Dvakrát se do téže řeky nevstoupí
Hérakleitos z Efesu
text: Maugua, edit: Archer 5.11.2018, poslední aktualizace 9.12.2018
Pročítám si Vaše stránky s obrovskou radostí. Našel jsem Vás ne tak docela náhodou, byl jsem na Vás nasměrován mým synem, který je tak, jako i já, bederkářem, v indiánském stylu.
Nejprve bych Vám rád poděkoval za tento krásný amatérský web o bederkách. Nacházím zde hodně z mé vlastní duše. Je zde hodně obrázků a textů, které jdou v přímé linii mých vlastních fantazií a zážitků. Jak by také ne, do bederky jsem se poprvé oblékl, (tedy byl jsem obléknut) snad již ve třech letech, ale popořádku:
Narodil jsem se počátkem sedmdesátých let v Československu. Na svět jsem přišel jako zdravé dítě skvělým rodičům, kteří mne měli rádi.
Celé mé dětství a jinošství jsem se nenudil dohromady snad ani jedinou hodinu. Stále bylo co dělat, co objevovat, co poznávat, co zkoušet.
Jedno dobrodružství končilo a druhé hned začínalo. Vzpomínám na ten krásný věk s nesmírným vděkem. Kdybych měl pojmenovat tuto etapu mého života,
tak bych ji nemohl pojmenovat jinak, než jako „Indiánština pod plachtami, které nikdy neopustil jarní vítr“.
Můj mladší bratr šel v tomto v mých stopách s naprosto stejným nadšením.
Měl jsem v něm skvělého indiánského přítele, kterému jsem plně důvěřoval. Sdíleli jsme spolu vzájemně indiánské fantazie, i skutečné prožitky, a to bez limitu.
Mé dětství nebylo jen a pouze o indiánech, to bych o hodně přišel. Právě v indiánství jsem ale našel tu nejsilnější akceleraci motoru mých mladých prožitků, které byly doslova nádherné.
Indiáni byly mým světem. Vyrůstal jsem jako indián, a to doslova. V čase školy jsem byl bělošským chlapcem, rozhodně tedy vnějším vzhledem, to nemohlo být ani jinak.
V čase letních prázdnin jsem však býval čistokrevným indiánem. Se vším všudy. Způsobem života, myšlením, oděvem, opálením kůže, délkou vlasů, hrami. Svobodou.
I lidé kolem mne byli velmi často právě takového ranku. Že jsem byl indiánem bylo celkem přirozené.
Můj otec byl jejich velkým fandou, se specializací na kmeny Navajo a Hopi.
Jako jeho syn jsem se automaticky dostal do prostředí dětských letních táborů a oddílů, kterých byl jedním z vedoucích.
Byl také členem indiánského společenství tvrdého jádra tehdejších českých indian-hobbyistů. Měl jsem tak dva indiánské domovské světy. Mezi indian-hobbyisty
jsem měl svou přirozenou roli syna mého otce, tedy roli malého indiána,
zvolna rostoucího do věku mladého lovce a bojovníka. Neuvěřitelně mne bavilo být indiánským klukem. Byl to doslova spirituálně intimní prožitek.
Očima i srdcem indiána jsem tak tím vůbec nejodvážnějším způsobem poznal přírodu, zálesáctví a nakonec i sám sebe. Prožil jsem příběhy, vedle kterých i
ty sebelepší filmy a knížky o indiánech bledly v nudnou šeď. Poznal jsem spoustu zajímavých a krásných lidí z tohoto okruhu.
Do indiánství mne nikdo netlačil. Sám jsem si přál být indiánským klukem, až mne v tom museli rodiče dokonce tu a tam trochu brzdit.
Co se týče indiánských bederek, konkrétně tedy provlíkaček mezi nohama přes řemínek v pase, tak ty jsem velmi přirozeně nosil na všech táborech,
i na akcích indian-hobbyistů. Nepamatuji si, že bych tam kdy na sobě nosil místo bederek trenýrky a nebo plavky.
Do bederek jsem se také oblékal doma, v mém tehdejším bytě. Tam (zejména) v letních měsících plně zastupovaly bělošský
oděv jak na den, tak na noc. Lehký typ bederek bez flapů jsem občas nosil pod kalhotami místo slipů. V tehdejší době nebylo moc kluků, kteří nosili látková tanga. Já byl jeden z nich.
Přiznám se, že právě tohle bylo mé
tajemství, které jsem tajil dokonce i před těmi lepšími kamarády. Ti mí nejlepší kamarádi to ale o mně věděli. Já jsem zase věděl, že oni to, více či méně, nosí zrovna tak.
Bylo to tehdy takové naše společné tajemství.
Měl jsem silné tendence brát bederky ssebou do lesů a vůbec do přírody, a to i tehdy, když jsem měl mou roli indiána zrovna vyřazenou na ten bělošský neutrál. U mne tedy bederky byly, tak jako u některých z Vás, součástí nejen toho indiánského,
ale i toho bělošského šatníku. Tento oděv se mi velmi líbil. Byl mi velmi příjemným. Mé tělo jej rádo přijímalo za hezké a stylové…. vylepšení nahoty, za takový letně-indiánský styl. Poněkud neskromně si zde dovolím napsat, že jsem byl velmi pohledný chlapec. Ten oděv mi zkrátka slušel a já to pochopitelně věděl. Ani po letech užívání bederek jsem tento oděv nikdy nepovažoval za obyčejný, třebaže jsem si mu plně uvykl. Našel jsem zde u Vás na stránkách jisté formulace, dovolím si je zde volně citovat: „...bederka byla mým letním oděvem, uniformou dobrodružství, oděvem indiánských elfů...“. Vězte, že u mne tomu nebylo jinak. Platí to tak ostatně dodnes.
Během mého dětství vše perfektní a dokonalé pochopitelně nebylo, jak už to tak chodí. Z hladiny toho ohromného jezera dobrých dnů a prožitků
tu a tam vystupují malé, ale zřetelné ostrůvky různých úrazů, průšvihu, kdy jsem mému kamarádovi omylem prostřelil šípem nohu, občasných problémů ve
škole s prospěchem, setkání s nedobrými lidmi, kterým jsem hloupě a naivně věřil, ztracených dětských a jinoškých lásek (kde že ty půvabné dívky dnes jen jsou...)
a předně pak ztráty dvou z mých nejlepších přátel
ze základní školy a z oddílu. Oba se odstěhovali a z mého světa tak nadobro zmizeli. Ten zbytek je však již jen tou čistou esencí perfektního dětství,
jakou si jen můžete představit, a to, i když fantazii plně povolíte opratě.
Pak mne čekal velký zlom, když mi bylo čtrnáct let. Z naší rodinné dovolené v Jugoslávii jsme se již zpět do ČSSR nevrátili.
Rodiče po dlouhém váhání zvolili cestu emigrace do USA. Příběh odchodu z rodného tee-pee, ze školy, od přátel a z krajiny, kterou jsem
považoval za můj domov, byl emocionálně velmi těžký. Poslední týden před odjezdem z republiky jsem se jednoho večera dozvěděl,
že emigrujeme a že mé kamarády, spolužáky a spolu-indiány v mém životě již s největší pravděpodobností nikdy neuvidím.
Nikomu z nich jsem to nesměl říct. Poprvé v životě (a také naposledy) jsem tak mým přátelům lhal, tedy kromě mého nejlepšího přítele.
Tomu jsem to řekl jeden z posledních dnů před odjezdem do Jugoslávie, kdy jsem se s ním rozloučil – zcela neindiánsky - doslova v slzách.
Seděli jsme spolu tehdy u říčky pod táborem v čase posledního západu slunce před odjezdem, kde jsme se pod skalami rozloučili,
jako bych snad měl druhý den nasednou do rakety a zmizet navždy mezi hvězdami.
Vlastně proč jako, ono to bylo prakticky to samé. Druhý den jsme se při rozchodu u autobusu po návratu domů dlouze drželi za ruku,
kterou ani jeden nechtěl pustit první, protože jsme byli přesvědčeni, že je to naposledy v našich životech, co se spolu vidíme.
Krásný a svým způsobem i bezstarostný věk mého dětství tím přirozeně skončil. Vše bylo rázem jiné. Život se resetoval.
V Rakousku jsme strávili ve sběrném táboře dobrého půl roku. Nikoho jsme tam po příchodu neznali, angličtinu jsme sice již obstojně uměli
(rodiče mne a mého bratra na emigraci do anglicky mluvících zemí cíleně připravovali celá léta, jen jsme o tom neměli ani tušení), v německém jazyce
jsme ale při příjezdu do Rakouska
neuměli ani pozdravit. V té krásné, čisté, bohaté a fungující zemi jsem si proto ty první týdny připadal opravdu hloupě. Do USA jsme se nakonec nedostali.
Přijala nás Kanada. Můj nový domov je nyní nedaleko břehu jednoho z Velkých jezer, takže to mám do USA jen přes… jeden…. poněkud přerostlejší rybník.
Shodou okolností v USA pracuji, takže se ten velký sen mých rodičů o USA nakonec přeci jenom splnil. Ti by dnes, jen tak mimochodem, z Kanady do USA už dobrovolně, myslím, nešli. Kanada je dnes naším společným domovem a naší vlastí.
Je to země plná dobrých lidí a je kouzelně krásná. Našel jsem si zde půvabnou bytost, která mi dala dvě krásné a zdravé děti. Má žena je z poloviny indiánka. Asi nepřekvapí,
že mé indiánské hobby se mnou – a s našimi dětmi - velmi ochotně a velmi přirozeně sdílí.
Mého syna a mou dceru vychovávám, respektive jsem vychoval, úplně stejně, jako mne vychovával můj otec. Má žena v tomto rozhodně nezůstává pozadu.
Z toho plyne to, že se u mne doma běžně nosí indiánské bederky. Dnes jsou mé děti již dospělými lidmi, kteří stále odvážněji opouštějí své rodné hnízdo. Zatím se ještě vracejí,
nebude však dlouho trvat a založí si vlastní. Je mi z toho smutno a zároveň jsem na to hrdý.
Ta čtvrtina indiánské krve se jim na fyzické kráse podepsala tím nejlepším možným způsobem.
Kdyby mi před lety někdo řekl, že budu mít děti, které budou mít v žilách opravdovou indiánskou krev, tak bych mu nevěřil. Pro mne by to byla jen krásná fantazie. Fantazie, která se mi splnila. Ne, že by to bylo nějak důležité, ale… příjemným bonusem to určitě je.
Výkon našeho rodiného indiánství v našem novém domově šel v podobných kolejích jako v ČSSR. Pár větších změn však bylo. Lze to asi jen těžko vysvětlit,
ale indian-hobbyismus na středoevropské letní louce je něčím jiným, než na severoamerické indiánsky plně originální louce.
Nemusí to však být nutně tak, že to první je horší, než to druhé. Podle mé vlastní zkušenosti může být československá letní louka víc indiánská,
než autenticky indiánská louka v Kanadě, která je zaplněna ree-nactory a nebo dokonce skutečnými indiány.
Kanadské letní tábory pro děti v indiánském duchu jsou také něčím zcela jiným, než jak jsem to znal z Československa.
Řekněme, že bederek v běžných kanadských letních táborech a oddílech nikdy mnoho nebylo (v čase mého příchodu do Kanady)
a že je tam v běžné aktivitě aktuálně nenajdete vůbec. Dnes jsou bederky u kanadských skautů a na letních táborech prakticky už jen řídce užívaným ceremoniálním oděvem,
který však musí být vždy nutně doplněn ještě něčím dalším – kalhotami, rouchem, košilí, pončem... V některých státech USA, například, je málo zahalený zadek vážným deliktem,
který řeší policie. Zkuste
si pak v takovém státě (Iowa) uspořádat letní tábor pro děti (což je sám o sobě další level průšvihu), který bude mít, například, indiánské téma vyladěné do barev Avataru Jamese Camerona.
Oděv lidu Na´vi je ve státě Iowa ve své originální podobě ilegální užívat. Kdo ví, jak vypadají bederky Na´vi, tak určitě ví,
že ty zadek prakticky nezakrývají.
K indiánské nahotě (která zahrnuje i nošení pouhé bederky na nahém těle) není současná severní Amerika na území dětských táborů a skautských oddílů příliš tolerantní.
Jsou zde nečetné výjimky, ovšem ty jsou vždy jsou
zcela mimo hlavní proud. Poslední roky se tyto okrajové skupiny začínají dostávat takřka do ilegální sféry. Ještě pár let a můžete si z předchozí věty škrnout to "takřka".
Nemění se však bederkářské oddíly, tedy poctivé indiánské tábory a native-reenactoři. Mění se většinová společnost. Ještě, že jsou v Kanadě (i v USA) původní natives, kteří mohou svou autoritou a svou jistou nedotknutelností
poskytovat azyl těmto aktivitám a skupinám, je ale jen otázkou času, kdy to povolí i zde.
Dá se vlastně říct, že hlubší indiánština mých dětí a mne samotného – a s tím i užívání bederek - byla z těchto důvodů spíše jen rodinnou záležitostí.
Na půdě Kanady jsem s otcem pořádal
indiánské letní tábory, ovšem zpravidla jen rodinného typu pro mé děti a pro děti našich nejlepších kanadských přátel.
Několik let jsme dokonce spolu vedli i jakýsi neoficiální skautský
oddíl na totožné bázi členů. Dnes považuji za zázrak, že z toho nebyl žádný průšvih, protože jsme indiánství chlapců a dívek našeho oddílu vyladili na tu
ryze československou cestu indian-hobbyistů, tedy na tu nejodvážnější cestu vůbec, na které je - i - nahaté indiánství přísně povolenou věcí.
V oddíle jsme měli několik indiánských dětí, čistokrevných potomků opravdových indiánů, kteří byli z našeho odvážného přístupu naprosto nadšení.
Poznali s námi něco, co jim jejich vlastní kmen již neměl odvahu poskytnou.
Jaký to paradox doby.
Československá indiánština, jak jsem ji sám jako chlapec poznal,
tedy byla ve všech ohledech mnohem hlubší a odvážnější, než cokoliv, co mohla Kanada nabídnout nejen mým dětem, ale i mně. Pokud tato poslední věta vyznívá neuctivě k
indiánům, pak vězte, že to není úmysl. Současní indiáni v USA a v Kanadě jsou původním indiánům opravdu vzdálenější, než lidé z tvrdých ree-nacting skupin,
např. v České republice. To však neznamená,že jsou proto současní potomci indiánů špatnými lidmi, to rozhodně ne.
Mimochodem, skrz mou ženu jsem se stal členem skutečného indiánského kmene,
který mne a mé děti přijal za vlastní. Naše rodinná indiánština má opravdu hluboké kořeny a vícero rovin.
Mým dětem jsem velmi rád vyprávěl o Československu. Na můj původní domov byly vždy velmi zvědavé. Pro ně to byla naprosto jiná planeta. Pochopitelně
se také velmi zajímaly o české indiány. Velmi je zaujaly mé československé letní tábory a československý indian-hobbyismus.
Pro ně to bylo vrcholem, top kvalitou, která zastiňovala jejich vlastní kanadské prožitky z táborů a ze skautského oddílu, tedy jen s jedinou výjimkou, kterou byly již zmiňované rodinné akce.
U nás doma, i v širším rodinném kruhu (kam jsme počítali i naše blízké přátele) neexistovalo žádné
tabu spojené s nahotou, takže nebylo nic zvláštního, že se v takovém prostředí obě mé děti pohybovaly zcela přirozeně po indiánsku, myslím tedy s pouhou bederkou u pasu, případně i zcela nahé.
Jak syn, tak dcera. Já se k nim rád přidával. Poněkud úsměvné je to, že má žena, poloviční indiánka, měla v tomto vždy spíše rezervovaný postoj,
kdy nám naše domácí only-obederkované nahocení tolerovala, sama se k nám ale přidávala jen výjimečně. Ostatně, dodnes se tento její postoj nezměnil.
A my tři jsme náš postoj k indiánsky laděnému nahocení za ta léta také nezměnili, což se aktuálně přelévá i do zvyků
chlapce mé dcery a dívky mého syna. :)
V Československu v 89´ přišla ke slovu Sametová revoluce. Zdi padly. Děti projevovaly stále větší zájem o návštěvu mé rodné vlasti. Do Československa jsme
se tedy po několika letech od Revoluce letěli podívat. V Československu jsme byli celé dva týdny. Manželka zůstala v Kanadě, přestože měla původně také letět.
V termínu návštěvy se vyskytly jakési nenadálé pracovní závazky mé ženy, které nešlo odložit. Letěli jsme tedy jen ve třech. Na cestu jsem se připravoval opravdu důkladně.
Dal jsem dopředu vědět mým přátelům z mého původního československého indiánského kmene, že přiletíme. Hned nás pozvali na jednu z hobbyistických akcí,
která byla zrovna v termínu. Jednalo se o základní tábor lesních indiánů s otevřeným polem působnosti v okruhu deseti mil, což znamenalo i možnost několikadenních výprav do lesů. Dokonce se podařilo domluvit návštěvu letního tábora, na který jsem s otcem jako chlapec jezdíval.
Zvláště ve druhém případě navázání dávno zpřetrhaných kontaktů se výrazně angažoval můj otec, za což mu velmi děkuji. Můj původní tábor stále existoval.
Běžel pod stejným názvem, na stejném místě a dokonce tam bylo v táborovém HQ stále několik původních lidí, které jsem si stále velmi živě pamatoval. Nelze ani popsat, jak jsme se na cestu těšili.
Návštěva České republiky byla fantastickým zážitkem. Mé děti poznaly můj původní domov, mohly si projít místa, které dosud znaly jen z rodinných fotografií.
Doslova s úžasem poznávaly stát bývalého východního bloku, na kterém to tehdy bylo ještě zřetelně vidět. Vnímali to oba dva,
přestože mému synovi bylo tehdy teprve dvanáct a mé dceři jedenáct let. Jaké to pro ně muselo asi být! Češtinu oba ovládaly perfektně,
i když s přirozeným americkým přízvukem. Na češtině jsem si dal jako otec velmi záležet, aby ji mé děti uměly; stejně tak, jako má žena, která je zase naučila jazyku svého kmene. Byly poprvé v zemi, která jim byla jazykově srozumitelná a přesto v ní byli cizinci. Já to měl podobné. Československo, respektive Českou republiku jsem příliš nepoznával. Lidé se změnili, domy byly barevnější a v pokročilém procesu oprav, obchody a ulice vypadaly zcela jinak, atmosféra společnosti byla v jiném spektru barev, než jak jsem si ji pamatoval. Mimochodem, z Prahy byly mé děti zcela okouzleny, to město si zamilovaly.
A pak přišlo první vyvrcholení naší návštěvy středu Evropy. Přijeli jsme do mých milovaných lesů za indiány do jejich tábořiště, k lidem mého původního kmene.
Indiánští hobbyisté nás přijali s otevřenou náručí. Byli na nás zvědaví stejně tak, jako my na ně. Mé děti tam byly od první minuty šťastné.
Začaly ochutnávat naprostou svobodu, která se, mimo jiné, projevila i tím,
že se tam mohly svléknout do pouhých bederních roušek. V tak velké společnosti něco takového ještě nepoznaly. Po nějaký čas tam byly dokonce zcela nazí.
Čtvrtina jejich indiánské krve se jim tam naplno probudila v jejich žilách a bylo to na nich vidět. Prožily tam celé čtyři dny, kdy byly oba doslova jako ryby ve vodě.
Tak šťastné jsem je do té doby snad nikdy neviděl. Pak přišel náš čas, kdy jsme se museli s českými indiány rozloučit. Dětem se moc nechtělo. Našly si tam kamarády, se kterými žily
doslova svůj společný sen. Čekala je však ještě návštěva mého původního indiánského dětského tábora. Oba je to trhalo vedví; to dobré končilo aby další dobré začalo. Problém byl v tom,
že mé děti nemohly mít oboje zároveň. Jak praví modrost mého kmene: žádný šíp nikdy neprotne v jeden okamžik víc, než jen jedno srdce.
U indian-hobbyistů nás vyzvedl autem jeden můj přítel. Byl to právě ten, kterému jsem se před emigrací svěřil o mém trvalém odjezdu ze země.
Z tábora indian-hobbyistů jsme neodjeli hned. Společně jsme zůstali u indian-hobbyistů ještě jeden den a noc.
S indiány nás dva pojil tábor, kam jsme se měli druhý den společně přesunout, takže mu byli indiáni velmi blízcí.
Bylo to naše první setkání po letech a hned v takových stylových okolnostech! Do deseti minut po příjezdu byl v pouhé bederce, do hodiny byl pomalovaný válečnými barvami
a do dvou hodin byl členem teamu, který simuloval přepadení našeho tábora. Tomuto teamu se podařilo ulovit několik zajatců, včetně mého syna.
Záchrana zajatců se pak protáhla do hluboké noci. Jako indiáni jsme se při tom doslova opékali na hořácích dobrodružství a vzrušení. Až pozdě v noci,
kdy naše hry skončily a kdy naše těla i duše opět ovládl mír klidu, jsme si spolu s tím mým kamarádem mohli nad těly mých spících dětí konečně tiše popovídat.
Po těch letech, po všech těch změnách ve společnosti a proměn soukromí našich životů. Měl jsem k němu velmi blízko, byl takřka mým bratrem a on mne bral stejně tak.
Usnuli jsme pak vedle mých dětí, kteří spolu sdílely společné lůžko, do kterého doslova upadly tak, jak do něj odtancovaly od ohňů vítězství, tedy v pouhých bederkách.
Spaly spolu jako skuteční indiáni. Vzájemně se pod společnou přikrývkou zahřívaly, v naprosto důvěrném a intimním doteku. Zdálo se, že můj syn ve spánku
instinktivně chránil svou mladší sestru, kterou měl v obětí. Oba měly na sobě stále ještě zbytky indiánských barev, které se z jejich těl nestačily smýt ani
po divokém ústupu vodním tokem po osvobození ze zajetí. Inu, co se nestihlo večer, tedy spíše v noci,
tak to se určitě stihne ráno po probuzení. Jsou zkrátka chvíle, kdy se dají tolerovat věci jinak netolerovatelné, například to,
že jednou, a zcela mimořádně, otec netrvá na tom, aby si děti, například, vyčistily před spaním zuby a tak podobně.
Děti spaly aspoň v čistých a suchých bederkách. Ty jejich původní byly mokré a
zašpiněné lesem a říčním bahnem. Ta původní synova byla dokonce fatálně poškozena nožem,
kdy mu ji nepřátelští indiáni v zajetí svlékli před mučením, respektive při mučení stylověji, než bych si zde odvážil popsat. :)
Ráno jsme se probudili do modravé letní oblohy, která slibovala další horký den. Nastal čas balení a loučení. Mnoho jsme toho ssebou neměli a tak mi
vlastně nejdéle z balení trvalo to převléknutí se z bederky do běžného bělošského letního civilu.
Dětem se z indiánského vůbec nechtělo, odkládaly to jak to šlo a nakonec zůstaly tak, jak byly.
Netrval jsem na jejich převléknutí do bělošského. Však jsme také jeli autem od jedněch indiánů k druhým, tak proč je nutit převlékat.
Rozuměl jsem jim. Chvíli jsem dokonce sám uvažoval, že bych se k nim přidal, nakonec jsem ale usoudil, že bych se měl přeci jenom převléknout do bělošského.
Dva dospělí běloši a dvě indiánské děti tedy nakonec nasedli do auta vstříc dalšímu dobrodružství.
Ta cesta byla velmi silným zážitkem. Jako bychom my čtyři jeli ne autem po českých silnicích, ale naopak na čtyřech
koních po prérii v čiré esenci dobrodružství. Děti na zadních sedadlech dost tvrdily indiánskou muziku stylovosti.
Seděl jsem vedle mého kamaráda a už to byl pro mne zážitek plný radosti. Však také náš rozhovor, který jsme tu poslední noc spolu vedli, pokračoval plynule dál.
Bavili jsme se, jak jinak, o tom táboře, ke kterému jsme směřovali. Vzpomínali jsme na zážitky a na přátele, které jsme na tom táboře spolu před lety poznali.
Děti nás pozorně poslouchaly a jejich napjaté vzrušení rostlo s každou další mílí silnice. Cestou jsme se zastavili na oběd v jedné restauraci.
Abych řekl pravdu, tak jsme nahé indiánství mých dětí vyřešili tak, že si má dcera na sebe před restaurací vzala indiánskou pončo-košili mého syna
(tu svou má dcera věnovala své nové kamarádce před odjezdem od hobbyistů).
Seděli jsme pak na zahrádce s perfektním výhledem na malebné náměstí onoho městečka. Starobylost místa mé děti ohromila. Počet staletí, který byl vepsaný v kamenech budov, je doslova fascinoval.
Tehdy mi vlastně poprvé došlo, že mám čistokrevné americké děti. Pro američana je cokoliv staršího sta let velmi dávnou historií a pokud je nějaké budově 600 let, tak je to pro ně
- doslova - jen těžko pochopitelný div světa a
zázrak. Naše návštěva vzbudila obecnou pozornost, která byla velmi laskavá, zvědavá
a příjemná. Mí malí indiáni se v té pozornosti hřáli, dělalo jim to dobře. Dělali něco, co by si v Kanadě nemohli dovolit a oni to věděli. Vypadali jako opravdoví indiáni.
Oni vlastně opravdovými indiány opravdu byli. Slušelo jim to v tom bělošském prostředí dokonce ještě víc, než v indiánských kulisách.
Zvláště několik dětí, kteří chodili na zmrzlinu do nedalekého stánku, bylo z mých malých indiánů naprosto paf. Dojedli jsme, obešli jsme si náměstí (což byl
velmi zajímavý zážitek sám o sobě), nasedli jsme nakonec do auta a vydali jsme se na závěrečnou etapu cesty.
Příjezd k letnímu táboru byl druhým vyvrcholením naší návštěvy středu Evropy. Tábor byl na místě, které jsem tak dobře znal. Zuby skalnatých vrchů, louky,
lesnaté svahy od řeky do vrchů..., bylo to nádherné místo. A uprostřed toho ležel můj, respektive náš starý dobrý tábor, ke kterému mne a mého přítele poutaly tisíce vzpomínek.
Na první pohled bylo vše stejné, snad jen ty stromy byly trochu vyšší
a louky byly víc v obklíčení houštin. Tábor měl na první pohled indiánskou krev. Rozhodně přibylo tee-pee. Byly větší, vypadaly lépe a mnohem víc opravdově,
než tomu bylo za mých časů. Uvítali nás dva praktikanti, několik chlapců a dívek. Všichni měli na sobě běžný bělošský oděv do lesů, tedy
tu klasickou všehochuť od plavek, trenýrek, triček, kalhot, sportovních souprav, bělošských bot a tak podobně.
Čekal jsem indiány a ne pionýrský / skautský tábor. Absence bederek a vůbec poctivých indiánských oděvů mne zarazila a, přiznám se, poněkud zklamala. V očích mého kamaráda jsem viděl, že si myslí totéž.
I mé děti vypadaly trochu rozpačitě. Tohle musela být špatná adresa. Bohužel, nebyla. Nepřijeli jsme od indiánů k indiánům. Přijeli jsme od indiánů k bělochům.
Část táborníků právě stavěla velkou hranici z nařezaných kmenů v ohništi a část se pokoušela opravit
těžce poničenou lávku přes potok. Zbytek pracoval na stejně tak poničené přehradě jen kousek nad lávkou proti proudu.
Tu noc tábor zjevně postihla bouřka, která se na přehradě i na lávce tvrdě podepsala.
Samotný tábor jinak vypadal nepoškozen. Většina kmene byla pryč v lesích. Děti nás uvítaly s upřímnou radostí, zvědavostí i očekáváním.
Později jsem se dozvěděl, že jsme byli předem ohlášeni na ranním nástupu jako návštěva skutečných indiánů z pomezí USA a Kanady. Nemohlo to být pravdivější,
přestože se toto tvrzení opíralo z biologického hlediska pouze o tu jednu jedinou čtvrtinu krve mých dětí. Mé děti vystoupily z auta jako dva opálení indiáni, oba s dlouhými
vlasy a s pouhou bederkou u pasu. Indiánství jim zářilo v očích, v nahých tělech, v jejich lehkém oděvu, a snad i v té jejich auře,
kterou si poslední dny výrazně naladily v indiánských barvách. Okamžitě se oba staly členy nového kmene. Po vzájemném představení a velmi krátké
prohlídce tábora se oba svlékly z bederek do naha a uprostřed
žlutých vod stále ještě vzdutého potoka začaly pomáhat ostatním dětem s opravou hráze.
Jejich přirozenost byla velmi nakažlivá,
plavky některých chlapců šly po chvíli dolů také. Pro mne bylo takové počínání velmi přirozené, moc jsem tomu nevěnoval pozornost.
Proč by měly být bederky hned mokré, že? Hned jsem věděl, že se o mé malé indiány nemusím bát, jejich zapadnutí do
kolektivu bylo perfektní. Údivu táborníků nad odvážným svléknutím mých dětí do naha jsem si ale pochopitelně všiml.
Hned mi došlo, že tu na něco takového nejsou uvyklí. V duchu jsem se jen smál,
přesto jsem znovu znejistěl.
Jejich pozdější reakce
mne však uklidnila, jinak bych asi nenápadně přiměl mé děti, aby si na sebe vzaly zpět aspoň ty bederky.
Dětem a praktikantům jsem nejprve s mým přítelem pomohl s opravou lávky, která byla zjevně nad jejich síly.
Pak jsme si s přítelem prošli tábor a jeho okolí. Mezitím se z bojové výpravy za skal vrátilo jádro tábora. Tábor byl najednou plný dětí,
které mohly na obou indiánech nechat oči.
Syn i má dcera měli na sobě (už opět) stále jen pouhé bederky. Oba byli bosí. Dokonce i já, který jsem byl na jejich indiánství uvyklý, jsem musel uznat,
že jim to čisté indiánství uprostřed toho tábora opravdu mimořádně sluší. Cítil jsem jako jejich otec hrdost, že právě v těchto dvou bytostech proudí má krev.
Byla tam ale ještě jedna věc, která mne, do třetice, zarazila. Uvědomil jsem si to po návratu jádra táborníků z lesů. Vrátili se, jak nám byli představeni, z bojové výpravy.
Asi je to komické a snad i povrchní, když to tak napíšu, ale ty děti na to vypadaly až příliš civilně a čistě. Když jsme se na táboře z lesů před lety navraceli my, indiáni,
tak to na nás také bylo vidět. Byli jsme obyčejně špinaví, často různě podrápaní, unavení... Rozhodně jsme nikdy nevypadali, jako bychom se vraceli
z procházky po zámeckém parku.
Duch tábora se zjevně výrazně změnil. Odvahy ubylo ve prospěch... opatrnosti? Většího pohodlí a bezpečí? Zdaleka to tedy nebylo jen a pouze
o té absenci indiánské nahoty (v jakékoliv podobě) a nějakých bederek.
Ten tábor měl indiánství pouze ve svém názvu. Indiánství zcela zmizelo. Tohle byl běžný letní tábor, který měl své nepochybné kvality, rozhodně ale nebyl indiánský.
(Kvalitní) tee-pee stany a (mohutný) totem tohle nemohly zachránit.
Rozhodně jsem prve nečekal, že mé děti budou uprostřed tohoto společenství tak cize vypadajícím elementem. Tohle nebylo očekávané nalití vody do vody, tohle bylo velmi nečekané
setkání dvou světů.
Tohle by dobrý tuctový tábor - a ne indiánský, podle těch nejlepších receptů staré doby.
Byl, v jistém smyslu, dokonalým zrcadem původního spiritu tábora, ve kterém byl tento nečekaný kontrast o to víc čitelný. Mé setkání s vedoucími tábora bylo celkem krátké,
nemohli se mně a mému příteli příliš věnovat. Přesto to bylo přátelské setkání, třebaže jsen většinu z nich už neznal, nebo jen velmi málo. Mezi mladšími vedoucími
jsem poznal mé dva kamarády z oddílu. S těmi jsem si rozuměl nejvíc. Velmi jsem si dal záležet na to, abych na sobě nedal najevo mé zklamání. I můj přítel se držel.
Mladí táborníci se o mne a mého přítele příliš nezajímali a já jim to vůbec neměl za zlé.
Jejich fokus se soustředil předně na mé dva indiány, kteří si svou indiánskou roli uprostřed toho nečekaně neindiánského tábora opravdu užívali.
Setkání s opravdovými indiány české děti doslova fascinovalo. Kdyby jim tam přistál někdo z kmene Na´vi z hvězd, nebo kdyby přijeli na návštěvu Elfové z té které říše fantazií,
nebo kdyby jim tam zaparkoval své létající koště samotný Harry Potter,
tak by jejich zájem o nové hosty bezpochyby nemohl být větší. Indiánský oděv mých dětí, tedy v tomto případě to byly opravdu jen ty pouhé bederní roušky,
se jim všem zjevně líbil.
Děti mohly na tom jejich oděvu nechat oči. Pro některé byl opravdu hodně odvážný a bylo to na nich vidět; zvědavé pohledy dětí (i některých dospělých)
byly v tomto smyslu velmi výmluvné.
Mé děti byly OK, ty tento zájem, který byl stále více důvěrný, snášely velmi statečně.
Negativního přijetí bederek a nebo posměchu vůči jejich nositelům
jsem si nevšiml. Opravdu ne. I proto jsem tomu všemu nechal volný průběh. Jen jsem se
držel stranou. Měl jsem plnou důvěru jak v mé děti, tak ve spirit mého tábora, který tam i přes absenci hlubší indiánštiny byl stále zjevně přítomen.
V radosti, v kamarádství a v dobré náladě účastníků.
Čert vem nakonec bederky a vůbec tu odvážnější indiánskou nahotu, když je tam tohle.
Já a můj přítel jsme neplánovali, že se zdržíme. Počkali jsme jen do večera, kdy se zapálil oheň, s táborníky jsme se rozloučili
a vyrazili jsme s prvními hvězdami směr naše původní rodné město, ve kterém nás čekalo jiné dobrodružství, které však s indiány nemělo již nic společného. Možná jsme
mohli jet až ráno, ale stalo se.
Mé děti jsem nechal na tom
táboře na sedm dní tak, jak jsem se s vedením tábora dopředu domluvil. Tehdy jsem měl při plánování návštěvy České republiky na výběr zůstat na letním táboře s mými dětmi,
a nebo je tam nechat a vyřídit si mezitím některé další návštěvy, jako například spolužáky, kamarády, příbuzné a podobně. Rozhodnutí vynechat z mého programu delší návštěvu mého původního
tábora
bylo těžké, ale nutné. Čas návštěvy Evropy mi byl jasně vymezen a jak všichni víme, čas se nedá podvést, ani ukecat. Rozhodnutí mi poněkud ulehčilo to, že jsem považoval za dobré
nechat mé děti několik dní na táboře samotné, bez mé přítomnosti. Dětem nikdy neuškodí, když se jim jejich rodiče na nějakou dobu ztratí za horizontem, zvláště pak v takovém případě.
Já jsem se na indian-hobbyistických akcích také čas od času
dostával mimo dosah rodičů, někdy i na několik dní v kuse. Musím konstatovat, že jsem si to pak vždy, svým způsobem, jako kluk s rozkoší užíval.
Po sedmi dnech jsem se vrátil zpět do tábora pro mé děti. Našel jsem je tam tak, jak jsem je tam zanechal. Pouhé bederky stále zdobily jejich nahá těla a tentokrát v
tom již nebyly sami. Odvážněji laděná poctivá indánština se tam mezi táborníky skrz ten živý příklad uchytila. Bederky samy o sobě indiánštinu nedělají,
ty jsou jen součástí většího celku, já ale mohu směle prohlásit, že ten větší celek byl na táboře po tom týdnu přítomen. Bylo to cítit v atmosféře tábora,
která byla opravdu posunutá do indiánských barev. Bylo to po letech poprvé a také naposledy, co se na můj původní letní tábor vrátilo poctivé indiánství.
Až po roce jsem se dozvěděl, že se na tom táboře bederky (a s tím i odvážnější indiánská nahota) pro další roky nepřímo zakázala.
Prý to nedělalo dobrotu. Dokonce se snad měly později řešit úředně příslušnou státní autoritou jakési (indiánsky) odvážné fotografie, které
během návštěvy mých dětí na tom táboře vznikly a které pak snad měly uniklout i na internet.
Některým rodičům dětí se prý bederky na táboře nelíbily a snad tedy mělo být zle i z tohoto směru. Tohle se navíc stalo v čase vzestupu obecné hysterie kolem nahoty
dětí a užívání bederek na letních táborech. Tedy: poslední indiánština na mých indiánských táborech zjevně přišla s mými dětmi.
Jsem na to svým způsobem hrdý, lepšího posledního návratu a zároveň posledního rozloučení s mým táborem asi ani nemohlo být. Ne, již tam nikdy nepojedu.
Není v tom žádná má zloba, či zlá vůle. Rozešli jsme se v dobrém. Indiánština v pojetí mých dětí byla na ten tábor až příliš odvážná. Zpětně to vidím i já.
Objektivně jsem uznal, že na ten tábor nepatří. Do běžného auta raketové palivo také neliji.
Snad jen ty nešťastné následky, ty mne opravdu mrzí. Za to však já a mé děti opravdu nemůžeme.
Na tom táboře jsem byl tedy s mými dětmi jen chvilku, disponuji však fotografiemi z doby mé absence a musím konstatovat, že to byly krásné dny,
které tam mé děti uprostřed českých dívek a chlapců prožily. Zvláště se mi líbí jedna fotografie, na které můj syn učí děti tábora střílet z luku.
Ta je fantastická. Speciálně pro Vás tady na stránkách o bederkách: stál tam na louce ve své červené bederce nahý, s napnutým lukem, soustředěný se šípem na tětivě.
Vypadal jako mladý lovec, kterému flapy velmi krásně splývaly mezi nahými stehny. Jeho pohledné a zdravé tělo mladého chlapce bylo plné živé energie.
Jinými slovy, dívkám se velmi líbil, jak jsem se konkrétně dozvěděl po letech. Tohle jsem ale stejně věděl už v okamžiku, když jsem jej na tom táboře nechával.
Má dcera je na neméně krásné fotografii, kdy v růžovém oparu soumraku dne tancovala s jedním chlapcem kolem dýmajícího ohně, oba v pouhých bederkách,
zatímco za nimi do záběru právě přicházel v narůžovělém dýmu můj nahý syn, který měl kůži potřenou šedou barvou, z které se na hrudi vzpínal žlutý znak Slunce.
Dočasný přechod běžného tábora do čirého indiánství byl tedy zjevně velmi razantní. Můj syn a dcera jsou skutečnými indiány, což tento razantní posun změn
bezpochyby umožnilo a, řekněme, v té chvíli plně
legalizovalo. Další návštěvy České republiky jsme s dětmi zůstávali už jen u indiánských hobbyistů, kteří, zjednodušeně napsáno, neřeší,
jestli je někdo na táboře nahý a kolik že
mu je při tom let. Mým dětem se mezi českými indian-hobbyisty stejně líbilo nejvíc, tak proč zbytečně tříštit ten drahý čas našich příletů.
Líbilo se jim ale i na tom druhém táboře. Měly tam oba velmi vyjímečnou roli a tato vyjímečnost jim byla velmi příjemná.
Má manželka, která nás další roky na cestách do Evropy za indiány provázela, nakonec objevila kouzlo evropských indiánů také.
Dnes jsou mé děti již dospělé, krásné bytosti, které s mou ženou stále miluji. Jak zde sami na stránkách píšete, rodinné vztahy mezi indiány jsou velmi pevným poutem.
Máte naprostou pravdu.
S přátelským pozdravem z Kanady, Maugua.
Text bude pravděpodobně ještě upraven podle not původního autora. Obrázky k dispozici nebudou, Maugua se velmi omlouvá, ukecat se nenechá. Archer se přesto nevzdá,
bude v této věci bojovat za celé bederkářské společenství…:)
This page is part of a website project dedicated to loinclothed theme.
Homepage is
here.
Sport, který je znám pod jménem lacrosse, mám spojen s indiány stejně pevně, jako i luk a šípy, tee-pee stany, koně, bederky, totemy, dlouhé temné vlasy, svobodu, divokost a
odvahu. V indiánském světě byla hra lacrosse víc než jen kratochvílí. Indiáni se při ní prakticky a velmi účinně připravovali na skutečný boj, jako i na skutečný lov.
Pro mne je lacrosse jeden z pilířů mé vlastní indiánštiny, myslím tím indiánštiny v bělošském noble-savage podání.
Je součástí mého mýtického světa. Vnímám však zřetelně i tu temnou stranu této hry,
viz konkrétní otázka „S čím vším se lacrosse historicky hrál?“ Jak jsem se minulé roky dozvěděl od jedné české indian-hobbyistky, tak síťovina pálek indiánů se
seznamovala i s vytrženými srdci z těl zabitých a (u)mučených nepřátel. Mezi pálkami se občas prolétla i jejich pohlaví. Byla to
velmi odvážná a zajímavá debata, která však byla až příliš divoká na to, abych se ji zde odvážil prezentovat jakkoliv více.
Mé indiánské srdce se však této debatě nevzpíralo, ba právě naopak. BTW, tímto Tě po letech opět zdravím, půvabná Iroquois, na jižní svahy Tvých západních hor. :)
