Blog projetku stránek o bederkách
Zprávy, poznámky a úvahy



Bubny Kodo indiánského věku

Drum ~ edit Archer ~ 14.4. 2021

Ve dvanácti letech jsem šel s tátou na představení japonských bubeníků Kodo. Seděl jsem tehdy ve velké hale hned ve druhé řadě před mírně vyvýšeným pódiem, na kterém bylo snad dvacet malých a několik velkých bubnů. Ten největší z nich byl obrovský, už z dálky budil zaslouženou pozornost, obdiv a respekt.

Představení trvalo půl druhé hodiny, tedy dost dlouho na to, aby se tak mladý chlapec, jakým jsem byl tehdy já, unudil k smrti, kdyby ho to nebavilo. Já se ale nenudil, naopak jsem byl nadšený. Představení začalo mladými bubeníky s menšími bubny, pak se počet bubnů zmenšil ve prospěch větších bubnů a nakonec přišel ke slovu ten největší majestátní buben, na který po více jak dvacet nezapomenutelných minut bubnoval samotný velmistr za vydatné pomoci druhého bubeníka, který mu sekundoval z druhé strany bubnu. Úžasně gradující rytmus těžkých úderů palic zcela ovládl publikum. Ze zatajeným dechem jsme čelili té fenomenální síle, který nás skrz buben doslova zalévala. Zvuk bubnu šel skrz naše těla, nacházel si naše duše. Byl omamný, podmanivý, děsivý a zároveň majestátně přátelský. Hypnotizoval nás tak, že jsem doslova cítil, jak se chceme zvednout z lavic. Jak nás volají naši dávní divocí předci do tanců života a smrti. Kdyby se nám zastavilo srdce, tak by to snad ani nevadilo, protože jen ten zvuk bubnu by stačil k tomu, aby se zastavená krev v tepnách opět dala do pohybu.

Seděl jsem jen pár metrů od toho ohromného bubnu. Nebyla možnost se tomu zvuku vyhnout i kdybych chtěl. A já rozhodně nechtěl. Mohl bych to poslouchat celé roky a stejně bych neměl dost. Ten večer se změnil můj život. Zamiloval jsem se do bubnů. Konkrétně do velkých bubnů Kodo.

Tehdy mne, tedy kromě bubnování, zaujal i styl oděvu bubeníků Kodo. Zejména oděv toho, kdo bubnoval na ten největší buben. Ten silný a atleticky pružný japonský bubeník své vystoupení absolvoval prakticky nahý. Byl bosý. Kolem hlavy měl bílý pruh látky a na sobě měl pouhá bílá tanga. Provazec látky mu protékal mezi půlkami, aby se v přední části rozevřel toliko nad pohlavím v těsném sevření jeho slabin. Kolem pasu měl obtočenou totožnou bílou látku jako opasek. Bylo zjevné, že to, co měl na sobě, bylo tvořeno jen z jednoho úzkého pruhu látky, do které se ani ne oblékl, jako spíše uvázal. Byl to krásný oděv, na kterém jsem mohl nechat oči. Ten oděv mne přitahoval stejně, jako to bubnování. Bubeníku jeho lehký oděv neobyčejně slušel. Fyzická krása jeho pohledného těla se provázala s fyzickou krásou jeho lehkého oděvu. Výsledek byl jako řeka, která mne v divokých peřejích snášela, ten večer již definitivně, z vrchů dětské nevinnosti.

Do tohoto lehkého typu oděvu jsem se při tom představení doslova zamiloval. Tanga v mé zemi nejsou a nikdy nebyla běžným vybavením chlapeckých, jinošských a nebo mužských šatníků. Původ toho lehkého a mimořádně odvážného oděvu bubeníka byl zřetelně cizokrajný. Možná i proto přitahoval mé oči jako plamen ve tmě. Bylo to, jako by se má tehdejší velmi mladá sexualita, v té době stále jen velmi neurčitá a beztvará, poprvé zhluboka nadechla. To spojení nahého těla a lehké tanga bederky mne naplnilo rozkoší, která hřejivě protékala od mých slabin páteří vzhůru jako plamen po nahém knotu svíčky. Když mi začalo hořet dno mé lebky, tak jsem ochutnal z prožitků blízkých extázi. Dílem fyzicky, díkem spirituálně. Stačilo jen sedět, poslouchat a dívat se.

kodo drummer

Další dny a týdny jsem na ten zážitek musel stále myslet. V knihovně jsem si půjčil několik knížek o bubnech. Zajímal jsem se předně o stavbu bubnů. Bubny mne fascinovaly. Toto okouzlení později posílilo to, když jsem se dověděl, jakou měly bubny funkci mezi domorodými kmeny v Africe i jinde. Bubny uměly hovořit na velkou vzdálenost. Za pomocí bubnů si lidé předávali informace. Líbila se mi i jejich ceremoniální funkce při různých obřadech v kmenových společenstvích. Četl jsem si o technikách, kdy se za pomoci bubnů a tancování může člověk dotknout vyššího vědomí. Přečetl jsem si i o mísách tibetských mnichů, které sice nebyly přímo bubny v technickém slova smyslu, přesto mne zaujaly také. Tyto tibetské mísy umí vydávat obdivuhodné zvuky třením paliček o jejich okraje, což jsem měl možnost si vyzkoušet u bratra mého otce, který miloval tibetskou kulturu a jednu takovou mísu měl k dispozici. Podobný lehký úkrok stranou od bubnů jsem měl i s mluvícími dřevy australských domorodců, se kterými jsem se seznámil skrz film Krokodýl Dundee.

Má cesta za poznáním bubnů se vydala ve výrazném kurzu noble savage. Zejména mne fascinovaly bubny africkách kmenů, indiánských kmenů a japonské bubny. První dva typy jsem ještě neslyšel, nesmírně se mi ale líbily už na obrázcích. Pak mne fascinovaly již zmíněné tibetské mísy a zpívající dřeva australských domorodců. Bubny populárních západních kapel mi kupodivu moc neříkaly. Z nějakého důvodu, kterému nerozumím, mne tento typ bubnů nikdy příliš nezaujal Přitom právě takové bubny jsou v mém světě bílého muže nejvíc rozšířené a dostupné. Že se mi zrovna musel líbit ten velký buben Kodo, který je k nesehnání, zatímco klasických bubnů, které šly mimo můj zájem, bylo (a je) všude v obchodech s hudebninami doslova tisíce.

Bubnem Kodo jsem nedisponoval, protože získat a provozovat velký buben takového typu je pro mladého chlapce ve dvanácti letech, jak asi nepřekvapí, za hranicemi možností. Zato japonskou tanga-bederku jsem si podle vzoru bubeníka Kodo mohl vyrobit prakticky hned poté, co jsem se vrátil z toho představení. Nebo se o to aspoň pokusit. Několik dní, respektive večerů, mi trvalo, než jsem přišel na to, jak ten dlouhý úzký pás látky uvázat na tělo tak, aby to vypadlo jako originál. Přiznám se, že se mi výsledek na těle líbil. Bylo to nesmírně příjemné a po estetické stránce to bylo dokonalé. Nejprve jsem to nosil po večerech jen v mém pokoji, pak jsem si to vzal i pod pyžamo na noc, pak jsem se obešel i bez pyžama, nakonec jsem to začal celkem pravidelně nosit místo slipů pod kalhoty. Ta látka na mém těle v tomto střihu a při této konkrétní aplikaci fungovala skvěle, doslova akcelerovala mé vnímání světa a zároveň mé vnímáná sebe sama. Nosil jsem to na sobě s rozkoší, které jsem po večerech začal chodil naproti, jak už to tak přirozeně bývá. Tanga bederka se stala součástí mého intimního světa.

kodo drummer Souběžně s tím jsem experimentoval i s další technikou výroby tanga bederky. Dost mi v tomto pomohla stará předválečná německá publikace Der Mensch und die Sonne, kterou jsem našel v naší knihovně. Týkala se gymnastů a atletů v Německu v době mezi světovými válkami. Oděv mladých mužů při gymnastice a nebo atletice vypadal také jako tanga, v tomto případě však byla tanga tvořena jen provázkem kolem pasu, velmi úzkým pruhem látky a nebo opět jen provázkem mezi půlkami a pak už jen látkovou kapsou v podobě úzkého a velmi přiléhavého „V“ která přijímala a uchovávala samotné pohlaví. Oblíbil jsem si jak ten německý, tak ten japonský styl. Občas jsem se dostal do kuriózní situace, kdy jsem se vůbec nemohl rozhodnout, do jaké z obou typů bederek se vlastně chci obléci. Oba typy bederek byly skvělé, na sebe jsem si ale mohl obléci jen jednu z nich. Většinou rozhodl čas. Když jsem měl na oblékání víc času, tak jsem si bral spíše tu japonskou variantu. Když jsem s oblékáním pospíchal, tak pak jsem spíše volil tu německou. Uvázat se do japonské bederky trvá, přeci jenom, o dost déle, něž si na sebe jen natáhnout německá tanga, kde to i s urovnáním pohlaví pod látkou bederky netrvá déle, než jen pár sekund.

Pak jsem toho roku na jaře našel v opuštěné tovární hale jen kousek za městem několik velkých prázných sudů. Do těchto míst jsem chodíval sám a nebo s kamarády, tyto opuštěné budovy mne lákaly svým tajemstvím, kterému rozumí snad každý mladý chlapec. Tehdy jsem byl sám, byl teplý sluneční den. V té tovární hale jsem se svlékl z mých šatů. Na sobě jsem si nechal jen mou německou tanga bederku, kterou jsem měl pod kalhoty již na sobě. Na ty sudy jsem začal hrát jako na buben Kodo. Byl to pro mne nesmírně intenzivní, až intimní prožitek. Užíval jsem si to každým kouskem těla. Byl to zvláštní pocit být jen v takovém oděvu, mimo bezpečí mého bytu. Tehdy jsem byl venku v pouhé bederce vůbec poprvé. Ten oděv, který mi byl na těle neuvěřitelně příjemným, byl zároveň i zdrojem mých obav, že mne v něm někdo uvidí, což s ohledem na to, co jsem tam dělal, nebylo tak úplně vyloučeno. Pokud však vím, tak mne tam tehdy v tom dresu německých atletů z dvacátých let nikdo neviděl.

Zjistil jsem při tom několik věcí. Za prvé jsem na vlastní svaly pochopil, že takové bubnování rozhodně není nic snadného. Už po chvíli bubnování jsem byl unavený. Konečně jsem mohl naplno ocenit náročnost představení jakonských bubeníků po té fyzické stránce. Za druhé jsem zjistil, že se bubnování a můj lehký oděv perfektně doplňují. Ta tanga mi při tom byla velmi příjemná. Mé nahé tělo se ve zvuku bubnování doslova koupalo. Šlo to skrz něj, i skrz ten lehký oděv, který jako by se propojil s nervy mého těla. Cítil jsem, že má bederka je mou živou součástí. Už nebyla oděvem, ale přímo mou kůží. Byl to skvělý pocit, který se nedá ani popsat a vlastně ani vysvětlit.

Za několik dní nato mne v mé bederce ráno našli rodiče, když jsem vstával z postele. Hned jim bylo jasné, že je můj noční úbor inspirován bubeníky Kodo. Hodně jsem se tehdy styděl, protože má bederka (a byl to zrovna německý typ) byla vyplněna pohlavím v erekci, což se na té přiléhavé látce nedalo přehlédnout. Styděl jsem se opravdu hodně. Styděl bych se, i kdyby se mi na té látce to pohlaví tolik nerýsovalo, protože už jen ta tanga byla ze své podstaty odvážná sama o sobě.

Reakce rodičů však byla půvabně přátelská a tolerantní, protože byla prakticky nulová. Nikdo mne z tang nesvlékal - například z důvodů nevhodnosti tohoto typu oděvu, nepadaly na mne žádné otázky, které by mne mohly uvést do rozpaků, dokonce i mé pohlaví nadzvedávající mi látku tang v charaktericky podlouhlé deformaci směřující vzhůru k provázku se obešlo bez jakékoliv pozornosti, přestože mi bylo jasné, že to nemohli přehlédnout. Bylo to poprvé, kdy mne někdo vyhmátl v takto výrazně intimní chvilce.

Za několik dní se to večer opakovalo, tentokrát jsem však byl nachytán jen otcem. Ležel jsem zrovna v posteli, proti které jsem se obsahem tang s rozkoší stimuloval do extáze. Ta látka mi při tom byla nesmírně příjemná. Chvíli mi trvalo, než jsem poznal, že v tom pokoji nejsem sám. Když se tělem rozlévá ta příjemná slast navazující na samotné vyvrcholení, tak se mozek soustředí na něco zcela jiného, než na zvuk otevíraných dveří. Naštěstí bylo toto divadlo prakticky celé ukryto pod oponou přikrývky, takže jsem pak mohl aspoň předstírat, že jsem pod přikrývkou zrovna jen měnil polohu, nebo že jsem se právě probudil. Otec předstíral, že mi to věří. Dokonce předstíral, že si nevšiml toho mého zasténání do polštáře, když si mne skrz ta má tanga našel ten přirozeně nejintenzivnější prožitek. Tu naši hru na ~ nevidím ~ neslyším ~ nevšiml jsem si ~ přesto nakonec úspěšně torpédoval zdánlivě nevinný dotaz otce, jestli jsem si vyčistil zuby. Na to jsem mu pravdivě odpověděl, že jsem na to zapomněl. Bezpečí přikrývky jsem musel opustit, když jsem byl vyzván, že si mám tuhle večerní povinnost ještě splnit. Do koupelny jsem šel v pouhých tangách. Látka tang mou předchozí činnost zcela zřetelně prozradila mokrým vrškem na konci podlouhlé vyvýšeniny. Že to nebyly kapky potu bylo celkem zjevné. Repríza intimního představení mé Kodo-bederky mým rodinným členům překonala dokonce i tu její premiéru. A opět to byla krásně tolerantní reakce otce, který můj zjevný stud zbytečně nezvětšoval. Plně respektoval můj intimní svět. Možná tam byla i špetka té rodičovské zvědavosti a hrdosti na to, že syn už... zná, umí a může. Vlastně to nakonec mělo jen jediný viditelný následek: na zavřené dveře pokoje se mi od toho večera začalo před vstupem klepat.

I když to dopadlo dobře, tak pachuť studu přetrvávala. Plné přijetí mého stylu bederkařiny rodiči jsem přijímal rozpolceně. Rodičům zjevně nevadilo, že nosím tanga bederku. Snažil jsem se to před nimi tajit i nadále, což však bylo zcela zbytečné. Nakonec jsem týden poté našel mou tanga bederku, jak se po vyprání sušila na prádelní šňůře mezi mými slipy a trenýrkami. V té chvíli jsem konečně pochopil, že na domácí půdě tohle už opravdu nemá cenu tajit. Do té doby jsem si mé bederky pral tajně, tajně jsem je pak i sušil, což ne vždy bylo snadné. Možná byl právě zde ukryt ten vůbec první únik o tom, že takový oděv používám. Možná právě proto nebyli mí rodiče vůbec překvapení, když mne v mé bederce poprvé viděli.

Rodiči akceptované nošení mých tanga bederek, jak japonského, tak německého stylu, mé bederkářské hobby mírně přibrzdilo. Sice jen trochu, ale přece. Má Kodo bederka měla pro mne od první chvíle zcela mimořádný status, který byl podpořen i tím, že jsem jej považoval za vysoce exkluzivní. Tajemství bývá v takových věcech akceleračním prvkem. Když se z tajemství rozplyne a když se exkluzivita stane více-méně obyčejnou věcí, tak ten oheň ztratí část té své výhřevnosti. V mém případě tomu nebylo jinak. Ta ztráta tajemství mi trochu chyběla. Naštěstí nebyli jen mí rodiče. K dispozici byli i mí kamarádi a spolužáci, před kterými jsem toto mé tajemství prozatím nepozbyl. Mé tanga bederky jsem před nimi úspěšně tajil a skvěle jsem si to užíval. Ten strach z prozrazení se stával příjemnou součástí hry na… mladého bubeníka Kodo.

Týdny a měsíce plynuly a přišly letní prázdniny. Letní prázdniny pro mne znamenaly zejména pobyt u bratra mého otce, který měl dům v krásném místě uprostřed českého středohoří. Je to překrásné místo. Je to dokonalý svět pro mladého chlapce. V okolí jsou hluboké lesy, kolem jsou vysoké strmé kopce sopečného původu, jsou tam skály, svahy, remízky, staré opuštěné domy, farmy, pastviny, potoky, říčky… zkrátka dokonalé hřiště pro ta největší dobrodružství kluka.

Měl jsem tam několik přátel v mém věku, kamarádek i kamarádů. Bratr mého otce tam bydlí v bývalém statku upraveném pro potřeby moderní farmy. Je tam dokonalé zázemí, kterými by nepohrdli ani skalní preppers. Po příjezdu na prázdniny tam na mne čekalo několik krásných a velmi nečekaných překvapení. Předně jsem tam opět potkal mé kamarády, což bylo celkem očekávané. Pak jsem zjistil, že si soused pořídil několik koní a protože tento soused je blízký přítel mého strýce, takže to bylo prakticky to samé, jako kdyby si ty koně pořídil přímo můj strýc. Koně mám rád. Už jen to, že jsem byl v jejich blízkosti, mne doslova naplnilo nadšením, nemluvě o tom, že jsem se o ně mohl po náležitém zaškolení starat a dokonce je provázet i po pastvinách. Další velké překvapení na mne čekalo u strýce v dílně, v tom jeho světě, který by mu záviděl i hodně rozmlsaný kutil. Měl tam všechno, na co by si člověk vzpoměl. Od vrtačky po soustruh, svářečku, hydraulický lis a jakékoliv představitelné nářadí. Uprostřed té dílny na mne čekal ohromný buben Kodo. Byl vyrobený ze dřeva, potažený z obou stran kvalitní blánou na bicí nástroje. Vedle něj byl druhý takový, který ještě nebyl hotov. Jak mi řekl strýc: „proč vyrobit jen jeden buben, když se mohou vyrobit rovnou dva“. Palice jsem si později toho dne za nenápadného dohledu strýce vyrobil sám ze dřeva na soustruhu.

Tohle by ten nejlepší dar v mém životě, který jsem kdy dostal. Ten bubem by krásný. Měl nádherné čisté linie, byl pevný a měl duši. Měl dokonalý zvuk. Byly to temné hluboké tóny, které zněly prakticky stejně, jako originál.

Buben mne doslova okamžitě svlékl do mého Kodo oděvu, což rozhodně nebylo v plánu. Mé tanga bederky jsem si vzal do toho Středohoří sebou, nečekal jsem ale, že se do nich na té farmě svléknu už tu první hodinu, spíše jsem se chystal jen na to, že se do nich budu tajně oblékat na noc a nebo že se do toho svléknu někde v lese až tam budu sám. O tom, že bych se do mé tanga bederky svlékl před strýcem a nebo před mými kamarády a kamarádkami, jsem reálně ani neuvažoval. Náhle jsem s přistihl při tom, že se svlékám jen do mé tanga bederky (konkrétně německý typ).

Strýc s námi tehdy na tom představení Kodo bubeníků byl, takže věděl, o co se jedná. Byl obeznámen o tom, že jsem se do bubnů Kodo zamiloval. Zjevně ale věděl víc, než jen to. Bez jakýchkoliv okolků jsem byl strýcem při předávání prvního vyrobeného bubnu vyzván, že jestli chci, tak že se mohu převléknout za bubeníka Kodo. Přímost a samozřejmost vyslovení tohoto nápadu mne překvapila. A úplně nejvíc mne překvapila má vlastní reakce, kdy jsem zjistil, že to vůbec není špatný nápad. První vec, kterou jsem tehdy vyndal z mého kufru, tak byla má Kodo bederka. Stud a strach kouzelně zmizely. Pro upřesnění: měl jsem možnost to neudělat, návrh byl podán tak, že jsem se mohl sám rozhodnout, jestli se do bederky svléknout a nebo ne.

Svědkem mého převléknutí do bederky byl nejen můj strýc, ale i mí dva kamarádi a jedna má kamarádka, kteří byly také přítomni. Byl to pro mne velmi příjemný zážitek. Užíval jsem si bubnu Kodo a užíval jsem si i pozornosti, kterou můj lehký oděv přirozeně vyvolával. Oči mích kamarádů si mne znovu a znovu nalézaly a tato jejich pozornost mne příjemně hřála. Připadal jsem si jako syn krále divošského kmene. Kmene, který si bral to nejlepší ze světa indiánů, afrických kmenů, japonských samurajů a rovníkových kmenů z ostrovů Oceánie. Byl to intenzivně intimní pocit, skrz kterým jsem ochutnával samotný spirit mládí, radosti a vzrušení. Stejným způsobem jsem ochutnával i spirit chvíle a místa. Ten horký den voněl posekanou trávou, senem, třešněmi… všechno bylo intenzivě krásné. I ta bělavá oblaka na nebi voněla. Dobrodružstvím i voláním dálek…

Myslel jsem si, že v tomto lehkém oděvu zůstanu jen chvíli a že se opět převléknu do trenýrek a trička. Nic mne však do toho nenutilo. Naopak jsem se v mé tanga bederce cítil velmi dobře. Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy jsme s kamarády šli hned poté k sousedovi na návštěvu. Chtěli mi ukázat koně, kteří se pásli na louce. Ani mne nenapadlo se převléknout z mé bederky. Prostě jsem šel tak, jak jsem byl. Koně nás uvítali se zvědavou pozorností. Poprvé v životě jsem byl tak blízko koním. Poprvé v životě jsem si na ně mohl sáhnout. Byl jsem nadšený. Za chvíli k nám přišel strýc v doprovodu souseda, kterému ty koně patřili.

Od první chvíle jsem byl pro něj indiánem. Zvědavě si mne prohlédl a i když mu strýc vyprávěl o bubenících Kodo, tak jsem v jeho očích doslova zářil indiánskou aurou, která mu byla zjevně sympatická. Pak mne posadili na hřbet jednoho z koní. Kůň nebyl osedlán a pro mne to byla premiéra. Asi jsem na tom koni neseděl tak ladně, jako by seděl opravdový indiánský kluk, já si to ale užíval a byl jsem opravdu šťastný. Škoda, že z toho nemám žádnou fotografii. Věřím, že by zde na stránkách rozhodně nezapadla.

Kamarádi si koně vyzkoušeli také. A do hodiny si vyzkoušeli i mou bederku, respektive mé náhradní bederky, které jsem jim věnoval, protože mi bylo jasné, že se jim ten oděv opravdu hodně líbí. Byly dokonale univerzální, slušely kamarádům i kamarádce. Mnohé jsme měli v tomto ulehčeno tím, že jsme se minulé prázdniny běžně koupali v nedalekém rybníku společně zcela nazí a tak jsme nahotu příliš neřešili. Přijímání bederek Kodo naší letní partou přesto nebyla samozřejmost. Bylo to... půvabně kouzelné, velmi důvěrné a velmi odvážné. Bylo to plné... hravé zvědavosti. Zasvěcení mých kamarádů do bederkaření se událo během našeho prvního společného výletu do okolních lesů. Byl to skvělý zážitek.

To léto jsme pak spolu strávili v krásném čase indiánských bubeníků Kodo a v navazujících hrách. Naše bederky se staly naší letní uniformou, oděvem našeho malého kmene, který nakonec tvořily dvě dívky a tři chlapci, včetně mě.

Ještě ten první den jsem si odpoledne vyrobil mé první paličky, respektive palice ze dřeva. Strýc druhý den dokončil i ten druhý buben. Byl jsem u toho. Zrození druhého bubnu jsem si s rozkoší užíval jako jeho spolutvůrce. Jeden z místních kamarádů strýce byl bubeníkem v kapele a tak mne naučil základům bubnování. Sám byl bubny Kodo naprosto ohromen, jejich zvuk se mu líbil tak, že strýc později vyrobil třetí, který mu věnoval za ty mé lekce. Na tuto výrobu třetího bubnu si pamatuji jako na krásné dva dny, kdy se při té výrobě zároveň udilo maso. Byla to skvělá společenská akce, o které bych později rád napsal samostatný příběh.

Naše specialita naší indiánské party, nebo kmene, chcete-li, byly právě naše bubny, pokud pominu ty naše bederky, které se v širokém kraji staly dosti známé. Bubny jsme používali jako indiáni například tak, že jsme je odvezli na louky a nebo dokonce na vrcholky kopců, abychom si pak skrz naše bubny vzájemně povídali. Na jednom kopci jsme například byli my, chlapci. Na druhém kopci byla děvčata. Měli jsme upravenou morseovku, kterou jsme si navzájem posílali jednoduché vzkazy. Zvuk bubnů byl fantasicky intenzivní, neskutečně se nám to líbilo. Nad tamními pastvinami a čedičovými vrchy naše bubny Kodo tak po několik dalších let zpívaly své temné volání do dálek, které uměla překonat snad jen naše fantazie.

Kromě toho jsme se s rozkoší a láskou starali o koně a vůbec jsme si užívali okolních lesů při dobrodružstvích, které by dnes převyprávěné vypadaly jen jako čirá fantazie. Jedna z těchto fantazií byla například o tom, že jsme několikrát hráli na bubny zájemcům z řad skautů a junáků. Docela nám to bubnování šlo. Představení se obyčejně odehrávala na pastvinách souseda. Na nich jsme si bubny postavili do kolébky a ve dvojicích na každý buben jsme jim na oba bubny bubnovali za naprostého nadšení obecenstva. Většinou to byly večerní akce, které jsme pořádali i za zájmu místních domorodců. Atmosféru skvěle doplňovaly ohně a blízkost koní. Vždy jsme na sobě měli naše lehké oděvy Kodo. Naše představení byly pořádány ve výrazném indiánském stylu, třebaže japonský odkaz byl stále patrný.

Další léto jsme se tam setkali se skutečnými indiány, kteří si na nedalekých loukách postavili tee-pee stany. My jsme je udivili našimi bubny a vlastně i stylem naší bederkařiny, oni nás zase nesmírně zaujali tee-pee stany, krásnými oděvy (zejména bederkami s flapy) a indiánskou dovedností v různých směrech; od lukostřelby, rozdělávání ohně a vůbec indiánským stylem zálesáctví, po lacrosse, běhy krajinou a indiánské obřady. To, že se na těch loukách objevili nebylo tak úplně náhodou. Louky jim propůjčil soused mého strýce. Znali se ze společného indiánského oddílu. Indiánština nebyla sousedovi vůbec cizí. Vlastně jsme byli jednou z příčin, proč si tito lidé našli náš kraj. Bubny Kodo je zaujaly, když se o nich doslechli a... perfektní louka byla k dispozici.

Tehdy jsme se poprvé dotkli indiánštiny u samotných mistrů, do té doby jsme ji poznávali jen velmi amatérsky. Hezky a intenzivně, přesto jen amatérsky. Přijali nás jako své externí táborníky, často jsme se stěhovali k nim, zpravidla i s našimi bubny. Zůstávali jsme u nich i na noc. A další léto, když se na té louce opět objevili, jsme se stali jejich trvalou součástí. Dokonce nám propůjčili jedno vlastní tee-pee. Ve čtrnácti letech jsme se tak u indiánů doslova opékali v dobrodružství, kterého se většina chlapců a dívek nedotkne ani vzdáleně.

Koně souseda mého strýce se do mého indiánského světa promítli plnou silou. Staral jsem se o ně. Bylo mi umožněno je sedlat a jezdit na nich. V případě indiánských akcí se tyto koně stávali součástí táborů. Indiánský tábor bez koní je.... jako bederka bez obsahu. :)
Jet na koni a mít na sobě pouhou bederku je zrovna tak příjemné a vzrušující, jako je to i fotogenické. Sluší to chlapcům i dívkám. Kolik jen takových táborových fotografií mám, bohužel je ale nemám odvahu emitovat do světa, za což se velmi omlouvám. (Ani já jsem nevymámil jedinou fotograii, pozn. Archera.)

Má bederkařina se v čase proměňovala. Bederky jsem začal preferovat takové, které tvořily tanga s předním dlouhým úzkým flapem. Představte si bederky z filmu Avatar. Přední flap jsem začal používat proto, protože mé tanga kodo-bederky bojovaly s erekcí i v čase, kdy to nebylo tak docela vhodné. Na tangách je erekce mladého chlapce vidět. Zejména se mi to stávalo při bubnování na Kodo bubny, když jsem s kamarády bubnoval nějakému letnímu táboru, nebo skautům, kteří se zastavili na večer na farmě. Ten prožitek při bubnování byl pro mne vždy velmi intenzivní. Propojovalo se to i s mým intimním světem a výsledek pak býval… přirozeně vidět. Přední flap tento problém z velké části vyřešil. Bederka s flapy a nebo aspoň s předním flapem je v tomto smyslu praktická. Bederky s předním flapem nad tanga částí se mi nakonec začaly líbit víc, než jen ty bez flapů.

V současné době jsem již dospělým bederkářem. Jezdím na indiánské tábory, se kterými jsem již nikdy neztratil kontakt. Buben Kodo pak vždy mívám sebou. Druhý si nechávají mí přátelé na farmě u strýce. Když máme indiánský tábor poblíž, tak si za pomocí těchto bubnů spolu povídáme. V létě ale i v zimě. Je to krásný zážitek, který sdílí obě strany, včetně té třetí, která nás jen poslouchá. Tím myslím zejména indiány a indiánky z mého kmene. Z řad místních domorodců si zatím nikdo nestěžoval, což vlastně pokládám za malý zázrak, zejména v době, kdy se omezuje, například, provoz kostelních zvonů. Prý ten zvuk obtěžuje...

Bederky jsou prima oděvem, který používám i mimo bubnování na Kodo bubny a mimo ten indiánský mikrosvět hobby-istů. Rád je nosím doma a nebo i ve volných chvílích, které s bubnováním anebo indiány nemají nic co společného. Děti zatím žádné nemám, sotva jsem dokončil školu. Až je ale budu mít, tak věřím, že tento oděv budou pokládat za přirozenou součást šatníku na léto. Přiznám se, že se na to už velmi těším.


kodo drummer kodo drummer kodo drummer
kodo drummer kodo drummer kodo drummer
kodo drummer kodo drummer

Zdroje obrázků ~ source of pictures:
jacquesholender.com ~ kaitlinbove.com ~ kodo.or.jp ~ flickr.com - Combotrev ~ flickr.com - Brankov ~ japan-guide.com



Balet, zdroj bederkařiny jednoho z nás

Balletman ~ edit Archer ~ 8.4. 2021

Bederkařina mívá nečekané prameny, zde předkádám jeden z takových příběhů. Příběh jen o baletu a o krasobruslení. Končí tvrdou indiánštinou a bederkařením v indiánském stylu.

Má bederkařina, která se časem vyvinula do výrazného indiánského stylu, měla svůj prazáklad v kraslobruslení. Jednoho večera jsem v televizi viděl krátký záznam z toho krásného sportu, respektive gymnastického cvičení. Líbilo se mi to. Zvláště mne upoutal okamžik, kdy mladý gymnasta pozvedl vysoko nad led mladou gymnastku na své jedné ruce tak, že ji vzepřel doslova o její nejintimnější místa. Pod dlaní měl dno jejího trupu a pod prsty měl přímo její pohlaví. Tehdy mne tato odvážná figura doslova ohromila. Líbila se mi štíhlá těla páru, obdivoval jsem ladnost jejich pohybů, půvab té dívky a sílu toho chlapce. Nesmírně se mi líbily jejich přiléhavé dresy.

Tento záznam z krasobluslení se promítl do mých mladých intimních fantazií. Představoval jsem si, že jsem partner té krasobruslící gymnastky a že s ní tančím po ledě a že se jí mohu dotýkat stejně, jako na záznamu v té televizi. Nebo, že jsem trenér takové dvojice… :)

Byl jsem ve věku, kdy se chlapci začínají zajímat o dívky. Mí kamarádi ze školy začínali sbírat obrázky nahých dívek a nebo dívek v plavkách, tak jak to přirozeně bývá. Já začal sbírat obrázky z krasobruslení. Jak jinochů a mladých mužů, tak dívek a mladých žen. Nemohl jsem si pomoci, má cesta poznávání sexuality se otevřela skrz krasobruslení a... zdaleka to nebylo jen o dívkách.

Záhy jsem si všiml baletu. Balet a krasobruslení jsou prakticky totožné disciplíny, rozhodně tedy ve smyslu estetickém. Po shlédnutí části baletního představení v televizi jsem zjistil že ze mi balet líbí dokonce ještě víc, než krasobruslení. Můj zájem se začal specializovat na dresy baletek, fascinovaly mne jejich přiléhavé kostýmy s kruhovou suknicí, U tanečníků jsem se stejným zájmem přijímal jejich taneční tanga. Obojí mne vzrušovalo. Zejména, když v těchto oděvech muž a žena tancovali společně a když se vzájemně dotýkali.

Ke krasobruslení ani k baletu jsem se nikdy nedostal aktivně, nikdy jsem neměl příležitost k tomu, abych to mohl vyzkoušet. Vždy jsem byl jen divákem. Do baletní a nebo do krasobruslařské školy jsem se nikdy nedostal. Nebyla příležitost a já o to ani neusiloval, třebaže jsem si s takovou myšlenkou rád pohrával. O této mé zálibě v krasobruslení - a později v baletu - po jistou dobu vlastně ani nikdo nevěděl. Měl jsem i jiné zájmy, které jsem, na rozdíl od baletu, mohl celkem snadno realizovat. Například jsem docházel do atletického oddílu, do plaveckého oddílu a na jachting. Tento trojlístek mne neuvěřitelně bavil, věnoval jsem mu tehdy prakticky veškerý můj volný čas.

Mého zájmu v krasobruslení a v balet si mí rodiče i přes mou snahu o utajení všimli. Došlo mi to, když jsem dostal k vánocům a vzápětí k mým dvanáctým narozeninám dvě velko-formátové publikace s mnoha barevnými fotografiemi. Jedna byla věnována krasobruslení, druhá baletu. Oba dárky byly překrásné, nemohl jsem dostat nic lepšího. Zároveň jsem se trochu styděl, protože mi došlo, že mí rodiče o mě ví víc, než bych si byl přál. Nechtěl jsem, aby o mě kdokoliv věděl, že se zajímám o krasobruslení a o balet – a pak dostanu takové dva dárky…

Tehdy jsem začal experimentovat, tak jako mnozí z Vás zde, s mou první bederkou. Má bederka měla podobu baletních tang, které se mi nesmírně líbily. Tajně jsem v nich chodíval spát, protože mi byla na těle nesmírně příjemná. Tajně jsme si je brával i na půdu mého domu, kde byla zařízena malá tělocvična, od které jsem měl klíče. Když jsem věděl, že tam budu sám, tak jsem se tam zamykal, svlékal jsem se pak do mých tang a hrál jsem si na to, že se připravuji na baletní vystoupení. Byla to čirá amatérština, které s baletem snad ani neměla nic moc společného, mě to ale bavilo.

A tehdy jsem objevil indiánštinu. Můj nejlepší kamarád a zároveň spolužák v jedné osobě se vrátil z letního indiánského tábora. Na tomto táboře se běžně nosily indiánské berderky. Jak s flapy, tak bez flapů. Kamarád mi ukázal fotografie z tábora a já byl nadšený. Líbily se mi, mimo jiné, i ty bederní roušky táborníků, které měly hodně společného s oděvem tanečníků baletu. Indiánská tanga a baletní tanga si jsou hodně podobná.

Tehdy mi poprvé došlo, že v lehkém baletním oděvu mohu být nejen krasobruslařem a nebo baletním tanečníkem, ale že mohu být i indiánem. Balet se omezuje jen na to jeviště. Krasobruslení jen na ten kousek ledu. Zato indiánština mi dávala obrovský prostor, který zahrnoval nejen tu malou tělocvičnu v podkroví mého domu. Má tanga dostala příběh, který jsem mohl skutečně prožít v lesích po indiánském způsobu. Příběh, který jsem mohl prožít s mým kamarádem v sehraném tandemu.

Indiánské táborové bederky se mi na nahých tělech chlapců a dívek nesmírně líbily, ty forografie byly dokonalé. Zejména se mi líbily bederky bez flapů. Rychle jsem si ale našel cestu i k bederkám s flapy. Indiánština byla skvělou hrou, která se ještě před koncem letních prázdnin stala způsobem mého života. Stal ze ze mě indián. Indiánství mne na další roky zcela ovládlo. Můj kamarád mne zasvětil do indiánštiny a já jsem ho zase zasvětil do mého malého světa baletu a krsobruslení. Mé návštěvy v malé podkrovní tělocvičně už nikdy nebyly bez mého indiánského doprovodu. Tu tělocvičnu jsme si užívali nadoraz. Já jako indiánský baletní tanečník, on jako indiánský baletní trenér. Oba jsme tam byli jen v našich bederkách a bylo to… skvělé.

Nemusel jsem za má tanga stydět před někým, kdo na sobě nosil na letním táboře to, co já jako baleťák. A naopak. Sdílet tuto naší mladou bederkařinu bylo nesmírně příjemné a osvobozující. Bylo to velmi důvěrné, naše přátelství tehdy dosáhlo maximálního vrcholu, z kterého dodnes nesestoupilo zpět do údolí všednosti a běžných mezilidských vztahů ani o ten jediný příslovečný píď.

Indiánství se na mne obléklo skrz bederní roušku. Všechno to ostatní indiánské se kolem ní (a do ní) uložilo až později a postupně; jako indiánský spiritualizmus, indiánské zálesácké dovednosti, indiánské obřady a iniciace, indiánské idee, myšlenky, fantazie a hodnoty. Na indiánské tábory jsem začal jezdit hned ten další rok. Oddíl mého kamaráda mne přijal. Stal jsem se členem toho úžasného společenství, té velké indiánské rodiny, které jsem členem do dnešních dnů, třebaže jsem už dospělý. Nepustilo mne to ani po deseti letech. Bederky jsou dodnes, jak asi nepřekvapí, důležitou součástí mého šatníku. Jak toho indiánského, tak toho bělošského.

Dodnes se zajímám o balet. Přikládám obrázky, které pokládám za krásné. Na těchto pěti obrázcích je jinoch, který má na sobě perfektní (podle mého názoru) baletní bederku. Na tomto stylu jsem vyrostl, takto začínalo mé bederkářství. Dnes preferuji zejména bederky provlékačky. Indiánsko-baletní tanga bederky používám spíše jen jako spodní prádlo, nebo jako plavky. I já patřím k těm, kdo si své bederky šije a vyrábí sám. Bederkaření je můj styl života, za který se nestydím, přestože se snažím bederkařit spíše jen v privátním kruhu rodiny, oddílu, přátel a… kamarádek. Dnes jsem moc rád, že jsem se baletu profesionálně nevěnoval, protože by mi to za ty zničené nohy rozhodně nestálo. Dívat se na balet je ale krásné, nemohu si pomoci, balet je oslava krásy lidských těl...



loinclothed ballet - belt dress loinclothed ballet - belt dress loinclothed ballet - belt dress
loinclothed ballet - belt dress loinclothed ballet - belt dress

Tristan Simpson - student - Ballet de Stuttgart ~ size of pictures: up to 1 MB
Source of pictures: www.flickr.com


Začínal jste někdo s bederkařinou také skrz balet? Pokud ano, prosím, napiště nám také svůj příběh...



Plavky v bederkářském stylu

Archer ~ 7.4. 2021

V japonsku se dodnes používají plavky ve střihu fundoshi a rokushaku. To první je podobné tangám, to druhé je podobné indiánské provlékací prérijce (většinou jen s předním flapem) - nebo bederkám pandorského kmene Na`vi - nebo bederkám rovníkových indiánů z Panamy a přilehlých pralesů. Sám jsem začal používat obojí už jako chlapec, zejména u moře. Ne jako Japonec ale jako evropský Indián. Skvěle se v tom plave i opaluje. Je to ve vodě velmi příjemné. Má to svou jistou stylovost, která se sice může vykládat všelijak, i tak to ale rád nosím a dodnes používám. Mokrá bederka na nahém těle získává pevnější tvary, zvýrazní se textura látky, barva látky omládne. Bývá to velmi fotogenické.

Nedávno jsem našel na internetu sadu čtyř obrázků, které přikládám pod textem. Tohle je sice čistokrevná bederkařina v japonském stylu, snadno se to ale dá zaměnit i za indiánský styl. Bederka by vypadala ještě o něco lépe, kdyby byla na linii opasku spojena natvrdo, protože takto nejsou tanga pod předním flapem příliš pevná.

Na druhou stranu jsou tato tanga stále dostatečně pevná na to, aby svůj přirozený obsah udržela a aby si to do-vytvarovala (aspoň trochu) podle svého. Zjevně tomu zde hodně pomáhá to, že se tato mokrá látka doslova lepí na kůži.

Plavání v bederní roušce užívané coby plavky je v naší zemi velmi netradiční a snad to může být i nesmysl. Plavky jsou vlastně obecným nesmyslem. Oblékat se do vody... Argumenty vyznavačů naturizmu spolehlivě rozbijí každou obhajobu užívání bederky u vody, protože u vody je nejlepší / nejpraktičtější / nejzdravější / nejpřirozenější být zcela nahý. I já to vím, přesto si vodu (i břeh) umím nejvíce vychutnat právě v bederkových plavkách ala indiánský styl. Mám velkou radost, že tento způsob plaveckého dresu užívají i další lidé; jsou to miliony lidí ve světě a... několik v tuzemsku. Pár takových nás tady v ČR i SR opravdu je. Ti nějvětší střelci pak v takových plavkách chodí i do veřejných bazénů. Není nás moc, pomalu ale přibýváme. Několik takových mám sám na svědomí. Mohu takové plavky s čistým srdcem doporučit každému, kdo má k tomu dostatečnou odvahu. Sám jsem se skrz tento netradiční styl plavek seznámil s prima lidmi, v některých případech s budoucími bederkáři. Dokonce jsem mým netradičním plaveckým úborem zaujal jednu slečnu tak, že spolu od té dobych chodíme na kafe... a tak. Zejména se to líbí dětem. Zde však vždy zapřu v sobě tu radost a kontaktům se zvědavými dětmi se vyhýbám. Držím se v tomto stejných pravidel, jako při správě těchto stránek. Jen pokud jsou u toho i rodiče takových dětí, tak jen pak jsem sdílnější. Vyloženě negativních reakcí jsem si za ty roky chození do bazénů zatím nevšiml, i když jsem si nějaký ten lehký posměch už také, tu a tam, vykoledoval. Plavčíci bývají takovými plavkami překvapení, nikdy s tím ale nebyl problém a naopak si myslím, že se jim to líbí.

wet red loincloth or fundoshi wet red loincloth or fundoshi
wet red loincloth or fundoshi wet red loincloth or fundoshi

private source ~ 1080 x 1440 pixels ~ about 130 KB / photo

Používáte bederky také jako plavky? Pokud ano, tak mi napište. Příběh na toto téma (i malého rozsahu) uvítám.





This page is part of a website project dedicated to loinclothed theme.
Homepage is here.