Bederky obyčejně nosíme na známém území, v okruhu zasvěcených přátel a (nebo) při aktivitách, které jsou s užíváním takového oděvu přirozeně kompatibilní. V ČR to jsou typicky hobbyistické skupiny, indiánské oddíly a indiánské tábory. Zejména tam jsou zcela běžným oděvem, zvláště v letním čase. Hranice komfortního užívání bederek snadno může splývat s horizontem. S takovým oděvem na těle se pak může prakticky vše; spát ve spacáku, dostavit se na ranní rozvičku, obsluhovat táborovou kuchyni, protékat táborem, lesem a loukami v okolí, hrát lacrosse/fotbal, být indiánským atletem, střílet z luku, prožívat bojové hry, stopovat nepřátele, lovit zajatce, být svázán coby zajatec a čelit pak svému osudu, malovat se na těla, stavět chýše, stany, totemy, přehrady, lávky, srub, vyrábět si stylové předměty, učit se moudrosti lesa, učit se kouzlu přátelství a vzájemné důvěry, respektive poznávat dobré lidi a aspoň na chvíli s nimi žít v plně idealizovaném bratrském svazku, uklízet si ve stanu, plavit se na voru, na kánoi, plavat, kreslit si kroniku, šplhat do korun stromů, do kopců i na skály, tancovat, zpívat, být poslem mezi tábory, objevovat labyrint skalního města, putovat po břehu potoka k jeho pramenům, připravovat večerní oheň, starat se pak o něj, starat se o koně a jezdit na nich, uklízet les, čistit koryto potoka a třeba i kopat latríny... Výkon bederkářství bývá v takových případech mimořádně komfortní.

Tento ikonický styl bederkaření je svatým grálem mnoha z nás. Někteří z nás měli (mají) to štěstí, že se z tohoto svatého Grálu mohli napít dosyta. Jiní z tohoto Grálu spíše jen skromě ochutnali. A pak jsou tací, pro které je tento svatý Grál bederkaření jen ikonou fantazií, nesplněných snů a přání. Ne všichni bederkáři považují indiánštinu na letních táborech za vrchol tohoto našeho hobby, pochopitelně. Jsou bederkáři, kteří indiánský styl vůbec nepreferují. Podle všeho to ale vypadá, jak jsem to za ty léta tak poznal, že z indiánštiny - a předně pak z indiánštiny letních táborů a oddílů - čerpá většina z nás. Tohle bývá tím vrcholem. Žádná hora však není jen o tom vrcholu, i když ten jen ze všech částí hory nejvíc vidět. Pokud není zahalen v mracích… tajemství. :)

Plná svoboda komfortního bederkaření rozhodně nebývá pravidlem ani u táborů a oddílů, které se nazývají indiánské. Bederkaření mívá časté restrikce i zde. Většinou za to mohou pravidla a zvyklosti tábora, jindy za to může nejistota a stud konkrétního bederkáře, případně se setkává obojí dohromady, viz následující fragmenty vyprávění:

1. „… na táboře jsem nosil bederku jen když jsme hráli divadlo. Byla mým kostýmem v mé roli indiána. Byl jsem na indiánském táboře a jediný čas, kdy jsem se odvážil veřejně nosit bederku, bylo právě jen těch deset minut ve svitu ohně. Poněkud komické... Ne, že bych si na táboře nepřál nosit bederky, ba právě naopak. Bederky se tam ale běžně vůbec nenosily a já se necítil na to, abych s tím začal jako první. Ta divadelní scénka byla pro mne naprostou výjimkou, z které jsem pak po několik dalších let žil a čerpal nanejvýš příjemné představy, mohu-li to tak napsat. Po celý zbytek mého dětství jsem si něco takového na půdě mých táborů již nikdy nezopakoval. Nebyla k tomu odvaha a pak už ani příležitost, protože mne z mých táborů záhy diskvalifikoval věk. Přesto jsem to aspoň jednou ochutnal a bylo to skvělé.“

2. „… s oddílem jsme v létě jezdívali na víkendové vandry do přírody. Říkali jsme tomu Šlapáky, tedy v tom dobrém slova smyslu. Bylo celkem běžné, že jsme se na Šlapákách v lesích převlékali za indiány jen do bederek. Absolvovali jsme tak mnoho indiánských kilometrů v lese, přes pastviny a louky. Na takových místech a s mým oddílem jsem se za mé bederky nestyděl. Považoval jsem to za hluboce příjemný a krásný oděv, který ke Šlapákům velmi přirozeně patřil. Jak jsme ale měli vyjít z lesů a vůbec z panenské přírody , tak jsem se v mé bederce cítil poněkud naze a nepatřičně. Na jednu stranu mne takové návraty z divočiny velmi příjemně vzrušovaly, na tu druhou stranu jsem se za ten lehký indiánský úbor styděl. Zvláště, když jsme tak čas od času navštívili, například, letní tábor plný neindiánských dětí, když jsme na cestě potkali jiný oddíl (zvláště smíšený a nebo čistě dívčí) a nebo když jsme jako indiáni prošli nějakou tou českou vesnicí. Bederky v mém tehdejším vnímání patřily jen do přírody, a to jen při společných oddílových akcích, přestože jsem si jinak velmi rád představoval, že je nosím i jinde a jindy. Svůj stín jsem v tomto smyslu jako chlapec nikdy nepřekročil. Například jsem nikdy neměl odvahu k tomu, abych se do mé bederky převlékl u mě na chatě, doma a nebo jen tak, že bych ji prostě v létě v bělosškém prostředí nosil místo trenýrek.“

3. „… na mých dětských táborech jsme bederky nosili celkem běžně. Pokud nás případný chlad nepřinutil obléknout se ještě do něčeho dalšího, tak jsme o teplých dnech zůstávali právě jen tak, po indiánsku. Tuto mou bederkářskou pohodu a indiánský komfort narušovaly jen občasné návštěvy dětí z jiných táborů, nebo když jsme naopak my, indiáni, navštěvovali sousední tábory během našich cestách po kraji. Připadal jsem si zvláštně, když jsem stál jen v pouhé bederce před cizím chlapcem, či dívkou, který (která) byl (byla) v bělošském oděvu. Vzrušovalo mne to. Z té druhém strany to vždy vyvažoval neodbytný pocit studu. Stejně tak jsem se nerad oblékal jen do pouhé bederky, pokud jsme se měli z tábora vzdálit dál do luk a lesů. Na dohled tee-pee jsem byl jinak v pohodě a užíval jsem si to. Nemohu říct, že by nás vedoucí v bederkaření nějak brzdili. Já jsem měl tu brzdu v sobě. Větší sebejistoty jsem dosáhl až když jsem byl prakticky dospělým... indiánem.“

4. „… na táboře jsme nosili bederky jen občas. Vesměs se jednalo o akce typu obřadného zapalování ohňů, při bojových hrách s indiánskou tématikou, během indiánských olympijských her (taková indiánsky laděná atletika), při hře lacrosse, a tak podobně. Běžně jsme nosívali bederky při ranních rozcvičkách a namísto plavek u vody. Nemohu však říct, že bych na táboře jako kluk nosil bederky tak často, že by se mi to podepsalo na stylu opálení. Při návratu z tábora jsem míval nahé tělo opálené podle trenýrek a podle trička. Rád bych na táborech nosil bederky častěji, ale nešlo to, respektive jsem si myslel, že bych před kamarády vypadal divně, kdybych měl mít na sobě bederku uprostřed nich jen já sám.“

5. „… na táborech jsme mívali různé tématické etapy. Například jsme byli tři dny vikingy, lovci krakatic, mimozemšťany, pozemšťany pod fokusem mimozemšťanů, kanibaly, horolezci, objevitelé Středozemě, posádkou kapitána Nema, stavitelé pyramid, strojníky stroje času, geologové, kartografici, stavitelé přehrad, kováři, lovci dynosaurů a vůbec stopaři různých legendárních příšer…. a v neposlední řadě i indiány. Říkalo se tomu Převtělování. Fungovalo to skvěle. Bederky jsme na sobě na táboře nosili prakticky jen v případě převtělení do indiánů a nebo kanibalů. Skrz tuto zkušenost jsem tak ve třinácti letech objevil bederky a od té doby jsem bederkářem. Zejména převtělování do indiánů patřilo do základních táborových témat, které se každým rokem opakovaly, takže jsem byl na táboře indiánem hned několikrát. Když bylo dobré počasí, tak jsem byl coby indián v mé bederce (opravdu jen v pouhé bederce) od rána do večera; a to jak na půdě tábora, tak i za táborem, když mne tam vynesla nějaká ta společná hra, či kmenová výprava. Bohužel, jak pak přišlo další převtělení, tak to pravidelně znamenalo konec bederkám. Tento oděv byl příslušný opravdu jen těm indiánům a kanibalům.“

6. „… na letních táborech jsme my chlapci nosili provlékací bederky jako primární táborový oděv. V mém oddíle, který zároveň pořádal i mé letní tábory, nebyly bederky vůbec ničím neobvyklým. Na táborech je nosily dokonce i některé holky. Bederky ale patřily jen a výlučně na tábor. Jinak jsme je nikde jinde nenosili. Nikdy, přestože by se skvěle a stylově uplatnily i mimo tábor. Sám jsem narazil, když jsme se s mým kamarádem jednou při nástupu do kajaku na počátku sjezdu řeky převlékli jen do bederek. Vedoucí nám taktně naznačili, že to do kajaku není vhodný oděv. Z bederek jsme byli na břehu té řeky velmi rychle svléknuti zpět do našich slipových plavek a triček. Přátelsky, ale nekompromisně. Bylo úplně jedno, že jsme měli na tělech čerstvé a čitelné linie opálení podle flapů a řemínků našich bederek z našeho posledního společného tábora, který tehdy skončil sotva před týdnem...“

7. „… mé letní tábory měly mnoho zajímavých specialit, které je dělaly nezapomenutelnými. V tom dobrém slova smyslu. Jednou z těchto specialit bylo zasvěcení Modrému Slunci. Modré Slunce bylo zajímavým fenoménem, kterému zde věnuji pár řádek. Každý z chlapců i dívek mohli na táboře dosáhnout některé z hodností Modrého Slunce, které se udělovaly na základě splněných úkolů, například; vydržet po daný čas oslepen šátkem, být dobrým průvodcem takto oslepeného kamaráda/kamarádky, vydržet se spoutanými rukami za zády, nosit na ramenou kus kmene stromku, po nějaký čas nepromluvit, vydržet bez projevů bolesti cestu kopřivovou loukou, snést lehký oděv z kopřiv jako atletický dres pro běh danou trasou, nést po nějaký čas v ruce plný hrnek s vodou tak, aby v něm poté zůstala aspoň polovina obsahu, schovat se v daném místě lesa a nenechat se objevit, ušít si oděv a nosit jej po celý den (z kusu látky na košili a kalhoty, nůž, niť a jehla), prokázat umění lukostřelby, orientační běh lesem na čas, prokázání klasických táborových dovedností jako umění uzlů, rozdělávání ohně jen třením dřeva o dřevo, pojmenování travin, bylin, stromů a kamenů, prokázání umění základů první pomoci, stavění chýše se zavázanýma očima, šplhání na laně do výšky stromu jen za pomoci rukou, odcvičit si ranní rozcvičku mezi ostatními táborníky plně nahý a stejně tak být i na raním nástupu, plavat přes rybník s plavkami (papírem, tričkem) v ruce tam a zpět tak, aby se ani kapkou nenamočily, nedat najevo jedinou emoci, zatímco se na zkoušeného snáší verbální záplava třeba od pěti táborníků (zakázaná byla jen sprostá slova), vystřílet si lukem daný počet bodů a další takové zkoušky. Každá zkouška obyčejně měla svojí měkkou a tvrdou verzi. Například měkká verze oslepení šátkem měla své trvání „jen“ po dvě hodiny, tvrdá verze byla na pět hodin. Některé zkoušky bylo možné zkusit za tábor jen jednou. V případě neúspěchu se pak takové zkoušky mohly opakovat až za rok. Pro Vás bude zajímavé to, že jedna ze zkoušek byla ryze indiánská, a to v duchu těchto stránek. Pro její splnění bylo třeba být od rána do večera jen a pouze v bederní roušce. V té lehčí podobě zkoušky aspoň pak polovinu dne. Tato zkouška se dala kombinovat s bosým dnem, kdy se táborník zároveň vzdal bot.
Nosit bederní roušku tehdy nebylo na jen tak, chtělo to hodně odvahy. Pro nás to tehdy bylo stejně odvážné, jako jít na ranní rozvičku a na nástup nahý. Ta rozvička byla pro mnohé dokonce snadnější, než být po několik hodin v bederní roušce. Bývaly to klasické provlíkačky s páskem kolem pasu, obyčejně s dosti uzkými flapy. V pozdějších letech se pro indiánský den začaly používat i tanga bederky, prostě bederky bez flapů. Nositel si mezi nimi mohl vybrat. Tanga bederky se považovaly za opravdu hard zkoušku, která trvala jen polovinu dne. Škoda, že jsme na táboře používali bederky jen při těch zkouškách. Až po letech se bederky staly běžným táborovým oděvem. To jsem tam už nebyl já, ale mí dva synové. Z Modrého Slunce pak tato zkouška vypadla, stejně jako z něj vypadla i zkouška nahou ranní rozvičkou, protože nahota cílením tábora na odvážnější indiánštinu přirozeně zevšedněla. A zkoušky bosého dne vzaly za své později zrovna tak...“

Komfortní území bederkařiny má kolem sebe každý z nás. Bederky nosíme obyčejně na bezpečném místě a ve známých situacích. Zadaleka se to nemusí týkat jen indiánských letních táborů a oddílů. Někteří z nás tak nosí bederky primárně (spíše) na chatě, nebo někde u moře, na palubě jachty, v nějakém konkrétním lese, nebo na březích konkrétní řeky, nebo prostě doma. Někdo má území své bederkařiny spíše v rovině akce. Například při karnevalu, při nějaké sportovní akci (lukostřelba, trojboj a vůbec klasická atletika, při zápasení), při oddílových výpravách do přírody, s kamarády někde po škole v lese a nebo o prázdninách, při protékání krajinou, během oslav konce školního roku, či oslav poslední semestrální zkoušky VŠ, během zahradní párty, během srazu filmových fandů, při letních pracích na polích, při chmelové brigádě, při práci v ovocném sadu, nebo jako letní oděv ke koním, tedy nejen pro jízdu v sedle, ale i pro servisní činnosti ve stájích a tak podobně. Pochopitelně zde může existovat mnoho přesahů, například konkrétní bederkář nosí bederky na táboře, na chatě a zároveň (občas) i atletice, zatímco jiný konkrétní bederkář nosí bederky jen v lese a nebo na břehu moře, další je nosí jen při akcích typu karneval a při zahradní párty, kdy se pravidelně schází v létě s kamarády na několik dní někde mimo město, nebo další takový, který rád a pravidelně sjíždí evropské řeky s bederkou místo plavek, je to jeho oděvem na doma a během brigád sekání horských luk... Takových kombinací bude – podle toho, co se dozvídám od lidí - opravdu hodně.

Mimo osvědčené, bezpečné a komfortní a tradiční území „naší vlastní bederkařiny“ se obyčejně nepouštíme. Přesto to tu a tam děláme. Někdy je to jen dočasně, jindy se z toho vyvine nová tradice, jako například:

1. Mladý chlapec (bederkář, konkrétně v indiánském stylu) se oblékl do bedederky na letním táboře pro ranní rozcvičku. Na tom táboře se do té doby takový oděv neobjevil. Překonal svůj stud a šel vstříc svému snu o tom, že by mohl na svém táboře být prostě podle svého, tedy po indiánsku, v pouhé bederce. Udělal něco, co je pro jiné bederkáře zcela běžnou věcí, pro něj to však bylo jako vykročení do samotného vesmíru tajemství a na území neznámých konsekvencí. Byl to pro něj nakonec fantastický zážitek, jeden z těch nejsilnějších vůbec. Dopadlo to dobře, víc než dobře. Bederky se pak na tom táboře postupně celkem ujaly a na další léta se staly tradiční součástí kultury tamního společenstva.

2. Prakticky totožný případ jako v prvním bodě, s drobnými rozdíly ale s opačným výsledkem. Jednalo se skautský letní tábor. Mladý bederkář si vzal na sebe indiánskou provlíkačku k podvečernímu ohni. Na sobě měl preventivně (kvůli očekávanému večernímu chladu) už jen krátké pončo. Ani pončo však nestačilo k tomu, aby ho vedoucí neposlali zpět do stanu pro vhodnější oděv. Slipové plavky a trenýrky kamarádů byly OK, bederka ne. Bederka o několik dní později neprošla schválením ani když byla nošena přes kalhoty, kdy z ní byly vidět jen flapy. Na tom táboře tento oděv rozhodně nebyl vítám v jakékoliv podobě.

3. Letní tábor s tématem Avataru, rok 2010. Jeden z mladých bederkářů se po několika dnech váhání oblékl na táboře jen do pouhé bederky v tom nejlepším střihu podle filmu (tanga bederka s předním flapem). Do té doby jej v bederce nikdy nikdo neviděl. Tábor byl sice prima, byl plný dobrodružstvá, hodně a poctivě brousil téma Avataru (se špetkou té Hvězdné Brány) ale co se týče poctivého bederkaření ve smyslu filmu Avatar, tak v této oblasti to bylo hodně slabé. Bederky se tam nenosily a pokud tu a tam ano, tak vypadaly opravdu mizerně. Tento chlapec se tedy rozhodl k akci. Prolomil svůj stud, oblékl se do své bederky (bez barevného tuningu těla, či dalšího extra-oděvu). Ta bederka naposto postačila, aby bylo všem zcela jasné, že je opravdovým dítětem Na´vijů. Dopadlo to překrásně. Ještě ten podvečer se v té své pouhé bederce Na´vi vydal do sousedního tábora pro oheň coby vyslanec, což byla součást mezi-táborových her, kdy oba tábory spolu spolupracovaly. Tato svěřená důvěra takřka nahému poslovi byla tím nejvyšším možným oceněním jeho odvahy.

4. Klasický indiánský tábor (tábor euro-indiánů), naprostá špička v našem slova smyslu. Jeden z tamních bojovníků stojící jen pár let před prahem plnoletosti se inspiroval filmem Avatar. Na tento tábor si přinesl svou Na´vi bederku. Dlouho váhal, jestli, jak a kdy ji na táboře poprvé vyzkouší. Za bederku-provlíkačku s flapy se nestyděl. Být na táboře zcela nahý při příslušných obřadech a nebo v indiánské sauně se také nestyděl. Styděl se však za svou novou bederku podle tradic modrého lidu. Nesmírně se mu líbila. Považoval ji za velmi odvážnou, až sexuálně vyzývavou, respektive se obával, že by ji za takovou mohli jeho indiánští přátelé považovat. Nakonec překonal své obavy a výsledek byl takový, že styl jeho nové bederky přijal celý tábor jako zajímavý a akceptovatelný. Pro některé táborníky (i tábornice) byl jeho oděv více než jen velmi inspirující. Sami pak tento typ bederky přijali za vlastní.

5. Jeden z bederkářů, který léta bederky nosil jen v soukromí, se jednoho letního dne rozhodl, že půjde na chmelovou brigádu jen v pouhé provlíkačce. Byl to pro něj fantasticky příjemný pocit, přestože se za to nejdříve spíše styděl. Nejprve to byla jen jeho čirá fantazie, pak to překoval do teoretické spekulace a nakonec to opravdu realizoval. Lidé to na poli přijali jako zajímavost a on se v tom cítil pohodlně. Práce mu šla v horkém dni od ruky. Kamarádi se druhý den přidali, až holkám z širokého okolí přecházely oči. Od té doby se to stalo tradicí v této klukovské, dnes již pánské partě; tedy jít na sběr chmele jen v lehkém indiánském oděvu. :)

6. Mladší bederkář své hobby tajil před celým světem, i před kamarády, kteří to však o něm jednoho léta zjistili. Polapili jej v lese, když si v něm hrál jako indián a zajali ho. Další popis si nechám jen pro sebe, protože to pak bylo značně intimní a odvážné, přátelství těch chlapců však při tom hořelo jako oheň. Bederky se na dalších několik let staly preferovaným letním kostýmem jejich party tak, jak si tento chlapec původně představoval v těch nejodvážnějších snech.

7. Vyprávění hajného z lesů podhůří jižní hranice: „..léta se v mých lesích pořádají letní indiánské tábory. Někdy kolem indiánů jen proběhnou, jindy vypadají velmi opravdově. Bederní roušky těchto táborníků mne více než jen zaujaly. Stal se ze mne na několik let pasivní bederkář, což tak zhruba popisuje stav, kdy jsem si sám sebe představoval, jak tento oděv nosím. Jednoho horkého letního dne jsem to nakonec realizoval. Udělal jsem si vlastní bederku, tedy provlíkačku. Nejprve jen do okolí hájovny při volných chvilkách, ale i při údržbě a vůbec při drobných pracech; sekání trávy, štípání dřeva, oprava pomocné kamenné zdi ve svahu, čistění okapů, studny,... Bylo mi to na těle nesmírně příjemné. Že to na sobě nosím se velmi líbilo mé slečně, která tehdy za mnou na hájovnu jezdila z města. Postupně jsem se v užívání bederek osměloval. Vydával jsem se z hájovny v tomto velmi lehkém oděvu dál a hlouběji do lesů. Po několik let jsem takto blbnul, až si mne všimli indiáni z táborů. Stal jsem se jejich hostem a nakonec, svým způsobem, i členem jejich kmenů.

8. "...bederky nosíme na palubě jachty ve vlnách Jadranu. Je to naše letitá námořní tradice, kterou jsme si originálně přinesli z letních indiánských táborů. "My" znamená několik dospělých mužů (za přítomnosti žen) a několik dětí ve věku (aktuálně) od deseti do sedmnácti let. Po několik let jsme my muži (a chlapci) po odplutí z přístavu na moře celkem pravidelně používali tento oděv, ovšem jen dokud jsme se opět nepřiblížili na dohled civilizovaným břehům, rozuměj břehům, kde byli lidé. Až poslední dva roky jsme se odvážili nosit tento oděv i na ostrovech v tamních námořních společenských zařízení (hospodách), později i v pevninských přístavech a dokonce i v uličkách přístavních městeček, do kterých jsme se už několikrát ponořili jako indiánský výsadek. Děti klidně jen v pouhých bederkách, my dospělejší pak s i tričkem a nebo pončem. Obejdeme se ale i bez těch triček a ponč. S tímto naším outfitem neměl nikdo z domorodců dosud žádný problém. Pro nás to je velmi příjemná… námořní tradice. Se zajímavým vývojem. Poslední rok tak mé děti například jely v pouhých bederkách autem z našeho domova až k branám jadranského přístavu a stejně tak se po dvou týdnech vrátili zpět. Myslím si, že po celou naší cestu autem a na jachtě na sobě neměly nic jiného, než prérijní provlíkačky, které podle potřeby jen oplňovaly tričky a botami v závislosti na počasí, Slunci, denní době a hrubosti pláží/skal a přístavních mol a nebo když jsme usoudili, že by pouhé bederky na našich nahách tělech mohly být zdrojem problémů, například ve větších městech a přístavech typu Split a tak podobně - tedy obecně tedy všude tam, kde se opravdu nehodí být třeba i jen v plavkách..."

Tyto příběhy se mi (Archerovi) nesmírně líbí. Sbírám je. Pokud máte sami takovou zkušenost, tak se mne nebojte kontaktovat. Uvedené příběhy, které jste zde nalezli, jsou a nebo mohou být upravené z původních originálů tak, jak si případně přáli jejich autoři. Jako závěr tohoto dnešního příspěvku bych si dovolil použít jedno poněkud méně strohé vyprávění na toto téma, berte to jako příběh číslo 9.:

9. „… na letní tábory na březích Sázavy jsme tradičně jezdívali Posázavským Pacifikem. Jako děti jsme nastupovali do tohoto vlaku na nádraží v Braníku. Nástupem oficiálně začal tikat čas našeho tábora. Bylo jich v mém případě celkem pět, tedy celkem pět krásných letních měsíců, na které se prostě nedá zapomenout. Tábor samotný není v tomto mém vyprávění důležitý, stačí jen vědět, že byl vedený velmi zálesácky v indiánských barvách a stylu. Bederky tam byly běžnou věcí. K mým táborům patřily stejně přirozeně, jako nůž k pochvě. Vyrůstal jsem tedy v bederkách. Musím se přiznat, že tyto tábory ze mne udělaly bederkáře. Jak se zdá, tak už natrvalo. Bederky jsem jako chlapec používal prakticky jen na mých táborech a nebo u mě doma; a to zpravidla, když jsem byl doma sám. Myslím si, že si příslušnou informaci v předchozí větě snadno dešifrujete sami. Bederky byly doslova mou druhou kůží, zejména pak během mých jinošských let.

Čas je neúprosný a tak se nakonec v mých šestnácti letech stalo nevyhnutelné; na tábor jsem byl již příliš starý. Věk mne diskvalifikoval. Program praktikantů byl plně obsazen a tak mi zhasla naděje i z tohoto směru. Z táborů a mého oddílu jsem se ale naštěstí dostal přímo do jednoho trampského spolku, který mne přijal za svého. Část z těchto lidí si prošla mými tábory také, takže to nebyla tak docela neznámá parta lidí. Byli tam i blízcí přátelé mé rodiny, což mnohé usnadnilo. S touto partou lidí jsem začal jezdit do trampských osad a na vandry (převážně) do Posázaví. Bederky se v tomto společenství nenosily, což mne trochu mrzelo ale plně jsem to akceptoval. Když mi bylo sedmnáct a měl jsem jet druhým rokem po přijetí mezi trampy opět na jeden takový čundr, tak shodou okolností před tím padla jedna velmi zvláštní a velmi nečekaná sázka, kterou jsem přijal. Ta sázka byla výsledkem vzpomínání na můj indiánský tábor, při kterém padla řeč i na indiánské bederky. Sázka byla jasná: měl jsem jet do našeho tábořiště zcela nahý, jen s bederkou na těle. Platilo to od okamžiku nástupu do vlaku v Braníku, respektive od okamžiku zakoupení lístku, po příchod do naší domovské osady. Mohl jsem mít na sobě jen bederku, tedy žádné tričko, nebo boty. O mé šaty (svléknuté na nádraží) a ruksak se měli postarat mí kamarádi. Tak se také stalo. Na nádraží jsem se toho krásného letního dne před příjezdem vlaku převlékl do pouhé bederky. Mé šaty a ruksak (teletina) jsem odevzdal mým kamarádům. Ttakto vystrojen jsem se za užaslého zájmu cestujících i personálu nádraží odebral koupit lístek. Byl to opravdu velmi zvláštní pocit extrémní vyjímečnosti. V bederce jsem toho měl hodně naběháno, takový pocit jsem však nikdy nezažil. Stud? Rozhodně! Celkově mi to ale bylo velmi příjemné, což je fakt, který prostě nemohu zamlčet. Naštěstí jsem tehdy vypadal po tělesné stránce bederkově, tedy atleticky štíhle; což byl poctivě vydřený výsledek mého tehdejšího sportovního záběru, který byl značně široký. Jedinou obtížností, se kterou jsem musel bojovat, byl rozpálený povrch perónu, který se mým bosým chodidlům moc nezamlouval. Ke slovu se tak dostala i žvýkačka, kterou jsem perfektně trefil nahými chodidly. Následná cesta vlakem byla jedním z nejpodivnějších zážitků, které jsem kdy měl. Byl jsem v centru pozornosti. Reakce lidí byly veskrze pozitivní. Mladá slečna průvodčí nevěřila svým očím, když mi štípala lístek. Pravdou je, že se napoprvé do toho mého lístku (za velikého veselí mých přátel) kleštičkama netrefila. Největší zájem jsem však probudil mezi dětmi jednoho oddílu, který byl na své cestě do přírody. Vsadil bych boty na to, že jsem byl pro některé z těch chlapců více než jen zajímavým vzorem pro pozdější experimentování s bederkama coby oděv pro… třeba pro tábor, na který tehdy tím vlakem možná jeli. Byl jsem tehdy docela opálený a měl jsem dlouhé rovné vlasy. Vypadal jsem téměř jako opravdový indián a mí přátelé tento dojem před těmi dětmi náležitě živili. Tuto jejich hru jsem s radostí přijal, nemohl jsem jim to přece zkazit. Mystifikace byla dokonalá.

Po příjezdu do destinace jsme vystoupili z vlaku a ponořili jsme se do lesů směr naše osada. Sázku jsem vyhrál. Ta jedna Tatranka, kterou jsem si tím vysloužil, byla tou nejlepší Tatrankou v mém životě, plus jsem dostal možnost zůstat si v té trampské osadě jen tak, jak jsem do ní přišel, tedy v pouhé bederce a to podle libosti. Toho jsem pak po další dny s radostí a plně využíval. Z této sázky se rychle stal tradice, kdy se tu a tam někdo z nás trampů převlékl do pouhé bederky (později vyzbrojen i poctivým lukem a toulcem plným šípů), aby se takto ustrojen a vybaven vydával vlakem Posázavského Pacifiku do našich krásných lesů. Často toto podstupovali noví členové našeho spolku. V případě příchozích z mého původního tábora to byla – takřka – povinnost, nebo chcete-li inicializace. Jo, kde jsou dnes ty časy. Svléknout na nádraží kluka ve věku šestnácti, sedmnácti let do pouhé bederky a nacpat ho do vlaku směr naše trampské údolí…? Bylo by to dnes vůbec ještě možné? Kde jen jsou ta krásná, svobodná a kouzelná devadesátá léta… :)

V pouhých bederkách létáme na křídlech fantazie…

Archer, 26.1.2019

Nepochybuji o tom, že fantazie inteligentních bytostí patří mezi ty nejsvobodnější věci našeho světa. Simuluje alternativní realitu jako v dokonalém počítačovém programu. Je nevyčerpatelným zdrojem inspirace v reálných dnech našich životů. Spolu s nočním sněním je fantazie možná (i) knihou (a) zároveň kinosálem vyšších entit; tedy za předpokladu, že takové vyšší entity vůbec existují. Jedinečnost a originalita lidské fantazie by pak mohla mít svou cenu, která by překračovala i ty poslední hranice vesmíru.

Například taková lidská fantazie o létání. I v dnešní době, ve které již létání není zázrakem, má létání své kouzlo a romantiku. Liší se to jen příslušným akcentem na letadla, na techniku pilotáže, na způsob letu, na oblaka, atd. Létací fantazie má hodně lidí a my bederkáři rozhodně nejsme výjimkou. Jeden takový příběh zde přikládám:

(Podle vyprávění jednoho z nás, který si však přeje zůstat v anonymitě)

„Od mala mne velmi přitahovala obloha a svoboda ptáků. Představoval jsem si, že umím létat. Že létám nad vrcholky stromů, mezi skalisky, podél úpatí kopců, nad řekou od pramenů po břehy moře, že stoupu k oblakům a mezi ně. Že sedím na nejvyšším vrcholku oblaků a dívám se na západ Slunce jako z živé hory bělavých a narůžovělých par. Ve městech jsem si představoval, že po startu z vysokých střech budov látám tiše jako netopýr nad nočními ulicemi, nebo že jen tak kroužím mezi paneláky. Že ráno vstanu a že z vysokého patra paneláku klouzavým letem přelétnu celé sídliště až na střechu mé školy. Aby mé létání nebylo zase tak snadné, tak jsem si dával různá omezení. Například jsem si představoval, že první hodiny po probuzení neumím stoupat vzhůru, tedy že umím letět jen vodorovně, klesat a zatáčet. Každý ztracený metr výšky pak byl nevratný. Podle tohoto pravidla jsem si navrhoval trasu letu; například, jak po vzletu z vysoké střechy prolétnout mezi domy, mezi stromy a jak obletět kopce, a to tak, abych doletěl na určené místo, které bylo až za všemi těmito překážkami. S podobnými úvahami jsem si často a rád hrál, byl jsem doslova živoucím teodolitem.

K létání jsem nepotřeboval žádný stroj. Stačilo na let jen pomyslet a vzlétl jsem, tedy pokud jsem si start nekomplikoval dalšími umělými omezeními; například jsem si vymýšlel, že pro vzlet potřebuji nějaký rozběh, vyšší zídku a nebo něco takového. Pevným pravidlem pak bylo to, že jsem ve vzduchu musel mít vždy dopředný pohyb. Bez rychlosti jsem rychle pozbýval mé magické antigravitační vlastnosti a pak jsem z nebes zpravidla padal na zem. Byl jsem Ikarem, ale jen pokud jsem měl dopřednou rychlost. Do vzduchu jsem se vždy pokládal v leže, mohl jsem mít i rozpažené ruce. Létal jsem nahý, jen v pouhé bederní roušce, která svou konstrukcí plně odpovídala indiánským provlíkačkám. Proč zrovna bederní roušky? To opravdu vůbec netuším. Nahý jsem v mých představách nelétal a v jiném oděvu, než v bederní roušce, také ne. Už jako malý kluk jsem mou létací bederku považoval za velmi zvláštní a nezvyklý oděv. Má bederka neměla žádnou leteckou funkci, byla jen pouhou ozdobou. Bez ní jsem se ale k nebesům nikdy nevznesl.

Nízký let mne ze všeho přitahoval nejvíc. Nízké létání nad krajinou byl můj oblíbený styl. Do větších výšek jsem se ale velmi rád podíval také. Vymýšlel jsem si různé příběhy, ve kterých jsem přijímal roli lidského mláděte s mocí létat, které mohlo...:

1. … padnout z nebes na zem a zranit se. Zachraňovali mne pak lidé, kteří mne našli a kteří mne pak léčili ze zranění. Zkoumali mne pak třeba i vědci, protože létající lidské mládě nemohlo uniknout jejich pozornosti. O můj život a svobodu usilovali zlí lidé versus ti dobří, kteří mi naopak chtěli pomoci dostat se zpět mezi oblaka, kam jsem svou přirozeností patřil. Tehdy se mi nesmírně líbil film E.T. S obrovkou rozkoší a vzrušením jsem si tento příběh přehrával podle svého.

2. … provázet velké tažné ptáky při jejich odletu i příletu, obyčejně nad krajinou mého bydliště.

3. … po ránu vzlétat v šeru svítání do výše, abych se mohl rychleji hřát v paprscích Slunce. Ne vždy jsem tedy podléhal pravidlu o neschopnosti stoupat po ránu... K pravidlům mého létáním jsem přistupoval, řekněme, kreativně.

4. … zachraňovat mé přátele ztracené v divoké přírodě, nebo ohrožené živly; jako ohněm a nebo vodou, nebo také zlými lidmi, kteří si je lovili jako zvěř pro svou zábavu.

5. … pracovat pro detektiva jako jeho tajný zdroj informací o zlých lidech.

6. … hlídat mé přátele a rodinu před příchodem letní bouře, ke které jsem si mohl tajně zalétnout a zblízka zhodnotit její nebezpečí a sílu.

7. … být poblíž těch nejlepších přátel jako jejich tajný strážce, o kterém by ale nevěděli.

8. … létat plně svobodný kolem letního tábora, s dobrodružstvím blízkých startů i přistání poblíž táborníků ve smyslu možnosti (ne)prozrazení takové schopnosti.

9. … být tichým a neviditelným divákem toho, co se děje na zemi, tedy v lesích, na loukách i na ulicích měst. Toulání nad terénem krajiny bez cíle, v naprosté rozkoši z pohybu a skvělého výhledu.

10. … být tajným agentem mimozemské (nebo nějaké vyšší civilizace), který sbírá o lidstvu a o zemi informace.

11. … přenášet tajné zprávy a poselství.

12. … hledat tajná sídla nepřátel a tajná zařízení ukrytá v krajině.

13. … hledat podobné lidi se stejnou schopností a navazovat s nimi přátelství.

14. … atd…

Zvláštní na tomto všem je to, že mne letadla jinak zvlášť nepřitahovala. Skutečná technika pilotáže lidských létacích strojů také příliš ne. Nebyl k tomu důvod. Mé tělo bylo mým letadlem a mé létání bylo tak přirozené, jako když zdravý člověk běží po louce. Ten také nepřemýšlí nad tím, jak pod sebou při běhu klást nohy…. V pozdějších letech mého dětství jsem přesto postupně přijal některé základní pravidla a přirozené zákonitosti letu; jako například naklánění těla v zatáčkách, pocity přetížení, svistot vzduchu proudícího kolem mých uší, odpovídající interakci proudění vzduchu s mými vlasy a flapy mé bederky, vliv větru na můj let, zatížení hladkosti letu deštěm a nebo nějakým neseným břemenem a tak podobně. Tohle všechno prosáklo i do mých nočních snů. Barevnost, výpravnost a uvěřitelnost všech těchto snů byla naprosto dokonalá.

Mé bederky jsem přijal i v mém reálním světě. Měl jsem je ukryté na tajném místě v pokoji a rád jsem se do nich oblékal. Vždy však tajně a beze svědků. Byly mým tajemstvím. Zjednodušeně a krátce řečeno; byly mi velmi příjemné. Na nahém těle se mi tento oděv opravdu líbil. Rád a často jsem jako chlapec chodíval spát v mé bederce místo pyžama. Na téma spaní v bederkách jsem na Vašich stránkách už několikrát narazil a udělalo mi to velkou radost. I já jsem se v létě svlékal do tohoto oděvu v lesích a na loukách, abych tam pak doslova létal po krajině. Běh v pouhé bederní roušce je velmi zvláštní. Miloval jsem ten pocit, když mi ten přední flap při běhu doslova protékal mezi stehny. Zvláště při běhu proti větru, z prudkého kopce, při houpání na laně pod větví vysokého stromu… Bylo to opravdu hodně návykové. Při plavání je bederka, mimochodem, příjemná zrovna tak.

I když jsem nakonec do mého bederkaření zasvětil mého nejlepšího přítele ze třídy, tak jsem se za to, že se rád oblékám jen do bederky, jinak velmi styděl. Nejen před kamarády, ale i před členy mé rodiny. Byl to můj extrémně exkluzivní oděv s tajným příběhem mých fantazií a za takový jsem ho ještě několik let pokládal i poté, co jsem dosáhl plnoletosti. Jen jednou jsem jej jako chlapec nosil na veřejnosti a bylo to - jak asi nepřekvapí – na letním táboře, respektive na třech letních táborech, které byly bederkářství velmi přívětivé.

První tábor byl o lidech ze stolové hory v Amazonii, druhý měl téma příběhů z ostrova Robinsona Crusoe a třetí byl o severoamerických indiánech z předkolumbovské doby. Nelze ani vyjádřit mé tehdejší nadšení z těchto tří letních táborů. Bederky se tam nosily zcela přirozeně a zcela běžně. Pro mne to byl nesmírně zvláštní pocit, když jsem tam uprostřed kamarádů a kamarádek nosil mou létací bederku, která se plně a bez jakýchkoliv úprav vešla do zadání kostýmů všech tří táborových témat. Byl to úžasný pocit protkaný velkou porcí vzrušení (první dny ale i tou špetkou toho občasného studu a přirozené nejistoty, zvláště pak tu první hodinu, kdy jsem byl poprvé v životě v mé bederce veřejně mezi lidmi). Sice jsem se ani na jednom z těchto táborů nevznesl do nebes výše, než do několika metrů (což byly, přesněji vyjádřeno, skoky ze skály do vody, takže bych měl spíše napsat, že jsem se - snesl - z několika metrů), ale i tak jsem jsem si to užíval, zejména to, že jsem tam mohl mou bederku prostě nosit, a to v tom nejintimnějším slova smyslu romantického světa mladého kluka. Po návratu z těchto táborů jsem se ale s bederkařením opět pravidelně stahoval mimo veřejný svět. Jen můj nejlepší přítel věděl o tom, že nosím bederky. Tedy kromě lidí z letních táborů. Věděli jsme to o sobě navzájem. Bederkám propadl v úplně stejném stylu jako já, jen to neměl tak propojené s létáním. On byl víc indiánem. Měli jsme zvláštní a velmi speciální kmen létajících indiánů. Zažili jsme spolu jako dva bederkáři spoustu krásných příběhů, o kterých Vám budu ještě možná někdy vyprávět. Léta zvolna ubíhala, přišel čas a lavice základní školy jsme vyměnili za střední školu. Naše společná bederkařina pak trvala ještě několik let ale na prahu dospělosti se naše společné akce, kdy jsme nosili naše bederky, stávaly stále více a více vzácné. Nikdy jsme však úplně nepřestali a bederky tak spolu nosíme - tu a tam - dodnes. Sám však bederky nosím často, zejména v létě. Vrátil jsem se i na půdu letních indánských táborů, které poslední léta pořádáme s kamarády pro pětadvacítku dětí dvou spřátelených oddílů. Bederky jsou jejich přirozenou součástí. Hádejte, odkud to mají. :)

Nelze ani vyjádřit mou radost, když jsem objevil tento Váš web o bederkách. Objevil jsem, že jsou na světě lidé, kteří si říkají bederkáři. Pár takových kluků-bederkářů znám z mých dávných a předně pak současných táborů, zdejší internetové vody však celé věci dávají zcela nový rozměr. Bederkářství, bederkář; v tom zajímavém pojmenování je obsaženo vše. Tato terminologie se začala v mém okolí mezi mými přáteli a dokonce i mezi chlapci obou zmíněných oddílů celkem běžně používat. Doufám Archere, kvůli sobě, že na to nemáš copyright.

Zejména mi zde udělaly radost obrázky mistra Kadrane, které jsem objevil skrz Vaše stránky. Létající Elfové přesně a plně vystihují můj dětský – a vlastně i můj dospělý – ideál létající lidské bytosti. Nahý a fyzicky pohledný chlapec, nebo jinoch, který umí létat a nepotřebuje k tomu nic, než jen tu bederku. Elf v bederce s flapy! Skvělý nápad. Kardane tohle nakreslil podle mých nejlepších snů. A Elfové v bederkách bez flapů, jen v těch tanga-bederkách? Tohle vypadá také skvěle. Sice jsem vyrostl na flapech, bederky bez flapů mne ale zaujaly. Tato odvážnější verze bederek je skvělým nápadem. Elfům to opravdu sluší. Pokud budeme mít někdy tábor věnovaný tématu (indiánských) Elfů, tak by to možná mohla být zajímavá inspirace. Jako alternativa k běžným bederkám s oběma flapy, pochopitelně… :)

Vašim stránkám o bederkách držím kompletní sadu mých palců, neumím si představit lepší propagaci nošení bederek. Zůstávám v kontaktu a rád přiložím ruku k dílu, Alex.

Illustrations drawn by Kadrane - ilustrace nakreslil Kadrane
http://www.kadrane.com

This page is part of a website project dedicated to loinclothed theme.
Homepage is here.