Rys, Archer, 4.3.2021
Jako kluk jsem měl překrásné dětství. Indiáni a vůbec bederky mne přesto, kupodivu, zcela minuly. Kupodivu píši proto, protože tohle téma se u mne nastartovalo na první dobrou ihned poté, co mi byl tento zajímavý oděv představen ve svém plném kouzlu a kráse. Jenomže to mi bylo už dvacet. Až tehdy jsem se dotknul tohoto krásného světa klukovství, tedy indiánů a odvážně laděného bederkaření.
Stalo se to v jedné jihočeské vesnici, kam jsem už od mala jezdil na prázdniny k mému strýci. Měl jsem tam skvělé zázemí pro mnoho krásných klukovských dobrodružství. Opíralo se o koně, o lesy, o louky, o dílnu mého strýce, o několik prima kamarádů – mých vrstevníků, ale i o sousedy mého strýce (skrz ně jsem si mohl vyzkoušet řídit traktory, dostal jsem se vůbec k zajímavým strojům, k obsluze malé vodní elektrárny, … ) Prožil jsem tam i první chlapecké platonické zamilování do jedné nádherné dívky, která byla, tak jako já, dočasným letním obyvatelem toho překrásného místa.
Dům mého strýce je jedním z posledních z celé řady domů, stojí ve svahu až na konci cesty nad potokem, z kterého si už před sto lety bral vodu do malé vodní pily, kterou se nedávno tamním nadšencům opět podařilo zprovoznit. Na pozemku strýce je u domu i velká dílna, stodola, je tam dokonce i velký sklep táhnoucí se hluboko a daleko pod příkrou skálu, dvorek mistrně vydlážděný velkými plochými kameny, je tam studna a malé (v čase tohoto příběhu již prázdné) stáje pro pár koní. Tento pozemek mého strýce byl od sousedů oddělen z velké části jen nepříliš výrazným plotem z plaňek. Tento plot měl vždy spíše jen symbolickou hodnotu, než tu praktickou. Poslední léta tento plot nakonec zmizel úplně. Na jeho původním místě se objevilo několik velkých kamenů svezených z okolních polí. Sousedé mého strýce jsou skvělí lidé. Navzájem jsou velkými přáteli už celá desetiletí. Sám tyto lidi od sousedů dodnes pokládám za členy mé širší rodiny.
Takové místo je ideální pro jakéhokoliv zdravého kluka (nejen) v čase letních prázdnin. Místní lidé, okolí, možnosti; to vše jako celek prostě nemohlo (a dodnes snad ani nemůže) selhat. Jako kluk jsem tam prožil spoustu skvělých her a dobrodružství. Jak jsem ale již předeslal, tak nic z toho nebylo v indiánském stylu.
Před několika lety, když tam ty plaňkové ploty stále ještě stály, jsem se ke strýci jezdil učit na zkoušky VŠ. Tamní klidné a přátelské prostředí bylo pro učení ideální. S jistým studem se přiznám, že jsem se to léto učil u strýce jeden předmět, který jsem u zkoušek v prvním i druhém termínu nezvládl. Třetí termín byl stanoven na počátek září. Byly to vlastně mé poslední velké prázdniny, kdy jsem u strýce zůstal po celý jeden měsíc letních prázdnin; byl to rok krásného a velmi laskavého rozloučením s tím krásným věkem dětství a dospívání.
Pravda, tehdy jsem to tak ale nebral. Ty prázdniny mi naopak připadaly nepříliš povedené, protože jsem neměl uzavřený semestr a já se musel učit na tu opravnou zkoušku. Nepřipadalo v úvahu, že bych tu opravnou zkoušku neudělal, protože to by byl opravdu hodně velký průšvih. Motivaci k učení jsem měl tedy velkou.
A pak tam jednoho dne toho léta přijel k sousedovi na prázdniny jeden chlapec. Bylo to dítě jednoho ze vzdálenějších příbuzných mého souseda. Chlapci bylo dvanáct a kousek. Do té doby jsem o něm jen slyšel, ale dosud jsem ho neviděl. Byl to krásný a zdravý chlapec, který si svůj prázdninový čas užíval stejně, jako jsem si jej užíval i já v jeho věku, což znamenalo, že si ho užíval doslova tělem i duší. To místo si zamiloval od první minuty.
Než budu pokračovat, tak je nutné, abych se zde u jedné věci zastavil a pokusil se ji vysvětlit: a abych napsal pravdu, tak se za tento odstavec cítím poněkud… společensky nesvůj. Tedy, nejsem člověkem, který je zaměřený na fyzickou krásu dětí v tom současném společensky neúnosném slova smyslu. Nemám potřebu čekat u školy s bonbóny v ruce a loudit za ně pozornost od dětí; abych byl přesný. Líbí se mi dívky 18+ a má sexualita je běžných 96%. V estetické rovině se mi líbí ale i lidská mláďata. Umí být otravná, umí zlobit ale fyzicky jsou krásná. Však také co by byly jiného, když jsou mladá a zdravá. Tohle je přirozené. Občas se však stane, že nějaké dítě je hezké víc, než ostatní děti, a to mnohem, mnohem víc. Každý dospělý člověk může potkat dítě, které ho zaujme na první pohled, které ho zkrátka zaujme tak, že na něm může nechat oči. Je to jako dokonalé umění, skrz které může být člověk tak blízko bohu, jak jen v tomto pozemském životě může být. Přinejmenším tedy v tom, již zmíněném, estetickém slova smyslu.
Přesně tohle se stalo i mně, když jsem poprvé u souseda uviděl toho chlapce. Na první pohled mne zaujal. Měl zdravě sebevědomé držení těla. Měl krásné oči, ve kterých byla celá hloubka galaxie. Měl je laskavé, upřímné a půvabně krásné. Jeho pružné a opálené tělo bylo tělem štíhlého běžce, plavce a atleta zároveň. Měl krásnou tvář, delší rovné světlé vlasy, velmi ladné pohyby… byl zkrátka dokonalý. Kdyby ho tehdy viděl Pierre Joubert, francouzský ilustrátor, tak by několik svých obrázků bezpochyby nakreslil i podle tohoto vzoru. Znalci mne jistě pochopí, ti ostatní se s touto mou poznámkou nemusí vůbec trápit. Však také první myšlenka, která mne při sekání s tímto chlapce napadla, byla o tom, jak asi vypadají jeho rodiče. A hned ta druhá, či spíše ta paralelní myšlenka s tou první uvedenou byla o tom, že jsem si přál mít přesně takového syna. Je jen pár věcí, které si přeji a o kterých bezpečně vím, že nejsou vůbec skromné. Tohle byla – a bohužel stále je - jednou z nich.
Přesto to stále nebyl ten maximání WOW efekt. Ten na mne teprve ještě čekal. Te chlapec byl ve svých trenýrkách a tričku stále jen velmi hezkým chlapcem, mohu-li to tedy takto napsat.
Během několika málo dní, či spíše hodin po jeho příjezdu, jsme se spolu spřátelili. Když jsem se neučil, tak jsem byl jeho průvodcem tím krásným krajem. Stal se ze mne jeho kamarád. Byl mi velmi sympatickým a já jemu byl sympatickým zjevně také. Jezdili jsme spolu na kolech po kraji, společně jsme chodili na druhou stranu vesnice nakupovat jídlo k snídani, chodili jsme se koupat do písčitého jezera a nebo do bývalého kamenolomu kousek za vesnicí, spolu jsme i vařili, pomohl jsem mu postavit na zahradě stan, který jsem mu propůjčil z vlastních zdrojů, večer jsme v sadu za domy a pod skalou rozdělávali oheň, prošli jsme si blízké lesy, ukázal jsem mu tajemství sklepu pod svahem a tak různě. Snažil jsem se mu nechávat maximální svobodu, aby si své prázdninové dny užil podle svého a ne podle toho, jak bych si, třeba, přál já. Kromě toho jsem se musel dost učit, takže jsem
pro něj zase tak moc času, kolik bych si jinak přál, neměl. Znali jsme se sotva pár dní a pomalu jsem ho začal považovat za mého mladšího bráchu. Jediné, co mezi nás celkem spolehlivě vráželo svůj klín, tedy kromě rozdílu věku, bylo právě to mé učení. Cítil jsem se s ním jinak dobře a on se zase cítil dobře se mnou. Byl to prima kluk.
A pak, po několika dnech od jeho příjezdu, jsem se skrz něj poprvé setkal s bederkařinou v čiré esenci stylu zdejších stránek.
Bylo krásné ráno a já se právě učil na zahradě. Slunce bylo velmi mladé, ve vzduchu bylo ještě to příjemně chladivé dědictví letní noci. Bylo bezvětří. Rosa se jiskřila jako diamanty. Byl to přesně ten případ, kdy je na pouhé plavky a nebo trenýrky stále ještě příliš chladno a zároveň kdy je na dlouhé rukávy a nohavice zase až příliš teplo. Slunce hřálo od první chvíle, kdy se vyhouplo nad horizont. Miluji tato letní rána v české krajině, která jsou jako vypůjčená ze středomoří. Takových rozbřesků je v tuzemsku v létě jen několik. O to je mám raději.
Nedaleko mé houpací sítě, ve které jsem v sadu už před snídaní poněkud zoufale a beznadějně ležel ve skriptech, stál za plotem ten jeho stan. Věděl jsem, že v něm spí. Pak se ve stanu objevil pohyb, ticho rána rozřízl zvuk rozepínaného zipu a ze stanu vyšel do paprsků slunce ten chlapec. Na sobě měl pouhou bederní roušku v indiánském prérijním stylu, jinak byl zcela nahým. Na krku měl na koženém řemínku dřevěnou indiánskou ozdobu ve tvaru provrtaného hrotu šípu, nebo rovného drápu. Tohle měl na sobě podle všeho přes noc. Byl to jeho noční úbor. Jeho bederka měla úzké a dlouhé flapy, byla vyrobena z červené a nedivošsky moderní látky. Ve spodní výšce pasu mu tento pruh látky držel na těle na opasku z úzkého řemínku.
Nesmírně mu to slušelo. Byla to fantastická chvíle.
Konstrukci bederky jsem objevil hned v prvních pěti sekundách, kdy chlapec vycházel ze stanu. Flapy jeho bederky při tom na chvíli zjevily tajemství existence přiléhavých tang. Hned mi bylo jasné, že oděv chlapce je vlastně jen dlouhým pruhem látky, který má provlečený pod opaskem mezi stehny. Byl to naprosto skvělý, geniálně jednoduchý, elegantní a půvabně intimní oděv. Vypadal, jako by byl přirozenou součástí jeho těla. I když byl chlapec ještě rozespalým, tak mi zjevná samozřejmost, se kterou jeho tělo přijímalo tento oděv, prozrazovala, že to na sobě určitě neměl poprvé. Se stejnou jistotou jsem věděl, že je mu to na těle velmi příjemné. Nemyslím tím hned nějaký ten tvar chlapeckého vzrušení na mírně elastické látce tang pod předním flapem, nic takového. Myslím tím spíše ten způsob, ten styl, jakým se ten oděv stal součástí jeho nahoty. Ta bederka se doslova mazlila s jeho nahým tělem. Laskavě zakrývala jeho pohlaví, mazlila se s kůží stehen, flapy byly jako živé. Ten oděv se stal dokonalou součástí fyzické krásy jeho těla. Nahého jsem ho už viděl při koupání a líbil se mi. Byl hezkým chlapcem po všech směrech. Proč to nepřiznat. Ta jeho bederka ale tento můj ryze příznivý dojem umocnila do…. vskutku hvězdných výšin. Spojení jeho nahého těla a jeho bederky bylo zcela nekompromisně dokonalé. Vzájemně si to šlo naproti tou nejpřímější cestou. Spolupracovalo to na sto procent.
Byla to zcela nezapomenutelně kouzelná chvíle. V mnoha ohledech, nejen v tom fyzicky estetickém. Vzpomněl jsem si, jak mi vyprávěl, že se nedávno vrátil z indiánského tábora, na kterém byl z kraje prázdnin čtrnáct dní. Z indiánského tábora si tedy zjevně přivezl víc, než jen krásné zážitky, příběhy a vzpomínky. V té chvíli jsem si konečně poskládal ty drobné střípky do obrazu, který jasně vyprávěl o tom, že se snaží žít a myslet jako indián.
Tehdy mne poprvé v životě sevřela obruč zjištění takřka nenapravitelné životní ztráty a promarněné příležitosti. Při pohledu na toho chlapce mne napadlo, že by možná nebylo tak špatné mít stroj času. Tak rád bych se vrátil v čase do věku toho indiánského chlapce za tím plotem. V jeho věku mu ta indiánština nesmírně slušela. S indiánstvím jsem neměl žádné zkušenosti, každým kouskem těla jsem ale věděl, že jsem se právě setkal s velmi zajímavou věcí, která mi byla víc než jen sympatická.
Před očima mi prolétly vzpomínky na mé vlastní chlapecké zážitky v tamním kraji. Minimálně do poloviny všech těch dobrodružství, které jsem tam zažil, by se takový lehký oděv více než jen hodil. Vůbec bych si při tom nemusel hrát na indiány. Prostě bych bederku indiánů používal místo trenýrek. Tato představa si mne našla jako šíp tětivu luku. A ta tětiva byla napnutá k prasknutí. Promítl jsem si to do mé tehdejší přítomnosti. S obrovským studem, který se doslova roztříštil o mé nadšení, jsem zjistil, že bych si ten jeho oděv docela rád vyzkoušel na vlastním těle. I jako dvacetiletý kluk. Aspoň na zkoušku.
Pak si mne všiml. Necítil jsem z něj nadšení z toho, že mne vidí. Byl mou přítomností zaskočen, nečekal mne. Měl jsem z něj velmi výrazný pocit, že se v té své bederce přede mnou necítí komfortně. Nebylo to ale zdaleka tak jednoduché. Na jednu stranu to vypadalo, že se přede mnou v té bederce jako indián cítil velmi dobře a na druhou stranu se za svůj oděv styděl. To druhé však zjevně převládalo. Kdybych nevěděl, že jen den před tím neměl absolutně žádný problém se přede mnou svléknout u vody donaha, tak bych si pomyslel, že se přede mnou u toho stanu stydí za takřka nahé tělo. Přirozeně mi došlo, že se stydí právě za ten svůj netradiční oděv, který zjevně nebyl určen očím nezasvěcných neindiánských diváků. Jestli mne něco mohlo utvrdit v mém výrazném nadšení pro tento druh letního oděvu, tak to bylo právě tohle. Ten oděv doslova voněl tajemstvím a intimní romantikou (naivně) krásné indiánštiny.
Nechtěl jsem mu to dál ztěžovat. Jen jsem se na něj usmál, z té sítě jsem mu zamával a pak jsem se opět ponořil do skript. Předstíral jsem, že se učím a že si toho indiána za plotem už dále nevšímám. V té chvíli jsem myslel zejména na to, co mi prve vyprávěl o tom letním indiánském táboře. Bohužel jsem ho prve moc neposlouchal, protože když jsme při tom leželi na trávě u vody, tak jen kousek od nás ležela za nepříliš hustým křovím překrásná dívka, po které jsem se díval od prvního dne mého tehdejšího pobytu. Kulisy tee-pee stanů, totemů, indiánských bojovek, oděvů, legend, obřadů a her jsem vnímal spíše jen jako tvary ponořené do šera hluboko ve stínu mých vlastních klukovských zážitků, které jsem prožil s mými kamarády z vesnice mého strýce. Reflektory se nad indiány rozsvítily až právě nyní, když jsem tu indiánštinu uviděl na vlastní oči. Když jsem si chlapce v této jeho obederkované podobě promítl do příběhů jeho indiánského tábora, které mi tehdy vyprávěl nejen u té vody, ale i při jiných příležitostech, tak ve mně vzplál oheň, jako když propukne požár uprostřed letní suché prérie.
Ten kousek dlouhé látky protažené mezi jeho nohama mne doslova učaroval. Pokud mi má v tomto někdo porozumět, tak kde jinde, než na zdejších stránkách. I já jsem našel krásu v těch několika vzájemných protikladech bederek - provlíkaček. Nahé boky versus zahalené slabiny. Pevnost tang a v nich držené pohlaví ve tvaru rozpůlené podlouhlé hrušky versus hravost volných a příjemně neposedných flapů. Nahá stehna versus dva úzké splývající pruhy látky mezi nimi. Nahá kůže trupu a nohou přetnutá jen tím úzkým řemínkem. Provazec látky protékající mezi nahými půlkami.
Je bederka ještě oděvem a nebo už jen pouhou ozdobou na nahém těle? Představil jsem si některé mé kamarády a kamarádky v tomto oděvu a tyto představy mi byly hodně příjemné. Představil jsem si sám sebe v tomto oděvu a tato představa mi byla rovněž příjemnou. Do té houpací sítě jsem vstupoval bez hlubšího ponětí o indiánských bederkách. Když jsem ji opouštěl, tak jsem byl čerstvým bederkářem, i když pravda, prozatím bez vlastní zkušenosti.
Pak přišel čas přípravy snídaně. Chlapec se mezitím za stanem převlékl do bělošského civilního oděvu, tedy do trenýrek a trička. Přál jsem si, aby se z té berderky nepřevlékal. Indián byl ale pryč - a pak ze zahrady zmizel i ten kluk.
Pak jsem toho chlapce celé dopoledne neviděl. Toho dne jsme se strýcem po snídani opravovali střechu stodoly a pak jsem před obědem sekal trávu v sadu za domem. Potřeboval jsem si odpočinout od učení. Tu manuální práci jsem si vyloženě užíval. Odpoledne jsem si pak zašel do svého podkrovního pokojíku a tam jsem opět doslova upadl do skript. Před tím jsem ale udělal něco, na co jsem myslel celé to dopoledne. Našel jsem si kus bílé látky a z ní jsem vystřihl dlouhý pruh. Svlékl jsem se a kolem pasu jsem si uvázal mírně elastický látkový provázek. Pak jsem si ten pruh látky oblékl podle vzoru toho mladého indiána.
Má první bederka postrádala tu propracovanost a eleganci bederky chlapce. Mě to ale nevadilo, na první ochutnání to bylo více než jen dostatečné. Pod flapy se tento oděv přirozeně proměnil v dost odvážná tanga, která jsem do té doby na sobě nikdy neměl. Na těle mi to bylo nesmírně příjemné, až jsem měl zprvu problém se na to učení soustředit. Byl to obdivuhodně zajímavý pocit, který byl od té první chvíle, jak to tu na stránkách sami popisujete, vyloženě návykový.
V tom mém útulném pokojíku jsem se učil až do pozdního odpoledne. Horko v pokoji bylo opravdu velmi vysoké, já mám ale horka rád, a tak i z tohoto důvodu mi bylo v tom mém novém lehkém oděvu opravdu příjemně. To horko a ta bederka byly spolu zjevně jedné krve. Přesto bych si to učení i tak raději vzal na zahradu, já ale zkrátka neměl odvahu být v té mé bederce kdekoliv jinde, než právě jen v tom mém pokoji. A také jsem věděl, že když budu na zahradě, tak že mé soustředění bude velmi výrazně podkopáváno vyhlížením indiánštiny toho chlapce.
Pak jsem uslyšel kroky na schodech, pak bylo chvíli ticho a pak se ozvalo zaklepání na dveře. Lehké kroky indiánského chlapce ze sousedství jsem poznal hned. Můj odhad mi pak bezpečně potvrdil styl zaklepání. Nebyl ale sám, měl společnost. Tehdy mne zachvátila chvíle paniky. Nikdy jsem se nestyděl víc, než právě v té chvíli a přesto jsem doslova hořel vzrušením. Co dělat? Rychle se zcivilizovat převléknutím do evropského oděvu, nechat si na sobě tu bederku a nebo snad předstírat, že v tom pokoji nejsem?
Se srdcem v hrdle jsem se rozhodl pro tu druhou variantu. Odložil jsem učení, vstal jsem z lůžka, rychle jsem si na sobě upravil tu poněkud neposednou bederku a otevřel jsem dveře. Za nimi stál ten indiánský chlapec (v evropském tričku a trenýrkách) a společnost mu dělal jeho vrstevník, jeho nový kamarád, který tam byl tehdy u jednoho ze vzdálenějších sousedů rovněž na prázdninách.
Oba chlapce jsem mým oděvem překvapil. Malý indián si mne prohlédl s úžasem a jeho kamarád zrovna tak. Ani jeden z nich můj oděv nekomentoval, oba však na mne mohli nechat oči. Indiánský chlapec v bělošském oděvu okamžitě pochopil, že naše ranní setkání ve mne zanechalo hluboký dojem. Oči se mu rozzářily úžasem, zvědavostí, úlevou, vzrušením a hlavně radostí. Jeho kamaráda ovládla naopak kouzelně nezasvěcená zvědavost. Pro něj to bylo zjevně nové. Můj oděv se mu líbil, styděl se to ale dát najevo.
Byl jsem zvědavý, proč za mnou přišli. Chvíli se zdálo, že to snad zapomněli. Rychle se však vzpamatovali z překvapení. Dozvěděl jsem se, že za mnou přišli pro radu, jak opravit ložisko na jízdním kole jedné jejich kamarádky. Učení jsem nechal učením a šel jsem se s nimi na to kolo podívat. Bylo potřeba stahováku, trochu toho nářadí a kapku šikovnosti. Společně jsme ložisko z rámu kola vyndali, vyčistili, promazali a opět vlisovali zpět do rámu. Nebyla to dokonalá oprava, mělo to své mušky ale fungovalo to mnohem lépe, než před opravou. V polovině opravy se za námi přišla podívat do dílny i jejich kamarádka. Přinesla nám talíř buchet, které jsme s rozkoší hned snědli. Můj oděv ji zaujal stejně, jako prve oba chlapce. Na rozdíl od nich ale měla tu odvahu se mne na ten oděv zeptat, tedy co to je a proč mám něco takového na sobě. Přímo se mne zeptala na to, jestli jsem indiánem a jestli jsem pod těmi flapy nahým. Její odvážné a velmi přímé otázky mne překvapily, nebyly mi ale nepříjemné.
Zjistil jsem, že na ty její otázky vlastně nejsem schopen jednoduše odpovědět. Konstrukci mé bederky, tedy existenci velmi odvážných slipů pod flapy, jsem jim prozradil prostým popisem, kdy jsem jim řekl, že to je vlastně jen dlouhý pruh látky provlečený mezi nohami. Tím bylo jasné, že pod flapy nahým nejsem. Mohli si to záhy ověřit, protože jsem si hned poté šel najít lepší stahovák, který byl ve skříni, ke které se muselo vystoupat po velmi prudkých schůdkách. Řekněme, že jsem se nebránil tomu, aby mi při tom bylo pod ty flapy vidět a že jsem s hledání toho stahováku moc nepospíchal. S ohledem na to, že jsem mé flapy neměl nijak široké, spíše tedy naopak, tak ta má (mírně naaranžovaná) gymnastika byla v tomto smyslu asi zbytečná. Flapy by přiléhavé provlečení látky mezi mými stehny ukázaly tak jako tak, aniž bych tomu šel nějak naproti. Na těch schůdkách jsem si tedy připadal jako na molu módní přehlídky, která je možná zbytečná. Já si to ale s jistou dávkou rozkoše opravdu užíval. A opět tu máme další kontrast a protimluv: nesmělý exhibicionista. :)
Na otázku ohledně indiánů jsem sám neměl tak úplně jasno. Ten oděv jsem měl na sobě proto, protože se mi prostě líbil. To všechno ostatní kolem bylo zatím nepříliš zřetelné. Odpověděl jsem jí tedy něco v tom smyslu, že jsem se toho dne oblékl do... indiánských trenýrek, protože jsou v horkém dni příjemné a protože se mi to líbí nosit. Zbytečně jsem to nekomplikoval. Indiánský chlapec mne poslouchal a sám k tomu nic neřekl. Jen si mne tak zkoumavě prohlížel. Něco jsme v té chvíli měli společné: oba jsme s velkou rozkoší ochutnávali z údivu a nadšení těch ostatních dvou. Já přímo, on nepřímo skrz mne.
Pak si dívka vzala opravené kolo a poděkovala za opravu. Oba chlapci si vzali také svá kola a společně šli ven. Poslední, co jsem slyšel, bylo to, jak řekla, že by ta má bederka určitě slušela i těm dvěma chlapcům. Mírný ruměnec vepsaný do tváří chlapců byl jejich jedinou odpovědí.
Pak jsem se opět vrátil k učení. Skripta jsem si tentokrát vzal na zahradu. V pozdním odpoledním slunci jsem se natáhl do trávy do stínu jabloní. Bederku jsem si na sobě už nechal. Tehdy si mne tam všiml soused, u kterého bydlel ten indiánský chlapec. Chvíli jsme si spolu povídali přes plot. Nejprve se ani slovem nedotkl mého nezvyklého oděvu. Přesto si mne prohlížel tak, že mi bylo jasné, že se má indiánština doslova hřeje v jeho zvědavosti a pozornosti. Nakonec přeci jenom pronesl nepřímou poznámku o mé bederce, když se zmínil o tom indiánském chlapci, který se rád obléká „také za indiána“. Řekl, že to asi bude hodně příjemné na nošení v létě. Že kdyby byl o několik let mladší, tak že by to asi zkusil obléknout také. “Nahatý mi běhá po domě i po zahradě a vůbec se nestydí, jak má ale na sobě tohle... ukázal mi k pasu ”… tak mi mizí z očí. On se přede mnou stydí, když to má na sobě. Obléká se do toho s rozkoší, která je někdy na tom jeho oděvu… docela vidět. usmál se. „Netušil jsem, že budu mít doma někdy opravdového indiána.“ dodal a s otázkou v očích se na mne podíval. Bylo mi jasné, na co se chtěl zeptat. Na jeho otázku jsem ani nemusel čekat. Tehdy jsem mu prozradil, že že jsem toho chlapce viděl to ráno na zahradě a že mne ten jeho styl indiánských trenýrek tak zaujal, že jsem si to sám musel vyzkoušet. Soused jen tak po mě jen tak tak přátelsky loupl očima a s úsměvem mi řekl, že nás ráno oba při tom setkání viděl z okna. Pak se soused otočil, otevřel stodolu, vzal si traktor a odjel zřejmě na pole.
Na učení jsem v té chvíli neměl ani pomyšlení. Ten rozhovor byl neobyčejně příjemnou chvílí. Cítil jsem se prostě dobře. Má bederka se stávala přirozenou součástí mého těla a mě se ten pocit neobyčejně líbil. Vlastně mi bylo nesmírně příjemné, když mne v tom někdo viděl. Užíval jsem si to už při té opravě kola. Stud, který jsem při tom pociťoval přestával být obtěžujícím, naopak se toho dobrého pocitu stával velmi příjemným kořením.
Nakonec jsem se zvedl z mého bezpečného místa pod jabloní, vzal jsem si skripta a zadními vráky jsem se tak, jak jsem byl, vydal k nedalekému vrcholku na pokraji lesa, kde jsem se posadil do trávy. Poprvé v životě jsem se díval do toho krásného kraje indiánskýma očima. V myšlenách jsem omládl o pět, možná o deset let. Představoval jsem si, že jsem indiánským zvědem a že se dívám na krajinu indiánů. Kolem mne se zvedal opar divokých příběhů protkaných romantikou indiánštiny. Jen jsem tam seděl a nechal se unášet mou fantazií. Byl to skvělý pocit, ve kterém se doslova koupalo mé tělo i má mysl. Seděl jsem tam tak snad půl hodiny bez hnutí. Byl jsem štastný. Krajina voněla létem a horkem, dobrý čas doslova prýštil z každého stébla travin kolem mne. Opět mne tam dostihla ta laskavě spalující touha prožít aspoň jeden den jako indián, mít kolem sebe mé dávné kamarády a vrátit se zpět do toho skvělého a krásného věku dětství, ve kterém byl ten mladý indiánský chlapec ze sousedství.
Nakonec jsem se vrátil zpět k tem skriptům. Byl to velmi zvláštní pocit učit se tu ryze technickou věc za tak indiánských okolností. Po chvíli jsem zjistil, že to funguje naprosto dokonale. Nedokážu vysvětlit proč tomu tak bylo, učení se mi ale stalo doslova příjemnou kratochvílí. Užíval jsem si ho se stejnou rozkoší, jako jsem si užíval tu indiánštinu samotnou. Tohle začalo už v tom pokojíku a později i na té zahradě. V té krajině to propuklo plnou silou. Poprvé jsem se o těch prázdninách přistihl při tom, že mne to učení baví. Ta bederka na mne měla kouzelný vliv i v této (zcela neočekávané) věci.
Zde považuji za nutné vysvětlit význam slova „indiánština“ (nejen) ve výše uvedeném odstavci. Vím, že zde to slovo používám nepřesně a velmi zjednodušeně. O indiánech (Severní Amerika) jsem v té chvíli nevěděl prakticky nic. Měl jsem jen mlhavé tušení o tom, že bydleli v teepee, že měli totemy, že lovili bizony, že nosili na sobě oděv divochů, tedy i bederky, že jezdili po prérii na koních a že své zajatce mučili u kůlu a že byli mistry v lukostřelbě. To bylo asi tak vše. Význam užitého slova indiánština je zde tedy v tomto slova smyslu jen velmi povrchním označením. Má tehdejší indiánština se opírala toliko o mou bederkou a o krásný příklad indiánštiny toho chlapce ze sousedství. Zatím to bylo hlavně té indiánské estetice, která se dotýkala hlubších úrovní spiritu indiánství naivně a velmi, velmi nezasvěceně. Indianhobbyistům se tedy tímto za toto mé zjednodušení ve stylu „bederka = indiánština“ omlouvám.
K večeru jsem se vrátil zpět do domu, kde jsem začal připravovat večeři. Na sobě jsem si nechal mou bederku, kterou jsem doplnil bílým tričkem. Nechtěl jsem před strýce napochodovat jako indián v pouhé bederce, na druhou stranu jsem byl na jeho reakci zvědavý. To tričko bylo prima kompromisem na zjemnění situace. Strýc byl již svým sousedem zjevně informován o tom, že se ze mne v tom jabloňovém sadu stal indián a tak mým úborem ani nebyl překvapený. S jistou úlevou, vzrušením ale i zklamáním jsem zjistil, že strýc mou bederku považuje za naprosto běžný oděv na léto. Má aura indiánské výjimečnosti, v které jsem se fyzicky i duševně doslova hřál, poněkud pohasla. Na druhou stranu jsem v mém strýci hned poté našel pro mou bederku ohromnou oporu. Sám jako chlapec jezdíval na indiánské tábory a bederky mu tak vůbec nebyly cizí. Tohle jsem se od něj dozvěděl vůbec poprvé. Vyprávěl mi o svých indiánských letech. Dal mi k bederkaření pár dobrých rad, zejména o tom, jak si vyrobit dobrou bederku. I on věděl o indiánštině chlapce od sousedství, jako indiána ho tak sám viděl už několikrát. S úsměvem mi řekl, že je na na něm vidět, jak se v tom oděvu našel. Pochopil jsem, že tím mluvil i o mně.
Netajil se, že se mu jako indiánský chlapec nesmírně líbil. Nakonec mi řekl, že jako indián budu tomu chlapci prima parťákem. Že není jen učení na tu mou zkoušku, i když je to, pochopitelně, důležitá věc. Jedna jeho věta mi stále zní v uších: „Užijte si spolu indiány, není lepšího stylu, jak si užít letní prázdniny. Škoda, že jsem ti indiánství neukázal dřív, když jsi byl ještě v jeho věku… Indiánství máte v sobě, máte to v očích a ta bederka…. vám oběma sluší.“.
Pak na chvíli zmizel ve vyšším patře domu. Vrátil se zpět s krásným indiánským lukem, toulcem se šípy a s krabičkou plnou černobílých fotografií. Viděl jsem tyto předměty poprvé, ani jsem neměl tušení, že se pod střechou jeho domu něco takového nachází.
Podle způsobu, jakým se těch indiánských předmětů dotýkal, mi bylo jasné, že mi ukazuje něco, co má vlastní duši a k čemu se vážou jeho zlaté vzpomínky. Byl to krásný velký reflexní luk. Byla to opravdová zbraň v prostém a přesto elegantním provedení. Toulec byl vyroben z jemné kůže. Bylo v něm dvanáct dlouhých šípů s kamennými hroty a červenými pery. V krabičce bylo snad sto černobílých fotografií z indiánských táborů a oddílu mého strýce. Byly to překrásné fotografie, které byly plné odvážné indiánštiny. Zbraní i fotografiemi jsem byl nadšen. Strýc ve mně našel věrného posluchače, když mi vyprávěl o příhodách jeho oddílu, o letních táborech a o místech, které s oddílem navštívil.
Indiáni! Čekali na mne celé mé dětství a já je našel až na jeho úplném konci. Vlastně až pět minut po dvanácté… už jsem nemohl být indiánským klukem. Teď jsem mohl být už jen indiánským dospělým. Řekl jsem si, že bych to možná mohl zkusit i tak.
Letní nebe zčervenalo soumrakem. Dobrodružství však toho dne ještě nebylo konec. S tím chlapcem od sousedství jsme měli domluveno, že si spolu uděláme na pokraji našich zahrad oheň. Podíval jsem se z okna a toho chlapce jsem uviděl, jak si k místu ohniště nese v ruce pilu a jak se pak vrací ke stodole pro několik suchých kmínků stromů a silnějších větví. Vyhlížel mne, bylo jasné, že na mne čeká. Strýc se na mne usmál a řekl mi, že když indián volá indiána, tak že se nemůže otálet.
Šel jsem tedy k ohništi a chlapci jsem pomohl se dřevem. Měl na sobě bělošský oděv, tedy v tričko a trenýrky. Když jsme spolu přinesli dřevo k ohništi, tak jsem si to mé tričko svlékl, nechal jsem si jen tu mou bederku. Pak jsme spolu začali připravovat ohniště. Mlčeli jsme, přesto jsme si povídali. Nebylo třeba slov. Díval se na mne a na mou bederku a já z jeho pohledu doslova četl myšlenky. Byly o tom, že mne právě přijímal do svého tajného světa indiánů jako svého přítele. Pak na chvíli odběhl a když se vrátil, tak měl na sobě svůj ranní oděv, tedy svou červenou splývavou prérijní bederku. Tím mé přijetí do jeho indiánského světa bylo dokončeno. Byl to nesmírně intenzivní zážitek, který se obešel bez jakéhokoliv slova.
Spolu jsme se pak už jako dva indiáni chopili pily a začal jsme řezat silnější větvě na kusy. Hranice rostla. Pak ji zapálil. Teplo ohně podpořilo teplo ocházejícího dne příjemným vkladem, ve kterém se naše takřka nahá těla hřála jako bychom byly někde na soumračné pláži u tropického moře. K ohni jsme si sedli na dřevěné špalky, na pruty jsme nabodli buřty a začali jsme je společně opékat. Vůně ohně a svit plamenů přilákal i jeho nového kamaráda. S oběma chlapci jsem pak sdílel ty dvě krásné hodiny sezení u ohně, kdy jsme si povídali o mnoha věcech, tedy kromě jediné; o indiánech a našich bederkách nepadlo jediné slovo. Přesto se toto téma vznášelo po celou tu dobu ve vzduchu. Mohl na nás nechat oči, styděl se však o tom našem zvláštním úboru mluvit. S ohledem na to, že mne v mé bederce viděl už při opravě toho kola, tak jsem už nečekal dotaz na konstrukci našich bederek. Spíše jsem čekal dotazy na to další, na co se ale... nezeptal. Jsem přesvědčen, že kdybychom mu tehdy u toho ohně nabídli bederku, tak že by se do ní rád natáhl také. S jistou hravou rozkoší mu tuto možnost sami aktivně nenabídli. Byla to hra na: „...začni jako první, my ten krok za tebe neuděláme“ a přiznám se, že mne ta hra docela bavila. Vidět ho, jak o tom uvažuje a jak ho to láká, ale zároveň, jak si uvědomuje tu intimní a estetickou nezvyklost tohoto oděvu, na který zjevně teprve sbíral odvahu.
Kamarád mého indiána byl nakonec povolán domů a tak jsme jsme s chlapcem u ohně opět zůstali sami. Tehdy se mne zeptal na mou bederku, byl zvědavý jak a kdy jsem se do ní oblékl. Myslel si, že jsem členem nějakého indiánského oddílu. Překvapilo ho, když jsem mu řekl, že to byl právě on, kdo mi ukázal, co to bederka je. Potěšilo ho to. Dlouho do noci jsme si pak spolu povídali o indiánech, o jeho letním táboře a tentokrát jsem pozorně poslouchal. Řekl jsem mu o indiánštině mého strýce a řekl jsem mu o tom jeho luku a fotografiích z táborů. Nadšení chlapce neznalo mezí. Vyprávěl o tom, jak indiáni stavěli luky a jak se má luk správně používat. Luk byla zjevně jeho milovaná zbraň. Bylo vidět, že je indiánem nejen tou bederkou ale že má o indiánech i hluboké znalosti, které zejména s ohledem na jeho věk byly skutečně impozantní.
Pak jsme nechali ohniště zvolna vyhasnout a chystali jsme se jít spát. Chlapec měl nedaleko postavený svůj stan, který měl již připravený ke spánku. Nabídl mi, že s ním mohu o té krásné a teplé letní noci spát pod širákem a nebo ve stanu. Tohle byla nabídka a pozvání, které se nedalo odmítnout. Zvolil jsem spaní pod širákem. Přinesl jsem si tedy deku a spacák. Spolu jsme ulehli bok po boku a společnost nám dělaly tisíce hvězd. Nevím, kdy ten chlapec nakonec usnul, já jsem ale určitě nezamhouřil oka před půlnocí. Ležet nahý v pouhé bederce ve spacáku byl velmi příjemný, až intimní prožitek, který jsem si s rozkoší vychutnával. Pak jsem nakonec propadl světu snů, který mne ve své laskavosti přijal. Sny tehdejší noci byly velmi tématické, zdálo se mi, jak asi nepřekvapí, o indiánech.
Druhý den ráno nás z našich spacáků vyhnaly první paprsky hřejivého slunce. Vstali jsme, naše indiánská lůžka jsme dali do stanu,
trochu jsme poklidili nepořádek kolem ohniště, omyli jsme se vodou ze studny a pak jsme se rozhodli, že si půjdeme koupit něco k
snídani do obchodu, který byl na druhé straně vesnice. Indiánský chlapec se chtěl před cestou převléknout do svého bělošského oděvu,
já mu ale naznačil, že bychom do toho obchodu mohli jít tak, jsme, tedy jen v našich bederkách a naboso. Smělost mého nápadu ho naprosto ohromila.
Nejprve si myslel, že to nemyslím vážně, když ale pochopil, že jsem rozhodut do toho obchodu jít opravdu jen tak, jak jsme, tak se té představy polekal. Stud mu sevřel nitro, tento stud mu ale moc dlouho nevydržel. Nadšení a vzrušení chlapce přes hradby jeho studu přeteklo jako nehlídané mléko na rozpálené plotně. Vzal jsem si nějaké drobné peníze a vyrazili jsme na cestu. Byl to obdivuhodně příjemný pocit. Přiznám se, že jsem sám nebyl zcela prost jistých pocitů nejistoty a studu, přesto (a nebo právě proto), jsem si tu naši indiánskou výpravu tou bělošskou vesnicí doslova užíval.
Užívali jsme si to oba. Byla to vyloženě příjemně hřejivá rozkoš. Bylo to skvělé dobrodružství, kdy jsme jako dva polonazí indiánští zvědi šli směle za svým jinak zcela všedním cílem. Můj mladý druh měl za sebou indiánské tábory, nikdy však jako indián nebyl v takové situaci, v jaké jsme byli spolu právě nyní. I pro něj to tak bylo nové. Tak brzo ráno jsme cestou nepotkali prakticky nikoho. Jen u obchodu jsme museli chvíli počkat, než ho otevřou. Tam nás našly první zvědavé oči. Doslova jsme se v nich hřáli v dokonale předstírané samozřejmosti. Hodně nám pomohlo to, že jsme viděli, jak se na nás ti lidé dívají v užaslé zvědavosti, která byla vůči našemu lehkému oděvu naladěna nanejvýš příznivě. Zvláště u jedné osoby jsem to takto vnímal; konkrétně od dívky od té vody, jak jsem se již výše zmínil. Potkali jsme ji cestou zpět, když jsme se z toho obchodu vraceli
s pytlíkem čerstvých rohlíků a mlékem v ruce. Na ten její pohled nikdy nezapomenu. Oba jsme jí opravdu zaujali. Od toho dne jsme ostatně…. já a ta dívka… velcí přátelé. :)
Po návratu zpět za bezpečné zdi našich domů jsem na mém indiánském kamarádovi poznal, že právě vykonal jednu z iniciací, kterou se dítě indiánů dostává mezi dospělé muže. Byl nadšený, vzrušený, šťastný a hlavně byl nesmírně hrdý na to, co právě dokázal. Překonal strach a stud. Právě udělal to, co si uměl představit jen ve svých nejdivočejších snech… například si v pouhé bederce zajít skrz sředoevropskou vesnici do obchodu nakoupit rohlíky a čerstvé mléko k snídani.
Nikdy v životě mi nechutnaly rohlíky k čaji tak moc, jako právě to ráno. Společně jsme připravili snídani v
zahradě pro oba naše místní domorodce, kteří se s radostí nechali obsloužit polonahými indiány. Náš společný čas se od té chvíle rozběhl již v čistě indiánském stylu.
Ani jeden z nás pak po zbytek našeho společného pobytu nevyměnil naše bederky za jejich bělošský ekvivalent. Stalo se při tom hodně věcí. Kamarád mého indiánského druha velmi rychle přijal indiánskou bederku za svou také. Stejně tak za svou přijala bederku i ta dívka, které jsme prve společně opravili kolo. Stal jsem se součástí jejich/naší smečky. Zejména první dny jsme byli hodně spolu. Bederky jsme nosili nejen jako indiáni, ale i jako běloši. Nebylo vůbec nutné si hrát na indiány, aby se naše bederky vyšplhaly na naše těla. Večerní ohně byly pravidelným zakončením našich dní, společný spánek pod širákem a nebo ve stanu byl naprostou samozřejmostí. Ve dvou, ve třech a nebo i ve čtyřech, když se k nám pak přidala i ta dívka. Okolní kraj až do vzdálenosti několika kilometrů byl naší prérií, na které jsme zažili mnoho skvělých dobrodružství.
Při tom se stalo několik velmi vyjímečných věcí, či spíše zážitků. Můj mladý indiánský přítel, například, usedl na hřbet opravdového koně. Pochopitelně po indiánsku, kdy měl na sobě pouze svou bederku. Na koni seděl poprvé, kůň byl při tom veden jeho majitelem ale to na celkovém dojmu nijak neubralo. Tak šťastného kluka jsem snad nikdy v životě neviděl.
Zjistil jsem, že s rozkoší používá svou bederku i jako plavky. My ostatní jsme do vody chodili nazí, zatímco on vždy ve své bederce. Ptal jsem se ho, jestli mu pak navadí ta mokrá látka na těle, on ale jen pokaždé s úsměvem zavrtěl hlavou. Možná to v těch horkých dnech byla asi zbytečná otázka. A kromě toho, ta mokrá bederka mu na těle opravdu slušela. Jak ve vodě, tak na břehu.
Našel jsem v něm velmi kvalitního rádce jak si udělat vlastní bederku. Prozradil mi různé fígle, jak zpevnit látku berky pod opaskem a nebo řemínkem tak, aby se látka provelečená mezi nohama nepovolovala a aby flapy zůstávaly na svých místech v dobré kondici. S námi ostatními se podělil o zdroj té jeho červené látky, která byla opravdu velmi příjemná. Mělo to jednu velkou výhodu: lidé hned poznali, na základě jednotného stylu našich bederek, že jsme všichni z jednoho kmene. :)
Byl mistr indiánské kuchyně. Společně jsme vařili například v Setonově hrnci a vždy to pak bylo velmi chutné jídlo, o které jsme se vždy rádi podělili i s evropskými domorodci. Návštěvy obchodu s potravinami byly, mimochodem, naší tradiční ranní akcí, kterou jsme si nenechali ujít ani když pršelo.
Spolu jsme si postavili na našich zahradách velké teepee podle indiánského vzoru, jen jsme místo kůží použili obalový materiál z... ehm, průmyslových zdrojů. Vypadalo to a fungovalo skvěle a také jsme na to byli všichni náležitě hrdí. V teepee se pak skvěle spalo. Ten kuželový tvar je přímo šamanskou záležitostí.
Měli jsme i vlastní totem, který jsme vztyčili hned u ohniště v našich zahradách. Výroba totemu nám trvala několik dní společné práce. Ve vší neskromnosti se musím pochlubit, že se nám opravdu povedl.
Jednou zajímavou slabůstkou mého indiánského kamaráda od sousedství bylo to, že ho nesmírně přitahovalo téma indiánských zajatců. Druhou naši společnou noc pod širákem mne překvapila jeho žádost, jestli bych ho na chvíli nespoutal na rukou a nohou. Styděl se za tu svou prosbu tak, že jsem to poznal i v té tmě, jako by to měl na svém čele napsáno zářící barvou. Chtěl to ale tak moc, že překonal svůj stud a své přání mi vyjevil ve své… doslova… obederkované nahotě. Jeho důvěra ve mně byla skutečně bez limitu. Tuto jeho hru jsem, přiznám se, zvědavě a s rozkoší přijal. Byl to zvláštní pocit spoutávat toho prakticky nahého chlapce s tím, že jsem ho pak měl hlídat jako svého zajatce určeného i třeba do těch plamenů u kůlu mučení. Několik nocí tak po mém boku strávil jako spoutaný zajatý zvěd, několikrát dokonce až do rána. Byla to příjemně návyková hra, při které se zajatec nikdy opravdově nezranil, vše bylo dobrovolné a ani nedošlo k ničemu, co by mohlo být označeno za nepřípustné. To poslední naznačené ale bylo bezpochyby nakonec ochutnáno ve vší přirozenosti také; zdaleka ne u všech her na indiány obou chlapců a té dívky jsem byl přítomen a víc Vám v této věci už neprozradím. :)
Měli jsme krásné obřady vítání slunce, volání mraků a děkování vodě, nebo ohni.
S rozkoší jsme spolu běhali po indiánsku po okolních krajích, byly to takové naše mikro-táborové hry, ovšem ve velkém a naprosto svobodném stylu. Stačily nám jen tenisky na nohách, bederka u pasu a nůž v pochvě na zádech a nebo na paži.
Užívali jsme si výroby luků, oštěpů a sekyr, jako i příslušné trénování zásahu cíle. Zejména lukostřelba byla fantastickým sportem, kterému jsem od toho léta doslova propadl tělem a duší.
Jednu noc jsme spolu jen ve dvou strávili hluboko v lesích za vesnicí, jako dva indiáni, kteří hluboko v nepřátelském území hledají jíl na výrobu dýmky a zároveň zlatý nugget, kterým bychom zaplatili za ohnivé hole bledých tváří pro náš kmen. Ráno jsme se vrátili zpět domů, celí od trní a špinaví, s potrhanými dlouhými ponči, které nás chránily před chladem, s jílem v ruce a s kusem zlatem barveného kamene, hladoví, nevyspalí a naprosto šťastní, plní skvělých zážitků.
Podobných akcí byla celá řada a naše bederky byly vždy pravidelně přítomny. Zvláštní úlohu pro nás v našich indiánských dobrodružstrvích měla ta mladá indiánka. Chovala se jako kluk, vlastně v jejím tehdejším věku stále vypadala jako kluk, nosila bederku jako kluk, měla odvahu jako kluk, mluvila jako kluk - a přesto jsme věděli, že je dívkou. Mimořádně pohlednou a inteligentní dívkou. Její přítomnost v naší chlapecko-pánské společnosti byla veskrze pozitivní. Bezpochyby to i pro ní byly ty nejkrásnější prázdniny vůbec.
Naší indiánskou družku jsme jednou dokonce zachraňovali z nepřátelského ležení (nedaleký skautský letní tábor, který jsme jako indiáni v příslušné hře na zvědy po několik dní sledovali) a bylo to opravdu hodně divoké, stačilo málo a mohli nás pochytat všechny.
Tento letní tábor zjevně přijal bederky za své, protože se na tělech tamních chlapců tento oděv začal objevovat také. Rád věřím tomu, že to bylo na základě našeho příkladu.
Na tomto táboře jsme byli nakonec hosté. Dokonce jsme s nimi mohli jako indiáni hrát několik bojových her, byli jsme tam u večerních ohňů a dokonce jsme tam byli i několik nocí. Indiánský chlapec od souseda jim jednou při večerním ohni dokonce vyprávěl indiánské legendy a pohádky, které si psal do své indiánské kroniky. Uměl to přednést velmi poutavě. Za takového vypravěče, který svůj příběh snad ani nevypráví ale spíše hraje divadlem, by se mělo platit zlatem. Jedním příběhem dokonce strhl několik skautů, kteří se do jeho příběhu aktivně zapojili jako komparz. Vidět pak ty tancující chlapce v pouhých bederkách v jiskrách z ohně za dunění bubnů a zpěvu chorálu přihlížejících bylo snad tím nejlepším, co jsem kdy viděl. Příběh byl o vzniku ohně a byl mimořádně povedený.
Vím, že se při té naší, respektive jejich indiánštině stalo i několik intimněji laděních věcí, u kterých jsem nebyl. Například vím, že si ta dívka nechala nejméně jednou pomalovat oběma indiány tělo bílou a červenou barvou tak, že si každý z chlapců pomaloval souvislou vrstvou barvy její přesnou polovinu. Pochopitelně, že v podélném rozdělení… a to úplně všude od krku dolů. Tato jejich akce nakonec neskončila úplně bez následků, tu dívku jsme pak museli večer drhnout opravdu důkladně, protože ta barva byla víc trvanlivá, než jak oba indiáni původně očekávali. Čtyři dospělí pánové (její táta, já, strýc a soused) dobrou půl hodinu čistili tělo té nahé dívky div ne benzínem. Na kluky jsme se ale nezlobili, naopak jsme jim dali vhodnější barvy, kdyby je něco takového zase napadlo udělat. Za trest nám s ní museli pomoci také. Myslím si, že to byl zdaleka ten nejpříjemnější trest, jaký si ti pacholci mohli jen představit. :)
Má indiánská přítomnost v tom mladém a velmi malém indiánském kmeni byla výrazná, mohla být ale mnohem, mnohem výraznější, nebýt té mé školy. Přeci jenom jsem se musel věnovat i té škole. Tak se stalo, že jak se upevnilo vzájemné přátelství a důvěra mezi těmi třemi indiány, tak jsem se spíše stáhl zpět a nechal jsem je hrát si na indiány spíše bez mé přítomnosti. Mou bederku jsem však nosil i nadále bez ohledu na to, jestli jsem byl zrovna indiánem nebo studentem, nebo pracovníkem na poli, nebo…. třeba tím kondičním běžcem, kuchařem, dřevorubcem, obsluhou traktoru na poli a tak vůbec…..
Dodatky:
1. Tu zkoušku jsem nakonec zvládl a tak jsem se dostal do dalšího semestru.
2. Se zmíněnou slečnou od cesty z obchodu, z kterého jsme se s tím mladým indiánem od sousedství vraceli s pytlíkem rohlíků, jsem ještě toho léta navázal známost. Sama dnes ráda bederky nosí, ne však jako indiánka ale jako Elfka. Já mám indiány jako living history, ona má Elfy jako living fantasy. :)
3. Já sám se považuji za indiána samotáře. Skoušel jsem splynout s několika indianhobbyistickými skupinami, vždy ale bez většího úspěchu. Lépe se mi zjevně indiánští, když si to dělám podle svého, případně jen s mým kamarádem a nebo v úzkém rodinném okruhu.
4. Z toho indiánského trojlístku dodnes pravidelně indiánští jen ten chlapec ze sousedství mého strýce, jeho kamarád už jen příležitostně. Tento rok bude ten indiánský chlapec z poza plotu poprvé na letním dětském indiánském táboře jako vedoucí, pokud to tedy dovolí C19. Je stále bederkářem. Zná Vaše stránky, jsou s ním prakticky od prvního tábora, když mu bylo sotva deset.
5. Ano, jsme spolu v kontaktu, považuji jej za jednoho z mých nejlepších přátel, viz bod 3.
6. Mladá indiánka z našeho malého indiánského kmene se další roky již na léto nevrátila, vím ale, že je v pořádku a že na to indiánské léto dodnes vzpomíná jako na skvělý čas, který stálo za to prožít.
7. Záměrně jsem v textu nepoužíval jména, a to ani smyšlená. Myslím, že stačí napsat jen „kamarád indiánského chlapce“ a nebo „mladý indián od souseda“, ač to možná vypadá trochu krkolomně.
8. „Strýc“ nemusí být nutně přesným slovem, mohl to být i děda, nebo někdo z širšího okruhu rodiny atd… ponechme zde prostor fantazii.
Rapanui, úprava Archer, 28.1.2021
My bederkáři máme nejčastější zdroj inspirace našeho hobby ve světě indiánů. Na těchto stránkách je to ostatně vidět.
Dovolte mi ale, abych Vám přinesl i jiný příběh mé vlastní bederkařiny, který toho na jeho počátku neměl s indiány vůbec nic společného.
Bederkařinu jsem objevil už ve velmi mladém věku velmi netradičně, rozhodně tedy ve světle toho, co si zde u Vás čtu na stránkách o bederkách. Má bederkařina začala filmem Pyšná princezna (1952). Bylo mi sotva deset let, když jsem tento film viděl poprvé. Doslova mne učaroval. Líbilo se mi na něm prakticky všechno; příběh, herci, jejich kostýmy, jejich role, způsob střihu, lokace, hlasy… vlastně nebylo nic, co by mi na tomto filmu nějakým způsobem vadilo. Všechno bylo dokonalé.
Král Miroslav se stal okamžitě mým dětským idolem na několik dalších let. Na jeho postavě mne fyzicky cosi nesmírně přitahovalo.
Na králi Miroslavovi jsem mohl nechat oči. Byl jako když se pohledný gymnasta s královskou krví oblékne do velmi přiléhavého gymnastického dresu, který se kombinuje s prvky z více tradičního královského šatníku. Snad to byly ty jeho prakticky nahé nohy, které byly potažené jen tou velmi pružnou, čistou a jemnou látkou. Snad to byly ty jeho adamky obléknuté přes ty elastické kalhoty, na kterých byly překrásně vykreslené. A snad to byl ten spodní okraj košile krále Miroslava, který tyto jeho adamky cudně (a přesto hravě) skrýval, tedy až na těch pár nečetných filmových políček, skrz které bylo z adamek krále vidět o něco víc. Tyto filmové sekvence jsem pak doslova miloval. V deseti, možná v jedenácti letech jsem se přistihl při tom, že se mi jeho kostým líbí i s ohledem na úsvit poznávání mé intimní lidské přirozenosti.
Byla to právě ta hravá volnost okraje jeho košile a zároveň ty pevně obepnuté slabiny (a nohy) krále tou elastickou látkou. Byly to dva skvěle fungující protiklady. Byl to příjemný kontrast, ve kterém jsem našel naprosto dokonalý půvab. Je to stejné, jako u bederek s flapem či flapy. Vzájemný kontrast volnosti flapů a přiléhavých tang (dobře uvázané či ušité indiánské provlékačky) je, v tomto smyslu, prakticky totožný.
Představoval jsem si, že jsem mladý král Miroslav, na kterého se zvědavě (a pochopitelně s obdivem) dívají dívky a chlapci. Nesmírně mne to vzrušovalo. V prvních letech to bylo zejména o chlapcích, v pozdějších letech to bylo zejména o dívkách. Mou roli syna krále jsem si tedy nejlépe užíval skrz ne druhou, ale skrz třetí osobu; tedy skrz oči toho, kdo by mě v mé vysněné roli mladého krále Miroslava viděl. A právě v této optice dvojí projekce se ze mě postupně stal syn krále. Jak šel čas, tak jsem tuto dvojí projekci přestával využívat. Věci se v tomto smyslu zjednodušily. Postupně jsem se přestával dívat sám na sebe očima jiných.
A právě tehdy si mne vzala má fantazie na svou pouť, která neskončila do dnešních dnů. Strhla mě do svých světů, ve kterých jsem (byl) mladým princem, chlapcem s královskou krví. Mé fantazie se velmi brzy potkaly s knížkou „Princ a chuďas“, která dala mým fantaziím nový směr. Král Miroslav mne vynesl na orbitu mého tajného klukovského světa fantazie. Knížka „Princ a chuďas“ zažehla druhý stupeň, kterým jsem se z orbity kolem planety mého všedního života vydal do hlubokého vesmíru mé fantazie. Akcelerovalo mne to doslova až ke vzdáleným galaxiím.
Jako kluk jsem záhy po prvním zhlédnutí filmu začal experimentovat s královským oděvem, který by se královi Miroslavovi aspoň přiblížil. Stačily mi k tomu chlapecké punčocháče, modré slipové plavky, tričko a pláštík z bílé látky. Bezpochyby jsem v tomto mém oděvu vypadal bizarně. Mě to ale nevadilo. Líbilo se mi to a bylo mi to fyzicky nesmírně příjemné. Byl to můj tajný oděv, do kterého jsem se oblékal jen tehdy, když jsem měl jistotu, že mne v tom nikdo neuvidí. Měl jsem různá témata mých her na syna krále. Hrál jsem si na to (a nebo jsem si to aspoň představoval), že jsem korunován jako mladý chlapec za krále. Že jsem pozván mým přítelem, který je v sousední zemi korunován za krále. Že vedu soudní jednání, ve kterém soudím lumpy v mé zemi. Že se angažuji v napravení nějaké nespravedlnosti při mých toulkách po království. Že se převlékám za chuďase a že se tajně vydávám se mezi lid mého otce. Že jsem unesen lesními lapky, kteří pak ve své hrůze zjistí, že nejsem obyčejný chlapec, ale že jsem synem krále. Že vedu do sousedního království delegaci. Poznával jsem i dospělejší fantazie; například jsem si pohrával s tím, že mne nepřátelský král zajme a že se chytá má poprava stětím na náměstí před zraky zvědavého publika obyčejných lidí. Vychutnával jsem si útěky ze zajetí a pak i to dobrodružné putování skrz cizí hlavní město a cizí zemi do bezpečí za laskavé pomoci dobrých lidí. Případně jsem se do nepřátelských zemí sám vydával v přestrojení za chudého a na první pohled nanejvýš bezvýznamného chlapce, kdy jsem se snažil osvobodit mého přítele / přítelkyni z nějakých podobných trablů. Že se dvořím krásným dívkám, které se ucházejí o mou přízeň. Toto poslední uvedené jsem si užíval nejlépe – a nejintimněji – právě tehdy, když jsem si představoval, že se na mne dívají jako na mladého krále Miroslava… pečlivě skrývaným zvědavým pohledem. Že se přátelím s chlapcem v mém věku, který o mně neví, že jsem synem krále; a pak, že se to o mně dozví. Doslova mne fascinovala role syna krále, který přijde o svůj královský oděv, o královské znaky a o královské jméno, aby ho pohltila chudoba, špína a prostota „obyčejných“ lidí – přesně tak, jak se to stalo i v příběhu podle knížky „Princ a chuďas“; jen s tím rozdílem, že bych se pak nechoval jako namyšlený a mírně přihlouplý princ, spíše tedy naopak.
Jedna z mých nejoblíbenějších fantazií byla o tom, že ležím nahý ve srubu uprostřed lesů, že jsem přikrytý jen prostou dekou – v mém velmi nedostatečném oděvu, viz dále v textu – a že tento srub obývají divocí dřevorubci, kteří mne přijali pod svou sdílenou střechu poté, co mne zraněného zachránili před útokem vlků a že tito divocí a silní lidé netuší, koho že zachránili. Že v mně vidí jen nahého a v té chvíli prakticky bezbranného chlapce uprostřed jejich kruhu. Že se mnou sdílí teplo ohně i večeři a že jsem jim jako syn krále plně vydán ve smyslu kontrastu moci mého titulu a zároveň bezbrannosti mého nedospělého těla. A že mne pak třeba i chrání před nepřítelem ve tmě, který mi chce setnout hlavu jako svou trofej a já že je pak odměním za mou záchranu poté, co se odhalí má pravá identita. Přiznám se však, že ne vždy jsem si představoval, že jsou tito lesní muži ke mně vlídní, někdy to bylo právě naopak. I v tom jsem pak nacházel zvláštní potěšení, být například svázaným, zcela bezbranným a vydaným svému osudu, který jsem nemohl změnit ani jak syn krále – a nebo snad právě proto. Fantazie uvedené v tomto odstavci jsem si s oblibou přehrával zejména ve chvílích večerního usínání v mé posteli.
Mé kamarády jsem do mých fantazijních představ nikdy nezasvětil. Rád jsem si s takovou představou pohrával, nikdy jsem ale nepřekročil ten dlouhý stín studu a obav, které jsem při tom měl, ač mi ta představa byla extrémně příjemná. Opět další kontrast, opět v plném rozsahu. Ta naprostá hrůza z toho, že by někdo odhalil, že si hraji na prakticky nahého syna krále, respektive, že jsem synem krále - a z druhé strany to naprosto spalující vzrušení z totožné představy, že by se takové odhalení, například mým nejlepším přítelem, opravdu stalo.
Kde je ale v tomto král Miroslav a jeho královský oděv, který mne jako kluka tak fascinoval? A kde jsou ty bederky? Vývoj mého kostýmu šel zcela nepokrytě proti veškeré logice královského třpytu a bohatství. Mou královskou krev jsem si začínal vychutnávat nejvíc právě tehdy, když byla v kontrastu s mým kostýmem. Ne bohaté a krásné královské šaty, ale právě jen lehký oděv mi přinášel ty nejlepší, nejintenzivnější a také ty nejpříjemnější pocity syna králů. Přišel jsem tak postupně o pláštík, o tričko, o elastické pokrytí nohou (ať už to bylo cokoliv, nejčastěji to byly právě mé punčocháče), nakonec jsem přišel i o boty. Nakonec mi z královského oděvu zůstaly jen ty značně redukované Miroslavovi adamky.
Ve čtrnácti, možná snad až na počátku patnáctého roku, jsem se poprvé jako syn krále dotkl originálního neevropského divošství. Například jsem si představoval – a také jsem si na to rád hrál - že se plavím lodí po cizokrajných mořích, že mne jako syna krále zajmou piráti, nebo že dostanu mezi kanibaly a nebo prostě mezi divochy exotických ostrovů. Že jsem vyslaný k jejich králi jako posel, nebo že má loď ztroskotá a já jako jeden z mála přežiji rozbouřené moře, aby mne zachránili divocí lidé… a nebo že mne ve zlé vůli osádka lodě prodá coby syna krále divokému kmeni s očekáváním, že mne budou mučit a vůbec všelijak trápit. Pochopitelně, že jsem tyto divochy po zajetí pravidelně udivoval mou odvahou a schopností podnikat rafinované pokusy o útěk. Vzdoroval jsem jim vždy jako syn krále. Tyto příběhy nakonec zpravidla končívaly spřátelením princů z obou světů. Oba jsme pak byli obléknutí jen do pouhých bederek, když jsme spolu začali objevovat místní exotický svět pod tropickým nebem. Nakonec se ze mne stal princ divošských králů. Můj tehdejší královský oděv byl na tuto mou roli dokonale připraven: v té době měl již dávno podobu pouhé tanga bederky (obyčejně) s předním flapem.
Má bederka vypadala jako oděv tanečníků butoh (obrázky máte na stránkách), zkrátka ručně šitých tang, které měly před přední látkou obepínající pohlaví zavěšeno několik delších řemínků či úzkých pruhů látky. Zadní flap jsem nepoužíval. Jako syn krále jsem míval mezi půlkami jen úzký provazec látky napojený na řemínek kolem spodní části trupu. Jako indián jsem objevil zadní flap až později, viz dále v textu... Nosil jsem ale i jen pouhou tanga bederku bez flapu. Všechny tyto varianty mám ve svém šatníku dodnes. Je to oděv, kterému jsem přišel na chuť už ve dvanácti letech. Svým způsobem považuji mé bederky za čistou esenci oděvu krále Miroslava; nahé nohy, adamky a volný okraj jeho košile, to všechno v jediném kousku příslušně upravené látky - pevná tanga s volným flapem.
Dodnes si nejraději představuji, že jsem mladým princem v tom krásném věku zmíněný v prvních odstavcích tohoto mého textu. Několik let před prahem dospělosti jsem si začal představovat, že jsem princem indiánského krále, nebo nějakého divošského krále z rovníkových ostrovů. Dodnes mne tyto konkrétní představy přitahují. Jedna z velmi silných představ a tajných přání se v tomto smyslu týká konkrétně Velikonočních ostrovů a jeho dávné historie.
Mou bederku nosím v soukromí rád, zejména v létě. Okruh mého obederkovaného soukromí je svázán zejména s mou rodinou a několika blízkých přátel, zejména pak s jedním indiánským rodinným oddílem a zároveň indianhobbyistickým spolkem. Má bederka tento můj bezpečný svět překročí jen tu a tam, jako například, když si ji někdy vezmu na sebe i na břehu moře a nebo při podobných volno-časových / relaxačních aktivitách v tuzemsku. Mé děti tento typ letního oděvu milují, mají už za sebou několik indiánských táborů, kdy jim přes den stačilo prakticky jen tohle. Nemají ani problém si to vzít sebou do přírody, nebo k dědům (oba jsou mimo město v krásné přírodě), když jsou u nich na letních prázdninách. Bederkaření mých dětí, které bezpochyby začalo i podle mého vzoru, mělo svůj půvabný vývoj. Začaly na tanga bederkách, pak se začaly objevovat přední flapy a nakonec se poslední léto (2018) přeorientovaly zejména na indiánské bederky s flapy: v odvážnějším střihu, kdy preferují úzké a dlouhé flapy - s odpovídajícím podflapovým středem, který tím vlastně přijímá původní vyladění tang. Chlapci si kotví pruh provléklé látky nenápadnými poutky z vnitřní strany, dcera nejraději nosí indo-bederku provléknutou pod provázkem a nebo řemínkem jen navolno. Zde tyto bederky nazýváte jako bederky s flapy ~ provlíkačky. Indiáni a indiánské tábory se na nich v tomto výrazně podepsali.
Manželku jsem zaujal už jako student střední školy. Ona zase zaujala mne. Oba jsme se ale dlouhé měsíce styděli udělat ten další krok, nakonec nám pomohla právě ta má bederka, kterou jsem si jednou na čundru vzal na sebe (sázka s kamarády) a ona byla zrovna u toho. Nesmírně jsem se jí v tom líbil a věci se daly do svého přirozeného pohybu.
Má indiánština, jak tehdy ten můj oděv na čundru nepříliš správně dešifrovala, se jí velmi líbila. Ještě ten samý den se ke mně přidala s pouhou prérijní bederkou na jinak nahém těle; k velké radosti našich kamarádů a úžasu kamarádek, našich tehdejších spolužáků. Sama byla aktivní bederkářka – a indiánka. Později jsem se dozvěděl, že je aktivní v indiánském reenactor-ském spolku a tak ji má bederka vlastně ani nepřekvapila, spíše naopak. Prolnutí mého bederkářského světa s indiány pak bylo v našem vztahu velmi přirozené. Do tří let se nám narodil první syn, který je bederkářem doslova tělem i duší. Má to snad v genech. Oba chlapci to mají v genech. Však také bederky nás rodičů byly při jejich početí bezpochyby vždy přítomny. Byly nám při tom tak příjemné (i navzájem), že jsme si je ani nemuseli svlékat až do konce našich... velmi přirozených her zamilovaného páru. Letní noci ve stínu indiánského teepee mají svá mnohá tajemství, o kterých se cudně mlčí snad i mezi indiány. Tedy aspoň mezi těmi, co si na indiány hrají. Skuteční indiáni by v tomto jistě studu mnoho neměli. :)
Mé děti bederkaří velmi elegantně, přirozeně a sluší jim to. Nejstarší je již na prahu puberty a zdá se, že ani neuvažuje o tom, že by někdy měl přestat s bederkařením. Nemají problém to na sobě nosit, nestydí se za to. Až je v tom někdy musíme s manželkou brzdit. Kéž bych měl k bederkaření jako kluk stejný postoj i možnosti... Tento oděv sluší i mé krásné manželce; ideálně, pokud na sobě už nic jiného nemá. Já sám se snažím udržovat v kondici, abych se za bederku, respektive za mé tělo, nemusel stydět.
V mé rodině nyní velmi silně rezonuje indiánština podle vzoru indiánů z Velkých plání. Je v tom hodně poctivého reenactingu, na druhou stranu je v tom i hodně naší fantazie, které se při rodinné indiánštině rozhodně nebojíme. To druhé nám někteří pravověrní indian-hobbysté, zejména na táborech, někdy tak trochu vyčítají. Například bederky z plavkoviny podle vzoru zdejších stránek. :)
A to tito lidé vůbec netuší, že jsem se k indiánům dostal skrz krále Miroslava, jeho adamky, prince chuďase tropické ostrovy a že má domácí půda fantazie je primárně adresou na Velikonočním ostrově, třebaže na indiánských táborech zpravidla vypadám, jako bych vyrostl ve stínech totemů a ne ve stínech kamenných soch. Obederkovaná nahota je v tomto smyslu dokonale univerzální. Je to dokonalý královský oděv, který si zaslouží být stále po ruce. Zejména v létě. Zejména, když se v tom člověk cítí aspoň z poloviny tak dobře a příjemně, jako se v tom cítím já, jako se cítí má manželka a mé děti. A vůbec naši přátelé, kteří všichni ani nemusí pocházet z indiánského okruhu. Pár takových bederkářů už má moje rodina na svědomí. Náš příklad v našem blízkém okruhu rodinných přátel docela táhne. Bederky jsou chytavě-návykovým oděvem. Nejenom u dětí, ale i u dospělých. Ale to určitě sami moc dobře víte.
S pozdravem,
Rapanui, návštěvník stránek a stále aktivní bederkář.
Přikládám obrázek, který pochází z jedné takové akce. Tehdy jsem po dobrém pozdním obědě na chvíli usnul na trávě. Jeden z kamarádů si mne tam vyfotil. Později jsem se dozvěděl, že mne pak děti chtěly spoutat jako svého indiánského zajatce. V některých jejich představách by se mé tělo seznámilo i s tím rožněm a ohněm, jak mi pak později sdělil s úsměvem jeden můj kamarád. Nakonec jedna dívka (13+) prohlásila, že by si mne nabodla na rožeň přímo skrz ta nejcitlovější místa skrz tu červenou látku. Byl to právě smích publika, který mne hned poté probudil. Ti malí ďáblové se nezdají, ale..., asi byla klika, že jsem tam usnul jen na chvíli. Asi nepřekvapí, že jsme pak o půlnoci měli my dospělí u ohně velmi zajímavou diskuzi o kanibalech a protože tam už nebyly přítomny děti, tak to bylo opravdu dost odvážné povídání. Inu, co se člověk nedozví pod hvězdnou oblohou příbramské noci. Určitě za to mohl ten radon, a pak, možná, i kapka toho dobrého piva... a začínající nedostatek masa, který jsme nakonec druhý den vyřešili - poněkud civilizovaněji - v příbramském supermerketu.
Posledních více jak deset let jsem tak například vyhlížel foto-kolekci Boyscoutgames. Několik obrázků z této série jsem na internetu postupně našel. Vesměs se mi tyto nalezené obrázky velmi líbí. Jedná se o chlapce-skauty; ladění čitelně na indiánskou tématiku. Několik těchto obrázků (asi dva) jsou už léta v ´awa rel. Po celá ta léta jsem si představoval, že to, co jsem našel na internetu, je jen špičkou ledovce. Že existuje velká sbírka těchto obrázků. Tento přiložený obrázek je, mimochodem, plně odpovědný za celé ty roky mého marného hledání; a o to víc jsem to chtěl najít.
