Archer, 9.3.2018 - update 14.3.2018
S laskavou autorizací původního zdroje, který si nepřeje být jmenován:
V sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století jsem jako většina lidí obdivně vzhlížel z ČSSR k Západu, tedy ke svobodnému demokratickému světu, který začínal za Šumavou a končil
až někde na západním pobřeží USA. Západ byl pro mne místem práva, slušnosti, svobody a poctivého bohatství. ČSSR byla pro mne místem, který byl tomuto v přesném protikladu. Svět byl tehdy
černobílý, jednoduchý a srozumitelný. Strany dobra a zla byly jasně vymezeny.
Tehdy jsem byl aktivní v jednom chlapecko-jinošském oddíle, který byl jakýmsi náborovým zdrojem pro dospěláckou indian-hobbystickou skupinu, která, mimo jiné, provozovala i soft-indian-hobbystické letní tábory pro děti. V dnešním slova smyslu by však ta naše tehdejší soft indiánština byla považována spíše za extrémní zálesácké hard-core.
Jaká to smutná inflace významu slova hard-core. Dnes, kdy jsou s velkou slávou pořádány tábory i pro mladé „youtubery“ ( ne, to fakt nekecám ), tak hard-core je pak v tomto srovnání vlastně cokoliv. Stačí, když se děti v lese ušpiní a už jste hard-core. Stačí, když děti na letním táboře vůbec vidí les a už jste hard-core.
„Dokonce nám pět minut nefungovala wi-fi. Takoví jsme byli drsňáci. Byli jsme off-line pět minut! A přežili jsme to!“
Můj oddíl, letní tábory a pak i čistě indian-hobbystické tábory byly pro mne nádherným únikem z té šedi tehdejší doby. Indiány jsem obdivoval, snažil jsem se žít podle etické a morální šablony noble savage. Když jsme u toho, tak bederky byly přirozenou a krásnou součástí tohoto mého indiánského světa. Dodnes tam ostatně jsou.
Pak přišla revoluce a následovalo první svobodné léto roku 1990. Porevoluční nadšení toho roku ještě nepolevovalo, to hezké a čisté z revoluce bylo stále v atmosféře společnosti. Všechno vypadalo krásně a slibně. Jako obvykle jsme i v roce 1990 pořádali letní soft-indiánský tábor pro děti. Naše indiánština přijala do sebe radost, očekávání a podmanivou naivitu té doby. Byl to překrásný pocit. Do toho k nám tehdy na tábor přijela na návštěvu neoficiální delegace složená z několika anglických a nizozemských skautských vedoucích. S nimi přijelo i několik opravdových indiánů z USA. Ti všichni s námi zůstali na táboře po několik dní. Po tuto dobu se stali členy našeho kmene se vším všudy. Ukazovali jsme jim naše lesy, tábor, naše indiánské umění zálesáctví, předváděli jsme jim naše obřady a pozvali jsme je i do naší celoetapové hry, která byla o mýtickém zrození amerického kontinentu. Skuteční indiáni nám na oplátku nechávali nahlédnout do života jejich předků formou zpěvu, tanců a vyprávění. Proběhly tam občas korekce některých našich indiánských aktivit, jako například vyladění některých obřadů, tanců a vůbec původního indiánského craftingu.
Bylo to krásné a divoké léto. Měl jsem za sebou několik velmi nezapomenutelných večerů a nocí, kdy jsem podstupoval jisté obřady, ve kterých jsem se dostával až k samotné hranici spirutuálního podvědomí. Některé z nich byly pod laskavým dohledem naší americké návštěvy. Poprvé v životě jsem se napoříklad dostal do extáze při tancování kolem ohňů za podmanivých zvuků velkých temných bubnů. Zasvěcoval jsem tomuto tanci čtyři chlapce a nakonec jsem nad jejich vysílenými těly sám dosáhl toho, o čem jsem do té doby slyšel jen vyprávět. Hranice nirvány a změny vědomí. Ti chlapci šli se mnou velmi daleko, dál, než jsem předpokládal, že se dostanou. Konec cesty jsem však dosáhl jen já sám. Tancovali jsme nejprve v pouhých bederkách. Tu mi později během tance ženy svlékly, aby pak na mé tělo dlaněmi nanesly barvy. Chlapci prodělali totožnou proceduru, tentokrát za laskavé pomoci dívek. Poté jsme tancovali dál, jen tak, jak jsme přišli na svět. Se sexem tohle ale nemělo nic společného, čekáte-li něco takového. Nahota k tomu tanci patří a i když se celý kmen na nás se zájmem díval, tak směrem do sexu to skutečně nešlo.
Podobných indiánských procedur a zážitků jsem měl to léto za sebou už několik. Například dva dny a dvě noci s velmi malou skupinkou vybraných chlapců a dívek, kdy jsem byl jejich spirituální leader při výpravě do hlubokého lesa, ve kterém jsme po ten společný čas žili jako hard core indiáni. Nebo když jsme při hře na indiánské války ulovili zajatce, který při mučení nejenže obstál, ale který nám pak v noci před svým skalpováním dokázal naproto fenomenálně uprchnout ke "svému" kmeni. Nebo když jsme šli po stopách skalních duchů do jeskyň při výpravě, která byla strašidelná i pro nás dospělé. Nebo když jsme v noci přepadli sousední chlapecký tábor. Pro ty kluky to muselo být naprosto neskutečné, když jsme je tiše spoutávali v jejich dočasném ležení pod širákem jednoho po druhém. Tancovali jsme pak kolem nich v pouhých pončech a bederkách, divoce pomalovaní barvami a za svitu malého ohně. Oplatili nám to do několika dní: unesli nám dva indiánské mladé zvědy, které pak drželi jako zajatce po celý den a noc - a to se vším všudy, co k tomu patřilo. Jejich osvobození byla celotáborová akce, za které se nám to během úžasného dobrodružství nakonec podařilo. Uzavřeli jsme pak spolu mír za romanticky laděného obřadu, na který dodnes účastníci vzpomínají s láskou a radostí v duši. Simulovali jsme i ducha lesa, který obcházel tábor s poselstvím, které jsme museli postupně odhalit a porozumět mu, abychom objevili dávné tajemství a příběh nedalekého skalního města. Bylo to docela strašidelné ale tak jako indiánsky. Duch nám nechával v táboře své znamení a vzkazy, které byly dobrodružným fantaziím kluků a holek jako raketové palivo. Dávkovali jsme to dětem tak, aby z toho zvědavostí a zároveň s jistým respektem úplně šíleli vzrušením a nadšením. A do toho bylo spoustu drobností, které nějakým zvláštním způsobem také akcelerovaly tábor: každý z oddílů tábora si budoval vlastní totem podle zásluh, byly tam hodně dobře vymyšlené obřady zapalování ohňů, saunování, indiánský modrý život, hry o objevování příběhů dávných časů počátku osidlování amerického kontinentu před desítkami tisíc let, podívali jsme se i na kraj amazonských pralesů ke kanibalům, zaháněli jsme vesmírné vetřelce z hvězd, kteří nám chtěli vzít stáda bizonů a pak i nás samotné, povídali jsme si s trávou a stromy, děti dostaly ve formě her skvělé informace o sopkách - tři dny nás například eminentně ohrožovala sopka a náš kmen se tomu musel postavit, provozovali jsme různé šamanské obřady.... Kromě toho jsem tehdy dovršil dlouholetý vztah s jednou mou kamarádkou, která na táboře byla jako jedna z vedoucích. Počali jsme spolu dítě v té nejryzejší indiánské chvíli, jakou si snad lze představit. Dnes je ten chlapec, který se nám po devíti měsících narodil, krásný muž, který vyrostl, řekněme, s bederkou u pasu jako s oděvem, který s naprostou samozřejmostí přijal za vlastní. Do dvou let našeho syna následovala krásná dcera, která později jako indiánka nejraději nosila pouhé prérijní bederky také - a dodnes je tak na táborech po klukovsku nosí. Ten tábor roku 1990 byl ve všech ohledech jedinečný a to zde o něm zdaleka nepíšu vše. Jsou různá tajemství, která jsou společným bohatstvím jen těch, kteří byli tehdy účastníky. :)
Toho všechno byla naše návštěva za Západu nejen svědkem, ale i živou součástí. Po několika krásných dnech sice naše návštěva odjela, tábor však letěl dál. Trval ještě dalších plných deset k dní, než byl u svého konce. Chlapci a dívky na táboře byli indiány naprosto okouzleni. Pro ně to byli živí bohové, kteří na půdu tábora sestoupili z (amerického) nebe. Mé nadšení pro indiánství a svobodný Západ ještě naposledy postrádalo jakékoliv limity. První trhliny v dokonalém štítu obojího se však objevily záhy, a to ještě před tím, než naše zahraniční návštěva z našeho tábora opět odjela.
Tehdy jsem na indiánštinu vůbec poprvé prohlédl naprosto novýma očima. Do té doby jsem se cítil být indiánským indiánem. Od toho okamžiku jsem byl již jen indiánským bělochem. Fantazie byly dostiženy realitou. Zjistil jsem, že to, co pokládám za indiánštinu, že nemá - a nikdy ani nemělo - s opravdovými indiány mnoho co společného. Že opravdoví indiáni z prérií jsou také jen... lidé.
Byly to úplně první kousky skládanky, kterou jsem pak dával dohromady ještě několik let. Výsledek s mou původní indiánštinou vůbec nekorespondoval, respektive nekorespondoval s realitou původních indiánů. Nekorespondoval ani s mým tehdejším pocitem viny za to, že jsem běloch. A nakonec nekoresponodval ani s mou tehdejší představou o míře svobody západního světa. K tomu prvnímu jsem se dopracoval ještě na tom táboře roku 1990. To druhé jsem tak začal plně vnímat o dva, možná o tři roky později.To třetí byl ještě delší proces, který vlastně trvá dodes.
Co se tedy na vrcholu splnění mého odvěkého snu – tedy předně setkání s reálnými indiány na půdě letního tábora – stalo?
1. Úžas západoevropanů z míry svobody, která tehdy v tom roce 1990 na našem území panovala. Tento jejich šok mne tehdy naprosto překvapil. Něco takového jsem vůbec nečekal. Ti lidé byli zcela v úžasu z toho, že si děláme v lesích takový tábor. Že nás z toho místa nikdo nevyhazuje. Že nikomu nevadí naše ohně. Že můžeme svobobně chodit do lesa. Že v něm můžeme být i mimo vyšlapané oficiání cesty. Že v něm můžeme spát. Že stačí jen ústní dohoda s hajným o suchém dřevě pro potřeby tábora. Že lesy v mé zemi nemají kolem sebe ploty a cedule hovořící o srtiktních zákazech vstupu pod vysokou pokutou a o soukromém majetku. Tihle západoevropští skauti z toho byli naprosto perplex. Tehdy jsem poporvé slyšel, kdy někdo ze západu řekl, že u nás máme – coby skauti - mnohem větší svobodu pro táborové a oddílové aktivity, než mají oni. Že tohle v čerstvě ex-totalitní zemi absolutně nečekali.
2. Druhý bod na toto přímo navazuje. Úžas zapadoevropanů – i indiánů – z toho, jak odvážně laděný ten náš tábor byl. Odvážně laděný i ve smyslu nahoty. Děti (od 10 do 16 let) na našich táborech byly často jen nahé, nebo jen v pouhých bederkách. Nebyl problém je vidět nahé při bojových hrách v lese, při plavání, odpočívání a opalování na louce na břehu potoka, v potní chýši, v sedle koně, při fotbalu a lacrosse, při zápasech v bahně, při lovení nepřátel a jejich spoutávání, při vzájemném malování na těla, při lukostřelbě, během lovení večeře (ulov si v ohradě zajíce a s kamarády si ho připrav k večeři, co si chytnete a upečete, to budete mít), při hře na indiánské šamanství a kouzelníky, při táborových obřadech, tancích, bubnování, zpívání a i divadle, při výpravách daleko za hranice tábora, během indiánské olympiády, při běhu krajinou, při dobývání a obraně tábora / nějakého území, při stopování, při šplhání po stromech a skalách, při ranní rozvičce, při sběru dřeva na táborák, při stavění různých lávek, přehrad, totemů... a jiné.
Svobodná devadesátá léta jsou už pryč. Dnes vládne farizejský kryplistán neomarxistické euro-bolševické idiocie. Už to k nám z toho slavného Západu přišlo. Zkuste mít v takové atmosféře dětský tábor v indiánsky nahém outfitu. Další komentář je myslím netřeba. Nemluvě o pozdější prezentaci takového tábora někde na netu, kterou si v lepším případě vykoledujete pozvání na služebnu PČR a v tom horším případě rovnou soudní jednání a vazbu.
3. Měl jsem stále víc a víc vlezle neodbytný pocit, že se na nás naši indiánští návštěvníci dívají s jistým despektem. Velmi se snažili tento despekt zatajit a opravdu jim to šlo. Rozhodně tedy ty první dny. Pak si ale už tak pozor nedávali a já za tu oponu jejich úsměvů mohl občas letmo nahlédnout. To, že si hrajeme na indiány, tedy my Evropané, tak to je v jejich nitru bytostně uráželo. Byl to trpký jed za těmi jejich úsměvy. Z nás bělochů si toho všiml jen málokdo. Mě se toto nepříjemné potvrzení jejich rasizmu, arogance a nesnášenlivosti potvrdilo jednoho večera, kdy jsem shodou okolností s jedním mým kamarádem vyslech jejich rozmluvu, která rozhodně nebyla určená naším uším. Oni nás svým způsobem obdivovali a zároveň námi - opět svým způsobem - pohrdali. Bylo to, jako bych tehdy dostal facku. Plesk.
4. Při zhodnocení indiánštiny reálných indiánů a indiánštiny našeho tábora jsem dospěl k poznání, že k indiánům mají dost možná mnohem blíž ti kluci a holky z našeho soft-indiánského tábora, než ti, kteří k nám přiletěli přes oceán. Naši návštěvníci z Ameriky měli ssebou originální artefakty, byly vyzbrojení tématickými příběhy a bezpochyby i mnohem hlubšími vědomostmi... a přesto bych vsadil i ty poslední boty na to, že neznalý náhodný návštěvník našeho tábora by nás bělochy tehdy bezpochyby označil za ty, kteří jsou „nejoriginálnějšími indiány ze všech přítomných". Velké překvapení pro mne například bylo to, že my dospělí bělošští indiáni jsme byli mnohem lepší střelci z luku, než byl originál. Americké indiány to přivádělo dost do rozpaků. Když jsme jim nabídli, že by se mohli svléknout z bělosškých šatů také jen do bederek, tak s jistou panikou v očích tuto naši nabídku odmítli. Vlastně to bylo nesmírně absurdní. My běloši jsme byli oblečení jako indiáni, respektive nazí jako indiáni a skuteční indiáni byli oblečení v plné palbě bělošskoho stylu. Dokonalé prohození rolí. Navíc na evropské půdě.
5. Večerní povídání a vyprávění originálních indiánů, které se překládalo pro naše mladé publikum, bylo obyčejne velmi hezké. Tedy dokud se téma nezačalo týkat bělošské okupace amerického kontinentu a všech možných křivd, kterých jsme se vůči indiánům my běloši dopustili a stále dopouštíme. Jistě, byl v tom velký kus pravdy a asi bych jako potomek indiánů nemluvil jinak. Sami jsme se tomuto tématu na táborech nevyhýbali. Přesto... ze strany indiánů to v jejich podání bylo nevhodné a působilo to poněkud jednostranně. Indiáni své předky vykreslovali jako mírumilovné bytosti, kteří si do příchodu evropanů jen v míru lovili bizony. Selektivní výber z historie v jejich podání byl až příliš selektivní. Člověk by mohl snadno získat pocit, že běloši byli jen šílení vraždící ďáblové, zatímco indiáni že byli přesným opakem této žumpy.
Cítil jsem, jak naše indiánské návštěvníky pevně spojuje nenávist vůči nám bělochům, jak jim dělá dobře ta prima pohodlná role živé oběti. Skvělý business. Pochybuji, že by to jakkoliv reálně chtěli změnit.
6. Vědel jsem, že indiáni nejsou krásní nadlidé, jak byli vykreslovaní v tehdejších velmi populárních filmových Májovkách. I tak jsem ale nebyl připravem na to, že skuteční potomci indiánů z velkých plání jsou až tak.... fyzicky neatraktivní. Osobně jsem byl v tomto velmi zklamán. Není fér posuzovat člověka na základě jeho fyzických dispozic z já se za toto mé hodnocení také velmi stydím, pravdou však je, že mé zklamání v tomto směru šlo hodně hluboko.
Byl jsem svědkem toho, že indiáni jsou zkrátka také jen lidé. Že i indiáni v noci chrápou, že chodí na záchod, že se umí taky dloubat v nose, že při jídle mlaskají, že řeší přízemní problémy, že mají také své nálady a vrtochy, źe nemusí vždy mluvit pravdu, že rasisticky nesnáší asiaty a ještě více černochy a ... že vlastně na svou krev nejsou až tak moc hrdí, jak by si člověk odkojený naivní euro-indiánštinou jinak mohl myslet.
Další body si nechám jen pro sebe. Tvrdé indian-hobbysty a reálné indiány bych zde mohl dalším rozvojem mých myšlenek tvrdě a reálně urazit.
Ten rok 1990 jsem přestal být indiánem, respektive stal se ze mě indián jiného typu, který svou indiánštinu opírá víc o tu barevnou bělošskou fantazii, než o původní indiánskou realitu.
Přijal jsem od indiánů jen názosloví, část spirituality, způsoby přežití a života v přírodě, oděv, některé obřady a tak podobně. Skrz indiánštinu jsem přišel ke skvělým zážitkům a přátelům. A také k poznání, že jsem vlastně nesmírně hrdý na to, že jsem... běloch.
This page is part of a website project dedicated to loinclothed theme. Homepage is
here.
