My lidé máme mnohé sny a tajná přání. Je to součást nás. Některé naše sny nikdy nikomu neprozradíme. I já mám takové sny a tajná přání. Následují střípky z vyprávění nás bederkářů, o našich snech ve smyslu tématu našeho webu o bederkách - tedy takové střípky, které mi „bederkáři“ byli ochotni prozradit, nebo aspoň jen naznačit. Občas to jsou i dosti temné fantazie. Sepsal jsem to tak, jak jsem to za ty léta provozu stránek nasbíral. Pokud budete chtít přispět vlastní troškou, pak se mi ozvěte a já tento článek rozšířím. Společný znak těchto příběhů je ten, že se to nikdy nerealizovalo. Je to opravdu jen o těch fantaziích.

Příslušná dvoumístná číslovka znamená (zhruba) věk, ve kterém si tyto fantazie toho kterého našly. Vyprávění může být někdy i temnějšího a/nebo i intimnějšího rázu.

1. 12: „... chtěl jsem na táboře nosit indiánské bederky. Měl jsem tehdy jet na letní tábor, který s indiány neměl ani nic moc společného. Od mého kamaráda jsem věděl, že když byl na táboře on, tak že tam kluci nosili indiánské bederky. Ukázal se mi v tom a já se do toho podivně nezvyklého a příjemně vypadajícího oděvu doslova okamžitě zamiloval. Nesmírně se mi to líbilo. Spolu jsme si pak hráli pár dní v létě v lese jako dva indiáni, takže jsem si tu bederku mohl dopředu prakticky vyzkoušet. Před jinými lidni bych se v pouhé bederce styděl, jen před tím kamarádem ne. Byl to takový velmi rozpolcený pocit: na jednu stranu nadšení a vzrušení z té představy, tedy jak se na táboře svléknu jen do bederky jako indiánský kluk, na druhou stranu stud a nejistota. Na tom letním táboře jsem pak můj nápad nakonec nerealizoval, i když jsem k tomu měl párkrát už celkem blízko. Zkrátka jsem se neodvážil. Dnes nechápu, proč jsem se tam prostě do té bederky nesvlékl a proč jsem to tak řešil...“

2. 13: „... s kamarádkama na letním indiánském táboře jsme si jednou mohly užít svazování a „mučení“ zajatého chlapce. Ten měl tehdy v rámci jakési hry roli polapeného zvěda. S bederkama u kluků jsem se na tom táboře setkávala prakticky každý den a ani tento náš zajatec nebyl oblečený jinak. Měl na sobě jen bederku (plátěnou provlíkačku s flapy a řemínkem kolem pasu), jinak byl úplně nahý. Tehdy jsem při svazování zajatce zjistila, že se mi téma lovení zajatců líbí. Mé nitro tehdy prostoupil podivně podmanivý a velmi příjemný pocit naprostého vzrušení. Cítila jsem bezmoc toho zajatce a vnímala jsem jeho tělesnou krásu. Kluci v bederkách se mi opravdu hodně líbili. Zvláště pak ten konkrétní kluk v těch provazech, jak mezi námi ležel svázaný. Ve své roli si ale našel mou mysl i jinak. Začala jsem si pohrávat s myšlenkou, jak ho jako indiánská dívka opravdu mučím. Až jsem se zalekla nápadů, které jsem měla. Snad raději ani nebudu popisovat to, co mi tehdy nad ním prolétlo hlavou, jen naznačím, že bych k realizaci těch nápadů potřebovala nůž, kopí, oheň... Když jsme ho pak chvíli trochu mučily utahováním provazů, šimráním nožem a pak i hrotem kopí po těle, nanášením vrstvy jílu na tělo, obkládáním dřevem (jako že ho pak upálíme), tak se to předstírání nakonec (nefatálně) na chvilku zvrhlo. Teď už to bylo něčím víc, než jen dětskou hrou. Přišlo to v okamžiku, kdy jedna z kamarádek vzala lístek kopřivy a dala mu jej pod bederku přímo na pohlaví. Bolest zajatce se tehdy snoubila s jeho zřetelným vzrušením. A my se v tom s rozkoší koupaly s ním. Přes tu jeho bederku jsme si s tím lístkem hrály, dlaněmi a prsty jsme to jedna po druhé nažehlovaly na ten citlivý podklad. Byla to velmi průhledná záminka k tomu, abychom si mohly sáhnout na jeho pohlaví, třebaže jen přes tu látku natěsno provléknutou mezi jeho stehny. Tehdy jsem se vůbec poprvé takto intimně dotkla těla chlapce. Přiznám se, že mi to bylo nesmírně příjemné. Než se to ale definitivně zvrhlo, tak přišel vedoucí a my se okamžitě vrátily zpět na tu půdu běžných nevinných táborových her. Vedoucí si tehdy ničeho nezvyklého nevšiml - a jestli ano, tak na sobě nedal nic znát. S kamarádkou, se kterou jsem sdílela stan a také ten zážitek se zajatcem, jsme se pak k tomu rády po večerkách vracívaly. Byly to velmi zajímavé diskuze. Šeptaly jsme si naše příběhy a nápady o tom „co bychom zajatému indiánovi u kůlu dělaly a jaké že bychom si vzaly trofeje z jejich těl“. Pokračovaly jsme v těch diskuzích tam, kde jsme prve skončily s tou kopřivou. Byly to velmi kruté indiánské příběhy. Obě nás to ale těšilo vymýšlet. Dospěly jsme spolu k hodně vzdáleným horizontům, které by nám možná záviděli i opravdoví indiáni. Jediný podstatnější rozdíl mezi mnou a mou kamarádkou byl v tom, že já jsem si představovala, že bych měla za zajatce indiánského chlapce v bederce (až do konce), zatímco má kamarádka by si tohoto zajatce svlékla už při uvazování ke kůlu. Celé to bylo příjemně zneklidňující. Hráli jsme si s tím tématem jako s něčím velmi zakázaným; jako kdyby jsme tam kouřili tajně ve stanu cigarety.“

3. 13: ...bederky jsem už pár let nosil, na veřejnosti ale vždy jen jako indiánský kluk v oddíle a nebo na letním táboře. Pokud jsem je nosil i jinde, tak pak jsem to dělal tajně; oblékal jsem se do nich například doma a nebo někde sám v lese. Mimo letní tábor bych se za bederku před lidmi určitě hodně styděl. Velikost tohoto mého tehdejšího studu odpovídala studu chlapce/muže, který by šel například v plaveckých tangách do veřejného bazénu, ve kterém by se lidé dívali divně byť jen i na obyčejné slipové plavky. Můj velký sen, tedy jeden z mnoha takových podobných, byl například o tom, že bych si v mé červené indiánské bederce střihnul hodinu tělocviku se třídou v tělocvičně na základní škole. Podivné - na jednu stranu bych se za ten nezvyklý úbor opravdu hodně styděl a na druhou stranu by mi to přinášelo nesmírně příjemné potěšení...“

4. 40: „…. už roky uvažuji o tom, že bych na mé letní tábory, které spolupořádám, přinesl indiánské bederky. Chodím kolem té představy jako mlsný kocour (v legálním slova smyslu) ale na druhou stranu se také obávám toho, že by to mohlo být při užití na táboře později posuzováno jako „až moc nahatý oděv“. Vím, že existují letní tábory, kde se bederky běžně nosí a to často bez dalšího oděvu. Já mám z toho ale docela vítr. Jeden můj kamarád z jiného oddílu, resp. tábora se o to samé před pár lety na vlastním táboře pokusil a nakonec to dopadlo špatně. Bylo tam jakési podezření na jisté „ohavné“ věci, které se sice nepotvrdily, odpovědným osobám tábora to dotazování ale i tak bylo velmi, velmi nepříjemné. O bederkách na táborech tedy raději jen sním. Pokud vím, tak takto nesním zdaleka jen já...“

5. 38: „... Jako dítě jsem si užíval indiánštiny plnými doušky. V oddíle, na táborech a nakonec i doma. Bederky byly součástí mého šatníku už od mých deseti let. Když se mi ve dvaceti pěti letech narodil syn, tak jsem tak nějak automaticky očekával, že půjde v mých indiánských kolejích. Nyní je mu 13 let ale o indiány se moc nezajímá. Prostě ho tato tématika vůbec nebere. A bederky ho už vůbec neberou. Má sice spousty krásných a velmi zdravých koníčků, jen ne ten, na který jsem se, přiznám se, jako jeho otec velmi těšil. Je to, mimochodem, velmi hezký kluk a poctivá indiánština by mu slušela...:) S takovou mám ale po žížalkách...“

6. 12: „... už od tohoto věku jsem si představoval, jak jedeme s mým kamarádem jako dva indiáni v sedlech dvou koní přes prérii ke vzdáleným horám. Cesta tak na tři, čtyři dny. Jednalo by se jen o tu cestu. Žádné indiánské války, žádné zlatokopecké horečky, žádné divoké fantazie. Prostě jet pod modrým nebem ve stylovém indiánském rámci. Pouze kůň, oděv pouze prérijní bederka, luk a toulec šípů, přikrývka, lehké sedlo, měch na vodu. Kolem nás by byly jen nekonečné pláně prérií, pak remízky, osamělé stromy, bludné balvany, později labyrint údolí pod prvními skalami. Měl jsem jako dítě hodně fantazií na indánské téma, mnohé z nich byly i dost divoké, tato konkrétní fantazie však byla vždy vysoko nad těmi ostatními. Později se také měnila. Jako mladší chlapec jsem si představoval, že bych se na tu výpravu vydal v dobách tak před dvěma sty lety, jako opravdový indiánský jinoch. Později jsem si už ale raději představoval, že by ta cesta byla v současnosti, vyrazil bych na cestu s kamarádem z rodinné farmy, hned první prázdninový den. Tehdy jsem si, myslím, poprvé nakreslil i jakousi mapu mé cesty a celý ten kraj. A ještě později jsem si představoval to samé, ale jen že bych místo kamaráda měl za partnerku... jednu konkrétní dívku, do které jsem byl tehdy zamilován. Já indián, ona indiánka, oba jen v bederkách, možná i trochu barev na nahé kůži...“

7. 15: „...vrátil jsem se z letního tábora, kde jsme my kluci nosili bederní roušky v indiánské stylu (přestože téma tábora s indiány nemělo prakticky nic společného, bederky jsme tam ale prostě nosili, proteklo to tam z našeho oddílu) a poté jsem se hned dostal ke sjezdu části zajímavého úseku jedné české řeky. Okolnosti (kterým jsem sám tak trochu cíleně pomohl) mi pro tu akci přisoudily za „plavky“ mou táborovou indiánskou prérijní bederku. Předpokládám, že se mi asi nepodaří vysvětlit to, proč jsem tu řeku chtěl sjet právě v takovém úboru. Prostě jsem chtěl. Sjet kus té krásné řeky jako polonahý indiánský lovec na kánoi bylo pro mne hodně lákavé. A opravdu to pak byl naprosto skvělý zážitek. Tehdy jsem se na té řece rozhodl, že až budu dospělý, tak že sjedu řeku Neretva v Jugoslávii naprosto stejným stylem, tedy jako indián. Tohle byl zřejmě můj vůbec největší „obederkovaný“ sen v dětství. Jugoslávii jsem měl rád, s řekou Neretva jsem se už párkrát setkal. Naprosto mne okouzlila. Ta řeka uměla probouzet mou fantazii snad víc, než jak to uměly samotné americké prérie. Naneštěstí pak přišla do té krajiny válka, takže mé vodácké sny musely zůstat jen nesplněnou fantazií. A když bylo později po válce, tak jsem měl zase problém já, kdy jsem po úraze zůstal nepohyblivým, takže podruhé smůla a tentokrát již bez naděje odkladu...“

8. 13: „... s kamarády jsme v létě na venkově (jezdíval jsem tam jako kluk z města k babičce) uprostřed kopců a lesů zažívali mnohá dobrodružství divochů s indiánsko-Mauglo-elfím rodokmenem. Bederky jsme znali a velmi rádi je při tom všem často i užívali. Bylo nás pár kluků, taková ta parta „skoro-bratrů“. Já pak nosil nejraději bederky v podobě tang, mělo to velmi odvážný střih, vlastně to byla jen taková plátěná kapsa na pohlaví a zbytek byl už jen provázek mezi půlkama a pak další kolem pasu. Ostatní kluci „jeli“ v indiánských provlíkačkách. A když jsme na sobě neměli bederky, tak jsme v těch lesích bývali zcela nazí. Pokud jsme na sobě měli tuto naší uniformu lesních divochů (bederky/nahota), tak jsme byly vždy pohlcení naším laskavým lesem. Mimo něj jsme byli „obyčejní a normální“ kluci. Nikoho dalšího jsme mezi nás v tom lese nepouštěli. Naše hry a vůbec všechno to s tím související bylo naším tajemstvím. A mé největší fantazie z té doby? Prozradím na sebe hned dvě: představoval jsem, si, že se takto jako divoch v mé bederce ukážu jedné konkrétní dívce, kterou jsem tehdy nesmírně miloval. Tyto mé fantazie se přitom nebály ani těch nejintimnějších prvků společného sdílení lesa a příslušných her na... třeba na doktory, chcete-li. Má bederka by toho pak byla velmi důležitým itemem..:) Druhá má fantazie šla také takovým směrem, jen místo té jedné konkrétní dívky tam byla jedna konkrétní klukovská parta z vedlejší vesnice. Jaké by to asi bylo, kdyby mne v tom lese zajali jako polonahého Mauglího? Co by se mnou dělali? Měl jsem dosti divoké fantazie i v tomto směru. Obě tyto mé fantazie však nikdy nepřekročily práh skutečného světa. Ono je to asi nakonec dobře. Ta první fantazie byla možná až moc divoká, tedy rozhodně na můj tehdejší věk. Ta druhá se nakonec splnila mému kamarádovi z mé lesní party, hezký zážitek to ale nebyl. Ti kluci z vedlejší vesnice byli podle všeho asi kapku blbci, kteří si s mým kamarádem sehráli nepříliš hezkou hru, tedy rozhodně ne tu, jakou jsem si pro „uloveného Mauglího“ představoval...“

9. 16: „... bederní roušky, tedy pruh látky provlečený mezi stehny, který pak tvoří oba flapy přes řemínek, jdou se mnou už od prvních let mého života. Můj otec je indianhobbysta, maminka je indianhobbystkou. Já sám jsem byl počat jedné letní noci v teepee. Pro pořádek: jsem Evropan, krve české, domovem tamtéž. Měl jsem a mám mnoho snů, hodně z nich je spojených s indiány. Pokud tedy pominu obligátní přání a sny o převtělení do těla skutečného indiána někde na dosah stínů Skalistých hor, ideálně pak kolem roku 1750, tak jeden z nich je o tom, že jdu do bazénu v indiánských plavkách. Indiánské plavky = prérijní bederka = tanga + flapy, materiál je poctivá a nefalšovaná plavkovina. Tohle tedy na sebe prozradit mým přátelům indiánům, tak by si o mně určitě pomysleli, že jsem se musel zbláznit. Rád bych si to ale i tak někdy vyzkoušel. Už mám takové plavky dokonce i ušité. Ještě jsem k tomu ale nenašel tu odvahu, takže je to stále jen tou nehmotnou fantazií. Bederka z plavkoviny je, mimochodem, extrémně příjemným kouskem oděvu...“

10. 12: „... bederky v indiánském podání byly v mém životě vždy něčím extra. Extra dobré, extra hezké, extra příjemné, extra tajné. Tajné jsou proto, protože já patřím do té skupiny bederkářů, ve které se za nošení bederek spíše stydíme, respektive to před svým okolím aktivně tajíme. Můj největší sen? Je to asi ten vůbec nejvíc naivní sen, který se snad může vymyslet: vždy jsem si rád představoval, že jsem Robinsonem na pustém tropickém ostrově. Že na něm prožiju několik let, s pouhou bederkou u pasu. Tato představa mě vždy protínala jako kopí, tentokrát tedy v tom krásném a dobrém smyslu. Z obdobného soudku: další má obederkovaná představa je o tom, že jako indiánský mladík, tedy v pouhé bederce a naboso, že takto vyšplhám z šera džungle na některou z jihoamerických stolových hor...“

11. 13: „...jako kluka mne nejvíc braly fantazie, ve kterých jsem byl zajatcem kanibalského kmene. Já nahý, jen v pouhé bederce. Přiznám se, že mne docela vzrušovaly představy o tom, jak si mne dívky a chlapci z toho kanibalského kmene nabodávají skrz bederku na rožeň od pohlaví po ústa a jak mne pak opékají nad ohněm. Neumím vysvětlit proč právě skrz bederku (to je prostě kanibalsko-kulinářský nesmysl), ovšem mne právě taková představa nesmírně vzrušovala. Ještě mnohem víc mne pak vzrušovaly představy samotné přípravy na to finální nabodnutí těla na rožeň. Většinou to mělo podobu, kdy se s mým tělem dívky (i chlapci) seznamovali a kdy řešili kdo si pak ze mne co vezme, jak mne na rožeň nabodnou, kterými místy, a podobně...“

12. 12: „...nikdy bych to na sebe nepřiznal, zde ale anonymně mohu, tedy: už jako aktivní "indiánský" chlapec (letní indiánské tábory, oddíly a později i člen indianhobbystické skupiny) s historicko-teoretickým zájmem (studium historických pramenů) jsem byl fascinován fenoménem mučení zajatců indiány. Vzrušovalo mě to. Představoval jsem si, jak mám sám jako indiánský chlapec zajatého indiánského jinocha z nepřátelského kmene a jak jej mučím. Jako dítě jsem upálil hodně mých vrstevníků a dělal jim i horší věci. Byla to pro mne rozkoš. Pochopitelně vše bylo jen v rovině fantazií. A kde tam jsou ty bederní roušky? Každý z mých zajatců byl krásný jinoch, kterému jeho bederka vždy velmi slušela. Mé tehdejší homosexuálně sadistické fantazie vylepšené o fetiš na bederní roušky si mě uměly nacházet v těch nejintimnějších chvílích. Nikdo to o mě nevěděl. Jak jsem vyrostl do věku dospělosti, tak tahle má tajná část mé osobnosti vybledla do velmi bezpečných barev. Dětská homosexualita se překlopila v dospělou heterosexualitu a fetiš na bederky se překlopil v hezké plavky "nainstalované" na hezkých tělech dívek, v indiánském duchu pak na indiánské dívky pomalované barvou v jihoamerickém nativním stylu. Přesto rád navštěvuji tyto stránky o bederkách a přesto ani dnes nejsem tématice indiánského mučení tak úplně imunní...“

13. 12: „...svého času jsem se zamiloval do japonské kultury. Personifikoval jsem se do samuraje a měl jsem fantazie o tom, jak putuji Japonskem po horách, kde prožívám mnohá dobrodružství ve stylu "Sedm statečných". Toužil jsem mít opravdový samurajský meč. Během mých her a studování japonské kultury jsem objevil rokushaku a fundoshi. Začal jsem oboje užívat. Stal se ze mne v tomto smyslu bederkář. Kdyby mne někdo tehdy viděl v mém fundoshi, tak by si určitě pomyslel, že si hraji na indiány. S tím rokushaku si ale nejsem jistí, s čím by si to neznalí lidé spojili. Ono to vypadá jako tanga. Rokushaku jsem nosil celkem běžně i místo slipů. Rodiče mi to tolerovali, tohle nebylo žádným tajemstvím. Měl jsem však jednu hodně tajnou představu, se kterou jsem se nikomu z pochopitelných důvodů nechlubil. Ani mým nejlepším přátelům ne. Samurajivé si v té své době zkoušeli nové katany tak, že přesekávali v pase válečné zajatce a nebo odsouzence na smrt. Jako kluka mne takový způsob smrti naprosto ohromil. A pak si mne to našlo jednoho večera, kdy jsem si na sebe oblékal mé rokushaku. Prolétla mnou představa, jak mne jako chlapce zajmou samurajové a jak mne pověsí za roztažené nohy hlavou dolů a jak mne nahého, repsektive přímo přes to rokushaku přeseknou katanou podélně na dvě poloviny. Tato metoda přeseknutí těla katanou od pohlaví po temeno hlavy a středem páteře byla zcela nesmyslnou konstrukcí, která si mě ale našla. Rokushaku v tom mělo své místo; bylo to v době, kdy jsem měl k nošení rokushaku, řekněme, velmi intimní přístup. Ty představy se naplno propojily s mým vzrušením a na nějakou dobu se staly velmi pevným opěrným bodem pro mé první sexuální fantazie, které jsem začínal ve vší přirozenosti poznávat. A mělo to také vývoj - nejprve jsem se nechával podélně přesekávat mladými samuraji, později mne takto porcovaly hezké a velmi zvědavé dívky. Ve třinácti mne po nějakou dobu dokonce brala představa, jak jsem vykonavatel toho trestu já sám. Párkrát jsem tak sám katanou přeseknul chlapce přes jeho vlastní rokushaku. Nesmírně jsem se pak za ty fantazie sám před sebou styděl, bylo v tom ale něco, co mne opravdu hodně vzrušovalo. Tyto temné představy mi vydržely snad až do šetnáctého roku mého věku, pak postupně vymizely. Rokushaku samotné dodnes užívám jako stálou a živou součást mého běžného šatníku..."

14. 13: „...jako chlapce mne brala představa, jak mám coby indiánský mladý bojovník uloveného zvěda z nepřátelského kmene. Můj vlastní lid se jej chystal u kůlu umučit. Ten zajatec býval vždy chlapec v mém tehdejším věku. V mých fantaziích jsem ale tohoto chlapce před krutostí mého kmene zachraňoval. Spoutaného jsem ho v noci - například - unesl z mé vesnice, abych ho hluboko v lesích a nebo někde v jeskyni léčil ze zranění, horečky a tak podobně. Pečoval jsem o něj jako šaman. Postupně jsme se vždy spřátelili, pouta pak již nebyla nutná a my pak spolu prožívali společná tajná dobrodružství, případně se z nás stávali vyslanci mezi našimi kmeny. Psal jsem si na toto téma dokonce příběhy. Byly tam i motivy velmi tajných her na doktory v indiánském duchu, tedy myšleno v tom intimně objevitelském smyslu dětských her mezi těmi nejlepšími kamarády. V mé indiánské kariéře jsem si něco podobného nakonec opravdu vyzkoušel. Párkrát jsem mé nejlepší kamarády "léčil", když na sobě měli pouhé bederky. A já na sobě neměl nic jiného. Vesměs na táborech, po večerce a tajně ve stanu. Skutečnost ale nikdy nebyla tak hezká, jako mé fantazie, i když to i tak bylo prima. Proto to pokládám za stále nesplněný sen. Kde že je těm časům konec. A dnes jsem opravdu doktorem... :)“

15. 12: „...od dětství žiji na vesnici daleko od měst v kraji, kam se jezdí na letní tábory. Svým způsobem jsem tam vlastně domorodcem a táborníci dočasnými hosty. Já sám jsem na táborech nikdy nebyl. Někdy kolem mých dvanácti let se na loukách za lesem kousek od mého domu usadil indiánský kmen. Nebyl to klasický letní tábor, tohle byli opravdoví indianhobbysté se vším všudy. Teepee, bederky, měli tam dokonce i koně. Po večerech se z jejich směru po větru nesly vzdálené bubny. Do té doby jsem okolní letní tábory a táborníky vlastně ani moc nevnímal. Jen občas jsem táborníky potkával, nevěnoval jsem jim ale dosud prakticky žádnou pozornost. Nyní to ale bylo něco naprosto jiného. Ten indiánský tábor mne přitahoval. Nesmírně se mi líbilo co tam ti lidé dělali. A poprvé v životě jsem si přál být jedním z nich, konkrétně tedy z jedním z indiánů. Ta jejich indiánština si mě našla a naplno mne zasáhla. Jak byla chvilka času (a těch chvilek jsem měl opravdu hodně), tak jsem se vydával k tomu jejich táboru a sledoval je. Začal jsem si hrát na zvěda, nejprve tedy bělošského zvěda. Skrýval jsem se v okolních houštinách a stopoval je i na jejich výpravách do lesů. Později jsem je dokonce navštěvoval i po nocích. A nakonec jsem se sám stal indiánem. Bederní roušky se mi libily na první pohled a hned při prvním praktickém vyzkoušení jsem tomu oděvu doslova propadl. Bylo to velmi příjemné, odvážné, hezké a zatraceně návykové. Možná tak trochu naivně jsem si myslel, že o mě ti indiáni neví, ovšem tohle byli téměř skuteční indiáni a ti že by nevěděli nic o dvanáctiletém klukovi, který se jim tam kolem tábora potlouká jen v bederní roušce? Později jsem vytušil, že o mě ví. O to to pak bylo více hravé. Stal jsem se jakýmsi duchem z lesů, který se stal součástí toho tábora. Ke konci tábora jsem si začal hrát se strážcemi tábora hru podle nepsaných pravidel, kdy jsem umisťoval do centra mezi stany k totemu své znamení v podobě bílých kamínků vyskládaných do malé pyramidy. Strážci tábora se mne snažili polapit ale nikdy se jim to nepodařilo. Až později jsem si uvědomil, že kdyby opravdu chtěli, tak že bych neměl šanci. Nechali mne si hrát a vlastně mě přijali mezi sebe. Byly to pro mne dny plné překrásného dobrodružství a čirého vzrušení. S tím vším přišly i fantazie, pochopitelně v čistě indiánském duchu. Ta vůbec největší fantazie pak byla o tom, jak mne jako zvěda uloví a přivážou mne jen v té mé bederce nahého ke kůlu a po přípravách k večernímu umučení mě nakonec.... přijmou mezi sebe. Tolik jsem si přál být jedním z nich, sdílet s nimi teepee, jezdit na koni, tancovat kolem ohně a dělat všechny ty krásné věci. Když nakonec to třech týdnech odjeli, tak jsem zůstal najednou sám. Měl jsem sice kamarády, ti si na indiány ale se mnou hrát nechtěli. Těšil jsem se na další léto, očekával jsem jejich návrat, už nikdy ale nepřijeli. Rodiče zatím pochopili, že jsem se do indiánů doslova zamiloval, nechali mne dokonce i běhat vědomě po lesích v pouhé bederce. Doma jsem v tom byl víc, než v trenýrkách. Bederky se mnou zůstaly dodnes, jsou pro mne jakýmsi oděvem spirituálních her na divošství v té nejlepší indiánské tradici..."

16. 13: „...bederní roušky divochů jsem objevil vlastně sám během mých her spolu s jedním mým kamarádem. Spolu jsme vyrůstali prakticky už od školky jako dva nejlepší kamarádi. Oba nás o letních prázninách hodně bavilo popojet na kolech kousek do luk a lesů, kde jsme se pak svlékali jako dva divoši. Měli jsme tohle téma vemi rádi, bylo to pro nás úžasným zážitkem být v spolu v lese nazí. Les byl naším dětským hřištěm. Jednoho dne, snad při hře na Mauglího, jsme si kolem boků omotali pruh látky. Po chvíli experimentování jsme nakonec objevili indiánské provlíkačky, tedy konstrukci prérijních bederek s flapy. Objevili jsme je vlastně dřív, než indiány samotné. Okamžitě a s obrovským nadšením jsem ty naše bederky přijali za náš oděv do přírody. Rok na to, to už nám bylo třináct, tak jsme se spolu dostali do jednoho skautského oddílu. Moje fantazie (i fantazie mého kamaráda) byla o tom, že bychom si náš nahý oděv divochů přinesli právě do toho oddílu. Jednou jsme se o to dokonce opravdu pokusili (při společné jednodenní výpravě na kánoích po řece), nedopadlo to ale zrovna slavně. Bylo nám naznačeno, že něco takového se moc nehodí. Zůstalo tak jen u našich fantazií...“

17. 14: „...jako dítě jsem si tuze přál jet na koni, ovšem ve velmi speciálním oděvu; buď jako zcela nahý jezdec, případně pomalovaný v indiánských barvách a nebo v indiánské bederce severoamerických indiánů. Indiánština mi byla velmi blízká, bederky jsem znal, indiánskou nahotu jsem miloval. Neměl jsem za sebou žádný backup v podobě indianhobbystů, indiánských letních táborů a oddílů. Má indiánština byla výlučně mým velmi osobním, tajným a sám_sebe_generujícím světem, který jsem objevil v dětských knížkách, abych mu pak naprosto propadl. Kolikrát jsem se ve fantaziích takto „odivošený“ projížděl v lesích a pod skalami v místech, které znám z mých skutečných dnů; jezdil jsem krajem jako indiánský princ, přízrak z pohádek, který se zjevoval jen na chvilku, aby pak užaslým očím opět mizel v lesích a houštinách a nebo za horizonty pastvin...“

18. 49: „...Pořádám letní tábory s indiánskou tématikou. Bederní roušky jsou jejich běžnou součástí. Nejsme indianhobbysté, řekněme ale, že jsme jejich velmi blízcí sousedé. Mám jeden sen, nebo, chcete-li fantazii, která mne provází už snad dvacet let. Jako dítě jsem si na indiány nikdy nehrál a na letní tábory jsem nejezdil. Bederky jsem neznal a vlastně jsem z mého okolí ani neznal někoho, kdo by něco takového nosil. Přišel jsem o to potěšení objevovat indiány a indiánské letní tábory očima a kůží dítěte. Dnes mne to nesmírně mrzí. A právě o tom je ta má, z pochopitelných důvodů nesplnitelná fantazie, tedy že bych se mohl vrátit do toho věku dětství, a prožít jej jako indiánský kluk, jen s tou bederkou u pasu a vůbec s tím vším, co s tím souvisí...“

19. 16: „...tehdy jsem měl za sebou už několik let, kdy jsem nosil bederky po indiánsku. Prolétl jsem si je od lovců mamutů přes Mauglího až právě po ty indiány, u kterých jsem nakonec definitivně zakotvil. Letní tábory, oddíl... Byly to úžasné roky které se nedají zapomenout. V mém věku šestnácti let jsem nějak vycítil, že končí jakási jedna velká etapa v mém životě. Jistě, mohl jsem být indiánem i nadále, ovšem indián ve třinácti a pak ve věku blížící se dospělému věku..., to jsou dvě naprosto rozdílné věci. S mým indiánským dětstvím jsem se jel rozloučit na břeh jednoho moře. Jeli jsme tam s celou rodinou. Po jeden měsíc jsme byli v jednom FKK kempu a na překrásném místě. Má fantazie byla o tom, že si tam na své nahé tělo obléknu indiánskou bederku. Měl jsem ji proto ssebou. I můj o dva roky mladší bratr (toho času také indián) si k tomu moři vzal tu svou. Asi to vypadá jako naprostá ptákovina, být indiánským obederkovaným klukem někde u moře v FKK kempu. Ta představa nás ale oba opravdu hodně lákala. Nakonec, až na pár nesmělých pokusů na hlavních plážích a v kempu, jsme to vzdali. Přeci jenom jsem nakonec sám uznal, že by se to tam moc nehodilo. Paradoxní je, že v kempu "textiláků" by asi nebyl takový problém to tam nosit místo plavek. Bederky jsme pak spolu s bráchou nosili jen při večerně-nočních procházkách podél břehu moře, spali jsme v tom ve spacáku ve stanu, měli jsme to i přes den na sobe, ale jen když jsme byli na nějaké té vzdálené a takřka opuštěné pláži...“

20. 13: "...po návratu z indiánského tábora jsem jel s rodiči na pár týdnů na chatu. Z tábora jsem si přivezl indiánskou bederku, kterou jsem tam objevil a z které jsem se poslední den při odjezdu nakonec vůbec nechtěl svléknout. Do trenýrek jsem se z ní převlékal prakticky až na schodech do autobusu. Že to budu nosit i nadále bylo naprosto samozřejmé. V domácím prostředí jsem s tím ale záhy narazil. Tátovi se to moc nelíbilo a máma z toho byla taky docela rozpačitá. Nakonec mi bylo taktně naznačeno, že takový oděv není vhodné nosit. Stáhl jsem se tedy do ilegality a tajně to nosil dál. :) Moje fantazie pak byla o tom, že jsem si představoval sám sebe uprostřed bělošského světa, jak mezi běžně oblečenými lidmi nosím pouhou bederku s tím, že prostě "mohu". Hodně jsem si s tou myšlenkou pohrával. Nakonec se z toho vyvinul jakýsi virtuální indiánský exhibicionismus, kdy mne má obederkovaná nahota "před bělochy" více než jen příjemně vzrušovala. Byl jsem představitelem a vyslancem prérijního indiánského kmene v mém světě. Mělo to jen jednu jedinou vadu na kráse - prakticky nikdo to o mě nevěděl. Na té chatě se mi ale i tak podařilo úspěšně "nakazit" několik mých vrstevníků. Záviděl jsem jim pak to, když jsem například za nima přišel na návštěvu a oni byli doma a nebo na zahradě indiánsky nazí, jen v pouhé bederce na nahém těle. Tolerance ze stran jejich rodičů a vůbec blízkého okolí vůči jejich oděvu byla vesměs jasně čitelná. Bylo to jako laskavé pohlazení, které jsem si mohl vychutnávat jen a jen u nich..."

21. 14: "...po shlédnutí domumentu "Les indiens Wayanas" (francouzský seriál o cestě chlapců a dívek na palubě plachetnice kolem světa, zde konkrétně díl, kdy se tito mladí námořníci na několik týdnů stali členy indiánského kmene Wayanas, natvrdo svléknuti podle vzoru svých hostitelů jen do pouhých bederek) jsem začal mít fantazie o tom, že bych se jako evropský kluk obdobně dostal do nějakého takového indiánského kmene, se kterých bych mohl být třeba rok, nebo déle. Lákalo mě na tom hodně věcí, často tedy v té naivní rovině noble savages. A také se mi líbily ty červené bederní roušky, které muži a chlapci z tamních kmenů nosí jako primární oděv. Svléknutí do bederek jsem realizoval, návštěva u kmenů Wayanas ale nevyšla. Jak bych se tam z Francie, v mém věku a s mými finančními možnostmi také dostal, že... "

22. 13: "...film "Un indien dans la ville" (francouzský film o návštěvě Paříže indiánským chlapcem s bělošskou krví, ve filmu na sobě nosí červenou provlíkačku s flapy) mne jako chlapce naplno zasáhl. Ludwig Briand se mi v jeho roli indiánského chlapce nesmírně líbil. Byl zdrojem mých fantazií, které nakonec vykrystalizovaly v příběh, ve kterém byl mým bratrem a já jsem se pod jeho vedením začal učit být indiánem u něj doma, v džungli. Pochopitelně, že tato má fantazie se nemohla nikdy realizovat, rozhodně tedy ne v podobě, v jaké jsem si to vysnil. Bederku jsem si ušil přesně takovou, jakou měl i on. To jediné mi vlastně z mých tehdejších her na indiánského chlapce zůstalo. Dodnes v létě bederky užívám, jen s tím rozdílem, že ji nosím v mé rodné Francii a ne v panamské džungli. Další podobná fantazie, která šla hodně hluboko, byla o tom, že bych stejně jako Luidwig Briand vyrazil do ulic Paříže v oděvu indiána, tedy v pouhé bederce. Tohle bych realizovat mohl. Kdybych se nestyděl. :) Ta představa byla velmi hřejivá. Přiznám se, že mě nesmírně vzrušovala. Tyto a podobné fantazie s motivy filmové indiánštiny obederkovaného Ludwiga Brianda mi vydržely až hluboko do dospělého věku. Vlastně se mi to svým způsobem líbí dodnes..."

This page is part of a website project dedicated to loinclothed theme. Homepage is here.