Blog projetku stránek o bederkách
Zprávy, poznámky a úvahy




Můj letní oděv ve stylu indiánské provlékačky
Pay, 22.5.2020

S bederkařinou jsem se poprvé seznámil ve třinácti letech na vodáckých táborech. Stalo se to jednoho letního dne, kdy jsme pluli s oddílem po jedné ze slovenských řek kolem indiánského tábora, který byl na první pohled velmi autentický. Nebyl příliš velký, tvořilo jej sotva pět tee-pee stanů uspořádaných do půlkruhu otevřeným směrem k řece. Mezi stany byli dospělí i děti v přirozeně čitelném rodinném mixu.

Líbil se mi, přestože jsem do té doby indiánství nevyznával. Tábor byl postavený na velmi hezkém místě. Sám o sobě byl doslova živým uměleckým dílem. Kužely stanů vypadaly esteticky dokonale, příjemně a hravě. Na jejich plachtách byla vyobrazena prérijní zvířata. Plachty jinak byly čisté bílé, ale i červené a oranžové. Vypadaly opravdu dobře. Mít tak snímek toho tábora, tak bych si jej velmi rád nechal zarámovat. Indiánština tamních lidí byla doslova living-history. O indiánech jsem tehdy nevěděl prakticky nic, i tak ale na mne dělali velmi dobrý dojem. Tohle byl styl života, který ti lidé zřetelně milovali. Jejich zdánlivá svoboda (a čitelný háv divošství) dosahovala hvězdných výšin. Ani by mne nepřekvapilo, kdyby se jim tam v ohni u kůlu zrovna opékal zajatý nepřítel z nepřátelského kmene, kdyby se na nedalekých holých travnatých vršcích údolí pásli bizoni a kdyby se nám do kánoe zabodl šíp na uvítanou. Měl jsem k nim ohromný respekt. Dokonce probudili i mé instinkty, kdy jsem podvědomě očekával z jejich strany nebezpečí. Byli to přece divocí lidé...

Okamžitě mne zaujalo vodní kolo, které bylo indiány na břehu řeky uváděno do provozu. Vodní kola a mlýny jsou mým odvěkým koníčkem. Však je také většina z mých zájmů a koníčků nějak spojena s vodou; plavání, jachting, kajaky, skoky do vody, potápění, moře, oceány, horská jezera a horské toky, exotické rovníkové ostrovy i oblasti ledových okrajů světa. Později jsem objevil i kouzlo fyziky vln a vůbec proudění kapalin. Voda mne učarovala v dětství a tohle trvá i v mém dospělém věku.

Do této skladby zájmů se bederky zjevně moc nehodí. V mém případě vlastně ani nebyl důvod proč bych měl něco takového nosit, nebo se o to vůbec nějak zajímat. Až do mých třinácti let jsem si na indiány nikdy nehrál. Vůbec jsem se o ně nezajímal. Ve světě divochů jsem až do toho dne nenašel nic, co by mne přitahovalo. A přesto jsem se na té řece do bederek indiánů okamžitě zamiloval. Stačilo jen těch několik minut, během kterých jsem měl ten indiánský tábor z kánoe na dohled.

Bederní roušky byly zjevně místním táborovým univerzálním oděvem. Někteří z táborníků měli na sobě jen bederku, jiní měli pod bederkou indiánské nohavice a (nebo) měli na tělech indiánské košile. Bylo tam ale i několik zcela nahých indiánů a indiánek. Když jsme se objevili, tak jsem si hned všiml zejména jednoho nahého chlapce, který spolu s několika svými vrstevníky sestavoval podél říčního břehu příhon k vodnímu kolu. Byl z nich u toho kola nahý jen on, ostatní indiáni a indiánky měli bederky.

Konstrukce vodního kola byla vysoká dobré dva metry, takže se jednalo o velkoryse pojatý projekt. Úpravou okolí vodního kola byli všichni tak zaujatí, že si naší přítomnosti hned nevšimli. Když jsme se po řece přiblížili a oni si nás konečně všimli, tak nám jen zamávali a pokračovali ve své práci. Práci na chvíli přerušil jen ten nahý chlapec, aby se oblékl do své bederky, kterou měl odloženou na obslužné lávce u vodního kola. Kdyby mělo být jen po jeho, tak by se nějakým oblékáním asi vůbec nezdržoval. Tu bederku si na sebe oblékl až po vybídnutí jednou ze starších dívek. Sama mu šla příkladem, protože si na sebe oblékla indiánsky stylovou košili. V jejím věku by ji pouhá bederka, s ohledem na bělošský přístup k nahotě, rozhodně nestačila. Nebylo těžké uhodnout, že to první i to druhé bylo jen kvůli nám. Nazí indiáni a indiáni dál od řeky zůstali tak, jak byli. Měli zajímavou zábavu; sekerami právě házeli do dřevěných špalků a byli tím tak zaujatí, že si nás snad ani nevšimli. Co hod, to perfektní zásah. S tou zbraní skutečně uměli zacházet.

Ten nahý chlapec od vodního kola byl v mém věku. Měl výrazně dlouhé rovné indiánské vlasy a měl je světlé, což tu indiánštinu tak trochu popíralo, na druhou stranu měl ve tváři výrazně indiánské rysy, které mu nesmírně slušely. Měl štíhlé a na první pohled zdravé tělo. Nebyl svalnatým a přesto budil dojem chlapce plného síly. Jeho síla byla ukryta v jeho pružných šlachách. Měl tělo mladého antického atleta a zároveň soudobého sportovního plavce. Vypadal jako dokonalý představitel indiánského mladého lovce v tom nejvybroušenějším bělošském pojetí vznešených mladých divochů z prérie. Zejména po obléknutí do bederky vypadal jako dokonalý bílý indiánský chlapec - a přesto do toho tábora tak úplně nezapadal. Spíše to vypadalo, že tam byl jen na návštěvě. Pro mne to bylo tušení, které si nemám jak ověřit. Přesto věřím tomu, že jsem to odhadl správně; styl opálení jeho kůže vypadal jinak, než jak byli opálení ti ostatní indiáni. Byl opálený o dost méně a výrazně jinak. I po obléknutí do té jeho bederky byl na jeho těle vidět světlý obrys odpovídající spíše bělošským plavkovým adamkám. Takto čitelně bělošsky opálený tam nebyl nikdo jiný, než on, pokud tedy nepočítám osazenstvo našich kajaků. Bederku podle opálení boků na sobě nenosil déle, než několik málo posledních dní. Leda, že by na tom táboře nosil své bělošské plavky. Tuhle alternativu jsem ale rychle vyloučil, nepřipadalo mi to vůbec pravděpodobné. Rozhodně ne na tom táboře, který z bělošského světa za své kulisy přijal… snad jen to vodní kolo. I tu bederku měl ten chlapec čitelně jinou, než měli na sobě ti ostatní. Lišila se barvou i střihem.

Byl zvláštní i tím, jak se pohyboval. Pohyboval se nesmírně ladně, téměř jako tanečník. Dokonale ovládal své tělo. Dívat se na něj byla opravdu radost. Představte si nadaného mladého gymnastu, který… například sbírá v řece kameny, vrší je na sebe jako hráz a ta práce jej opravdu baví.

Ten chlapec mne na první pohled nesmírně zaujal. Zaujal by mne i bez toho, že se pak oblékl do té své bederky, která mu nesmírně slušela. Pro mne to bylo skutečně nezapomenutelné setkání; přestože jsem vlastně jen plul kolem, přestože jsme si neřekli jediné slovo a dokonce jsme spolu nenavázali ani oční kontakt. I tak se ale ten chlapec podepsal na zbytku mého dětství písmem, které by nesmyly ani vody všech moří a oceánů.

Další, co mne zaujalo, byla právě ta plná nahota některých indiánů. Být plně nahým na letním táboře anebo prostě jen někde v přírodě pro mne rozhodně nebylo něco, co bych pokládal za obyčejnou, běžnou věc. Takto plná nahota jako součást všední oddílové / táborové aktivity mne tehdy překvapila. Dokonce i v mém oddíle, respektive oddílech, ve kterých jsme se všichni velmi dobře, až téměř důvěrně znali, jsme měli na sobě vždy aspoň ty plavky. Ani v rodinném prostředí jsem na něco takového nebyl zvyklý. Tento indiánský přístup k lidské kůži coby plně akceptovatelný oděv na ven, k vodě, do lesa a nebo dokonce na tábor se mi opravdu zalíbil. Tehdy jsem se poprvé přistihl při myšlence, že by bylo zajímavé plout na kánoi po řece úplně nahý a pak na sklonku dne vystoupit z kánoe na břeh s tím, že by se plavky (trenýrky, tričko...) oblékly až poté, co by se postavil stan, sneslo se z lesa dřevo na oheň, připravilo jídlo, postaralo se o loď… Zejména, pokud bych něco takového mohl zažít v rámci mého oddílu. Tahle představa si mne tehdy opravdu našla, i když zároveň náležitě pěnila na skaliskách mého studu.

Nesmírně se mi líbilo, že ten nahý chlapec vůbec neřešil, že ho kamarádi i kamarádky vidí nahého. Podle všeho by neřešil ani nás, kdyby nebyl vybídnut k tomu, aby se před námi oblékl aspoň do té bederky. Ani ostatní indiáni a indiánky nevěnovali pozornost tomu, že mají uprostřed sebe úplně nahého kamaráda. Bylo to pro ně naprosto přirozené. Pozornost vodních stavitelů probudilo až to oblékání chlapce do bederky. Zatímco se jejich druh oblékal do toho svého lehkého oděvu, tak si ho dobírali. Bylo to velmi přátelské a laskavé škádlení, kterému jeho oběť čelila vyrovnaně a klidně. Dokonce se odvážím tvrdit, že by ten kluk byl snad i nespokojený, kdyby tomu bylo jinak. Byla to hra, kterou s rozkoší přijal. Všechno zde bylo naopak, než bych čekal. Zejména mne překvapilo to prohození role oděvu a nahoty. Sklidit smích za to, že se člověk oblékne, aby nebyl nahým? Pro mne to bylo naprosto nepochopitelné a zároveň mi to bylo velmi sympatické.

Zaujalo mne i to samotné vybídnutí chlapce aby se oblékl do bederky. Neslyšel jsem z toho jediné slovo, jen jsem to z té dálky četl z přirozené gestikulace chlapce a dívky. To vybídnutí do bederky bylo velmi laskavé. Akceptování bylo doslova kouzelné. I podrobení se bez odporu autoritě může být důstojné pro obě strany a tohle byl přesně ten případ. Jen se po nás ten nahý chlapec s čitelným údivem ohlédl a pak si tu bederku oblékl, jako by říkal:

„… a není to zbytečné? Stejně mne už vidí nahého. No tak jo, tak si to tedy na sebe vezmu. Klidně bych se ale bez té bederky obešel. A také jsem ji chtěl mít suchou, až tu s tím skončíme.“

Základní stavební kámen, na kterém jsem postavil mou pozdější bederkařinu, byl ukryt ve způsobu, jak si na sebe ten chlapec tu svou bederku oblékl. Když napíšu, že si kolem pasu omotal dlouhý řemínek jako opasek, pod kterým si mezi nohama provlékl dlouhý pruh látky, tak to asi nebude znít jako něco, co by se mělo dál podrobně rozepisovat. A přesto bych se zde u toho na chvíli zastavil. Ladnost pohybů chlapce se promítla i do té té manipulace s bederkou. Svou bederku si oblékal velmi zkušeně. Úplně mne to učarovalo. Mohl bych se na to dívat znovu a znovu. To, jak vzal do ruky řemínek, který si uvázal kolem spodní části pasu a jak si pod ním současně provlékl dlouhý pruh látky mezi nohama a jak si pak na linii opasku a řemínku urovnal flapy. Jak si pak pod právě zrozenými flapy urovnal uložení látky mezi hýžděmi a jak si ji nad slabinami rozevřel do podoby indiánských tang, které se hned poté staly přiléhavou sekundární kůži jeho pohlaví. Následovala rychlá finální kontrola napnutí flapů na řemínku, uložení látky mezi hýžděmi a zakončilo se to velmi intimní tečkou, kdy chlapec opět rukou vklouzl pod přední flap, pod kterým se dlaní ujistil, že si to oblékl správně. Ten pohyb dlaní pod předním flapem byl krátký a hravě žehlivý. Jako by tím říkal:

„… tak jsem se tedy oblékl ale pod bederkou jsem stále nahý; tak jako jsem byl nahým před chvílí. Tady pod dlaní jsem stále tím stejným klukem. Nejsem si tak úplně jistý, jestli ti příchozí budou naše bederky považovat za dostatečný oděv... Ale co, však ona si řeka zase vezme to, co přinesla a my jsme tady nakonec doma.“

Jak jsem již psal, tak jeho bederka měla trochu jiný styl, než tomu bylo u ostatních indiánů a indiánek. Jeho bederka byla jako jediná z červené látky. Měla také spíše úzké a dlouhé flapy, zatímco ostatní indiáni měli flapy o něco málo širší a o něco málo kratší. I jeho řemínkový opasek pocházel zjevně z jiné dílny, než opasky bederek ostatních indiánů. Tvořil jej světlý řemínek, který zůstával světlým i poté, co se ve vodě namočil, zatímco řemínky a opasky bederek ostatních byly spíše z tmavé kůže, nebo z různě barevných látkových pruhů. Jak jsme se k nim na kánoích blížili, tak jsem si mohl všímat i detailů. Například, že na sobě ten původně nahý indiánský chlapec neměl vůbec žádné malování ani indiánské ozdoby. Ostatní měli kolem čel řemínky, na krku měli různé přívěšky, někteří na sobě měli i zbytky barev, snad pozůstatky nějakého obřadu a nebo nějaké hry. Opravdu to vypadalo, jako by tam byl jen na návštěvě.

Po obléknutí do bederky vypadal mimořádně hezky. Spojení jeho pohledného těla a jeho lehkého indiánského oděvu se mi nesmírně líbilo. Mohl jsem na něm nechat oči. Doslova mne přitahoval. Sám před sebou jsem si to nechtěl přiznat, po obléknutí do bederky se mi ale líbil víc, než jen platonicky. Přitahoval mne jako žádný jiný chlapec do té doby – a od té doby už také ne.

Ve třinácti letech jsem už dávno nebyl bezpohlavní bytostí. Měl jsem už své sexuální fantazie, které šly ale směrem k dívkám. Už jsem uměl ocenit a vnímat krásu dívčích těl. Měl jsem to hodně propojeno s vodou. Nesmírně se mi líbily dívky ze sportovního oddílu, zejména když plavaly v bazénu. Měl jsem (a stále mám) slabost i pro akvabely. Před začátkem mých plaveckých tréninků jsem je jako chlapec vídával nacvičovat v bazénu. Vždy jsem na nich mohl nechat oči. Tohle byl vlastně ten hlavní důvod, proč jsem na mé plavecké hodiny chodíval dřív, než bylo, řekněme, nutné. Ty plavky, ta voda a ta jejich krásná mladá těla jim velmi slušela. Na hezké tělo chlapce v přiléhavých plavkách jsem se rád podíval také, jen to už pro mne nebyl zdaleka tak intenzivní prožitek.

Toho dne jsem měl na sobě mé přiléhavé plavky (adamky), dlouhé tričko a na něm vestu. Zejména za to tričko jsem byl v té chvíli tuze rád, protože mé plavky na té řece u indiánského tábora začaly prozrazovat hloubku mého intimního vzrušení. Nemohl jsem si pomoci. Krása toho chlapce si mne ve spojení s tím jeho zajímavým indiánským oděvem vyloženě našla. V té své bederce se mi líbil snad víc, než se mi líbily ty nejhezčí akvabely v těch nejhezčích plavkách. Indiánství na břehu té řeky slušelo jak dívkám, tak chlapcům. Byla to doslova exploze intimní lidské krásy, ovšem nejvíc se mi líbil ten chlapec s tou svou červenou bederkou.

Indiánská provlíkačka je pro mne od toho dne doslova nástroj, který mi umí zaostřit krásu lidských těl, tedy krásu chlapců, jinochů a mužů, jako i dívek a žen. Zejména však fyzickou krásu chlapců a jinochů.

Tehdy jsem se stal bederkářem. V intimně platonickém rámci. Výraz „intimně platonický“ je půvabný nesmysl, který však dokonale popisuje můj vztah k bederkám. Hezké nahé tělo chlapce oděné do pouhé indiánské provlíkačky považuji za dokonalé umělecké dílo přírody; jako půvabnou lidskou přirozenost vyladěnou lidským umem. Toto mé esteticko-spirituální hobby má jednu velkou potíž. Není snadné se přiznávat k tomu, že se mi líbí chlapci v indiánských bederkách, zejména, pokud je tam intimní akcent. Když se ale takové tělo sloupne o obléknutou bederku, tak svit reflektorů pohasne. Zůstane pak jen hezké tělo a původnímu kouzlu je konec. Jsem vlastně vysoce selektivní efebofil, s velmi omezeným (můj stejně naladěný kamarád tomu říká "vytříbeným") úhlem záběru. Ono to těm klukům v bederkách opravdu sluší, zvláště, když je to někde v přírodě, na letním táboře a nebo třeba i ve filmu, v knižní ilustraci... a tak.

Když jsme míjeli stavbu vodního kola, tak jsem si mohl toho indiánského chlapce v červené berderce prohlédnout opravdu důkladně. Nestabilní dno řeky bylo toho dne mým velkým přítelem. V té chvíli ten chlapec ztratil při vyzvedávání kamene ze dna rovnováhu a za velkého smíchu jeho druhů zmizel pod hladinou řeky. Jak se říká: „I mistr tesař se utne.” Tak, jako se to právě stalo i tomuto pohybově velmi nadanému chlapci. Až do té doby se snažil vyhnout tomu, aby měl mokrou bederku. Chvíli to dokonce vypadalo, že uvažuje o tom, že si volné konce flapů zvedne ukotvením pod řemínkový opasek. Pak to vzdal. Konce flapů měl už beztak mokré. Po jeho nedobrovolném vykoupání se z proudu řeky doslova vyškrábal zpět na mělčinu, na které si zkontroloval bederku a prohlédl si chodidlo. Obojí bylo v pořádku, tak se opět vrátil zpět do práce. Bylo to jen pár sekund, já však viděl to, co mi bylo prve skryto. Přední flap se mu při vstávání z řeky přilepil na stehno a já tak mohl vidět pod něj. Přes chlapectví měl přiléhavě napnutý pruh červené látky v podobně velmi odvážných tang. Voda změnila jeho už beztak přiléhavá indiánská tanga do ještě přiléhavějších. Tak, jak to voda s látkou na těle umí. Skrz látku jeho bederky jsem okamžitě vyčetl, že si jejím obsahem naplno pohrávají prožitky slastí. Ten podlouhlý hřeben tvořený jeho zpevněným údem sevřeným a přitisklým vzhůru pruhem látky bederky k podbřišku byl opravdu výrazný. Přední flap mi tak odhalil velmi pravděpodobný důvod veselí chlapcových druhů, které prve provázelo to jeho oblékání.

Přední flap bederky poté opět rychle zakryl odkryté jeviště jeho intimního světa. Ten pohled mne doslova fascinoval. Plul jsem platonicky po řece a mým tělem plula naprosto neplatonická slast. Můj vlastní se úd se pod rytmickými pohyby pádlování stimuloval elastickou látkou plavek, které mi v té chvíli byly opravdu hodně těsné. Plavkám v tomto zdatně sekundoval spodní okraj mé vesty. Kdybych se neopíral pádlem o vodu, tak bych ty nesmírně příjemné prožitky neunesl a zhroutil bych se na dno kánoe. Zejména ve chvílích vyvrcholení, které prolétlo celým mým tělem a kterého si kupodivu nikdo nevšiml. Poprvé v životě to nebylo o dívce ale o chlapci. Bylo mi jasné, že to byl zásadní prožitek, který mi o mně samém sdělil důležitou informaci. Nestyděl jsem se za to, naopak jsem to celé ochutnával velmi zvědavě a s rozkoší. Kdyby nás tehdy ta řeka neunášela tak rychle, tak by si mé tělo bezpochyby vychutnalo opakování příslušného prožitku. I tak ale ještě trvalo několik dalších ohybů řeky, než se mé tělo zcela uklidnilo.

Neposlušné flapy byly toho dne celkem běžnou věcí. Spíše než voda řeky si s flapy indiánů a indiánek hrál horký jižní vítr, který se hnal údolím. Zejména v případě suchých bederek, které byly lehké. Našim zrakům tohle pochopitelně neuniklo. Však jsme také byli v tom zvědavém věku mezi dvanáctým a patnáctým rokem. Dívky měly své indiány, chlapci měli své indiánky a já věnoval pozornost tomu chlapci v červené bederce. A všichni jsme se snažili vypadat, že si jen prohlížíme břeh. Z druhé strany se na nás dívali jen jako na celkem obyčejné návštěvníky, kterým nevěnovali prakticky žádnou pozornost. Na rozdíl od nás to nepředstírali. Jak jsem se dozvěděl o několik let později, tak indiánské tábory hobbyistů o pozornost nezvaných návštěvníků většinou vůbec nestojí. Tihle si však postavili tábor hned u řeky, tak s tím zjevně museli počítat.

Řeka si nás rychle nesla dál a po chvíli nám ten indiánský tábor zmizel za stromy ohybu řeky. Naše výprava pokračovala, čekalo nás ještě několik dní na řece. Ty indiány jsem nemohl dostat z hlavy. Zejména jsem nemohl dostat z hlavy toho chlapce v červené bederce. Zamiloval jsem se do něj jako do představitele hrdiny nějakého dobrodružného příběhu. Obdivoval jsem jeho tělo, jeho půvabný oděv a jeho duši, kterou jsem si idealizoval doslova do pohádkové podoby. Spřátelil jsem se s ním jako s filmovou postavou v jakémsi virtuálním vztahu, kterému má fantazie umožnila obousměrnou komunikaci.

První večer po tomto zážitku jsem z mého stanu téměř vyrazil proti proudu řeky, abych se s tím chlapcem setkal. Bylo by to jen několik kilometrů skrz hejna komárů a celá kopřivová pole. Pochopitelně jsem nikam nešel, hodně jsem o tom ale uvažoval. Jaké by to bylo najít ho v jeho tee-pee a seznámit se s ním? Seděli bychom pak spolu u ohně, on jako indián a já jako bělošský poutník řekou. Nad námi by svítily hvězdy letní noci, za námi by byly hluboké stíny stanů a já bych ho poznal jako indiána. Poznal bych jeho příběh a jeho sny. Povídali bychom si a stali by se z nás přátelé. Měl jsem na něj tolik tolik otázek! Jaký příběh z něj udělal indiána? Co ho přivedlo do toho údolí, ve kterém byl zjevně hostem indiánského kmene? Odkud vůbec byl? Tisíce otázek, včetně těch nejdůvěrnějších, které se dávají jen těm nejvíc nejlepším kamarádům – a někdy ani těm ne. Tolik jsem si ho přál poznat. Tolik jsem si přál být jeho přítelem. Tolik jsem si přál s ním prožít zbytek jeho tábora, nebo ho vzít do kajaku, jako oddílového hosta po zbytek naší výpravy.

Také jsem myslel na tu jeho bederku. Kdybych měl sebou v kajaku vhodný pruh látky, tak bych si ji určitě ještě toho večera vyrobil. Líbila se mi představa, že bych tento zvláštní oděv na té naší výpravě přijal za svůj. Byly to pro mne hodně odvážné představy. Byly tak odvážné, že jsem se o ně nehodlal podělit ani s mým nejlepším kamarádem, se kterým jsem sdílel nejen kajak, ale i stan. Po večerce jsme si spolu ve stanu povídali o běžných věcech, když náhle otevřel téma indiánů. Ptal se mne, jak se mi líbil ten indiánský tábor a pak se mne přímo zeptal na ty bederky. Jestli bych si na sebe něco takového oblékl. Zeptal se mne dost neurčitě, nepoznal jsem, jestli by se mu má pravdivá odpověď líbila a nebo ne. Měl jsem tušení, že přede mnou sám něco skrývá. Nakonec jsem mu řekl pravdu. Řekl jsem mu, že se mi ten tábor líbil a že mne zaujaly i ty bederky. Že bych si uměl představit mít na sobě indiánskou bederku místo plavek na té naší výpravě. Že se mi bederky líbí a že si myslím, že na nahém těle budou asi dost příjemné, když se tomu indiánskému chlapci pod tím předním flapem jeho úd tak opíral do té provléknuté látky mezi stehny. I můj kamarád si toho všiml. Chvíli jsme se tomu spolu tiše smáli jako dva hloupí puberťáci, záhy jsme se ale začali na tohle téma bavit vážně. Byl to večer plný vzájemné důvěry, jako kouzlem jsme si začali povídat zcela otevřeně i o věcech, které bychom nikomu jinému nepřiznali. Například o tom, že mne ten indiánský chlapec v té červené bederce přitahoval vyloženě intimně, přestože jsem jinak na holky. Že tomu sám nerozumím, ale že se to tak stalo. Chvíli mlčel a já si začal myslet, že jsem mu to možná vůbec neměl říkat. Po minutě, která byla nejdelší v mém životě, konečně promluvil. Řekl mi, že se mu ten indiánský chlapec v červeném líbil zrovna tak. Byl to risk, který mi vyšel. A musím se přiznat, že to byl nesmírně osvobozující prožitek.

Zastyděl jsem se sám před sebou jen jednou. Můj stud pramenil z toho, jak jsem prve uvažoval nad tím, že bych toho indiána přijal za svého partnera do kajaku, což by znamenalo, že bych musel nechat mého současného partera z kajaku na břehu. Byl to shodou okolností ten samý chlapec, se kterým jsem právě sdílel stan. Partneři na kajaku, jako i na břehu. Naše přátelství, ostatně, trvá dodnes. Vyměnit vlastního kamaráda z kajaku ve prospěch prakticky neznámého chlapce jen proto, protože se mi fyzicky líbil? Nikdy bych nic takového ve skutečnosti neudělal. Kdybych ale měl zůstat na té lodi sám, tak teprve pak bych uvažoval nad tím, že bych toho indiánského chlapce přijal na palubu.

Do bederky jsem se oblékl hned po příjezdu domů. Našel jsem si kus vhodné látky a za chvíli mi od tkaničky od bot ovázané kolem mého pasu vlály mezi mými stehny dva dlouhé úzké flapy, pod kterými jsem měl jen indiánská tanga. Měl jsem na sobě prakticky ten samý oděv, jaký měl na sobě ten můj indián z břehu řeky. Byl mi na těle od první chvíle nesmírně příjemným. Cítil jsem se v tom velmi dobře. Cítil jsem se dílem jako nahý a dílem jako oblečený. Dalo by se to ale napsat i jinak a byla by to pravda také; v tom oděvu jsem se cítil víc nahý, než jen když jsem byl jen nahým. Byl to vyloženě návykový zážitek. Začal jsem vážně uvažovat nad tím, že bych si mou bederku vzal na další oddílovou výpravu. Nejprve jsem bederku zkoušel nosit sám v lese. Pak jsem si ji vzal i k vodě, kde jsem ji podrobil mokrému testu. Ověřil jsem si, že se v tom dá i plavat. Ve vodě to byl velmi příjemný oděv. V těch indiánských plavkách se plavalo skvěle. Mělo to velmi osobitý... styl.

Na další výpravu jsem si mou bederku nakonec opravdu přibalil. Tajně, až na samotné na dno batohu, aby mi na to nikdo nepřišel, kdybych si to snad ještě chtěl rozmyslet. Na tu výpravu jsem nejel jako indián, ta bederka s indiánstvím neměla nic společného. Měl jsem ji ssebou proto, protože se mi prostě líbila. Byl to vyjímečně hezký oděv pod modrou letní oblohu. Skvělý oděv na léto a… byl jsem také zvědavý na to, co tomu budou říkat mí kamarádi. Zejména to poslední jsem přijímal s velkými obavami, které však byly více než jen dostatečně vyváženy mým nadšením a velmi příjemným vzrušením.

Tato druhá výprava byla spíše menším podnikem pouze pro několik chlapců a dívek z mého plaveckého oddílu. Výprava toho s vodou vlastně ani neměla nic společného, byla to výprava na tři dny do pálavských kopců se vším všudy, tedy i se spaním pod širákem. Tehdy jsem si na sebe druhý den výpravy oblékl ráno mou bederku a v té jsem pak zůstal až do večera. Ten můj oděv mé kamarády i mé vedoucí překvapil. Bylo to ale přijato velmi kladně, líbilo se to. Toho dne jsme šplhali nalehko na vrcholky tamních kopců. Věci jsme si mohli nechat v jednom táboře u spřátelených skautů. Můj indiánský oděv byl mezi skauty přijat s velkou pozorností, mysleli si, že jsem mladý indian-hobbyista a já je při tom nechal. Byl to zvláštní pocit být mezi všemi těmi chlapci a dívkami prakticky nahým, jen v té mé bederce a v botách. Toho dne jsem mou bederku definitivně přijal za můj oděv na léto. Stala se součástí mé základní výbavy do přírody.

Pronikla do mých dvou oddílů, jak do plaveckého, tak do vodáckého. Ve vodáckém oddíle měla záhy premiéru také. Jen s tím rozdílem, že mne předběhl můj kamarád, o kterém jsem již psal. Předběhl mne jen o několik minut a tak jsem byl až ten druhý. Vůbec jsem netušil, že se chystá sjet řeku v tomto oděvu, kterým plně nahradil plavky a on to zase vůbec netušil o mně. Zbytek oddílu si myslel, že jsme se domluvili a my je při tom nechali. Náš kajak se stal indiánským kajakem. Pro mne byla bederka oděvem na léto a na vodu, v případě mého kamaráda s ním do toho našeho společného kajaku nasedlo opravdové indiánství. Zamiloval se do indiánů a bylo to tak nakažlivé, že než jsme tu řeku za těch několik dní sjeli, tak jsem byl indiánem i já. S jistým rozdílem: on byl na historické indiány, já si indiánství spíše adaptoval do mého vodního hobby. Stal jsem se indiánem, který žije s vodou. Fungovalo to skvěle. Postupně jsem si vymyslel dokonalý vodní svět noble-savage s indiánskými motivy – a bederkou, samozřejmě. Má rodná planeta mi byla příliš těsná, proto jsem se v tomto smyslu odstěhoval na mimozemské světy, ve kterých jsem mohl dovolit rozvinout velkolepá dobrodružství mé fantazie. Kam se na to hrabe film Avatar, kerý tu tak často zmiňujete. :)

Bederku mám od mých třinácti let vždy po ruce. Zejména v létě. Asi nepřekvapí, že jsem její vzor našel u toho nahého chlapce od vodního kola. Je to kopie, kterou jsem v průběhu let několikrát drobně vylepšil. Dodnes však zachovávám její původní jednoduchost, je to stále jen ten červený pruh látky a kožený řemínek, nic víc. Pro zvýšení stability bederky si někdy tento řemínek a pruh látky příslušně sešívám k sobě.

Mou bederku jsem si po zbytek dětství pravidelně brával na oddílové výpravy do lesů a luk a občas jsem si ji brával na sebe do bazénu na tréninky plavání, než mi to zatrhl nový trenér. Jezdím s ní dodnes na kánoi a zrovna tak je používám jako plavky na kondiční plavání v bazénech. Plavčíci to tolerují. Dokonce bych řekl, že tomu cvokovi v bederce snad i drží palce, aby příště snad neztratil odvahu k tomu udělat něco takového znovu. Bederku si beru i na paluby jachet na Jadran a tak podobně. Používám je prostě jako oděv na léto do přírody a k vodě. Tak jako mnozí z vás zde, je používám i jako mé lehké pyžamo na noc. Mé partnerce se tento můj úbor líbí, někdy bych skoro řekl, že až moc. Některé naše společné aktivity nejsou pro mé bederky příliš zdravé, zato jsou pak tyto naše společné chvíle o to víc příjemné. :)

Do bederek se skrz můj příklad během těch posledních let oblékly snad desítky chlapců i dívek, vesměs tedy z mých oddílů a táborů. Některým to vydrželo dodnes. Nikdy mne neomrzí ten prima pocit, když si podle mého vzoru udělá někdo jiný vlastní bederku. Například, když jsem někde na návštěvě na letním táboře a nebo když s jachtou zakotvím u břehu moře a druhý den uvidím někoho, jak se mým oděvem inspiroval. Zejména mne to těší u chlapců. Předpokládám, že někteří z výše uvedených budou mezi návštěvníky tohoto webu. Tímto Vás zdravím, přátelé.

Tyto stránky o bederkách jsem objevil před lety a jsem rád, že existují. Tento můj text prosím považujte za můj vklad do vašeho projektu. Je možné, že Archera později požádám o úpravu textu, možná to budou i radikálnější změny. Základní myšlenka však zůstane stejná: bederky jsou krásným oděvem a člověk nemusí být hned indiánem, aby je přijal do svého šatníku. Jsou hezké, příjemné, dobře se nosí a lidé na to obyčejně velmi pozitivně reagují, což je ten další kousek mé radosti, kterou vy zde tak hezky nazýváte jako bederkaření. Je to o radosti a kráse života.

Dodatky pod čarou:

1. Omlouvám se za intimní akcent vyprávění, kterému jsme se snažil opravdu vyhnout - a pak z toho byly dva listy jen obtížně publikovatelného textu. Budiž mi polehčující okolností, že jsem příslušná intimní vyprávění stáhl jen do několika odstavců - a zbytek mi radikálně ořezal Archer. Za to mu děkuji a zároveň ho za to proklínám. (Archer: Preferuji panenky VooDoo. Můžete si do mne napíchat špendlíky, tou panenkou si pak podložit stůl a na něm naklepávat řízky. Jo, to mám rád!)

2. To místo indiánského tábora jsem od té doby už několikrát navštívil s bláhovou představou, že tam ty indiány opět potkám. Je asi nepochopitelné, že tam jezdím, i když s jistotou vím, že tam najdu jen prázdnou louku, která postupně zarůstá křovím. Přesto se tam znovu a znovu vydávám s rozkoší v srdci. Kdo by také toužil mít takový tábor hned u vodácké dálnice. To místo už dávno postrádá soukromí. Časy se změnily. Ve skutečnosti se z té louky u řeky stává v létě jedna velká Toy Toy-ka.

3. Indiánštině jsem propadl spíše jen jako naivní snílek, který vyznává noble savage. O indiány jako takové se jinak nezajímám. Vlastně jsem si od nich půjčil jen tu bederku a pak celou tu kolekci naivního bělošského vnímání indiánů, která se skutečným indiánstvím nemá prakticky nic společného.

4. Na toho chlapce v červené bederce myslím s láskou a rozkoší dodnes. Tolik bych si ho přál poznat, třeba i nyní po těch letech. Něco v mém nitru se tomu splnění mého snu ale brání. Co kdybych zjistil, že je jiným, než jak si ho představuji? I s ohledem na věk, který od té doby uplynul?

5. Ve spolupráci s Archerem budu tento text pravděpodobně ještě upravovat. Poněkud rychlejší vyprávěcí tempo ve druhé části mého příběhu považujte jen jako náhled, tak děláte dobře. Některé věci bych rád rozepsal podrobněji. Například mé první léto, kdy jsem jako chlapec bederkařil na Jadranu na jachtě. Určitě by si to zasloužilo samostatné vyprávění.

6. Archera jsem požádal o přepsání mého příběhu "Archerovštinou", nemám zájem o odkrytí mé identity. V tomto ohledu jsou některé věci v příběhu upraveny tak, aby se ke mně nevedly chlebové drobky.

7. Mé původní nápady o tom, že bych v rámci oddílové výpravy sjel řeku zcela nahý (nebo aspoň její část) se nakonec realizovaly, nebylo to ale pravidlem. Poprvé se to stalo rok po tom mém letmém setkání s indiánským chlapcem v červeném.

8. Bederky ve výrazné inspiraci prérijními indiány do mého vodáckého oddílu naopak pronikly velmi rychle. U mnohých mých kamarádů i kamarádek se na našich společných výpravách staly preferovanou alternativou k plavkám. Na tohle období mého života velmi rád vzpomínám. Nikdy jsem si neužil řeku lépe a příjemněji, než když jsem ji jako chlapec sjížděl v čitelném indiánském stylu. (Stylu = kostýmu). S tím souvisí i bod 7., protože jsme někdy ty bederky na řece odkládali a aspoň kousek po ní pluli nazí. Tolerance našich vedoucích byla v tomto opravdu velká. Tyhle zážitky byly nejen nesmírně příjemné, ony byly dobré i ve smyslu upevnění a zkvalitnění vztahů mezi námi dětmi (děti = 12 až 15 let věku). Kdo to nezažil, tak asi netuší, o čem zde píši. V tom lepším případě možná vidí jen tu nahotu a intimní stránku věci. I když by měl takový člověk v jistém smyslu pravdu, tak ve skutečnosti (konkrétně v mém oddíle) to bylo spíš o tom krásném přátelství a zážitcích, které by se mohly směle postavit na koleje světa mistra Foglara. Děti nahotu (i ty pouhé bederky) rychle přijímají za přirozenou. Po seznámení ji rychle přestanou vnímat jako něco cizího. Dosáhli jsme indiánské úrovně, která se mohla plně rovnat s indiány, kolem kterých jsme tehdy pluli na kajacích. Když to děti přijmou za své (nahotu a nebo ty lehké bederky), tak se to stává hezkou a přirozenou součástí jejich dnů. Sami si ten svůj nahý status začnou hájit. Zpět do šatů se jim nechce. Nebývá ani tak problém svléknout někde v přírodě dítě, jako jej pak spíše opět přinutit se obléknout, když na to přijde čas. Stejně tak není ani snadné takové dítě svléknout z jeho bederky, ve které prožilo (třeba i) celý čas letního tábora a nebo ve které sjelo část té které řeky na kánoi. Bederka a nebo plná nahota je vlastně to samé. Tohle vím z vlastní zkušenosti, ze zkušenosti mých kamarádů a kamarádek z oddílu a nakonec to vím i jako vedoucí (nejen) vodáckého tábora, kterým jsem byl po několik krásných let. Nemusíte mít obavu z mé selektivní efebofilie na bederky, v těchto mých táborových aktivitách to nikdy nepřeteklo do nevhodných skutků. Ono by to ani nešlo, většina dětí v mých táborech byly dětmi mých blízkých přátel a později tam byli i mí dva synové. Dávala na mne pozor i má družka, respektive již žena, a mí přátelé - všichni byli zasvěceni do mého malého tajemství... :) Ono to beztak nakonec ani tak není o té intimní stránce, jako spíše o té estetické. Po dovršení dospělého věku jsem se v tomto smyslu dost uklidnil... ;)

9. V současnosti (už) nejsem aktivním v žádném oddíle, bývám však dodnes jejich hostem.

10. Řeky i nadále rád sjíždím po indiánsku.

11. Z našeho letmého setkání s indiány existují snímky. Bohužel, jsou utopeny i s fotoaparátem kdesi na dně řeky. Druhý den po proplutí kolem indiánského břehu se kajak s fotoaparátem udělal a fotoaparát jsme už nikdy nenašli. Za ty fotky bych dnes dal roční plat.




Obyvatelé padlých kmenů bříz, aneb sršní indiánský běh
Archer, 10.5.2020

John Severin Fisted Tales Byl krásný letní podvečer letních prázdnin. Byl jsem čtrnáctiletým indiánským klukem. Hrál jsem si tehdy v lese a na sobě jsem měl, jak jinak, pouhou prérijku; provléknutý pruh látky mezi nohama, s flapy přes řemínek v pase. Má návštěva lesa nebyla v té chvíli nijak zajímavá. Nebyl tam v té chvíli žádný velký příběh, který by stál za to zde vyprávět. Sbíral jsem lesní jahody a čekal jsem na jednu mou kamarádku a kamaráda, kteří se opozdili. Při tom jsem našel na kraji jedné lesní mýtiny padlý kmen břízy, který byl porostlý velkými choroši. Pokud nevíte co to je choroš, tak vězte, že je to bílá houba v podobně půl-talíře. Roste (i) na kmenech uschlých stromů a živí se jejich tlejícím dřevem.

Nenapadlo mne tehdy nic moudřejšího, než ty choroše z té mohutné břízy jeden po druhém ukopávat. Čištění rozpadajícího se stromu od hub mne velmi zaujalo. Dělal jsem to s podivně podmanivou destruktivní rozkoší, která s indian-hobbyisty a vůbec s respektováním přírody neměla, pravda, vůbec nic společného. Systematicky jsem ničil jednou houbu za druhou, když se náhle v kmeni břízy, na kterém jsem stál bosý, ozvalo zlověstné bzučení. Nejen, že jsem to slyšel, já to pod chodidly i cítil. Byly to nanejvýš zlověstné vibrace. Pak jsem si všiml otvoru pod posledním ukopnutým chorošem. Z něj se na mne nepříliš přátelsky dívalo několik obrovských sršňů. A za nimi se ven tlačili další.

Tehdy jsem pochopil, že je zle. Zahodil jsem zbytek jahod, které jsem měl ještě v dlani a spěšně jsem opustil místo činu. Nebyl jsem sám. V zádech jsem měl rozezlené žluto-černé obyvatele bělavé břízy. Neviděl jsem je, zato jsem je slyšel. Ten temný bzučivý zvuk hned za mými zády byl děsivý. Záhy mne dostihl první sršeň, který mne bodl do ramene. Další mne bodl do stehna. Bolelo to jako by mne zezadu zasáhly hořící šípy. To byl ovšem jen začátek. Třetí sršeň se dostal mezi flapy mé bederky, pod kterými si jeho žihadlo našlo samotný obsah mých indiánských tang. Další sršeň, možná ten samý, si našel mou nahou kůži hned u okraje látkového provazce protékající mi vzadu skrz hýždě. Dodnes nechápu, jak se mi dostal(i) pod flapy, a zejména pod ten přední, který jsem měl při běhu, jak jsem přesvědčen, bezpečně napnut na tváři mých tang. A přesto vím, že se mi tam nejméně jeden sršeň dostal. Kdo se z indiánů může pochlubit tím, že se mu podařilo ulovit sršně vlastní bederkou na těle. Přesněji bych měl tedy napsat, že si mne spíše ulovil ten sršeň...

Letěl jsem skrz křoví lesem jako bych byl perseidem sneseným z oblohy srpnových nocí. Když jsem z té břízy odstartoval do hlubin lesa, tak jsem tu rychlost perseidů 59 Km/s málem překonal.

Tehdy jsem si neužíval indiánské nahoty a indiánské svobody. Tohle byla jedna z těch řídkých chvil, kdy jsem mou bederku považoval za vyloženě nevhodný a nedostatečný oděv. Zlatem bych zaplatil i za bělošské boty. Tento můj pocit nebyl o nějakém iracionálním studu, naopak měl velmi racionální praktický základ. V pouhé bederce jsem, například, jen velmi nerad chodil do částí lesa, ve kterých rostlo výrazně hodně ostružin. Bederka není vhodným oděvem ani do pole kopřiv, tedy pokud nahý průchod kopřivami zrovna není součástí nějaké té indiánsky laděné zkoušky. Ani přímý kontakt s bodláky a vůbec s pichlavým lesním cokoliv nedělá nahotě obederkovaného těla dobře. Trpí pak nejen to nahé tělo, ale i ta bederka. Přirozeně jsem po těch několika letech mého indiánství věděl, že lehce-indiánsky oděné tělo neskrývá prakticky žádnou ochranu ani před bodavým hmyzem. Měl jsem nepříjemnou zkušenost s komáry, s ovády a dokonce mne coby indiánského kluka bodlo i několik vos. Měl jsem za sebou i zkušenost, kdy mne po zajetí a spoutání nepřátelští indiáni podrobovali mučení instalací živé vosy pod přední kapotu tang mé bederky. Některé mé indiánské zážitky byly v tomto ohledu opravdu divoké. Nic z toho mne však nemohlo připravit na ty sršně. Ve srovnání s bodnutím sršní jsou všechny tyto mnou výše zmíněné zážitky… všedně nezajímavé. Zejména, když si jeden ze sršňů našel skrz látku mé bederky můj úd. Zejména tohle bodnutí mne zaplavilo bolestí, jako by mi někdo prolil páteřní kanálek tekutým kovem z vysoké pece. Bolest mi stoupala páteří do lebky, od kostí lebky se odrazila zpět do trupu, zalila mi žebra, sevřela mi srdce, zapálila mi vnitřnosti a nakonec se vrátila plnou silou do slabin, ve kterých explodovala jako mokrý kámen v žáru ohniště. Byl to skutečně devastující prožitek, který mne téměř srazil na zem. Motivace k dalšímu běhu však byla silnější. Měl jsem ji ostatně hned za zády.

Takovou bolest jsem do té doby zažil jen jednou; ve třinácti letech jsem jako indián šplhal do korun stromů, ve kterých jsem si pochutnával na třešních. Pode mnou povolila oslabená větev a já se korunou stromu propadl do nižšího patra na větev, o kterou jsem se skrz tanga-bederku narazil slabinami přímo proti oblému suku. Těsná tanga mi v té chvíli moc nepomohla. Tanga totiž u chlapců drží svůj citlivý obsah tak, že se efekt takových dopadů často násobí; tanga svůj přirozený obsah - přirozeně - koncentrují v té nejmenší možné ploše i prostoru. Ta větev se sukem mne sice zachránila před pádem až na zem, ovšem za cenu bolesti, která mne tehdy téměř svlékla z kůže. Ze stromu mi pak pomohla má kamarádka, bez ní bych se bezpečně ze stromu asi nedostal. V trávě pod stromem jsem se pak ještě po nějakou dobu i nadále seznamoval s jen pomalu odeznívajícími prožitky, které bych nepochybně zažíval, kdyby mne indiáni při mučení, například, nabodávali na oštěp skrz pohlaví, nebo kdyby mi pohlaví prostříleli šípy. Kupodivu se mi to vůbec nelíbilo, přestože jsem si jako indiánský kluk s podobnými představami - tu a tam - rád pohrával. Měl jsem nakonec velké štěstí, že to toho dne bylo jen o té bolesti, což jsem si uvědomil o několik let později, kdy jeden z mých kamarádů po podobné nehodě skončil na chirurgii.

Sršňům jsem nakonec po těch mých nejrychleji uběhnutých sto metrech mého života zmizel v hustém houští, ve kterém to mé pronásledování – velmi neochotně - jeden po druhém vzdali. Dostal jsem se k břehu potoka a v bolestech jsem se do něj tak, jak jsem byl, posadil. Chladivá a čistá voda potoka mou bolest zmírnila. Bederku jsem si nechal na těle, fungovala jako přirozený chladivý obklad. Pak jsem uslyšel, jak se blížil zbytek mého indiánského kmene. Zavolal jsem je k sobě a řekl jsem jim, co se mi stalo. Kdybych nebyl naplněn bolestí, tak by následující chvíle mohly být velmi příjemné. Byla to zvláštní zkušenost, zejména s ohledem na to, co jsme spolu jako indiáni už měli za sebou. Kamarádka mne odvedla k nedaleké hrázi. Tam se svlékla z vlastní bederky, z které se v jejích rukou stal obklad pravidelně namáčený v potoce. Dotýkala se mne tím nejintimějším způsobem a přesto jsme to tak v té chvíli vůbec nebrali. Nebylo rozdílu mezi tím, jestli mi přikládala obklad na mé rameno a nebo jestli mi polévala bederku nad pohlavím vodou, s průběžnou kontrolou stavu jejího obsahu. Vím, že mi to tu nikdo nebude věřit, bylo to ale opravdu tak. V té chvíli o mne měla jen upřímnou starost a já byl, abych se přiznal, z toho pobodání docela vystrašený. Kamarád po krátké poradě s indiánskou šamankou zmizel na nedaleké pole, odkud přinesl několik mladých cibulí. Věřili jsme, že právě štáva z cibulí aplikovaná na kůži je tou správnou indánskou medicínou na zmírnění následků pobodání žihadly sršňů. Příslušná místa mi mezitím podle očekávání pěkně otekla, naštěstí to bylo jen dočasné. Za půl hodiny si mé tělo se sršním jedem poradilo. Přestávalo to i bolet. Jak z mého těla postupně mizela bolest, tak se to léčení stávalo nesmírně příjemným zážitkem. Na šamany a na indiánské léčení poraněného bojovníka / bojovnice jsme si spolu už mnohokrát hráli. Vždy však byla veškerá zranění jen jako. Toho dne jsem byl mými kamarády ošetřován coby indián poprvé bez toho, aby to bylo jen hrou. Vlastně podruhé, protože poprvé to bylo právě pod tím třešňovým stromem, shodou okolností i tou samou dívkou. Jen to tehdy nebylo tak… důkladné. :)

Od toho dne mám k padlým kmenům bříz porostlých choroši velký respekt. Obloukem se jim vyhýbám. Od mého sršního běhu jsem už nikdy do žádného choroše nekopl. Byl jsem lesem a jeho obyvateli poučen náležitým způsobem, který nezapomenu do konce mých dnů.


John Severin, komiksové příběhy Two-Fisted Tales
Archer, 31.3.2020

Komiksy jsou velmi vydatným, silným a velmi častým zdrojem, který bývá odpovědný za bederkařinu mnohých z nás. Bývají pak odpovědné i za styl tohoto hobby, i když není výjimkou, že se ideové pojetí takto objevené bederkařiny může později zcela změnit. Například se začne Tarzanem a po nějaké době se zakotví ve vodách indiánštiny (nebo naopak). Tyto bederkáře obecně nazývám jako "komiksáky". Bederky jsem jako chlapec objevil skrz komiks Capitaine Apache, sám jsem tedy v originálu komiksák rodu indiánského, s jemným naladěním na Apače. Vydrželo mi to čtvrt století, abych pak v roce 2009 objevil půvab a krásu lidu Na´vi Jamese Camerona. Pandora je od toho roku mým novým virtuálním domovem. Původní styl indiánského bederkaření jsem po odstěhování na měsíc Pandoru přesto nevzdal, stále mám indiánské provlíkačky v mém aktivním šatníku. Hned vedle jednoflapových tanga-bederek ve stylu Na`vi...

Počátkem letošního jara mne z Kanady kontaktoval bederkový komiksák jménem Earl. Je ukázkovým případem komiksáka: V roce 1980 objevil ve svých dvanácti letech komiksový příběh Bugles and battle cries. Stačilo prakticky jen těchto několik listů, aby to z něj udělalo bederkáře v indiánském stylu. Stačilo jen tohle... a pak ještě několik obrázků vintage beef-cake. Jeho příběh najdete v některém příštím blogu.

(size of these pictures is from 1 to 2 MB)

John Severin Fisted Tales
John Severin Fisted Tales John Severin Fisted Tales
John Severin Fisted Tales John Severin Fisted Tales
John Severin Fisted Tales John Severin Fisted Tales
John Severin Fisted Tales John Severin Fisted Tales

Source of some of these pictures: comics.ha.com
The rest is from private source.



Na křídlech smrti
Finner, 29.3.2020, (aktualizace textu 31.3.2020)

Jsem také bederkářem. Tak, jako mnozí z Vás, kteří tyto stránky pro nás stavíte a nebo je jen navštěvujete. Sdílíte zde vlastní příběhy bederkaření a tímto se do tohoto sdílení zapojuji i já. Mnohé čtenáře bude mé vyprávění nepochybně šokovat. Mé bederkaření ke mně nepřišlo ze strany Sluncem prosluněných letních táborů a nebo z romanticky pojaté indiánštiny. Do mé první bederky mne oblékla smrt.

Dětství jsem měl hezké a přesto jedním dechem hned dodávám, že bylo spíše obyčejné. Bylo zdravé a bez větších průšvihů, kterým jsem se naštěstí vyhnul. A také bylo zatraceně krátké. Uteklo jako voda z vany po koupeli. Jako když se vytáhne špunt a než se ručníkem osuší tělo, tak je voda pryč... Tak, jako asi každý kluk, jsem měl i já vlastní specialitu, nebo chcete-li, tajemství. Mým tajemstvím, tedy jedno z nich, byl můj svět na pomezí snů. Od nepaměti jsem každý večer po ulehnutí do mého lůžka naplno otevíral stavidla mých fantazií. Ty poslední chvíle před usnutím jsem prožíval různé příběhy, které jsem miloval. Bez toho jsem usnout neuměl. Bylo to můj tajný biograf, který byl omezen pouze mou fantazií, takže byl v mém případě prakticky bez jakýchkoliv limitů.

Dvě z těchto mých nesčetných před-usínacích fantazií měly za téma smrt a mimozemský únos. Ta první věc se týkala mé tehdejší fascinací smrtí, které jsem se přirozeně velmi obával a která mne zároveň svým zvláštně podmanivým způsobem přitahovala. Smrt se mi poprvé ukázala skrz fotografie z pitevny. Můj kamarád mi jednoho dne ukázal několik černobílých fotografií mladého mrtvého chlapce ležícího na pitevním stole. Chlapce mi bylo líto. Zároveň se mi ale líbil. Ta smrt dávala jeho velmi pohlednému tělu jakousi zvláštní důstojnost, klid a melancholickou krásu. Na první fotografii z té foto-série měl napříč přes bedra přehozený pruh látky. Na dalších fotografiích byl již nahý. S každou další fotografií byl víc a víc rozebrán. Série fotek končila tak, že byl otevřený od slabin po klíční kosti, se zcela vyprázdněnou břišní i hrudní dutinou. Tělo chlapce ke konci fotek přišlo i o pohlaví. Nesmírně jsem se tehdy sám před sebou styděl za to, jak moc se mi ty fotografie líbily. Jediné, co mne opravdu vyděsilo, bylo otevření jeho hlavy a odebrání mozku. Ta následná prázdnota v jeho lebce byla skutečně děsivá. To ostatní mne naopak nesmírně přitahovalo. Něco takového jsem tehdy viděl vůbec poprvé v životě. Lidské tělo jsem si dal poprvé do té správné perspektivy. Pochopil jsem, že tak vypadám uvnitř těla i já.

Tehdy jsem si začal hrát s myšlenkou, že tím pitvaným chlapcem jsem já sám. Že jsem po smrti, pokládaný na pitevní stůl, na kterém mne pak rozříznou od slabin po hrdlo. Jak mne pak, tak jako toho chlapce z fotografií, rozebírají na kousky. V příslušné strnulé poloze jsem si po ulehnutí do lůžka představoval před usnutím celý ten proces. Hřála mne při tom zvědavost, se kterou jsem virtuálně (i prakticky) objevoval přes kůži anatomii mého těla. Sám na sebe jsem se pak nejraději díval očima toho, kdo tu pitvu na mně vykonával.

Konzervativní výchovou jsem jako chlapec cítil za nahotu stud. Pro mne rozhodně nebylo běžné, abych se někde svlékl jen tak donaha, například někde u vody. V plném bezpečí světa večerních fantazií se však právě tohle stávalo mým velmi oblíbeným tématem. Měl jsem, například, jisté příjemně intimní představy o tom, že při třídním plavání v bazénu ztratím ve vodě plavky a jak pak budu muset jít se třídou do šaten nahý. S touto představou jsem si po večerech rád hrál; tedy, jak si mne chlapci i dívky prohlížejí u bazénu nahého a jak já s tím nemohu vůbec nic dělat. Co by mne z mé nahoty mohlo před nimi svléknout ještě víc? Pochopitelně pitva. Dokonce i zcela nahé tělo má stále svá tajemství, která se dají odhalit jen se skalpelem v ruce. Jen má pitva by jim ukázala všechno. S jistou dávkou podmanivé rozkoše jsem tedy v tomto smyslu, tu a tam, v mých fantaziích zvědavě přitlačil na pilu, respektive na skalpel. Jaký to paradox; v reálném světě jsem byl spíše stydlivým, zato v mých fantaziích mi má pouhá nahota přestávala stačit.

Nejraději jsem si ale hrál s představou, jak mé tělo na tom stole na tu pitvu teprve čeká. Jak tam leží nahé, jen s tím pruhem látky přes bedra. Ta chvíle těsně před tím, než se látka z beder stáhne, aby se hned vzápětí začalo pracovat se skalpelem v ruce. Právě tu chvíli těsně před prvním říznutím skalpelu jsem si uměl opravdu vychutnat. Někdy jsem do těchto mých představ pustil i dívky a chlapce, mé vrstevníky, kteří by se pitvy účastnili jako svědci. V té nejodvážnější verzi těchto mých příběhů se sami mohli chopit skalpelů. Doslova jsem si užíval jejich vlastní strach, zvědavost a vzrušení.

Ta má druhá (v úvodu zmíněná) fantazie se týkala toho, že mne unesou mimozemšťané. Že se nedobrovolně dostanu na palubu jejich mezihvězdné lodi, na které mne pak zkoumají. Zejména tato fantazie mi vydržela prakticky až do mé dospělosti, na rozdíl od té pitevny, do které jsem si po večerech tak rád odkládal mé tělo mezi mým desátým a nejpozději dvanáctým rokem věku. Obě tyto mé fantazie šly po jistou dobu bok po boku. Svým velmi zvláštním a jen velmi obtížně sdělitelným způsobem jsem si v těchto fantaziích s rozkoší vychutnával vlastní bezmoc, kdy jsem se nechával plně ovládat mimozemskou entitou, pro kterou jsem byl pouhý předmět zkoumání. Eventualita mé smrti jako důsledek tohoto zkoumání byla pro tuto entitu přijatelná stejně, jako je pro nás lidi přijatelná smrt pokusného zvířete v laboratoři. Této entitě vybavené nesmírně vyspělou technologií jsem se pokoušel vzpírat a bojovat proti její vůli, vždy jsem jí však podlehl. Upíralo se na mne tisíce zvědavých mimozemských očí, které jsem tušil za stěnami malé a velmi těsné místnosti, do které mne po únosu ukládali. Vymýšlel jsem si co mi chtějí udělat, respektive jsem si vymýšlel, jak si to vymýšlejí. A byly to někdy velmi kruté představy, které čerpaly i z výše uvedených představ z té pitevny. S jediným rozdílem, tedy že bych na ten mimozemský pitevní stůl byl pokládán živý. Přestože nemám rád bolest a ani se neopájím utrpením jiných, tak jsem v mé roli uneseného mimozemšťany nalézal velmi příjemně znepokojivé vzrušení.

Co se stane, když to lidské mládě stáhneme z kůže? Jak dlouho pak přežije? Bude jeho maso vhodné jako naše potrava? Kolik kyslíku můžeme vzít z jeho přirozené atmosféry, než upadne do bezvědomí? Jak velký tlak jeho tělo ustojí bez poškození? Jak dlouho vydrží bez potravy? Praskne mu srdce, když bude vystaven prožitkům extrémní slasti a nebo naopak bolesti? Jak se bude chovat, když bude vystaven žáru a nebo naopak chladu? Podaří se nám jej udržet při životě, když mu ponecháme jen mozek v holé lebce a páteř?

Pochopitelně, že mne zkoumali i intimně, často s fatálními následky pro mé tělo. Podrobnosti není, myslím, nutné popisovat.

Mimozemšťané si tyto pokusy neužívali se sadistickou rozkoší, bylo to jen o jejich poznání. Vůči mně nepociťovali nepřátelství a nebo náklonnost. Byl jsem jen objekt, vůči kterému pokud už projevili zdání sympatií a nebo naopak zdání nepřátelství, tak to byla vždy jen projekce, simulace za nějakým účelem. Mnohokrát se mi tak podařilo z jejich vězení uniknout, zdánlivě navázat i přátelství s někým z nich, který mi pak nabídl pomoc. Někdy jsem se tak dostal i na povrch cizích planet, abych pak vždy zjistil, že to byl ze strany mých věznitelů jen další plně řízený experiment.

Chladná a neosobní inteligence mne vnímala jen jako zajímavý objekt zkoumání. Jako objekt, který se může i zabít, pokud to bude vyžadovat experiment. Fascinovalo mne to. Naprosto skvěle se mi při tom usínalo.

Tyto mé večerní před-usínací fantazie jsem v mé posteli nikdy nepromítl do reálného světa; například tím, že bych si do postele bral pod přikrývku nějaký nůž, nebo provaz, kterým bych se nějak svazoval. Byla jen jedna jediná výjimka. Tou výjimkou byla má bederka, která ve své finální podobě nakonec plně odpovídala indiánské prérijní provlíkačce. Předchůdce mé bederky byl právě ten pruh látky, který jsem si během mých virtuálních návštěv pitevny dával pod peřinou na má nahá bedra. Byl to takový můj kostým pro mé mrtvé tělo.Většinou to byla nějaká utěrka a nebo ručník. Na nahém těle mi to pak bylo pod přikrývkou takhle docela příjemné.

Tento pruh látky jsem si na sebe začal záhy brát i na palubu mimozemské lodi. Plnou nahotu lidského mláděte uloveného na třetí planetě jisté bezvýznamné hvězdy plující okrajem galaxie jsem postupně vyměnil za oděv divochů, který postupně přijímal podobu indiánské prérijní provlíkačky, méně častěji pak ručně šitých slipů, které měly velmi výraznou podobu tang. V tomto oděvu, který byl mým největším tajemstvím, jsem nesmírně rád chodíval spát. Bederky se mi líbily po estetické stránce. I po té čistě pocitové. Z mimozenské lodi jsem si je začal půjčovat i do pozemské pitevny. Pak jsem se začal do mé bederky oblékat i v mém běžném životě. Když jsem byl doma sám, tak jsem si na sebe rád natahoval mou bederku jako takový domácí oděv. Rád jsem se do toho oblékal v létě v lesích a vůbec v přírodě, ke které jsem měl naštěstí vždy blízko. Bederkařinu jsem naučil mého kamaráda (toho s fotkami z pitevny) a ten mne zase zasvětil indiánštině, kterou si (kupodivu bez bederek) prošel na letním táboře. Na několik dalších let se tak ze mě stal mimozemský indián s pouhou bederkou u pasu - a z mého přítele pozemský indián s pouhou bederkou u pasu. Mé mimozemské indiánství bylo výsledkem částečného přijetí mimozemské krve do mých žil - přeci jenom jsem ve vesmíru strávil hodně času. Opravdu jsem se cítil být (tajný) indiánem z jiných světů, pokládal jsem to za velké vylepšení mého pozemšťanství. Dohromady jsme pak s mým kamarádem tvořili indiánský galaktický kmem. Sice jen ve dvou, nám to tehdy ale zase tak moc nevadilo. Oba jsme byli představitelé vesmírného noble savage ve své nejčistší, nejnaivnější a nejatraktivnější podobě. I pak jsem se ale tu a tam nechával coby mimozemský indián ulovit jinými mimozemšťany, případně i lidmi objevujícími vesmír. Večery v mé posteli tak byly svědky mnoha velkých příběhů, které jsem však nikdy nenapsal. Někdy se té role mimozemských únosců s velkou rozkoší zhostil můj kamarád. Lesy našich her na indiány jsou tak nositely mnohých našich tajemství, které zde raději nebudu ani naznačovat. Jistě pochopíte, co mám na mysli. :)

Mé bederkaření se mi před světem podařilo jakýmsi zázrakem utajit až do prvních dnů mé dospělosti, přestože bederky byly, zejména v mém jinošském věku, významnou součástí mých volných chvil. (Příběh prozrazení mé bederkařiny bych si dovolil napsat později.) Několikrát mi na to téměř přišli mí rodiče, naštěstí vždy jen téměř. Někteří mí kamarádi (a další lidé z mého širšího rodinného, školního a sousedského okolí) mne, obederovaného mimozemského indiána, několikrát téměř vyhmátli také. I v tomto případě se mi nakonec vždy podařilo uniknout. Ten oděv měl pro mne velmi zvláštní kouzlo provoněné romantikou, tajemstvím a vzrušením. Byl to doslova kouzelný oděv, jako by byl utkán ze samotných vláken čirého dobrodružství. Kdyby mi na tento můj oděv tehdy v mých jinošských letech někdo přišel (a já o tom věděl), tak by možná mé bederkaření o část toho svého kouzla přišlo. Jen můj kamarád tehdy věděl, že rád nosím bederky. Naše bederky byly jakýmsi naším společným korunovačním itemem našeho velkého přátelství, mohu-li to tak napsat. Oba je nosíme dodnes.

Když jsem dospěl, tak se tyto mé večerní fantazie před usnutím postupně vytratily. Snad to bylo náročnou školou a později i náročným zaměstnáním, nebo prostě tím, že jsem…. dospěl. Po ulehnutí do postele jsem na mé usínací fantazie přestal mít čas. Jednoduše usnu dřív, než nějakou takovou fantazii vůbec rozvinu do zajímavého příběhu.

Zato bederky se mnou zůstaly natrvalo. Zde na stránkách tento oděv popisujete jako "oděv na léto, letní oděv, oděv léta..." a podobně. I to je můj případ. Bederky jsem přijal za trvalou součást mého aktivního šatníku, zejména v letním období. Preferuji zejména ty provlíkací. Stále je používám (i) jako lehké pyžamo na noc. Má partnerka má pro mé hobby více než jen velké pochopení, takže i z této strany je vše OK. Sama bederky ráda nosí a nesmírně jí to pak sluší. Provlíkací bederky jsou unisex, takže se stává, že jednu konkrétní bederku můžeme nosit – a také nosíme - střídavě oba.

Bederkaření je krásné hobby. Jsem rád, že v tom nejsem sám, že je nás víc takových. Sdílení tohoto mého příběhu s Vámi je mi velmi příjemné. Je to zajímavý pocit, když Vás nechávám nahlédnout do tohoto mého nejintimnějšího světa. Cítím se při tom i trochu nejistě, možné negativní ohlasy však budu plně respektovat a chápat. Počátky mého bederkaření jsou opravdu dosti divoké a opravdu netradiční. Pokud se Vám mé vyprávění přesto líbí, tak jsem tomu jen rád.

Text jsem sepsal (Archer) na základě e-mailové komunikace s Finner-em, v této podobě je schválen autorem k publikaci.
Finner si nepřeje publikaci tohoto příběhu mimo tyto stránky.
Finner nedal správcům stránek autorizaci k volnému šíření svých kontaktních údajů.




McColl-Frontenac Oil Company - Red Indian

Archer, 28.3.2020

McColl-Frontenac Oil Company The McColl-Frontenac Oil Company was an oil company based in Canada. It was created in 1927 as a result of a merger between two companies, McColl Brothers, founded by John McColl in 1873, and Frontenac Oil Refineries. Shares in the new company were acquired by the Texas Company, and by 1941 it had acquired a majority ownership position of McColl-Frontenac. At that time, the oil company was rebranded as Texaco. McColl-Frontenac was known for its branding of its oil and products as "Red Indian". In 1989, Texaco Canada was acquired by Imperial Oil.
Text source: en.wikipedia.org.

Recently I found beautiful advertising of the company - loinclothed indian warrior as a face of their product - motor oil (pictures are below). Most of these pictures are nearly 100 years old. Loincloth of the Red Indian is really a good-fitting thing. These pictures can be part of any manual "how to make a perfect native american loincloth", but modern advertising is another story. That kind of loincloth will not appear there anymore, because:

Primo:
Political correctness. Real native americans are often mad because of: "white stereotypes", "abuse of our culture", "white rasism", "it is offensive to our culture", "there is no any respect to our culture", etc...

Secundo:
These figures can be easily marked as: exessive nudity.

Tercio:
The dress in this design (just narrow belt + narrow flaps, fully naked hips with no any effort to hide them) really does not help to solve problem "secundo". Inside out it even accelerate nakedness of the body.

Personally I do not care about primo, secundo and tercio. I just love these pictures, I love indians in the best meaning of a pure white term: noble savage and I fully love nature of our human bodies and souls, especially if loinclothed only.

(size of these pictures is from 1 to 7 MB)

McColl-Frontenac Oil Company McColl-Frontenac Oil Company McColl-Frontenac Oil Company
McColl-Frontenac Oil Company McColl-Frontenac Oil Company McColl-Frontenac Oil Company
McColl-Frontenac Oil Company McColl-Frontenac Oil Company McColl-Frontenac Oil Company
McColl-Frontenac Oil Company McColl-Frontenac Oil Company McColl-Frontenac Oil Company
McColl-Frontenac Oil Company McColl-Frontenac Oil Company McColl-Frontenac Oil Company

Source of pictures: archive.macleans.ca.





This page is part of a website project dedicated to loinclothed theme.
Homepage is here.