(Update příspěvku ke dni 2.4.2020)

Následují další tři obrázky související s filmem. Tyto obrázky nám zaslal jeden z fandů našich stránek, letně-táborové oddílové indiánštiny a indiánských bederek. Tyto tři obrázky jsou pro mne nové, dávám je sem jako zbrusu nový materiál. Stejně tak jsem vyměnil několik původních obrázků za jejich výrazně lepší verzi (asi 2/3 z nich), ke kterým jsem se dostal skrz stejný zdroj. Pokud jste si tedy ze stránek před 2.4.2020 stáhli do svého privátního archivu obrázky nad tímto textem, tak Vám doporučuji update Vašeho archivu jejich novým stáhnutím.
Děkuji tomuto člověku - který si z osobních i profesních důvodů nepřeje být v titulkách projektu - za skvělou spolupráci. Společnými silami můžeme tomuto našemu projektu výrazně prospět. Tak, jako se to stalo právě nyní:

Bederky techto mladých indiánů jsou tvořeny ze dvou samostatných částí. Chlapci si na sebe nejprve oblékli ručně šitá červená tanga a teprve pak si na sebe natáhli flapy připevněné k opasku a nebo ke šňůrce. Proto mají na sobě zdvojené opasky, respektive provázky kolem pasu. Jeden opasek drží tanga, druhý flapy. Je to skládačka. Oba díly jejich bederek ala provlíkačky by se tedy daly nosit i samostatně.

Tento film by v současné době již pravděpodobně nevznikl. Na dnešní dobu je až příliš odvážný. Oděv indiánů by dnes vypadal bezesporu jinak. Rozhodně by to nebyla (jen) červená tanga ozdobená po obou stranách flapy. Blízká hranice plné nahoty těchto indiánských chlapců je směle překonávána právě za pomoci jejich bederek a to je - zejména v současné době - docela problém. Bederky se na tělech nahých děvčat a chlapců stávají oděvem ze zakázané třinácté komnaty.

Rád bych věděl o tomto filmu víc. Co to bylo partu chlapců? Byli z jednoho oddílu? (Pravděpodobně ano.) Kde je to místo, kde se film točil? Kdo stál za kamerou? Kdo jim navrhl jejich bederky? Ti chlapci si oblékli jejich bederky poprvé při natáčení filmu a nebo je nosili i dříve, například na společných letních táborech? Jak se těm chlapcům líbilo, když jejich těla poprvé ochutnala tento velmi nezvyklý a velmi odvážný indiánský oděv? Byl jim příjemným? Styděli se? Cítili se být indiány (v tom nejlepším slova smyslu) a nebo tomu bylo, třeba, jinak? Co se stalo s (indiánskými) rekvizitami a kostými po natáčení? Jak se rozhodovalo, kdo bude ve filmu indiánem a kdo pistolníkem? Jaké byly v tomto ohledu preference jednotlivých chlapců? Bylo něco, co se jim nepodařilo realizovat podle původních plánů? Stal se pak někdo z těchto chlapců bederkářem na základě této živé zkušenosti? Pokud ano, jaký byl hlavní ideový základ tohoto hobby? Byli to Indiáni? A nebo to byl někdo jiný /něco jiného? Jak dlouho jim to pak, eventuelně, vydrželo? Nesl se tento film na proudu letního tábora a nebo nějaké podobné akce ukryté v pozadí, respektive, navazoval snad na živou oddílovou/táborovou indiánštinu, kterou se plně inspiroval? Co si o tomto filmu a o jeho natáčení myslí jeho aktéři dnes? Co si dnes myslí o bederkaření dětí a dospělých? Jsou někde v soukromých archivech schované další fotografie z tohoto natáčení? Existuje nějaký deník popisující okolnosti vzniku a produkce tohoto filmu? Jsou tito chlapci, dnes již zralí muži, stále v živém kontaktu? Prošly si později jejich děti také nějakou tou bederkářskou etapou, tedy prosáklo bederkaření (indian-hobbyism) hlouběji do jejich pozdějších rodinných životů? Nebo by dnes byli aktéři tohoto filmu raději, aby film vůbec nevznikl? Atd...

Na film se můžete sami podívat:
film Das Indianerspiel (1995) je k dispozici on-line zde
V lepší technické kvalitě se mi jej nepodařilo nalézt.

Bederky těchto chlapců si mne našly. Vlastně hlavně proto vznikl tento můj příspěvek. Pokud máte o filmu a o jeho vzniku nějaké další informace a nebo dokonce nějaké kvalitní fotografie, tak je se mnou, prosím, sdílejte.

Martinusmagnus wrote about the movie aditional info:

...regarding the "Indianerspiel" movie.
As far I can see it was produced by a German boyscout group "Seeadler" in 1962 and 1964. At the beginning of the movie there are some still showing boyscouts.
Not sure, if I remember right, but I think somewhere I read that it was a boyscout group from Hamburg, Germany, who traveled to Scandinavia to make this movie.
I think it was filmed in Super-8.
The copyright at the end is Pojkart, Lübeck (in Germany) 1995.
Well, such kind of movies are in our days very close to be banned.

Do mého dětského oddílu jsem začal chodit až když mi za půl roku dvanáct let. V případě mého oddílu to bylo považováno za velmi pozdní nástup. Běžný nástup do oddílu byl nejpozději v deseti letech. Chlapci i dívky od devíti do deseti let měli při přijímání do oddílu přednost. Já jsem měl ale to štěstí, že jsem dostal doporučení ke vstupu od mých dvou přátel a zároveň spolužáků ze základní školy, kteří již byli členy tohoto oddílu, a tak jsem se stal součástí toho fantastického společenství. Oddíl si jel ve svých vlastních kolejích, zcela mimo dosah a vliv Skautů, Pionýra, Junáků a dalších takových – a nesmírně mu to prospívalo. Vedoucí, přátelé a různí podporovatelé byli obrovští nadšenci, kteří by dokázali vymyslet fantastická dobrodružství i kdyby se měl celý oddíl zavřít na týden do opuštěné fabriky za deštivého počasí podzimu. Vzdělávali nás explozí her a nápadů, vedle kterých by nijak výrazně nezářila ani hvězda pana Setona. Den nástupu do mého oddílu byl můj nejlepší den v mém životě. A druhý nejlepší den byl ten, když jsem z tohoto oddílu po čtyřech letech opět vystupoval, abych byl přijat za člena jeho dospělé verze, které jsem členem dodnes.

S mým oddílem jsem se podíval až pod nejvyšší vrcholky Alp, do českých hor, prozkoumal jsem pobřeží severních i jižních evropských moří, podíval jsem se aktivně do českých i slovenských jeskyň, sjel jsem několik velkých i menších řek, po několik měsíců jsem po indiánsku žil na loukách, (legálně) ve chráněných oblastech v tuzemsku a v zahraničí, prošel jsem stovky kilometrů po českých lesích, spal jsem mnoho nocí v teepee, ve srubech, pod širákem a dokonce i na chorvatských ostrovech jako indiánský Robinzon. Prakticky celý zbytek mého dětství jsem po nástupu do oddílu prožil v raketoplánu dobrodružství. Naučil jsem se žít v přírodě a respektovat ji v její krásné rozmanitosti, kráse a laskavosti. Také jsem ale jako dítě pochopil, že může být krutá, drsná a nebezpečná. Obrovské plus mého oddílu byl právě v tom, že nás vedoucí učili na co si v přírodě dávat pozor a jak se z problémů dostat, když se už do nějakých dostaneme. Učili nás odpovědnosti. Učili nás předvídat a myslet. Na sebe i na své druhy. Naučili nás tolerovat cizí nedokonalosti. Nesnažili se nás ale překovat do naivních a důvěřivých troubů, naopak nás naučili myslet kriticky. Naučili nás používat selský rozum a naučili nás nestydět se za to. A také nás naučili milovat naši vlast.

Měl jsem jako dítě obrovské štěstí, že jsem padl do tohoto kolosálního megastroje na dobrodružství, na zážitky, na zkušenosti, na přátelství a na znalosti. Z toho všeho dnes čerpám víc, svým způsobem, než ze znalostí, které jsem získal v běžných školách.

A uprostřed toho vykvetla má bederkařina, která však, poněkud paradoxně, vůbec neměla svůj zdroj v mém oddíle. Ten první impulz přišel z filmového plátna, když jsem viděl film Avatar.

Skrz Avatar se ze mě stal bederkář. Ten to odstartoval velmi nepřehlédnutemným způsobem. A pro mne pak nemohlo být lepšího prostředí pro aktivní bederkařinu, než bylo mé oddílové prostředí. Možnosti oddílu v tomto smyslu hraničily s možnostmi mimozemské Pandory a indiánských plání.

To předvánoční představení filmu Avatar roku 2009 bylo v mém chlapeckém životě opravdu přelomové. Bylo to svým způsobem stejně přelomové, jako můj vstup do oddílu jen pár měsíců před tím. Avatarem jsem se zamiloval do fantasijního světa Na`vijů, modrého lidu z měsíce Pandory. Personifikoval jsem se do jednoho z nich. Představoval jsem si, že jako dítě Na`vi objevuji měsíc Pandora, tu úžasnou a doslova nadpozemsky krásnou přírodu. Už při sledování filmu mne zaujal oděv Na`vijů; jednoduchá a nesmírně odvážná bederka, ten zvláštní a velmi cizokrajný oděv, který mne doslova vzrušoval. Už v tom kinosále jsem si představoval sám sebe i mé přátele, jak v tomto pouhém lehkém oděvu létáme na Ikranech a nebo jak spolu objevujeme prales i magnetické hory a jak spolu čelíme lidským vetřelcům. Filmu Avatar jsem naprosto a beznadějne pro další roky propadl. Modrou barvu jsem si na kůži nenatíral, to ostatní mne ale hodně bavilo. Výroba pandorských zbraní, luku a nože. Výroba pandorské obuvi, tedy v mém případě jen lehké sandály. (Na´vijové ve filmu obuv nepoužívají... pozn.) Výroba ozdob, výroba mé pandorské bederky a zejména pak její aktivní užívání. Zde tento typ bederky nazýváte jako tanga s předním flapem. Tak přesně do tohoto oděvu jsem se zamiloval. Nesmírně rád jsem jej nosil nejen doma v mém pokoji ale zejména v lese, a to i v zimním období. Skvěle se to dalo nosit místo slipů. Ten úzký přední flap v kalhotech kupodivu nevadil. Buď se dal do jedné z nohavic a nebo se prostrčil mezi nohama a tak jsem měl na sobě místo jedněch tang dvoje naráz. :)

Můj pandorský svět jsem od prvních chvil považoval za mé velké tajemství, které jsem nesděloval ani mým nejlepším přátelům. Byla to moje pokladnice, můj svět. Však jsem se také za to, že si hraji na dítě Na`vijů, před kamarády styděl. Nechtěl jsem, aby to věděli. A přesto jsem si ve fantaziích tak rád přehrával to, že jsme spolu s mými kamarády Pandoře zasvěcení a že jsme skuteční Na`vijové. Jenže já se před kamarády za nošení bederky styděl. Připadalo mi to až příliš intimní. Že jsem členem oddílu, kde jsou bederky naprosto přirozeným oděvem na léto, jsem tehdy ještě nevěděl. Asi ještě nebyla ta správná příležitost mi to říct.

Přehrával jsem si mnoho situací, jak zejména mému oddílu představím mou vysněnou Pandoru a mou bederku coby krásný a dokonalý oděv pro mimozemské indiány. Byly to velmi odvážné představy, o kterých bych zde, možná, mohl později sepsat několik kratších příběhů. Nakonec se mi jeden z těchto příběhů podařilo realizovat.

Příběh představení mé bederky a tím i Na`vijštiny mému oddílu je ve své podstatě jednoduchý. Půl roku po mém příchodu do oddílu jsme se dostali k nové klubovně, která nahradila původní malou místnost, která nám z různých důvodů už dávno nevyhovovala. Naše nová klubovna jen potřebovala připravit pro používání. Původně to bylo skladiště pro věci, které byly příliš špatné na to je mít někde doma a nebo v dílně a zároveň byly příliš dobré na to je hned vyhodit na skládku. Toto naše velké stěhování s úklidem se stalo jednoho dne těsně před koncem školního roku. Brali jsme to opravdu z gruntu. Novou klubovnu, což byla celkem velká místnost v podkroví jednoho domu, jsme měli vyklidit a vymalovat na bílo. Věděli jsme, že při malování budeme celí od barvy a tak jsme si na to vzali stará trička a kalhoty. Já jsem měl na sobě ještě něco navíc; na úklid a malování jsme měl pod mým pracovním oděvem místo slipů mou pandorskou bederku. Idea mého nápadu byla smělá. Přijít na úklid a převléknout se, nebo se spíše svléknout z běžného pracovního oděvu do oděvů dětí Pandory, tedy do pouhé bederky. Nejprve to bylo jen bláznivou myšlenkou, se kterou jsem si po několik dní pohrával bez nároku na její opravdové realizování. Ta představa si mne opravdu našla, bylo v tom i dost toho klukovského vzrušení, proč to nepřiznat. Když jsem si doma bral pod kalhoty mou bederku místo slipů, tak jsem stále nevěřil tomu, že bych se do ní při práci odvážil svléknout. Má bederka mi pak byla při práci pod kalhoty fyzicky nesmírně příjemná. S rozkoší jsem si užíval ten charakteristicky příjemný pocit obléknuté bederky, ten příjemný komfort odvážného stylu, kdy mi jen pouhý provazec látky natěsno protékal mezi půlkami a kdy jsem měl pohlaví pevně a přesto komfortně uloženo v té látkové kapse přiléhavých tang. Přední flap jsem měl zatím prostrčený mezi stehny, kde dočasně tvořil sekundární vrstvu tang.

Naše práce začaly vyklízením klubovny. Bylo nás na to deset a tak nám šla práce od ruky. Pak se polovina mých kamarádů a kamarádek pustila do vyklízení sklepa a já zatím s jedním z mých kamarádů a se dvěma kamarádkami připravoval stěny vyklizené místnosti na malování. Malování začalo položením ochranných prvků na podlahu, škrábáním stěn a zároveň čištěním topných těles od starých barev. Škrabky, drátěné kartáče a smirek pilně plnily klubovnu prachem. Velmi rychle jsme přijali fakt, že se ten den opravdu hodně ušpiníme. Nevadilo nám to, ta práce nás bavila. S dívkami jsme si zatím povídali o našich oddílových výpravách a zejména pak o našem společném letním táboře, který nás za dva týdny čekal. Pro mne to měl být vůbec první tábor v mém životě. Byl jsem na ten tábor zvědavý. Při tom škrábání stěn jsem se dozvěděl, že minulý rok byl tábor věnovaný Vikingům a že rok před tím letěl nad pláněmi prérií v indiánském stylu. Zejména to druhé mne nesmírně zaujalo. O loňském táboře jsem už něco zaslechl, ti indiáni pro mne ale byly novinkou. Po dobrou hodinu jsem při práci žil příběhy z tábora. Zejména dívky byly velmi dobrými vypravěčkami. Nepovídali jsme si ale jen o letních táborech. Řešili jsme například i naše oddílové divadelní vystoupení, říkali jsme si repliky, chvíli jsme dokonce i zpívali, komentovali jsme dění ve světě, povídali jsme si o lese, ve kterém jsme nedávno luštili šifry, jedna z dívek byla velkým fandou do astronomie a tak jsme měli přednášku o Slunci (na svůj věk třinácti let byla opravdu velmi erudovaná, byl to pro ni zjevně víc, než jen koníček) ale povídali jsme si i o zcela běžných věcech; o škole, o odnášení odpadků, o plavání, o filmech, o nově postaveném bazéně v našem městě, o skvělé zmrzlině prodávané na nedalekém náměstí, o nedávné bouřce, která poškodila několik střech v okolí, o našich nočních snech a tak vůbec o tom všem, o čem si povídají děti, když jsou spolu a když je jim dobře.

Bylo snad jen jediné tabu, (tedy kromě těch dalších přirozených tabu) které jsem si nechával pro sebe, a to téma bederkaření a vůbec Avataru. Tohle mé tajemství se však velmi rychle bortilo při vyprávění těch dívek. S úžasem jsem se dozvěděl, že se na táborech bederky běžně používají. Zejména pak na před-loňském letním táboře, který měl za hlavní téma prérijní indiány. Ta naprostá samozřejmost, se kterou mi popisovali nahé chlapce a dívky, kteří na letním táboře na sobě za horkých letních dní nosili po indiánsku jen pouhé bederky, mne docela šokovala. Snažil jsem se můj úžas skrýt ale nedařilo se mi to. Velmi správně ale poznali, že se mi to téma líbí. Ohledně indiánsko-oddílových bederek jsem tak dostal vyčerpávající přednášku. Překvapovalo je, že o oddílových bederkách nevím. Předpokládali, že nošení bederek je v našem oddíle všeobecně známou skutečností. Já to ale opravdu nevěděl.

Nešlo zatajit, že je mi představa nošení bederek velmi sympatická. V té chvíli jsme již byli se škrábáním stěn hotovi. Odložil jsem škrabku a hned vzápětí jsem odložil i svou košili a kalhoty. Na sobě jsem měl pouhou bederku. Tehdy jsem ji měl vyrobenou z bílé látky dodatečně obarvené červenou barvou v horké lázni. Byl to můj poslední model , skvěle padnoucí typ, s předním flapem zakotveným na koženém řemínku prakticky nečitelným tunýlkem a s tanga částí ukotvenou na druhé straně nejprve na volno kolem koženého řemínku a po návratu proudu látky zpět k pohlaví vzájemným sešitím obou látkových proudů v té nejspodnější slipové části. Oba látkové provazce mi tak mezi půlkami splývaly v jeden. Bylo to velmi elegantní řešení zpevnění konstrukce bederky - jak ve smyslu estetiky, tak funkčnosti.

Stál jsem tam mezi nimi jako indiánský chlapec. Byl jsem doslova nabodnut na kůl vzrušení a zároveň studu. Vzrušení pramenilo z toho, že jsem se poprvé v životě někomu představil v mé pandorské roli. Vyloženě neindiánské prostředí a celkově neindiánské okolnosti svléknutí do pouhé bederky nebyly žádnou nevýhodou. Byl to nesmírně zajímavý kontrast. Bylo to velmi povedené zrealizování mých fantazií. A ten stud? Ten byl v té chvíli velmi přirozeným. Vypadal jsem v té mé bederce opravdu dost naze, zejména s ohledem na fakt, že má bederka postrádala zadní flap. Můj oděv jsem uvedl jako kostým z pandorského světa, čímž jsem se zároveň naplno přiznal k tomu, že pro me je film Avatar něčím víc, než jen filmovým příběhem.

Čekal jsem, že na mne budou nevěřícně zírat. Že je ovládne úžas, který ve výsledku možná nebude tak úplně pozitivní. Opravdu jsem si nebyl jist, jak to dopadne. Pak mi to najednou došlo. Mou proměnu v „modrého indiána“ (jak to nazvali) přijali přátelsky, až téměř spiklenecky. Od první chvíle to přijímali velmi pozitivně. Ani nevypadali překvapeně, že to na sobě mám. V té mé nečekaně představené mimozemsko-indiánské roli jsem se jim velmi líbil. Hned začali srovnávat mou bederku s bederkama z jejich táborů a v tomto srovnání můj typ více než jen obstál. Velmi je zaujalo jednoflapové provedené mé bederky a také to, že to mám právě na sobě. Přiznal jsem jim, že jsem se na tohle svléknutí do pouhé bederky několik dní chystal a že jsem opravdu vůbec netušil, že tím „nesu dřevo do lesa“. Mým obavám z přijetí mé bederkařiny se jen smáli a já pochopil, že na sobě vůbec nemám žádný extra zvláštní oděv ale spíše jen všeobecně známou oddílovou uniformu na léto.

Pak do místnosti přišel náš vedoucí, který se přišel podívat na naši práci. Za očistění stěn i radiátorů nás pochválil. S úsměvem se na mne pak podíval a mou bederku zhodnotil jako velmi zajímavý pracovní oděv. Na ideovou základnu mého oděvu přišel velmi rychle sám. Jen se zeptal:
„Avatar…?” a já mu na to jen tiše kývl.
„Nováčky na letních táborech zasvěcujeme do nošení bederek v obřadu přijímání, ty už ale, jak tak vidím, zasvěcen jsi. Máš moc pěknou bederku, docela odvážný typ - ale sluší ti. Klidně si to takhle vezmi na tábor. Tohle se tam bude líbit…“ zasmál se a tím jsme se vrátili zpět k naší práci. Místnost jsme pod jeho dohledem začali natírat barvou. Nejprve stěny. Šlo nám to velmi dobře. Pak jsme natřeli radiátory.

Jako polonahý indiánský kluk jsem práci skončil se zcela bílým tělem. Drobné kapky barvy a pak i několik cílených ataků štětcem, kdy se na mně přítomní natěrači i natěračky vyřádili, udělalo své. Asi nejodvážnější bylo nadzvednutí mého předního flapu a promáchnutí štětkou po „tváři tang“, zatímco jem lezl ze štaflí. Tehdy už bylo zcela jasné, že se při malování zašpiníme bílou barvou víc, než bych byl kdy čekal. Ke konci malování jsem měl na sobě pracovní oděv vlastně jen já, a to mou bederku. Červená látka mé bederky jen prosvítala skrz tu bílou malbu a musím přiznat, že to vůbec nevypadalo špatně. Ti ostatní tři dokončili malování stěn zcela nazí. Toho dne bylo krásné horké počasí a tak... jsme si to mohli dovolit. Horko nám bylo i když jsme byli prakticky nazí a pod tou střechou nám bylo horko dvojnásob. Než jsme se pustili do natírání radiátorů, tak nás čtyři museli ostříkat na zahradě hadicí. Pro zbytek chlapců a dívek to byla velká show, kterou si náležitě užívali.

Tím jsem se oddílu představil jako bederkář, což tehdy bylo velmi přirozeným stavem všech oddílových členů, zejména na letním táboře. Za týden jsem dostal seznam věcí na letní tábor a tam jsem se konečně oficiálně dozvěděl, že si mám vzít na tábor i bederní roušku. Bederky byly vykresleny schematicky i s pokyny na jejich výrobu a rozměry. S obrovskou hrdostí jsem si všiml, že můj „typ Avatar“ tam byl vyobrazen jako možná varianta k již užívaným táborovým provlíkačkám. O konstrukci mé bederky se kamarádi i kamarádky v oddílu docela zajímali. Skvěle si ji mohli prohlídnout - a také toho náležitě využívali. Zejména, když jsem na štaflích se štětkou v ruce maloval naší klubovnu. Když se rozkřiklo, že jim tam klubovnu maluje indiánský mimozemský kluk, tak se na mě z toho sklepa chodili zvědavě dívat. Ti, kteří tam toho dne nebyli, tak tímto návodem získali perfektní popis. Měl jsem z toho tehdy velmi dobrý pocit, když jsem si představil, jak v kruhu vedoucích ten návod na bederku podle mého vzoru vznikal. Zejména, jak ji pak kreslili na ten papír. Zjevně se mi podařilo odprezentovat tento krásný oděv opravdu dobře, i když jen jako pracovní oděv pro malování stěn.

Následující letní tábor byl skvělý. Nejen tou bederkařinou. Ano, bederky jsem tam běžně nosil. Co týče ostatních spolu-táborníků a pandorské módy, tak ta tam hrála doslova první housle. Tanga bederky s předním flapem se staly běžným tábornickým oděvem mnohých chlapců i dívek (včetně některých našich vedoucích), třebaže jsme na táboře Pandoru a nebo indiány toho roku neměli za nosné téma. Tábor byl věnován antickým bájím.

Avatar byl na táboře hned následující rok a další rok byl věnován severoamerickým indiánům. A fungovalo to skvěle. Dodnes tyto tábory jedou pod parou ohňů nadšení těch nejlepších lidí a bederek se dodes nebojí(me).

Má bederkařina má dodnes za vlajkový oděv tanga bederku s předním flapem, mohu se však směle přiznat k tomu, že si na sebe rád obléknu i klasické indiánské provlíkačky.

Díky za stránky o bederkách. Bederkařina je krásné hobby. Jen není pro každého a ne s každým se také dá sdílet. Je to vysoce exkluzivní a vysoce nezvyklé téma.