Většinu mého dětsví jsem byl indiánem. Indiáni byli mým koníčkem a základním pilířem mých zájmů. Byl jsem členem indiánského oddílu. Jezdil jsem pravidelně na tábory, které byly zasvěcené indiánské tématice. Můj pokoj vypadal vybavením spíše jako tee-pee stan. Dobrodružná indiánská literatura byla v mé knihovničce naprostou samozřejmostí. Nosil jsem dlouhé vlasy, někdy jsem v nich měl řemínek jako čelenku, na krku jsem nosil amulety z letních táborů. Učil jsem se indiánské moudrosti a zálesáctví. Indiáni pro mne opravdu hodně znamenali. Byli mým vzorem. Ve smyslu spirituálním, v životním stylu, zálesáckými dovednostmi a také ve smyslu fyzickém. Pro kamarády jsem byl indián. Na tento můj okolím obecně přijímaný status jsem byl patřičně hrdý.

Bederky byly přirozeně součástí mého indiánského šatníku. Spíše jsem však nosil indiánská tanga, než provlékačky s flapy. Indiánský oděv byl tehdy pro mne komplexní věcí: byly to kalhoty, pončo, košile, bederky, ozdoby… indiánská tanga jsem nosil zpravidla při současném použití kalhot, nebo aspoň nohavic. Samostatně jsme nosili na táborech indiánská tanga jen velmi výjimečně; například při přijímání barev lovců, při skládání zkoušek ala průchod kopřivovým polem, někdy i při sportovních aktivitách jako je fotbal, běh a lukostřelba, při indiánských obřadech, při tanci kolem ohňů, při zápasení - zejména v bahně, při ranních rozcvičkách, někdy i místo plavek, skvěle se v tom i spalo ve spacáku a tak podobně. Nahota nás chlapců i dívek byla přirozenou součástí našich táborových dní, obešli jsme se i bez jakéhokoliv oděvu.

Vím, že pro mnohé bederkáře jsou tanga jen jedním z typů bederek. Já ale tanga za bederky nepovažoval, protože na rozdíl od bederek s flapy se tanga na táborech samostatně moc nenosily. Pro mne byly tanga spíše jen stylovým spodním indiánským prádlem, byly doplňkem, aby pod indiánskými kalhoty na těle něco bylo. Když jsem se jako indiánský kluk natahoval do mých tang, tak jsem automaticky sahal hned poté i po kalhotách. Tanga jsem tedy považoval víc za samostatně oblékanou součást kalhot, než za samostatný kus oděvu. I pro mne však byly má tanga velmi příjemnou věcí. Tento oděv se stal velmi blízkým i mému intimnímu světu, mohu-li to takto decentně naznačit. Zvláště ve spojení s kalhotami.

Tanga a nebo flapové provlékací bederky byly jen kouskem mého indiánství, pochopitelně. Kdyby pro mne indiánství znamenalo jen to, že se budu oblékat do bederek, tak by to bylo hodně chudé. Bederkaření pro mne znamenalo hodně, bylo důležitou součástí mého hobby, nikoliv však tou nejdůležitější.

Vždy jsem se považoval za indiána vysokých plání severu Kanady. Právě kmeny z této oblasti mne tehdy v mé indiánštině oslovovaly nejvíc. Severní břehy Velkých jezer mne vždy fascinovaly. Možná jsem na jejich březích prožil někerý z mých minulých životů. Mám tato místa rád, třebaže jsem tam v tomto životě nikdy nebyl. Doufám, že se tam brzo podívám.

Příchodem dospělého věku se hodně věcí změnilo. Mé indiánštině začal docházet dech. Indiáni začali v mých očích ztrácet tu auru dokonalých, krásných a moudrých bytostí. Měl jsem tu možnost se seznámit s historií indiánů střední a severní americky v sérii odborných přednášek, které byly, řekněme, politicky velmi nekorektní, a to na obě strany. Setkal jsem se z několika indian-hobyisty, kteří mne z různých důvodů zklamali. Zjistil jsem, že ne všichni indian-hobbyisté jsou lidé, se kterými bych chtěl, řekneme, sdílet společný večerní oheň a nebo dokonce tee-pee. Vadilo mi zejména to neustálé kydání špíny na evropské domorodce. Některé názory některých indian-hobbyistů jsem začal považovat za vyloženě hloupé a nebezpečné. Zvláště s ohledem na výchovu dětí. Není špatné vychovávat své a nebo svěřené děti k lásce v indiánství. Tohle je naprosto v pořádku. Vychovávat ale bílé děti tak, aby se styděli za svou evropskou domorodou krev? Tohle není podle mého názoru ani dobré a ani spravedlivé. Indiánství ani nepokládám za dobrou platformu pro šíření radikálnách myšlenek eko-hnutí a radikálních liberálních názorů. Asi nejvíc půvabní jsou pak tito lidé, když nadšeně obhajují vraždy bělochů indiány z dob tzv. „Dobývání západu“ a zároveň když zastávají idee multikulturalismu a migrace do současné Evropy. Nerozumím tomu.

Selektivně pozitivní a nekritický přístup jistných indian-hobbyistů k indiánské historii považuji za chybu. Někteří indian-hobbyisté nevidí tu tehdejší strašlivou mezi-kmenovou spirálu smrti, válek, genocid a nejohavnějších metod mučení zajatců. Případně tito lidé tvrdí, že toto násilí bylo do Ameriky importováno z Evropy. Ukázkové chucpe ve své nejlepší kondici. Ekologický přístup indiánů k jejich životnímu prostředí je také jeden velký mýtus. Nic takového neexistovalo a neexistuje. Ekologický přístup si může dovolit jen člověk, který neřeší hlad a existenční ohrožení ze strany sousedních kmenů. Když už jsem s některými indian-hobbyisty začal diskuzi na toto téma, tak se ze mne stal vyvrhel. Proti přesvědčení s prvky náboženství se nedá bojovat argumenty.

Poslední (a téměř fatální) tvrdá rána přišela z obrazovky televize. V devadesátém roce byl na ČST jistý populárně vzdělávací pořad, do kterého byl pozván zástupce z řad tehdejších českých indian-hobbyistů. To, co z toho člověka padalo za pitomosti, bylo nejen hloupé ale i trapné. Tehdy jsem se zastyděl tak, že jsem indiánství na několik dalších let prakticky přestal vykonávat. Věděl jsem, že mezi indian-hobbyisty jsou i slušní, rozumní a poctiví lidé. Ani tohle vědomí mne ale neudrželo na těch indiánských kolejích, které se pod koly mého vlaku života nakonec doslova rozpadly na rezavý prach. Indiány na trůnu mého primárního zájmu vystřídaly motorky, kterým jsem na dalších deset let propadl tělem i duší.

Z indiánštiny ve mně zůstala láska k přírodě a celá ta kompletní sada příslušných skautských dovedností. Skrz indiánství jsem poznal i mnohé skvělé lidi, mnozí z nich jsou dodnes mí nejlepší přátelé. Indiány jsem nikdy nezavrhl úplně, vždy ve mně zůstaly střípky noble savage v severoamerickém indiánském stylu. Ano, vlastně i já nakonec obdivuji indiány, jak si je vytvořila má vlastní fantazie. Naštěstí si uvědomuji, že mí indiáni jsou jen vysněnými pohádkovými bytostmy. Skutečné indiány mám přesto i nadále rád, se všemi jejich nedostatky. Nevadí mi přečíst si článek, který vůči nim pozitivní vůbec být nemusí.

Včera jsem si, například, na českém internetu četl článek o Karlovi Mayovi. Tento spisovatel se dostal do USA jako turista, aby se setkal s reálnými indiány. Tento můj příspěvek vlastně vznikl na základě přečtení tohoto článku. Cituji z něj:

(Zklamání z Ameriky)... V roce 1912 se konečně dostal jako obyčejný turista s průvodcem do Ameriky. Absolvoval organizovaný okruh, nakoupil suvenýry a poslal pohlednice. Navštívil také jednu indiánskou rezervaci. I z fotek bylo zjevné, jak nešťastný a smutný v ten okamžik byl. Nakonec bylo dobře, že knihy postavil na tom, jak by svět měl vypadat, a nevěděl, jaký opravdu je.

Článek je k dispozici na www.fajntip.cz

K indiánům jsem se po letech útlumu nakonec vrátil. V polovině devadesátých let jsem šel s dětmi mého bratrance do kina na film Malý indián ve městě. Byli to dva chlapci ve věku deset a dvanáct let. Na ten film jsem nešel s valnou radostí, ti chlapci ho ale chtěli vidět a já byl tehdy jediný po ruce, kdo by je do toho kina dopravil.

Film Malý indián ve městě mne svou kvalitou příliš neoslnil. Byl jen dobrým oddechovým filmem, kde bylo několik zajímavých momentů a zbytek neurazil. Zato oba chlapci byly z toho filmu nadšení a tohle jejich nadšení bylo vyloženě nakažlivé. Tomu herci Ludwig Briand jeho provlékací bederka opravdu slušela. Přiznám se, že mne právě tohle na tom filmu zaujalo nejvíc, tedy včetně té velmi odvážné scény, kdy ten mladý chlapec vlezl na noc do houpací sítě k mladé indiánce za účelem, který nevím jak slušně popsat, snad tedy... intimně laděné hry na (indiánské) doktory? Na mých táborech jsem se dostal několikrát do podobných situací a byly to přesně ty chvíle, kdy jsem věděl, že o tom nesmí nikdo vědět, zejména ne dospělí účastníci tábora. Méně odvážně s kamarádkami, více odvážně s kamarády. Jak si to přeberete je jen na Vás. Pro mne (a pro zúčastněné) to byly skvělé zážitky, které mne dodnes příjemně oslovují ve vzpomínkách svou laskavostí, zvědavou hravostí a intimní krásou. Indiánština toho byla skvělým kořením, asi nemohly být lepší okolnosti.

Za několik dalších dní po shlédnutí filmu jsem byl u bratrance na návštěvě a všiml jsem si, že oba chlapci jsou navléknutí do bederních roušek podle Mimi Siku, tedy podle stylu mladého indiána z filmu. Ten oděv jim opravdu slušel. Od té doby jsem tyto chlapce začal pravidelně vídávat v tomto lehkém oděvu, který přijali za svůj. Byly letní prázdniny, léto bylo ve své horké fázi, světem jejich her byla zahrada, okolní lesy a vůbec krásná příroda venkova. Nosili to na sobě nejen jako indiáni, ale i jako bělošští kluci, když si šli zahrát fotbal, když šli do lesa na dřevo, když si hráli na zahradě na piráty, když si hráli u potoka, nebo když šli na třešně, když nám šli pro pivo a tak podobně. Sám jsem se ty dny nakonec oblékl do provlékací indiánské přérijky také. Bylo to skvělé. Od té doby je se mnou tento oděv už (opět) nastálo.

Je to příjemný, hezký a velmi praktický oděv na léto. Neumím si vysvětlit, proč jsem provlékací bederky původně pověsil na hřebík. Tohle je pro mne opravdová záhada. Tanga bederky jsou jinak trvalou součástí mého šatníku prakticky od dětství. Pravidelně je nosím jako mé bělošské spodní prádlo, případně jako plavky. Vše ruční výroba. I v mém případě tanga bederky odpovídají bederkám tanečníků Butoh, stylu tance, který mi sice nic neříká ale ten jejich dresík je přesně můj oblíbený styl. Pokud jste si všimli, že tanga bederky považuji za druh bederek už i já, tak jste si všimli správně. :)

Mou tehdejší partnerkou nebylo mé bederkaření přijato příliš pozitivně, spíše tedy naopak. Tanga bederky se jí nelíbily a tak jsem je na nějakou dobu přestal nosit. Bederky s flapy se jí také nelíbily. Tohle byla vlastně ty první měsíce ta jediná brzda, která mi bránila v tomto mém nově nabytém bederkářském rozletu. Pak mi objevila v počítači několik desítek fotografií mladých chlapců a děvčat v bederkách. Na některých fotografiích byli i zcela nazí. Byly to fotografie z letních táborů. Tyto fotky jsem si tehdy našel na internetu. Tehdy jsme měli spolu jisté neshody, náš vztah se pomalu rozpadal a tyto fotky byly zřejmě tou poslední kapkou. Vyslechl jsem si od ní, že jsem úchyl a tím prakticky náš vztah skončil. Naštěstí. S mou další partnerkou jsem si rozuměl mnohem víc. Dodnes jsme spolu. Bederky se jí, mimochodem, nesmírně líbí.

Ty fotografie jsem měl v PC proto, protože se mi líbily a já nemám problém to přiznat. Skrz ně jsem si skvěle připomněl ten krásný čas, který jsem sám na vlastní kůži poznal jako mladý indiánský kluk. Tehdy se takové fotografie na internetu doslova povalovaly v obrovských čislech. Divoké devadesáté roky internetu byly roky svobody. O této svobodě se nám dnes ve dvacátých letech už může jen snít. Fotografie z mých letních táborů jsou, bohužel, ztracené. I kdyby ztracené nebyly, tak by byly nepublikovatelné z totožných důvodů, z kterých z internetu zmizely i fotografie z jiných letních indiánských táborů.

Tyto výše uvedené fotografie jsem tehdy chtěl poslat (a také jsem je poslal) několika lidem, mým přátelům, na zhodnocení. Měl jsem tehdy velmi odvážnou představu o tom, že bychom spolu mohli uspořádat letní tábory v indiánském stylu pro chlapce z jednoho oddílu, ke kterému jsem měl skrz bratra blízko. Tento projekt se nakonec podařil, jen to bylo napoprvé bez mé přítomnosti, protože jsem se před začátkem tábora zranil na motorce. Na ten tábor, který měl úspěšnou indiánskou premiéru, jsem tedy jel až další rok jako, řekněme, konzultant pro věci indiánské. Dodnes na tyto tábory jezdím. Bederky na táborech používáme zcela běžně. Mnozí chlapci pak nosí bederky nejen na našich letních táborech. Tento oděv se stává jejich oděvem na léto. Z táborů si to vozí všude tam, kde se cítí svobodní a dobře. Nic mi neudělá větší radost, než když mi později po táboře pošlou fotografii, jak jsou v pouhé bederce na pláži u moře, případně někde v letních rakouských horách, v kánoi na řece, na české louce za chatou… Vím, že se někteří z nich svých bederek nevzdají ani za několik let poté, co byli naposledy na našem letním indiánském táboře. A zrovna tak vím, že mnozí z nich jsou pravidelnými návštěvníky i tohoto vašeho webu.

Tyto stránky o bederkách mám zaparkované velmi vysoko v mých oblíbených položkách. Ne vždy, když mám na sobě mou bederní roušku, musím nutně přijímat jen tu indiánskou roli. Indiánské bederky mám uloženy i v té čistě bělošské části mého šatníku. Zejména v letním období. Děkuji Vám za tuto prezentaci tohoto skvělého oděvu, bederkaření si takovou propagaci rozhodně zaslouží.

Jsem rád, že jsem zde tímto textem mohl také přispět.

Nehalem Eri

Dances and stories of the American Indian





American Indian ceremonial dances
Navajo, Pueblo, Apache, Zun~i.





World of Wakara
Frontier and pioneer life ~ Utah, Wakara, Ute chief, Ute Indians, Wars, 1808






Wayah of the real people





The last of the Mohicans