Tento příběh ke mně v několika menších - a tu a tam i větších střípcích - přilétl přes vlny Atlantiku až z Kanady. Základní konstrukce příběhu mne neobyčejně zaujala a tak jsem se rozhodl, že tomuto příběhu dám ucelené kontury. Přeloženo a publikováno se svolením autora.

Příběh Earla:

Narodil jsem se ve městě uprostřed javorových lesů. V tomto městě jsem, kromě několika let u armády, prožil celý můj život. Mé město a jeho široké okolí miluji, jsem místní patriot. Zdejší kraj je podle mne tím nejkrásnějším místem na světe. Zejména na podzim, kdy se javorové lesy na pár dní změní v červené moře pod modrou oblohou.

Do hlubokých lesů a na břehy dravých čistých řek mého kraje jsem si jako chlapec přinesl bederkařinu dosažením dvanáctého roku. Rozjezd mé chlapecké bederkařiny zprvu neměl s indiány vůbec nic společného. Bederkařinu jsem objevil skrz obrázky beef-cake. Pokud nevíte, co to beef-cake je, tak to jsou obrázky prakticky nahých mladých mužů, kteří na sobě nemají žádný oděv a nebo kteří na sobě mají jen velmi odvážná tanga. Několik takových obrázků na zdejších stránkách o bederkách máte, můžete si tedy udělat představu. Časopisy s tímto tématem mi dal ke shlédnutí jeden z mých nejlepších kamarádů. Našel je náhodou při stěhování. Byly ve věcech jeho starší sestry, která je měla schované tak, jak se schovávají věci, které opravdu nechcete, aby je někdo našel.

S tímto mým kamarádem jsem sdílel stejnou školu a měli jsme společné zájmy. Například judo. Původně jsme se chtěli naučit umění samurajského meče za současného zasvěcení do příslušné východní mystiky samurajských bojovníků, pak jsme se chtěli stát mistry Shaolinu, později jsme naše sny redukovali na karate, abychom nakonec skončili u juda, kterému jsme nakonec na několik dalších let zcela propadli tělem i duší. Dobové televizní seriály a dobrodružné filmy s bojovou východní tématikou v nás tehdy měly své obrovské fandy. Chodili jsme tehdy spolu na tréningy juda-oddílu do jedné kryté tělocvičny. Judo byl vlastně jediný možný způsob, jak jsme se mohli tomuto našemu vysněnému světu Samurajů a Shaolinů aspoň troch přiblížit. Učitelů karate, mistrů Shaolinu a Samurajů jsme v našem městě vždy měli zásadní nedostatek. Oddíl Juda byl jediný k dispozici.

Při judu se používají kimona. Bílé kalhoty a bílá kazajka. Obojí je ušito z pevné látky, která musí obstát při kontaktním souboji dvou mužů, či chlapců. Nesmí se trhat a na těle musí držet doslova jako přibitá. Kazajka je v pase přepásána látkovým opaskem na uzel. Barvy tohoto opasku ukazují dosažený level bojovníka. Zápasí se beze zbraně a naboso na žíněnkách, za jasně daných pravidel a tradic.

Už v počátcích našeho juda jsme společně s kamarádem občas přemýšleli nad tím, co správně nosit pod kimony. Užívané trenýrky, šortky a nebo slipy nám připadaly moc západní. Byla to drobnost, detail. Stejně není vidět kdo co pod kimonem nosí. My jsme si ale na kompromisy nehráli, judo jsme brali opravdu vážně a tak jsme řešili i tyhle drobnosti.

Časopisem Beef-cake jsme dostali krásnou inspiraci. Našli jsme si v něm několika konkrétních fotografií, na kterých několik starších jinochů a mladých mužů spolu zápasili prakticky nazí. Jejich těla zdobila jen lehká a velmi přiléhavá tanga s tenkým provázkem kolem trupu a s provázkem a nebo velmi redukovanou látkou mezi půlkami. To bylo vše. Už na první pohled to byl dost odvážný styl. Svým způsobem to bylo odvážnější, než kdyby by na sobě neměli mít vůbec nic. Tyto obrázky byly (a stále jsou) originálně cíleny na pány, kterým se líbí víc pánové, než dámy. Chvíli jsme si mysleli, že jsou určeny zejména tomu ženskému publiku, což s ohledem na sestru mého kamaráda nebylo tak úplně od věci.

Plně a beze studu se zde přiznám k tomu, že mne a mého kamaráda v tomto časopisu některé obrázky, zejména ty s tangama, velmi pozitivně zaujaly. S rostoucí mírou vzrušení jsme si představovali, že taková tanga máme sami na sobě a že nás v tom uvidí některé naše kamarádky, ale i někteří kamarádi; soft homosexuální období je v jistém věku dětí zcela přirozené a my jsme v tom věku právě byli.

V tangách z Beef-cake časopisu jsme tedy našli odpověď na naši otázku, co nosit pod našimi kimony. Až o rok později jsme zjistili, že tento styl základního odívání nahého těla je prakticky totožný s japonským fundoshi a rokushaku. Dokonale jsme se trefili.

V obchodech taková tanga koupit nešla, bylo nutné si je vyrobit. Jednoho dne jsme se tedy spolu sešli u mne doma a začali jsme si šít tanga podle vzoru časopisu Beef-cake. Pochopitelně, že u toho šití nikdo další už nebyl. Byla to velmi speciální událost, která se dá uskutečnit jen mezi těmi nejlepšími a nejdůvěrnějšími přáteli. Každý z nás si to šil zejména pro sebe, to však ale neznamenalo, že bychom si při tom navzájem nepomáhali. Stud v té chvíli rozhodně nebyl přítomen, jeho místo naopak vyplnila naše zvědavost a vzrušení. Vzájemná důvěra dosáhla svého maxima. Bylo to… velmi hravé, velmi důvěrné a velmi příjemné… šití. :)

Do té doby jsme si nikdy nic nešili, pokud tedy nepočítám utržené knoflíky a podobné drobnosti. Ušít si tanga nejprve vypadalo jako snadná záležitost. Vypadalo to jednoduše: kus látky jako kapsa pro pohlaví a dva provázky. Jeden kolem pasu, druhý mezi půlky. Co by na tom mohlo být tak komplikovaného? Na odpověď jsme přišli velmi záhy: komplikovaného na tom bylo úplně všechno. Jak sešít provázek s látkou? Jak udělat tu přední část tang, aby byl jejich povrch po obléknutí na tělo správně vypnutý, vyrovnaný, tvarově čistý, souměrný, bez čitelných švů a rušivých uzlů? Už jen základní vyměření rozměrů tang byl kupodivu problém. Jednou byla tanga moc těsná a podruhé zase moc volná. Stačilo se seknout jen o pár milimetrů a už to nebylo ono. Chvíli jsme to řešili tak, například, že jsme provázky tang napevno nespojovali ale vzájemně jsme je k sobě vázali při oblékání na uzel. Tohle by nebylo špatným řešením, kdyby nám pak nevadily ty uzly a volné konce provázků. Hledání správných mír každého z nás byl oříšek, za který padlo hodně metrů provázku a hodně spotřebované látky, což naší šikovnosti - zejména s ohledem na přirozenou materiální úspornost tohoto oděvu - vystavovalo výrazně nedobrou známku. Navíc jsme od začátku začali používat velmi kvalitní látku, které jsme při tom zničili dost na to, aby nás to oba zbytečně stálo více než jen jedno měsíční kapesné. Tato látka byla mírně elastická. Jednalo se o nějaký typ plavkoviny. Právě tato její vlastnost nám hodně pomáhala. Lépe pak na těle seděla, dávala nám o něco větší toleranci při kompenzování drobných chyb návrhu, byla velmi příjemná na dotek a dobře na těle vypadala.

Látku na tanga jsme si společně koupili v červené barvě. Provázky a později i šňůrky jsme pro naše judo-tanga zvolili bílé a nebo opět červené. Později jsme si je vyráběli sami z úzkých pruhů plavkoviny sešitých a nebo stočených do látkového provazce, někdy jsme tyto provazce zpevňovali provázkem zašitým do středu. U této barevné sady jsem už nadobro zůstal. Na sobě jsem nikdy neměl jinou bederku, než z červené a nebo z kombinace červené a bílé látky. Můj přítel to měl podobné, později se však našel i v jiných barvách látky, než jen v červené a nebo bílé. Líbila se mu zejména modrá a nebo žlutá, nebo různé kombinace červené, modré a (nebo) žluté.

Bylo potřeba několik takových společných šicích setkání, aby se nám to podařilo zvládnout tak, aby to vypadalo na našich tělech tak dobře a tak kvalitně, jak to vypadalo i v časopise Beef-cake. Tím jsme také, mimochodem, založili další společnou tradici: naše chlapecké bederky byly vždy naším společným dílem, vždy jsme si je šili společně. Tato naše tradice nám pak vydržela až téměř do prvních dnů dospělosti.

Naší první tanga bederkou se radikálně změnil náš judo-šatník, třebaže to na první a ani na ten druký pohled nebylo vůbec vidět. Pod kimony jsme při tréningu a při závodech začali nosit naše ručně šitá tanga v těch nejlepších a nejodvážnějších tradicích Beef-cake. Další chlapci z našeho oddílu nám na to brzy přišli, třebaže jsme se zprvu hodně snažili o to, aby to zůstalo společným tajemstvím jen nás dvou. Nemohlo to dopadnout jinak, tato tajemství nemívají ve společných šatnách dostatek stínu, ve kterém by se mohla ukrýt. I tak jsme se o to ale pokusili.

Tento náš odvážný základní oděv pod kimony naše kamarády z oddílu zaujal. Byla to směs úžasu, zvědavosti, utajovaného vzrušení ale i užaslého a (většinou) přátelského posměchu. Posměch se vesměs vytratil záhy, to ostatní zůstalo. Kamarády zajímalo, kde že se to dá sehnat. Někteří se nás na to zeptali přímo, jiní oklikou. Nebyl důvod jim v této věci jakkoliv mlžit a tak jsme jim vysvětlili, že jsme si to ušili sami. V šatně jsme se před kamarády oblékali do Beef-cake bederek v auře příjemné pozornosti a zvědavosti, která nám byla velmi příjemná. Někdy jsme v našich bederkách šli po tréninku i do sprch, abychom si je tam ze sebe svlékli až těsně před omytím těl, nebo dokonce až během sprchování.

Na jednu stranu nás při tom svazoval stud (zejména z počátku) a na druhou stranu jsme při tom doslova hořeli vzrušením. S rozkoší jsme si užívali obojího. Tento lehký oděv nám byl opravdu příjemný, zejména při zápasu na žíněnkách. Vzájemná interakce těla a přiléhavé látky tang byla pod našimi kimony zdrojem velmi specifických prožitků, které byly doslova návykové. Nejednalo se však jen o ty obyčejné intimní prožitky. Zatímco nás naše kimona pocitově oblékala za judisty, tak nás naše tanga bederky pod kimony naopak svlékala do mystických noble-savage samurajů. Byl to doslova spirituální prožitek, se kterým jsme si oba rádi hráli.

Naši kamarádi z judo-oddílu si na naše tanga za pár týdnů zvykli. Pro mnohé přestala být exotická, ne však pro všechny z nich. Zejména jeden z chlapců našeho judo-oddílu byl naším lehkým základním oděvem doslova fascinován. V šatně si nás prohlížel v našich bederkách s rozkoší, kterou ale tajil předstíraným nezájmem, až téměř přezíráním.

Že se mu ta naše tanga tak moc líbí si nikdo kromě nás dvou nevšiml, my to ale na něm poznali hned ten první den. Jak se při tom tvářil a co (ne)říkal nebylo podstatné. Jeho tajemství jsme plně respektovali. Tu jeho hru jsme mu nekazili. Ani nás nenapadlo ho před ostatními z jeho tajemství svléknout. Zejména na to poslední jsem dnes opravdu hrdý. Byl to tehdy náš první skutečný projev dospělosti, třebaže nám tehdy zdaleka nebylo ještě ani těch třináct let.

Na konci jednoho juda se pak bederka mého kamaráda ve sprchách ztratila. Nikde nebyla k nalezení. Bylo jasné, že si ji někdo vzal. Pak se další judo stejným způsobem ztratila ta má. O ty zmizelé bederky nám vlastně ani nešlo. Rádi bychom je kamarádům i darovali, kdyby si o ně řekli. Ty krádeže jsme brali jako důkaz toho, že naše bederky šijeme podle dobrého návrhu a že je šijeme dobře. Kdyby byly mizerné, tak by o ně přeci nikdo nestál. S jistou dávkou (nejen) detektivní rozkoše jsme se spolu pustili do úvah o tom, kdo že si ty naše bederky může brát. Měli jsme zejména jednoho podezřelého; toho našeho kamaráda, o kterém jsem již psal výše.

V šatně se nám postupně takto během několika týdnů ztratily další dvě bederky. Při té posledné krádeži jsem si všiml, kdo byl pachatelem. Nachytal jsem ho, ale snažil jsem se předstírat, že jsem si ničeho nevšiml. On si ale stejně všiml, že jsem ho při tom viděl. Naše oči se střetly. Beze slova jsem mu rukou naznačil, že si to může nechat, usmál jsem se na něj a šel jsem zpět do sprch. Že to byl právě on mne ohromně potěšilo. Byl to prima kluk a ta bederka by mu určitě hodně slušela. Krádeže tím přestaly. Nový majitel našich bederek byl tímto lehkým oděvem doslova učarován a, jak se nám později přiznal, tak si naše těla skrz ty bederky doma s rozkoší oblékal pod pyžamo na noc na tělo. I on byl ve věku, kdy se mu líbili chlapci, jen to v jeho případě bylo s ještě větším akcentem, než tomu bylo u nás dvou.

Pak jsem jednoho večera po tréningu zjistil, že jsem v šatně nechal nějakou drobnost. Tělocvična byla jen pár set metrů za námi, tak jsme se s kamarádem otočili a společně jsme se pro to vrátili. Při tom druhém odchodu ze šaten jsme se pak ve dveřích téměř srazili právě s tímto chlapcem.

Byl celý rozpačitý. Jak se snažil své rozpaky před námi ukrýt, tak to bylo ještě o něco horší. Obešel nás a nepříliš jistě se šel podívat do sprch s tím, že tam něco zapomněl.

Tehdy jsme se s kamarádem na sebe jen beze slova podívali a hned jsme věděli, proč se tam objevil. On se vrátil kvůli nám. Sledoval nás. Bylo to průzračné, jako odtékající voda z ledovců. Rozhodli jsme se, že je konečně čas nabídnout mu cestu k nám. Oba jsme mysleli na naší společně hýčkanou a stále více rozvíjenou fantazii, se kterou jsme si pohrávali po několik posledních týdnů. Představovali jsme si, že jsme my dva spolu v tělocvičně a že tam spolu zápasíme oblečení jen do našich beef-cake bederek. V té více odvážné variantě této naší fantazie jsme si představovali, že u toho jsou naši kamarádi a kamarádky z našeho sportovního oddílu. Už několikrát jsme to spolu téměř realizovali, vždy jsme se ale nakonec naší odvahy lekli a nechali jsme to být. Ne však ten večer.

Po judu nebyla naše tělocvična po víc jak hodinu obsazena. Byli jsme tam my dva a náš kamarád, který měl své tajemství. Tak proč neudělat něco… nezvyklého.

V té šatně jsme se tedy opět svlékli jen do našich beef-cake bederek, které jsme už měli beztak na sobě; tehdy jsme je začali nosit i mimo judo coby naše spodní prádlo pod kalhoty.

Chystali jsme se na něco, co bylo dosud jen naší fantazií. Také jsme se toho ale obávali. Nebude z toho nějaká nepříjemnost? Naše pocity studu a pocity vzrušení si nás mezi sebou žehlily takřka do dvourozměrných objektů. Při svlékáním do beef-cake bederek jsme se nechali přirozeně objevit tím chlapcem, který se ve sprchách zdržel jen po nezbytnou chvíli, aby to vypadalo, že tam něco opravdu hledá. S úžasem na nás pohlédl. Pak se rozloučil a odešel. Na naší velmi nezvyklou aktivitu se vůbec nezeptal. To jeho nezeptání, jako i to jeho ukázkové přehlédnutí faktu, že jsme se chystali jít do tělocvičny prakticky nazí, bylo pro nás jasnou zprávou o tom, že jsme jeho pozornost zaujali maximální možnou mírou. Udělalo nám to obrovskou radost, příjemně nás to, řekněme, naladilo a povzbudilo. I my jsme dělali, že si ho příliš nevšímáme. Jen jsme mu v odpovědi na rozloučení mávli rukou a vešli jsme do potemnělé tělocvičny.

V tělocvičně jsem si rozsvítili jen jediné světlo nad jejím středem. Rohy a hlediště diváků (byla to opravdu velká tělocvična) zůstaly hluboko ve stínech. Pod kužel tohoto světla jsme si z výklenku k tomu určeném přitáhli několik žíněnek, které jsme složili do čtverce. Pak jsme se postavili ve středu žíněnek čelem k sobě, uklonili se na vzájemný pozdrav a začali jsme spolu zápasit. Náš zápas nebyl ve stylu Judo, spíše to byla kombinace japonského Sumo (dva zápasníci se snaží toho druhého vystrčit z kruhového prostoru) a zápasu v řecko-římském stylu. Náš boj byl tedy velmi kontaktní. Zápasení v pouhých bederkách Beef-cake pro nás dva nebylo nic nového. Už jsme takto spolu zápasili několikrát v našich bytech, když jsme tam byli spolu sami. Pro naše bederky byly tyto naše zápasy v bytě skvělým testem. Pokud tyto naše zápasy přežily v jednom kuse, aniž bychom se je snažili na těle toho druhého nějak cíleně likvidovat, tak obstály. Tedy, pokud tělo poraženého na sobě v té chvíli ještě něco takového vůbec mělo, protože trofej vítěze zpravidla mívala právě tuto podobu.

V té velké tělocvičně to pro nás ale i tak bylo premiérou, kterou jsme si oba opravdu užívali. Cítili jsme svobodní. Bylo to velmi dobrodružné. Bojovali jsme spolu a nebáli jsme se ani těch nejintimnějších způsobů sevření, či uchopení toho druhého. Role poraženého byla stejně příjemná, jako role vítěze, ne-li příjemnější. Takto jsme si dali několik kol zápasu. Jednou i jako judisté, pak to byl spíše ten řecko-římský styl (něco na ten způsob), pak jako přetlačovanou (amatérské sumo), pak všechno tohle dohromady….

Věděli jsme, že máme jednoho tichého diváka, který se potají jen chvíli po nás vplížil do tělocvičny. Věděli jsme, že přijde a poznali jsme, když přišel. Užívali jsme si jeho pozornost, která byla stejně všudypřítomná, jakou byla i ta tma kolem nás. Tma a tajemství k sobě nakonec patří. Zápasili jsme spolu asi půl hodiny. Při našem zápase jsme nakonec skončili oba zcela nazí. Naše bederky byly po tomto našem zápasení, řekněme, již neopravitelné. Zejména to poslední kolo bylo pro ně velmi destruktivní. Vítěz pak bederku poraženého soupeře použil jako roubík a nakonec jako dočasná pouta na zápěstí. Poražený se chystal na podélné přeseknutí katanou od slabin po krk. Uvažování vítěze o tom, jak si katanou vychutnat tělo zajatce, vyústilo v další zápas, po kterém se naše role dokonale prohodily. Tentokrát se jen odsekávaly nohy, ruce a hlava. A pak, coby trofej nejžádanější, se z torza trupu odseklo i to zbývající. Poté jsme se uklidnili a rychle nabrali zpět ztracených sil. Uklidili jsme žíněnky a se zbytky našich zápasnických oděvů v rukou jsme šli příjemně znavení zpět do šatny. Po celou tu dobu jsme nedali najevo, že víme, že tam nejsme sami. Než do tělocvičny dorazili lidé z dalšího sportovního oddílu, tak jsme už byli dávno pryč.

Tyhle naše tajné zápasy pod kuželem světla jinak prázdné tělocvičny jsme od toho večera začali pořádat pravidelně. Dílem pro naše potěšení, dílem pro potěšení našeho diváka, který i nadále zůstával potají ve stínech tělocvičny. Bez něj bychom si to neužívali zdaleka tak intenzivně. Po několika týdnech jsme to už nevydrželi a na konci juda jsme mu řekli, že by se mohl, kdyby tedy chtěl, připojit, když už tam s námi je. V té době jsme my tři už stejně věděli, že my dva jen předstíráme, že nevíme o tom třetím. K tomuto pozvání na žíněnku to celé beztak celou tu dobu směřovalo. Naše pozvání s jistým studem - ale zároveň i s obrovskou radostí - přijal. Jeho přijetí do našeho nahého zápasení mělo styl. Když přišel, tak se stále naoko skrýval, zdaleka však už ne tak pečlivě. Do jeho pozorovatelny jsme si pro něj museli dojít a na tu žíněnku ho doslova dovléct.

Naše tajné zápasnické akce se tím obohatily o třetí osobu a velmi jim to prospělo. Užívali jsme si boj jednoho proti dvěma, vzájemný boj o třech stranách, nebo boj jednoho proti jednomu za dohledu rozhodčího a nebo trenéra. Tělocvičnu jsme používali jako naše hřiště. My dva původní zápasníci jsme zpravidla začínali jen v našich tangách. Náš třetí společník poprvé přišel ve svém kimonu, které jsme z něj při zápase - který beztak neměl většinou pranic společného s judem – svlékli. Styděl se, zrovna tak si to ale i nesmírně užíval. Další večer se to opakovalo, jen s tím rozdílem, že jsme po svléknutí našeho nováčka z kimona zjistili, že má na sobě jednu z našich ztracených bederek. Bylo to přiznání, které nepotřebovalo žádná slova. Bylo mu beztak jasné, že víme, kdo nám naše tanga bral. Velmi mu to slušelo. Při jednom z posledních zápasů jsme ho o ně připravili. Byla to naše trofej, která měla jeden zásadní nedostatek: jak se o tu jednu bederku rozdělit ve dvou? Nemluvě o tom, že tento kousek oděvu byl v té chvíli zespodu čerstvě podepsán jistým intenzivním prožitkem, ke kterému jsme tomu chlapci při zápasení celkem vzato… skrz tu látku dost pomohli. Nakonec jsme mu je vrátili v podobě roubíku a popřáli jsme mu dobrou chuť, jako poslední večeři před přeseknutím katanou podélně od slabin k roubíku. Pak jsme si to ale rozmysleli, protože úklid žíněnek ve dvou je vždy náročnější, než ve třech. Jaké banality mohou rozhodnout o životě a smrti...

Po několika dalších týdnech jsme si všimli, že se na nás skrz okno tělocvičny při těchto našich speciálních hodinách juda někdo dívá. Byla to má spolužačka ze školy. Našla nás, jak tam prakticky nazí spolu zápasíme na žíněnkách. Dělali jsme, že jsme si ji nevšimli a zápasili jsme dál. Byl to neobyčejně příjemný pocit. Ta dívka byla velmi pohledná a nám všem se velmi líbila. Zjevně jsme ji zaujali, naše příští tajné společné zápasení tam byla opět a pak opět. Potřetí však již nebyla sama, byla tam se svou kamarádkou. Naše publikum se tím rozrostlo o další velmi pohlednou dívku.

Myslím si, že jsme si to velmi užívali z obou stran toho skla. Ve škole jsme si navzájem předstírali, že se nic takového neděje. A takhle nám to chvíli vydrželo, dokud neudeřily silné mrazy. Tehdy jsme těm dvěma dívkám z tělocvičny ukázali rukou, že o nich víme a pozvali jsme je dovnitř. Naše skupina tajných cvičenců se tak rozrostla o další dva, respektive o další dvě. Později mezi nás tyto dívky přivedly i svou kamarádku, stejně tak pohlednou, jako byly i ty dvě. Všechny tři dívky chodily do nedalekého gymnastického kroužku. Právě tato jejich gymnastika, kterou si do naší tělocvičny prakticky přinesly sebou, proměnila naše akce nahých zápasníků ve společný sportovní kroužek, ve kterém se dokonale spojily dvě naprosto nespojitelné věci. Gymnastika a judo, respektive mix juda a řecko-římského zápasení.

Naše společné hry měly mnoho podob. Chvíli jsme spolu zápasili jen my kluci a ony se na nás dívaly. Pak ony zase chvíli cvičily v těch jejich přiléhavých gymnastických dresech, které vypadaly jako jednodílné plavky a to jsme se na ně dívali my, kluci. Mohli jsme na ně při tom dívat zcela důvěrně. A ony zase na nás. Naše hry se rychle propletly v jakousi velmi důvěrnou atletiku: zápasili jsme chlapec proti dívce – zaobaleno jako zasvěcení dívek judu, ony nás zase učily gymnastickým figurám, dělaly nám rozhodčí a my jsme jim zase pomáhali při jejich cvičení jako jejich trenéři. Jedna z nich nás dokonce učila základním prvkům řecko-římského zápasení, protože její bratr tento sport dělal a ona tak o tom sportu věděla mnohem víc, než jsme věděli my tři. Bylo tam i pár masáží a ošetření těla po zranění. Tato zranění byla jen předstírána. Vše bylo vedeno v odvážně intimním duchu. Vzájemné doteky, včetně těch nejintimnějších, byly při tom považovány za... zcela přijatelné.

Jejich gymnastické dresy byly na jejich krásných tělech vyloženě půvabné. My jsme se jim v našich lehkých oděvech líbili zrovna tak. Tělocvična byla místem, kde jsme si mohli dovolit prakticky vše.

Byla to vzájemná hra, která měla nepsaná pravidla. Prvním pravidlem bylo zejména to, že co jsme spolu ochutnávali a poznávali pod tím kuželem světla na té žíněnce, se po opuštění tělocvičny měnilo jen v pouhou příjemnou fantazii a vzpomínku. Dveřmi do tělocvičny tohle všechno začínalo ale i končilo. Byly dva světy: svět, ve kterém jsme chodili do školy, kde jsme žili své mladé životy, kde jsme měli spoustu koníčků, zájmů a her. A pak byl svět té tělocvičny, ve které jsme zvědavě ochutnávali ze zakázaného ovoce intimního světa dospělých. Co jsme si dovolili v té tělocvičně jsme si nedovolili mimo ní. Rozhodně tedy z počátku, viz další text.

Dalším pravidlem bylo to, že jsme je my chlapci z těch jejich gymnastických dresů nesvlékaly. Dívky někdy svůj gymnastický oděv odkládaly, vždy se však svlékaly samy. Plná nahota tedy byla součástí našich her. Těžko říct, co se nám chlapcům připadalo odvážnější. Jestli se, například, nechat přemoci nahou dívkou a nebo dívkou obléknutou do gymnastického dresu. Možná Vám to bude připadat zvláštní, mě se ale o něco víc líbila ta druhá varianta. Ta první byla ale také velmi… zajímavá. :)

My chlapci jsme při zápase i nadále přicházeli o bederky. Někdy nám k tomu svléknutí pomohly i ty dívky. Další podrobnosti bych si raději nechal pro sebe. Jen naznačím: být bezmocným poraženým v sevření vítěze / vítězů bývalo velmi příjemným prožitkem, který si naplno a bez zábran užívali nejen ti poražení. Občas jsme zkoušeli i to, že jsme se my chlapci oblékli do jejich gymnastického dresu a dívky se oblékly do našich tang. Takový swap. Pak to bylo opravdu... zajímavé.

Pokud jsme viděli, že se někomu něco nelíbí, tak jsme mu / jí to nedělali. Nevyžívali jsme se v bolesti toho druhého, přestože jisté fyzické nepohodlí k zápasení vždy přirozeně patří.

Další - a rozhodně ne poslední - nepsané pravidlo bylo o tom, že jsme s při tom vždy plně respektovali. Neexistoval posměch, nebo shazování za… cokoliv. Ta vzájemná tolerance byla neuvěřitelně přívětivým tmelem našeho přátelství.

Naše tajné zápasení nám nakonec zrušila změna obsazení tělocviny. Vhodný náhradní termín jsme v tělocvičně pro naše tajné hry už nenalezli. Přestěhovali jsme se tedy na půdu domu jednoho z nás, kde jsme si na starém koberci jednou, dvakrát do měsíce hráli na zápasníky a na gymnasty, vždy však po náležitém zahřátí prostoru přímotopem za vydatné pomoci nedalekého komínového tělesa. Asi by nám to na té půdě vydrželo po několik dalších let, kdyby nás tam jednou (právě v tom nejlepším) nenachytal otec jedné z dívek, který pro tuto naší zábavu neměl nejmenšího porozumění. Byl to docela průšvih, který naše parta tří kluků a tří dívek kupodivu nakonec ustála, i když se to další dny řešilo jako výrazné velký problém. Bylo to trapné a nepříjemné. Dnes na to vzpomínám se smíchem, do kterého mi však tehdy rozhodně moc nebylo.

Společným tajným zápasům a gymnastice byl na nějakou dobu konec, to ostatní ale zůstalo. Zůstali jsme už natrvalo přátelé. Však jsme také docházeli do stejné školy, někteří z nás jsme se potkávali i ve stejné třídě. Naše společné tajné sdílení zápasení a gymnastiky nikdy zcela nezmizelo, jen už to nebylo tak často a tak pravidelně. Tu a tam jsme si nějaký společný termín a místo pro akci vždy našli. Bylo to až příliš lákavé. Nebezpečí pramenící z opakování načapání jsme zdárně překovali do příjemných pocitů, které nám naše hry uměly velmi příjemně vylepšit. Nemohlo být nic lepšího, než právě tohle společné tajemství, které naše přátelství definitivně stvrdilo do velmi pevného svazku.

Pak přišlo jaro. Tehdy jsme dostali od rodičů jednoho z mých kamarádů klíče od srubu nedaleko za městem. Nebylo to vzdálené místo od našich domovů, srub byl v pohodlném dosahu našich kol. Zároveň byl již dostatečně daleko, aby to bylo v lesích, kde by člověk snadno uvěřil, že je v hluboké divočině. Srub byl o samotě, kolem něj byly jen lesy a skály. Byl posazen u pokraje praskliny na mohutné skalní lavici. Pod ním byl vchod do labyrintu jeskyní. Museli jsme našim rodičům slíbit, že do nich nebudeme vstupovat. Za srubem byla kovárna. Kolem srubu rostl prastarý les plný dávných tajemství. Skrz tento les vedla nedaleko srubu opuštěná úzkokolejka do zavřeného uhelného dolu. Pod srubem tekl v úzkém kaňonu potok s peřejemi a vodopády. Nedaleko čněly nad krajinu tři vysoké skály, z kterých byl báječný rozhled na všechny strany.

Bylo to fantastické místo pro nás tři chlapce a tři dívky. Do toho místa jsme se zamilovali. Srub jsme si za nenápadné pomoci našich rodičů začali opravovat a čistit. Při tom jsme nacházely různé zajímavé věci. Našli jsme několik dobře vypadajících luků, šípy, vzduchovku, sekery, pily, spoustu různého nářadí a dokonce i přepravní vagónek z nedaleklé úzkokolejky.

Ten srub je vlastně symbolem mého dětství, ty nejlepší chvíle mého života mám spojeny právě s ním a s mými kamarády. Bylo to období velkých staveb. Potok jsme spoutávali přehradami, které jsme postupně stavěli snad dva roky. Obnovovali jsme louku za srubem, která byla již téměř zarostlá náletovými dřevinami. Obdobně jsme i od náletových dřevin čistili tu úzkokolejku. Byly to dobré dva kilometry kolejí, na které perfektně pasoval ten vozík. Dokonce jsme si ze starých kol, které jsme nalezli nedaleko, sestrojili šlapací káru upravenou na rozchod kolejí. Právě ta opuštěná trať byla místem úžasných dobrodružství, které mám dnes ve vzpomínkách jako jedny z vůbec nejlepších akcí. Obnovili jsme i kovárnu, kde jsme začali kovat železo jako velmi amatérští kováři. Náš svatý grál byl v tomto jednoznačný: vykovat si samurajský meč. Nebo aspoň rovný meč. Nebo aspoň nůž. Rozpálená kovářská výheň nás doslova fascinovala. Černého uhlí byl dostatek, jen se pro něj muselo dojet tím vozíkem po kolejích do toho opuštěného dolu. Nemuseli jsme do štol, tam bychom se ani nedostali a také bychom měli strach se tam byť i jen podívat, protože jsme věřili, že ten důl je prokletý. Událo se tam několik neštěstí a vůbec zvláštních věcí, které se v našem kraji staly legendami. Proto jsme měli k tomuto dolu opravdu velký respekt. Na povrchu však zbytky uhlí stále ještě porůznu ležely. Pro naše potřeby by to stačilo na tisíc let. V potoku jsme se snažili dokonce i rýžovat zlato. Nikdy jsme nic nenašli, vždy jsme si to ale užívali, jako bychom právě v pánvích našli kilový zlatý nugget.

Ve srubu jsme mohli v létě i přespat. V pozdějších letech jsme tam mohli přespávat i v zimních měsících. Často jsme těchto možností srubu využívali. Nejprve s rodiči, později nám tam dovolili přespat i bez nich. U srubu jsme dělali večerní ohně, v zimně jsme si topili uvnitř ve velkých kamnech na dřevo, luky jsme zkoušeli lovit zajíce, v potoku jsme rybařili v našich přehradách. Žili jsme tam jako zálesáci. Jediné, co jsme neměli, byly střelné zbraně, pochopitelně. Naši rodiče nás sice pouštěli ke střelným zbraním, vždy ale jen za pečlivého dohledu. V tom kraji je běžné, že má člověk ke zbraním blízko. Kousek od srubu jsme si udělali ve skalách takovou malou střelnici, kde jsme za dohledu rodičů stříleli z opravdových pušek a revolverů. Bez dohledu jsme tam mohli střílet jen ze vzduchovky a nebo z luků.

Ve srubu jsme našli několik publikací a příruček na téma zálesáckých dovedností. Jedna z knížek pojednávala o severoamerických indiánech z Velkých Plání. Tyto knížky byly pro nás perfektními manuály. Našli jsme v nich i krásné ilustrace indiánů. Nesmírně se mi líbily. V těch obrázcích jsem se našel. Zjistil jsem, že naše zápasnické tanga bederky jsou prakticky totožné s indiánskými bederkami bez flapů. Na několika obrázcích tam byly vyobrazení indiánští kluci a jinoši, kteří na sobě měli přesně to, co jsem sám nosil - nejen - pod tím kimonem. Byly tam ale i ilustrace indiánů v provlékacích bederkách s flapy. Tohle mne tehdy opravdu zaujalo. Než jsem si však stačil vyzkoušet mou první provlékací prérijku s flapy, tak mne (i mé kamarády) předběhly naše kamarádky.

Bylo to v čase prvních horkých dnů. My chlapci jsme se v tom srubu – a v jeho širokém okolí – svlékli jen do našich tanga bederek, jako že jsme indiáni. Dokonce jsme se tehdy ve tvářích pomalovali indiánskými vzory. I nějaké to pero za čelenkou by se tam našlo. Naše kamarádky tomuto zvědavě přihlížely a vůbec nebyly proti. Na další výpravě do srubu nás překvapily. Už na pokraji lesa se na chvíli zastavily, svlékly se a na sebe si oblékly tento zbrusu nový styl bederek. Nesmírně jim to slušelo. Byl to fantasticky hezký oděv, který si přímo říkal o to, abychom se do toho oblékli i my, chlapci. Tak se také stalo, každá z našich kamarádek měla pro jednoho z nás připravenu jednu prérijní provlékačku. Do srubu jsme tehdy přišli všichni naboso, jen v bederkách, s původními šaty uloženými ve dvou menších taškách přes rameno, ve kterých jsme si do srubu nosívali různé zásoby a potřebné věci. Kola jsme na té poslední etapě cesty lesem po těch úzkých pěšinách jen vedli. Musel být na nás fantastický pohled, který si podle všeho naplno vychutnala skupina místních skautů, kterou jsme tehdy jen chvíli po našem převléknutí do bederek potkali cestou ke srubu.

Srub a indiánské bederky obou stylů, tedy s, ale i bez flapů, se staly na další léta naším běžně užívaným oděvem, pokud jsme byli ve srubu a v jeho širokém okolí. Tento oděv jsme tam používali jak nám jen dovolilo počasí. Provlékačky byly na našich nahých tělech velmi příjemné, a to tak, že jsme je na sobě nosili i ve chvílích, kdy by se víc hodily obyčejné pevné kalhoty, boty a aspoň tričko. Například při práci s uhlím a pro jeho transport po úzkokolejce se takový oděv vlastně ani moc nehodí. My jsme jej na sobě měli i v takových chvílích. Stejně tak se takový lehký oděv moc nehodí ani při rozpalování ohně ve výhni a při kování rozžhaveného železa. Každý si asi snadno představí důvody, proč by u výhně a při práci s kovadlinou neměl být člověk nahým. Přesto jsme se zejména pro práci v kovárně oblékali výlučně jen do našich bederek. Pravda, v tomto případě ne do bederek z licry ale raději jen z běžné bavlny. Ta sice také hoří ale ne tak chytlavě, jako umělá látka. Drobné popáleniny jsme jinak považovali za něco, co jsme byli ochotní přijmout jako součást… hry. Za fotografie z té kovárny bych dal dnes prakticky cokoliv, myslím si, že by to byly skvělé fotky. Indiánští chlapci a dívky v pouhých bederkách, jak v dýmu ohne buší kladivy do kusu do ruda rozpáleného železa…

V kovárně se nám nikdy nepodařil vykovat žádný samurajský meč, i když jsme se o to hodně snažili. Jediné, co se nám podařilo, byly nože, podkovy (koně jsme sice neměli ale chtěli jsme být připravení), hřebíky, skoby, železné amulety, lopaty, rýče, hroty na šípy a další podobné výrobky. Kdyby naši tehdejší produkci uviděl jakýkoliv kovář na světě, tak by se bezpochyby jen smál. Byla práce naprostých amatérů. První dva roky naše výrobky nestály za nic, bylo to ale naše a my jsme na to byli patřičně hrdí.

V tom srubu se z nás zvolna stávali indiáni. Sice jsme si hráli na opuštěné kolejové trati, vozili jsme uhlí po kraji, stavěli si mosty a přehrady, kovali jsme železo, měli jsme bělošsky postavený srub… ale cítili jsme se tam každou sekundou indiány. Jak my, chlapci, tak naše kamarádky. Našim rodičům se indiánština líbila. Nebyli proti. Nestyděli jsme se za to, že jsme je ve srubu uvítali jako prakticky nazí indiáni v pouhých bederkách. Stalo se naprosto běžné i to, že jsme na naší střelnici v lesích chodívali v indiánském. Naši rodiče to přijali jako samozřejmost. Jen jednou protestovali, když jsme se s nimi chtěli z těch lesů vrátit do města jen v našich indiánských bederkách. Tady byly jediné hranice, na které jsem v tomto smyslu u našich rodičů kdy narazil. Bederku jsem mohl, mimochodem, běžně nosit i doma. Nevadila ani ta s flapy, ani ta bez flapů. Měl jsem – a stále mám - skvělé rodiče. :)

Velmi silně má bederkařina rezonovala zejména v čase podzimu. Když se javorové lesy kolem srubu zbarvily do červena, zejména pak pod modrým nebem ostrého podzimního slunce s posledním záchvěvem doteku horkých letních dní, tak jsem míval ke spirituálnímu spojení s indiánstvím vůbec nejblíž. Být v pouhé bederce v takovém lese byl skutečný spirituální prožitek. Nemusel jsem ani prožívat nějaké odvážné dobrodružství. Stačilo si jen sednout na kraj mýtiny někam nad údolí, nebo se vyšplhat na jeden z tamních skalnatých vrchů a dívat se tiše do kraje. Byly to hluboké meditační chvíle, na které dnes vzpomínám jako na jeden z vrcholů mého dětství. Ty úžasné okamžiky vyplněné krásou a souzněním s přírodou, která se loučí s létem. Ten klid a mír v duši. To fantastické divadlo všude kolem mne. Ty barvy, které hřály oči. Škoda, že je takových dní v roce jen několik. Podzimy v javorových lesích miluji. Není lepšího způsobu, jak si tyto barevné podzimy vychutnat, než se svléknout do pouhé bederky a do těchto lesů se ponořit jako indián. Dělal jsem to jako chlapec, i jako dospělý.

Jak měsíce a pak i léta plynuly, tak se náš šestičlenný indiánský kmen zmenšil o jednoho kamaráda a jednu kamarádku. Tato dívka, jejíž otec nás prve nachytal na té půdě, nebyl z jejích výletů do lesů příliš nadšen a tak s námi nebyla tak často, jak by si ona a my přáli. Nakonec se rodina této naší kamarádky z našeho města odstěhovala a našim kontaktům byl definitivní konec. I tak jsme si ale spolu užili mnoho krásných dnů nejen v indiánském stylu.

Náš kamarád, který nás nakonec také opustil, měl úraz, na jehož následky zemřel. Úraz nesouvisel s naším srubem, nebo s naší indiánskými aktivitami. Byla to smutná událost, která nás všechny tvrdě zasáhla. Poprvé v životě jsem se tehdy setkal se smrtí. Mladý a zdravý člověk, který má všechno před sebou. Slušný, inteligentní, poctivý přítel, krásný chlapec - a pak stačí drobná nepozornost a všemu je konec. Nedaleko srubu má symbolický pomníček, který jsme mu postavili na místech, které tolik miloval. Každý rok se v den toho smutného výročí u tohoto pomníčku zastavuji a jsem tam s ním. Za všech okolností, i kdybych se tam měl vydat z druhé strany planety.

My zbylí čtyři jsme s indiány vyrůstali až do dospělého věku. Já byl takovým... indiánským samurajem, kdybych to měl popsat jednou větou. Bederky toho byly příjemným bonusem. Dodnes jsou mé bederky živým itemem mého šatníku, a to ve dvou základních podobách – prérijka s flapy a tanga bederka - ala beef-cake tanga - ala Judo dres – ala japonské fundoshi – ala indiánská tanga bederka.

Řady mého judo-oddílu jsem opustil ve dvaceti letech. Tanga bederky se tam celkem ujaly, chlapci a jinoši je začali nosit podle našeho vzoru. Několika z nich jsem je sám ušil, jiní si je podle mého / našeho vzoru začali šít sami. Naši trenéři na to neříkali nic. Později jsem zjistil, že to někteří z nich zařadili do svého judo-šatníku také. Tanga mám rád. Tanga jsem si přesto nikdy nekoupil, protože to, co se z tohoto sortimentu prodává v obchodech, se mi vyloženě nelíbí. Nejsou tanga jako tanga.

S jednou z dívek z mého indiánské kmene jsem nakonec uzavřel svazek manželství. Jednou jako dítě, kdy jsme si hráli na indiány, podruhé pak opravdově, když jsme se stali dospělými. Máme spolu dva krásné syny. Tyto dva chlapce indiánství, bohužel, příliš nebere, přestože oba jinak bederky indiánů považují za běžnou součást jejich letních šatníků. Rádi nosí zejména provlékací bederky s flapy. Vliv jejich rodičů je zde jasně patrný. S bederkařením se tito chlapci setkávají doslova už od kolébky. Indiáni je výrazněji nezaujali, spíše se našli ve filmu Avatar. Doufal jsem, že jiskra přeskočí, ale nestalo se tak. Indiánský troud jiskru z Pandory nezachytil. Nevadí. Mají jiné zájmy a koníčky, které by jim mohlo závidět lecjaké jiné dítě. Mimochodem, jeden z nich se našel v řeckořímském zápasení. Mám pocit, že se někdy v té tělocvičně zdrží déle, než by měl. Tuto poslední větu prosím berte jen jako nadsázku, i když… :)