My bederkáři máme nejčastější zdroj inspirace našeho hobby ve světě indiánů. Na těchto stránkách je to ostatně vidět.

Dovolte mi ale, abych Vám přinesl i jiný příběh mé vlastní bederkařiny, který toho na jeho počátku neměl s indiány vůbec nic společného.

Bederkařinu jsem objevil už ve velmi mladém věku velmi netradičně, rozhodně tedy ve světle toho, co si zde u Vás čtu na stránkách o bederkách. Má bederkařina začala filmem Pyšná princezna (1952). Bylo mi sotva deset let, když jsem tento film viděl poprvé. Doslova mne učaroval. Líbilo se mi na něm prakticky všechno; příběh, herci, jejich kostýmy, jejich role, způsob střihu, lokace, hlasy… vlastně nebylo nic, co by mi na tomto filmu nějakým způsobem vadilo. Všechno bylo dokonalé.

Král Miroslav se stal okamžitě mým dětským idolem na několik dalších let. Na jeho postavě mne fyzicky cosi nesmírně přitahovalo.

Na králi Miroslavovi jsem mohl nechat oči. Byl jako když se pohledný gymnasta s královskou krví oblékne do velmi přiléhavého gymnastického dresu, který se kombinuje s prvky z více tradičního královského šatníku. Snad to byly ty jeho prakticky nahé nohy, které byly potažené jen tou velmi pružnou, čistou a jemnou látkou. Snad to byly ty jeho adamky obléknuté přes ty elastické kalhoty, na kterých byly překrásně vykreslené. A snad to byl ten spodní okraj košile krále Miroslava, který tyto jeho adamky cudně (a přesto hravě) skrýval, tedy až na těch pár nečetných filmových políček, skrz které bylo z adamek krále vidět o něco víc. Tyto filmové sekvence jsem pak doslova miloval. V deseti, možná v jedenácti letech jsem se přistihl při tom, že se mi jeho kostým líbí i s ohledem na úsvit poznávání mé intimní lidské přirozenosti.

Byla to právě ta hravá volnost okraje jeho košile a zároveň ty pevně obepnuté slabiny (a nohy) krále tou elastickou látkou. Byly to dva skvěle fungující protiklady. Byl to příjemný kontrast, ve kterém jsem našel naprosto dokonalý půvab. Je to stejné, jako u bederek s flapem či flapy. Vzájemný kontrast volnosti flapů a přiléhavých tang (dobře uvázané či ušité indiánské provlékačky) je, v tomto smyslu, prakticky totožný.

Představoval jsem si, že jsem mladý král Miroslav, na kterého se zvědavě (a pochopitelně s obdivem) dívají dívky a chlapci. Nesmírně mne to vzrušovalo. V prvních letech to bylo zejména o chlapcích, v pozdějších letech to bylo zejména o dívkách. Mou roli syna krále jsem si tedy nejlépe užíval skrz ne druhou, ale skrz třetí osobu; tedy skrz oči toho, kdo by mě v mé vysněné roli mladého krále Miroslava viděl. A právě v této optice dvojí projekce se ze mě postupně stal syn krále. Jak šel čas, tak jsem tuto dvojí projekci přestával využívat. Veci se zjednodušily. Postupně jsem se přestával dívat sám na sebe očima jiných, já se postupně tím synem krále opravdu stával.

A právě tehdy si mne vzala má fantazie na svou pouť, která neskončila do dnešních dnů. Strhla mě do svých světů, ve kterých jsem (byl) mladým princem, chlapcem s královskou krví. Mé fantazie se velmi brzy potkaly s knížkou „Princ a chuďas“, která dala mým fantaziím nový směr. Král Miroslav mne vynesl na orbitu mého tajného klukovského světa fantazie. Knížka „Princ a chuďas“ zažehla druhý stupeň, kterým jsem se z orbity kolem planety mého všedního života vydal do hlubokého vesmíru mé fantazie. Akcelerovalo mne to doslova až ke vzdáleným galaxiím.

Jako kluk jsem záhy po prvním zhlédnutí filmu začal experimentovat s královským oděvem, který by se královi Miroslavovi aspoň přiblížil. Stačily mi k tomu chlapecké punčocháče, modré slipové plavky, tričko a pláštík z bílé látky. Bezpochyby jsem v tomto mém oděvu vypadal bizarně. Mě to ale nevadilo. Líbilo se mi to a bylo mi to fyzicky nesmírně příjemné. Byl to můj tajný oděv, do kterého jsem se oblékal jen tehdy, když jsem měl jistotu, že mne v tom nikdo neuvidí. Měl jsem různá témata mých her na syna krále. Hrál (a nebo jsem si aspoň představoval), že jsem korunován jako mladý chlapec za krále. Že jsem pozván mým přítelem, který je v sousední zemi korunován za krále. Že vedu soudní jednání, ve kterém soudím lumpy v mé zemi. Že se angažuji v napravení nějaké nespravedlnosti při mých toulkách po království. Že se převlékám za chuďase a že se tajně vydávám se mezi lid mého otce. Že jsem unesen lesními lapky, kteří pak ve své hrůze zjistí, že nejsem obyčejný chlapec, ale že jsem synem krále. Že vedu do sousedního království delegaci. Poznával jsem i dospělejší fantazie; například jsem si pohrával s tím, že mne nepřátelský král zajme a že se chytá má poprava stětím na náměstí před zraky zvědavého publika obyčejných lidí. Vychutnával jsem si útěky ze zajetí a pak i to dobrodružné putování skrz cizí hlavní město a cizí zemi do bezpečí za laskavé pomoci dobrých lidí. Případně jsem se do nepřátelských zemí sám vydával v přestrojení za chudého a na první pohled nanejvýš bezvýznamného chlapce, kdy jsem se snažil osvobodit mého přítele / přítelkyni z nějakých podobných trablů. Že se dvořím krásným dívkám, které se ucházejí o mou přízeň. Toto poslední uvedené jsem si užíval nejlépe – a nejintimněji – právě tehdy, když jsem si představoval, že se na mne dívají jako na mladého krále Miroslava… pečlivě skrývaným zvědavým pohledem. Že se přátelím s chlapcem v mém věku, který o mně neví, že jsem synem krále; a pak, že se to o mně dozví. Doslova mne fascinovala role syna krále, který přijde o svůj královský oděv, o královské znaky a o královské jméno, aby ho pohltila chudoba, špína a prostota „obyčejných“ lidí – přesně tak, jak se to stalo i v příběhu podle knížky „Princ a chuďas“; jen s tím rozdílem, že bych se pak nechoval jako namyšlený a mírně přihlouplý princ, spíše tedy naopak.

Jedna z mých nejoblíbenějších fantazií byla o tom, že ležím nahý ve srubu uprostřed lesů, že jsem přikrytý jen prostou dekou – v mém velmi nedostatečném oděvu, viz dále v textu – a že tento srub obývají divocí dřevorubci, kteří mne přijali pod svou sdílenou střechu poté, co mne zraněného zachránili před útokem vlků a že tito divocí a silní lidé netuší, koho že zachránili. Že v mně vidí jen nahého a v té chvíli prakticky bezbranného chlapce uprostřed jejich kruhu. Že se mnou sdílí teplo ohně i večeři a že jsem jim jako syn krále plně vydán ve smyslu kontrastu moci mého titulu a zároveň bezbrannosti mého nedospělého těla. A že mne pak třeba i chrání před nepřítelem ve tmě, který mi chce setnout hlavu jako svou trofej a já že je pak odměním za mou záchranu poté, co se odhalí má pravá identita. Přiznám se však, že ne vždy jsem si představoval, že jsou tito lesní muži ke mně vlídní, někdy to bylo právě naopak. I v tom jsem pak nacházel zvláštní potěšení, být například svázaným, zcela bezbranným a vydaným svému osudu, který jsem nemohl změnit ani jak syn krále – a nebo snad právě proto. Fantazie uvedené v tomto odstavci jsem si s oblibou přehrával zejména ve chvílích večerního usínání v mé posteli.

Jako princ jsem si tedy neužíval světel a bohatství zámku. Jako princ jsem si naopak nejraději užíval dotek s prostou chudobou. Užíval jsem si pocitu, že nikdo o mně okolo neví, že jsem princem a zrovna tak jsem si užíval ten velmi příjemný pocit, že se to o mě třeba právě dozvídají.

Kde je ale v tomto král Miroslav a jeho královský oděv, který mne jako kluka tak fascinoval? A kde jsou ty bederky? Vývoj mého kostýmu šel zcela nepokrytě proti veškeré logice královského třpytu a bohatství. Mou královskou krev jsem si začínal vychutnávat nejvíc právě tehdy, když byla v kontrastu s mým kostýmem. Ne bohaté a krásné královské šaty, ale právě jen lehký oděv mi přinášel ty nejlepší, nejintenzivnější a také ty nejpříjemnější pocity syna králů. Přišel jsem tak postupně o pláštík, o tričko, o elastické pokrytí nohou (ať už to bylo cokoliv, nejčastěji to byly právě mé punčocháče), nakonec jsem přišel i o boty. Nakonec mi z královského oděvu vlastně zůstaly jen ty značně redukované Miroslavovi adamky .

Ve čtrnácti, možná snad až na počátku patnáctého roku, jsem se poprvé jako syn krále dotkl originálního neevropského divošství. Například jsem si představoval – a také jsem si na to rád hrál - že se plavím lodí po cizokrajných mořích, že mne jako syna krále zajmou piráti, nebo že dostanu mezi kanibaly a nebo prostě mezi divochy exotických ostrovů. Že jsem vyslaný k jejich králi jako posel, nebo že má loď ztroskotá a já jako jeden z mála přežiji rozbouřené moře, aby mne zachránili divocí lidé… a nebo že mne ve zlé vůli osádka lodě prodá coby syna krále divokému kmeni s očekáváním, že mne budou mučit a vůbec všelijak trápit. Pochopitelně, že jsem tyto divochy po zajetí pravidelně udivoval mou odvahou a schopností podnikat rafinované pokusy o útěk. Vzdoroval jsem jim vždy jako syn krále. Tyto příběhy nakonec zpravidla končívaly spřátelením princů z obou světů. Oba jsme pak byli obléknutí jen do pouhých bederek, když jsme spolu začali objevovat místní exotický svět pod tropickým nebem. Stačil nám opravdu jen ten kousek látky s řemínky; byl to náš královský oděv. Nakonec se ze mne stal princ divošských králů. Můj tehdejší královský oděv byl na tuto mou roli dokonale připraven. Tanga bederka, ručně šitá, s – ale i bez – předního flapu.

Má bederka v té době již dávno měla podobu bederek butoh tanečníků (obrázky máte na stránkách), zkrátka ručně šitých tang, které před přední látkou obepínající pohlaví mají zavěšeny několik řemínků či úzkých pruhů látky, které jsou spíše ozdobou, než funkčním prvkem. Můj přední flap bederky má tuto podobu zpravidla dodnes. Zadní flap nemívám – jako syn krále – ale jako indián tu a tam zadní flap mám, viz dále v textu...

Dodnes si nejraději představuji, že jsem mladým princem v tom krásném věku zmíněný v prvních odstavcích tohoto mého textu. Několik let před prahem dospělosti jsem si začal představovat, že jsem princem indiánského krále, nebo nějakého divošského krále z rovníkových ostrovů. Dodnes mne tyto konkrétní představy přitahují. Jedna z velmi silných představ a tajných přání se v tomto smyslu týká konkrétně Velikonočních ostrovů a jeho dávné historie.

Mou bederku nosím v soukromí rád, zejména v létě. Jinak to není pravidlem. Okruh mého obederkovaného soukromí je svázán zejména s mou rodinou a několika blízkých přátel. Přesto má bederka tento můj bezpečný svět tu a tam překročí, jako například, když si ji někdy vezmu na sebe i na břehu moře a nebo při podobných volno-časových / relaxačních aktivitách v tuzemsku. Mé děti tento typ letního oděvu milují, už mají za sebou několik indiánských táborů, kdy jim přes den stačilo prakticky jen tohle. Nemají ani problém si to vzít sebou do přírody, nebo k dědům (oba jsou mimo město v krásné přírodě), když jsou u nich na letních prázdninách. Jejich bederkaření, které bezpochyby začalo i podle mého vzoru, však došlo poslední léto velkých změn, protože se přeorientovali zejména na bederky s flapy. Zde je to nazýváte jako bederky s flapy ~ provlíkačky. Indiáni a indiánské tábory se na nich v tomto, tedy mimo jiné, docela podepsali.

Manželku jsem zaujal už jako student střední školy. Ona zase zaujala mne. Oba jsme se ale dlouhé měsíce styděli udělat ten další krok, nakonec nám pomohla právě ta má bederka, kterou jsem si jednou na čundru vzal na sebe (sázka s kamarády) a ona byla zrovna u toho. Nesmírně jsem se jí v tom líbil a věci se daly do pohybu... :)

Má indiánština, jak tehdy ten můj oděv nepříliš správně dešifrovala – ji velmi zaujala. Ještě ten samý den se ke mně přidala s pouhou prérijní bederkou na jinak nahém těle. Sama byla bederkářka – a indiánka. Později jsem se dozvěděl, že je aktivní v indiánském reenactor-ském spolku a tak ji má bederka vlastně ani nepřekvapila, spíše naopak. Do tří let se nám narodil první syn, který je bederkářem, jak jsem již napsal, doslova tělem i duší. Má to snad v genech. Oba chlapci to mají v genech. Však také bederky nás rodičů byly při jejich početí prakticky prakticky vždy přítomny. Nedivil bych se, kdyby si to aspoň jeden z nich nestřihl právě skrz obě látky našich velmi oblíbených oděvů. Letní noci ve stínu indiánského teepee mají svá mnohá tajemství, o kterých se cudně mlčí snad i mezi indiány. Tedy aspoň mezi těmi, co si na indiány hrají. Skuteční indiáni by v tomto jistě studu mnoho neměli. :)

Mí synové bederkaří velmi elegantně, přirozeně a sluší jim to. Indiánské bederky nosí i má dcera. Sluší ji to také, je krásnou indiánkou. Je vidět, že ten oděv na sobě nosí opravdu rádi. Tento oděv sluší i mé krásné manželce; ideálně, pokud na sobě už nic jiného nemá. Já sám se snažím udržovat v kondici, abych se za bederku, respektive za mé tělo, nemusel stydět.

V mé rodině nyní velmi silně rezonuje indiánština podle vzoru indiánů z Velkých plání. Je v tom hodně poctivého reenactingu, na druhou stranu je v tom i hodně naší fantazie, které se při rodinné indiánštině rozhodně nebojíme. To druhé nám někteří pravověrní indian-hobbysté, zejména na táborech, někdy tak trochu vyčítají. Například bederky z plavkoviny podle vzoru zdejších stránek. :)

A to tito lidé vůbec netuší, že jsem se k indiánům dostal skrz krále Miroslava, jeho adamky, prince chuďase tropické ostrovy a že má domácí půda fantazie je primárně adresou na Velikonočním ostrově, třebaže na indiánských táborech zpravidla vypadám, jako bych vyrostl ve stínech totemů a ne ve stínech kamenných soch. Obederkovaná nahota je v tomto smyslu dokonale univerzální. Je to dokonalý královský oděv, který si zaslouží být stále po ruce. Zejména v létě. Zejména, když se v tom člověk cítí aspoň z poloviny tak dobře a příjemně, jako se v tom cítím já, jako se cítí má manželka a mé děti. A vůbec naši přátelé, kteří všichni ani nemusí pocházet z indiánského okruhu. Pár takových bederkářů už má moje rodina na svědomí. Náš příklad v našem blízkém okruhu rodinných přátel docela táhne. Bederky jsou chytavě-návykovým oděvem. Nejenom u dětí, ale i u dospělých. Ale to určitě sami moc dobře víte.

S pozdravem,

Rapanui