Zprávy, poznámky a úvahy
Obederkované svízele
Archer, 12.6.2016
Bederky jsou součástí skutečného světa a proto nejsou – a ani nemohou být - dokonalé. Jistě, jsou příjemné, hezké, svým způsobem vzrušující, ale.... i ony mají své ale. Následují vybrané případy, které jsem si sepsal na základě nedávné série privátnéch e-mailů s dalším bederkářem. Je férové si na rovinu přiznat, že užívání bederních roušek není vždy bezproblémové. Někeré z Vás následující text možná pobaví, jiné překvapí, případně unudí k smrti. Pokud budete mít chuť, pak se na tomto textu můžete sami podílet, pokud mi pošlete vlastní pohled na věc, ideálně tedy zážitky z první ruky. Rád to pak do textu připojím.
V tomto textu se zcela neslušně a naprosto xenofobně zabývámě pouze bělošským pohledem na věc.
1. Komáři a vůbec bodavý hmyz. Kdo se někdy na evropské louce a nebo v lese v letním čase svlékl z oděvu, tak tuto hmyzí nepříjemnost v nějaké té podobě určitě zažil – a to doslova – na vlastní kůži. Pro obederkované naháče je to naprosto totožný problém. Jsou místa, kde se jen v pouhé bederce prostě nedá dlouhodobě pobývat. Existují metody, jak tento hmyz odpuzovat, žádná z nich ale není stoprocentní.
2. Klíšťata. Tyhle černé bestie nejen že okrádají tělo o krev, ony se navíc za krev odměňují chorobami. Stačí se jen proběhnout louce nahý / v plavkách / v bederce. Pokud na sobě necháte zakousnuté klíště déle, než jen pár hodin, tak je velmi pravděpodobné, že se na další rok odstěhujete k lékaři a ti méně štastní se zdravotních problémů nezbaví už nikdy.
3. „Bederka je super – ale kam dát ty klíče?“ Bederky nemají kapsy. Pokud jste jen v pouhé bederce, pak se vám budou nosit věci jen velmi obtížně. Jistě, můžete mít kolem krku pověšený váček, nebo můžete mít pod opaskem bederky přivázaný váček na klíče, na tabák, na peníze, na zlaté nuggety, na psací potřeby, na svačinu....., ovšem bederka samotná něco takového neumožňuje. Tento problém například řeší jeden z bederkářů, který v létě jezdívá autem do kraje, kde zastaví, svlékne se jen do pouhé indiánské bederky a pak „protéká“ krajem naboso jako indián. Kam dát ale klíče od auta? Nebo doklady? Tahat to ssebou privázané nějak na řemínku bederky? No way! Řeší to tak, že tyto věci zabalí do igelitového sáčku, který pak schová někde poblíž zaparkovaného auta. Zakope, zasune do dutiny stromu....
4. Bederky nehřejí. Jak je chladnější léto, pak má člověk, který je strikní bederkář, prostě problém. „Strikní“ zde znamená, že kromě bederky bederkář na sobě už nic jiného nemá. Méně striktní bederkář chlad řeší pončem, indiánskou košilí, prvky bělošského šatníku,...
5. Spalující Slunce. Bělošské dítě/dospělý vyrazí do přírody jako indián, jen v pouhé bederce, nadšení je obrovské, dobrodružství je vzrušující. Když ale není tělo uvyklé Slunci, tak večerní následky mohou být opravdu velmi nepříjemné.
6. Skrz vaší bederku vám někteří lidé na potkání automaticky přisoudí 4%, nebo se na vás budou dívat jako na podivína.
7. Nošení bederek a aktivní hraní na indiány vzdaluje hranice mnohých tabu. Pokud se chlapci na letním táboře svléknou jen do bederek, tak to pak k těm společným tajným hrám kluků ve smyslu „her na doktory“ bývá přeci jenom blíž, než na táboře, kde chlapci na sobě nosí skautské uniformy. Situaci pak umí zkomplikovat přítomnost dívek a pak to už může být opravdu hodně ostré. Zdůrazňuji, že bederky na nahých tělech ještě automaticky neznamenají povečerkové orgie; jen některé věci, řekněme, usnadňují. K tomuto tématu by se daly napsat stohy úvah a příslušné příběhy, věřím ale, že to není nutné. Předpokládám, že bod 7. je v obecné rovině srozumitelný všem.
8. Bederky svlékají lidská nahá těla. Jak může nějaký oděv svlékat lidskou nahotu? Může a jde mu to zatraceně dobře. Bederní roušky v tom zvláště vynikají. Lidské tělo v tom oděvu vypadá (může vypadat) velmi zajímavě. Intimita může překročit i ten level obyčejné nahoty. Samo o sobě to nemusí být na obtíž, tedy pokud (například) na letním táboře není mezi dospělým personálem někdo, kdo je na tuto strunu naladěn i v tom nelegálním slova smyslu.
9. Při převléknutí do bederky se může bederkář-začátečník chvilku cítit i jako blbec - i když tento oděv považuje za příjemný, stylový a hezký. Bederky jsou velmi netradičním oděvem a trvá, než si na něco takového člověk zvykne, respektive než to jeho tělo přijme za své. Po několika dnech / týdnech / měsíci nošení bederek se mnozí (i zkušení) bederkáři mohou při převlékání zpět do bělošského oděvu cítit naposto stejně, tentokrát je to ale z důvodů opačné proměny indiána v bělocha. Bělošský oděv pak může uprostřed bouraného letního tábora a nebo na schodech do autobusu vypadat divně a zvláštně zrovna tak.
10. Pokud nadšení přetéká i na půdu bělošského světa... Bederky se přijmnou za běžný oděv. Po návratu z letního tábora / indiánské akce zpět do bělošského světa mívají nositelé tohoto oděvu někdy tendenci nosit to i v běžném životě. Archer varuje: pozor, opatrně s tímto exportem bederek do vašich běžných šatníků – snadno si můžete rozbít hubu. Neříkám „nedělejte to“. Říkám jen „buďte opatrní a své kroky si raději pořádně promyslete“.
11. Nesplněná čekávání. Bederní rouška a její užívání vypadá jako naprosto úžasný nápad. Na fotografiích z letních táborů / ilustracích / obrázcích to vypadá skvěle, člověk je nadšen, zbývá už jen si nějakou takovou bederku vytvořit a vyzkoušet na vlastním těle. Bederka ale pak třeba nemusí být pohodlná (mezi nohama se hromadí příliš látky), stále vyžaduje pozornost nositele (látka bederky pod opaskem prokluzuje, flapy putují po opasku, "slipy / tanga" se mezi nohama pod flapy rozpadají) a další podobné nepříjemnosti. Ani kvalitně vyrobená bederka nemusí nutně splnit veškerá původní očekávání. Začínající bederkář se s tím buď srovná a dá tomu šanci, nebo bederky jako takové rovnou zahodí. Za sebe mohu směle prohlásit, že bederky ve filmech, v knihách, na fotografiích a nebo čistě ve fantazii vypadají vždy o něco lépe, než jak je tomu pak ve skutečnosti. Ověřeno praxí. Přesto je velmi rád nosím.
Archer, 30.4.2016
Jako začínající bederkář jsem v tom překrásném věku sotva dvanácti jar nejprve objevil indiánské bederky a později jsem za své přijal i nativní tanga; něco zhruba ve smyslu japonského rokushaku, ovšem říznuté flapless indiánskou bederkou. Dodnes se mi obojí potuluje šatníkem, zvláště pak v letním čase.
Když jsem začal na internetu před lety postupně objevovat bederkářství i dalších lidí, tak jsem si rychle uvědomil, jak pestré může být toto naše společné hobby. Pro mne samotného byly bederky jen indiánské. Nevěnoval jsem vůbec žádnou pozornost fundoshi, stylu Tarzan, Maugli, barbar Conan, Rahan, ignoroval jsem zčásti i jihoamerický styl, o Rapa-Nui jsem neměl ani tušení. Hledal jsem nejprve další podobné „indiány“. Ty jsem pak opravdu nacházel, nebo si oni nacházeli mne. Vedle nich si mě ale nacházeli i bederkáři „ne-indiáni“, s bederkama, které mne vlastně ani příliš nezajímaly, což byla drtivá většina z výše uvedených. Bylo to pak jako s pivem: i to je nejprve nechutné a hořké, později to ale může zachutnat. Tedy většinou aspoň trochu. Ne však nutně vše z toho.
Vypozoroval jsem za ta léta několik základních množin bederkářů, pokusím se je zde na základě stylů bederek popsat a pojmenovat: (Následující odstavce se odvažuji vztáhnout pouze na euro-atlantické území, respektive na bělošské nositele tohoto oděvu.)
1. Indiánské bederky.
Zřejmě největší skupina bederkářů. Bederky velmi často poprvé oblékli jako členové dětských oddílů a letních táborů, jako indian-hobbysté a pak na základě personifikace s hrdiny z indánských příběhů, jak je většina z nás zná. Tady hodně frčí „provlíkačky“, tedy indiánské bederky s flapy a slipovou centrální částí. Méně pak bederky bez flapů, nazývejme je jako thong bederky. „Indiáni“ se pak často rádi sdružují do kmenů, kde se tento oděv ve vší přirozenosti nosí. Jsou ale i indiáni-vlci samotáři, kteří si do tohoto světa už nikoho dalšího nepouštějí. Nezřídka jsou možné kombinace obojího.
Podskupinou jsou pak bederkáři podle jihoamerických natives a poslední dobou i lidé nosící bederky z Pandory podle filmu Avatar (2009).
2. Bederky dětí pralesů – Maugli a Tarzan styl.
Zřejmě druhá nejpočetnější skupina bederkářů. Tématice a fantaziím o lesních polonahých savages vychovávaných v pralese vlky (nebo jinými lesními/pralesními tvory) se propadá v mladším věku, než je tomu u indiánů. Čerpá se – často z velmi naivních - knižních ilustrací a z filmů. (Naivní = skutečný Tarzan/Maugli by bederku vůbec nepoužíval, dětem se ale oba obyčejně prezentují s „něčím u pasu“.) V drtivé většině jsou tito lidé se svým hobby velmi osamělí. Na Mauglího a nebo Tarzana si většinou hrají bez dalších zasvěcených. Bývá zde velmi silný akcent na společné sdílení pozemské existence se zvířaty a na prales. Bederky mají slipový charakter, obyčejně bez flapů. Velmi blízké jsou jim bederky indických langoti. Ve věku dospívání pak toto hobby spíše mizí, rozhodně tedy v mnohem větší míře, než jak tomu bývá u "indiánů".
3. Bederky barbara Conana a Rahana
Tito lidé jdou po kolejích podle bodu dva a čtyři, tedy jsou někde mezi Mauglím/Tarzanem a pravěkými lovci mamutů. Bederky podle Conana jsou spíše doménou těch starších chlapců, bederky Rahana pak těch mladších, tedy ve smyslu věku objevení bederek. Toto hobby je spíše záležitostí dětství. Do dospělého věku to přetéká obtížněji, než jak je tomu například u indiánů. Rahan zde v tomto smyslu ztrácí body o něco víc, než barbar Conan. Dospělých nositelů bederek v roli barbara Conana je asi i tak dost. S přibývajícími lety od posledního filmu ze série BC ale řady těchto lidí, podle mého názoru, přesto spíše řídnou. S nezletilým „barbarem Comnanem“ jsem se, jen tak mimochodem, jako bederkář nikdy nesetkal a to ani jako admin těchto mých stránek, pokud tedy nepočítám ex-chlapce a zároveň současné dospělé barbary Conany in one-persona.
4. Bederky lovců mamutů
V drtivé většině se jedná o nositele-chlapce (nevím o dospělém bederkáři, který by si hrál na lovce mamutů). Tyto bederky se na domácí půdě objevují jako následek čtení příběhů Eduarda Štorcha a nebo jako item z letních táborů s příslušnou celotáborovou tématikou. U těchto bederek se příliš dlouho nezůstává, migruje se pak obyčejně k indiánům. Bederky mívají podobu hodně potrhaných ex-pytlů a hrubých hadrů nainstalovaných na linii pasu a se splývavými flapy, nebo jak ty volné konce v tomto případě nazvat. Jsem ale dalek jakkoliv tento směr dehonestovat, mám k tomu naopak respekt. Jako takové to není můj šálek kávy, ovšem co jsem měl možnost vyměnit si za ty léta pár dopisů s (již obyčejně bývalými) lovci mamutů, tak to jsou vesměs velmi dobří a zajímaví lidé.
5. Export z Japonska
Bederky jako fundoshi a rokushaku. V Japonsku toto bývá považováno za spodní prádlo, které je dodnes celkem často užívané i v běžném životě. Já osobne jsem tento typ oděvu přijal jako jeden z typů bederek, přestože s tímto zařazením mezi bederky pár lidí už vyjádřilo nesouhlas. Lidé toto objevují a pak i užívají jako přirozenou součást objevování Japonska a japonské kultury. Pro mladé evropské samuraje je tento oděv rozhodně dostupnější, než si někde pořizovat katanu. Tyto bederky se, předpokládám, na domácí půdě obyčejně nezačínají nosit před třináctým rokem věku. Mladší kluci a holky by se v mladším věku jen těžko začali zajímat o Japonsko. Přijímání tohoto oděvu za svůj je pak u začínajících bederkářů spíše privátním a spontánním aktem. Fundoshi a pak předně rokushaku bych, tedy co se týče počtů zainteresovaných bederkářů, rozhodně nepodceňoval.
6. Oděv jogínů a podobných východních technik, indické bederky - aka langoti.
Setkal jsem se už s několika lidmi, kteří cvičí jógu nejraději v takovémto oděvu. A vedle nich jsou pak lidé, kteří přijali za své indické bederky langoti. O komunitě lidí užívajících tyto bederky nemám příliš zprávy, jen čas od času se ke mně něco dostane. Docela mne překvapuje, jak málo lidí s langoti mne kontaktuje skrz mé stránky. Přitom je potenciál nositelnosti těchto bederek značný. Čekal bych, že si mne skrz mé stránky najde mnohem víc langoti-fandů, než kolik mne jich za ty roky kontaktovalo. Byli tak tři...?
7. Bederky z Oceanie a Velikonočnich ostrovů.
Rovníkové bederky z tropických ostrovů domorodých natives a z Rapa Nui – obyčejně jen tanga, s provázkem, či látkovým provazcem mezi půlkama a pak s látkovou kapsou na samotné pohlaví. Jedná se o velmi příjemný a také nejodvážnější styl bederek vůbec. Nebývá mezi mně známými bederkáři přiliš rozšířen, na internetu je ale tento styl velmi snadno dohledatelný. V drtivé většině to jsou bederky dospělých nositelů, občas na tom ale ujíždějí (v případě Rapa Nui tedy doslova) i mladší chlapci.Tyto bederky se nosí na veřejnosti obyčejně jen při návštěvách rovníkových oblastí a nebo při aktivní účasti na Rapa Nui festivalu, jinak se asi jedná o velmi soukromou a velmi tajnou záležitost. Jak se tento typ nosí mimo okruh zájmu o Oceanii a Rapa Nui nemám přehled, logicky se dá ale očekávat, že to bude dost rošířené. Vlastně i taková tanga jsou svým způsobem bederkou z Rapa Nui.... Tanga savages v tomto smyslu vůbec zasahují do všech množin bederkářství a praktiky všech "nahých" indigenous kultur.
8. Bělošské bederky
Klasické plavky, tanga plavky, slipy, trenýrky... jsou tohle ještě bederky? Osobně to za typ bederek považuji, přestože se těmto bělošským bederkám na stránkách moc nevěnuji. Téměř všichni to máme v šatníku. Je to z pohledu klasického bederkáře velmi speciální kategorie, která by si asi zasloužila mít nějaký dedikovaný web. Pár takových se na netu dá najít, vlastně víc, než jen pár. Většinou ale tyto weby sklouzávají do poloh, které nejsou mý šálkem kávy - jak si to přeberete je jen na vás. Bělošské bederky jsou z pohledu bederkářů zajímavé předně z toho důvodů, že bývají základem a inspirací pro objevení bederek v tom více savage pojetí.
Když jsem začal na internetu před lety postupně objevovat bederkářství i dalších lidí, tak jsem si rychle uvědomil, jak pestré může být toto naše společné hobby. Pro mne samotného byly bederky jen indiánské. Nevěnoval jsem vůbec žádnou pozornost fundoshi, stylu Tarzan, Maugli, barbar Conan, Rahan, ignoroval jsem zčásti i jihoamerický styl, o Rapa-Nui jsem neměl ani tušení. Hledal jsem nejprve další podobné „indiány“. Ty jsem pak opravdu nacházel, nebo si oni nacházeli mne. Vedle nich si mě ale nacházeli i bederkáři „ne-indiáni“, s bederkama, které mne vlastně ani příliš nezajímaly, což byla drtivá většina z výše uvedených. Bylo to pak jako s pivem: i to je nejprve nechutné a hořké, později to ale může zachutnat. Tedy většinou aspoň trochu. Ne však nutně vše z toho.
Vypozoroval jsem za ta léta několik základních množin bederkářů, pokusím se je zde na základě stylů bederek popsat a pojmenovat: (Následující odstavce se odvažuji vztáhnout pouze na euro-atlantické území, respektive na bělošské nositele tohoto oděvu.)
1. Indiánské bederky.
Zřejmě největší skupina bederkářů. Bederky velmi často poprvé oblékli jako členové dětských oddílů a letních táborů, jako indian-hobbysté a pak na základě personifikace s hrdiny z indánských příběhů, jak je většina z nás zná. Tady hodně frčí „provlíkačky“, tedy indiánské bederky s flapy a slipovou centrální částí. Méně pak bederky bez flapů, nazývejme je jako thong bederky. „Indiáni“ se pak často rádi sdružují do kmenů, kde se tento oděv ve vší přirozenosti nosí. Jsou ale i indiáni-vlci samotáři, kteří si do tohoto světa už nikoho dalšího nepouštějí. Nezřídka jsou možné kombinace obojího.
Podskupinou jsou pak bederkáři podle jihoamerických natives a poslední dobou i lidé nosící bederky z Pandory podle filmu Avatar (2009).
2. Bederky dětí pralesů – Maugli a Tarzan styl.
Zřejmě druhá nejpočetnější skupina bederkářů. Tématice a fantaziím o lesních polonahých savages vychovávaných v pralese vlky (nebo jinými lesními/pralesními tvory) se propadá v mladším věku, než je tomu u indiánů. Čerpá se – často z velmi naivních - knižních ilustrací a z filmů. (Naivní = skutečný Tarzan/Maugli by bederku vůbec nepoužíval, dětem se ale oba obyčejně prezentují s „něčím u pasu“.) V drtivé většině jsou tito lidé se svým hobby velmi osamělí. Na Mauglího a nebo Tarzana si většinou hrají bez dalších zasvěcených. Bývá zde velmi silný akcent na společné sdílení pozemské existence se zvířaty a na prales. Bederky mají slipový charakter, obyčejně bez flapů. Velmi blízké jsou jim bederky indických langoti. Ve věku dospívání pak toto hobby spíše mizí, rozhodně tedy v mnohem větší míře, než jak tomu bývá u "indiánů".
3. Bederky barbara Conana a Rahana
Tito lidé jdou po kolejích podle bodu dva a čtyři, tedy jsou někde mezi Mauglím/Tarzanem a pravěkými lovci mamutů. Bederky podle Conana jsou spíše doménou těch starších chlapců, bederky Rahana pak těch mladších, tedy ve smyslu věku objevení bederek. Toto hobby je spíše záležitostí dětství. Do dospělého věku to přetéká obtížněji, než jak je tomu například u indiánů. Rahan zde v tomto smyslu ztrácí body o něco víc, než barbar Conan. Dospělých nositelů bederek v roli barbara Conana je asi i tak dost. S přibývajícími lety od posledního filmu ze série BC ale řady těchto lidí, podle mého názoru, přesto spíše řídnou. S nezletilým „barbarem Comnanem“ jsem se, jen tak mimochodem, jako bederkář nikdy nesetkal a to ani jako admin těchto mých stránek, pokud tedy nepočítám ex-chlapce a zároveň současné dospělé barbary Conany in one-persona.
4. Bederky lovců mamutů
V drtivé většině se jedná o nositele-chlapce (nevím o dospělém bederkáři, který by si hrál na lovce mamutů). Tyto bederky se na domácí půdě objevují jako následek čtení příběhů Eduarda Štorcha a nebo jako item z letních táborů s příslušnou celotáborovou tématikou. U těchto bederek se příliš dlouho nezůstává, migruje se pak obyčejně k indiánům. Bederky mívají podobu hodně potrhaných ex-pytlů a hrubých hadrů nainstalovaných na linii pasu a se splývavými flapy, nebo jak ty volné konce v tomto případě nazvat. Jsem ale dalek jakkoliv tento směr dehonestovat, mám k tomu naopak respekt. Jako takové to není můj šálek kávy, ovšem co jsem měl možnost vyměnit si za ty léta pár dopisů s (již obyčejně bývalými) lovci mamutů, tak to jsou vesměs velmi dobří a zajímaví lidé.
5. Export z Japonska
Bederky jako fundoshi a rokushaku. V Japonsku toto bývá považováno za spodní prádlo, které je dodnes celkem často užívané i v běžném životě. Já osobne jsem tento typ oděvu přijal jako jeden z typů bederek, přestože s tímto zařazením mezi bederky pár lidí už vyjádřilo nesouhlas. Lidé toto objevují a pak i užívají jako přirozenou součást objevování Japonska a japonské kultury. Pro mladé evropské samuraje je tento oděv rozhodně dostupnější, než si někde pořizovat katanu. Tyto bederky se, předpokládám, na domácí půdě obyčejně nezačínají nosit před třináctým rokem věku. Mladší kluci a holky by se v mladším věku jen těžko začali zajímat o Japonsko. Přijímání tohoto oděvu za svůj je pak u začínajících bederkářů spíše privátním a spontánním aktem. Fundoshi a pak předně rokushaku bych, tedy co se týče počtů zainteresovaných bederkářů, rozhodně nepodceňoval.
6. Oděv jogínů a podobných východních technik, indické bederky - aka langoti.
Setkal jsem se už s několika lidmi, kteří cvičí jógu nejraději v takovémto oděvu. A vedle nich jsou pak lidé, kteří přijali za své indické bederky langoti. O komunitě lidí užívajících tyto bederky nemám příliš zprávy, jen čas od času se ke mně něco dostane. Docela mne překvapuje, jak málo lidí s langoti mne kontaktuje skrz mé stránky. Přitom je potenciál nositelnosti těchto bederek značný. Čekal bych, že si mne skrz mé stránky najde mnohem víc langoti-fandů, než kolik mne jich za ty roky kontaktovalo. Byli tak tři...?
7. Bederky z Oceanie a Velikonočnich ostrovů.
Rovníkové bederky z tropických ostrovů domorodých natives a z Rapa Nui – obyčejně jen tanga, s provázkem, či látkovým provazcem mezi půlkama a pak s látkovou kapsou na samotné pohlaví. Jedná se o velmi příjemný a také nejodvážnější styl bederek vůbec. Nebývá mezi mně známými bederkáři přiliš rozšířen, na internetu je ale tento styl velmi snadno dohledatelný. V drtivé většině to jsou bederky dospělých nositelů, občas na tom ale ujíždějí (v případě Rapa Nui tedy doslova) i mladší chlapci.Tyto bederky se nosí na veřejnosti obyčejně jen při návštěvách rovníkových oblastí a nebo při aktivní účasti na Rapa Nui festivalu, jinak se asi jedná o velmi soukromou a velmi tajnou záležitost. Jak se tento typ nosí mimo okruh zájmu o Oceanii a Rapa Nui nemám přehled, logicky se dá ale očekávat, že to bude dost rošířené. Vlastně i taková tanga jsou svým způsobem bederkou z Rapa Nui.... Tanga savages v tomto smyslu vůbec zasahují do všech množin bederkářství a praktiky všech "nahých" indigenous kultur.
8. Bělošské bederky
Klasické plavky, tanga plavky, slipy, trenýrky... jsou tohle ještě bederky? Osobně to za typ bederek považuji, přestože se těmto bělošským bederkám na stránkách moc nevěnuji. Téměř všichni to máme v šatníku. Je to z pohledu klasického bederkáře velmi speciální kategorie, která by si asi zasloužila mít nějaký dedikovaný web. Pár takových se na netu dá najít, vlastně víc, než jen pár. Většinou ale tyto weby sklouzávají do poloh, které nejsou mý šálkem kávy - jak si to přeberete je jen na vás. Bělošské bederky jsou z pohledu bederkářů zajímavé předně z toho důvodů, že bývají základem a inspirací pro objevení bederek v tom více savage pojetí.
Ne vše obederkované musí být nutně náš šálek kávy.
Kažý z nás bederkářů má vlastní styl. Není neobvyklé, že například konkrétnímu bederkáři s indiánskou prérijní „provlíkačkou“ může být velmi nesympatická bederka bez flapů (například typ Rapa Nui / rokushaku / jihoamerické flapless) a obráceně. Dokonce i v rámci jednoho druhu bederkaření mohou být „ortodoxní“ specialitky, kdy například dlouhý flap prérijní bederky může být jedním indiánským bederkářem považován za krásný a stylový, zatímco druhým indiánským bederkářem může být to samé považováno za nevhodné, nevkusné, hloupé a nehezké; hezké prérijní bederky mají mít přece krátký flap! Celé to komplikuje požadovaná úroveň stylovosti, použité látky a jejich barvy, ozdobné prvky a vůbec celkový rámec bederkářství, kdy jednomu stačí jen bederka na nahém těle, aby se cítil dobře a druhý by se v pouhé bederce bez toho dalšího (tee-pee, letní tábor, kamarádi kolem, hry, spiritualismus a vůbec indiánský život) cítil jaksi neúplný, nenaplněný, nebo dokonce i hloupě.
Jako admin stránek o bederkách tak sám mívám občas problém s tím, že když naváži kontakt s bederkářem, tak že se mi jeho konkrétní styl a pojetí bederkaření prostě ne vždy musí nutně líbit. Jak se s takovým člověkem dál bavit? O čem? Předstírat, že jsem z jeho bederkaření celý na větvi? Když mi takový člověk začne posílat (mě naprosto nezajímavé a z mého pohledu prázdné) fotografie/příběhy? Jak mu mám slušně naznačit, že mne ten jeho styl zkrátka a prostě míjí? Už párkrát to bylo doslova utrpení. A z druhé strany také bezpečně vím, že i já jsem podobně odradil pár bederkářů, když jsem nesplnil očekávání té druhé strany. Například, když jsem jednou na sebe natáhnul na jedné louce jen tanga bederku s tím, že druhý bederkář, který tam byl se mnou, byl v indiánské prérijní provlíkačce s flapy.... a on tanga bederky opravdu hodně, hodně... nerad, jak jsem pak zjistil. :)
Sám například nemám rád bederky, kdy je to pouze kontrukce opasku a pak už jen jednoho, či dvou volně zavěšených flapů. Příliš mne neberou ani svalnatí nositelé bederek (chlapci, jinoši, muži). Nerozumím ani světu Maugliho a Tarzana, respektive, styl jejich bederek si mne nikdy nenašel. A přestože mám rád native tanga, tak pak jen jeden velmi specifický střih; jinak jsem na tom s tangama stejně, jako u již zmíněných bederek, které mají pouhé nahaté flapy. Obederkované děti pod 10 let a tlustí obederkovaní dospělí - opět jedna z kategorií, které moc nerozumím. Indiánský styl s flapy mám velmi rád a přesto....originální vintage fotografie opravdových indiánů v totožném oděvu mne z 99% opět naprosto míjí. Obederkovaný hezký kluk a nebo dospělý, v hezké bederce, ovšem obrázek je pořízen jako selfie? Pro maximalizaci prožitku někde v koupelně? Otřásám se odporem. Téma „co my bederkáři na bederkaření nemáme rádi“ by bylo velmi zajímavým tématem na obsáhlejší příspěvek do blogu. Pokud k tomu máte co říci, pak se mi o tom nebojte dát vědět.
This page is part of a website project dedicated to loinclothed theme. Homepage is
here.