Film Nekonečný Příběh vlétl do kin v polovině osmdesátých let. Naprosto ovládl tehdejší stříbrná plána. Měl podařený scénář a režii, skvělou předlohu, byli tam výborní herci a hlavně pak Noah Hathaway - představitel Atreje.

Šel jsem tehdy do kina na hezký a kamarády velmi doporučovaný film. Nečekal jsem od toho víc, než jen... filmovou pohádku. Z kina jsem pak ale šel jako kluk, který objevil nový svět. Ten svět mne naprosto uchvátil. Říše fantazie a lovec Atreju; mladý chlapec tak přibližně v mém tehdejším věku, který se sám postaví všemocnému zlu likvidujícím jeho vesmír. Přál jsem si být jako Atreju. Jezdit na tom bílém koni, patřit do kmene fantazijních indiánů, létat na přátelském draku a mít tu odvahu i rozvahu, jakou měl on.

První týdny poté jsem doslova žil ve snech. Začal jsem si psát velmi tajnou kroniku o filmu. Nejprve jsem si sepsal filmový příběh a od těchto prvních stránek jsem se pak hned odrazil do mého vlastního světa fantazie. Říše Fantazie ve mě žila dál novými příběhy, které jsem si po večerech s rozkoší nad stránkami mé kroniky vymýšlel.

Sbíral jsem novinové články tuzemského tisku o NES. Nebylo jich moc a stejně se v nich člověk nic nového a zajímavého nedočetl. I tak jsem ale doslova hltal každé písmenko. Pak jsem se dostal k tomu největšímu pokladu – to když po posledním dni promítání NES v „našem“ sídlištním kině zašel otec za promítačem, který mu dal prakticky všechny plakáty a fotografie z vitrín. Má kronika Nekonečného Příběhu se mohla vylepšit tím vůbec nejlepším dostupným materiálem v okruhu stovek kilometrů – profesionálními ilustracemi a fotografiemi z filmu. Neexistují slova, nebo já je aspoň neznám, kterými bych mohl popsat tu radost, když jsem si ty obrázky vkládal do té mé tajné kroniky. Jen tři věci by to spolehlivě zastínily.

1. Mít originálního Orina.
2. Být u natáčení filmu.
3. Potkat reálného, skutečného Noaha Hathawaye.

Jednou nohou jsem v mých dvanácti letech pevně stál na půdě říše Fantazie a druhou nohou jsem jako indián stál pevně v trávě prérií. V Atrejovi jsem našel spolehlivého přítele, kterého jsem obdivoval, kterým jsem si (poněkud neskromně) přál být a kterému jsem se snažil vyrovnat.

Nejprve jsem začal oděvem ala kostým Atreje. Nebylo to špatné, ovšem indiánská nahota, jak jsem ji tehdy již velmi dobře znal, byla prostě mnohem lepší. A tak, místo toho, abych se já oblékal jako indiánský Atreju, tak jsem naopak Atreje svlékl z jeho košile a kalhot jen do bederky. A já se vrátil do té mé.   Noahu Hathawayovi by něco takového určitě slušelo a skutečný Atreju by bederku určitě také znal. Byla to dokonalá výměna. Já mu dal bederku, on mi dal pozvánku do jeho světa a věnoval mi i část své duše lovce purpurových buvolů.

Stal se mým vzorem tělesného půvabu indiánské krve. Zároveň mi byl i morálním a etickým zrdcadlem. Atreju se tak na několik dalších let stal mým bratrem a učitelem. Stál mi po boku až do mé dospělosti. Pak jeho aura poněkud vybledla, stále jsme si ale na dohled a svým způsobem zůstáváme „ve spojení“. Noah Hathaway o mě, pochopitelně, jinak nemá ani tušení.

Koncem devadesátých let jsem chvíli pracoval na stránkách o NES, o kterých jsem uvažoval od první chvíle, kdy jsem si v roce 1996 přičichnul k interfernetu. Chtěl jsem vytvořit intrnetové strány věnované tomuto filmu, filmovým představitelům postav a vůbec originální knize. Pamatuji si také to vzrušení, když jsem tehdy tahal po ultrarychlých telefonních linkách můj první nalezený obrázek Noaha Hathawaye.

Nevadilo mi, že se to stahuje dvacet minut a to ještě až na potřetí, protože první dva pokusy odumřely někde u jeho vlasů a podruhé pak u jeho ramen. Během dalších dnů jsem pak našel na internetu obstojně velkou komunitu fandů NES. Už tehdy (1997?) byly vytvořené různé fandovské stránky, které byly vyplněné fantasticky úžasným materiálem, o kterém jsem do té doby neměl ani ponětí. Měl jsem z toho tehdy doslova druhé Vánoce. Našel jsem spousty obrázků z filmu a natáčení, textu a zajímavostí. Mít tak tohle v roce 1985, kdy jsem měl jen černobíé fotopoutače z kin, dobové plakáty a pár výstřižků z časopisů Bravo.....? Byl bych pak rozhodně tím nejšťastnějším klukem na světe.

Nakonec jsem usoudil, že nové strány o NES nemá cenu tvořit, když už existují jiné a dobré. Na Fan stránkách o představiteli Atreje, tedy Noahu Hathawayovi, jsem přestal záhy pracovat také. Noah Hathaway mne jako dospělý člověk – po tom všem, co jsem se o něm po internetu různě dozvěděl – zrovna dvakrát nezaujal. Jeho „Atrejovská“ léta byla tou dobou už dávno pryč. Nic proti němu, plně ho respektuji, ale... nějak jsem ztratil zájem dělat fan stránky o potetovaným motorkáři. Pak uplynulo dalších zhruba 8 let a já začal dělat stránky o bederkách. Stránky o bederkách mají, mimochodem, základy v původním projektu stránek o NES. Jen to téma je dnes jiné, i když....?

Bederky a NES? Je to až takový NESmysl? Vážení přátelé, fandové NES a bederek, klidně si můžete (můžeme) podat ruce. Bederka na Atrejovi je stejně nativní, jako je nativní kůň Artax pod jeho zadkem. :)

Už jako kluk v před-NES období jsem indiány miloval. Bederky jsem tehdy znal a užíval už téměř dva roky. Aktivně jsem je nosil jako indián. Pak přišel NES. Atreju byl vlastně také indián. Jeho postava z indiánů vycházela naprosto nepokrytě. I sám herec Noah je poloviční indián.

Indiáni a NES svět se skrz Atreje a skrz mé bederky dokonale promíchal. Tady je, mimochodem, zdroj mého pozdějšího ideálu Noble Savage. Dospělejší a preferovanější verze obederkovaného světa Fantazie je dnes pro mne svět Pandory Jamese Camerona.

Hmm... jsem vlastně indiánský ex-kluk s pozemskou bělošskou krví, ale nově s duší Pandorana, který má přesto stále platný cestovní pas do říše Fantazie. No teda..., sám se v tom skoro nevyznám, je to komplikovaná konstrukce. Funguje to ale skvěle.

A tady je, přátelé, také domov mého velkého tajemství, o kterém nevěděli ani mí přátelé z dětských let. Noah Hathaway jako nahý indiánský kluk v pouhé bederce a já, coby jeho druh a blízký přítel (skromnost se ve fantazii prostě nenosí, zvlášť v takovém věku), také indiánský kluk, oba z jednoho kmene, oba nastřelení do toho samého, prožívající společná dobrodružství. Víte, představa Noaha Hathawaye (jeho verze 1983-1984) v takovém oděvu; to bylo něco, co se mi víc než jen líbilo. Dodnes je mi taková představa velmi sympatická.

Přesto jsem si celá léta myslel, že má představa obederkovaného Atreje je přeci jenom „mimo originál“. Nechápal jsem, proč takový nebyl i ve filmu. U Southern Oracle by mu sice byla jen v té pouhé bederce zima (mírně řečeno), v jeho originálním filmovém oděvu by to ale nebylo o nic lepší. A pak jsem našel obrázek desek knihy NES, na kterém byla nakreslena postava Atreje a hádejte co měl na sobě? No, kdyby jste to náhodou neuhodli, tak tento obrázek vám napoví. Do toho se po letech přidali různí umělci, kteří Atreje nakreslili jako polonahého indiánského chlapce, i s tou bederkou u pasu. Každý takový obrázek se vždy trefí přesně doprostřed mého srdce, nemá šanci minout – a pokud mine, tak to není obrázek Atreje.

Nakonec jsem rád, že jsem stránky o NES nestihl udělat včas a že mne tuzemská i zahraniční konkurence předběhla. Film má sice divákům stále co nabídnout, problém je však v tom, že je jen jeden. Pokračování NES II a III za nástuce prvního NES v žádném případě nepovažuji. A seriálové zpracování se mi nelíbí také. Pro mne je zkrátka filmový NES jen jeden. A pak originální kniha od M. Ende, ovšem. Zkuste ale dělat hobby stránky o něčem, kde nové věci nejsou a to co je, tak už je stokrát propráno internetem. Důl je zřejmě definitivně vyčerpán. Z takových stránek se pak nutně musí stát neaktualizovaná a neaktualizovatelná zombie, která se postupně prohnívá směrem k tomu křemíkovému peklu zapomění.

Zato téma bederek; to je cela jiná káva. Tohle téma se jen tak nevyprázdní, nenarazí tak snadno na své limity. Je to obrovské a vitální území. Není to jen nějaký ten zelený kousek oázy uprotřed pusté pouště.