Bederkářství jsem si ze středních pater mého dětství přinesl až do prvních let mé dospělosti. Byl jsem aktivním bederkářem v indiánském stylu. Bederky a indiánská lesní nahota; obojí mi splývalo – a dodnes splývá - v jedno. Byla to pro mne hodně návyková záležitost, kterou jsem, co si pamatuji, vnímal velmi intenzivně.
Do bederek mne oblékl můj indiánský kmen. Tím byla má čistě chlapecká parta tvořená několika spolužáky ze ZŠ. Naše společná indiánština čerpala ze zkušeností z indiánských letních táborů dvou našich členů. Indiánštině jsme byli těmito dvěma chlapci zasvěceni v období mezi čtvrtou a devátou třídou. Mám na to období, na ten krásný zlatý věk mého dětství, mnoho krásných vzpomínek. Mnohé jsou podobné, ne-li takřka totožné, s tím, co nacházím zde na těchto stránkách, což mne opravdu těší.
Jeden z naší indiánské party měl fotoaparát, což byla tehdy hodně velká vzácnost. Pamatuji si, jak nás několikrát při našich indiánských hrách v lese fotil. Vzniklo tak několik sérií černobýlích fotografií, které doplňovaly naší společně psanou kroniku. Na jeden měsíc se každý z nás postupně stával kronikářem. Byla to velmi prestižní funkce. Kronikář se po dobu svého výkonu automaticky stával náčelníkem – a ten, který kroniku předával, pak šamanem. Bylo nás šest, takže to bylo dvakrát do roka. Každý tak byl náčelníkem (a šamanem) jednou v zimním a jednou v letním období.
Při návštěvě tohoto dnes již dospělého fotografa, v současnosti uznávaného profesionála, jsem měl nedávno možnost prohlédnout si tato alba. Dokonce měl u sebe i kroniku, ve které byly vlepené ty vůbec nejlepší fotky. Vzpomínali jsme spolu na ta naše
indiánská léta a vyprávěli si příběhy, které jsme tehdy jako indiáni prožili. Byl to pro nás oba příjemný večer. Existence těchto foto-alb a kroniky mne mile překvapila. Měl jsem zato, že obojí je již dávno ztracené. Pro zbytek
indiánů našeho bývalého kmene aktuálně připravujeme větší vzpomínkovou akci na příští rok, na které si možná si opět vyzkoušíme, jaké to je obléknout se jen do bederky někde v lese. :)
K této naší společné retrospektivě jsem byl přiveden tímto webem o bederkách. Při mé návštěvě byly tyto stránky na screenu jeho monitoru otevřené na jednom z `awa rel. Tento web jsem
neznal, okamžitě mne ale zaujal. Nemohlo to mít jiného výsledku a on to věděl. Téma hovoru se dá zahájit různě. Třeba tím, že se návštěva nechá v pracovně u počítače s
otvírákem tématu na screenu. A než se uvaří kafe, tak je výhybka hovoru spolehlivě nastavena přímo k indiánům. Jak mi prozradil, tak ty otevřené stránky nebyly na jeho monitoru náhodou… Byl zvědavý na mou reakci a já ho nezklamal.
Měli jsme pak nad těmito stránkami krásnou debatu. Trvalo to téměř hodinu, než přišel zlatý hřeb večera: předložení našich společných foto-alb a kroniky pro korekci některých mých vzpomínek. Listoval jsem v tom doslova jako omámen. Lepší stroj času k dispozici už být nemohl. Ne vždy se člověk může tak přímo dotknout svého dětství. Ne každý má takový materiál, zejména pak, když se jedná o takové téma. Celou tu dobu mi ten zážitek kazila jen jedna jediná věc. Byla to otázka, kterou jsem si stále znovu a znovu pokládal: tedy, jak jsem jen na tu kroniku a na ty foto-alba mohl tak zapomenout…? Byl jsem přesvědčen, že se to všechno dávno ztratilo a byl jsem o tom přesvědčen natolik, že mne ani nenapadlo se na to mých
indiánských kamarádů ptát.
Gramatické chyby v kronice a texty psané optikou mladých chlapců nás oba, v tom dobrém slova smyslu, opravdu pobavily. Z kroniky na nás dýchalo laskavě naivní vnímání světa mladých euro-indiánských chlapců. Jsou tam zachyceny naše tehdejší touhy a sny, všechna ta důležitá chlapecká tajemství, příběhy našich indiánských výprav. Často na listy kroniky prosákly i naprosto neindiánské věci, jako například, jak jsme se chystali pomstít likvidaci našeho sněhuláka jednou nepřátelskou partou z vedlejší vesnice tím, že jsme do dalšího sněhuláka ukryli psí bobky s očekáváním, že se o ně ti pachatelé při dalším pokusu o likvidaci náležitě zamažou. Řešili jsme školu, úklid v našem lese, vylepšení a opravy našich bicyklů, správnou indiánskou výbavu do lesa, jak si vydělat peníze sběrem papíru a železa např. na indiánskou literaturu, na kůži a na látku (z obojího jsme si pak společně vyráběli oděv), jak jsme chodili za kamarádem po těžkém úrazu k němu domů, jak jsme se na základě této zkušenosti učili nauce o lidské anatomii a první pomoc, zapisovali jsme si statistická data průtoku
našeho potoka, zapisovali jsme si dny, kdy na jaře roztál v kopcích sníh a kdy na konci podzimu poprvé spadly z nebe sněhové vločky, jak jsme si vyrobili trojkolku, se kterou jsme pak jezdili z kopce po velmi opuštěné silnici, jak jsme si stavěli vodní pevnost a bunkry, měřili jsme hloubku bažin a hledali přes ně bezpečné cesty, jak jsme lezli do opuštěných lomů a štol, kde jsme rozdělávali ohně jako (indiánští) lovci mamutů při různých našich obřadech, jak jsme si stavěli chaty z bedýnek podle Foglarova receptu, jak jsme chodili spolu na třešně, jak jsme si ze stohů slámy stavěli hrady, jak jsme si vařili si nad ohněm jídlo v kotlíku, jak jsme udržovali náš tajný lesní tábor a jeho strmé přístupové cesty, jak jsme tajně sledovali nahé holky, které se koupaly v rybníku, jak nás totožné holky (dokonalé prohození našich rolí) nachytaly při naší hře na „sešívání trupu kamaráda“, kterého jsme zachránili z aztéckého obětního oltáře v poslední možné chvíli a ta rána na prsou mu - jakýmsi omylem - končila, pochopitelně, až ve slabinách, které měl po jistou dobu plně v naší zvědavé a nesmírně laskavé péči… :)
Jak jsme si užívali přítomnost blízkých letních táborů v našem kraji jako tajní stopaři a zvědové, jak jsme chodili na skládku, jak jsme hledali v potoce zlato, jak jsme trénovali běh a vymýšleli si různé atletické závody s příběhem (takové naše bojovky), jak jsme plnili bobříky mlčení, slušnosti, dobrého skutku a tak podobně… Jak jsme se také snažili rozdělat oheň bez sirek za pomoci luku (a jak nám to vůbec nešlo), jak jsme hledali v lese brusný kámen na naše nože, pazourek, jak jsme si vyráběli ze smrkové smůly pochodně, jak jsme si chodili hrát do hromad navezeného písku, jak jsme tam nad pískem chodili po lanech, jak jsme se jednou nemohli omýt z indiánských barev, které byly trvanlivější, než jsme prve očekávali, jak jsme každý rok museli počátkem školního roku k holiči, jak jsme zachraňovali dva vyčerpané čápy zamotané do sítí…
Co víc umí vyvolat vzpomínky, než právě fotografie, které jsou doplněné pečlivým a podrobným textem? S odstupem mnoha let jsem si nad tou naší kronikou uvědomil, jak je lidská paměť plastická. Bez těch fotografií bych tomu snad ani nevěřil. Naše indiánské oděvy si pamatuji jako autenticky dokonalé a extrémně slušivé. Zejména pak ty bederky. To samé platilo o našich indiánských nožích, pochvách, lucích, toulcích, amuletech, ozdobách, účesech… Jak už ale asi tušíte, tak zejména ty bederky nevypadaly tak, jak jsem si je pamatoval. Řekněme, že ne vždy nám slušely, tedy podle mého dnešního hodnocení. Tehdy jsem ty naše bederky považoval za více než jen hezké. Jediné, co by z toho všeho dnes opravdu obstálo, tedy v té estetické rovině, tak to by bylo snad jen to indiánské malování na našich nahých tělech. Zde mne mé vzpomínky neklamou, jsou věrné té skutečnosti. A na nahých tělech mladých chlapců se toho pokazit také mnoho nedá. Tohle ale sdílet nebudu, omlouvám se.
Fotografií dobře vypadajících bederek mám(e) jen pár. Ty se ale publikovat (a nebo jen sdílet) také nedají. Jsou příliš odvážné, nebo bych k tomu potřeboval souhlas mých kamarádů. Ti však něco takového těžko odsouhlasí. Omlouvám se tedy podruhé.
Těmito stránkami jsem kvalitními bederkami vyloženě namlsán. V té naší kronice a ve foto-albech ty naše bederky tak dobře, jako zde, nevypadají. Tedy většinou. Naštěstí dobrá indiánšina není jen o těch dobře padnoucích bederkách… Škoda, že jsme tyto stránky tehdy neměli jako inspirační zdroj. Mohlo to všechno vypadat mnohem lépe. :)
V mých letech se mé tělo do bederky už příliš nehodí. To však neznamená, že nejsem jejich fandou a že si to, třeba, na sebe ještě někdy neobléknu, viz má poznámka výše. Držím tomuto webu palce. Zdravím také zdejší bederkáře, o kterých tedy tímto vím, že existují. Nejsem připraven vyjít na plné světlo reflektorů, budu ale rád, když budete vědět, že v tomto Vašem hobby rozhodně nejste sami. Třeba se jednou osmělím více a pošlu hodnotnější příspěvek, než jen toto obecně laděné vyprávění. Já, a nebo někdo z mé indiánské party. Pokud vím, tak se pro Vás něco takového v našich řadách snad už i chystá.
S pozdravem, Orsi alias Tichý Úsvit
Mowgli Awaye
Mowgli Awaye, Archer, 10.11.2019
Pokud bych měl vyslovit jen jedno jméno postavy, v jejímž znamení jsem jako dítě vyrůstal, tak bych nepochybně vyslovil jméno „Mauglí“.
Na éru Mauglího jsem byl připraven knihami Eduarda Štorcha. Jako chlapce mne fascinovali primitivní lovci. Příběhů Eduarda Štorcha jsem se nemohl nabažit. V deseti letech se staly mým základním ideálem, z kterého pak čerpaly všechny mé pozdější chlapecké zájmy: tedy Mauglí a po něm pak i Indiáni.
V mých jedenácti letech jsem se po přečtení knihy Mauglí, kterou jsem tehdy dostal k Vánocům, stal na další léta Mauglím. Tu knihu jsem tehdy přečetl jedním dechem. Doby mrazivého pravěku jsem tím opustil. Kulisy mých fantazií se přestěhovaly do indických pralesů. Na Mauglím mne fascinovalo to, jak dokázal vycházet se zvířaty, kteří by jej dokázali snadno roztrhat, třeba i jen pro své potěšení. Přesto byl jimi přijat za přítele a respektovaného druha. Obdivoval jsem úsudek a obratnou sílu mladého dvounohého lovce, toho nahého krále pralesa, kterým se Mauglí ve svém příběhu zvolna stává. Popis setkání Mauglího s dívkou z vesnice ve mně nechal velmi silnou stopu. Nahý lovec, který potkává krásnou dívku...Mé fantazie tehdy běžely v ryze platonické stopě, která mne však nejpozději do dvou let nakonec přirozeně dovedla až k těm, které se nedají nazvat jinak, než jako ryze intimní. A nakonec odchod Mauglího z pralesa ke „svému lidu“, ten je v knize napsán doslova mistrně. Zejména v pozdějších letech mého jinošství se tato kapitola stala velmi aktuální.
S nahocením jsem v mém skutečném světě kluka z Moravy míval celkem problém. Byl jsem vychován v rodině, kde se nahota akceptovala leda tak v půdorysu koupelny. S mými kamarády jsem až do mých dvanácti let nikdy neběhal po lese nahý. Na mých letních táborech, nebo v oddíle, se nahocení také příliš nepěstovalo. Tohle všechno se na mě nemohlo podepsat jinak, než že jsem nahocení - a tím myslím opravdu tu plnou nahotu – tehdy považoval za takřka zakázané ovoce. Nebyl jsem zvyklý se ukazovat někomu nahý a pokud se to už stalo, tak jsem při tom pociťoval hluboký stud.
A přesto jsem se ve fantaziích v mých jedenácti letech s rozkoší svlékal do oděvu Mauglího, což znamenalo jen do mé pouhé nahé kůže. V mé roli Mauglího mne představa být nahým vyloženě přitahovala. Měl jsem stále víc odvážnější představy, jako že bych coby Mauglí, mladý host z džungle, například, přišel do mé školy, případně do klubovny mezi mé přátele z oddílu. Za doprovodu mých vlků. Že bych jako Mauglí trávil prázdniny u mého dědy na vesnici. Případně, že bych byl jako Mauglí uloven vědci, kteří by mne zkoumali a pak by se mne snažili převychovat za civilizovaného kluka. Nebo, že bych Mauglího našel zraněného v lese. Tyto fantazie pak byly o tom, že bych ho pak léčil a tajně schovával před nepřátelským světem. Nemusel jsem být tedy hned Mauglím, stačilo by mi být jen jeho přítelem, se kterým by sdílel svá dobrodružství.
Kolik jen času jsem strávil v indických džunglích, do kterých jsem se ve fantaziích znovu a znovu vracel! Bohužel, někdy i trochu na úkor školy. Moravské lesy byly pro mne skutečným hřištěm, kde jsem si mou vysněnou roli v letních měsících přehrával naživo. Vždy jsem při tom byl sám. Byly to moje nanejvýš tajné hry, které šly ve stopách mých stále smělejších fantazií. Ve dvanácti letech jsem mohl strávit i polovinu dne zcela nahý v lese. Být zcela nahý v lese bylo pro mne opravdu velmi příjemné, byl to zdroj dobrodružství, kterému jsem doslova podléhal tělem i duší. Mauglí… byl to skvělý věk plný skvělých her. Mělo to jen jednu nevýhodu, kterou jsem však tehdy považoval za výhodu, či spíše za tu jedinou akceptovatelnou možnost mých pravých her na Mauglího: byl jsem při tom vždy sám. S kamarády jsem si na Mauglího sice hrál, tedy tu a tam, nikdy to ale nebyly hry, které by šly do takové hloubky. Jisté pokusy o zasvěcení mých kamarádů do opravdovějších her na Mauglího vždy ztroskotaly a já věděl, že zde není dobré příliš tlačit na pilu. Jako Mauglí jsem měl kolem sebe jinak vždy hodně postav, lidských i těch zvířecích. Tyto postavy však byly jen a jen výplodem mé fantazie. Tedy, pokud jsem zrovna nebyl ukrytý někde za stromy jako nahý král lesa a nenechával kolem sebe projít lidi reálného světa po nějaké té lesní pěšině, například.
Jako Mauglí jsem měl otevřenou cestu k přírodě. Rád a hodně jsem si četl knížky o lese. Cokoliv dostupného o džungli (texty, obrázky) jsem okamžitě zařadil do mé rostoucí sbírky klukovské knihovničky. Učil jsem se číst moravský les, určovat názvy stromů a bylin. Skrz jakousi prastarou publikaci pro skauty jsem se učil jak prakticky (pře)žít v přírodě.
Měl jsem tehdy přirozeně naivní chlapecké představy o světě. Zejména o Mauglím. Ono to k dětství ale tak nějak patří. Mít svůj naivní sen. Můj sen byl o dítěti, který je ve své podstatě dobrým, moudrým, se zkušeností jak vyjít v dobrém s vlky. O chlapci, který je fyzicky krásným a zdravým. O dítěti z lesů, plně svobodným, sebevědomým, který se o sebe a své druhy dokáže v lese - a zejména pak v pralese - postarat. Z mého pohledu byl tedy Mauglí vždy zdravým bělochem, se štíhlým, pružným a pohledným tělem, s opálenou kůží a s dlouhými vlasy. S perfektním zrakem, sluchem a s dokonale vyladěnými zvířecími instinkty, vládnoucí doslova mystikou lesní moudrostí, se kterou vždy nakonec překoná i civilizované nepřátele a jejich nejmodernější techniku.
Mí rodiče o mé lásce pro knihu Mauglí pochopitelně věděli. Tohle nešlo utajit. Dostal jsem tak tehdy od nich darem letní tábor, který měl v sobě Mauglího přímo zařazeného jako hlavní téma. Tehdy mne to v mých dvanácti letech naprosto uchvátilo, tolik jsem se na ten tábor těšil! Při balení věcí na tábor mne ale zarazila jedna věc; kolik jen věcí bylo napsáno v seznamu vybavení táborníků. Tak trochu jsem doufal a vlastně jsem i předpokládal, že tam budu moci být jako Mauglí podle mých představ. Těšil jsem se na to, jak se nepříjemný pocit studu za mé nahé tělo na tom táboře přetaví do toho příjemného studu a jak se pak nahocení uprostřed letního tábora pro mne stane příjemnou samozřejmostí. Však také právě tohle byla jedna z mých velmi silných fantazií: svléknout se na táboře donaha a nechat se ostatními kamarádi přijmout za Mauglího. Tolik jsem se na to těšil a tolik jsem se toho obával. Tak proč po mě chtěli, abych si na tábor přivezl tolik věcí ze šatníku evropského civilizovaného kluka? Že tam na tábor hned nevypadnu z autobusu jako nahý kluk jsem věděl, proč mít ale sebou tolik věcí, které s tématem Mauglího nemají společného nic, a to ani vzdáleně?
Ten letní tábor pak vůbec nebyl špatný, naopak patřil k těm vůbec nejlepším. Měl jen jednu drobnou chybu. Mauglího měl jen v názvu, jinak s ním neměl nic společného. Ani můj sen, tedy že se mi podaří překonat stud, abych se táboru mohl představit jako Mauglí, se mi nevyplnil. Měli jsme tam jen jakési ilustrace s Mauglím, který však na těchto ilustracích nosil kolem pasu jakousi podivnou suknici. Moc se mi to nelíbilo. Jeden vedoucí a jeden praktikat na sobě jednou, možná dvakrát, měli něco podobného a pak se mi to líbilo ještě méně. Zejména tomu vedoucímu, staršímu a fyzicky nepříliš obdařenému, to vyloženě neslušelo. Oba byli dobří lidé, Mauglí ale v jejich podání nebyl vůbec hezký a už vůbec ne uvěřitelný. Nebylo to ono. Všechno ostatní na tom táboře bylo jinak fajn. Skvělé hry, výborní lidé, prima kamarádi, tábor byl i na hezkém místě.
Tato má první zkušenost s bederkou tedy nedopadla dobře.
Po návratu se vše vrátilo do starých dobrých kolejí. Léto jsem si pak užíval v Mauglí stylu. Ke konci prázdnin jsem se při návštěvě jednoho z mých nejlepších kamarádů dozvěděl, že kousek za jeho domem je v lese indiánský letní tábor. Vyprávěl mi to s obrovským nadšením. Na tábor jsem se šli ještě toho dne podívat. A opravdu. Za lesem tam byl na loukách postaven dětský indiánský tábor, který na první pohled vypadal zcela jinak, než jak jsem letní tábory znal. Z dálky vypadal velmi opravdově. Teepee stany, totem, stylové lehké letní oděvy indiánů i indiánek. Dětí i dospělých. Úplně mi to vyrazilo dech. Sledovali jsme je nejprve z uctivé vzdálenosti z vysoké luční trávy. Pak jsme se jako zvědové plížili od jednoho křoví k druhému, až jsme byli od tábora sotva dvě stovky metrů. Měli jsme skvělý výhled. Tehdy jsem poprvé v životě uviděl bederní roušky, typ provlečené látky mezi nohama. Na první pohled mne to zaujalo. A mého kamaráda také.
„Hele, oni tam jsou i úplně nahatí….“ zašeptal po chvíli můj kamarád. A opravdu. Přímo k nám běžela z tábora zcela nahá dívka v našich letech. Měla krásné opálené tělo, v jejím věku ještě bez chloupků a já na ní mohl nechat oči. Z dálky vypadala jako kluk s dlouhými vlasy, když k nám ale přiběhla blíž, tak bylo vidět, že klukem není. Na trupu měla nakreslené tyrkysové pruhy v podobě páteře a žeber. Jeden z pruhů jí šel podélně přes polovinu pohlaví. Pokud bych měl vybrat konkrétní chvíli probuzení mé sexuality a tím i přechod z věku chlapce do věku jinocha, tak to bylo právě tehdy, když jsem tam v tom křoví tak ležel, díval se na tu běžící dívku a nechával si v hlavě přehrávat fantazie o tom, jak jí maluji na nahé tělo štětcem tu modrou barvu. Tehdy jsem se poprvé v životě zamiloval. Nesmírně mne přitahovala. Zároveň jsem se začal bát, jak se blížila, že nás v naší skrýši uvidí. S kamarádem jsme se přitiskli do trávy pod větve křoví a se zatajeným dechem jsme sledovali, jak se jen kousek od nás zastavila. Pro něco se sehnula do trávy, otočila se a rozběhla se zpět do tábora.
Nás si zjevně nevšimla. Jak běžela zpět, tak jsem si všiml, že na zádech měla tou samou barvou vykreslenou páteř a lopatky. Bez žeber. Musím se přiznat k tomu, že se mi tento pohled opět nesmírně líbil. Obava z našeho prozrazení přestala být tak akutní, přesto jsme oba doslova hořeli vzrušením. Toto vzrušení mělo vícero rovin. Dobrodružné, jako i to čistě intimní. Během další půl hodiny se na tento zvláštní běh, který byl zjevně součástí jakési jejich hry, vydávali postupně chlapci i dívky z celého tábora. Bylo to naprosto dokonalé módní molo, kdy jsme si mohli prohlédnout nejen nahé indiány a indiánky (a jejich různá malování, jako i indiánské ozdoby) ale i indiánsky oblečené běžce a běžkyně. Viděli jsme tak přehlídku různých barev, tvarů a vůbec typů bederek, indiánských nohavic, košil, splývavých dívčích šatů, čelenek, bělošských i indiánských bot, ponč, ale, tu a tam, i obyčejných slipových plavek. Mého přítele nejvíce zaujaly právě ty bederky. Bederky nosili jak chlapci, tak dívky. S úžasem však přijímal i ty jinak zcela nahé běžce a běžkyně. Mě se jejich indiánsky obederkovaná nahota líbila také, ač jsem jinak preferoval tu plnou nahotu. Bederky jsem
vlastně jsem ani nepovažoval za oděv, jako spíše za hezkou ozdobu nahých těl. Příjemně to budilo zvědavost a fantazie.
Když se dění v našem okolí uklidnilo a běžci přestali naším směrem z tábora vyrážet, tak jsme se opatrně vydali na cestu zpět. Můj přítel byl plný dojmů. Podle toho, co cestou říkal, jsem poznal, že obederkované nahotě dívek (ale i chlapců) přisuzoval mimořádně silný intimní status. Pro něj to bylo mnohem víc odvážné, než když k nám vybíhali jen nazí běžci. Bederky se mu líbily tak, že jsem měl pocit, že kdyby nám nějaký obederkovaný indiánský chlapec zkřížil cestu, tak že by si ho ulovil, aby si ji z něj stáhl. Já měl k tomu celkem stejný postoj. Zejména jsem ale nemohl přestat myslet na tu dívku s tyrkysovými kostmi. Jako Mauglí jsem si představoval, jak ji zachraňuji z kůlu mučení a jak ji odvádím od nepřátelských indiánů do bezpečí mého pralesa. A nebo… jak ji zachraňuji před dravou zvěří, ztracenou v mém pralese, abych ji vrátil zpět k jejímu lidu. A nebo, jak jí maluji tou zářivě tyrkysovou barvou. Případně, jak to z ní houbou, nebo dokonce jen holou rukou smývám. A jak ona ve mně vidí toho, kým jsem si tolik přál být. Mauglího, dítě z lesů.
Tyto mé myšlenky jsem si nenechal pro sebe. Poprvé v životě jsem se někomu svěřil s tímto mým tajemstvím. Že mám rád Mauglího se o mně všeobecně vědělo, nikdo však netušil, jak hluboko to ve mně je. A už vůbec nikdo netušil, že jsem Mauglím i tak, že se nejraději nořím do lesů zcela nahý. Mému příteli se to nesmírně líbilo, moc mi to ale nevěřil. A tak jsem mu hned na té naší cestě zpět k němu domů názorně ukázal, že to jde. Svlékl jsem se z mého oděvu, zul jsem se, dal jsem mu to všechno do ruky a šli jsme dál. Mohl na mě nechat oči. Prohlížel si mé nahé tělo a já poznal, že se mu líbím. Pak se svlékl i on. Šaty jsme schovali do křoví a po další půl hodinu jsme si užívali les jako dva naháči. On ve své roli indiána (nahý, bez bederky) a já ve své roli Mauglího (v té chvíli jsem nepostrádal vůbec nic). I já jsem po něm pak pokukoval a nelze to napsat jinak, než že se mi v jeho roli indiána líbil také. Byla to skvělá hra, kdy jsme si vymysleli, že nás jako loví indiáni, před kterými prcháme. On byl osvobozený indián a já byl jeho průvodce pralesem. Nakonec jsem byl i jeho léčitelem, protože naše hra nakonec dospěla až k léčení jeho zranění. Konkrétně popálenin pohlaví. Však jsem jej také osvobodil právě v okamžiku, kdy si „ho indiáni už začínali při mučení pro své potěšení opékat nad ohněm“. Intimní akcent této naší hry, myslím, není nutné zdůrazňovat. Ani by zde nebylo vhodné popisovat její průběh. Dá se to napsat tak, že naše přátelství dospělo k té nejvyšší vzájemné důvěře, jakou si lze mezi mladými chlapci představit. Styděli jsme se za to odložení šatů a pak i za těch pár intimnějších doteků? Vůbec ne, až mne to samotného překvapilo. Naopak to bylo velmi příjemným zážitkem. Sdílení poznávání vlastní sexuality bývá mezi těmi nejlepšími kamarády přirozené a je to i nesmírně krásné. Inu, však to má i svou vlastní terminologii: „hry na doktory“.
Dalších pět dní bylo ve znamení prolínání indiánštiny a světa Mauglího. Můj přítel si vyrobil provlékací bederku s flapy, já zůstal v mé roli nahého Mauglího. Spolu jsme si hráli v lese a asi nepřekvapí, že jsme se zejména vydávali k indiánům jako dva zvědové. Jak k jejich táboru, tak do okolních lesů a luk, kam z tábora odcházeli. Myslím, že to bylo naše největší dobrodružství, jaké jsme spolu kdy prožili. Nikdy nás při tom neobjevili, což dnes po těch letech považuji za velkou škodu. Však už tehdy jsem měl velmi divoké fantazie o tom, co by pak s námi bylo…
Indiáni pátý den z louky zmizeli. Jejich tábor se odstěhoval. S ním zmizela i ta krásná dívka s tyrkysovými kostmi, která byla indiánskou vílou soumraku mého platonického dětství a která zároveň stála na úsvitu mého jinošství.
Bederky od té doby umím ocenit zejména na tělech hezkých chlapců. Musím uznat, že bederky jsou na těle opravdu příjemné a umí být i praktické, přestože jsem spíše na tu plnou nahotu. Dívkám pak sluší zejména plná nahota, ovšem chlapecké bederky se na jejich tělech také neztratí… Vše ideálně někde v lese a nebo na loukách.
Indiánština mne nakonec doběhla také, a to hned další rok, kdy jsem byl účastníkem letního tábora s touto tématikou. Ani tehdy se tam nahota moc nepěstovala, já však už byl na indiány připraven a tak jsem se během těch dvaceti dnů z mé bederky prakticky nesvlékl. Podle mého vzoru tam začali nosit bederky i další chlapci. Indiánské bederky Mauglího měly mezi indiány značný úspěch. Když už jsme na tom táboře nemohli být zcela nazí, tak se mi podařilo posunout úroveň táborové nahoty aspoň na velmi příbuznou úroveň „indiánské nahoty“. :)
Dnes jsem již v dospělém věku. Jsem napůl Mauglím a napůl prérijním Indiánem. Zejména v létě. Rád navštěvuji Vaše stránky o bederkách, protože bederky jsou i v mém případě více než jen krásnou vzpomínkou z dětství. Bederky indiánů jsem přijal za můj letní oděv, směle se tedy mohu prohlásit bederkářem. S jistou výhradou, že se plné nahoty v lese a nebo někde na louce dodnes nebojím. Mé bederkaření je tak hlavně o té hravosti a o společenském zjemnění mé plné nahoty. Například, když jsem u přátel a chci si kousek Mauglího vzít sebou ale svléknout se prostě nejde. Bederka je pak tou pravou odpovědí jak zůstat nahý a přitom oblečený.
Drobné postřehy pod čarou:
1. První a vlastně i jediný člověk (pokud nepočítám rodiče), který si všiml, že jsem po svléknutí rovnoměrně opálený, byl právě ten můj přítel, se kterým jsme spolu sledovali ten indiánský tábor. Všiml si toho prakticky okamžitě. Nahocení po lesích mi proto uvěřil o těch pět nádechů dřív, než jsem mu po svléknutí vrazil do ruky ty moje trenýrky, tričko a boty.
2. Když jsem zhlédl první film o Mauglím, tak jsem byl vyloženě zklamaný. Všechny další filmy, které jsem s touto tématikou mohl zhlédnout, se mi nelíbily rovněž.
3. Všiml jsem si, že se v ilustracích na nově vydávaných knížkách Mauglí stále častěji umí vyřádit cenzura. Penis Mauglího byl před lety v ilustracích přirozeně vykreslen a nikoho nenapadlo, že by to mohlo být špatně. Pak ale přišli ke slovu blbci a tak se začalo příslušně retušovat. Obrázek nahatého kluka? A je mu vidět penis? I s váčkem? Dejte to do trezoru! A nebo to raději ihned spalte!!!
4. Pokud mohu být naprosto upřímný, tak po návratu z lesa mám nejraději… teplou sprchu. A čistou postel pod střechou. Jak stárnu, tak umím ocenit i výdobytky té naší civilizace – a nestydím se za to.
5. Jako kluk jsem míval jisté fantazie, že mne uloví zlí lidé, kteří mne, nahého Mauglího, uvážou a nebo prostě předhodí psům, vlkům a nebo jiným dravcům. Představy, jak budu těmito dravci jako Mauglí ušetřen, mne vysloveně vzrušovaly. Mělo to až intimní dosah. Podobné to však bylo i u představ, ve kterých mne pro zábavu mých věznitelů tyto šelmy nakonec roztrhaly na kusy. Temná stránka mého já si s tímto tématem uměla hrát a já v tom nalézal podmanivé potěšení. Později si mne lovili i indiáni a já si pak tyto představy (tu a tam) užíval i ve chvílích, které patří k těm nejintimnějším vůbec.
6. Knížku Mauglí si čtu tak jednou za pět let. Doma mám jen tu mou původní, originální knihu, která konkrétně stála na prahu tohoto mého... hobby.
7. Weby o Mauglím nenavštěvuji, nelíbí se mi, jak jsou zpracovány..
8. Zkoušel jsem udělat web o Mauglím. Výsledek se mi ale také nelíbil a tak jsem toho po několika pokusech opět nechal.
9. Být Mauglím je přeci jen něco víc, ne jen sbírat obrázky a plnit si knihovnu Mauglí-literaturou, Je to spíše naivně idealizovaný životní styl, který se snažím nacpat do půdorysu mého reálného světa. Tento styl by se dal zjednodušeně vyjádřit jako „indiánština v evropském pojetí“. Obojí je prakticky to samé.
10. Jako dospělý jsem se podepsal na Mauglovství hned několika chlapců z mého okolí. Otevřel jsem jim jeho svět ve vhodnou dobu. Všichni se toho zdárně chytili a téměř všichni pak nejpozději do dvou let skončili jako indiáni. U Mauglího nikdo z nich, pokud vím, natrvalo nezůstal.
11. Tu dívku z indiánského tábora (s tyrkysovým kostlivcem) se mi nakonec podařilo naprosto neuvěřitelnou náhodou vypátrat. Potkal jsem ji na mé střední škole. Byla mou spolužačkou z vedlejší třídy. Po naší (indiánské) svatbě jsme spolu již desátým rokem a v našem rodném teepee už máme připravenou kolébku... :)
12. Byl jsem několikrát pozván na indiánské tábory už jako dospívající jinoch a později i jako dospělý muž. Viz bod. 11. Představte si, jak na indiánský tábor přijede Mauglí. Nahý jsem tam sice mohl být také, ale když už tam byly užívány bederky, tak jsem držel partu. Nosil jsem tam zejména bederky v podobě tang, ručně šitých a s čitelným indiánským původem.
Tyto bederky mám rezervované pro mou roli indiánského Mauglího. Pokud jsem v roli indiánského Indiána, pak preferuji bederky provlékačky. Letos na tábor pojedu podle všeho znovu a oba typy bederek budu mít rozhodně sebou...
13. Tanga bederky běžně používám dodnes. U mě doma trenýrky a nebo slipy nenajdete. Prostě si šiji vlastní spodní prádlo. Tanga-bederky se osvědčily a mé tělo se v nich cítí opravdu komfortně. Zatím na to mám postavu a mé družce, bod 11., se to velmi líbí. A mě se zase líbí, když je na louce a nebo v lese jako indiánka úplně nahá - a nebo když má na sobě chlapeckou provlékací bederku. :)
14. Je zvláštní, jak mne později v mých patnácti letech zklamalo zjištění, že knižní Mauglí nebyl (evropským) bělochem, ale potomkem Indů. Stejně tak je zvláštní, že mi to došlo až tak pozdě. Tolik jsem se personifikoval do Mauglího, nebo do přítele Mauglího, až jsem tento fakt po ty první dobré dva, možná tři roky naprosto přehlížel. Ostatně, já se nikdy necítil být indickým, respektive indiánským klukem. Vždy jsem byl evropským Mauglím a nebo evropským Indiánem.
15. Po přečtení několika konkrétních příběhů bývalých indianhobbystů na zdejších stránkách jsem si povšiml jistého vystřízlivění z jejich původních snů o indiánech. Já na tom nejsem jinak. Mé naivní představy o pralesem vychovaném lidském dítěti vzaly později za své také. Stalo se to tehdy, když jsem se z médií seznámil s několika skutečnými případy, kdy bylo lidské mládě vychováno vlky. Ti chlapci rozhodně nevypadali jako můj Mauglí. Spíše byli jeho naprostým opakem. Ve všech myslitelných ohledech. Hloubka mého zklamání se dá v tomto ohledu rovněž srovnat s těžkým zemětřesením, ve kterém se můj vysněný svět Mauglého téměř zhroutil. I já jsem měl krizi, z které nakonec Mauglí vyšel vítězně... coby živá pohádková bytost.
16. Jeden skutečný Mauglí v mém původním chlapeckém fyzickém pojetí možná - viz komentář pod obrázkem - existoval. Zde je jeho obrázek. Podle mého názoru se jedná o krásného chlapce. I když jej - údajně - nenalezli v pralese ale v poušti…
V plné velikosti má tento obrázek 8,2 MB
Rozlišení ~ 2479 x 3255 pixelů.
Legenda:
V roce 1945 (1946?) byl tento chlapec zajat jako "gazelí dítě" v poušti na hranicích mezi Sýrií a Irákem. Byl objeven lovci v jednom ze stád gazel, kterého byl součástí. Lovci se rozhodli, že si chlapce vezmou.
Polapili jej až za pomoci aut, protože byl velmi zdatným běžcem. I tak jej polapili až když se při běhu poranil o kámen. Pak byl spoután. Pouta jsou na obrázku vidět.
Po zajetí ze sebe vydával pouze gazelí skřeky, lidskou řeč neuměl...
Bohužel (nebo naštěstí...?) je tento příběh jen pohádkou, které jsem sám chvíli věřil. Tento snímek a příběh je podvrhem. Jeden znuděný novinář si - údajně - vystřelil ze svých čtenářů. O opravdovém Maglím (o Mauglím podle mých původních představ) tak mohu i nadále jen snít dál...
Doufám, že se Vám mé vyprávění líbilo. Pokud ne, tak se Vám za to omlouvám.
S pozdravem, Mowgli Awaye.
Sotho Herd Boy, Larrabee Constance Stuart
Afrika 1941
Archer, 5.11.2019
Chvíle radosti tohoto afrického chlapce před fotoaparátem je kouzelně nakažlivá.
Z jeho mladého, hezkého a zdravého těla prýští hravost, naděje a bezelstná touha po dobré budoucnosti.
Bederka chlapce by se dala snadno zaměnit za bederky (zejména) jihoamerických indiánů, nebo dokonce za bederky lidu Na`vi;
pod plátěným opaskem se z provlečeného pruhu látky přirozeně tvoří tanga a přední flap.
Každý obrázek má 12MB
Rozlišení je ~ 2850x3000 pixelů:
Zdroj obrázků této sady je zde:
sova.si.edu
Originální popis fotografií:
Creator: Larrabee; Constance Stuart; 1914-2000; Produced: 1941 Phys. Descri negative : b&w ; 6 x 6 cm. (silver gelatin). photographic print : b&w ; 8 x 10 in. (dupe print).; Subject Geog South Africa Lesotho Subjects: Sotho (Basuto) Form/Genre Photographic prints; EEPA 1998-062657; [Summary: Sotho Herd Boy; 1941. Photographic image of a boy jumping in mid-air. He is wearing a hat and loincloth. Photograph by Constance Stuart Larrabee; 1941. Constance Stuart took photographs in Basutoland (now Lesotho) during her first trip in 1941. In 1947; she returned to Lesotho as an officially accredited photographer. She documented a visit of the British royal family: King George VI; Queen Elizabeth and their daughters Princess Elizabeth and Margaret; to this British Protectorate. She used the occasion to venture into the countryside and captured unique images of rural life among the Sotho people. There are no prints of this negative in the Constance Stuart Larrabee Collection. EEPA produced an 8x10 study print for reference purposes. The cataloging of the Constance Stuart Larrabee Collection was supported by a grant from The Smithsonian Women's Committee.
Tyto obrázky si ke mně našly svou cestu. Nesmírně se mi líbí. Veskrze dobrý dojem kazí jen jedna věc. Vědomí, co tohoto chlapce v jeho životě pak čekalo. Druhá světová válka, arogance evropských kolonialistů a později extrémní nezodpovědnost černošských vládců, drancování zdrojů, ekologické katastrofy, korupce, obrovské násilí, sucho, hlad, nemoce, příchod novodobých kolonialistů z Číny...
Vzácné chvíle radosti ale i čas desiluzí
Archer, 3.11.2019
Měl jsem to štěstí, že jsem v tomto mém životě zažil mnoho dokonalých chvil. Stává se, že člověk na vlastní kůži prožívá své fantazie v tomto tvrdém světě reality. Jsou to pak velmi vzácné chvíle, které rozhodně nejsou samozřejmostí. Po letech se pak na to vzpomíná jako na krásný sen.
Například jsem při jednom z takových okamžiků seděl na skalním výběžku nad pláží u moře, díval jsem se na západ Slunce, nízké vlny se pomalu rozbíjely o písečný břeh, byl mírný vítr, který byl ještě horký a přesto už v sobě nesl večerní úlevu. Za sebou jsem měl krásný den plný dobrodružství. Věděl jsem, že mne v kempu ještě čeká dobrá večeře a pak ještě výprava do nedalekého města, kde jsem se těšil na zmrzlinu a na procházku pod palmami do tamního přístavu. Seděl jsem tam na té skále zcela nahý. Jako Mauglí. Byl jsem svobodný jako pták. Na tuto konkrétní chvíli si pamatuji velmi zřetelně, uvízla v mé paměti jako uzel na niti mého života tažené časoprostorem. Bylo to překrásné. Jen jsem tam seděl na té vyhřáté skále, díval jsem se na moře a byl jsem šťastný.
V té chvíli mne nic netrápilo, můj život byl v té chvíli jen hrou. Byl jsem mladý a zdravý chlapec, který měl před sebou toliko čas prázdnin, dobrodružství a objevování. Jediné, co by mohlo být nepohodlné, byla snad jen ta sůl na mé kůži. Já to ale přijímal jako příjemnou nepohodlnost. Naopak jsem se těšil právě na to, jak tu sůl ze sebe spláchnu studenou horskou vodou ve sprchách, abych si pak po osušení vzal na sebe (po několika dnech non-stop plné nahoty) tričko a trenýrky. Přeci jenom jsem se do toho města nemohl s otcem vydat nahý… a nebo jen v mé bederce.
V té chvíli jsem byl indiánským elfem, plně nahým, v krásném světě, kde se neřeší žádné problémy, kde je příjemné klima a je dobře. Nic víc, než mé tělo, jsem v té chvíli nepotřeboval mít. Dokonce ani tu bederku ne...
Po několika letech nato jsem si četl v jedné knize (NES) a tam si autor (Michael Ende) skrz hrdinu příběhu (Bastien) sám sobě předložil k úvaze „provozní“ věci knižních hrdinů. Bylo to něco ve smyslu „… a jak vlastně chodí na záchod? A kdy? A proč se o tom nikdy nikde nepíše? Kde u sebe nosí papír?“
Tento odstavec mne tehdy jen pobavil. Později jsem se však k této základní myšlence vracel znovu a znovu. A zdaleka to nebylo jen o nějakém papíru. A tehdy mi to došlo. Můj vysněný svět mladého indiánského lovce, kterým jsem se tehdy cítil být tělem i duší, by rozhodně nešlo posadit do mé reality a to ani základním půdorysem. Uvědomil jsme si, že z pohodlného paneláku bělošského středoevropského kluka je ta optika výhledu na daleké prérie výrazně deformovaná. Deformovaná krásně a nesmírně laskavě, to ale na věci nic nemění.
Poněkud mne zaskočilo zjištění, že (bych) např:
Jako indián bych nemohl mít žádné brýle. Byl bych na prérii nepoužitelný, protože bych na padesát metrů nepoznal, jestli vidím před sebou přítele a nebo nepřítele. Indiáni neměli brýle. Představte si, jaké to asi bylo, když se nějaký indián s vadou zraku poprvé od svého narození dostal skrz bělochy k brýlím a začal vidět ostře.
Jako indián bych při zánětu slepého střeva podle všeho zahynul opravdu ošklivou smrtí, protože by v mém kmeni nebyl nikdo, kdo by mě mohl operovat. Šaman by mi nepomohl ani kdyby se jeho role zabalila do tisíců keců o hluboké spiritualitě a lesní/prérijní moudrosti. To samé by platilo o zranění z lovu a nebo z bojů. Bylinky rozhodně nevyřeší vše.
Jako indián bych byl v případě kazu na zubu odkázán na trýznivé dny a týdny, kdy bych doufal, že mi takový zub, eventuelně, sám z čelisti vyhnije. O indiánských zubařích jsem nikdy nic neslyšel.
Jak se vlastně pohybovat po krajině na koni, v horším případě jak se pohybovat po krajině pouze po svých nohou? Jako kluk jsem běhával po loukách, po chmelnicích, po lese a nebo na břehu moře jen v pouhé bederce. S dokonalým backupem věcí „na dosah“. Přeložím tuto mou myšlenku: Představte si, že se máte dostat z bodu A do bodu B jako indiánský kluk. Trasa na pět dní, po otevřené rovné krajině. Ideální počasí, v noci trochu chladněji. Kolik jen věcí byste potřebovali mít sebou? Tedy včetně zbraní, protože lov, nepřátelé a vlci? Čím se v noci přikrýt? Na čem spát? Jak u sebe nosit potřebnou vodu? Čím si rozdělávat oheň? Kolik jen věcí člověk potřebuje mít na cestách u sebe? Mé běhání po lese, kdy jsem se do něj doslova vrhal jako nahý kluk v pouhé bederce, bylo příjemnou, přesto prakticky nepoužitelnou záležitostí. Leda tak běhat kolem mého teepee, dál ale ne... Indiáni až do časů koní byli velmi nemobilní a pokud se už přesouvali (tzn. rozebrat své ležení a pracně to všechno táhnout přes prérie, BTW kola neznali), tak to rozhodně nevypadalo, jako elegantní let kondora.
Já jsem věděl, že nejdále do dvou kilometrů je teplá voda, jídlo, postel, dokonale vybavený dům. A jak vlastně v teepee skladovat věci? Přátelé, jde to ale… velmi mizerně. Jedna věc je romantické spaní v létě na české louce v teepee (s nějakým tím prima bělošským backupem, kdyby byly nějaké problémy) a druhá věc je užívat toto teepee jako primární obydlí, bez dalšího. Pokud Vám vytane na mysl klasické evropské bezdomovectví, tak to není náhodou.
Pro mne byl problém už jen to, kam dát klíče od domu tak, abych je měl u sebe, když jsem byl v lese po indiánsku nahý. Bederka nemá kapsy. Kouzelný amulet na mém krku tak míval velmi prozaickou náplň… :)
Před lety se mě jeden moudrý člověk, který se indiánstvím zabýval, zeptal, jak si představuji indiána z velkých plání. Vyjevil jsem mu mou představu o krásném, čistém, opáleném, vznešeném, udatném a moudrém indiánovi, ideálně v mém tehdejším náctiletém věku. Nechal mne mluvit a pak mi řekl, jak by takový indiánský kluk vypadal. Mastné vlasy, potřený tukem a možná i popelem, poněkud nelibě zapáchající, v otrhané bederce, které bych se štítil dotknout. S podrůměrnou inteligencí - tedy na evropské poměry – a se způsoby, které by mě přinejmenším šokovaly. Tohle jsem tehdy překousával jen velmi obtížně. Dnes již ale vím, že měl ve všem pravdu.
Když jsem si četl knihu „Malý velký muž“, tak tam autor popisoval příchod hlavního hrdiny do indiánské vesnice. Indiánská vesnice nevypadala příliš vábně, byl tam zápach, chaos a nepořádek. Hrdina příběhu dokonce vznesl jisté pochyby, jestli ho opravdu dovedli do indiánské vesnice a nebo jestli se spíše nejedná o skládku odpadu. Tehdy mne to při čtení celkem uráželo, dnes ale vím, že tohle hodnocení bylo podle všeho přesné. Autor rozhodně věděl, o čem píše. Už jsem viděl hodně dobových fotografií a sám bych to podle těch fotografií nenazval jinak. Jako bělošské dítě jsem utíkal do lesů jako indián, abych tam našel můj vysněný svět. Nepochybuji o tom, že bych jako indiánské dítě naopak s radostí utíkal do bělošských vesnic. Když jsem si tohle poprvé uvědomil, tak jsem se sám před sebou zastyděl za to, že jsem si tolik přál být indiánem. Nelze si vybírat jen to dobré, i indiánský svět má to své zlé a já jsem přesvědčen o tom, že by mi to po prvním ochutnání hodně zhořklo v ústech. A kromě toho, indián by měl být hrdý na svou krev. Jak však může být indiánským evropský indián, který svou bělošskou krví opovrhuje? Pak není ani bělochem a ani indiánem. A beztak jím skuteční indiáni opovrhují, ať už se jim snaží sebevíc přiblížit.
Zde si dovolím volně převyprávět jeden příběh chlapce, který byl na jednom nejmenovaném letním hobby-indiánském táboře:
„… letní tábor byl doslova perfektní. Bylo nás tam asi dvacet chlapců různého věku a asi deset dospělých. Celé dny jsme doslova protékali okolními lesy jako indiáni, učili jsme se umění žít v souladu s přírodou, učili jsme se poctivému zálesáctví a vůbec všem těm „indiánským“ dovednostem ve formě mnoha her. Ve dne i v noci. Bylo to nesmírně intenzivní, až jsme zapomínali, že jsme běloši a že za tím lesem nad táborem vedou dráty vysokého napětí z bělošské elektrárny do města plného bělochů. A bederky… ty byly samozřejmostí. Většinou jsme na sobě neměli už nic jiného, než právě bederky provlékačky.
Byl tam s námi jeden mladý indián, mohlo mu být tak dvacet let. Pochopitelně se nejednalo o opravdového indiána ale o indiánského ree-nactera se stoprocentní bělošskou krvní. Nebyl to špatný kluk.Indiáni byly zjevně jeho životní energií. Hodně je propagoval. A hodně také mluvil o nás, o běloších. Jak jsme obsadili Ameriku a zabíjeli domorodce. Jak ničíme svět. Jak nežijeme v souladu s přírodou. Když citoval projevy velkých indiánů, tak byl téměř v tranzu. Běloši byly a jsou ti zlí a indiáni byli a jsou ti dobří. Za všech okolností. A pak se jednoho dne stalo, že si šlápl na hřebík tak nešťastně, že mu projel chodidlem skrz. V tu ránu zapomněl na to, že je indiánem. Zapomněl na to, že máme na táboře šamana. Zapomněl na to, že nenávidí auta. Doslova pelášil do bělošské nemocnice za pomoci kouřící a zaručeně neekologické Škody 120. Ani se neotočil. Byl v úzkých, zraněn a dost ho to bolelo. Veškeré jeho ideály byly najednou pryč. O pomoc se obrátil ne na indiány a indiánství ale na bělošské doktory. Plně při tom využíval výdobytků naší evropské civilizace. Pro mne to byla velmi dobrá lekce o tom, že když se jedná o skutečně vážný problém, tak ideály mohou lehce a doslova okamžitě shořet jako pavučina nad svíčkou. A teprve pak se pozná, jak to skutečně je a kde jsou skutečné pevné hodnoty. Ten den jsem byl hrdý na to, že jsem bělochem, že jsem z Evropy. Indiáni byli prima ale… já byl white pride. Zvláštní, jak to zní rasisticky. Když ale indián napíše, že je „native pride“ a nebo černoch, že je „black pride“, tak když mu za to nezatleskám, tak jsem taky rasista. Svět je divné místo.
Od toho dne jsem si indiánství užíval tak nějak s... pozitovně laděným... nadhledem. Od indiánů jsem si nakonec vzal jen to zálesáctví a ty bederky. Zbytek jsem s díky nechal za sebou. Dnes jsem již dospělým mužem. Když mám dnes na sobě mou bederku, tak vypadám jako indián, indiánem ale nejsem...
Proto tyto stránky o bederkách, prosím, považujte za střípek ze světa fantazie. Krásného světa, který s realitou příliš pohromadě nedrží. Ano, bederky z těl padají. Jsou až příliš odvážné, pokud se nosí na evropské půdě. Ve skutečnosti nejsou pro les a nebo pro louku s vysokou travou praktické. Nemají kapsy. Sluší jen hezkým lidem. U těch méně obdařených fyzickou krásou jsou ve výsledku spíše směšné. Neberte tyto mé stránky příliš vážně. Nebojme se užívat hlavu, selský zdravý rozum a kriticky vnímejme svět. Tohle jsou naše jediné zbraně v současném světě které nám umožňují držet se od debilů a šílenců mimo jejich přímý dosah.
Hau-age & provlíkačky v indiánském stylu
Hau-age, cenzorpapa a edit textu: Archer, 21.10.2019
Vaše stránky o bederkách navštěvuji prakticky každý den. Děkuji za všechny ty krásné obrázky, za fotogalerie a za ty sbírky různých textů, které se mi většinou velmi líbí. Jak by také ne, sám jsem v takových příbězích vyrostl. Mé tělo bederky zná a zná je velmi dobře.
Stránky jsem před pěti, možná šesti lety objevil vlastně náhodou. Hledal jsem na internetu jeden dnes již neexistující letní tábor. Byl jsem na něm jako dítě v roce 1991. S indiány, bederkařením a nebo s mým dalším vyprávěním nemá pranic společného. Při jeho hledání jsem nebyl ze sta procent úspěšný. Podařilo se mi však při tom nalézt tyto stránky o bederkách.
Bederkářem jsem od třetí třídy základní školy, kdy jsem byl indiánům zasvěcen mým o dva roky starším bráchou a jedním z jeho kamarádů. Oba se tehdy vrátili z poctivého indiánského letního tábora, z kterého si přinesli mnohé indiánské myšlenky, krásné a krásně naivní indiánské představy, odvážné zálesácké zážitky, zálesácké dovednosti a indiánské itemy. Těmi itemy myslím různé indiánské ozdoby na tělo, jako například řemínky, amulety, čelenky, indiánskou obuv a nakonec, jak asi čekáte, bederky. Indiánské téma stálo na počátku vzniku mé chlapecké party, kde jsem byl zdaleka nejmladším členem, což pro mne ale nikdy nebyl žádný handicap. V té partě jsem byl s bráchou, s jeho dvěma kamarády a s mým kamarádem ze třídy.
Zažili jsme spolu hodně dobrodružství. Měli jsme společný indiánský super-tajný kmen, skrýše a pevnosti v lese za naším městečkem, tajné obřady, tajnou řeč (jen pár indiánsky melodických slov), klíče na společné šifry, měli jsme indiánská jména, kreslili jsme si vlastní mapy, měli jsme jakousi společnou klubovnu na jedné opuštěné stavbě za naším městečkem, kroniku a společný indiánský oděv (zejména bederky, ve kterých jsme se rozhodně neproducírovali jen tak kdykoliv, kdekoliv a před kýmkoliv), společné poklady a nakonec i zbraně v podobě stále dokonalejších luků. Naneštěstí jsme v těch krásných letech nenašli náš indiánský protějšek v žádné podobné partě, takže jsme si museli vystačit sami. Tohle byl ten jediný drobný nedostatek našich indiánských her, protože jsme neměli nepřítele. Sdílet tak náš les s nějakou jinou indiánskou partou! To by bylo něco! S rozkoší bych si nějakého takového nepřátelského indiána s kamarády ulovil, přivázali bychom si ho ke kůlu mučení a dnes bych mohl mít nad mým lůžkem přibitou jeho bederku jako cennou trofej. Nebo by se takový osud mohl týkat mé vlastní bederky, kdo ví... :)
Pokud jsme byli obléknuti do indiánského, tak jen tehdy, když jsme byli mimo dohled lidí. K tajemství jsme měli celkem dobrý důvod. Cítili jsme, že by naše indiánská nahota (plná nahota a nebo nahota zakrytá toliko bederkou) byla případnými svědky našich her považována za velmi zvláštní, za podivnou a za nevhodně odvážnou. Právě tato jistá exkluzivita našich odvážných her, která nám dávala dobrý důvod využívat les jako náš úkryt, byla velmi příjemnou věcí, která kola našich dobrodružných pocitů uměla roztočit do vskutku závratných čísel. Však se také tu a tam stalo, že nás v lese jako nahé indiány lidé spatřili. Někomu se to líbilo, někomu ne. Jednou na nás dokonce přišla stížnost do naší školy, že běháme po lese nazí. S jistým vděkem vzpomínám na to, jak tuto stížnost naši učitelé a pak i naše rodiče přijali: zamítli ji s plným porozuměním pro naše hry. Tato stížnost na nás a na naši indiánštinu tedy měla zcela opačný účinek, než jaký plánoval její autor. Dostali jsme nenápadnou podporu ze strany našich rodičů a vlastně i některých našich učitelů. Mně tak tato stížnost otevřela dveře do jednoho history-living indian-hobbyistického spolku, viz dále v textu.
Indiánština naší party v našich životech zářila jako právě vybuchující supernova. Supernova, které výbuch trval dobré dva roky. Dokonce jsme tehdy měli společnou představu, že až budeme dospělí, tak že na základně té naší indiánské party založíme indiánský oddíl pro děti. Že spolu budeme trávit dovolenou po indiánsku. Že založíme indiánskou vesnici jako takový skanzen pro návštěvníky; atrakci, která by nám umožnila být indiány doslova na plný úvazek. Měli jsme spoustu takovýchto společných plánů. Včetně plánů na naši společnou návštěvu amerických indiánů od Patagonie po Aljašku. Ta cesta nám měla trvat rok s tím, že o tom spolu natočíme dokumentární film pro televizi.
Vývoj mé indiánské party šel těmto našim snům naproti jen kousek, aby se pak ten skvělý stroj chlapeckých naivních představ zasekl přesně tak, jak se zaseknout musel. Členové mého indiánského kmene se pomalu začali indiánství vzdávat. Byl to postupný, ale nevratný proces. Mé indiánské kamarády začaly zajímat silniční stroje (zejména motorky), jeden odešel ke koním, u kterých trávil veškerý volný čas, srdce mých přátel se zároveň otevřely vztahům s dívkami. Někteří mí přátelé se před nimi začali za indiánství stydět. Ke slovu také přišly stále se zvyšující nároky ve škole a tak dále.
Nakonec jsem z té naší party zůstal indiánem jen já. Ani můj brácha to ve své roli indiána neustál. Mne, naopak, čekal přestup do nového indiánského kmene. Jeden z učitelů na mé základní škole byl indian-hobbyistou, který mne - na základě té stížnosti, která na mne upozornila v tom nejlepším možném světle - pozval mezi své lidi. Našel jsem mezi nimi naprosto dokonalý svět, který odpovídal mým vlastním představám; opravdové tee-pee, opravdové indiánské zbraně, opravdový indiánský život. Opravdové koně. Opravdově vypadající obřady. Výuka opravdového indiánského jazyka (Arapahoe). Opravdové indiánské dobrodružství. Přístup ke zdrojům (knihy, filmy, fotografie, znalosti) o kterých jsem si mohl do té doby nechat jenom zdát. Měl jsem na jejich indian-hobbyistických táborech a na mnoha jejich dalších společných akcích zcela unikátní postavení, protože jsem tam byl jen sám za sebe. Toto indian-hobbyistické společenství bylo tvořeno několika rodinami, které sdílelo společný zájem, tedy indiánství. Já jsem tam byl tím jediným, který byl „tím z venku“. Byl jsem tam de-facto adoptovaným synem jednoho indiánského bojovníka, konkrétně mým učitelem matematiky. Pochopitelně se svolením mých opravdových rodičů, kteří mne uměli odevzdat s plnou důvěrou indiánskému kmeni na tři letní týdny v kuse se slovy: "Tady ho máte a prosíme, ať se nám pak zase vrátí v celku, ideálně i se skaplem na hlavě." Na ten můj
první letní indianhobyistický tábor jsem tehdy jel jen s pouhou bederkou. Nic víc jsem u sebe a na sobě neměl, tedy pokud pominu kartáček na zuby a zubní pastu. Ostatní potřebné věci jsem si musel jako indiánský kluk na táboře nejprve zasloužit… Například mé lůžko a deku jsem tak tu první noc sdílel s jedním indiánským děvčetem, která mne pozvala do tepla přikrývek, protože jsem vlastní neměl. Šlo tehdy opravdu jen o ten spánek, o nic víc. Ten večer jsem byl tak unavený, že mi ani nepřipadalo divné, že budu spát prakticky nahý bok po boku s prakticky totožně nahou dívkou. Oba jsme měli na sobě pouhé bederky, které byly naším jediným nočním úborem. Přijala mne za svého bratra a bylo tedy přirozené, že s ní mohu sdílet společné lůžko i její tělesné teplo. Další noc jsem už měl vlastní deku, ve které jsem se zahříval už jen já sám. Povýšil jsem, protože jsem předchozího dne obstál při jedné z bojových her. Ne vždy tedy plynou z povýšení nutně jen ty výhody, jak vidno na mém příkladu... :)
Mí kamarádi z mé dětské indiánské party dostali pozvání ke vstupu také, několikrát byli dokonce přítomni na tamních akcích, soumrak jejich indiánství je ale nakonec stejně doběhl a tak jsem tam tehdy mezi těmi hobbyisty zůstal z celé té naší původní indiánské party jen já.
Indiánství mělo na můj život opravdu hodně velký vliv. V létě jsem tak býval po celé prázdniny prakticky stále v indiánském. Bederky byly toho všeho samozřejmostí. Krásnou, pohodlnou, příjemnou a stylově (více či méně) erotickou... samozřejmostí. Od puberty do plnoletosti jsem jako indiánský jinoch
zažil krásné roky. Vždy s prérijní bederkou nadosah. Dodnes tomu tak je, i když už pomalu zakopávám o ten čtvrtý křížek.
V indiánském společenství jsem objevil toleranci, která velmi laskavě přijala fakt, že jsem bi, tedy že se mi líbí jak dívky/ženy, tak chlapci/muži. Všichni to o mně v mých indiánských kruzích ví. Líbí se mi, když má na sobě mladý chlapec (či dívka) pouhou prérijní provlíkačku. Klidně od deseti let věku. Tento indiánský úbor však sluší zejména jinochům a slečnám. A dospělým lidem také, pokud mají tělo v takové kondici, že uběhnou aspoň 10 km v kuse. Takto obederkované lidi vnímám už od té chvíle,
kdy jsem tento překrásný oděv na nahém těle kamaráda mého bratra uviděl poprvé. Fungovalo to tehdy jako klíček v zapalování automobilu. Ten motor se tehdy probudil na první pokus. Pochybuji, že se někdy zastaví.
S přáním příjemných bederkářských chvil (i když nám zrovna končí další sezóna), Hau-age
This page is part of a website project dedicated to loinclothed theme.
Homepage is
here.
