vodu z nedalekých potoků, účastnili se výroby nádob z pálené hlíny a jejich zdobení, nebo jen tak seděli a vyprávěli si něco velmi veselého, případně spolu přátelsky zápasili v trávě. Indiáni pluli po řece na kánoích a lovili ryby, nebo si na vodě spolu jen tak užívali krásného času, který nad tou řekou plynul jako voda pod kánoí.

Byly tam obrázky i poraněného lovce s hlubokou ranou v noze, který byl po návratu z nepovedeného lovu ošetřován za náležité péče a pozornosti velké části kmene. V nočních stínech tee-pee se za přísvitu nedalekého ohně spolu miloval mladý pár, který zcela zjevně ignoroval to, že se na ně při tom z druhé strany stanu dívají dva chlapci s dívkou, kterým nebylo víc let, než bylo mně tehdy. Tento milující pár byl nakreslen z boku, byl tak zřetelně vidět úd mladého a velmi pohledného indiána, který pronikal hluboko do klína mladé a velmi pohledné indiánky. Oba byli na vrcholu extáze, kterou vzájemně sdíleli jako jedno tělo a jedna duše. Na dalším obrázku se tato mladá žena skláněla nad klínem svého partnera, když mu s nejvyšším potěšení ochutnávala úd ústy, což zpovzdálí se zvědavým úsměvem opět sledovaly tváře dětí. Na dalším obrázku bylo nakresleno zrození života v okamžiku, kdy partner ženy překusoval pod dohledem šamana pupeční šňůru a vzápětí následoval obrázek kolébky zalité světlem zapadajícího slunce za ostrými tvary tee-pee. První část příběhu byla jakýmsi seznámením s indiánským kmenem, s jeho zvyky a s koloběhem života, který se zakončil nádhernou ilustrací, ve které indiáni s láskou a úctou ukládali k poslednímu odpočinku na pohřebišti mrtvé tělo velmi starého muže.

Bylo to třicet obrázků plných indiánské romantiky v dokonalém světě noble savage. Z obrázků vyzařovala indiánská romantika v té její nejlepší tradici. Přirozenost, s jakou tyto obrázky dávaly nahlédnout i do intimního světa indiánů, byla zcela zdravá, krásná, půvabná a… velmi edukativní. Byla jsem dvanáctiletou dívkou, která sotva začala objevovat své vlastní tělo a své vlastní intimní myšlenky. Na ty obrázky jsem se nedívala ani tak očima bělošské dvanáctileté dívky, jako spíše očima indiánky v totožném věku. Něco takového jsem takto podáno viděla poprvé v životě a hned jsem věděla, že je to krásný, velmi přirozený a zjevně nesmírně příjemný prvek lidského života. Pro ty mladé indiánské svědky bylo počínání milujícího se páru velmi přirozené a přesto jim svítily oči zvědavostí a vzrušením. Já na tom vlastně byla úplně stejně. Nebyla jsem ve věku, kdy bych si měla a chtěla listovat v časopisech pro dospělé, ale… takto podané se mi to líbilo opravdu hodně. Ve dvanácti letech jsem už jako děvče v tomto smyslu leccos věděla, pochopitelně. Vlastně jsem věděla, že bych si něco takového vůbec neměla prohlížet. Měla jsem před sebou něco mně a mému věku zakázaného. Tohle vědomí mne vzrušovalo samo o sobě. Nemluvě o tom dalším...

Vážné a zřejmě i velmi bolestivé poranění nohy lovce bylo jediným mrakem na této půvabně přitažlivé indiánské obloze noble savage. Na druhou stranu ono to na tu oblohu dokonale patřilo také. Bez takových mráčků a mraků by to nebylo ono. Líbilo se mi, jak o toho lovce v nouzi bylo členy jeho kmene pečováno. Pod pečlivým dohledem samotného šamana, ovšem. K divokému a nebezpečnému životu indiánů taková zranění prostě patří. Stejně tak, jako k medu patří i to včelí žihadlo. Stejně tak, jako k hřejivému a laskavému večernímu ohni pod totemem patří i tak jiskra, která si může najít i tu citlivou nahou kůži. Tak to vnímám dnes a tak jsem to vnímala i tehdy, když jsem si ty obrázky poprvé prohlížela.

Další kapitolu tvořilo následujících třicet obrázků, kdy se na území mých indiánů dostali dva nepřátelští zvědové z cizího kmene. Mohlo jim být tak kolem šestnácti, či sedmnácti let. Byli to krásní indiáni, kteří však v sobě měli cosi zlého a temného. Snad to bylo ukryto v jejich ostrých rysech tváří, nebo to bylo skryto v agresivních znacích namalovaných na jejich nahých tělech. Tito dva zvědové sledovali tábor po celý den a noc z nedalekých stromů a ze skal. Pak se chtěli stáhnout, při ústupu ale narazili na jednu dívku a chlapce, kteří se právě vraceli do vesnice od řeky s ulovenými rybami. Chlapce ihned zabili a skalpovali. Dívku jen omráčili. V té chvíli ještě měli čas uniknout, tuto možnost ale promarnili. Z jejich těl vyzařovala krutost, pohrdavá sebejistota a vědomí vlastní síly, když z dívky strhli bederku, kterou jí uvázali do úst jako roubík. Vzápětí si v úkrytu skal vzali její tělo. Bylo zřejmé, že až s ní skončí, tak že ji skalpují a zabijí také. V okamžiku vyvrcholení prvního z nich se mu do prsou zabodl šíp. Byly objeveni! Jeho druh nemeškal a začal před mými indiány prchat. indiáni ho neúspěšně pronásledovali. Unikl jim jen se drobným zraněním paže, když skočil do ukryté kánoe, aby se odrazil do středu proudu prudké řeky.

Jeho umírajícího druha čekal osud horší smrti. Po přivlečení nahého a zraněného zajatce do tábora byl tento zajatec zavěšen za nohy hlavou dolů a skalpován. Dívka, z které byl prve sestřelen šípem, mu poté vyřízla pohlaví. Do hluboké rány mezi stehny mu pak zarazila jeho vlastní nůž až po rukojeť. Pod zavěšeným zajatcem pak rozdělali oheň, do kterého byl nakonec zaživa vyvrhnut. Až poté nechali oheň rozhořet do plné síly. Trup zajatce se do něj postupně hroutil. Nad ohněm tak nakonec zůstaly viset jen jeho nohy a pánev, z které se do ohně zabodával krátký pahýl páteře. Trup následoval lebku, která se od něj v plamenech odtrhla jako první.

Tento výjev mne šokoval. Toto nebyli mí mírumilovní indiáni, tohle byli divocí lidé, kteří neznali slitování. Bylo dokonce zjevné, že si to upalování zajatce s rozkoší užívali. Jak ženy a muži, tak zejména děti. S jistým údivem jsem zjistila, že i já mám část indiánského srdce. Tento výjev mučení zajatce mne odpuzoval. Zároveň mne ale i přitahoval a vzrušoval. Nesmírně jsem se za to sama před sebou styděla.

Následoval obrázek voru, který byl poslán s ohořelou kostrou umučeného zvěda po proudu za jeho druhem jako výstraha, která nepotřebovala jakéhokoliv překladu. Tuto kapitolu nakonec uzavřel obrázek, na kterém bylo tělo zvědy zabitého jinocha ukládáno na pohřební lůžko. Bylo vztyčeno vysoko na kůlech na holém návrší, kde takových nebeských lůžek plných kostí byla celá řada.

V dalších obrázcích se příběh vrátil na půdorys, který by se opět bezpečně vešel i na stránky knih pro děti; tedy, pokud by nevadila ta občasná plná nahota a nebo ten odvážně laděný oděv v podobě - vesměs jen - pouhých bederních roušek.

Nepřátelští zvědové přesto čitelně zneklidnili kmen. Na ilustracích to bylo vidět. Na okraje svého území indiáni vysílali zvědy, kteří hlídali bezpečí kmene. Okolní krajinu hlídali zejména z vysokých skal, z kterých měli dokonalý výhled. Na obrázcích bylo vidět víc zbraní. Ostražitost bojovníků kmene byla zřejmá. Kmen se připravoval na vpád nepřátel. Přesto si indiáni i pak nacházeli čas na různé radosti a příjemné chvíle. Bylo tomu tak i u hlavní postavy příběhu, toho indiánského chlapce, který byl vyobrazen na většině listů příběhu. Měl kamaráda, se kterým se pouštěl do různých nezbedností a vůbec do dobrodružství, o kterém se s ní snad každému klukovi, který má rád indiány a nebo aspoň indiánský styl zálesáctví. Spolu chodili na lov, spolu spali ve společném lůžku, spolu se plavili na kánoi po velkém jezeře, spolu si opékali maso z ulovené zvěře a nebo z ryb, spolu si vyráběli sítě pro rybaření a nebo šípy a spolu škádlili dívky. Spolu se vydávali do vysokých skal pro pera z orlích hnízd. Vydávali se do míst, kde ze země tryskaly gejzíry vody, kde se z puklin ve skalách valila pára a kde byla horká jezírka a potoky, v kterých se s radostí vlastní jejich věku rádi koupali.

Na nepřátelské zvědy jako by se pomalu zapomínalo. Dým a popel z ohniště, ve kterém jeden z nich uhořel, dávno odnesl vítr s deštěm letních bouřek. A pak se temný stín do příběhu náhle vrátil. Bylo to stejně překvapivé, jako by se objevil stín pod sluncem na polední bezmračné obloze. Oba chlapci, o kterých jsem psala v předchozím odstavci, spolu navštívili jakýsi malý indiánský a zjevně spřátelený kmen, malou vesničku, kde bylo na mýtině jen pět tee-pee stanů. Tyto stany byly vypáleny a pobořeny. Na zemi v trávě leželi mrtví indiáni. Z těl jim trčely dlouhé šípy. Stejný osud postihl i několik psů. Těla několika mužů, žen a dětí na sobě nesla známky mučení a nebo byla posmrtně zohavena. Tělům chyběly skalpy, chyběly jim prsty a nebo i celé dlaně, některá těla byla rozsekána tomahavky, mužům a chlapcům chyběla pohlaví, jedna z dívek měla v pohlaví vražené zlomené kopí, další měla rozřízlý trup od pohlaví po prsa a její vnitřnosti se válely opodál v trávě. Těla několika chlapců byla stažena z kůže. Kůže chlapců byly připevněny na vrchol koruny ohněm zčernalé konstrukce jednoho z tee-pee, na kterém vlály ve větru. Dvanáct vyříznutých lidských srdcí bylo položeno v kruhu na kamenech ohniště pod totemem. V ohništi leželo několik lidských lebek stažených z kůže. Některé lebky byly vytrženy z těl i s páteří. Několik těl indiánů bylo spáleno, zůstaly z nich jen doutnající zbytky koster. Krásná okolní krajina tento výjev rámovala v podivném kontrastu, který zneklidňoval snad stejně, jako ta zohavená těla mrtvých indiánů. Z obrázků na mne dýchala čirá hrůza z krutosti, které tito lidé ve chvíli své smrti čelili.

Z houštin se vyplížil viditelně zraněný pes. Poznal oba chlapce a tak se k nim vydal s prosbou o pomoc. Psi mluvit neumí, tato jeho prosba však byla zcela zřetelná. Vlastně až skrz toho psa jsem zcela pochopila tu naprostou destrukci. Mé oči zalily slzy. Ne poprvé a ne naposled.

Úžas a překvapení obou chlapců se na jejich tvářích potkal se strachem a hněvem. Poznala jsem, že ta mrtvá těla patřila spřáteleným indiánům, ke kterým se mohli vydat bez obav, ne-li přímo členům jejich kmene. Hledali přeživší, ze stránek ilustrací na mne ale dýchalo jen ticho dokonané destrukce. Nikdo nepřežil, jen ten pes.

A pak jsem obrátila další list a tam na mne čekalo něco, co mne šokovalo z celé této série obrázků zdaleka nejvíc. Na jednom listu A4 tam v detailech byla nakreslena dvě nahá torza těl z chlapce a dívky, která byla bez rukou, bez nohou a bez hlav. Visela zavěšena na provazech pod větví stromu. Způsob zavěšení nemohl mít krutější a pohrdavější podoby; skrz zadek chlapce a dívky byla hluboko do jejich trupů vražena větev ve tvaru háčku z rybích kostí. Dřevo větví bylo do obou trupů zaraženo tak, aby si po jeho opětovném povytažení boční vhodně zalomená větev našla svou vlastní cestu skrz vnitřnosti zpět ke kůži. V případě chlapce to bylo skrz šev váčku mezi varlaty a v případě dívky skrz štěrbinu pohlaví. Probodnutí pohlaví tímto komplikovaným způsobem bylo nepochybně zjevným úmyslem pramenícím z nejtemnějších zákoutí divokých indiánských srdcí. Z trupů se tyto penetrující konce bočních větví obou kůlů vzpínaly nad pohlaví dívky i chlapce na délku prstů ruky. Na obou těchto z vnitřku zraňujících rožních byly kousky tkání, které při své cestě trupem posbíraly. Zejména pak v lomu obou větévek tvořících ostré hroty. Za silnější konce větví, které čněly z obou trupů, pak byly uvázány provazy, na kterých tato torza visela. Extrémní krutost obrázků podtrhoval fakt, že oba mladí indiáni byli ještě ve věku, kdy jim na příslušných místech nerostl jediný chloupek a přesto byl již penis chlapce zajímavě a hezky proměněn počínající pubertou. Počínající proměnu hrudi dívky autor obrázku zachytil v totožném gardu, v totožném věku…

Tímto obrázkem jsem poznala samotné dno indiánských srdcí. Skrz něj jsem se dotkla těch nejhlubších temných zákoutí krutosti, která dříme v každé lidské bytosti. Pokud mne překvapil milující se mladý indiánský pár a pokud mne později šokovalo upálení indiánského zvěda, tak tohle šlo k mému vlastnímu indiánskému srdci ještě mnohem, mnohem blíž. Dotklo se to mých nejhlubších tajemství, o kterém jsem do té doby sama ani nevěděla. Ten obrázek se mi svým zvláštním temným půvabem líbil. Prohlížela jsem si jej s hrůzou, odporem, ale i s rozkoší, která byla svým způsobem dokonce ještě silnější, než když se před mými zraky na jedné z předchozích ilustrací umučil v plamenech ten nahý indiánský jinoch.

V tom okamžiku definitivně skončil nevinný věk mého dětství. Tímto obrázkem zároveň skončil krásný a bezstarostný věk her obou indiánských chlapců v příběhu, jako i vůbec kouzelný čas dokonalého indiánského ráje celého jejich kmene. Na dalších listech ilustrací tamní lesy doslova hořely ve válce, ve které byl můj indiánský kmen přemožen nepřátelskými indiány. Přivedl je k nim přeživší zvěd. Byl to čas hrdinského odporu, který však proti mnohem silnějšímu indiánskému kmeni nestačil. Byla to exploze extrémního násilí, mučení a smrti. Z mých indiánů nakonec zbyla jen hlavní postava příběhu, ten mladý indiánský chlapec. Zachránil se tak, že byl při obraně svého lidu zasažen tomahavkem do hlavy a po ztrátě vědomí se jeho tělo skulilo ze srázu do vysoké trávy, kde zůstalo neobjeveno a zapomenuto. Zraněný chlapec pak procitl do světa, ve kterém zůstal sám. Všichni jeho druhové, kamarádi a kamarádky, jeho rodina; všichni byli mrtví, nebo je čekala neodvratná smrt. Vydal se po stopách vítězného kmene, který si sebou do svého vzdáleného tábora odvlekl několik přeživších zajatců, aby je umučil u kůlů smrti při oslavě vítězství. A byl to nakonec on, poslední svobodný člen z jeho kmene, kdo po několika neúspěšných a velmi odvážných pokusech o osvobození svých posledních zbývajících druhů zabil svého vlastního kamaráda šípem vedeným přímo do jeho srdce, když tento jeho přítel hořel u kůlu mučení. Další šíp si hned vzápětí našel srdce zvěda, který nepřátelské indiány dovedl k jejich lidu. Tentokrát se však nejednalo o milosrdný akt, naopak to byl akt zoufalství a touhy po odplatě. Za to zaplatil vlastním zajetím, z kterého se mu nakonec podařilo uprchnout, i když to spíš vypadalo, že mu ten útěk sami umožnili, aby ho mohli pro své potěšení lovit.

V té chvíli z jeho kmene zbýval už jen on. Jaké to asi je být jediným a posledním nositelem vlastní kultury, jazyka a vzpomínek? Být tím posledním z posledních a vědět to. Horda krvežíznivých nepřátel z divokého a násilného indiánského kmene za zády se v tomto světle zdaleka nemusí jevit jako ten největší problém...

Pro nepřátele se stal zábavou. Takové síle nemohl čelit. Jeho pokusy o vzdor byly odvážné, uplatňoval při tom veškeré své dovednosti a vědomosti. Bez potřebné dávky štěstí by tohle však rozhodně nemohlo stačit. On to štěstí ale měl. A také velmi dobře znal kraj, ve kterém se skrýval. Vždy, když byl téměř polapen, tak se stalo něco, co ho zachránilo. Pád do jeskyní, do prudké vody pod vodopády, vyrušení pronásledovatelů nečekanou přítomností špatně naladěného medvěda a podobně. To, co pro nepřátelské indiány bylo nejprve jen zábavou, se stalo jejich potupou, zdrojem starostí a zloby. Chlapec při tom utrpěl několik lehčích poranění a síly ho opouštěly. Nakonec se mu to podařilo. Našel úkryt v horách, kde jeho pronásledovatelé definitivně ztratili stopu. Při útěku se chlapci zázrakem podařilo najít i toho poraněného psa, o kterého se až do zničení svého kmene se svým přítelem staral a léčil jej ze zranění. Pes přežil i tento druhý útok indiánů. Stal se tak vlastně jediným živým odkazem na minulost dobrých časů kmene chlapce. Pouto mezi chlapcem a psem nemohlo být silnější.

Končilo léto. Osamělý indiánský chlapec byl i se svým psem na konci své cesty, která už neměla smysluplného pokračování. Snažil se v divočině přežít, bylo ale vidět, jak trpí.

A pak potkal v lese bělošského chlapce, který prohrával svůj boj s medvědem. Indiánský chlapec se vrhl se na medvěda jen s nožem v ruce právě včas, jinak by byl bělošský chlapec bezpochyby rozsápán. Zuřivý útok chlapce medvěda tak překvapil, že se dal na útěk. Bělošský chlapec byl zraněný a pomalu ztrácel vědomí. Indiánský chlapec se rozhodl, že mu pomůže. Ošetřil mu nejhlubší krvácející ránu a pak ho na nosítkách odtáhl do své skrýše v mělkých jeskyních. Tam se postaral o zbytek zranění. Pak ho uložil ho do svého vlastního lůžka z listí a travin. Ve svitu ohně je v noci přepadli dva bělošští lovci. Indiána svázali jako svého nepřítele. Psa vyděsil výstřel z pušky, který mu byl určen a zmizel v lese. Potřetí unikl téměř jisté smrti. Bylo zřejmé, že muži hledali zraněného chlapce a že jsou vůči indiánům velmi obezřetní. Druhý den na nosítkách odnesli zraněného chlapce do srubu, ve kterém bydleli. Poraněný chlapec patřil k jejich rodině. Spoutaného chlapce přinutili, aby šel s nimi. V té chvíli se ani nebránil, jeho cesta do bělošského srubu byla cestou plné rezignace a podvolení se osudu, ať už měl být jakýkoliv.

Ve srubu žila bělošská rodina; muž, starší bratr poraněného chlapce, žena, velmi mladá dcera a v kolébce nejmladší přírůstek. Indián se stal jejich zajatcem, drželi ho spoutaného až do chvíle, kdy se poraněný chlapec probudil z vysokých horeček. Nejstarší syn osadníka chtěl indiánského zajatce hned zabít, ostatní mu v tom ale zabránili. Bylo však zřejmé, že pokud jejich syn zemře a nebo pokud proti indiánovi vypoví jediné obvinění za vzniklou situaci, tak že bude indián v lepším případě jen zastřelen, nebo pověšen za hrdlo. V tom horším pak, že se sami inspirují u příslušných indiánských zvyků a obyčejů.

Když pominuly horečky chlapce, tak se osadníci konečně mohli dozvědět, jak to s tím zraněním bylo a že ho ten indiánský chlapec zachránil. Pouta šla z rukou a nohou indiána rychle dolů a vzájemná nedůvěra se postupně ztrácela. Indiánský chlapec už u osadníků zůstal, bělošská rodina ho adaptovala. Muž si všiml, že v okolí srubu je divoký pes a chtěl ho zastřelit. V poslední chvíli mu v tom zabránil indiánský chlapec, který jim ukázal, že toho psa zná a že je tam s ním. Mohl si ho nechat.

Předposlední část příběhu byla o tom, jak indiánský chlapec poznává zvyky a obyčeje bělošské rodiny a naopak, jak se mladší syn, kterého zachránil, zase učí indiánským dovednostem. Jak se indiánský chlapec učí číst a psát. Jak se učí nový jazyk. Postupně přijal i oděv v bělošském stylu, i když tento oděv na většině obrázků i nadále vylepšoval bederní rouškou. Z obou chlapců se stali velcí přátelé. Bělošský chlapec svého indiánského bratra učil střílet z pušky, která indiánského chlapce neobyčejně překvapila, protože něco takového nikdy neviděl. On naopak učil bělošského chlapce střílet z luku a lovit v indiánském stylu. Zde bylo hned několik kouzelných obrázků, jak prakticky nahý indiánský jinoch v pouhé bederce sdílí stejný prostor s bělošsky obléknutými osadníky. A také, jak se jeho bělošský kamarád sám začíná tu a tam oblékat jen do indiánské bederky. Nahému bederkaření obou chlapců ale rychle udělá přítrž příchod zimy, kdy krásný a sluneční podzim končí v prvních vločkách padajících z šedivých oblaků.

Nesmírně se mi líbilo, jak indiánský chlapec přijímá běšlošství jeho nové rodiny a jak jeho kamarád, kterého zachránil, zase naopak přijímá část toho jeho indiánství.

Obrázky v této čísti příběhu byly fantasticky půvabným vzdáním holdu přátelství obou chlapců, kteří se během zimy stali skutečnými bratry. Indiánský chlapec použije své znalosti k záchraně malé holčičky, kterou uprostřed zimy postihne vysoká horečka a její rodiče jí nejsou schopni pomoci. Zachrání je před přepadením bandity, které odhalí včas na to, aby se na ně efektivně připravili se zbraní v ruce. Zachrání svého nového bratra ze zajetí indiány, kteří ho chtějí zabít jako svého nepřítele, když ale vidí, že o život bledé tváře bojuje jiný indián, tak změní své rozhodnutí a oba chlapce nakonec propustí jako své přátele.

Když indiánský chlapec pochopí význam peněz a zlata, tak další jaro vezme svého bratra zpět do lesů svého původního kmene, kde mu ukáže místo ve skalách, kde je zlatá žíla.

Tento výlet obou chlapců trval několik dní. Na jednom z posledních obrázků příběhu se tak se indián znovu podívá na místo, kde původně stály tee-pee jeho kmene. V trávě jsou už jen kostry, které společně sesbírali na jedno místo, aby je nakonec zakryly kameny. Bělošský chlapec se při této smutné práci svlékl do pouhé indiánské bederky. Jako by tím chtěl vyjádřit, že i on sám je členem těchto padlých indiánů. Tento obrázek patřil k těm nejsilnějším v tomto smyslu. Bylo to geniálně a velmi chytře nakresleno.

Nepřátelští indiáni, kteří provedli genocidu kmene, se v příběhu už neobjevili. Z následujících obrázků jsem pochopila jednoznačně, že se indiánský chlapec rozhodoval, jestli se vydat pomstít své druhy s tím, že by při tom bezpochyby zahynul, nebo jestli se má vrátit zpět do svého nového domova. Toto rozpolcení se definitivně vyřešilo vysoko v horách v sedle mezi dvěma horskými vrcholy, kde byl na jedné straně hor jeho původní domov, smrt a pomsta - a kde byla na druhé strany hor jeho nová rodina. Po chvíli váhání se od svého rodného kraje a od indiánské povinnosti pomstít smrt svých druhů odvrátil. Jeho tvář zalilo světlo ze zapadajícího slunce, když se svým bělošským bratrem sestupoval ze sedla vstříc novému životu na druhou stranu hor, než na které se indiánský chlapec narodil. Sestupovali spolu ke svému společnému domovu. Smrt zůstala daleko za horami.

Obrázková série tímto končila. Věděla jsem, že žádný další obrázek už kreslíř nehodlal přikreslit. Příběh byl u konce s tím, že jeho další pokračování bylo ponecháno na každém, kdo by dospěl až k tomuto obrázku obou chlapců sestupujících do nížin z hor. Jestli jsem po několik let měla ve třech zavěšených a zarámovaných ilustracích silný zdroj fantazií, tak v těchto sto padesáti obrázcích jsem našla doslova celý svět. Tohle nebyl jen tak nějaký pramen fantazií, tohle byl doslova gejzír, který nevysychal.

Po další léta jsem hledala text, který by tyto obrázky měl doprovázet. Tohle nebyl komiks, bylo tam hodně mezer a já měla spoustu otázek. Zejména pak:

Kdo ty obrázky nakreslil? Jak se hlavní hrdina příběhu jmenoval? Jak se jmenoval jeho indiánský přítel? Byli to bratři a nebo to byli jen přátelé? Co ten starý lovec vyprávěl těm indiánským dětem? Jaký byl příběh indiánského milování mladého páru? Byl by v textu příběhu tento akt popisován ze strany milujícího páru a nebo ze strany těch dětských diváků? Nebo snad z nějaké té třetí strany? Věděl ten mladý pár, že se na ně při tom ty děti dívají? Jak ti indiánští zvědové chtěli naložit s tou dívkou poté, co by si oba vzali její tělo? Opravdu ji pak chtěli skalpovat a zabít, nebo s ní snad měli jiné plány? Byly návštěvy mladých indiánů u skalních včelstev opravdu jen s úmyslem získat kus sladké odměny a nebo to bylo spíše zkouškou jejich odvahy? Byla ta malá indiánská vesnice, kterou oba chlapci našli po přepadení, spřátelenou vesnicí cizího kmene a nebo to byla jen jakási… filiálka… jejich kmene? Byl ten chlapec a dívka, které pak oba chlapci našli zavěšené pod tím stromem, v okamžiku naražení na kůl a probodnutí pohlaví vnitřkem jejich těl živí - a nebo si ti nepřátelští indiáni už jen hráli s jejich mrtvými těly? Odřízli jim ty nohy, ruce a hlavu ještě na zemi a nebo o tyto údy přišli až když byli zavěšení pod tím stromem? Proč se indiánský kmen obou chlapců nepřestěhoval na jiné místo, když věděl, že se o ně zajímá mocný nepřátelský kmen? A věděli vůbec, že se na ně žene tak strašlivá přesila? Proč byli oba nepřátelští zvědové zcela nazí? Měla ta nahota nějaký praktický, či spirituální důvod? Mělo to jejich malování na nahých tělech nějaký konkrétní význam? Pokud ano, pak jaký? Co se pak stalo s tím vyříznutým pohlavím upáleného zvěda? Doplul vor s kostmi upáleného zvěda až k adresátům vzkazu a nebo si ty kosti vzala řeka? Jak se ti zvědové dostali s kánoí tak vysoko proti prudkému toku řeky? Nebo snad připluli po proudu? Nebo ta kánoe nebyla jejich a prchající zvěd na prázdnou kánoi kmene narazil jen šťastnou náhodou? Pomohli pak nepřátelští indiáni zajatému chlapci k útěku proto, protože se chtěli jen pobavit jeho opětovným lovením a nebo se ten chlapec opravdu osvobodil jen sám? Tohle nebylo příliš jasné. Příslušné obrázky měly vícero výkladů. Možná ho nenápadne osvobodil i jeden z indiánů nepřátelského kmene o své vlastní vůli s motivy, které můžeme jen hádat. Možná o té pomoci neměl zajatý indiánský chlapec ani vědět. Co chtěl ten indiánský chlapec po úspěšném útěku v tom horském úkrytu dělat dál? Jaké všechny indiánské dovednosti naučil jeho novou bělošskou rodinu? Co se od nich naučil on sám? Bylo to opravdu poprvé, co viděl hromovou hůl, tedy pušku? Setkal se do té doby vůbec někdy s nějakými bělochy? Proč v příběhu indiáni a ani ti běloši neměli jediného koně? Co to bylo za indiány, kteří zajali bělošského chlapce? Odkud vlastně ti běloši pocházeli a co v tom kraji hledali?

Tisíce otázek a tak málo odpovědí. Na některé otázky jsem si odpověděla později sama a myslím si, že i správně. Například na ilustraci, kde se milovali mladý indián s indiánskou dívkou a zjevně se ani jeden nestaral o to, jestli je při tom někdo vidí. Ani ty děti jim nevadili. V našem světě bledé tváře věc nevídaná a doslova zakázaná. Ve světě indiánů byl sex velmi oblíbenou kratochvílí a prostor pro stud prakticky neexistoval. Děti byly přirozenými svědky takového počínání… stejně tak, jako byly i přirozenými svědky a zároveň i vykonavately mučení zajatců, což byla zrovna tak oblíbená kratochvíle těchto divokých lidí, jako byl i sex samotný, ne-li ještě oblíbenější.

Ten, kdo tyto obrázky kreslil, indiány velmi dobře znal. Byl jejich velkým znalcem, zejména pak prérijních a lesních indiánů Severní Ameriky. V obrázcích byla celá řada detailů, které by tam nebyly, kdyby autor obrázků znal tyto indiány jen povrchně. Obrázky nakreslil syn mé tety, který měl v dospělém věku úraz, na jehož následky zemřel. Jeho smrt má teta nesla velmi těžce až do vlastního odchodu. Nikdy jsem se nedozvěděla podrobnosti jeho smrti. Ani jsem se nedozvěděla, jestli ty obrázky kreslil na základě psaného textu a nebo jestli měl psaný text příběhu teprve následovat. Neměla jsem tu odvahu se na to mé tety zeptat.

Pak jsem se na několik let odstěhovala z České republiky. Vrátila jsem se až na pohřeb mé tety. Při vyklízení jejího bytu jsem osobně nebyla, což považuji za velkou chybu. Obrázky jejího syna se při tom ztratily a nikdo neví, kde jsou. Zmizely jak ty obrázky z desek, tak ty tři zarámované obrázky ze stěny pokoje. Teta mi přislíbila, že mi je daruje. Ztráta těchto obrázků mne dodnes nesmírně mrzí.

Věděla, že si je ráda prohlížím a věděla, že pro mne hodně znamenají. Obrázky i text příběhu je ztracen, v mé paměti je ale uložen každý jednotlivý tah tužkou každého z těchto obrázků. Bezpochyby by se Vám líbily. Bederky indiánů vypadaly krásně. Indiáni – bez ohledu na to, z jakého byli kmene – vypadali krásně zrovna tak. V blogu máte poslední týdny krásné scany ilustrací z knížek pro děti, některé tyto ilustrace jsou velmi podobné těm od syna mé tety. S jistou dávkou neskromnosti však mohu prohlásit, že jejich kvalitě nedosahují ani k pasu, spíše tak jen ke kotníkům. I tak jsou ale tyto Vámi nalezené ilustrace krásné. Děkuji Vám za ně.

Indiánštinu jsem v dětství nepraktikovala, vše bylo jen v rovině psaní si tajných indiánských příběhů a vůbec fantazií. S praktikováním indiánštiny jsen se setkala blíže až když mi bylo dvacet pět let. Bylo to mimo území České republiky. Tamní bělošstí indian-hobbyisté mne skrz mého partnera přijali mezi sebe. Konečně jsem se stala indiánkou i po té fyzické stránce, jako i po té zážitkové. Nikdy jsem však na sobě neměla indiánské dívčí, či ženské šaty. Vždy jsem se jako indiánka na letních táborech oblékala jen do provlékací bederky. Případně do mužských indiánských košil a leggnings, když to vyžadovalo, či vyžaduje počasí. Platné do současnosti.

Temné indiánské srdce, které jsem v sobě objevila, bije bezpečně v mé hrudi. Neškodí. Neprojevuje se to tak, že bych jako indiánka odsekávala zajatcům údy, abych si jejich bezhlavé trupy pověsila za pohlaví jako svou trofej pod větev stromu, nebo že bych si je upalovala u kůlu pro mé potěšení. Spíše se toto mé indiánské napětí uvolňuje v japonském umění Shibari. Shibari je technika svazování člověka. Kdo má zájem, tak si to může dohledat na internetu. Ráda se nechávám svazovat jako indiánská zajatkyně, ráda ale i svazuji muže a nebo ženy. Ve fantaziích ráda svazuji i mladé chlapce a nebo mladé dívky, opět v indiánském vyladění. Tohle území je ale velmi komplikované a jen obtížně se dá sladit se zákony. V indiánském prostředí mého kmene jsme přesto tu a tam my dospělí, například, svázali takové chlapce i dívky coby zajatce našeho kmene. Konkrétně jsem jednou při tom použila techniku Shibari a tento chlapec, dnes již dospělý mladík, na to dodnes vzpomíná s výrazně zřetelným leskem nadšení v očích. Nepřišel tehdy ani o pohlaví, ani o údy a ani o tu bederku, kterou měl tehdy na sobě. Když dosáhl dospělého věku, tak jsem si ho jako indána – coby indiánka - svázala ještě několikrát. Trvá na tom, že při tom na sobě musí mít bederku. Líbí se mu to nosit, čemuž Vy tady budete určitě rozumět. Tanga a nebo flapovky, mívá problém si vybrat. Do bederek se obléká rozhodně ne kvůli studu, spíše naopak. Já bych byla ta poslední, kdo by ho z toho krásného oděvu chtěl svlékat. Jediné opravdu zajímavé svlékání bederky, které by se mi u mých indiánských zajatců líbilo, by bylo snad jen skrz ten oheň. A to z pochopitelných důvodů nejde...

Snad bych raději ani nechtěla vědět, co jsem v mých minulých životech dělala. Pokud jsem byla indiánkou, nebo snad indiánem, tak to bylo, předpokládám, hodně divoké.



Daniel Boone

Archer ~ 8.5. 2021

Autor of the book: James Henry Daugherty
Illustrated by: James Henry Daugherty
Publisher: New York : Viking Press ~ 1966
Source (full book): archive.org


Daniel Boone, by James Henry Daughert Daniel Boone, by James Henry Daughert
Daniel Boone, by James Henry Daughert Daniel Boone, by James Henry Daughert
Daniel Boone, by James Henry Daughert Daniel Boone, by James Henry Daughert
Daniel Boone, by James Henry Daughert Daniel Boone, by James Henry Daughert
Daniel Boone, by James Henry Daughert Daniel Boone, by James Henry Daughert
Daniel Boone, by James Henry Daughert Daniel Boone, by James Henry Daughert
Daniel Boone, by James Henry Daughert Daniel Boone, by James Henry Daughert
Daniel Boone, by James Henry Daughert Daniel Boone, by James Henry Daughert



Rokushaku & water
by Fundoshinavyboy

Archer ~ 3.5. 2021

Bederky obstojí i jako plavky. Voda tělu sluší a oberderkovanému tělu pak sluší dvojnásob. V bederkách se dá plavat i opalovat. Opalování v takovém lehkém oděvu zanechává na kůži charakteristické stopy, které zřetelně prozradí tvar takové bederky. U tanga bederek mají tyto tvary ostré hranice, u bederek s flapy tyto hranice tak ostré nejsou. Plavání a opalování je zdaleka nejpřirozenější ve stavu plně nahém, pokud jsme ale hraví a pokud bederky máme rádi, tak proč si nezpestřit příjemné chvilky příjemným lehkým oděvem...

Následující sada obrázků pochází od hobbyisty do japonských bederek fundoshi a rokushaku. Obrázky odpovídají tomu druhému typu. Fundoshi a rokushaku jsou domovem v Japonsku, dodnes jsou u japonců zpravidla v živé části šatníku. Jejich užívání má velmi dlouhou tradici. Není neobvyklé potkávat v Japonsku v takových plavkách muže a ženy nejen na břehu moře ale i ve veřejných bazénech.





This page is part of a website project dedicated to loinclothed theme.
Homepage is here.