Před lety jsem měl ohledně tohoto našeho webu velké plány. Web zdaleka neměl být jen o bederkách. Bederky měly být je jednou z cihel celé té stavby.

Z těchto nerealizovaných plánů jsem tehdy nejvíce uvažoval o jakémsi portálu, kde bych se věnoval různým táborovým a oddílovým celoetapovým hrám. Mělo to vypadat jako jakési menu, ve kterém by se dalo vybírat podle libosti. Oddíloví a táboroví vedoucí by skrz něj mohli čerpat nápady. Nemusím asi připomínat, že bych do projektu šel po indiánských cestách. Naštěstí jsem tehdy tento uvažovaný projekt nedotáhl do konce. Z mé strany by to byl ve výsledku hodně zoufalý počin, který by byl plochý jak obsahem, tak rozsahem. Pochopil jsem, že na to nemám. Internet je nakonec plný těchto návodů a nápadů, tak proč stavět chýši, když vedle stojí dobře vybavený mrakodrap.

Jako správce současného webíku o bederkách jsem měl tu možnost potkat, tedy mimo jiné, i několik velmi zajímavých lidí od skautů, od indianhobbystů, od junáků a tak podobně. Tito konkrétní lidé byly naladěni pro bederky velmi pozitivně. To byl ostatně důvod, proč jsme se navzájem kontaktovali. Většinou sami bederky nosili a nebo je stále nosí. Bederky byly (a nebo stále jsou) součástí jejich osobního (stylu) života, zaváděli je na letních táborech, v oddílech a podobně. Jejich zkušenosti a zážitky jsou naprosto fantastické. Jak osobní, tak i ty přenesené. Je velikou škodou, že v drtivé většině nemají zájem tyto své příběhy sdílet i jinak, než jen privátně s mou osobou. Nemluvě o fotografiích, kterými disponují. Mé stránky by pak vypadaly naprosto jinak. Byly by o mnoho lepší, ve svém spektru by byly mnohem více barevnější a také by zaujaly mnohem více návštěvníků. Takto se na stránkách podepisuji prakticky jen já sám za sebe. Diverzita a rozsah náplně stránek tím trpí. Vedle těchto lidí jsem jen naprostý amatér s minimem zkušeností. Proč jen tuto mou práci na stránkách nedělá někdo z těchto lidí! Líbí se vám to, co tu dělám já? Vynásobte si to počtem veverek z nejbližšího lesa a máte výsledek, jak by to vypadalo, kdyby tyto stránky dělal někdo z výše uvedených. S některými těmito lidmi (skuteční a poctiví bederkáři s velkým B) jsem si vyměnil pár e-mailů. S jinými jsem se měl tu čest se osobně setkat. Ve srovnání s jejich rozhledem, zkušenostni a znalosti chodu oddílů a táborů jsem velmi rychle zjistil, že o tématu náplně celoetapových her letních táborů vím velké kuloví. Měl jsem například několik setkání s jedním člověkem, který byl svého času z velmi blízkého okolí pana Foglara. Léta již tohoto zasloužilého skauta pomalu dohánějí, přesto si stále ponechává jasnou hlavu, střízlivý pohled na svět a také upřímnost poctivé a inteligentní kritiky. Tento člověk mi vyprávěl o táborech, na kterých byl před lety aktivně činný. Nechal mi nahlédnout i do zákulisí skautismu, letních táborů a oddílů. Poslouchal jsem jeho příběhy a různé úvahy s naprostým úžasem. Bederky samotné toho byly jen jednou přirozenou součástí, na rozdíl od mého pojetí, kdy mám na bederky a indiánskou nahotu nasměrovaný jeden jediný bodový reflektor hlavního zájmu. Sám jsem k věci vlastně ani neměl co říct. Tyto diskuze tak vždy měly spíše podobu monologu. Tehdy jsem si uvědomil, jak směšně malé jsou mé znalosti o letních táborech a o oddílech. S takovou výbavou že bych měl tu drzost psát web o celoetapových hrách indiánských táborů? I v praktické rovině bych byl hodně špatný vedoucí. Nemusím ani moc přehánět ale… narvat kluky do bederek, vrazit jim do ruky luk a běhat s nimi po lesích kolem tábora v jakési parodii na svět Pandory pana Camerona, hmm? Tak to bych možná zvládl. Ale dál bych se už asi nedostal. Nemluvě o mých slabých znalostech přírody a znalostech technik přežití v přírodě. Ve znalostech historie indiánů severní ameriky mám také četné mezery, přestože se tady na stránkách prezentuji jako ex-indianhobbysta. I nadále se tedy budu držet toho jednoho bodového reflektoru, tohle snad ještě zvládnu. Tolik k Archerovi, kterého tady mají někteří návštěvníci tendenci považovat za indiána v bílé kůži, za specialistu na letní tábory a na zálesáctví. Ono to ale asi samo láká k takové interpretaci; tedy že pokud je někdo do bederek = tak to je asi teda indián = a to musí být skaut každým coulem, možná jen kapku víc nahým. Vězte, že v mém případě tomu tak zaručeně není. BTW, ta druhá extrémní interpretace, tedy že on nosí bederky = krutěhustý pako a úchyl doufám také pravdivá nebude.

Vím jistě, že jsem zde mnohá slibná očekávání některých návštěvníků stránek zklamal. Pokud patříte mezi ně, pak se vám omlouvám.

Věc se ale má možná ještě hůře, než jak jsem to tady napsal. Pro pobavení: minulé léto jsem oblékl dva chlapce do indiánských bederek. Jednalo se o děti mého letitého přítele. Bylo to s jeho svolením a na jeho žádost. Inu, věc se pak měla tak, že oba kluci mé bederky do druhého dne zahodili, protože se jim moc nelíbily. Prostě jim to nedrželo dobře na těle. Archer, správce stránek o bederkách a nedokáže spíchnout dvě jednoduché bederky. Co jsem nedokázal já, tak to druhého dne napravili sami ti dva kluci. Vyrobili si vlastní model indiánské prérijní bederky s flapy. Byl hezčí a technicky vyspělejší. Jejich pozdější komentář, kdy jsem zaslechl něco ve smyslu "... bederky super... ale ty jeho stály pěkně za prd" byl ve zdařilé opozici mému nadšení z toho, že jsem otevřel dveře světa do bederkaření dvěma chlapcům. Vlastně to dopadlo úplně nejlépe, jak to dopadnout mohlo. Že si ti kluci našli vlastní styl je skvělým výsledkem. Až si tito chlapci najdou mé stránky - pokud vůbec - pak tedy doufám, že se jim budou líbit víc, než ty mé dva originály.

Zjišťuji, že mi bederkaření šlo lépe, když jsem byl sám ještě chlapcem, než nyní, když jsem dospělým. Toto je zvláštní a poněkud znepokojivá myšlenka. Možná se zde k tomuto tématu ještě někdy navrátím. A jak jste na tom tomto směru vy?

Dobré časy, dobrá místa

Archer, 14.5.2017

Nedávno se mne jeden můj přítel zeptal na to, že kdybych měl stroj času a kdybych měl jen jednu jedinou možnost jej využít, tak jaký den z mé minulosti bych zvolil, abych jej mohl prožít znovu?

Nedokázal jsem odpovědět. Nakonec jsem jeho zvědavost ukojil tím, že jsem mu celkem pravdivě řekl, že bych si rád zopakoval vánoce roku 1987. Na tyto Vánoce mám opravdu krásné vzpomínky. Otázka ve mně však zůstala a já se jí pár dní nemohl zbavit. Musel jsem na to myslet a vlastně na to myslím dodnes. Napadly mne již desítky, snad i stovky možností. Jen tak mimochodem, většina z toho ani není spojena s bederkařením, jak byste možná očekávali.

Tak tedy znovu. Jaký den bych chtěl prožít znovu, kdyby to bylo možné? Odpověď si zde ulehčím. Vyberu si jen z těch obederkovaných variant.

Z dlouhého seznamu by mi nakonec po velmi obtížném proškrtání u vstupu do stroje času zůstaly jen dvě varianty.

# Jugoslávie, dnes pobřeží Černé Hory. Místo plavek jsem tam jako kluk někdy nosíval jen indiánskou bederku.

# Vesnice poblíž Litovle, na rozhraní lesů a ohromných polí. Jezdil jsem tam jako kluk k babičce na prázdniny. V tamních polích a lesích jsem býval také indiánem.

Obě varianty mají něco společného, tedy kromě těch bederek a letního času. U obou variant bych si mohl vybrat prakticky jakýkoliv den, který jsem jako chlapec strávil u moře a nebo u mé litovelské babičky. Vybral bych si nakonec Moravu, rok 1984, možná 1985.

Je zvláštní, že mě při užším výběru toho jednoho jediného dne nenapadlo vybrat si některý den z mé dospělosti. A to si přitom myslím, že jsem má dospělá léta zatím prožil celkem hezky.

Vesnice mé babičky, to vám bylo něco. Byl tam fantastický klid, vzduch voněl lesy a poli. Pamatuji se na potok, který teče pod chaloupkou mé babičky. Prameny má daleko v lesích. V horkých letních dnech příjemně chladí. Jako kluk jsem jeho vody s rozkoší spoutával do přehrad. Půda chaloupky voněla senem, vyschlým dřevem a zrním. Byla tam malá místnost, do které se muselo chodit po těch nejpříkřejších schodech, které si jen dovedete představit. Dalo se tam spát v prastaré posteli s prachovými peřinami. Hned za oknem byla koruna hrušky, která ve větru v noci šustila jako kouzelná ukolébavka. V přízemí byla malá kuchyň. Byly tam kamna na dřevo. Na těch se ohřívala voda na koupání, na praní, vařilo se na nich. Koupání v dřevěných neckách v teplé vodě uprostřed chladné kuchyně, to bylo něco! Zavařování meruněk byla přímo dobrodružná alchymie. Večerní krupičná kaše, která voněla kouřem z borových šišek, fantastická dobrota! Zvlášť, když jsem prve ty šišky sbíral v lese sám...

Za velkými dveřmi do stavení byl a stále je průjezd na dvorek. V průjezdu tehdy byla stará kola, dvoukolák, dřevěný žebřík a spousta dřeva na topení. Na dvoukoláku jsme s babičkou vozili z okolních luk trávu králíkům, kopřivy slepicím, nebo dřevo z lesů na topení. Vždy jsem považoval za čest, když jsem mohl ten dvoukolák tlačit po těch polních a lesních pěšinách. A ten žebřík? Sahal až do nebes, což tehdy znamenalo, že dosáhl až na vrcholek těch nejvyšších třešní. Na dvorku, který byl ze tří stran uzavřen zdmi domů a ze čtvrté zahradou, byl pod okapem veliký dřevěný sud. Ten se při každém dešti plnil vodou ze střech. Byl to prastarý dřevěný sud, obrostlý mechem a zčernalý vodou. Voněl však dobrodružstvím a čistotou. Jak jen může sud vonět dobrodružstvím? Sám nevím. Snad… že jsem u něj vždy při bouřkách seděl a díval se na tu vodu, jak se do něj z té roury okapu valí jako čiré zlato do pokladnice. A zahrada, to byl barevný svět mezi hnědošedými plaňkami, s pečlivě zasázenou zeleninou a s několika ovocnými stromy. Tak dobré brambory, rajčata a salát jsem už nikdy nikde nejedl, než právě z té zahrady. A za zahradou je rozbitá mýtina plná kamení, která na druhé straně končí vysokým skalnatým srázem. Je to okraj bývalého kamenolomu, fantastického místa, který je tvořen dnem kamenolomu, vysokou skalní stěnou a pak vrcholkem, jakousi náhorní plošinou, která vyčnívá nad vesnici a je tak zvláštní, že má své specifické horké a suché mikroklima. Houští nad i pod touto skálou byl labyrint, ve kterém jsem se rád ztrácel na celé hodiny. A pak dál za tím vším je les. Listnatý les zarostlý houštinami se nabízel jako dokonalý svět všem tamním klukům i holkám, včetně mé maličkosti. Když se na něj dnes dívám skrz maps.google.com, tak si říkám, že přeci není možný, aby se ten „můj“ konkrétní les o velikosti amazonského pralesa smrsknul na nudli o rozměrech 500x180 metrů.

Miloval jsem jezdit po okolí vesnice na mém kole, které jsem si mohl přivézt z Prahy. Chodil jsem tam na třešně, sledoval tam občasnou lokálku na místní trati, objevoval tajemství remízků, ztrácel se v kukuřičných polích, jezdil do konzumu na kole a nebo i pěšky pro drobné nákupy - vesměs tedy jen pro zmrzlinu, večer rozdělával v zahradě oheň abych si mohl opéct kabanos a hrál jsem si v tátově dílně, což byla dřevěná bouda plná nářadí, latěk, prken a různých kusů starých strojů.

A byla tam babička, ta úžasně moudrá a trpělivá žena, která měla svou přirozenou autoritu protnutou laskavostí a zdravým selským rozumem.

V těchto prériích jsem se učil být indiánem. Tady jsem nosil indiánské bederky. Bylo to tehdy mé velké tajemství. V tom kouzelném světě slunečné Moravy jsem prožil mnohá indiánská dobrodružství. Většinou se jednalo o osamělé akce jen pro jednu personu, což bylo celkem přirozené vzhledem k tomu, že jsem byl jako dítě spíše nesmělý introvert. Byly tam ale i dobrodružství, včetně těch indiánských, které jsem prožíval v dobré a laskavé společnosti kamarádů a později i kamarádek.

Tento text píšu jako poděkování tomu, že mi bylo umožněno prožít tyto krásné chvíle a na krásných místech. Sám sebe jsem se ptám, jestli by i dnes bylo možné prožít taková dobrodružství, jaká potkala i mne. Dovolili by dnešní rodiče svým dětem, resp. dědové a babičky, hrát si na perimetru bývalého lomu, u potoka bez dozoru, v lese…? A měly by o to dnešní děti vůbec výraznější zájem? Dnes, v čase mobilů, tabletů, internetu, facebooku a brutální nadvlády konzumního stylu?

Vítr se změnil. Pozná se to celkem snadno. Lesy jsou prázdné. Děti tam nepotkáte. Na třešně nikdo nechodí. Ani pro jablka a hrušky se už nikdo neobtěžuje šplhat do korun stromů. Cesty a pěšinky v přírodě jsou také prázdné. Jinými slovy: potkat v přírodě nahého chlapce v pouhé bederní roušce, jak si tam sám a nebo dokonce i s kamarády hraje na indiány / Mauglího / na lovce mamutů – to začíná být čirá fantasy. Na co budou dnešní chlapci a děvčata vzpomínat za deset, dvacet, či třicet let? Na typ telefonu, kterým disponovali? Na svůj facebookový profil, kolik že bžundy a přátel jim přinesl?

Zdroj obrázku / original source: forum.awd.ru

Dívám se na tento obrázek a mám úsměv na rtech. Ne, není to „to mé“ místo. Má jen stejného ducha a pravděpodobně bude mít i tu samou dračí žílu. Tento obrázek mne vrací zpět do fantazie. Představuji si jen sám sebe, že jako kluk mám čas celých letních prázdnin a že podobné místo je opět mým letním domovem. Nebo že na podobném místě stráví prázdniny mé děti. Nebo, že až budu starý, tak že budu v takové krajině sedět před svým srubem, kouřit dýmku a dívat se na ten krásný svět.
Původně jsem sem chtěl dát obrázek mé indiánské moravské vesnice, ovšem nenašel jsem žádný, který by byl zajímavý a vhodný. A tak jsem si vypomohl tímto alias.

Mohawk, letní tábor Tří kmenů, 2012

Archer, 31.1.2017

Před lety jsem se dostal na internetu k jednomu konkrétnímu obrázku, který jsem si uložil do počítače mezi ty mé největší digitální poklady. Přijal jsem jej s velmi vysokým kreditem, přestože trpěl nízkým rozlišením a kompresí. Mé bederkářské srdce si ale našel okamžitě. Často jsem uvažoval o tom, že jej použiju na stránkách v ´awa rel projetku. Párkrát už dokonce stál ve frontě. Bez nalezení a svolení autora obrázku jsem si ale publikování nakonec nedovolil, přestože nic lepšího na naše stránky snad ani nemůže být - dva oberderkovaní kluci spolu stojí perfektně nasvícení před fotoaparátem. Takových fotek je nakonec internet plný, a to dokonce i dnes. Pokud tedy víte, jak je hledat. Tato fotografie však byla jiná; byla jako magnet, který si mne přitáhl a už nepustil, byla plná energie, krásy a poctivé „bělošské“ indiánštiny. Bylo mi jasné, že se jednalo o obrázek z letního tábora. Tehdy před lety jsem věděl pouze to, že byl pořízen na táboře Mohawků. Měl jsem to uložené pod názvem „Káňata“, Víc jsem o zdroji fotografie již nevěděl a ani jsem si vlastně nebyl jistý, jestli to, co vím, je vůbec správnou informací. Čas od času jsem se snažil najít, respektive kontaktovat originálního majitele této fotky. Po celá léta jsem nebyl úspěšný. Nechtěl jsem být vlezlý a tak jsem se vlastně ani moc nesnažil, i když jsem o živý kontakt se zdrojem hodně stál. Náhledy této fotografie se občas v nějaké podobě objevily různě po internetu, ovšem vždy to byl jen střípek, který obyčejně - a zjevně bez vědomí autora - zapadl tam, kam neměl, nebo kam se moc nehodil.

Nedávno se mi ale podařilo náhodou objevit další stopu na internetu, po které jsem se po chvíli váhání vydal a ještě ten samý den se mi podařilo zkontaktovat s jedním z bývalých vedoucích z příbramského kmene Mohawk. Zázrak! Našel jsem člověka, z jehož fotoaparátu se to fotilo! Vyměnili jsme si pár e-mailů a dopadlo to tak, že jsem nakonec zíral v úžasu na obrazovku, na které byla původní verze obrázku v plném rozlišení. Místo obrázku o 30KB jsem měl jeho originální verzi o velikosti 1,4MB.

Po emailech se toho až tak moc nedá domluvit, či myšlenkově nasdílet. Zvláště pak, když jsou obě strany přirozeně opatrné, i když jsou na sebe - podle všeho - vzájemně velmi zvědavé. Přesto jsem se dozvěděl aspoň rámcové informace o místě a o události, z kterých vzešel ten hledaný „the top“ snímek. A jako bonus jsem dostal i další obrázky z té události. Ano, Archer měl druhé Vánoce...

Mé původní představy o obrázku byly pochopitelně celkem mylné. Nevím proč, ale myslel jsem si, že to bylo foceno na letním indiánském táboře někde v Novohradských horách. Letní tábor to opravdu byl: ale na Vystrkově; Charvátská stráň na Orlické přehradě. Nebylo to v roce 2008 ale v roce 2012. Proč jsem, u všech ďasů, byl tak skálopevně přesvědčen, že to bylo v roce 2008? Myslel jsem si, že ta fotoaparátem zachycená indiánština byla v této čistě obederkované podobě jen záležitostí na pár hodin a dost možná jen po dobu focení snímku. A opět špatně. Takhle tam běhali prakticky po celou dobu trvání tábora. Vlastně jediné, v čem jsem se nespletl, bylo to, že jsem před lety o lidech držící kmen Mohawk smýšlel velmi, velmi pozitivně. Nejen kvůli nějakému obrázku, ale i kvůli pozitivním ohlasům, které ke mně čas od času zlomkovitě a z různých stran přilétávaly.

Musím se přiznat k tomu, že indiánštinu letního tábora Mohawků na Charvátské stráni roku 2012 obdivuji. Rozhodně tedy podle fotek. Ti kluci si svou indiánskou roli zjevně užívali. Na fotkách jsou krásní a šťastní. Prožili spoustu dobrých chvil a her. Závidím jim ten čas a zážitky. Jistě, ono to ani zdaleka nebylo jen o nějakých bederkách. Tento oděv je nakonec jen kostýmem. Dávat dobrému táboru takové hodnocení jen na základě přítomnosti hezkých bederek je nesmysl. Bederky jsou jen jednou z mnoha přísad, která je ale, pravda, opticky velmi patrná. Takového oděvu si na nahém těle kluka, jinocha a nebo muže hned každý všimne. Je to stejné, jako když zrak upoutá tříštící se vlna na hladině oceánu. Ta je také vidět hodně. Pod vlnou je ale celý oceán. Oceán přátelství, her, poznávání, touhy srdcí, vzrušení a kouzelných způsobů návratu zpět k přírodě, ideálně ve stylově podané v indiánské roli.

Vést letní tábor a nebo oddíl je činností, před kterou se s úctou i vděkem skláním. Pokud se to tedy dělá poctivě.

Note: současný oddíl Mohawk má již poněkud jiné zaměření, než jaké vykreslují přiložené fotografie, jsou tam i jiní lidé, než tam byli v roce 2012. Pokud se budete snažit kontaktovat současné lidi z kmene Mohawk, mějte toto prosím na paměti. Fotografie v tomto příspěvku jsou výlučným vlastnictvím mého zdroje (Atana), který mi dal svolení k jejich publikaci. Tento můj zdroj již svou aktivní činnost v kmeni Mohawk ukončil, poctivému skautingu se však věnuje i nadále.

Halverson, fighting indian boys, loinclothed bronze

Archer, 19.11.2016

Obederkované sochy jsou krásným uměním, pokud se to tedy povede. Z práce Halversona doslova jásám.
Dva indiánští kluci spolu zápasí, mají na sobě pouhé bederky. Bederky, mimochodem, při takových zápasech mívají kouzelně rozpohybované flapy, tedy pokud flapy mají. Ale i tanga bederky jsou při takových zápasech velmi hezkým oblečením. Tady máme vlastně oba případy, slipové části bederek a flapy jsou perfektně čitelné. Cudnost zde autora rozhodně nebrzdila, na druhou stranu však zde ani není čitelný jakýkoliv akcent na nahotu v tom intimním slova smyslu. Oba chlapci jsou přesně v té podobě, v jaké by byli i při zápase. Nic není rozostřeno, nic není vylepšeno. Lepší styl provedení této sochy, myslím, autor zvolit nemohl.
Soška byla prodána v roce 2015 skrz internetovou aukci, viz odkazy níže. Kdybych tehdy věděl, že ta aukce probíhá, tak bych se určitě zúčastnil.
Velmi rád bych měl tuto sošku doma. Úplně si představuji, jak bych ji kartáčkem na zuby čistil - a dal bych si opravdu záležet, dokud by nebyla jako nová. Přiznám se, že bych si tuto mnohahodinovou práci s rozkoší užíval. Zvláště nyní, v čase dlouhých podzimních večerů.

Mám aspoň obrázky z aukce, respektive z obou aukcí:

1978 numbered 2/30 bronze sculptor of two Indians wrestling. Signed Halverson. 6.5" x 4.25" x 10" on wood base 9" x 5.25"

Zdroj obrázků: www.icollector.com
Zdroj obrázků: new.liveauctioneers.com

This page is part of a website project dedicated to loinclothed theme. Homepage is here.