Bederkářem z bramborových polí

Archer, 25.9.2018

V roce 1987 jsem byl v učitelském sboru na střední škole zdaleka ten nejmladší. Ten rok jsem jel poprvé v mé roli učitele na podzimní školní bramborovou brigádu. Bramborová brigáda byla, mimo jiné, dobrovolně povinná prakticky všem žákům středních škol a SOU. Dnes to již mladší ročníky neznají ale tehdy se v dané období stěhovaly celé třídy středních a vysokých škol na pole. Po jeden až dva týdny se organizovaně a ve velkém pomáhalo v bezpočtu JZD, kde se podle sezóny sbíraly a třídily brambory, vybírala se pole od kamení, na jaře se háčkoval chmel, který se později v létě sklízel a tak podobně. Z vlastních studijních let mám na tyto brigády velmi hezké vzpomínky. Přestože to byla tvrdá a namáhavá práce, tak jsme si tam my studenti vždy užili spousty legrace. A nakonec to bylo finančně velmi zajímavé, zvlášť, když se práce odvedla včas a dobře.

Na počátku podzimu jsem tedy odjel se žáky na ubytovnu do určeného JZD. Měl jsem na starosti dozor nad čtyřicítkou chlapců a dívek z druhých a třetích tříd mé školy. Nebyl jsem na to pochopitelně sám, z učitelského sboru nás bylo přítomno hned několik. Počasí bylo většinou velmi příjemné, práce žákům šla od ruky. Nestal se žádný průšvih. Nikdo z žáků se nám tam po večerech neopil tak, abychom to my učitelé museli řešit jinak, než individuální domluvou. Vzájemné noční návštěvy mezi žáky a žačkami jsme nezaznamenali, přestože jsme tehdy ani na chvilku nepochybovali, že by se naši mladí svěřenci po večerech a po nocích věnovali jen a pouze tomu spánku. Tohle byla osmdesátá léta. Tehdy jsme si opravdu mohli dovolit mnohé přehlédnout, nebo se jen dívat jinam, tedy pokud v tom nebylo nějaké to svinstvo, jako například šikana a nebo dokonce drogy. Moc dobře jsme věděli, že jsme v jejich věku nebyli jiní. Na tohle téma by se daly napsat desítky příběhů. Poučné, komické, nostalgické i erotické; zkrátka, kdo byl na takové brigádě, zvláště pak v tehdejších časech, tak jistě ví, že se tam s nudou rozhodně příliš nesetkával.

Brigáda se celkově povedla. Přivezl jsem si z ní hezké zážitky a vzpomínky. Skladba žáků byla velmi dobrá. Od té doby jsem už nikdy neviděl tak skvěle sehranou třídní partu, která by tak držela pohromadě. Byla radost být učitel těchto mladých lidí, plných přátelství, elánu a nadšení. Před lety jsem dokonce uvažoval o tom, že bych napsal knížku na téma těchto mých učitelských začátků. Nakonec z toho sešlo, tedy prozatím. Zde napíši jen tento text, který se bude věnovat mému setkání s bederkařinou. Stalo se to právě na té bramborové brigádě, kde by živé setkání s bederkářstvím neočekával snad ani ten největší fantasta po třech jointech.

Do toho podzimu jsem neviděl nikoho, kdo by měl na sobě něco takového. A pak jsem jedné noci uviděl jednoho z mých žáků, jak si v tom rozespale vykračoval po chodbě ubytovny z pokoje na toaletu. Na sobě neměl nic víc, než jen bederní roušku, jak to tady občas nazýváte, indiánskou provlíkačku. Tento název se mi, mimochodem, velice líbí. Noční úbor toho chlapce byl dlouhý pruh kanárkově žluté látky, kterou měl provlečenou mezi nohama. Na těle mu to celkem nízko v pase držel jednoduchý látkový opasek z jasně červené látky. Souměrné flapy o šířce dvou dlaní mu z opasku splývaly jen kousek nad kolena. To bylo vše. Tedy ještě kromě značně ochozených tenisek, které měl, pokud si dobře vzpomínám, obuty opravdu velmi ledabyle a bez ponožek. Nesmírně mu to slušelo, tedy až na ty boty. :)

Když mne ten chlapec na té chodbě uviděl, tak se jeho ospalost okamžitě vytratila. Zjevně byl ze mne překvapený stejně tak, jako já z něj. Ve dvě ráno na chodbě nikoho nečekal a učitele už vůbec ne. Nepotkal by mne, kdybych se právě nevracel z mé procházky po půlnočním kraji. Takové procházky mají své kouzlo, o kterém bych Vám chtěl také napsat ale zrovna tohle s bederkama nemá co společného, a tak snad jindy a jinde. Ten chlapec se přede mnou styděl. Četl jsem mu to v tváři a také v řeči jeho těla. Dokonce i v tom mizerném osvětlení chodby to bylo jasně vidět. Bylo to stejné, jako kdybych ho snad právě přistihl při té vůbec nejintimnější lidské činnosti. Došlo mi, že jeho bederka je pro něj něčím víc, než jen běžným oděvem na noc. V jiné větvi poznání jsem jasně viděl, že tento chlapec má svůj intenzivně prožívaný paralelní svět, ve kterém žije v indiánském stylu a nebo jim podobných kultur. Mám vysoce vyvinutou empatii. Umím číst informace tam, kde je většina populace vidí jen hodně nezřetelné kontury. Před sebou jsem měl otevřenou knihu, která byla doslova nahá a před mým zrakem naprosto bezbranná. Ten kouhoutek informací jsem nakonec musel přivřít z mé strany. Narážel jsem na velmi zajímavá tajemství chlapce a mně bylo najednou až trapně, když jsem si je četl jedno po druhém. Dá se to těžko vysvětlit, funguje to ale skvěle. Je zajímavé, kolik akce, událostí a myšlenek se může vměstnat do pěti sekund. Do pěti sekund, během kterých jsme se na té chodbě potkali a během kterých mi nakonec zmizel z očí za dveřmi toalety. Nic akčního a dobrodružného se během té doby nestalo, bylo to opravdu jen letmé setkání. Přesto se tyto sekundy natrvalo zapsaly do mého života, a to velmi silným a hezkým písmem.

Netušil jsem, že mám ve třídě divocha v indiánském stylu, ne-li přímo indiána, respektive, že je tam někdo takovým fanouškem této tématiky. Ta bederka chlapci velmi slušela. Platilo to i obráceně. Bederce slušeho to tělo, na kterém si našla své místo. Obojí si šlo vzájemně vstříc. Byl to velmi hezký chlapec, kterému bylo v tomto smyslu dáno od přírody. Sám pak tento svůj dar ještě velmi aktivně posouval kupředu gymnastikou a dalšími sporty, které se v jeho štíhlém těle podepisovaly velmi pohledným způsobem. Ten jeho velmi nezvyklý lehký oděv nemohl mít pro představení mým očím lepšího nositele. Byl jsem překvapený a nadšený.

Mám jednu slabinu, kterou jsem si jako učitel nemohl dovolit brát sebou do mé práce. Vždy jsem si ji nechával mimo školní půdu. Je to celkem prosté. Když jsem byl mladý chlapec ve věku kolem toho devátého, nebo snad desátého roku, tak jsem se dostal ke knížce, která byla historickým pojednáním o antické době. Vůbec jsem textu knihy nerozuměl, kniha byla psána v cizím jazyce. Našel jsem tam však celou řadu krásných ilustrací, které žádný překlad nepotřebovaly. Několik ilustrací bylo věnováno zápasení a antickému sportu. Některé z těchto ilustrací byly originální kresby převzaté přímo z dobové keramiky. Ty mne ale příliš nezaujaly. Naopak mne zaujaly moderní ilustrace, které velmi zdatný kreslíř překreslil podle originálních předloh do velmi realistického stylu. Bylo to nakresleno jen černou tužkou, ovšem ani fotografie by snad nemohla být přesnější. Zápasící jinoši a mladí muži byli na těchto realistických obrázcích obyčejně nazí. Obrázky z atletických her byly nakresleny stejně tak. Tyto realistické obrázky se mně nesmírně líbily. Nejvíc mne však zaujaly obrázky, na kterých byli někteří zápasníci a atleti oděni do pouhých přiléhavých tang a do podobných lehkých oděvů. Velmi pozitivní dojem z takto zahalených těl mne akceleroval až za brány nově se tvořícího tajného světa mých intimních fantazií, ve kterém jsem v této jeho původní konfiguraci zůstal dodnes. Přestože právě tyto obrázky byly z historického hlediska spíše nepřesné, tak mně by to nevadilo, ani kdyby mi to tehdy někdo řekl.

Tehdy na samém počátku poznávání prvních intimních prožitků jsem tak nad stránkami této knihy zjistil, že se mi líbí víc chlapci, než dívky. Později mne přirozeně zaujali i mladí muži. Antická doba a jejich atletické pojetí her včetně zápasení je můj koníček, řekněme, více než jen v té historické rovině. Z anticky laděné gymnastiky, zápasení a atletiky se můj zájem o to hezké postupně přelil i do moderní doby. Líbí se mi chlapci a mladí muži při moderní cyklistice, při zápasení v řecko-římském stylu, v gymnastických dresech, při baletu a nedávno jsem skrz vaše stránky objevil také to nádherné kouzlo tanečníků Butoh. Tohle mé tajné hobby se příliš netýká čistě nahých těl a naštěstí ani výraznějších potřeb vzájemného fyzického kontaktu. Ani filmy pro dospělé mně nepřitahují. Tohle opravdu nesbírám a nevlastním. Považuji to snad ani ne za odporné, jako spíše za hloupé, ubohé a nevkusné. Na chlapecká a mladá mužská těla se dívám spíše v rovině platonické úcty. Jako na zázrak přírody. Pro mne to jsou živé umělecké objekty, které, pokud jsou oděny v nahém oděvu (elastické dresy, plavky atd.) tak si mne to nachází stejně, jako paprsek slunce ledové krystalky. Ty jsou sice chladné ale ve slunci září krásně a čistě jako hvězdy. Indiánské bederky jsou pro mne v tomto světle tím nejvíc intenzivním filtrem, kterým skutečně naplno vnímám krásu chlapeckých, jinošských i mužských těl.

Krásu těl chlapců, jinochů a mladých mužů vnímám velmi intenzivně, nikdy jsem ale nepřekročil práh sebeovládání. Nikdy jsem v této rovině neudělal nic, co by se dalo vykládat špatně a nevhodně. Skutečně ne. Dokonce ani když jsem byl se žáky v bazéně při hodině plavání. Ani když jsem byl se skupinou žáků, například na několikadenním cyklistickém výletě po českých krajích. Jen jednou jsem se přiblížil k té pomyslné hraniční závoře, přes kterou jsem hleděl těch celých pět sekund, abych se pak otočil a vrátil se zpět do vnitrozemí té poctivé a korektní role učitele. Kdybych tehdy udělal cokoliv jiného, tak by to bylo špatně. Ten hoch na mne naštěstí nic nepoznal, zmizel za dveřmi toalety a já měl dost rozumu na to, abych na něj u těch dveří nečekal.

Setkání s tím chlapcem v pouhé indiánské bederce na chodbě té ubytovny se přede mnou otevřelo naprosto nové území. Objevil jsem finální vrchol mé tajné sbírky různých itemů razantně vylepšujících kvalitu a krásu nahých lidských těl. Indiánské bederky od té doby považuji za vrchol. Dodnes je nedokázalo z toho pomyslného trůnu nic sesadit. Nepochopím, že jsem indiánské bederky neobjevil mnohem dříve. Jako chlapec jsem si například tajně šil látková tanga s provázkem kolem pasu, které jsem pak nosil v mé roli antického atleta. Opravdu jsem v tom v lese běhal, cvičil, dokonce jsem s jedním mým kamarádem takto ustrojen přátelsky zápasil, což byl zřejmě ten první impulz, který mne dostal až na řecko-římské zápasení, u kterého jsem celkem úspěšně zůstal po několik let až na práh dospělosti. Experimenty jsem k indiánské provlíkačce mohl snadno dospět i bez jakékoliv nápovědy. Ale nedospěl. Tohle je mi opravdovou záhadou. Pravdou ale je, že jsem jezdíval na letní tábory, kde se bederky nenosily a ani v mém okolí jsem neměl moc šancí se s provlíkačkou setkat. Snad jen skrz filmy a knížky; tam jsem to ale z nějakého důvodu nikdy nezaregistroval. Asi jsem se příliš věnoval té antice, že jsem neviděl to ostatní, včetně té indiánštiny.

Další dny tento jinoch chodil kolem mne s tichou opatrností, snad i se strachem, že bych snad měl zlovolně jeho tajemství šířit dál. Jeho tajemství bylo čitelně provázané s jeho intimním světem a on věděl, že jsem si toho nepochybně všiml. Na tohle nebylo třeba být kouzelníkem, abych na to přišel. Bylo to zřejmé doslova na první pohled. Pod předním flapem měl na té provlečené látce mezi nohama výrazněji vymodelovaný protáhlý hřbet pohlaví, který svědčil o tom, že mu ten jeho oděv musel být - přinejmenším v té chvíli - velmi příjemný. Viděl jsem to jen na okamžik, když se mu přední flap při chůzi zhoupl ke straně. Když o tom druhý, nebo snad až ten třetí den začal se mnou jednoho večera velmi nesměle hovořit, tak jsem se na něj jen usmál a ujistil jsem ho, že se nic zlého nestalo a že mi není nic do toho, co na sobě nosí v noci. Tím jsem debatu utnul a navázal na ní opět až po několika letech, když jsme měli zcela jiné výchozí pozice k diskuzi.

Tehdy jsem ještě neznal příběh bederkaření tohoto chlapce. Detaily mi zůstaly pochopitelně skryty. Až po letech mi bylo umožněno do toho jeho příběhu nahlédnout. Dozvěděl jsem se tak, že na té bramborové brigádě byl na pokoji svým přítelem, se kterým chodil do společného chlapeckého oddílu. Ten oddíl nebyl indiánský, přesto se tam občas nosili bederní roušky. Tak je objevil, respektive tak je s přítelem spolu objevili. S bederkařením měli oba již několik let zkušeností. Mimochodem, když jsem poprvé viděl toho chlapce v bederce, tak mi podle velmi dobrého provedení toho lehkého oděvu bylo hned jasné, že to na sobě rozhodně neměl poprvé. Zbytek osazenstva jejich pokoje byli jejich dobří kamarádi, před kterými se oba přesto nejprve styděli převlékat do bederek na noc. Dělali to tajně a svým způsobem to byla taková jejich hra na spiklenecké tajemství. Toto jejich tajemství jim však dlouho nevydrželo. Nakonec tento druh pyžama užívali všichni chlapci z jejich pokoje, tedy celkem šest nocležníků, což je má odpověď na případnou otázku, jak že ten jejich oděv byl po prozrazení ostatními na pokoji přijat.

Jejich bederkaření se postupně přelilo i na pole. Ve dvou se to táhne dobře, v šesti je to ještě mnohem lepší. Stud před spolužáky zůstal, odvaha a touha po zajímavém dobrodružství však byla mezi těmi šesti indiány mnohem silnější. Na samém závěru brigády se tak objevili po poledni na poli tak, jak chodili spát. Dva z nich měli na sobe pouhé bederky. To byli ti dva původní originální indiáni. Vydrželi tak, dokud jim to výška slunce na obloze dovolila. Další dva měli na sobě bederky v kombinaci s tričky. Ta nejméně odvážná třetina indiánů měla přes kalhoty vidět jen splývavé flapy. Vzbudilo to tehdy celkem velký rozruch a zájem. Líbilo se to. Dívky a i mnozí chlapci na nich mohli nechat oči, zvláště pak na té dvojici, která měla na sobě pouhé bederky. Nesmírně jim to slušelo. Nemyslel jsem si to jenom já. Byl to velmi příjemný den, který určitě paří k těm, na které do konce života nezapomenu.

Tehdy byl opravdu krásný den, bylo nádherné indiánské léto a to hned ve dvojím slova smyslu. Barevný podzim svítil svým listím do modravého nebe. Na křídlech jižního větru a paprsků Slunce ještě naposledy vlétlo do krajiny teplé počasí a já se do indiánského tématu definitivně zamiloval. Snad ani ne tak do indiánů, jako spíš do indiánského světa fantasy, abych byl přesný. Píšete zde někteří o tom, že vyznáváte noble savage. Ani nevíte, jak Vám rozumím. Skutečná indiáni mi jsou spíše protivní, když si je ale propasíruji skrz optiku bledé tváře, tak vidím svět, kterého bych si přál být součástí.

S tím chlapcem, nebo přesněji jinochem, jsem navázal přátelství, které po odchodu ze školy naplno rozkvetlo po pauze několika let, kdy byl již dávno dospělým. Dodnes jsme spolu v kontaktu. Je to velmi korektní vztah blízký dospělé verzi představitelů hrdinů příběhů pana Foglara. Oba máme rádi matematiku, bělošskou indiánštinu, sdílíme spolu někdy i procházky pod hvězdami a dokonce máme za sebou i to společné nahé protékání krajinou (viz. Váš stejnojmenný příspěvek v bloku). Jsem dokonce indiánským kmotrem jeho dětí, kterým indiánština, do které se zcela beznadějně zamilovali, opravdu sluší. Pořádá indiánské tábory a vede i indiánský oddíl rodinného typu. Jsem na tyto tábory zván,což považuji za vyjádření maximální důvěry, protože takovým pozváním se z jeho strany obyčejně příliš nemrhá a je jen pro ty nejbližší přátele a zasvěcené. Naneštěstí ne vždy se mohu zúčastnit, nejsem příliš v Evropě. Ze střední školy jsem již dávno odešel do univerzitní sféry, kde jsem se jako matematik uchytil na velmi zajímavých místech a projektech.

Já sám jsem si na sebe vzal poprvé bederní roušku až druhý rok poté, o letních prázdninách u moře, ke kterému jsem jel tehdy s mou slečnou. Byla to moje první opravdová dovolená v dospělém a velkolepém stylu naprosté svobody. Bederku jsem tam začal nosit místo plavek a musím uznat, že to byl nesmírně návykový zážitek. Mé slečne se to líbilo, a to tak, že se nám za devět měsíců narodilo naše první dítě. :)

Bederní roušky, tedy provlíkačky, včetně Butoh verze bederek považuji za krásný úbor, který sluší nejen mladým chlapcům, jinochům a mladým dospělým lidem, ale který sluší i tomu něžnému pohlaví. Řekměne, že jsem platonicky laděný bisexuál a že žiji krásný život se ženou, která mé hobby více než jen toleruje. Máme hodně věcí, které spolu sdílíme. Fyziku, indiánštinu, noble savage indiánštinu, cestování, antické báje a historii a tak podobně. Jen naše děti se k indiánštině moc nemají, ti na indiány zcela plnohodnotně kašlou. Naštěstí mají jiné zájmy, kterými tento výrazný deficit plně saturují.

Snad nejsme my, dospělí kluci, s tím dospělým bederkařením až tak trapní… Takovou otázku si začínám pokládat celkem často. S několika dospělými bederkáři mimo můj kmenový okruh jsem se už setkal a nemíval jsem z toho většinou příliš dobrý pocit. Tento oděv sluší přeci jenom víc těm mladším ročníkům. Také si myslím, a snad se na mne za to nebudete zlobit, že mezi bederkáři je velké procento různě pošahaných lidí. A špatné je také to, že chlapci i dívky z mladších ročníků, kteří by od nás mohli převzít štafetu bederkaření, tak že dnes raději brousí Facebook a vůbec skla mobilních telefonů, než aby se - například - nořili do krásných amerických a nebo evropských lesů, které by mohli poznávat kůží a očima v indiánském stylu, nebo vůbec v jakémkoliv jiném zálesáckém stylu. Jsou výjimky, jistě. Například letní tábory mého bývalého žáka. Počty zainteresovaných dětí ale i tam setrvale klesají. Zkrátka není zájem být v lese, mýt se v potoce, spát pod širákem, objevovat kraj za trnitou hradbou bývalých mezí, vařit si na ohni v kotlíku, atd. Je to asi málo digitální a málo pohodlné.

Děkuji za krásné stránky, navštěvuji je již léta. S pozdravem, LoinMath.

Text je upraven z původního originálu, který v původní podobně nejsem autorizován předat třetím osobám. Úpravy jsou z publikačních důvodů a zároveň jsou mou odpovědí na žádost o příslušnou anonymizaci textu / kontrolu anonymizace textu podle zadání autora. Důvod: když např. napíšete, že se vám líbí - i – indiánsky nazí chlapci, tak to se už rovnou můžete jít střelit do hlavy, pokud tedy na uveřejnění takové informace trváte. A nebo se text anonymizuje, prostě se to napíše trošku jinak, jména se vyhází a nebo se napíšou jiná, to vše při maximální snaze o zachování co největší části původního textu a jeho smyslu.

‘awa rel, prvních pět let

Archer, 3.9.2018

V červenci 2013 jsem spustil projekt obrázku dne, nebo, chcete-li jeden obrázek. Nazval jsem jej ‘awa rel. Je to naprosto neuvěřitelné, ale ‘awa rel nedávno oslavil pátý rok života.

Tehdy před lety mne k takovému projektu nepřímo přivedl jeden z bederkařů, který denně navštěvoval mé stránky. Vyjádřil nespokojenost s četností jejich aktualizací. Měl pravdu, stránky jsem měl aktualizované tak jednou za dva, spíše za tři měsíce. To návštěvníka unaví a otráví, zvlášť, pokud takové stránky navštěvuje dvakrát za den se zvědavým očekáváním něčeho nového. Uznal jsem, že bych mohl být víc aktivní coby správce takového projektu. Na druhou stranu jsem věděl, že nejsem schopen pravidelně tlačit nové velké fotogalerie a tématické texty / příběhy, a to aspoň jednou za týden. Stránky dělám jen pro radost, ve svém volném čase. Velké projekty, které zaberou za den víc, než hodinu, bych nebyl schopen dlouhodobě utáhnout. Jak ale zajistit na stránkách nějaké ty četné aktualizace, které by byly zajímavé - a zároveň, nad kterými bych u mého PC nemusel pravidelně prosedět celé večery?

A tehdy jsem na to přišel. Projekt obrázku dne byl přímo dokonalou odpovědí. Vyřešilo to nejen nízkou četnost aktualizací, ale mohl jsem tak dát na stránky i jednotlivé obrázky, které se do té doby nevešly do běžných fotogalerií. Dělat fotogalerii sestavenou ze střípků nesourodých obrázků mi bylo proti srsti. Takové fotogalerie vypadaly jako skládka bez hranic. Hromady pixelů, jako když se tam vysype popelnice. Měl jsem tendenci do takových fotogalerií dávat úplně všechno, což věci také nepomohlo. Čas od času jsem se takové fotogalerie snažil sestavit, poté jsem je ale opět potichu raději mazal. Nelíbily se mi, nedávaly smysl. Vypadalo to uboze a hloupě.

V projektu „obrázku dne“ mi už po prvním týdnu bylo jasné, že tohle je jiné a že jednotlivým obrázkům nový formát užití sluší. Už to nebyla skládka hromady barevných pixelů. Poprvé jsem také ke konkrétním fotografiím mohl jednoduše připsat nějaký ten můj komentář a uvést zdroj. To první bylo prima, obrázkům jsem mohl přidat nějakou informaci, citaci, dát jim nějaký příběh. To druhé bylo také prima, protože uvedením zdroje jednotlivých obrázků se už jede v obecně akceptovatelné rovině „linku s náhledem obrázku“, tedy nemohu být tak snadno obviněn z toho, že kradu obrázky z jiných stránek. Nekradu je, já na ně návštěvníky odkazuji. A dokonce jsem takový kabrňák, že na originální zdrojové stránky nejsem zavěšen jako datový upír; obrázky se nejprve otevírají v režii mého serveru a až pak se otevírají původní zdrojové stránky, je-li o to tedy vůbec zájem.

‘awa rel odstartoval bez větších ambicí. Tehdy mne vůbec nenapadlo, že vydrží pět let. I představa jednoho roku byla nereálná. Myslel jsem si, že se celý projekt nejpozději do tří měsíců vyčerpá. Měl jsem do začátku k dispozici zhruba pět set obrázků, většinou různě postahované z internetu. Tyto obederkované obrázky byly všechny k nalezení v mém PC ve společném adresáři „big mess“, což byl velmi přesný a velmi výstižný název. Rychle jsem přišel na to, že z těch stovek obrázků je takto použitelných méně, než sto. Chtěl jsem mít v ‘awa rel obrázky tématiky čisté a ve vysoké kvalitě. Proto jsem vyfiltroval obrázky rozmazané, se špatnou kompozicí, příliš nahé, hloupé, s nehezkým nositelem bederky, případně s nepříliš zajímavou bederkou, s mizermým rodokmenem zdroje, příliš násilné, čitelně uhnutých do prvoplánovaného BL - nebo i jinak vadné. Polovinu diskvalifikovaných obrázků jsem při třídění rovnou smazal. Zbytek jsem si nechal pro pozdější studijní účely, resp. nebyly ještě tak moc zlé, abych se toho všeho hned tak radikálně zbavil. BTW, ty horší obrázky mají jednu prima vlastnost - mohou být klíčem a zároveň i směrovou tabulí k těm nejlepším obrázkům skrytých v hlubinách internetu, kde často tápe i strejda Google.

Prvních pár desítek vstupů do ‘awa rel bylo zajímavou anabází nalézání finálního formátování stránky (bylo tam na počátku pár dost podstatných změn), výběru fotek, jejich popisu a hlavně pak hledání původních zdrojů obrázků na internetu. Začalo mne to neuvěřitelně bavit. Zvláště pak to hledání. Objevil jsem při tom jeden fantastický benefit – při hledání zdrojů konkrétních obrázků jsem nacházel i zcela nové obrázky, které byly často mnohem lepší, ne ty, které jsem právě vyhledával. Sbírka mých zdrojových obrázků pro ‘awa rel se tak začala rozrůstat. Do toho mi začali i návštěvníci posílat vlastní návrhy zajímavých míst na internetu. Byla to doslova řetězová reakce. Původní stovka zdrojových obrázků se mi tak do dnešních dnů rozrostla do velmi rozsáhlého…. big mess. Třídím si to aspoň podle měsíců, ve kterém jsem ten který obrázek nalezl. Na bližší třídění jsem rezignoval, tedy kromě občasného promazávání, při kterém vracím do digitálního nebe stovky a někdy i tisíce obrázků. Nedávno jsem tak například smazal 7500 duplicitních obrázků a až budou zase ty deštivé listopadové večery, tak si sbírky zase prolétnu a smažu to nejhorší z dobrého. Doufám, že tak smažu dalších pár tisíc obrázků.

Skládání ‘awa rel je zajímavou kratochvílí. Dodnes mne to baví - tedy výběr obrázků, jejich název a popis, jak je sestavit tak, aby se vzájemně nerušily formátem a nebo vzájemně tím, co v nich je. Například zvednutý oštěp v rukou indiánského lovce může vypadat skvěle, ale jen do té chvíle, než se nad tento obrázek dá obrázek sedícího chlapce, kterému hrot oštěpu lovce směřuje rovnou do slabin mezi stehna, tedy do velmi přirozených míst, skrz které - například - kanibalové velmi rádi napichovali své oběti na rožeň. Takové konkrétní asociace mohou přijít i s velmi silným akcentem. Tohle bývá drsné. Nebo, když se indiánský šaman zvědavě, či s úžasem dívá do nebes, nad kterými stojí polonahý indián s roztaženýma nohama. Skvělý to výhled pod flapy. Tohle bývá komické. Nebo, když číhající lovec sedí pod stromem a pod ním se na druhém obrázku krčí indiánský jinoch v nějaké skalní díře. Oba obrázky jsou prima, jsou krásně vykresleny a mají hezký, resp. dobrodružně zajímavý příběh. V jejich spojení však už ale nevidíte toho medvěda, který si jde z pravého roku obrázku ulovit toho indiánského jinocha do té skalní pukliny. Místo toho vás jako první napadne, že toho indiána ve skále zřejmě už brzy potká nevyhnutelné, tedy, že se mu ten horní sedící indián právě chystá vydělat na záda. Tohle bývá hloupé. Dva obrázky mohou společně vyprávět naprosto nechtěný příběh. Když interakce mezi obrázky není dobrá/vhodná, tak tyto jejich příběhy rozbíjím změnou pořadí konkrétních obrázků. Nebo se o to aspoň snažím.

V současnosti neřeším akutní nedostatek hezkých obrázků pro ‘awa rel tak, jako na počátku, kdy jsem si už druhý měsíc myslel, že se projekt brzy vyčerpá. Dnes mám k dispozici rozsáhlý zdroj v NASu, ve kterém je již kvalitně nastřádáno, tak průběžně na internetu. Přesto je zde jedna věc, která bude poněkud v rozporu se zněním začátku tohoto odstavce. Mám stále vyšší a vyšší nároky při výběru obrázků. Pokud porovnám současný ‘awa rel s tím, jak vypadají první dva měsíce projektu, tak vidím obrovský posun ve kvalitě. A to je právě ten problém. Nechci jít s kvalitou dolů. Jestli jsem před pěti lety do ‘awa rel použil z nepříliš kvalitní sbírky obrázků (dnešní pohled) zhruba každý šestý, tak dnes z mnohem lepšího základu vybírám v průměru jen jeden obrázek z dvaceti. Těch devatenáct vyřazených obrázků prostě není tak dobrých, abych je použil, třebaže před pěti lety bych z těch dnešních dvaceti obrázků s nadšením pustil do ‘awa rel pravděpodobně všechny. To znamená, že ta kvanta obrázků, kterými disponuji, jsou jen iluzí. Ve skutečnosti mi s takovou do jednoho roku, nejpozději do dvou let, obrázky dojdou. Nové obrázky z internetu tohle nezachrání, když si z tohoto zdroje vyberu - v lepším případě - jeden obrázek z padesáti nalezených...

Výběr obrázků je celkem dlouhý proces. Při procházení internetem a hledání linků pro aktuálně zařazované obrázky do ‘awa rel na mne padají hromady nových obrázků, které si dávám stranou do dedikovaného adresáře. Je to hromada obrázků, ovšem ne vše z toho se dá použít. Vlastně se z toho dá pro ‘awa rel použít jen … občas …. něco. Jak se tento adresář naplní stovkami obrázků, může jich být i tisíc, tak si z adresáře vyberu tu nejlepší zajímavou stovku. Zbytek uložím stranou pro pozdější prohledávání a inspiraci. První stovku nechám pár dní uležet a pak v ní udělám novou selekci tak, aby mi zbylo zhruba třicet obrázků . Z těch si sestavím hrubou kostru ‘awa rel na celý měsíc. Při skládání obrázků vyhazuji obrázky které se mi třeba přestaly líbit, nebo které se mezi ostatní obrázky zrovna moc nehodí. Díry pak lepím z několika adresářů, ve kterých mám nastřádané nepoužité „vítězné“ obrázky z předchozích výběrů. Nebo si natvrdo listuji v již prosetých adresářích. V té pixelové obederkované šedi se vždy dá najít něco zajímavého, co si zaslouží dostat druhou šanci.

Ke skládání obrázků; poslední dobou to řadím podle velikosti poměrů stran obrázků, stránka pak vypadá čistěji a přehledněji. Ve druhém kroku hledám jejich originální zdroj na internetu. Hledání trvá někdy dost dlouho, většinou je to ale příjemná práce, která umí obstojně zaměstnat mozek. Zároveň si kontroluji, jestli jsem konkrétní obrázek v ‘awa rel už někdy nepoužil. Tohle je na celé věci asi to jediné, co mne opravdu nebaví. Minimálně jednou jsem si u toho připadal jako totální blb, když jsem použil zdrojový link - na mé vlastní stránky. Sice oklikou skrz další externí stránky kdesi na internetu ale i tak by to byla přímo kolosální ostuda, kdybych na to v poslední chvíli před ostrým vystavením na stránkách nepřišel. Člověk z toho množství snadno zblbne, ztrácí se. Obrázků je v ‘awa rel už téměř devatenáct stovek...
Ne všechny linky se dají použít. Některé internetové zdroje jsou vyloženě zavirované, mohou být nějakým způsobem odporné, nebo závadné, mohou být xxx koutem, nebo jsou spravovány někým, komu bych dělal propagaci jen velmi nerad. Naštěstí nejsou tyto závadné a nepoužitelné linky v drtivé většině tím původním originálním zdrojem. Pokud se mi nepodaří najít publikovatelný zdroj, tak jej pod obrázkem udávám jako N/A - tedy neznámý. Následuje popis obrázku. Dávám tam citace z původních zdrojů, případně si vymyslím vlastní komentář, či popis. Nechám to pár dní u ledu a pak se k tomu vracím s čistou hlavou, s odstupem. Po opravách a poslední finalizaci to postupně dávám na ostrý web, kde to již můžete vidět. Čas od času se ozve někdo, kdo mne požádá o smazání obrázku, či jen o změnu komentáře u obrázku. Velmi často tato iniciativa také přichází z mé strany. Asi to sami znáte. Po napsání textu vám tento text připadá jako skvělý a dokonalý, inteligentní a naprosto famózně moudrý. S odstupem však vidíte, že tomu tak není. Čím větší odstup, tím víc chyb se vám z textu směje do očí a tím víc vidíte i za řádky, za kterými doslova prýští myšlenková plochost a hloupost. Nemluvě o stínech divokých představ. Může že stát, že se za ten text začnete i stydět. Mně se tohle stává poměrně často. V tom lepším případě na to přijdu sám, v tom horším mi to musí někdo říct.

Rád bych v ‘awa rel použil i některé obrázky, kterými sice sám fyzicky disponuji, ovšem nejsem oprávněn je použít. Jejich vlastníci – konkrétně někteří tátové obederkovaných synů, nebo současní i bývalí vedoucí indiánských oddílů a táborů, případně někteří mladí indiáni z takových kruhů (i zpětně po letech) - se s tímto skvělým materiálem se mnou podělili, ovšem jen s tou podmínkou, že to nesmím nikomu dalšímu předat. Vězte, že se vesměs jedná o obrázky, které jsou ještě o jeden level nad tím, co najdete v ‘awa rel. A to už je sakra něco. Škoda. Třeba je (třeba Vás kluci) ještě někdy ukecám… :)

Výzva: pokud disponujete tématicky zajímavou stránkou na internetu (znáte link a nebo jste dokonce i autorem takových stránek) nebo pokud máte staženy zajímavé „obederkované“ obrázky z internetu, případně pokud máte takové obrázky z vlastní produkce a chtěli byste je vidět v ‘awa rel, pak se na mne obraťte. Velmi rád vám vaše přání vyplním, když to bude jen trochu možné. :)

K dotazům a poznámkám návštěvníků stránek ohledně ‘awa rel :

1. ‘awa rel znamená v Na'vijštine jeden obrázek. Na začátku věty se nepíše velké A - první písmeno zde není a (proto se píše malé). První písmeno je zde ten znak před a. Tento název jsem použil až po dlouhém výběru; názvy projektu jako “obrázek dne“ „linkovaný obrázek“ „picture of the day“ se mi nelíbily. A je také krásné slyšet kamarády, když se se mnou baví o stránkách, že používají kousek z Na'vijštiny, což je umělý jazyk vytvořený Paulem Frommerem pro film Jamese Camerona Avatar (2009).

2. Proč je název projektu v Na'vijštině?
Protože jsem do Pandory beznadějně zamilovaný, jak ve fyzické rovině, (těla Na'vi-jů, jejich bederky, prostředí ve kterém žijí), tak v rovině stylu života (vysoce idealizovaný indiánský noble savage), tak ve spirituální úrovni. A ano, vím, že se jedná jen o filmový příběh a o extrémně náročný počítačový rendering.

3. Co znamenají ty bílé body pod názvem obrázku, vpravo od udané velikosti obrázku v pixelech? (

)
Tak graficky vykresluji velikost jednoho MB obrázku – tedy 1024KB.

= jedna tečka je „až“ jeden MB.

= více jak 1 MB až do 2 MB.

= více jak 2 MB až do 3 MB.
...atd.
Vedle sebe najdete maximálne šest teček.
Je-li obrázek větší, než 6MB, pak uvádím šest teček a za tečky zřetelně píšu konkrétní velikost obrázku. Takto to vypadá komplikovaně, v praxi to je ale velmi snadný, přehledný a velmi rychlý způsob, jak se může návštěvník zorientovat v datových velikostech obrázku po rozkliknutí. Užitečné je to zejména pro majitele internetového připojení s datovým limitem.

4. Proč je v ‘awa rel popisek někdy v češtině a někdy v angličtině?
Anglickým popiskem dělám radost návštěvníkům z ciziny. Aby si aspoň občas mohli přečíst o čem že to vlastně je.

5. Poslal jsem ti obrázky do ‘awa rel a ty jsi je ještě nepoužil. Proč?
Mám tu frontu zhruba tak 60 obrázků do ‘awa rel a je možné, že na ty Tvé obrázky už brzy přijde řada. Ovšem je také možné, že jsem se je nakonec rozhodl v ‘awa rel nepoužít. Z různých objektivních - i subjektivních - důvodů. Většinou však proto, protože se mi nelíbí. Sorry. Klidně mne kontaktuj pro bližší info.

6. Proč jsou v ‘awa rel - občas - obrázky dívek v jednodílných plavkách? A chlapců/jinochů/mužů v plavkách?
To první je tam z toho důvodu, protože se mi takové obrázky líbí a jsou-li opravdu perfektní – podle mého názoru – tak je na stránky občas propašuji. Berte to jako výsadu správce. Ano, nejedná se o typické bederky, omlouvám se. A to druhé je tam proto, protože se mi takové obrázky líbí a jsou-li opravdu perfektní – podle mého názoru – tak je na stránky občas propašuji. Konkrétně slipové plavky považuji za bederky, jen v moderním provedení. Tématicky jsou takové plavky podle mne korektní. V obou případech se však jedná jen o specialitky, na kterých mé stránky rozhodně nestojí.

7. Máš v ‘awa rel velmi zajímavé obrázky, o tobě si ale Archere myslím, že jsi nebezpečný úchyl a blbec.
Jsem rád, že se Ti výběr obrázků líbí. A jsem také rád, že jsi ke mně upřímný. Tvé hodnocení mé osoby s Tebou ale nesdílím. Budu také upřímný. Tvé hodnocení mé osoby je Tvůj problém, který se mne netýká.

8. Jak jsi, u všech ďasů, našel tolik zajímavých obrázků?
Je v tom hodně práce, hodně času prosezeného u internetu – za ty roky – a taky hodně štěstí. A v neposlední řadě také spolupráce s dalšími bederkáři, kteří mne na některé obrázky sami navigovali. Obávám se však, že kdybych měl začít znovu od nuly, tak že bych to už asi podruhé nedal.

9. Uvažuji o tom, že ti pošlu do ‘awa rel – a nebo do velké fotogalerie – mé obrázky. Jezdím na letní tábory, kde nosíme bederky a mám z toho spoustu krásných fotek. Láká mne představa, že bych ti ty fotky předal, líbilo by se mi je u tebe na stránkách vidět, na druhou stranu, bych se pak za to určitě styděl. Polovina mé osobnosti mi říká, že to chce, druhá polovina je proti. Hraji si s tou myšlenkou už roky a ta představa mne vzrušuje. A zároveň děsí. Jsi za to odpovědný, ta myšlenka mi protéká mozkem, od mé první návštěvy na tvých stránkách.
Jestli jsi se nerozhodl za několik let, tak jsi se prozatím určitě rozhodl zůstat mimo veřejné reflektory - jen o tom nevíš. Usnadním Ti to. Nic od Tebe nechci, můj příteli. Můžeme jen nezávazně pokecat. Stačí mne kontaktovast e-mailem, nikdo se to nedozví.

10. Nelíbí se mi zastaralý engine / blbne mi to v mobilu, proč nemáte moderněji pojaté stránky?
Zastaralý engine je zde proto, protože stránky jedou – prakticky - od roku 2004 na HTML. Stránky jsou optimalizovány pro stolní LCD monitory. V čase počátků stránek byly telefonní přístroje jen na telefonovaní a SMS, ne na internet. Převedení stránek do současných standardů by vyžadovalo začít prakticky od nuly, tedy všechno předělat a na to já nemám čas ani náladu. Možná to někdy udělám, ale jen tehdy, když to bude opravdu nutné. BTW, nemám rád chytré telefony, není náhodou, že u sebe nosím úplně blbej telefon, který umí – jen – telefonovat. Omlouvám se, jestli má odpověď zní arogantně.

11. Rád bych si do počítače stáhnul ze stránek kompletní balík použitých obrázků v ‘awa rel. Jde to udělat i jinak, než jen obrázek po obrázku?
Ano, jde to stáhnout hromadně. Je však nutné mne nejprve kontaktovat e-mailem.

Indiánským autobusem tam - a zase zpátky

Na hvězdnou oblohu se dívá z trávy prérie, Vojta, Archer, 17.7.2018

Nedávno jsme s kamarády diskutovali téma vlivu letních táborů na chlapce a dívky. Co od táborů děti očekávají, co tam nalézají, jak je tábory mění. Jaký mají vliv na jejich dovednosti, etickou a morální rovinu. Jak se na duchu našich letních táborů, které již léta různě pořádáme, podepisuje doba. Vyprávěly se dávné táborové příběhy sedmdesátých let, jako i ty nové, například z minulého roku.

Sám jsem přispěl svou troškou do mlýna. Z táborových kronik (a mých vzpomínek) jsem vytáhl několik příběhů. Jeden z devadesátých let, jeden z millénia, jeden z roku 2005 a dva z poslední doby. Na letních táborech se jako vedoucí pohybuji již dobré čtvrt století. Zažil jsem na nich spoustu krásných dní plných přátelství a dobrodružství, jako i nepříjemné chvíle, kdy došlo ke zranění a tak podobně. Již léta vidím, jak se děti na táborech mění. Jak se mění s dobou a jak se na nich podepisují zážitky z oddílů a táborů. Jak chlapci a děvčata během těch let rostou. Jak přicházejí a jak pak i odcházejí.

Na tom setkání jsem chtěl vyprávět i jeden příběh z první poloviny desetiletí po milléniu. Měl jsem jej připravený, dokonce jsem měl přichystané fotografie z toho tábora. Nakonec jsem si tento příběh ale nechal jen pro sebe. Na setkání dorazilo mnohem víc lidí, než jsem očekával. Z přátelského setkání se stala jakási polo-oficiální akce a zrovna tento příběh by se do takové společnosti nemusel tak úplně vejít.

Pod podmínkou anonymity bych si jej však dovolil převyprávět zde, na těchto stránách. Mírně se dotýká se i jistých tabuizovaných věcí, tedy nahých těl, které jsou ostatně hned pod každou dobrou a dobře nošenou indiánskou bederkou.

Tedy, zde je ten příběh:

V těch krásných letech po milléniu jsme jezdili na tábory na Louky. Není podstatné kde přesně byly ty Louky, vězte však, že to bylo nádherné, odlehlé a velmi zdravé místo, které rozhodně netrpělo jakoukoliv elektrifikací. Tehdejší tábory byly inspirovány převážně indiánštinou. Měli jsme tee-pee stany, které byly živou součástí tábora, pak běžné stany s podsadou. Jádro tábora tvořilo několik velkých vojenských stanů. Ty byly pevnou základnou pro celý ten náš táborový mikrosvět mnoha her, které zdaleka nemusely být jen o indiánech. Zde na stránkách se věnujete bederním rouškám, vězte tedy, že bederní roušky byly na našich táborech celkem běžným úborem pro kluky a dokonce je celkem běžně nosily i některé dívky. Tento oděv měl, řekněme, nepřehlédnutelný přesah i mimo indiánské téma. Tábor nemusel být vůbec o indiánech a přesto jsme měli bederky vždy po ruce, respektive přímo na těle. Dodnes tomu tak u nás je.

Na tyto tábory jsme z města na Louky (také není nutné jmenovat) jezdili autobusy. Do dvou autobusů nastoupilo na čtyřicet, někdy i na padesát bělošských dětí s kufry a ruksaky, pět praktikantů a vedoucích a vyrazilo se směr rozestavěný tábor, kde příjezd táborníků očekával přípravný team, což byla ta druhá polovina nás, dospěláků. Tehdy se ještě jednalo o školně-podnikovou věc, což znamenalo, že jsme se tam z našeho civilního života velmi dobře všichni znali. Naši svěřenci věděli do čeho s námi jdou, tedy zpravidla. Mezi ostřílenými táborovými veterány se vždy našlo několik nováčků, pro které byl tábor premiérou. Ten rok byl mezi těmito nováčky i Vojta (říkejme mu tak). Byl velmi hezkým chlapcem, který do prázdnin vykročil ze šesté třídy. S rodiči se do našeho města přistěhoval rok před tím v čase pokročilého podzimu. Každý příchod nového žáka je zdrojem klasických komplikací, zvláště pak, pokud je ten nový spíše nesmělý introvet, což byl případ Vojty. Navazování nových vztahů a nových přátelství tím pak trpí. Měl jsem to z první ruky, byl jsem jeho učitelem ve škole. Snažil jsem se mu pomoci jak to šlo. Snažil jsem se být jeho oporou, ovšem tak, aby to nebylo nápadné. Měl rozumné rodiče, což mnohé usnadnilo. Přesto jsme museli řešit pár zbytečných a ošklivých nepříjemností, jako například, když se Vojta hned první dny popral před školou, nebo když se ve škole po jeho příchodu začaly ztrácet věci, což si děti ve své přímočaré logice vysvětlily tak, že za to určitě může „ten nový“. Věc se později vysvětlila, Vojta za ty krádeže vůbec nemohl. Celá ta nešťasná věc přesto po jistou dobu zůstávala i nadále v jeho stínu. Tak špatného prvního dojmu se zbavujete těžko, zvláště v dětském kolektivu. Začátek tedy nebyl pro Vojtu dobrý. Věci se ale rychle lepšily. Po pár měsících měl už několik dobrých kamarádů, které jsem mu od srdce přál. Zimní škola v přírodě, kdy s třídou odjel na týden na lyžování do hor, mu ohledně navazování vztahů se spolužáky velmi prospěla. Letní tábor, kam ho přihlásili jeho rodiče, pak měl být jakýmsi definitivním stvrzením, že je již domorodcem, tedy že patří mezi nás. S přijetím Vojty na tábor jsem neměl problém, sám jsem takové rozhodnutí naopak podporoval.

Jediná věc, která před táborem ještě trochu drhla, byla stydlivá povaha Vojty. Projevovalo se to v šatně, ve které se před spolužáky převlékal na hodiny tělocviku. Ještě horší to bylo při školním plavání, kdy se měl s ostatními sprchovat nahý. Zjevně se před spolužáky necítil dobře ani v plavkách. O jeho studu jsem věděl nejen já. Všimli si toho i jeho spolužáci, což celou věc nadále komplikovalo.

Naše indiánština na táborech se studem nebyla moc kompatibilní. Rozhodně jsme nebyli FKK tábory, to opravdu ne. Nahoty jsme se ale nebáli. Nahé saunování v potních chýších, nebo plavání bez plavek bylo na táborech celkem běžné. Bederní roušky pak byly tím příslověčným „z deště pod okap“. Na táboře jsme dětem nahotu nikdy nepřikazovali a do bederních roušek je nikdo nikdy nenutil. Zkuste však mít na sobě tričko, trenýrky, nebo aspoň ty bělošské plavky, zatímco jsou ostatní kamarádi (občas) nazí a nebo (celé dny) jen v pouhých indiánských bederkách. Jistě, jde to, vždy ale budete tak trochu mimo hlavní proud kolektivu, což vytváří další zdroj třecích ploch.

Snažil jsem se rodiče Vojty na tohle všechno upozornit. Zvláště pak, když jsme to léto chtěli indiánštinu na táboře opravdu hodně akcentovat. Vojtu jsem ke konci školního roku pozval na předtáborovku, což se dá přeložit jako přípravný poznávací víkend pro nové táborníky. Součástí je malý puťák, přespání v přírodě, seznamování s historií tábora, s jeho tradicemi, s legendami, nahlíží se do kronik a fotoalb. Vojta měl ale smůlu. V termínu předtáborovky byl nemocen, takže zůstal doma. Přesto jsem získal jakýsi falešný pocit, že Vojta ví, do čeho jde a jak že ten náš tábor bude vypadat. Možná jsem příliš spoléhal na to, že mu to řeknou rodiče. Nebo, že mu to řeknou jeho kamarádi. Spoléhal jsem na to, že si v naší klubovně prohlédl táborové fotoalba a táborovou kroniku. Považoval jsem ho za připraveného na to, že prostě bude indiánem, a to se vším všudy. Mé původní obavy nakonec smetla poslední hodina školního plavání před letními prázdninami, kdy jsem Vojtu viděl, jak se nahý sprchoval s kamarády. Stud byl v řeči jeho těla stále čitelný, zdálo se však, že jej Vojta začíná zvládat. Uklidnilo mne to. Poprvé jsem si ho uměl představit, jak je s námi na táboře v pouhé bederce, nebo nahý v potní chýši. Vojtu jsem tím pustil z hlavy.

Končil školní rok a přípravy na tábor byly v plném proudu. Tábor měl dva začátky. První byl dospělácký a druhý byl Dnem Příchodu. Dospělácký začátek, kterého se ale mohou účastnit i nezletilí praktikanti, nebyl (a dodnes ani není) ničím jiným, než navážením materiálu a přípravou tábořiště. Staví se vzorové stany, vytyčuje se půdorys tábora, staví se brána a hlásná věž. Je to příprava základní kostry tábora. Den Příchodu je dnem příchodu samotných dětí. Obyčejně bývá do dvou dnů od Dospěláckého začátku. Za oficiální začátek tábora byl však vždy považován okamžik nástupu dětí do autobusů u naší školy. Tím to celé opravdu začínalo.

Cestou na Louku se již v autobuse tehdy tradičně dělalo to, co začal jeden z chlapců ještě v devadesátých letech, kdy se ze svého běžného oděvu v uličce autobusu za jízdy svlékl do naha, aby se po krátké nahé exkurzi autobusem oblékl do bederní roušky, kterou přijal od svého přítele. Po příjezdu na Louku tak z autobusu mohl vystoupit rovnou jako opravdový indián. Tehdy to byla velmi nezvyklá věc, rozhodně to nebylo na naše dospělácké doporučení, přesto jsme to tolerovali. Vůbec jsme nezasahovali. Byli jsme jen diváky. Velmi zvědavými diváky. Byl to kouzelný okamžik projevu, řekněme, chlapecké hravosti a odvahy. Byl to sice jen výsledek jakési sázky mezi kamarády, ovšem provedení bylo perfektní.

Další rok se to opakovalo. Děti na ten zážitek nezapomněli (a my dospelí také ne) a tak se v uličce mezi sedadly postupně cestou na tábor postupně převlékla (rozuměj do pouhé bederky) dobrá třetina autobusu. Jak chlapci, tak dívky. Dívky u nás na táborech mohly (a s veškerou samozřejmostí dodnes mohou) nosit také jen pouhé bederky, tak jako chlapci, pokud tedy samy chtějí. Od té doby se v autobuse tohle celkem běžně dělo, respektive stále děje. A právě s tímto se Vojta měl co nevidět setkat. Autobus toho roku ještě ani nebyl za městem, projel sotva pár ulic k výpadovce a první chlapec ze zadní části autobusu začal s proměnou v indiána; svlékl se, pečlivě si složil svůj bělošský oděv, od své kamarádky v přední části autobusu přijal bederku; dívka mu kolem pasu uvázala řemínek, mezi nahými stehny si chlapec provlékl a pod řemínkem upravil pruh látky, obřadně dívce za bederku poděkoval lakotským jazykem a poté se vrátil zpět na sedadlo. Toto představení si pochopitelně nenechal nikdo ujít. Jak skončil, tak se hned zvedli další. Toto obdarování a přijetí základního oděvu indiánů - tedy bederek - z ruk přátel i kamarádek je naší tradicí, která souvisí i s přijímáním indiánských jmen - ale o tom třeba zase někdy jindy. Pro autobusáky za volantem to bývá velmi nezvyklá show. Bezpečnost jízdy pak mohou provázet různé teoretické obavy, proto při indiánském převlékání v autobuse nakonec víc hlídám silnici a řidiče, než to, co se při převlékání děje mezi mými mladými svěřenci. :)

Za chvíli byl autobus doslova plný nahých, respektive obederkovaných indiánů a indiánek. Ne všichni do toho takto šli, byla to věc spíše těch starších chlapců a dívek, ovšem nebylo výjimkou, že se účastnili i ti sotva dvanáctiletí.

Vojta byl přímo v centru dění. Nic neříkal, jen se poněkud plaše díval kolem sebe a ve tváři měl mix studu a úžasu. Bezesporu si myslel, že jen sní. Jeho kamarádi a kamarádky si jej ale příliš nevšímali. Krajina za okny autobusu letěla před Vojtou vstříc dobrodružství, které tímto převlékáním za indiány začalo nabývat velmi nezvyklých a velmi nečekaných směrů.

Při vystupování z autobusu do trávy Louky byl poměr indiánů a bělochů tak zhruba jeden ku dvěma. Do hodiny to bylo půl na půl. Do večera byl tento poměr deset k jedné. Prakticky všichni měli na sobě indiánské šaty, vesměs tedy pouhé bederky, později večer se bederky doplňovaly ponči a košilemi. Bělošský oděv mělo na sobě v té době již jen pár dívek a jeden chlapec; Vojta.

První večer za mnou přišel praktikat z oddílu, kde byl Vojta. Dozvěděl jsem se, že mu Vojta řekl, že se za indiána svlékat nebude, že zůstane tak, jako po bělošsku. Že by se styděl, kdyby měl mít na sobě jen ten divný oděv, který se u nás na táboře nosí, tedy jen pouhou bederku. Že mu to připadá jako homo. Že se mu indiáni moc nelíbí a že by jel nejraději domů.

Vojta si první dny opravdu zachovával jistý odstup, spíš byl na okraji, moc se nezapojoval. Dělalo mi to starosti, nebylo to ale zase tak zlé, abych měl uvažovat o tom, že ho z tábora pošlu opravdu domů, i když takovou žádost praktikantovi ještě několikrát přednesl. Pak se třetí a nebo čtvrtý den stal malý zázrak. Vojta se svlékl v potní chýši. Poprvé v ní byl ve svých plavkách, které si svlékl až v přítmí indiánské sauny, podruhé se za ty plavky začal zjevně stydět víc, než za to, že je nahý a tak ty plavky úplně vynechal. Odložil je ještě před prahem potní chýše tak, jako před ní jeho kamarádi odkládali při vstupu bederky. Pevné sevření jeho studu začalo povolovat jako led. Indiáni ho začali zajímat. Nenápadně jsme mu v tom pomáhali, ovšem drtivou většinu té práce udělali jeho kamarádi, kteří jej velmi přirozeně uvedli do indiánského světa táborových her. Do pěti dnů se přestal stranit táborových aktivit. Pak šestého dne přišel na ranní rozcvičku v pouhé bederní roušce. Byl jsem toho svědkem, jak přišel trochu nesvůj, stud se za ním táhl až na délku dlouhých ranních stínů a přesto jsem v jeho těle četl, že je mu jeho indiánská role velmi příjemná. Od toho dne se bederky nevzdal.

Strach, nejistota a stud se z něj postupně loupal jako slupky cibule, až zůstal jen krásný mladý chlapec, který si svou indiánskou roli užíval doslova každým kouskem těla. A to doslova, jak jsem později zjistil, když jsem při noční hlídce ze stanu Vojty a jeho kamaráda zaslechl tiché dvouhlasé sténání, které rozhodně nebylo od bolesti. Ráno pak v prvních paprscích slunce vlály na šňůře za jejich stanem dvě čerstvě vyprané bederky, které celkem jasně vyprávěly intimní příběh obou chlapců oné noci. Přečetl jsem si jej zvědavě s tichou radostí a s nesmírnou rozkoší. Proč se k tomu nepřiznat. Kdo by to byl řekl, že sotva před týdnem stál Vojta na schůdkách autobusu uprostřed polonahých indiánů, mezi kterými se cítil opravdu… nesvůj. Nemějte však obavy, že by tyhle tajné noční příběhy byly pravidlem. Chlapci i děvčata dostávali přes den tak zabrat, že večer padali do svých dek jako motyky, takže...

Tábor po všech směrech nabíral na hloubce a síle. Naši mladí svěřenci propadli indiánům stejně beznadějně, jako propadá světlo gravitaci singularity. Konec tábora byl proto tím nejvíc nepříjemným zážitkem pro všechny zúčastněné, protože od posledního dne tábora je k tomu dalšímu prvnímu dělil celý jeden rok. Všechno dobré má svůj konec a ani znovuzrození tábora není vždy pro každého.

Konec každého našeho tábora má své tradice. Jedna z nich se týká opět autobusu, kdy do něj někteří chlapci a děvčata (včetně některých nás dospělých) nastupují v indiánských šatech, aby se za jízdy proměnili zpět v bělochy. Převlékání zde má tedy opačný směr. Ti nejvíc odvážní pak tuto fázi převlékání nechávají až na doma, tedy z autobusu před školou vystupují – vesměs v pouhých bederkách a naboso. Vojta se ten rok proměnil zpět v bělosšké dítě až po zastavení autobusu před školou. Kdo by to byl řekl, že se bude převlékat z bederky toliko pod ochranou stínu u boku autobusu, uprostřed dívek a přitom s naprostou samozřejmostí v té její nejelegantnější podobě. Jeho rodiče jej při tom viděli a jejich úžas neznal mezí, a to ještě ani neviděli fotografie z tábora, které se rodičům počátkem září promítaly ve škole.

Vojta jel další roky na další tábory a jezdí tam dodnes jako můj táborový kolega, který náš tábor nedokázal po završení šestnáctého roku opustit. S jeho laskavým svolením, se svolením Archera (tvrdý edit) a po úpravách příběhu (aby nešlo poznat původní zdroj) tedy doufám, že mém příběhu, respektive v našem příběhu najdete něco zajímavého, co Vás zaujme a třeba i potěší. Případné reakce a nebo komentáře můžete směřovat na Archera, jsme v kontaktu.

Podpis… řekněme, že jsem ten, kdo se na hvězdnou letní oblohu dívá nejraději z trávy prérie & Vojta.

This page is part of a website project dedicated to loinclothed theme. Homepage is here.