V pátek 28.6. jsem jel ráno autem kolem mé základní školy, do které jsem coby chlapec před lety sám docházel. Bylo devět hodin a před školou stálo snad na dvě stovky chlapců a dívek. Oficiální ceremoniál předávání vysvědčení a loučení s ročníkem (loučení se školou, pokud se vychází z deváté třídy) měly tyto děti již za sebou. Právě vyšly ze školních dveří, byly ve svátečních šatech a mohly jít domů. Ale nešly. Stály tam, jako by si chtěly ještě o pár chvil prodloužit tu zvláštní slavnostní chvíli, při které něco velkého končí a něco jiného velkého zase začíná. Člověk se zastaví, aby se nadechl. Je to doslova spirituální chvíle. Před více jak třiceti lety jsem to prožíval zrovna tak. Stál jsem tam tehdy před školou na chodníku uprostřed spolužáků, v ruce jsem měl vysvědčení a před sebou celé prázdniny, ten zdánlivě nekonečný čas. Loučení, vzrušení z toho, že je další školní rok za mnou, většinou bylo krásné letní dopoledne, kdy se vzduch teprve rozpaloval Sluncem, přede mnou byl příslib tábora, dobrodružství na vesnici u mé babičky, té skvělé a moudré ženy, modravé moře a bělavé hory Jugoslávie, odvážné výpravy na kole až za daleké horizonty, indiáni a… bederkaření. Byl jsem mladý a zdravý kluk, který o prázdninách žil své mnohé sny doslova tělem a duší. Odchodem ze školy po rozdání vysvědčení to celé začínalo. A přesto jsem se domů ze školy po rozdání vysvědčení nikdy nehrnul. Prodlužoval jsem si tu chvíli krásného vědomí, že právě teď je ten začátek. Proč z hezké minuty neudělat minut patnáct. A právě takový dojem na mne udělala ta smečka z chlapců a dívek neklidně postávající před tou školou. Byli jako rtuť. Byli jako hrozen včel, který se chystá rozlétnout do krajiny. Velmi čitelně se všichni z nich těšili na prázdniny a přesto velmi zřetelně otáleli s tím, aby se rozprchli po sídlišti hned po posledním zazvonění. V tomto se nic nezměnilo. Tohle zjištění mne nesmírně potěšilo. Je to krásná konstanta. Platná pro Husákovi děti, pro děti devadesátých let a také pro ty, kteří se narodili až po Milléniu. Nebo je to jen tajemná moc mé základní školy? Hmm... i to mi zní přívětivě a krásně.

Usmíval jsem se celou cestu do práce a byl jsem šťastný s nimi. A co je vlastně čeká o prázdninách roku 2019?

Hlavou mi prolétaly desítky otázek, o kterých vím, že na ně nikdy nedostanu odpověď. Věřím, že by se mi ty odpovědi líbily. Nebo aspoň některé z nich.

Kolik z těch chlapců a dívek se dnes, zítra a nebo za měsíc promění v indiány/indiánky? Aspoň na chvíli? Kolik z nich se svlékne jen do pouhé bederky? A při jaké příležitosti? V letní partě, na táboře, na chatě, u moře, někde u kamaráda/kamarádky, nebo jen někde v soukromí? Pokud se někdo z nich vydá do lesů v tom dobrém stylu divošství, jak dlouho tam zůstane? Den, týden, měsíc? A co na své dobrodružné cestě takové dítě všechno pozná, objeví, ochutná, přijme za své? Jaké nové kamarády/ky při tom naleznou? A vůbec, jak prožijí a využijí ten kouzelný čas dětství, bezstarostnosti a možností, které jim přirozeně dává jejich mladá duše a zdravé tělo?

Kéž by věděli to, co vím dnes já. Nebo raději... ne. Dospělá mysl a dospělé zkušenosti nemají v hlavě dítěte co pohledávat.

Pokud si čtete tyto mé řádky a je vám méně, než patnáct let, tak vězte, že prožíváte ty nejkrásnější chvíle vašich životů. Dnes to berete jako přirozenou samozřejmost. Za pár let na to budete - s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou - vzpomínat jako na... zlatý věk. Užívejte si lesů, luk, táborů, přátelství, nadšení do života, radost z učení, svých zdravých těl, mladé zvídavosti a dokonce i té nezkušenosti, protože i ta je krásnou součástí vašich let. Inu, a pokud máte v kufru na tábor přibalenou bederní roušku, nebo pokud ji máte schovanou někde doma, abyste si ji některý ten horký den vzali na sebe a nebo pokud ji máte právě na sobě, tak vězte, že vám my dospělí bederkáři v tomto držíme všechny palce.

Vzhůru na naše prérie, vzhůru za dobrodružstvím. Máte na to celých devět týdnů, hluboký oceán času. Tak rád bych tam byl s Vámi. S vámi a ve vašem věku.

Obrázek od francouzského malíře skautismu Pierre Joubert nechť je vám inspirací. Zkuste toho chlapce z obrázku následovat, dovede vás do světů fantazie a dobrodružství. Po indiánském způsobu, nebo i jinak, záleží, jak se na ten obrázek díváte. Je to Mauglí, Tarzan, indián, mladý lovec mamutů, člen mimozemského kmene Na`vi, divoký lovec, či bojovník z některé z těch nesčetných říší nekonečné lidské fantazie? Nakonec na tom ani tak moc nezálěží. Je to jen inspirace. Důležití jste předně vy. Je to přeci o vás.

Děkuji za nasdílení obrázku jednomu starému, dobrému a poctivému skautu, který si zde ale nepřeje býti jmenován.

Archer a přátelé stránek.

Fotografie, klíč k indiánskému srdci

Archer, 30.4.2019

Mé dětství mělo dvě hlavní etapy. Skautství a na to navazující věk indiánství. První období, tedy skautství, skončilo se šestou třídou základní školy. Chodil jsem tehdy několik let do skautského oddílu, který byl pro kluka v mém tehdejším věku naprostým snem. Byl to celoroční oddíl a letní tábor v jednom. Pro mne to byla má druhá rodina. Vyrůstal jsem v tamních vodách v plném vyladění na Foglarovy ideály. Jak ze strany oddílu, tak ze strany mých rodičů. V tom nejlepším rozletu mých klukovských skautských aktivit jsem se ale náhle musel přestěhovat na druhou stranu republiky, což mělo své velmi přirozené důsledky; přišel jsem o kamarády, spolužáky, oddíl, o mé vedoucí a učitele (v jednom). Všichni tito lidé a všechno, co jsem znal, bylo najednou pryč. Stěhování proběhlo poslední měsíc před prázdninami. Bylo to tak akorát, abych se na prahu prázdnin seznámil s novými spolužáky. Bylo to o něco víc, než jen vzájemné oťukání ale zase o něco méně, než abych do prázdnin vykročil z pozice pevného člena nového třídního splečenství.

Počátkem prázdnin jsem najednou nevěděl, co dělat. Ti jednotliví spolužáci, se kterými jsem se už celkem spřátelil, vyrazili z města za svými dobrodružstvími a já zůstal opět sám. Do oddílu jsem v novém bydlišti zatím nikam nechodil, k moři jsme nejezdili a ani jsem neměl žádnou babičku a nebo dědečka, ke které, respektive ke kterému bych mohl jet na prázdniny. Chvíli to vypadalo, že bych se mohl dostat na můj původní letní tábor, ovšem okolnosti mého návratu nebyly příznivé a nakonec jsem se tam nedostal. Úplně stejně neúspěšně to dopadlo v místním turisticko-vodáckém oddílu, do kterého jsem se pokoušel ještě před letním táborem přihlásit. Jezdil jsem hodně na kole, měl jsem doma spoustu knih, měl jsem i své celkem běžné klukovské koníčky; tím vším jsem si mé původní oddílové aktivity nahrazoval, bylo to ale jako jet v supersportu po dálnici a za sebou táhnout valník s kamením.

Ať jsem dělal, co jsem dělal, tak mi to velké společenství mých původních přátel a původních spolužáků chybělo. Vůbec nejhůř jsem se cítil čtvrtý den prázdnin, konkrétně to ráno, když jsem věděl, že kdesi za dalekým obzorem začíná tábor mé původní skautské skupiny. To, že jsem tam nemohl být s nimi, bylo pro mne velmi skličující.

A právě tento den, když to vypadalo, že mi můj klukovský svět doslova padá na hlavu, tak se mi pootevřely dveře do nové etapy mého dětství, do věku indiánství. Dostal jsem pozvání do světa, ve kterém jsem se na mnoho dalších let našel. Byl to zcela nečekaný záblesk v temnotách, který se rozhořel jasným a trvalým světlem po zbytek mého dětství.

Otec mne tehdy vzal po práci ven za město. Jeli jsme autem k jednomu z tamních jezer, kde jsme si našli místo na travnatém břehu. Svlékli jsme se do plavek a šli do vody. Vodu jsem miloval. Zvláště ten horký den jsem si vodu s otcem naplno užíval. Když jsme pak byli na břehu a oschli jsme, tak mi s úsměvem podal jakési foto-album. Když jsem otevřel jeho desky a uviděl to, co skrývaly, tak se mi doslova zatajil dech. Byla to přesně ta chvíle, která se do konce života nezapomíná. V prsou mi explodovalo vzrušení a nadšení. Byly to obrázky z čistě indiánského chlapeckého letního tábora. Viděl jsem tee-pee na překrásném pozadí západu Slunce, jak chlapci v indiánském stříleli z luku, jak hráli lacrosse, jak pluli na kajacích po jakési řece, jak se skrývali ve vysoké trávě coby zvědové, jak lovili ryby na prut ale i luky a oštěpy, jak stavěli jakousi konstrukci z hrubě otesaných kmenů, jak stahovali z kůže králíka, jak seděli v půlkruhu kolem ohně, jak bubnovali a tancovali, jak vedli zajatce přes louku k táboru, zápasení u kůlu a v bahně, indiánskou saunu, koně a mnoho dalších fotografií v podobném duchu. Jejich velmi zřetelné indiánství vypadalo opravdově. Za toto album by se nemuseli stydět ani hard-core indian-hobbyisté. Otec mi dal chvíli na prohlížení a pak mi řekl, že bych na takový tábor mohl za týden jet. Tedy, pokud bych chtěl. Jeden z vedoucích toho tábora byl jeho dávný spolužák a velmi dobrý přítel, který by mne na ten tábor zcela mimořádně přijal. Běžná praxe byla taková, že ten tábor chlapci jezdili nejdříve až po završení celého oddílového roku, jinými slovy; tyto tábory byly jen pro zasvěcené, pro indiány a indiánství nadšené a náležitě připravené. Byla to pro mne fantastická nabídka, kterou jsem okamžitě a bez váhání přijal. Nelze ani popsat slovy tu hloubku čiré radosti, která mne ovládla.

Divošské a velmi odvážné ladění indiánštiny se do mne z těch fotografií nemohlo trefit lépe. Tehdy jsem si poprvé v životě přál stát se indiánským klukem. Do takto akcentovaného tématu jsem se doslova zamiloval. Bylo to jako na otočení klíčkem. K indiánství jsem měl vlastně velmi blízko; způsobem běhu mého původního oddílu a letních táborů, Foglarovskými ideály, Skautem, zálesáctvím, mou láskou k přírodě a zejména pak i výchovou mými rodiči. Indiánština představená tím fotoalbem byla jako průsečík z mnoha přímek, které v té době už naplno procházely mým životem. Mé nadšení pro indiány mělo celou škálu pramenů, včetně těch nejintimnějších. To poslední zmíněné se týkalo zejména té po indiánsku laděné nahoty.

Na fotografiích jsem si všiml, že se na táboře nosí indiánské bederky. Nikomu bych to tehdy nepřiznal a dokonce i sám před sebou jsem se styděl, při prohlížení fotografií jsem si ale uvědomil, že se mi ti bosí chlapci odění toliko do bederních roušek nesmírně líbí. Nazí chlapci mne nijak zvlášť nevzrušovali; a že tam takových fotografií bylo. Bederky sušící se na prádelní šňůře jsem vnímal jako barevné a vcelku nezajímavé pruhy látek. Jak se to ale dalo dohromady, tak mne to víc než jen zaujalo. Naráželo si mne to doslova na kůl, který vyrůstal ze samotných kořenů mé velmi mladé sexuality. Na tom podivném a velmi nezvyklém způsobu zahalení nahých těl chlapců pouhými bederkami s flapy, zde je nazýváte jako provlíkačky, jsem mohl doslova nechat oči. Nesmírně se mi to líbilo; odvážná tanga chlapců (s čitelným přirozeným obsahem), úzké opasky a nebo řemínky, volně splývající flapy. Nahé boky a protékající látka mezi nohami, obojí v půvabně intimním kontrastu. Přiléhavost provlečené látky mezi nohama a volnost flapů, opět další půvabný kontrast. Celková interakce tohoto oděvu na pohledných a opálených tělech chlapců a jinochů při běhu, při zápasení, při plavání, při šplhání, při lukostřelbě, tichá řeč flapů ve větru ... Řekněme, že jsem byl rád, že jsem při prohlížení těch fotografií ležel v té trávě na ručníku po celou tu dobu na břiše, bez ohledu na to, že jsem v tom věku už měl jinak doma (a na tajném místě) hezké (a také po večerech tajně náležitě oceňované) obrázky dívek v plavkách, i bez plavek. Tento nový zdroj velmi intimního potěšení mne tedy velmi překvapil.

Slunce nad námi najednou vonělo dobrodružným tajemstvím indiánštiny a tráva pode mnou začala vonět jako prérie. Jak voní prérie jsem pochopitelně netušil, proč si ale kazit dobrý dojem nějakými nepodstatnými detaily. Má chlapecká fantazie dostala obrovský impulz a já si s tématem začal hrát. Od otce jsem se dozvěděl o táboře docela dost informací. Byl zjevně velmi dobře zasvěcen. Dozvěděl jsem se i to, že letos na tom táboře nebudou koně. Musel jsem se rozesmát. Jen před chvílí jsem vůbec netušil co s prázdninami a najednou bylo přede mnou takové úžasné dobrodružství – ale bez koní. No jejda, … a co na tom? Přeci pojedu na tábor! Z hluboké beznaděje a z pocitu ztracených prázdnin jsem se dostal na samotný vrchol radosti. Možná, že kdybych věděl o koních víc, tak že by mne to mrzelo. Tehdy jsem ale ke koním ještě neměl takový vztah a tak mi to vlastně ani tolik nevadilo.

Otec mi to krásné album po návratu domů ještě několik dní ponechal a pak jej vrátil jeho majiteli. Přiznám se, že jsem jednu fotografii z alba nechal před vrácením „omylem“ zapadnout do šuplíku. Tolik jsem si ji přál mít. Mnohé další jsem se snažil aspoň překreslit na papír. Na té vybrané fotografii napínalo několik chlapců své luky s šípy na tětivách a zjevně mířili na jakýsi cíl, který byl mimo záběr. Měli na sobě pouhé bederní roušky s flapy a nesmírně jim to slušelo. Jejich indiánština byla naprosto dokonalá. Jejich těla byla hezká, jejich oděv byl nezvyklý a nezvykle odvážný. Dohromady se to v mých očích dotýkalo samotné dokonalosti. Ten obrázek byl zdrojem mého potěšení nejen v tom intimním slova smyslu. Plně rámoval i mé platonické touhy po prožití dobrodružství v indiánsky laděné romantice. Mé fantazie byly plně polapeny v síti takto prezentovaného indiánského tématu. Dlouho jsem si vybíral tu jednu fotografii, kterou jsem se rozhodl před vrácením foto-alba… odklonit, jak se to tak dnes říká. Ve starém dobrém slovníku se to nazývá krádeží. Jak se jen tehdy ve mně snoubily pocity viny za tuto krádež s mými indiánskými, respektive skautskými ideály, ve kterých jsem byl vychován! Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem něco ukradl. A také naposledy. Fotografii jsem si ponechal dva dny, než mne nakonec dohnalo svědomí. Vrátil jsem ji otci s tím, že jsem ji v mém pokoji „našel“ zapadlou. S obrovským studem, který na mě rozhodně musel poznat, jsem jej poprosil, aby ji vrátil majiteli. Druhý den nato jsem doma našel na svém stole svazek dvaceti fotografií z toho tábora a „ta má“ fotografie byla hned navrchu. Ty fotky jsem si mohl ponechat. Měl jsem z toho radost jako žíznivý člověk, který najde v poušti pramen čiré, chladné a dobré vody. Ale také jsem se zastyděl, protože mi bylo jasné, že to není samo sebou. Měl jsem pocit, jako by snad někdo ve mně na dálku četl jako v otevřené knize. Po několika letech jsem se dozvěděl, že jsem se v tomto mém pocitu vůbec nemýlil. Indiánštinu obyčejně vykonávají velmi chytří lidé a tento člověk, skvělý šaman, byl – a dodnes je – opravdu hodně chytrým a hodně moudrým člověkem.

Na můj první indiánský tábor jsem se vydal jen několik málo dní poté. Do kolektivu mých nových kamarádů jsem zapadl jako kapka do louže. Tento příměr opravdu sedí, protože už první den na táboře jsem se tam cítil doslova jako doma. Snad jsem byl v mém minulém životě opravdu indiánem a mé podvědomí si to prostě jen připomnělo. Jisté obavy vedoucích z mého příchodu tam přesto byly. Přijetí naprosto neznámého chlapce na takový tábor byl risk. Nebýt doporučení mého otce, tak bych neměl ani tu nejmenší šanci. Tehdy jsem nevěděl, že měli s otcem dohodu. Měl si mne z tábora vyzvednout, pokud by se mnou byl nějaký problém. Musel jsem překonat mnohé přirozené překážky, které mne při mé iniciaci v indiána a v člena zbrusu nových přátel čekaly. Už jen ten samotný fakt, že jsem na tom táboře prakticky nikoho neznal, tedy až na dva mé spolužáky z mé nové školy, což v té době znamenalo prakticky to samé. Také jsem nebyl uvyklý tak akcentovanému indiánství. Kdybych neměl za sebou zkušenosti ze skautských táborů, zejména z těch mých skvělých skautských táborů, tak by to byl pro mne opravdu šok. I tak bylo pro mne mnohé opravdu překvapivé a nové. Zejména ten zcela otevřený přístup k lidské nahotě. Například už druhý den mne velmi překvapil jeden z chlapců, respektive nahota toho chlapce, který by přivázán ke kůlu mučení. Měl jsem za úkol jej s několika dalšími osvobodit, skončilo to ale tak, že jsem byl při tom sám zajat a přivázán hned vedle něj. O mou bederku jsem později přišel u toho kůlu také, hned na začátku akce „...takže máme dvě nahá těla a jedno prima jílové bahno v nedalekém potoce. Takové výzvě se prostě nedá odolat...!” Stylové obložení našich nohou suchými větvemi byla zajímavá kulisa při té hře, ve které jsem se dozvěděl leccos o sobě, což by rozhodně vydalo na samostatný příběh. Pouta, bezmoc a dotek vlastní pomalé smrti v ohni coby zdroj potěšení vítězů, i když jen v bezpečné hře v plném rámci vzájemné důvěry; byl to velmi silný prožitek, který mi byl, svým způsobem, nesmírně příjemný. Kdo něco takového při hře na indiány zažil, tak ví...

Už ten první večer, kdy mne kmen formálně přijímal ze svého člena, byl velmi odvážný. Byl jsem s několika mladšími chlapci přijímán do indiánského stavu. Byl to velmi indiánsky vypadající rituál, při kterým jsme předstoupili před kmen pouze v přikrývkách přehozených přes ramena. O ty jsme na okraji ohně uprostřed kruhu celého zasedajícího kmene přišli, když nám je sňali z ramen, abychom se jim nazí a za temných zvuků velkých bubnů představili. Pak jsme dostali úkol; běželi jsme do tmy mladé noci pro bílá pírka na jeden z nedalekých kopců přes pastvinu. Po návratu nám je vetkali do vlasů, každý měl jedno. Přeskočili jsme rituálně oheň, pírka nám z vlasů odebral šaman, obřadně je zabodl do slámy upravené do podoby lidské postavy, jako by ji těmi pírky protínal srdce a figuru pak nechal na hrotu kopí shořet vysoko nad plameny ohně. Provázel to překrásný zpěv všech zúčastněných v podobě nesmírně podmanivého chorálu. Poté mne přijal náčelník i se dvěma chlapci, mými spolužáky, kteří byli mými průvodci zasvěcením. Každý z nás nováčků měl takové průvodce. Všichni tři mi v závěrečné části rituálu otiskli své barevné dlaně a prsty jednotlivě na ramena, záda a hruď. Byl jsem obléknut do jakéhosi ponča tvořeného jen mnoha provazy a tenkými pruhy látek a pak jsem přijal mé indiánské jméno. Byl to úžasný zážitek, na který do konce mých dnů nezapomenu. Hrdost, s jakou jsem pak v tomto ceremoniálním oděvu-neoděvu usedl na mé místo po boku mých nových přátel před hřejivým ohněm, to se snad ani nedá popsat ...

Cesta mého bederkaření, které je dodnes živé, se ale zahájila ještě ten den, kdy jsem si na břehu jezera prohlížel to fotoalbum. Mou první bederku jsem si připravil sám doma, na základě předlohy fotografií z alba. Nevypadalo to zdaleka tak dobře a přirozeně, jako na obrázcích z tábora, na těle mi to ale i tak bylo nanejvýš příjemné. Líbilo se mi to, třebaže to mělo své nedostatky. Zajímavé byly prožitky postupného přijetí tohoto oděvu mým tělem a mnou samým. Bederka je velmi příjemný oděv a tak chvíli trvalo, než se mé tělo pod bederkou aspoň trochu uklidnilo. S bederkou byla vůbec spousta radostí. Třeba to, že se mi na těle zprvu rozpadala, pod opaskem mi ta látka moc nedržela, flapy ztrácely integritu a zejména ji ztrácela ta slipová část bederky. Látka samotná nestála zanic. Do odjezdu na tábor se mi však tyto nedostatky podařilo odstranit. Jak v konstrukci bederky, tak vhodnějším materiálem na pruh, tak na opasek. Abych byl upřímný, tak mi v tomto hodně pomohla má starší sestra. :)

Těžko se to vysvětluje a sám bych to bez osobní zkušenosti nechápal, samotné používání bederky jsem ale přijímal za intimní a velmi odvážné. Mnohem víc, než kdybych měl být zcela nahý, bez bederky. Když jsem se v mé pouhé bederce představil jako indián mým rodičům a mé sestře, tak jsem se docela styděl, třebaže mi to zároveň přinášelo rozkoš a pocit příjemné výjimečnosti. To samé se pak opakovalo, když jsem se do mé bederky poprvé svlékl na půdě letního tábora. Nemohl jsem se toho dočkat a přesto jsem se toho okamžiku celkem obával. Nikdy jsem nebyl stydlín ale tohle mne téměř doběhlo. A opět to samé, když jsem se jako polonahý indián poprvé ocitl před ne-indiány, konkrétně před zraky české bělošské vesnice, skrz kterou jsme jednoho dne při našem putování po krajině v okolí tábora procházeli. Byla tam tehdy jakási pouť, která počet místních domorodců, a tím i zvědavých očí, násobila. Nemluvě o mé návštěvě jednoho letního tábora na druhé straně kopců, kam jsem nesl jakýsi vzkaz. Ten tábor indiánský rozhodně nebyl a má indiánská nahota, respektive můj lehký oděv vypadal ve srovnání s jejich bělošsky pojatými oděvy nepřehlédnutelně nezvykle a nepřehlédnutelně odvážně. Navíc to byl smíšený tábor.

A také nelze zapomenout na zážitek o délce jednoho dne a noci, kdy jsem se ocitl jako zajatec tohoto samého tábora, spoután coby indiánský zvěd ulovený vznešenými Elfy Středozemě. Byl jsem v jejich očích indiánským spojencem Skřetů z Mlžných hor a mé vyhlídky byly temnější, než vychladlá láva z hory Osudu. Dostal jsem jméno Glum, asi podle té bederky ... :) Kolik jen krásných příběhů by se dalo na toto téma napsat.

Dnes si léto bez bederek neumím ani představit. Jak po indiánsku, tak po bělošsku. Je to krásný a velmi návykový oděv. Na tábory stále jezdím, i když se aktuálně jedná jen o malý tábor pro děti mých přátel a přátel mých přátel. U mne na táborech to nosí jak chlapci, tak dívky. Vůbec je do toho netlačím, respektive je do toho my dospělí netlačíme. Nosí to sami o své vůli. Naopak je v tom musíme někdy i trochu brzdit. Jsou situace, kdy se bederky moc nehodí… počasí, nevhodná společnost, nevhodné místo, typ prostředí, druhy některých prací, atd. Jenže tohle je právě dost těžké, zvlášť, když já sám nosím bederky celkem odvážně i tam, kde bych jinému možná sám poradil, ať to nedělá. Je docela možné, že i tohle mé vyprávění spadá přesně do takové kategorie... :)

Díky, Vojto
za těch 5259 dní.

L.P. 2019

"Lepší odcházijou, enom my potvory ostáváme"

Sekání luk - kosa s indiánským rodokmenem

Archer, 17.3.2019

Vaše stránky jsem dostal odkazem od mého nejlepšího přítele, který si povšiml, že je jeho náctiletý syn pravidelně navštěvuje. Stránky zkontroloval a už je má v oblíbených také. Mí dva synové bederky nosí zcela běžně a to tak, že je považují za zcela přirozený oděv, který vyloženě preferují i v jinak bělošském prostředí. Pochopitelně oba ví, kdy se bederky nosit dají a kdy to již není vhodné. Rád o tom později napíšu samostatný příspěvek.

My všichni výše zmínění máme bederky v běžném šatníku. Já, mí synové, můj přítel a poslední dva roky i jeho syn. Byl to právě tento můj přítel, který mne, když jsme byli sotva náctiletí, zasvětil do indiánštiny a do nošení indiánských bederek. Vrátil se tehdy čerstvě z letního tábora, kde se takový oděv běžně nosil. Ukázal mi krásné fotografie z onoho tábora a já na nich mohl nechat oči. Do začátku školního roku nám tehdy zbýval ještě měsíc. Prázdniny byly v polovině a my měli pro sebe celé dva společné týdny, během kterých jsme si spolu v lesích za nedalekým okrajem našeho města hráli na indiány. Co se naučil na táboře, tak to za ty dva týdny naučil i mne. Byly to velmi odvážné hry, při kterých naše společné přátelství hořelo světlem jako wolframové vlákno žárovky, zejména pak ten druhý týden. Indiánům jsme spolu doslova propadli tělem i duší. Zbývající dva týdny prázdnin jsem pak odjel z města k mému dědovi, kde se mi s úspěchem podařilo přenést indiánštinu mezi tamní kluky. Toho roku se tak zrodilo mé vůbec největší chlapecké hobby, které mi vydrželo prakticky po celý zbytek mého dětství; prérijní indiáni a v této tématice pak velmi silně akcentované bederkaření.

Jak léta ubíhala, tak jsem po osmnáctém roce mého života v indiánství přeci jenom nakonec polevil. Už nebyli jen ti indiáni. Postupně si mne nacházely i jiné zájmy. Indiáni jsou mi ale stále velmi blízcí. Například mým zájmem o lukostřelbu. Občas na mém těle, či oděvu, najdete nějakou tu indiánskou ozdobu. Některé indiánské ideály jsem přijal trvale za své. Mé občasné trampské výlety do krajiny mají v sobě dodnes čitelné indiánské ladění. Dětem mých přátel celkem aktivně prezentuji indiánství jako komplexní alternativu pro volný čas. To samé dělám coby občasný poradce jednoho chlapeckého oddílu. Aktivního užívání bederek jsem se nikdy nevzdal. Vždy to byl ten klasický prérijní styl; pruh užší látky provlečený přiléhavě mezi stehny, pak pod řemínek kolem pasu, přes něj oba volné konce o stejné délce tak zhruba ke kolenům. Bederky jsem jako kluk nejprve nosil jen při mých hrách na indiány. Postupně se však tento oděv povýšil, svým způsobem, i na můj civilní oděv. Jako jinoch jsem je stále častěji používal i mimo svět mé indiánštiny. Výrazně překročily hranice mého indiánského světa. Dodnes tak nemám problém nosit indiánskou bederku místo kraťasů a nebo trenýrek; například na chatě, při práci v lese, doma, beru si je pravidelně k moři, občas si to na sebe natáhnu při různých uzavřených akcích, kdy jsem s mými přáteli, kteří si na tento můj indiánský styl letního odívání už dávno zvykli. Dokonce provozuji i to protékání krajinou s pouhou bederkou u pasu, jak tu o tom na strákách píšete v blogu. Když mne pak lidé potkají, tak si myslí, že jsem indián, respektive, že jsem indiánský reenactor. Pravdou však je, že bederky mám už natolik pevně zabydlené v té mé bělošské části šatníku, že je mám už víc spojené s evropskou přírodou a s evropským létem, než s indiány. Častěji si na sebe beru bederku coby běloch, než coby indián, mohu-li to takto vyjádřit. Bederky mi jsou prostě příjemné a zvláště pak v přírodě. Jak v té letní české, tak v té letní rakouské, ale i letní německé, italské, chorvatské a vůbec balkánské... Ve všech uvedených destinacích jsem s tím nikdy neměl problémy, spíše naopak. Naopak v USA jsem s mou bederkou několikrát zažil opravdu horké chvilky, o kterých Vám třeba jednou napíšu. Jednou to dokonce přišlo ze strany nativních indiánů. To jsou ty paradoxy našeho světa, nad kterými kolikrát zůstává rozum stát.

Indiánství se ke mně také vrací skrz mé děti. Je to taková indiánská renesance, kterou si s těmi chlapci rozkoší užívám, a to zejména poslední dva roky.

I mé bederkářství má, tak jako u mnohých z Vás, své jemné naladění a svou specialitku. U mne je touto specialikou sekání horských luk a mokřadů, při kterém zpravidla oblékám jen a pouze do mé bederky, pokud to tedy dovolí počasí a okolnosti. Tohle je můj vrchol bederkaření. Ve spirituální, praktické, estetické, hravé a dokonce i v té intimní úrovni. Pokud potkáte na české, moravské, nebo dokonce na alpské horské louce někoho s kosou, jak tam bosý medituje aktivním sekáním trávy a přitom vypadá jako indián v pouhé bílo-červené indiánské bederní roušce, tak to budu s velkou pravděpodobností já, nebo někdo z mého blízkého okruhu přátel.

Do sekání trávy mne zasvětil můj otec. Jako dítě jsem tento jeho koníček moc nechápal. Nepřipadal mi zajímavý a už vůbec ne dobrodružný. Tohle platilo až do okamžiku, kdy mne otec na prahu mého jinošského věku vzal do hor na jedno takové sekání. A tehdy jsem to začal chápat. Tu ladnost, důstojnost a krásu té práce. To zvláštní společenství lidí, kteří tuhle činnost milují. Byly tam lidé z fabrik, akademici, lékaři, úředníci, zkrátka různí lidé, zpravidla nesmírně inteligentní lidé a s velmi nadprůměrným rozhledem, s diplomy i bez, kteří se tam scházeli, aby spolu po několik dní sdíleli tu krásu panenské přírody. To velmi specifické přátelství a ochotu udělat něco dobrého společnými silami. Prostě sekání trávy starým dobrým způsobem…

Sekání podhorské a horské louky. Jak jen popsat jaké to je? Jak jen popsat ty krásné chvíle a pocity? Na louce se začíná velmi brzy ráno. Vysoká zdravá tráva bývá plná květů, vůní a elementárního života. V tom čase bývá pravidla mokrá rosou. Prohlídka louky. Příprava kosy, poslední kontrola, naklepání, poslední protáhnutí jemným brusným kamenem namočeným ve vodě. Nad ranní loukou bývají mlžné páry, které tu a tam protne zvuk ostření. Šikmé paprsky Slunce, které začínají hřát do tváře. Zvuk, jak se kosa zakusuje do trávy. Neklidný bzukot hmyzu. Ten podmanivě ladný pohyb celým tělem s kosou v rukou. Krok kupředu a opět pohyb celým tělem. Pronikavá vůně podseknuté trávy. Moc se u toho nemluví. Lidé jsou soustředění na svou práci. Na tu klidnou, poctivou a nesmírně důstojnou práci. Fantastické výhledy do údolí, do krajů pod horami, do hlubokých údolí a nebo naopak na vrcholky hor. Slunce šplhá na svůj vysoký trůn na obloze a s ním přichází horko. Letní horko uprostřed louky je zcela jiným horkem, než jak to známe z měst. Jistě, i na horské louce horko unavuje, ale tak nějak… jinak. Člověk vidí výsledek své práce. Stačí se jen ohlédnout za sebe. Pocit hrdosti z dobře vykonané práce. Člověk si ke své kose, k brousku a dokonce i k té pomačkané plechovce s vodou najde vztah. Přijme to vše za své. Jste výkonným správcem krásných míst a doslova cítíte, jak vám za to příroda děkuje.

Mé první kosení, jak jsem již předeslal, jsem zažil sotva ve třinácti letech. Otec mne vzal sebou na tři dny s tím, že se s ním budu moct podívat na hory do krajiny, do které by jinak člověk neměl přístup. A že bych mu s tím mohl také trochu pomoci, když už tam budu. Legálně jsem tak ocitl v chráněném území, které jsem mohl prozkoumat jako indián. Otec mne tehdy dokonce sám vyzval k tomu, že si tam ten čas sekání a hrabání trávy budu moci pojmout v indiánském stylu. Moc dobře věděl, co pro mne znamenají indiáni a jak mne nalákat. S otcem tam bylo několik lidí. Některé jsem znal, většinou to však byly pro mne cizí lidé. Začalo se velmi brzy ráno. Nejprve jsem byl jen pasivní divák. Viděl jsem přípravy na kosení a pak i samotný výkon práce. A kupodivu mne to fascinovalo od té první chvíle, co jsme s otcem přišli na tu louku. Pohled na postavy s kosami v rukách postupující vysokou travou louky byl doslova meditační. Mohl jsem na nich nechat oči. A pak, když se trochu oteplilo, tak konečně přišel můj čas. Z louky jsem se nenápadně vytratil, abych se v nedaleké hradbě houští svlékl do pouhé bederky a indiánské košile. Stal se ze mne indián, kterému se tam po nedaleké louce potulovali běloši. To byla pro mne hodně velká výzva! Začal jsem je beze zbraně sledovat jako zvěd. Byla to pro mne naprosto fantastická hra. Nechtěl jsem být viděn a zároveň jsem jim chtěl tak blízko, jak to jen bylo možné. Chvíli se mi to dařilo. Ve vysoké trávě to bylo celkem snadné. Nakonec mou přítomnost odhalili. Jak jinak. Světlé tělo, červená bederka, světlá košile a má až příliš velká troufalost. Ani mne to odhalení moc nemrzelo. Jistý stud za mou neopatrnost plně převážilo mé potěšení z toho, že jsem s nimi mohl otevřeně sdílet mé indiánství, které bylo na té louce přijato velmi přátelsky. Hřál jsem se v jejich zájmu jako indiánský princ, zejména pak před jednou mladou dívkou, která byla jejich řadách. To víte, mladý kluk. Coby indiánského chlapce mne po objevení ihned aktivně zapojili do práce. Nejprve mne poslali pro vodu do potoka. Pak jsem šel do základního tábora všem pro svačinu, později dokonce i pro pivo do nepříliš blízké hospody, chvíli jsem hledal jeden ztracený brousek, poslali mne do našeho propůjčeného srubu (který byl hodně hluboko v údolí) na kontrolu a vůbec jsem jim byl takto k ruce. Neobtěžovalo mne to. Naopak jsem si mou roli indiánského posla a pomocníka užíval. A pak jsem po polední přestávce, kdy jsme v tom horku letního dne odpočívali u malé přehrady napájené čistou a studenou vodou horského potoka, dostal poprvé do ruky kosu mého otce. To odpoledne mne začal s úsměvem a nesmírně trpělivě učit řemeslu.

Kouzlu sekání trávy jsem okamžitě propadl, přestože mi to nejprve vůbec nešlo. Zdánlivá lehkost a jednoduchost pohybů těla a ovládání kosy byla opravdu jen… zdánlivá. Chvíli mi trvalo, než jsem to zvládl aspoň tak, že jsem nebyl nebezpečný mému okolí, sám sobě a mé kose. Ta práce mi přinášela doslova fyzické potěšení. Od první chvíle jsem tam tu trávu sekal bosý a prakticky nahý. Mou indiánskou košili jsem nechal na břehu té horské přehrady. Na těle jsem měl už jen bederku. Protékala mi středem slabin v tom nejintimnějším slova smyslu. Odvážná tanga, která byla překryta úzkými dlouhými flapy. Konce flapů si hluboko pod tenkým řemínkem bederky nacházely kůži mých stehen v přirozených pohybech rytmu kosení. Přiznám se, že jsem do té doby nebyl nikdy blíž tomu, co nazýváme jako souznění s přírodou. Cítil jsem ji každým pórem těla, každou kapkou krve, každým dotekem travin. Byl to doslova vznešený pocit, čirá exploze radosti.

V ruce jsem měl kosu, koupal jsem se v horku, doslova jsem byl naladěn na vůni té louky, byl jsem uprostřed dobrých lidí a dělal jsem něco, co mne naprosto neuvěřitelně bavilo. Sekal jsem trávu. V té chvíli bych tu kosu nevyměnil ani za luk a šípy, a to, ani kdybych se měl vydat na lov bizonů. Ta chvíle zasvěcení do kosení trávy se stala velkým milníkem v mém životě.

Ty tři dny a čtyři noci byly nositely hned několika takových velkých životních milníků, nebo, chcete-li, krásných zkušeností. První z těchto nových zkušeností byl už jen fakt, že jsem vlastně poprvé stranul v pouhé bederce před takovým velkým počtem cizích lidí, nemluvě o tom mém putování po širokém okolí. Ta nová zkušenost mi byla velmi příjemná. Pokud máte takovou zkušenost také, tak určitě víte, co tím chci říct. Do té doby jsem nosil mé bederky jen uprostřed mých nejlepších přátel. Když jsem se osmělil, což rozhodně nebylo hned ten první rok po přijetí bederek za můj oděv, tak jsem je začal pravidelně používat i v mém rodinném kruhu, který tuto mou zvláštnost plně a bez jakýchkoliv dotazů akceptoval.

Druhým milníkem pak bylo to kosení trávy. V tom jsem se opravdu našel.

Třetí milník, svým způsobem ten nejkrásnější, se pak týkal té velmi pohledné a velmi příjemné mladé dívky, kterou jsem již zmiňoval. Mladý štíhlý indiánský kluk, který tam po většinu dne běhal naboso a v pouhé bederní roušce, tuto dívku velmi zaujal, třebaže se opravdu snažila, aby to na ní nebylo poznat. Mě se líbila také, zvláště, když se koupala v té přehradě v překrásných jednodílných oranžových plavkách, které ji nesmírně slušely. Po poledním osvěžení v potoce si je ráda nechávala na sobě i v čase odpoledního kosení. Pohled na ní byl pak doslova návykový. Tomu jejímu tělu ty plavky, kosa a práce s kosou nesmírně slušela. I já jsem se ale snažil, aby si toho, že mne přitahuje, nevšimla. Po tři dny jsme tak mezi sebou měli velmi zvláštní vztah, který byl sice přátelský ale který byl také ostýchavý a velmi, velmi opatrný. Vzájemně jsme si přáli být v blízkosti toho druhého ale přitom jsme oba dělali všechno pro to, aby tomu tak nebylo. Třetí den jsme konečně demontovali tu zeď mezi námi a to do základů. Dostali jsme za společný úkol shrabat seno z jedné louky a během té hodiny stěna mezi námi prostě zmizela. Věci se daly do pohybu.

Poslední večer, kdy dospělí lidé slavili konec prací, jsme se spolu ocitli uprostřed společně sdíleného volného času a společně sdíleného volného prostoru. Byla to naše poslední možnost, jak dát našim fantaziím prostor k realizaci. Beze zbytku jsme toho využili. Sejmula tehdy ze mne tu větší část mé nevinnosti, přičemž jsem měl po většinu té naší společné chvíle na sobě jen mou pouhou bederku – a ona zase ty své fantastické plavky.

Samostatný příběh toho čtvrtého večera ponechávám svěřený u Archera v jeho neveřejných materiálech. Omlouvám se, ale na tento Blog by příslušná část textu byla až příliš odvážná.

Tato dívka pak zmizela z mého života, abych ji pak po letech coby sotva dvacetiletý mladík potkal při kosení podhorských luk znovu. A tentokrát z toho již byl syn a do dvou let druhý. Život je krásný a stejně tak jsou krásné jeho příběhy. Kosení luk je pro mne tenkou červenou nití, která se proplétá prakticky všemi důležitými a zároveň i hezkými okamžiky mého života. A kromě toho mne to nesmírně baví. Zkuste to také. Jde to i bez bederky, ovšem s bederkou je to mnohem lepší. Přímý dotek s loukou po indiánském způsobu je vždy nesmírně intenzivním zážitkem, ovšem je vždy nutné mít na paměti, že tělo chráněné toliko bederkou je uprostřed louky a zejména pak v houští velmi zranitelné. Tato zranitelnost je však velmi půvabná. Je vůbec tím nejlepším kořením, které to celé ladí do té podmanivé dokonalosti, jak jsem to tak měl tu čest sám za ty roky poznat. Mí náctiletí synové zatím na kosení luk se mnou příliš nejezdí, ti mají jiné letní aktivity, zejména indiánský oddíl a indiánský tábor. Už jsou ale oba kosám zasvěceni. Vypadá to, že zejména ten starší v tomto půjde v mých stopách. Baví ho to opravdu hodně. Nejraději seká jen v pouhé oddílové indiánské bederce. Kdyby jste ho při tom viděli, tak byste měli opravdu radost. Jde mu to a sluší mu to. A ten druhý? Přiznám se, že ho to kosení zjevně zatím příliš nechytlo. Tady se na pilu tlačit nedá a já to rozhodně zkoušet nebudu. Inu, není vždy posvícení. Bezesporu bych byl hodně pošetilý otec, kdybych jej měl do takových aktivit nutit proti jeho vůli. Místo kosy miluje lukostřelbu. Třeba Vám o tom sám jednou napíše.

Příběh sestavil a upravil podle několika navazujících originálů Archer. Autor námětu si přeje (prozatím) zůstat v plné anonymitě. Plná verze kompletního příběhu není dosud sestavena pro distribuci. Jsou jen pracovní, rozpracované verze, které rozhodně nejsou v takové kondici, aby se daly sdílet. Pokud se najde dostatek zájemců, tak bude tento necenzurovaný příběh po nutné konzultaci s autorem finalizován v režimu "for friends only" = rozhodně to tedy nebude k dispozici každému, kdo se o to přihlásí...

This page is part of a website project dedicated to loinclothed theme.
Homepage is here.