Předmluva Archera k následujícímu textu vyprávění...

Bederkaření každého z nás, kdo jsme bederkáři, má vždy svůj vlastní originální zdroj a následně pak i svou vlastní originální cestu. U nikoho z nás to není stejné. Může to být jen podobné, stejné to však rozhodně není. Tyto jednotlivé příběhy sbírám už léta. Lidé mi tu a tam nechávají nahlédnout do svých příslušných zážitků a do příslušných fantazií. Jsou to krásné příběhy. Vesměs jsou však indiánsky hodně divoké a mimořádně odvážné. Po všech myslitelných směrech, což je ten hlavní důvod jejich trezorové archivace.

Autoři příběhů mi například nedají svolení k publikaci a nebo jsou tyto příběhy tak intimního rázu, že by mohly být zdrojem, řekněme, vážných problémů s novodobou cenzurou. Asi nepřekvapí, že v cestě k publikování takových příběhů velmi často brání oba důvody najednou. Mnohé se dá obejít přepsáním takových příběhů do vhodnější podoby a nebo se dá napsat příběh jen na motivy originálu, jak to zde na stránkách - v některých případech - dělám. Je to vždy ostrý boj mezi autentičností a snahou o dosažení publikovatelné verze. Jak ale jen publikovat příběh, například, ve kterém si evropští indiánští chlapci a dívky hrají v letním lese s tělem jejich kamaráda, tedy s jejich zajatcem, na kterém si přehrávají zajímavé zážitky (a na to navazující fantazie vyladěné do příslušných indiánských barev), kdy byli den před tím svědky bourání těla čuníka přivázaného za nohy hlavou dolů při poctivé domácí zabijačce? Někdy z příběhu po retuši výrazně intimních prvků zůstane opravdu jen těch pár vět, třebaže originál má těch stran třeba deset. Nabízí se to napsat geniálním způsobem, a to tak, že se informace předá – ale text nebude napadnutelný mocí úřední. Překlad do legálního textu však umí sebrat víc energie, než kolik stojí sepsání původního textu a výsledek bývá nejistý. Jsou ale i příběhy, které se dají publikovat jen po relativně malých úpravách, třebaže se tyto příběhy pohybují vesměs v intimním rámci. Jsou prostě dobře a opatrně napsané a přitom nechávají otevřený prostor mezi řádky, kde se snadno dá přečíst to, co v textu... chybí. Jako například tento příběh, který následuje. Příjemným bonusem je pak fakt, že autor souhlasí s publikací. Příběh je o kráse lidských těl ve spojení s lehkými bederkami, o vzrušení z boje a o temném půvabu smrti – v indiánském rámci.

Pochopitelně jsou ale i příběhy, které se mi nelíbí a ty zahazuji hned po přečtení. S plným respektem k jejich autorům, pochopitelně. Nejsem arbitr.

Před nějakou dobou jsem se zmínil v guestbooku, že vám napíši pár příběhů z mého bederkaření, které jsem provozoval asi od jedenácti do patnácti v rámci táborů a výjimečně i sám v soukromí. Nyní vám tedy píši něco o tom, jak jsem bederkám vlastně propadl a trochu je to taky žádost o pomoc, viz dále.

Na začátku devadesátých let jsem vždy v létě jezdil na dva až tři týdny k dědovi na chatu. Děda byl poměrně zámožný, takže měl chatu dobře zařízenou, přičemž pro mě osobně byl tím nejcennějším kusem majetku VHS přehrávač a sbírka VHS. Některé VHS byly nové, oficiálně vydané po převratu, ale pak tam bylo taky pár starších okopírovaných VHS s německými filmy, většinou bez jakéhokoliv dabingu a titulků. Všechny jsem jen jednou zběžně prohlédl, jestli v nich nejsou nějaké zábavné scény, jen jeden z nich mě zaujal více, a to byl právě film, který mě dovedl k bederkaření. Celý film byl v němčině, nicméně jsem si docela jistý, že šlo o jakousi vykrádačku Pokladu na stříbrném jezeře udělanou s dětskými postavami, přičemž celý film byl určen pro mládež. Samozřejmě rozpočet byl mnohem nižší, takže místo Chorvatska a Plitvických jezer se natáčelo někde ve skalách ve středomoří a u francouzského jezera, a westernové městečko nebo ranč vypadaly o poznání méně výpravně. Naopak mě překvapilo, že banda banditů a výprava indiánů byly hodně početné (několik desítek lidí). Někde jsem četl, že v Československu se skautské oddíly podíleli na natáčení filmů, možná to tady bylo taky tak... nevím. Děj ale poměrně přesně odpovídal Pokladu na stříbrném jezeře, chyběly jen některé scény, které by asi byly příliš drahé (vypálená indiánská osada, útok banditů na ranč). Banditi, indiáni a všechny hlavní postavy – tzn. Vinnetou, Old Shatterhand, atd, jen se samozřejmě jmenovali jinak – byly teenageři (nevím, odhadem tak patnáct?). Vzhledem k tomu, že jsem nerozuměl německy, netuším jaké byly jejich „backstory", nebo jak bylo vysvětleno, že to jsou vlastně děti.

Čím mi ale tento film hlavně učaroval, jsou právě bederky indiánů, kteří se ve filmu objeví asi v polovině, potom co zajmou hlavní hrdiny a nakonec jim pomohou v poražení padouchů. Na rozdíl od Pokladu na stříbrném jezeře, který si mohl dovolit herce, kteří opravdu vypadají jako indiáni, tak zde jsou všichni normálně bílí, byť opálení. Také mezi nimi byly i holky, odhadem tak padesát na padesát. Zatímco hlavní hrdinové a banditi byli všechni teenageři, tak věk u indiánů byl celkem nesourodý; od deseti, do patnácti let. Některé menší indiánské holky ani nepotřebovaly podprsenku. Ale teď již k bederkám, na které nemohu dodnes zapomenout. Celé byly tvořeny zřejmě jedním pruhem bílé látky, který tvořil jak slipovou část, tak přední flap, který byl hodně krátký (v podstatě akorát zakrýval rozkrok). Zadní flap zcela chyběl, látka bederky byla vzadu zařezaná mezi půlky a tvořila tak pěkná tanga. Celá bederka byla bílá a místo opasku byl opět pruh bílé látky (nebo to byl bílý opasek? Nevím...). Holky, tedy ty trochu starší, pak kromě bederek měly ještě jednoduché podprsenky ze stejného typu látky. Celkově byly ty úbory hodně odvážné. Němci k nahotě v osmdesátých a devadesátých letech, jak víme, přistupovali trochu jinak... Byť na holky byl samozřejmě hezký pohled (zejména pro mé náctileté já), tak mě nejvíce zaujaly právě obederkovaní kluci. Nejsem homosexuál a můj sentiment je podobný, jako jste vyjádřil v jednom ze svých textů (Blog, „Fotografie, klíč k indiánskému srdci“, pozn. Archera). Nahá těla chlapců se mnou nic neudělají, ale když se spojí mladí kluci s pěknou postavou a dobře provedená bederka, je to něco jiného. Indiáni z tohoto filmu mě vzrušovali v tom smyslu, že jsem si představoval, jaké to je mít na svém těle dobře padnoucí bederku. Mnohokrát jsem si přehrával scény s indiány, když mě děda nechal na chatě samotného. Těch obederkovaných kluků jsem se prostě nemohl nabažit a představoval jsem si, že jsem v tom filmu s nimi, ve vlastní dobře padnoucí bederce. Zdaleka nejlepší a nejpamětnější scénou, kterou si pamatuji prakticky záběr po záběru, je závěrečná bitva, ve které indiáni přepadnou skupinu banditů a zmasakrují je. Záběrů na indiány, jak se plíží lesem, následně střílí z luků nebo se po banditech vrhají s noži, jsem se nemohl nabažit a mnoho nocí jsem prosnil tím, že jsem v té bitvě bojoval po boku indiánů v totožném lehkém oděvu. Závěrečná bitva se také nese v o dost temnějším a intenzivnějším duchu, tvůrci se nebáli záběrů, v nichž indiáni postřílí bandity šípy, ani záběrů, kde se na ně vrhnou s dýkami. Zároveň, asi aby to nevypadalo, že banditi jsou úplní břídilové, je tam také několik záběrů, v nichž banditi zastřelí několik indiánů, přičemž umírající kluci i holky po zásahu a v pádu příšerně vřískají. Přišlo mi to na jednu stranu komické, na druhou stranu trochu kruté, dávat ve filmu pro mládež najevo, jak moc zabíjení indiáni trpí. Na konci bitvy je pak na zemi vidět mezi zabitými bandity také několik zabitých kluků a holek. Asi nejpikantnější je v tomto ohledu záběr, kdy je v jednom záběrů hned za jedním z hrdinů v trávě vidět na zádech ležící kluk, který má přední flap odhrnutý na bok a pod těsnou látkou slipové části bederky se zřetelně rýsuje pohlaví. Jako puberťák jsem si ale tehdy nemohl nevšímat ani holek (z nichž většina měla opravdu pěknou postavu), které mi v kombinaci s odvážnou bederkou a podprsenkou mnohokrát přivodily to nejintimnější vzrušení. Asi nejvíc se mi líbila jedna holka, která je jen několikrát vidět v průběhu filmu, ale v závěrečném filmu má detailní scénu, kdy je zabita hlavním padouchem. Zrzka, jedna z těch starších holek, takže již měla pěkně vyvinutý hrudník. Měla takový roztomilý obličejík a pěkně rostlé. ale nikoliv tlusté tělo. Dodnes se mi líbí právě takový typ holek. V závěrečné bitvě nabíhá s dýkou na vůdce banditů, kterému v obou pistolích došly náboje. Padouch však zpoza pasu vytáhne třetí pistoli, dívka se zastaví, úlekem se jí rozšíří oči a otevřou ústa. Následně padouch dvakrát vystřelí, dívka zaječí, chytne se za prsa, kam jí zřejmě kulky měly zasáhnout a zhroutí se k zemi na břicho, přičemž se jí při dopadu zavlní macatý zadek a stehna. Bandita k ní následně přijde, nohou již bezvládnou holku převrátí na záda a pro sichr do ní vpálí ještě další dvě rány, přičemž při každé ráně se její tělo zatřepe. Následně je padouch o pár chvil později zezadu probodnut hlavním hrdinou a bitva skončí. Té indiánské holky mi bylo opravdu moc líto, přijít o život úplně na konci bitvy, ale tak už to holt občas chodí. Mnohokrát jsem fantazíroval, že jí jako indiánský kluk na poslední chvíli zachráním.  Nevím, jaký byl smysl této až přehnaně sadistické a odvážné scény, asi aby bylo jasné, jak zlý hlavní padouch vlastně je.

Těch scén v závěrečné bitvě bylo ještě o něco více. Například hned na začátku bitvy, potom co indiáni zkosí prvních pár banditů šípy, je tam dlouhý záběr, kdy indiáni (v záběru je jich vidět asi pět) vybíhají z lesa, po několika sekundách po nich bandti vystřelí a tři indiáni se s jekotem zhroutí k zemi; dva kluci, jeden starší, druhý mladší, a jedna holka, jedna z těch menších, teprve s náznakem poprsí. Následuje prostřih jinam, za pár sekund je pak zase záběr na stejné místo, kde z lesa vybíhají hlavní hrdinové a proběhnou kolem mrtvol těch tří zabitých indiánů. Jeden z kluků, ten starší, leží na břiše zadkem směrem ke kameře, má roztažené nohy, takže mu je vidět, jak mu tanga protékají mezi půlkama a jak se mu hluboko mezi nohama nad pohlavím rozšiřují. Z druhého kluka toho moc vidět není, leží na zádech s pokrčenýma nohama. Holka leží na boku směrem ke kameře, nohy má sevřené u sebe, přední flap spadnutý k zemi na boku, takže je vidět trojúhelníček slipové části bederky, který jí překrývá rozkrok a zajíždí mezi nohy. Směrem ke kameře má obrácenou hlavu a je vidět její strnulý obličej se zavřenýma očima a otevřenou pusou. Když jsem se na tuto scénu koukal znovu, vždycky mě fascinovalo sledovat ty tři indiány, jak na začátku vybíhají z lesa a netuší, že již za pár sekund zemřou a jejich bezvládná, polonahá těla zůstanou ležet na zemi.

Byl tam jeden hezký a už starší indiánský kluk (minimálně patnáctiletý kluk), s "holčičím" obličejem. Měl blond vlasy, tělo opálené a bez chloupků. Přiznám se, že mě opravdu vzrušoval. Během bitvy se chystá vystřelit z luku po banditovi, ale ten z pistole vystřelí dříve a kluka zabije. Kluk vykřikne, rozhodí rukama a padne na záda k zemi, přičemž při dopadu vyhodí nohama do vzduchu. Při tom mu odlétne flap na bok a odhalí tak tu přirozenou hmotu pohlaví, která je překryta jen těsnou látkou. Když rozkročené nohy dopadnou na zem, tak se mu ten obsah právě odhalených tang roztomile otřese... Některé části pásku té kazety VHS jsem brousil pod čtecími hlavami přehrávače opravdu nesčíselněkrát a dělalo to se mnou doslova divy.

No a ještě poslední scéna, na kterou si pamatuji a kterou jsem ještě nepopsal. Tři holky postupují proti banditovi, který do nich začne pálit a dvě z nich zastřelí. Holky se příšerným jekotem zřítí k zemi, třetí indiánka pak banditu konečně zabije. Následuje záběr zpět na přeživší indiánku, kolem které probíhají další indiáni a mrtvoly těch dvou zabitých holek jsou opět vidět na zemi. Obě leží na břiše a je jim tak vidět jejich nahatý zadek. Jedna má ruce podél těla, druhá je však má kolem hlavy, takže z boku je vidět i její rýsující se prso.

Bohužel asi po čtyřech letech děda tyhle staré VHS vyhodil a ten film jsem tak nezvratně ztratil. Název vůbec netuším. Na okopírované VHS uveden nebyl a ve filmu také ne. Rád bych ten film ještě někdy našel... Pokud ho znáte, tak bych vám byl fakt vděčný za jakoukoliv informaci. Jedním z důvodů, proč ten film chci tak moc znovu najít, je ten, že v tomto ohledu pro mě představuje naprostý zlatý důl a ideál. A také klíč k podstatné části mých indiánských fantazií a vůbec mého dětství.

Jinak jak už jsem psal, právě tenhle film ve mně tehdy probudil vášeň pro bederkaření, a další léto jsem tak poprvé odjel na indiánský tábor. Začal jsem s jednoduchými decentními bederkami, ale postupem času se propracoval k obdobě bederek z toho filmu... O tom někdy jindy.

James