Autor: Frank B. Linderman
Illustrated: H. M. Stoops
Publisher: John Day Company, 1930
Source (full book): archive.org

Většinu roku jsem součástí stroje dospělého světa. Tento stroj se nazývá rat-race.

Jít do práce.
Platit složenky.
Platit daně.
Platit pojištění.
Říkat něco jiného, než si opravdu myslím. (Vracíme se opět pomalu před rok 1989)
Dodržovat zákony, ať jsou sebehloupější.
Večer padnout znaveně na kanape a užívat si vzácnou chvíli, kdy po mě nikdo nic nechce.
Být stále ve střehu před problémy a problematickými lidmi.
Hlídat si finance a stále myslet na zadní vrátka.

V tomto světě jsou pak chvíle dovolené doslova zlatým časem. Aspoň na chvíli se člověk dostane z té hračky pro křečky. Aspoň na chvíli si může dělat to, co je mu sympatické. Například cestovat po světě. Toulat se po českých lesích. Věnovat se svým koníčkům, ať už jsou jakékoliv. Malovat si obraz, psát knížku. Věnovat se přátelům. Užívat si své vysněné role, například si hrát na indiány, na Na`vi, nebo na cokoliv jiného. Stavět / opravovat si něco pro sebe. Sekat trávu a věnovat se zahradě. Dělat dobré skutky. Ano, i na tohle jsou potřeba peníze a zejména ten čas, zvlášť, pokud se to dělá ve velkém stylu. Nebo prostě nedělat nic. I to je pak skvělým relaxem, za který se není třeba stydět.

Jedna z takových mých letních prázdninových out of rat-race akcí je tradiční návštěva u mých přátel v lesích kousek za Příbramí. Bývá to akce na tři dny, kdy se sejdeme o počtu třeba i třiceti lidí, společně grilujeme prase, máme dobré pití a užíváme si naprostou cochcárnu. Stanujeme na zahradě, chodíme pozdě spát, jíme zcela nezdravá jídla, povídáme si bez potřeby hlídat si své společenské postavení, užíváme si přítomnosti mnohých velmi inteligentních lidí, hřejeme se ve vzájemné důvěře přátelství a smějeme se vlastní pitomosti, do které každý umí přirozeně šlápnout. Z důvodů přítomnosti dětí a žen máme sice jisté hranice, ty jsou ale velmi variabilní a tak se vždy stanovují podle potřeby bez nutnosti je někde diskutovat a vyhlašovat. Právě tohle je výsada inteligentních lidí, kteří mají dobrý charakter. Jsem rád, že mne právě tito lidé přijali mezi sebe. Cítím se tam mezi nimi dobře.

Je tam celá řada mimořádných lidí. Jsou tam policisté a vojáci se zkušeností ze skutečných válek. Jsou tam podnikatelé velkého formátu. Jsou tam „obyčejní lidé“, kteří jsou však mistry ve svém oboru. Jsou tam piloti a závodníci. Jsou tam učitelé z univerzit. Jsou tam vysoce erudovaní odborníci na… dopravu, na jádro, na matematiku, na IT… Ale jsou tam i obyčejní lidé, kteří si žijí svůj život ve velmi skromném formátu, kteří nejsou ničím výjimeční, kteří nemají žádnou zajímavou specializaci a kteří svou kariérou a majetkem nemají šanci na nikoho udělat dojem – ale jsou to nesmírně slušní a poctiví lidé, se kterými si člověk rád sedne na lavici pod lípu na krásný rozhovor.

Mám tyto letní akce opékání prasete velmi rád. Odpočinu si tam. Užívám si té skvělé společnosti. Dá se tam načerpat sil jako po měsíci dovolené u moře.

Všichni si tam už dávno zvykli na to, že tam na sobě nosím jen pouhou bederku Na´vi, což je tanga bederka s předním flapem v červeném provedení z plavkoviny. A k tomu případně ještě bílé tričko, když se chci aspoň trochu chránit před poledním sluncem.

Publiku se tento můj styl oděvu líbí, zvláště pak dětem a... dívkám. Pokud na ten můj oděv není někdo z tamního publika tak docela naladěn, tak pak přichází ke slovu génius loci toho místa, času a akce, kdy je veškerý posměch doslova smyt mořem vzájemné tolerance. Nebojíme se tam ani plné nahoty. Nahota sice není na tamním denním programu, přesto se tu a tam dotkneme i tohoto. Například když jsme se vrátili zpět k ohni po koupání ve velmi bahnitém rybníce, kdy jsme nevypadali příliš vábně. Ostatní nás po návratu v tom našem žalostném stavu svlékli bez okolků z plavek (já přišel o bederku) a na trávě nás za velkého zájmu všech omyli studenou vodou z hadice. Případně se tam hrají divadelní kusy. Tu a tam se tak stane, že herec vystoupí zcela nahý. Třeba v roli Pátka, v roli okradeného bankovním ústavem, v roli nahého narušitele na fotbalovém zápase, v roli živého plátna (malujeme barvy na tělo) a tak podobně. Stud rozhodně není něco, čím bychom si kazili ten skvělý čas setkání.

Přikládám obrázek, který pochází z jedné takové akce. Tehdy jsem po dobrém pozdním obědě na chvíli usnul na trávě. Jeden z kamarádů si mne tam vyfotil. Později jsem se dozvěděl, že mne pak děti chtěly spoutat jako svého indiánského zajatce. V některých jejich představách by se mé tělo seznámilo i s tím rožněm a ohněm, jak mi pak později sdělil s úsměvem jeden můj kamarád. Nakonec jedna dívka (13+) prohlásila, že by si mne nabodla na rožeň přímo skrz ta nejcitlovější místa skrz tu červenou látku. Byl to právě smích publika, který mne hned poté probudil. Ti malí ďáblové se nezdají, ale..., asi byla klika, že jsem tam usnul jen na chvíli. Asi nepřekvapí, že jsme pak o půlnoci měli my dospělí u ohně velmi zajímavou diskuzi o kanibalech a protože tam už nebyly přítomny děti, tak to bylo opravdu dost odvážné povídání. Inu, co se člověk nedozví pod hvězdnou oblohou příbramské noci. Určitě za to mohl ten radon, a pak, možná, i kapka toho dobrého piva... a začínající nedostatek masa, který jsme nakonec druhý den vyřešili - poněkud civilizovaněji - v příbramském supermerketu.

Tak trochu jsme za to mohli my, dospělí, protože když jsme prve nabodávali to prase na rožeň - za velkého zájmu dětí - tak jsme měli poněkud odvážnější řeči o tom, že si příště místo prasete nabodneme na rožeň jednoho z nich. Naše diskuze o tom, jestli si pak opečeme chlapce a nebo raději dívku, byla předmětem velkého zájmu a veselí. V některých očích dětí jsme si při tom všimli nejen úžasu ale i vzrušení. Zvláště, když jsme diskutovali, jakým způsobem si je pak nabodneme. Byly to vlastně diskutované jen dva způsoby a oba by šly přirozeně spodem až k ústům. Chlapci se jen uculovali, že se jeden z těchto dvou způsobů naražení na rožeň týká pouze dívek. Hned poté se ale začaly ucoulovat i dívky, když jsme se netajili tím, že bychom skrz slabiny mohli nabodnout na rožeň i chlapce. Další rozvoj těchto našich úvah naštěstí zarazil Vrchní Správce akce, který nám doslova vrazil do rukou pivo a rozezpíval nás chytlavou bojovou písní "Do Spitů, hoši, do Spitů, vstříc Berlínu, dnes mají bombardéry v pumovnici i nasty toaletní mísu, s vřelou láskou dar náckům od krále Albionu!" Policista a učitel stojící opodál konečně přestali v zoufalství mlátit hlavou o strom, v letu chytili pivo a začali zpívat s námi. Jak říkám, byla to skvělá akce.

Před tamním publikem se posledních několik let vždy prezentuji spíše v tom indiánském duchu. Nesnažím se vysvětlovat, že idea mého oděvu čerpá primárně z mimozemského kmene Na´vi. Odkaz na indiánštinu je rozhodně snadnějším a rychlejším vysvětlením mého netradičního lehkého oděvu; zejména, pokud se mne na to zeptá nějaký chlapec a nebo dívka. Ono je to ale nakonec asi jedno, protože modrý národ Na`vi je beztak mimozemským indiánským kmenem. Také se to dá napsat i tak, že někdy je lepší být jen za indiánského pošuka v bederní roušce, než za obr-pošuka, který si hraje na mimozemské indiány - v totožné berderní roušce. Věci je obecně dobré zbytečně nekomplikovat a v tomto případě to platí dvojnásob.

V podobné roli tam nejsem jen já. Například jeden můj kamarád tam pravidelně jezdí jen ve skotském kiltu. Další tam nosí indickou pánskou suknici a nebo jen pončo na nahém těle. A ty krásné holky (18+), které tam jsou, zvláště, když mají na sobě jen jednodílné plavky... juch, mé oko se tam rozhodně nenudí. Někdy je těžké zůstat gentlemanem; aneb, jak se říká: gentleman se podívá, ale neciví. Nakonec to vždy ustojím jako gentleman, dá to ale sakra práci a tvrdého odříkání.

Už se opět těším léto. Pokud bude opět tradiční prázdninová akce Prase, tak stan, spacák, karimatku a bederku mám už v plné bojové pohotovosti. I když, covid nám může ještě velmi nepříjemně zamíchat karty a pak budeme mít po žížalkách. Tak uvidíme.

Na internetu se povaluje spousta velmi zajímavého materiálu. Problém je jen jeden; jak jej najít, tedy, pokud to chceme najít.

Osobně mám za ta léta „bederkaření na internetu“ několik velkých přání. Hledám nějaký konkrétní obrázek, který je nesmírně zajímavý ale já ho mám ve velmi špatné kvalitě. Nebo mám obrázek, o kterém si z nějakého důvodu myslím, že je součástí větší kolekce. To první bych rád viděl v dokonalé kvalitě 4K/8K, to druhé bych rád našel, ideálně pak opět ve velmi vysoké kvalitě.

Když se mi pak přání splní – za pomoci štěstí, za pomoci osobní iniciativy/snahy, nebo i za pomoci přátel, tak pak stále ještě nemusí být zdaleka dosažena ta nejvyšší očekávaná meta. Výsledek může být velké zklamání, které bývá podpořené dlouhými léty očekávání za působení velmi neskromných představ.

Posledních více jak deset let jsem tak například vyhlížel foto-kolekci Boyscoutgames. Několik obrázků z této série jsem na internetu postupně našel. Vesměs se mi tyto nalezené obrázky velmi líbí. Jedná se o chlapce-skauty; ladění čitelně na indiánskou tématiku. Několik těchto obrázků (asi dva) jsou už léta v ´awa rel. Po celá ta léta jsem si představoval, že to, co jsem našel na internetu, je jen špičkou ledovce. Že existuje velká sbírka těchto obrázků. Tento přiložený obrázek je, mimochodem, plně odpovědný za celé ty roky mého marného hledání; a o to víc jsem to chtěl najít.
Nedávno mi jeden kamarád poslal odkaz na rozsáhlou sbírku těchto obrázků boyscoutgames. Věděl, že to hledám. Já to aktivně hledal léta a nic. On o to zakopne při hledání něčeho úplně jiného. Ale tak už to bývá.

S obrovským nadšením a zvědavostí jsem si tuto foto-kolekci foto-manipulací po těch letech hledání a čekání otevřel a, bohužel, prohlédl. Někdy je lepší nechat své sny živé, neničit si očekávání a představy dotekem reality. Dnes mne tento dotek reality velmi zklamal. Přišel jsem o ten příjemný pocit čekání na obrázky, které jsem si vykreslil v těch nejlepších křivkách, tvarech a barvách dokonalosti. Je ale nepochybně dobře, že se to stalo, i když mi svým způsobem bude chybět ten původní krásný pocit… zvědavosti, touhy a nenaplněného očekávání. Naštěstí je ještě hodně konkrétních obrázků, které aktivně hledám a tak si mohu své sny snít i nadále. Boyscoutgames mi tohle mé hobby rozhodně nezkazí. :)

Na těchto stránkách tedy již žádné další obrázky ze série Boyscoutgames nenajdete. Děkuji za spolupráci s hledáním těchto obrázků, třebaže se to do mne nakonec netrefilo tak, jak jsem po celá ta léta očekával, že se to trefí.

BTW I: Nemám žádný problém s tím, pokud se tato fotosérie někomu líbí jako celek.

BTW II: Obrázky z full-serie Boyscoutgames s Vámi sdílet nebudu ani privátními cestami, neb jsem tuto konkrétní foto-kolekci ze svého PC po shlédnutí smazal. Nic mi to neříkalo a bederek tam zase až tak moc nebylo...

My bederkáři máme nejčastější zdroj inspirace našeho hobby ve světě indiánů. Na těchto stránkách je to ostatně vidět.

Dovolte mi ale, abych Vám přinesl i jiný příběh mé vlastní bederkařiny, který toho na jeho počátku neměl s indiány vůbec nic společného.

Bederkařinu jsem objevil už ve velmi mladém věku velmi netradičně, rozhodně tedy ve světle toho, co si zde u Vás čtu na stránkách o bederkách. Má bederkařina začala filmem Pyšná princezna (1952). Bylo mi sotva deset let, když jsem tento film viděl poprvé. Doslova mne učaroval. Líbilo se mi na něm prakticky všechno; příběh, herci, jejich kostýmy, jejich role, způsob střihu, lokace, hlasy… vlastně nebylo nic, co by mi na tomto filmu nějakým způsobem vadilo. Všechno bylo dokonalé.

Král Miroslav se stal okamžitě mým dětským idolem na několik dalších let. Na jeho postavě mne fyzicky cosi nesmírně přitahovalo.

Na králi Miroslavovi jsem mohl nechat oči. Byl jako když se pohledný gymnasta s královskou krví oblékne do velmi přiléhavého gymnastického dresu, který se kombinuje s prvky z více tradičního královského šatníku. Snad to byly ty jeho prakticky nahé nohy, které byly potažené jen tou velmi pružnou, čistou a jemnou látkou. Snad to byly ty jeho adamky obléknuté přes ty elastické kalhoty, na kterých byly překrásně vykreslené. A snad to byl ten spodní okraj košile krále Miroslava, který tyto jeho adamky cudně (a přesto hravě) skrýval, tedy až na těch pár nečetných filmových políček, skrz které bylo z adamek krále vidět o něco víc. Tyto filmové sekvence jsem pak doslova miloval. V deseti, možná v jedenácti letech jsem se přistihl při tom, že se mi jeho kostým líbí i s ohledem na úsvit poznávání mé intimní lidské přirozenosti.

Byla to právě ta hravá volnost okraje jeho košile a zároveň ty pevně obepnuté slabiny (a nohy) krále tou elastickou látkou. Byly to dva skvěle fungující protiklady. Byl to příjemný kontrast, ve kterém jsem našel naprosto dokonalý půvab. Je to stejné, jako u bederek s flapem či flapy. Vzájemný kontrast volnosti flapů a přiléhavých tang (dobře uvázané či ušité indiánské provlékačky) je, v tomto smyslu, prakticky totožný.

Představoval jsem si, že jsem mladý král Miroslav, na kterého se zvědavě (a pochopitelně s obdivem) dívají dívky a chlapci. Nesmírně mne to vzrušovalo. V prvních letech to bylo zejména o chlapcích, v pozdějších letech to bylo zejména o dívkách. Mou roli syna krále jsem si tedy nejlépe užíval skrz ne druhou, ale skrz třetí osobu; tedy skrz oči toho, kdo by mě v mé vysněné roli mladého krále Miroslava viděl. A právě v této optice dvojí projekce se ze mě postupně stal syn krále. Jak šel čas, tak jsem tuto dvojí projekci přestával využívat. Věci se v tomto smyslu zjednodušily. Postupně jsem se přestával dívat sám na sebe očima jiných.

A právě tehdy si mne vzala má fantazie na svou pouť, která neskončila do dnešních dnů. Strhla mě do svých světů, ve kterých jsem (byl) mladým princem, chlapcem s královskou krví. Mé fantazie se velmi brzy potkaly s knížkou „Princ a chuďas“, která dala mým fantaziím nový směr. Král Miroslav mne vynesl na orbitu mého tajného klukovského světa fantazie. Knížka „Princ a chuďas“ zažehla druhý stupeň, kterým jsem se z orbity kolem planety mého všedního života vydal do hlubokého vesmíru mé fantazie. Akcelerovalo mne to doslova až ke vzdáleným galaxiím.

Jako kluk jsem záhy po prvním zhlédnutí filmu začal experimentovat s královským oděvem, který by se královi Miroslavovi aspoň přiblížil. Stačily mi k tomu chlapecké punčocháče, modré slipové plavky, tričko a pláštík z bílé látky. Bezpochyby jsem v tomto mém oděvu vypadal bizarně. Mě to ale nevadilo. Líbilo se mi to a bylo mi to fyzicky nesmírně příjemné. Byl to můj tajný oděv, do kterého jsem se oblékal jen tehdy, když jsem měl jistotu, že mne v tom nikdo neuvidí. Měl jsem různá témata mých her na syna krále. Hrál jsem si na to (a nebo jsem si to aspoň představoval), že jsem korunován jako mladý chlapec za krále. Že jsem pozván mým přítelem, který je v sousední zemi korunován za krále. Že vedu soudní jednání, ve kterém soudím lumpy v mé zemi. Že se angažuji v napravení nějaké nespravedlnosti při mých toulkách po království. Že se převlékám za chuďase a že se tajně vydávám se mezi lid mého otce. Že jsem unesen lesními lapky, kteří pak ve své hrůze zjistí, že nejsem obyčejný chlapec, ale že jsem synem krále. Že vedu do sousedního království delegaci. Poznával jsem i dospělejší fantazie; například jsem si pohrával s tím, že mne nepřátelský král zajme a že se chytá má poprava stětím na náměstí před zraky zvědavého publika obyčejných lidí. Vychutnával jsem si útěky ze zajetí a pak i to dobrodružné putování skrz cizí hlavní město a cizí zemi do bezpečí za laskavé pomoci dobrých lidí. Případně jsem se do nepřátelských zemí sám vydával v přestrojení za chudého a na první pohled nanejvýš bezvýznamného chlapce, kdy jsem se snažil osvobodit mého přítele / přítelkyni z nějakých podobných trablů. Že se dvořím krásným dívkám, které se ucházejí o mou přízeň. Toto poslední uvedené jsem si užíval nejlépe – a nejintimněji – právě tehdy, když jsem si představoval, že se na mne dívají jako na mladého krále Miroslava… pečlivě skrývaným zvědavým pohledem. Že se přátelím s chlapcem v mém věku, který o mně neví, že jsem synem krále; a pak, že se to o mně dozví. Doslova mne fascinovala role syna krále, který přijde o svůj královský oděv, o královské znaky a o královské jméno, aby ho pohltila chudoba, špína a prostota „obyčejných“ lidí – přesně tak, jak se to stalo i v příběhu podle knížky „Princ a chuďas“; jen s tím rozdílem, že bych se pak nechoval jako namyšlený a mírně přihlouplý princ, spíše tedy naopak.

Jedna z mých nejoblíbenějších fantazií byla o tom, že ležím nahý ve srubu uprostřed lesů, že jsem přikrytý jen prostou dekou – v mém velmi nedostatečném oděvu, viz dále v textu – a že tento srub obývají divocí dřevorubci, kteří mne přijali pod svou sdílenou střechu poté, co mne zraněného zachránili před útokem vlků a že tito divocí a silní lidé netuší, koho že zachránili. Že v mně vidí jen nahého a v té chvíli prakticky bezbranného chlapce uprostřed jejich kruhu. Že se mnou sdílí teplo ohně i večeři a že jsem jim jako syn krále plně vydán ve smyslu kontrastu moci mého titulu a zároveň bezbrannosti mého nedospělého těla. A že mne pak třeba i chrání před nepřítelem ve tmě, který mi chce setnout hlavu jako svou trofej a já že je pak odměním za mou záchranu poté, co se odhalí má pravá identita. Přiznám se však, že ne vždy jsem si představoval, že jsou tito lesní muži ke mně vlídní, někdy to bylo právě naopak. I v tom jsem pak nacházel zvláštní potěšení, být například svázaným, zcela bezbranným a vydaným svému osudu, který jsem nemohl změnit ani jak syn krále – a nebo snad právě proto. Fantazie uvedené v tomto odstavci jsem si s oblibou přehrával zejména ve chvílích večerního usínání v mé posteli.

Mé kamarády jsem do mých fantazijních představ nikdy nezasvětil. Rád jsem si s takovou představou pohrával, nikdy jsem ale nepřekročil ten dlouhý stín studu a obav, které jsem při tom měl, ač mi ta představa byla extrémně příjemná. Opět další kontrast, opět v plném rozsahu. Ta naprostá hrůza z toho, že by někdo odhalil, že si hraji na prakticky nahého syna krále, respektive, že jsem synem krále - a z druhé strany to naprosto spalující vzrušení z totožné představy, že by se takové odhalení, například mým nejlepším přítelem, opravdu stalo.

Kde je ale v tomto král Miroslav a jeho královský oděv, který mne jako kluka tak fascinoval? A kde jsou ty bederky? Vývoj mého kostýmu šel zcela nepokrytě proti veškeré logice královského třpytu a bohatství. Mou královskou krev jsem si začínal vychutnávat nejvíc právě tehdy, když byla v kontrastu s mým kostýmem. Ne bohaté a krásné královské šaty, ale právě jen lehký oděv mi přinášel ty nejlepší, nejintenzivnější a také ty nejpříjemnější pocity syna králů. Přišel jsem tak postupně o pláštík, o tričko, o elastické pokrytí nohou (ať už to bylo cokoliv, nejčastěji to byly právě mé punčocháče), nakonec jsem přišel i o boty. Nakonec mi z královského oděvu zůstaly jen ty značně redukované Miroslavovi adamky.

Ve čtrnácti, možná snad až na počátku patnáctého roku, jsem se poprvé jako syn krále dotkl originálního neevropského divošství. Například jsem si představoval – a také jsem si na to rád hrál - že se plavím lodí po cizokrajných mořích, že mne jako syna krále zajmou piráti, nebo že dostanu mezi kanibaly a nebo prostě mezi divochy exotických ostrovů. Že jsem vyslaný k jejich králi jako posel, nebo že má loď ztroskotá a já jako jeden z mála přežiji rozbouřené moře, aby mne zachránili divocí lidé… a nebo že mne ve zlé vůli osádka lodě prodá coby syna krále divokému kmeni s očekáváním, že mne budou mučit a vůbec všelijak trápit. Pochopitelně, že jsem tyto divochy po zajetí pravidelně udivoval mou odvahou a schopností podnikat rafinované pokusy o útěk. Vzdoroval jsem jim vždy jako syn krále. Tyto příběhy nakonec zpravidla končívaly spřátelením princů z obou světů. Oba jsme pak byli obléknutí jen do pouhých bederek, když jsme spolu začali objevovat místní exotický svět pod tropickým nebem. Nakonec se ze mne stal princ divošských králů. Můj tehdejší královský oděv byl na tuto mou roli dokonale připraven: v té době měl již dávno podobu pouhé tanga bederky (obyčejně) s předním flapem.

Má bederka vypadala jako oděv tanečníků butoh (obrázky máte na stránkách), zkrátka ručně šitých tang, které měly před přední látkou obepínající pohlaví zavěšeno několik delších řemínků či úzkých pruhů látky. Zadní flap jsem nepoužíval. Jako syn krále jsem míval mezi půlkami jen úzký provazec látky napojený na řemínek kolem spodní části trupu. Jako indián jsem objevil zadní flap až později, viz dále v textu... Nosil jsem ale i jen pouhou tanga bederku bez flapu. Všechny tyto varianty mám ve svém šatníku dodnes. Je to oděv, kterému jsem přišel na chuť už ve dvanácti letech. Svým způsobem považuji mé bederky za čistou esenci oděvu krále Miroslava; nahé nohy, adamky a volný okraj jeho košile, to všechno v jediném kousku příslušně upravené látky - pevná tanga s volným flapem.

Dodnes si nejraději představuji, že jsem mladým princem v tom krásném věku zmíněný v prvních odstavcích tohoto mého textu. Několik let před prahem dospělosti jsem si začal představovat, že jsem princem indiánského krále, nebo nějakého divošského krále z rovníkových ostrovů. Dodnes mne tyto konkrétní představy přitahují. Jedna z velmi silných představ a tajných přání se v tomto smyslu týká konkrétně Velikonočních ostrovů a jeho dávné historie.

Mou bederku nosím v soukromí rád, zejména v létě. Okruh mého obederkovaného soukromí je svázán zejména s mou rodinou a několika blízkých přátel, zejména pak s jedním indiánským rodinným oddílem a zároveň indianhobbyistickým spolkem. Má bederka tento můj bezpečný svět překročí jen tu a tam, jako například, když si ji někdy vezmu na sebe i na břehu moře a nebo při podobných volno-časových / relaxačních aktivitách v tuzemsku. Mé děti tento typ letního oděvu milují, mají už za sebou několik indiánských táborů, kdy jim přes den stačilo prakticky jen tohle. Nemají ani problém si to vzít sebou do přírody, nebo k dědům (oba jsou mimo město v krásné přírodě), když jsou u nich na letních prázdninách. Bederkaření mých dětí, které bezpochyby začalo i podle mého vzoru, mělo svůj půvabný vývoj. Začaly na tanga bederkách, pak se začaly objevovat přední flapy a nakonec se poslední léto (2018) přeorientovaly zejména na indiánské bederky s flapy: v odvážnějším střihu, kdy preferují úzké a dlouhé flapy - s odpovídajícím podflapovým středem, který tím vlastně přijímá původní vyladění tang. Chlapci si kotví pruh provléklé látky nenápadnými poutky z vnitřní strany, dcera nejraději nosí indo-bederku provléknutou pod provázkem a nebo řemínkem jen navolno. Zde tyto bederky nazýváte jako bederky s flapy ~ provlíkačky. Indiáni a indiánské tábory se na nich v tomto výrazně podepsali.

Manželku jsem zaujal už jako student střední školy. Ona zase zaujala mne. Oba jsme se ale dlouhé měsíce styděli udělat ten další krok, nakonec nám pomohla právě ta má bederka, kterou jsem si jednou na čundru vzal na sebe (sázka s kamarády) a ona byla zrovna u toho. Nesmírně jsem se jí v tom líbil a věci se daly do svého přirozeného pohybu. Má indiánština, jak tehdy ten můj oděv na čundru nepříliš správně dešifrovala, se jí velmi líbila. Ještě ten samý den se ke mně přidala s pouhou prérijní bederkou na jinak nahém těle; k velké radosti našich kamarádů a úžasu kamarádek, našich tehdejších spolužáků. Sama byla aktivní bederkářka – a indiánka. Později jsem se dozvěděl, že je aktivní v indiánském reenactor-ském spolku a tak ji má bederka vlastně ani nepřekvapila, spíše naopak. Prolnutí mého bederkářského světa s indiány pak bylo v našem vztahu velmi přirozené. Do tří let se nám narodil první syn, který je bederkářem doslova tělem i duší. Má to snad v genech. Oba chlapci to mají v genech. Však také bederky nás rodičů byly při jejich početí bezpochyby vždy přítomny. Byly nám při tom tak příjemné (i navzájem), že jsme si je ani nemuseli svlékat až do konce našich... velmi přirozených her zamilovaného páru. Letní noci ve stínu indiánského teepee mají svá mnohá tajemství, o kterých se cudně mlčí snad i mezi indiány. Tedy aspoň mezi těmi, co si na indiány hrají. Skuteční indiáni by v tomto jistě studu mnoho neměli. :)

Mé děti bederkaří velmi elegantně, přirozeně a sluší jim to. Nejstarší je již na prahu puberty a zdá se, že ani neuvažuje o tom, že by někdy měl přestat s bederkařením. Nemají problém to na sobě nosit, nestydí se za to. Až je v tom někdy musíme s manželkou brzdit. Kéž bych měl k bederkaření jako kluk stejný postoj i možnosti... Tento oděv sluší i mé krásné manželce; ideálně, pokud na sobě už nic jiného nemá. Já sám se snažím udržovat v kondici, abych se za bederku, respektive za mé tělo, nemusel stydět.

V mé rodině nyní velmi silně rezonuje indiánština podle vzoru indiánů z Velkých plání. Je v tom hodně poctivého reenactingu, na druhou stranu je v tom i hodně naší fantazie, které se při rodinné indiánštině rozhodně nebojíme. To druhé nám někteří pravověrní indian-hobbysté, zejména na táborech, někdy tak trochu vyčítají. Například bederky z plavkoviny podle vzoru zdejších stránek. :)

A to tito lidé vůbec netuší, že jsem se k indiánům dostal skrz krále Miroslava, jeho adamky, prince chuďase tropické ostrovy a že má domácí půda fantazie je primárně adresou na Velikonočním ostrově, třebaže na indiánských táborech zpravidla vypadám, jako bych vyrostl ve stínech totemů a ne ve stínech kamenných soch. Obederkovaná nahota je v tomto smyslu dokonale univerzální. Je to dokonalý královský oděv, který si zaslouží být stále po ruce. Zejména v létě. Zejména, když se v tom člověk cítí aspoň z poloviny tak dobře a příjemně, jako se v tom cítím já, jako se cítí má manželka a mé děti. A vůbec naši přátelé, kteří všichni ani nemusí pocházet z indiánského okruhu. Pár takových bederkářů už má moje rodina na svědomí. Náš příklad v našem blízkém okruhu rodinných přátel docela táhne. Bederky jsou chytavě-návykovým oděvem. Nejenom u dětí, ale i u dospělých. Ale to určitě sami moc dobře víte.

S pozdravem,

Rapanui, návštěvník stránek a stále aktivní bederkář.

Autor: Kathryn Cleven Sisson
Illustrated: Gray Morrow
Publisher: Indianapolis, Bobbs-Merrill, 1966
Source (full book): archive.org

This page is part of a website project dedicated to loinclothed theme.
Homepage is here.